5 Tdo 326/2022

5 Tdo 326/2022-160

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. F., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 5 To 313/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 124/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného M. F. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 52 T 124/2021, byl obviněný M. F. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době řádně platit běžné výživné a podle svých možností a schopností uhradit dlužné výživné. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená S. F. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Skutek, jímž obviněný spáchal tento přečin, spočíval ve stručnosti v tom, že v období od 15. 4. 2021 do 15. 9. 2021 neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost k nezletilé dceři AAAAA (pseudonym), k rukám její matky S. F., ačkoli mu tato povinnost vyplývala z občanského zákoníku a výše výživného v měsíci dubnu 2021 mu byla stanovena na částku 3 000 Kč usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. 14 Nc 1008/2019, které nabylo právní moci dne 27. 3. 2019, a od měsíce května 2021 na částku 7 000 Kč na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 14 Nc 1008/2019, které nabylo právní moci dne 20. 4. 2021, čímž obviněnému vznikl dluh na výživném ve výši nejméně 38 000 Kč. Podle právní věty rozsudku soudu prvního stupně obviněný tuto svoji zákonnou povinnost vyživovat jiného neplnil „byť z nedbalosti“.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 5 To 313/2021, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „tr. řádu“).

5. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu obviněný namítl, že nebyl v odvolacím řízení zastoupen obhájcem, ačkoli uvedl a zprávou psychologa doložil výrazné zhoršení svého psychického stavu. Navíc extrémní spánkovou deprivací omluvil svoji účast u hlavního líčení soudu prvního stupně. Rovněž při jednání odvolacího soudu bylo zřejmé jeho nesoustředěné jednání, které je patrné i ze zvukové nahrávky veřejného zasedání tohoto soudu. Podle názoru obviněného bylo povinností odvolacího soudu za této situace mu ustanovit obhájce podle § 36 odst. 2 tr. řádu.

6. Ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vyslovil obviněný přesvědčení, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a došlo i k opomenutí důkazů. V této souvislosti obviněný poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž je nesprávně tvrzeno, že práci nemá a hledat si ji nechce do doby, než bude mít zpátky dceru a dále, že z takto provedeného dokazování vyplývá, že obžalovaný zcela úmyslně výživné neplatí, jak ostatně sám uvedl při svém výslechu v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem. Obviněný namítl, že v rámci svého výslechu takovéto skutečnosti neřekl, pouze uvedl, že nemůžu spát, nemůžu pracovat, rozhodně netvrdil, že nechce pracovat.

7. Dále obviněný uvedl, že odvolacímu soudu navrhoval provést důkaz zprávou psycholožky K. G., v níž uvedla, že pokud se nezmění nebo nevyřeší rozjitřená rodinná situace obviněného, je zřejmé, že jeho psychický stav a jeho schopnost opět pracovat se nejspíš nezlepší. Provedení tohoto důkazu odvolací soud opomenul. Obviněný opět zdůraznil, že se nervově zhroutil a není z psychických důvodů schopen pracovat proto, že je mu ze strany matky jeho dcery upíráno právo na styk s dcerou. S ohledem na jeho chování i v průběhu odvolacího řízení, které obviněný podrobně rozvedl, jej měl odvolací soud považovat za zvlášť zranitelnou osobu, zkoumat jeho psychický stav, možnost plnohodnotné účasti na trestním řízení i otázku, zda je schopen výdělečně pracovat, zejména když mu dělalo problémy i smysluplné vystupování před odvolacím soudem. Takto měl odvolací soud postupovat nejméně do doby, než by byly ujasněny pochybnosti o jeho duševním stavu.

8. Podle názoru obviněného odvolací soud a před ním i soud prvního stupně nesprávně vyhodnotily i další důkazy, pokud tvrdily, že převedl nemovitosti na matku. Oba tyto soudy si totiž neujasnily, zda tyto nemovitosti jsou zdrojem nějakého příjmu, zda je možné je se ziskem prodat, k jakému účelu slouží. Přitom jde o nemovitosti sloužící k bydlení obviněného a jeho nejbližší rodiny. Za této situace tvrzení soudů, že se zbavil veškerého majetku, nemá oporu v provedených důkazech, je spekulativní, zejména z důvodu, že není zřejmé, zda reálně měl nebo mohl mít z tohoto majetku nějaký příjem. Stejné výhrady obviněný uplatnil k tvrzení soudů o prodeji obchodních podílů obchodních společností, neboť ani ve vztahu k nim si soudy nižších stupňů neujasnily, o jaké obchodní společnosti se jednalo, zda měly nějaký hodnotný majetek. Ani tvrzení, že se zbavil zaměstnání, nemá oporu v provedeném dokazování a je čirou spekulací.

9. Obviněný dále poukázal na to, že ačkoli soudy nižších stupňů v rámci tohoto trestního řízení nebyly vázány závěry opatrovnického soudu o výši jeho vyživovací povinnosti k dceři a bylo jejich povinností k této otázce provést dokazování, odkázaly na závěry učiněné opatrovnickým soudem, tudíž vycházely z procesně nezpůsobilých důkazů.

10. Obviněný rovněž namítl, že soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku neuvedl, zda se trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku dopustil úmyslně, či z nedbalosti, v čemž spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Závěr o formě jeho zavinění zůstal v důsledku tohoto opomenutí nejednoznačný. Přitom skutková věta obsahuje pouze tvrzení, že „…neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost…“, není v ní uvedeno, zda se jednalo o úmyslné či nedbalostní neplnění této vyživovací povinnosti, ačkoli forma zavinění má vliv na závažnost skutku i na trest, který je za takové jednání uložen.

11. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

III. Vyjádření k dovolání

12. K dovolání obviněného M. F. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který obviněným uplatněné dovolací námitky neshledal opodstatněnými.

13. Ve vztahu k námitce obviněného, že v řízení neměl obhájce, ač jej podle zákona mít měl, státní zástupce uvedl, že u obviněného nebyly zjištěny okolnosti předpokládané v ustanovení § 36 odst. 2 tr. řádu, které by odůvodnily závěr, že v řízení musí mít obhájce, tedy že je dán důvod nutné obhajoby. Takový závěr pak nebylo možno dovodit ani z chování obviněného před odvolacím soudem. Ani zpráva psycholožky K. G. ze dne 15. 10. 2021 neobsahuje žádný údaj, který by zpochybnil schopnost obviněného účastnit se trestního řízení v předmětné věci.

14. Pokud obviněný namítal, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, podle státního zástupce ani této námitce nelze přisvědčit, neboť o neúplný výrok by se jednalo za situace, pokud by v tzv. právní větě nebylo uvedeno, zda obviněný jednal úmyslně nebo z nedbalosti. V rozsudku soudu prvního stupně však bylo uvedeno, že obviněný „neplní, byť z nedbalosti, svoji zákonnou povinnost vyživovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce“. Z takto formulované právní věty vyplývá existence nedbalostního zavinění na straně obviněného, a nejde proto o neúplný výrok, jak se obviněný domníval. Lze sice připustit, že ve skutkové větě jsou vymezeny pouze skutečnosti zakládající objektivní stránku trestného činu a nejsou uvedeny skutečnosti odpovídající subjektivní stránce, popis skutku ve výroku o vině postrádá skutkové okolnosti odpovídající znaku skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, nicméně podle státního zástupce tuto námitku by bylo možno uplatňovat s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který obviněný neuplatnil. Závěr o nedbalostním zavinění obviněného v právní větě rozsudku soudu prvního stupně je sice v rozporu s odůvodněním tohoto rozsudku, v němž soud prvního stupně dokonce hovoří o vyhýbání se vyživovací povinnosti ze strany obviněného, což by odůvodnilo posouzení jednání obviněného podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, nicméně podle státního zástupce je nutno vyjít z právní věty tohoto rozsudku. Závěru o nedbalostním zavinění na straně obviněného pak odpovídá i uložení poměrně mírného trestu odnětí svobody, který byl i podmíněně odložen na kratší zkušební dobu. Uplatněné dovolací námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu proto podle státního zástupce zčásti neodpovídají tomuto dovolacímu důvodu a zčásti nejsou důvodné.

15. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak státní zástupce zdůraznil, že tvrzení obviněného o existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy by mohla odpovídat situace, v níž by skutková zjištění soudů neměla žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, nevyplývala by z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo by byla dokonce pravým opakem obsahu těchto provedených důkazů. Takovouto vadu ovšem obviněný nevytýká, pouze polemizuje s některými skutkovými zjištěními obsaženými v bodech 7. a 8. usnesení odvolacího soudu. Obviněný podle státního zástupce pouze polemizuje s interpretací své výpovědi ohledně okolnosti, že v rozhodném období nikde nepracoval, že se zbavil svého majetku a podílů v obchodních společnostech. Odvolací soud přitom ze zjištění zpochybňovaných dovolatelem pouze dovozoval existenci úmyslného zavinění obviněného, ačkoli soud prvního stupně dovodil zavinění nedbalostní, přičemž výrok o vině nebyl rozhodnutím odvolacího soudu nijak změněn, za této situace tedy zpochybňovaná zjištění odvolacího soudu nebyla určující pro závěr o vině obviněného.

16. Dále státní zástupce připomněl, že soud v trestním řízení sice není vázán výší výživného, která byla stanovena v opatrovnickém řízení, neboť otázku výše výživného řeší trestní soud jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu, nicméně rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení hodnotí soud v trestním řízení jako jakýkoli jiný důkaz a může vycházet z rozhodnutí o výši výživného, jak je určil soud v občanskoprávním řízení, pokud o správnosti jeho závěrů nemá žádné pochybnosti.

17. Ve vztahu k tvrzení obviněného o opomenutí důkazu – lékařské zprávy K. G. ze dne 15. 10. 2021, k němuž odvolací soud nezaujal žádné stanovisko, státní zástupce zdůraznil, že vada uvedená v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se musí týkat neprovedení podstatného důkazu, kterým tato zpráva rozhodně není již z důvodu, že zpracovatelka této zprávy sama uvedla, že s obviněným v době od 16. 2. 2021 do 14. 10. 2021 v kontaktu nebyla, nemohla se tudíž ani kvalifikovaně vyjádřit ke schopnosti obviněného pracovat v období od dubna do září 2021.

18. S ohledem na výše uvedené státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněného

a) Obecná východiska

19. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

20. Obviněný M. F. opřel své dovolání o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. řádu. První z uplatněných dovolacích důvodů je naplněn, pokud obviněný v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je porušení ustanovení § 36 tr. řádu, a to bez ohledu na konkrétní důvod, pro který měl být obviněný zastoupen obhájcem. V této konkrétní věci obviněný namítl, že došlo k porušení ustanovení § 36 odst. 2 tr. řádu o nutné obhajobě, podle něhož obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na důkazech procesně nepoužitelných nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

22. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který v důsledku toho ve výroku rozhodnutí chybí, a výroková část je proto neúplná, ačkoli podle zákona takový výrok měl být učiněn, a to případně i z důvodu, že jej některá ze stran řízení navrhovala. Neúplný je dále výrok napadeného rozhodnutí i v případě, že neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud ve výroku o vině je uvedena právní kvalifikace skutku pouze zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu [viz § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. řádu, § 121 až § 124 tr. řádu], nebo v případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody, pokud soud nerozhodl o způsobu výkonu tohoto trestu podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku. K naplnění tohoto dovolacího důvodu nepostačuje jen to, že jeden z výroků rozhodnutí je vadný např. z důvodu, že je chybně ve výroku o vině uvedena doba spáchání činu, rovněž tento dovolací důvod nemohou naplnit písařské chyby či jiné zřejmé nesprávnosti obsažené ve vyhotovení rozhodnutí a v jeho opisech, byť by spočívaly v tom, že v jejich důsledku některý výrok chybí nebo je neúplný. Pod tento dovolací důvod pak nespadá ani chybějící, neúplné či nesprávné odůvodnění rozhodnutí, třebaže je v jeho důsledku rozhodnutí nepřezkoumatelné, pokud v něm nechybí žádný výrok ani není neúplný.

23. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků jimi provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění z nich ovšem neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpisy, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu.

b) K uplatněným námitkám obviněného

24. S ohledem na výše uvedené nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody ty námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, jimiž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy prvního i druhého stupně a jimi provedené hodnocení důkazů. Totéž se týká i výhrad obviněného k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou. Soudy nižších stupňů v posuzované věci ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením, která uplatnil i v podaném dovolání a jimiž se snažil prokazovat svoji nevinu, a z jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud nemůže z podnětu dovolání obviněného změnit rozhodnutí odvolacího soudu v jeho neprospěch, ostatně ani soud odvolací nemohl z podnětu odvolání pouze obviněného změnit rozsudek soudu prvního stupně v jeho neprospěch. V tomto směru zcela platí zásada zákazu „reformationis in peius“ (§ 265p odst. 1 tr. řádu a § § 259 odst. 4 tr. řádu).

25. K námitkám obviněného, že u něj byly dány důvody nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 2 tr. řádu, je nutno nad rámec již výše uvedeného konstatovat, že nebyly zjištěny žádné závažnější tělesné ani duševní vady obviněného, které by vyvolaly reálné pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit, pro které by měli považovat za nutné právní zastoupení obviněného obhájcem z důvodů předpokládaných tímto ustanovením státní zástupce v přípravném řízení, následně soud prvního stupně v řízení před ním vedeném a soud odvolací v rámci odvolacího řízení.

Pro takovýto závěr nesvědčí ani zpráva psycholožky K. G., vypracovaná dne 15. 10. 2021 na žádost obviněného (č. l. 107 spisu), z níž vyplývá, že obviněný k ní docházel v minulosti v souvislosti se smrtí svého otce i z důvodu odchodu manželky. Na terapeutické konzultace docházel od 14. 1. 2019 do prosince 2020 a následně ji kontaktoval znovu až 8. 10. 2021, přičemž se s ní dohodl na konzultaci dne 14. 10. 2021, v jejímž rámci jí sdělil, že se cítí bezradně a sklíčeně, neboť dva a půl roku vynakládal veškerou energii a finanční prostředky na to, aby získal dceru do péče, přesto dceru nadále nevídá a její matka s ním nekomunikuje.

Dále podle sdělení psycholožky v této zprávě obviněný uvedl, že se dostal do vážných finančních potíží, bere si půjčky od přátel a rodiny a finanční tíseň mu i znemožnila pokračování v terapii u ní. Je nesoustředěný, sklíčený a frustrovaný. Neustále si v hlavě rekapituluje události posledních cca dvou a půl roku. Vlastní závěr psycholožky pak spočívá v tom, že obviněného stav se vlivem událostí dále zhoršil. Doporučuje pokračovat v pravidelných terapiích, které by hradila zdravotní pojišťovna. Nicméně pokud se nezmění nebo nevyřeší rozjitřená rodinná situace, je zřejmé, že psychický stav obviněného, a tedy i jeho schopnost opět pracovat, se nejspíš nezlepší.

Psychický stav obviněného, pramenící z neuspořádaných rodinných vztahů, vyplynul i z dalších důkazů, včetně návrhů podávaných v rámci občanskoprávního řízení ve vztahu k nezletilé dceři obviněného AAAAA, a také z jeho výpovědi před odvolacím soudem, v níž uvedl, jak vysoké finanční částky investoval v minulosti do svého právního zastoupení v rámci těchto sporů. Ani tyto skutečnosti nemohou odůvodnit závěr o existenci nutné obhajoby z důvodů předpokládaných v ustanovení § 36 odst. 2 tr. řádu. Pro takový závěr nesvědčí ani chování obviněného před odvolacím soudem, které sice mělo jisté prvky histriónského chování a jednání, na druhé straně ovšem jednání obviněného bylo logické, nesvědčilo pro domněnku, že by obviněný nebyl schopen se náležitě v rámci vedeného trestního řízení sám hájit.

Ostatně obviněný v rámci tohoto řízení ani nepožádal o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, ačkoli byl o tomto svém právu opakovaně poučen, a to i odvolacím soudem před svým výslechem.

26. S ohledem na výše citovaný obsah zprávy psycholožky K. G. nelze ani dovodit, že by tato zpráva byla podstatným důkazem, významným pro rozhodnutí o vině nebo trestu obviněného, a že by jakkoli mohla ovlivnit skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Rozhodně z této zprávy ani nebylo možno dovodit, že by bylo nezbytné zkoumat psychický stav obviněného znaleckým posudkem z oboru psychiatrie či psychologie. Ostatně skutečnost, že je obviněný schopen plnohodnotné účasti na trestním řízení, že vyžadování výše zmíněných znaleckých posudků není potřebné, zjistil odvolací soud z projevů obviněného, který se osobně veřejného zasedání účastnil a v jeho rámci byl i vyslechnut.

27. Ani argumentace obviněného v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu týkající se převodu nemovitého majetku obviněného a obchodních společností, v nichž podnikal, nemůže obstát s vědomím, že výše popsané jednání obviněného, především převod obchodního podílu u obchodní společnosti m., a prodej akcií obchodní společnosti G., vedl ke ztrátě příjmů obviněného. V případě nemovitého majetku, který převedl na svoji matku, je nutno uvést, že i ten jistý příjem obviněnému mohl přinášet a také přinášel. Žádným důkazem ani nebylo zjištěno a prokázáno, že by obviněný nemohl pracovat, neboť je zřejmé, že o získání jakéhokoli zaměstnání ani neusiloval. I toto jednání obviněného zjevně zapadá nejméně do nedbalostní formy zavinění obviněného a je výsledkem skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat.

28. Pokud pak obviněný v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu namítal rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a soudu odvolacího, neboť podle obviněného byla jeho výpověď před odvolacím soudem nesprávně interpretována, ani této námitce obviněného nelze přisvědčit, neboť skutková zjištění ve vztahu k jeho vině učinil především soud prvního stupně, který dospěl k závěru, že obviněný z nedbalosti neplnil svoji vyživovací povinnost k dceři AAAAA, přičemž v tomto směru nadbytečně tento soud v právní větě uvedl „byť“, ačkoli postačovalo uvedení pouze nedbalostní formy zavinění slovy „z nedbalosti“.

29. Z právních závěrů učiněných soudem prvního stupně v bodě 5. odůvodnění jeho rozsudku nejméně nedbalostní forma zavinění obviněného vyplývá. Pokud tento soud a případně i soud odvolací rozváděly v odůvodnění svých rozhodnutí úvahy o možném posouzení jednání obviněného podle kvalifikované skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, je nutno uvést, že pro takovouto právní kvalifikaci skutku obviněný stíhán nebyl a ani soud prvního stupně obviněného neupozornil na možnost posouzení jeho jednání jako tohoto trestného činu. Z provedeného dokazování by sice bylo možno dovodit úmyslné zavinění obviněného k neplnění zákonné vyživovací povinnosti k nezletilé dceři, dokonce i úmyslné vyhýbání se plnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu výše zmíněné kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu, avšak návrhem na potrestání, který státní zástupce podal, bylo obviněnému kladeno za vinu jen nedbalostní zavinění k neplnění zákonné vyživovací povinnosti, nikoli zavinění úmyslné. Ustanovení § 196 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje vlastně dvě samostatné skutkové podstaty lišící se formou zavinění (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.) a z tohoto důvodu, pokud by soud prvního stupně zvažoval posouzení jednání obviněného jako úmyslného trestného činu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a to oproti podanému návrhu na potrestání, bylo jeho povinností obviněného upozornit na tuto možnou změnu právní kvalifikace, která je změnou v neprospěch obviněného. Ze skutkových zjištění, které soud prvního stupně učinil, přitom tato změna právní kvalifikace reálně v úvahu přicházela. Pokud takto soud prvního stupně nepostupoval a skutek obviněného i právní větu ponechal ve shodě s podaným návrhem na potrestání, pak úvahy soudu prvního stupně o možném úmyslném zavinění v jeho rozsudku byly zcela nadbytečné. Stejně jako obdobné úvahy odvolacího soudu v jeho usnesení, kterým zamítl odvolání obviněného, neboť odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze obviněný. Změna rozsudku soudu prvního stupně totiž nepřicházela v úvahu, jak již bylo výše rozvedeno.

30. Je nutno připustit, že ve výroku o vině obviněného není nedbalostní forma zavinění zcela precizně vyjádřena, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i z usnesení odvolacího soudu nicméně vyplývá vědomí obviněného o existenci jeho vyživovací povinnosti k dceři i skutečnost, že tuto vyživovací povinnost neplní. Soudy nižších stupňů nesprávně i nadbytečně odůvodňovaly úmyslné zavinění obviněného k neplnění vyživovací povinnosti, tedy závažnější formy zavinění, než jaká mu byla rozsudkem soudu prvního stupně kladena za vinu. Pominout nelze ani skutečnost, že jiné výdaje činěné obviněným zejména na získání dcery do své péče by mu hrazení vyživovací povinnosti k dceři v rozhodném období umožnily. S vědomím výše uvedeného Nejvyšší soud neshledal ani důvodnými námitky obviněného uplatněné v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

31. Ve vztahu k námitce obviněného, že soudy v trestním řízení nebyly vázány závěry občanskoprávního soudu o výši vyživovací povinnosti obviněného a bylo jejich povinností k této otázce provést vlastní dokazování, a pokud je neprovedly, vycházely z procesně nezpůsobilých důkazů, je nutno připomenout následující. Soudy v rámci trestního řízení řeší otázku výše vyživovací povinnosti jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1, což ovšem neznamená, že nemohou přihlížet k závěrům a skutkovým zjištěním, které jsou obsaženy v rozhodnutích občanskoprávního soudu, který výši vyživovací povinnosti určil na podkladě provedených důkazů, z nichž by ostatně vycházely i soudy v rámci trestního řízení.

32. Při posuzování otázky, jak vysoké je výživné, jehož neplacením byl tento přečin spáchán, se soudy v trestním řízení řídí obdobnými hledisky jako soud v řízení občanskoprávním a rozhodnutí soudu občanskoprávního o výši vyživovací povinnosti proto soudy v trestním řízení nemohou při zjišťování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině pominout, zhodnotí je jako jiné důkazy podle pravidel ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2005 Sb. rozh. tr.). Obviněný z předchozího společného soužití i z e-mailové korespondence s matkou obviněné věděl, jaké náklady na nezletilou dceru matka vynakládá, jaké náklady jsou spojeny se školní docházkou dcery i dalšími potřebami nezletilé. Pokud s vědomím majetkových poměrů obviněného i výdělků, kterých mohl dosahovat v případě skutečného zájmu, při vědomí, že není veden jako uchazeč o zaměstnání a nepobírá žádné sociální dávky, dospěly soudy nižších stupňů správně k závěru, že výše výživného, jak ji určily soudy v řízení občanskoprávním, je přiměřená, rozhodně nelze tento jejich závěr zpochybnit argumentací obviněného, který pouze poukázal na nedostatečné dokazování k této otázce.

33. Jak již bylo výše uvedeno, dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky, jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal.

34. Všechny výše uvedené skutečnosti vedly Nejvyšší soud k závěru, že projednání dovolání obviněného M. F. by nemělo podstatný význam pro něj ani pro tvorbu judikatury. Dovolání obviněného tedy je přípustné, opírá se i o zákonem stanovené důvody dovolání, je podloženo námitkami, které zčásti věcně odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, dovolání bylo podáno včas i oprávněnou osobou, má zákonem stanovené náležitosti, avšak ve svém důsledku nemůže mít pro obviněného zásadnější dopad z hlediska úvah o závažnosti a škodlivosti jeho jednání, za které byl odsouzen, neboť nedbalostní forma zavinění, pro kterou byl obviněný uznán vinným, je pro obviněného nejpříznivější, ostatně z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů je zřejmé, že zvažovaly i varianty pro obviněného výrazně přísnější. Ostatně i trest, který byl obviněnému uložen odpovídá nedbalostní formě zavinění u přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v nyní posuzované trestní věci by tedy vůbec neovlivnilo postavení obviněného, jeho situace by se podstatněji nezměnila, přitom ani řešená otázka, že je nezbytné konkretizovat formu zavinění u tohoto přečinu, není v judikatuře soudů sporná, byla opakovaně řešena a nevykazuje žádné nejasnosti, které by měl Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí odstraňovat i s jeho případným judikatorním přesahem. Není pochyb o tom, že bylo povinností soudů nižších stupňů zabývat se formou zavinění a v rozsudečném výroku (tzv. právní větě) výslovně uvést, zda se obviněný dopustil trestného činu úmyslně nebo z nedbalosti (viz např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr., a pod č. 26/2000 Sb. rozh. tr.). Pouhé upřesnění formy zavinění (odstraněním slova „byť“ z právní věty a případné upřesnění skutkové věty o okolnosti odpovídající nedbalostnímu zavinění) obviněného by přitom nemělo vliv ani na úvahy o trestu, který obviněnému uložily soudy nižších stupňů. Za této situace Nejvyšší soud shledal podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.

V. Závěrečné shrnutí

35. Nejvyšší soud tedy vzhledem ke shora uvedenému uzavírá, že obviněný M. F. opřel své dovolání zčásti o námitky, které neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, a ve zbytku o takové námitky, které jsou sice důvodné, ale nemohou mít vliv na postavení obviněného ve vztahu k výroku o vině a výroku o trestu. Přitom otázka, ohledně které je dovolání obviněného částečně důvodné, je dostatečně řešena judikaturou soudů a odbornou literaturou a nevykazuje potřebu judikatorního zásahu Nejvyššího soudu. Konkretizování, resp. upřesnění, formy zavinění obviněného u přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, za situace, že z právní věty rozsudku soudu prvního stupně plyne nedbalostní forma zavinění, která je pro obviněného nejpříznivější, nemůže mít ani pro obviněného samotného zásadnější význam. Za této situace Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by musel přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího.

36. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.

V Brně dne 27. 4. 2022

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Bohuslav Horký