5 Tdo 337/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7.
2002 o dovolání obviněného M. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
25. 2. 2002, sp. zn. 44 To 1569/2001, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 7 ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 25 T 133/2000, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.
2. 2002, sp. zn. 44 To 1569/2001, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne
5. 11. 2001, sp. zn. 25 T 133/2000, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í i další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e státnímu zástupci Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 7 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. Z. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 11. 2001,
sp. zn. 25 T 133/2000, uznán vinným trestným činem podpory a propagace hnutí
směřujících k potlačení práv a svobod občanů podle § 260 odst. 1, 2 písm. a)
tr. zákona, kterého se dopustil tím, že v P., jako ředitel a majitel
nakladatelství O. II. v lednu 2000 zadal překlad do češtiny a vytištění spisu
Adolfa Hitlera Mein Kampf, knihu nechal svázat do černých desek, na jejichž
přední stranu navrhl vytištění zlaceného nápisu psaného švabachem „Adolf Hitler
Mein Kampf“ a pod něj umístit zlacený znak strany NSDAP – orlici držící ve
spárech věnec s ratolestí s uvnitř umístěným pravotočivým hákovým křížem,
přičemž knihu, která svým obsahem jednoznačně podněcuje k rasové nenávisti a
antisemitismu, postupně v průběhu měsíce března 2000 předal v nákladu 106.000
výtisků na základně kupní smlouvy distributorovi k volnému prodeji.
Za tento trestný čin byl podle § 260 odst. 2 tr. zákona a za použití § 60a
odst. 1, 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož
výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zákona a § 60a odst. 1 tr. zákona
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, za současného vyslovení
dohledu spočívajícího v povinnosti obžalovaného 2 x ročně dostavit se k
probační úřednici Obvodního soudu pro Prahu 7 k ověření řádného způsobu života.
Podle § 53 odst. 1 tr. zákona byl obžalovanému dále uložen peněžitý trest ve
výměře 2.000.000,- Kč (slovy: dva miliony korun českých). Podle § 54 odst. 3
tr. zákona mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené
lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku.
Proti tomuto rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 11. 2001, sp. zn.
25 T 133/2000, podal obviněný M. Z. odvolání, které Městský soud v Praze
usnesením ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 44 To 1569/2001, podle § 256 tr. řádu
zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 44 To
1569/2001, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 11.
2001, sp. zn. 25 T 133/2000, podal obviněný M. Z. dovolání prostřednictvím
svého obhájce JUDr. T. S. podáním ze dne 3. 5. 2002, které bylo doručeno
Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 9. 5. 2002. Dovolání podal do všech výroků
napadených rozhodnutí, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Pochybení soudu I. stupně spatřuje dovolatel v tom, že:
1. Rozsudek se vůbec nezabýval skutečnostmi, které mohou být významné pro
naplnění skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení § 260 tr. zákona,
ale zaměřuje se na hodnocení skutečností druhotných a nepodstatných a formuluje
skutková zjištění, která nemají pro otázku viny žádný význam, anebo jsou jenom
silně osobní interpretací minulých či současných událostí.
2. Tento postup potom znamená při posuzování dovolenosti či nedovolenosti
vydání knihy Mein Kampf ohrožení svobody projevu či svobody přijímat
informace. Postup soudu tato práva relativizuje a je pak naprosto
nepředvídatelné, zda určitý projev či určité jednání bude vnímáno jako
dovolené jednání nebo ex post s poukazem na řadu skutečností, které lze
hodnotit subjektivně, bude rozhodnuto, že jde o trestný čin.
Rozhodnutí odvolacího soudu je pak podle názoru dovolatele nesprávné proto, že
se odvolací soud nevypořádal s hmotně právní stránkou věci, když měl přezkoumat
důvodnost odvolání. Odvolací soud ve svém usnesení pouze stroze konstatuje, že
soud I. stupně provedl ve věci všechny potřebné důkazy, rozebral všechna
odborná vyjádření, která byla vypracována k předmětnému vydání knihy Mein
Kampf, s tím, že tato vyjádření se zabývala obsahem knihy i její vnější
úpravou, obsahem předmluvy a způsobem překladu. Vina obžalovaného M. Z. byla
proto podle názoru soudu II. stupně provedenými důkazy bezpečně prokázána.
Dovolatel dále konstatuje, že k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného
činu musí být splněny dvě náležitosti. Jednak musí jít o propagaci, nikoli však
čehokoli a kohokoli, ale o propagaci hnutí. Druhá podmínka je věcná, zde však
trestní zákon neobsahuje žádnou definici toho, co je možno považovat za hnutí. Zcela jistě však musí jít o skupinu, která má alespoň jasné a zřetelné kontury,
tak aby bylo možné vyjádřit její smysl, cíl, způsoby chování apod. V tomto
směru však rozsudek soudu I. stupně neobsahuje žádnou konkretizaci hnutí, které
by jednáním obviněného mělo být propagováno. V odůvodnění rozsudku je uvedeno
pouze to, že kniha svým obsahem podněcuje k rasové nenávisti a antisemitismu. Podle názoru dovolatele ze znění ustanovení § 260 tr. zákona vyplývá, že musí
být jednoznačně popsáno hnutí, které je podporováno nebo propagováno, protože
by jinak činnost tohoto hnutí nemohla být posuzována jako prokazatelně
směřující k potlačení práv a svobod občanů. Trestný čin podle ustanovení § 260
tr. zákona není deliktem ohrožovacím, nýbrž musí být prokázáno, že vydání této
knihy bylo podporou a propagací konkrétního hnutí, které prokazatelně směřuje k
potlačení práv a svobod občanů, nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo
náboženskou zášť. Obviněný má za to, že celé dokazování se ubíralo nesprávným
směrem, což bylo zdůrazněno angažováním zpracovatelů odborných vyjádření. Šlo
vesměs o vyjádření historiků, kteří jednak posuzovali obsah knihy a dále se
vyjadřovali k tomu, jak tato kniha může aktuálně působit. Ve věci však nejde o
to, jak kniha může působit, ale jak ve skutečnosti působila, tj. zda jejím
vydáním došlo k propagaci nebo podpoře hnutí prokazatelně směřujícího k
potlačení práv a svobod občanů. V této věci však dokazování nebylo vůbec
zaměřeno. V žádném případě nelze podle obviněného souhlasit s názorem obou
soudů, které namísto jasného uvedení hnutí, které prokazatelně směřuje k
potlačení zmíněných práv, hovoří o antisemitismu jako o hnutí. Antisemitismus
nelze označit za hnutí, ale za ideologii. Soud se zde dopustil výkladu zákona,
který je pro trestní právo nepřijatelný, protože rozšiřuje okruh činností, na
které má dopadnout. Z hlediska formulace skutkové podstaty trestného činu podle
§ 260 tr. zákona byla věnována nepatřičná pozornost tomu, zda lze Mein Kampf,
tak jak byl vydán, označit za historický dokument. Spekulace týkající se této
otázky jsou pro trestní řízení zavádějící. Podstatné je, zda jde o knihu,
jejímž obsahem je podporováno hnutí zmíněné v ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákona, tedy objektivní důsledek působení vydaného textu, nikoli to, zda je
provázen komentářem. Dovolatel namítá, že soud neuvádí žádný konkrétní argument
k tomu, proč by měl obviněný dospět k závěru, že jeho jednání bude posuzováno
jako trestný čin. Poukazuje na to, že aplikace práva musí být předvídatelná,
tj. že s jistou mírou opatrnosti, kterou lze požadovat po každém jedinci, musí
být dopředu zřejmé, že určité jednání je zakázáno až do té míry, že je
považováno za trestný čin.
V daném případě však existuje mnoho argumentů a
skutečností, na základě kterých si mohl obviněný učinit závěr opačný. V této
souvislosti upozorňuje zejména na svědectví JUDr. L., která ve své výpovědi
jednoznačně uvedla, že na přímý dotaz vyslovila přesvědčení, podle něhož za
vydání knihy Mein Kampf obviněný nemůže být trestně stíhán. Ze všech těchto
důvodů a argumentů je právní posouzení skutku jako takového nesprávné.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obě napadená
rozhodnutí, jak soudu I. stupně, tak i soudu odvolacího v celém rozsahu zrušil
podle § 265k odst. 1 tr. řádu a poté podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc vrátil
soudu I. stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, anebo
aby podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. řádu při zrušení napadených rozhodnutí
soudů obou stupňů sám ve věci rozhodl rozsudkem a klienta zprostil obžaloby v
plném rozsahu.
Nejvyšší státní zástupce, kterému bylo dovolání obviněného M. Z. doručeno ve
smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. řádu (viz. referát na č. l. 913 spisu), se
k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda tu není dán některý z důvodů pro
odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání ve
smyslu § 265a tr. řádu je přípustné, bylo podáno z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 tr. řádu a včas, oprávněnou osobou a splňuje i obsahové náležitosti
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. řádu. Dovolání bylo podáno obviněným M.
Z. prostřednictvím obhájce JUDr. T. S., což vyplývá z úvodní strany dovolání,
byť na jeho konci je uveden jménem obhájce JUDr. T. S., ač zcela přesně by tam
měl být uveden obviněný M. Z. jako dovolatel, příp. s poznámkou, že dovolání
podává prostřednictvím svého obhájce ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst.
2, věty první, tr. řádu. Tato formální nepřesnost však nemůže mít vliv na
přezkoumání napadených rozhodnutí podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud přezkoumal z podnětu podaného dovolání zákonnost
a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v
rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným rozhodnutím
předcházející (§ 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu). Uplatnění ustanovení § 265i
odst. 5 tr. řádu s přihlédnutím k tomu, že v daném případě se rozhodnutí týkalo
pouze jedné osoby, nepřicházelo v úvahu. Po přezkoumání věci ve smyslu § 265i
odst. 3, 4 tr. řádu Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné, a to z níže
uvedených důvodů.
Trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod
občanů podle § 260 tr. zákona (ve znění před novelizací zákonem č. 405/2000 Sb.
– srov. § 16 odst. 1 tr. zákona) se dopustí ten, kdo podporuje nebo propaguje
hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá
národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť (novelizací provedenou
zákonem č. 405/2000 Sb. byl pojem „občanů“ nahrazen pojmem „člověka“ a do textu
bylo doplněno i hlásání „zášti vůči jiné skupině osob“, novelizace nabyla
účinnosti dne 1. 12. 2000, tedy až po datu jednání obviněného, pro které bylo
vedeno trestní řízení; touto novelizací došlo mimo jiné k upřesnění ve
vyjádření objektu trestného činu tím, že z nové dikce zákona jednoznačně
vyplývá, že ochrana je poskytována nejen právům a svobodám občanů, ale právům a
svobodám všech lidí bez vazby na občanství, přičemž však ani před novelizací
nečinil výklad objektu trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k
potlačení práv a svobod občanů potíže a soudní aplikace nevázala ochranu
poskytovanou tímto ustanovením pouze na potlačování práv a svobod občanů České
republiky). Objektem trestného činu podle § 260 tr. zákona, tj. hodnotami, jež
trestní zákon v tomto případě chrání, je ochrana základních lidských a
občanských práv a svobod, rovnoprávnost lidí bez rozdílu rasy, národnosti,
náboženské příslušnosti, sociální příslušnosti a původu. Především jsou to
základní práva a svobody uvedené v Listině základních práv a svobod. Ochrana
práv a svobod znamená pro občana (ve znění tr. zákona účinném od 1. 12. 2000
pro „člověka“) nejen garanci právní ochrany proti zásahům státní moci a
případnému zneužití státní moci, ale součástí ochrany práv a svobod je i
ochrana proti takovým aktivitám a hnutím, které by ve svém důsledku vedly k
politickému zpochybnění či omezení práv a svobod. Za principiální ohrožení práv
a svobod je nutné považovat jakoukoli diskriminaci určité skupiny lidí, tedy
porušení principu rovnosti, jak je garantován v Listině základních práv a
svobod v čl. 3 odst. 1.
K naplnění skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace hnutí
směřujících k potlačení práv a svobod občanů, pro který byl obviněný M. Z.
uznán vinným, musí být splněny všechny znaky uvedené v § 260 odst. 1, 2 písm.
a) tr. zákona. Proto musí být prokázáno, že bylo hnutí, které má charakter
požadovaný zákonem, podporováno nebo propagováno. Podpora hnutí směřujícího k
potlačování práv a svobod může mít podobu materiální (např. poskytnutí
finančních darů, technických prostředků apod.) nebo morální (např. získávání
přívrženců, umožnění publikace jeho záměrů či ideologie atd.) a spočívá v
jednání, které má takové hnutí posílit, popřípadě získat mu další přívržence.
Propagací se rozumí veřejné uvádění takového hnutí nebo jeho ideologie a záměrů
ve známost, doporučování jím zastávaných či prosazovaných myšlenek a názorů
apod. Především je třeba zdůraznit, že vedle podpory takového hnutí zákon
postihuje i propagaci takového hnutí, která může být uskutečňována jak
otevřeně, tak i skrytě prostřednictvím publikace či jiného uveřejňování názorů,
záměrů, ideologie takového hnutí, ale i prostřednictvím knih, obrazů či jiných
uměleckých děl. Jednou z takových forem může být podle názoru Nejvyššího soudu
i publikace knihy, jejímž obsahem nebo účelem je propagace hnutí prokazatelně
směřujícího k potlačení práv a svobod občana (člověka) nebo hlásajícího
národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť. Takovou knihou by za
předpokladu, že je tím propagováno takové hnutí, mohl být i Mein Kampf Adolfa
Hitlera, neboť z jejího obsahu, jak to bylo prokázáno i v celém trestním
řízení, je nesporné, že jde o knihu hluboce rasistickou, neboť šíří nenávist k
lidem odlišného etnického původu, lidem slabým a postiženým, žádá jejich
eliminaci v životě společnosti, a to i násilně, a hluboce antidemokratickou,
poněvadž učí pohrdat demokratickými institucemi, jako je parlament, a
demokratickými hodnotami, jako je rovnost, přičemž žádá jejich likvidaci a
ustavení nového režimu založeného na tzv. vůdcovském principu, a v neposlední
řadě i válečnickou, neboť dává německému národu cíle, kterých má dosáhnout
vojenským výbojem a ziskem nového životního prostoru na východě, přičemž také
vyzývá k zúčtování s F.
Závěr o tom, že propagaci, ale i podporu takového hnutí lze uskutečnit i
vydáním knihy vyplývá i z odstavce 2 písm. a) § 260 tr. zákona, když za zvlášť
přitěžující okolnost zákon považuje i spáchání činu uvedeného v odstavci 1 mimo
jiné i tiskem, kterým se rozumí nejen noviny, časopisy, bulletiny apod., ale i
vytištění knihy s uvedeným obsahem. Tento závěr není podle názoru Nejvyššího
soudu v rozporu s čl. 17 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb., ve
znění pozdějších ústavních zákonů; dále jen „LPS“), podle kterého jsou svoboda
projevu a právo na informace zaručeny, neboť podle odstavce 4 čl. 17 LPS lze
svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem, jde-li o
opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých,
bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Takovým zákonným omezením je pak nepochybně i ustanovení o trestném činu
podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů podle §
260 tr. zákona.
Toto zjištění, které správně učinily oba soudy I. i II. stupně, a navazující
právní závěr o naplnění znaku propagace, však samo o sobě nestačí pro závěr o
spáchání trestného činu podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv
a svobod občanů podle § 260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona. Současně musí jít o
podporu nebo propagaci takového hnutí skutečně existujícího. Navíc je nutné,
aby takové hnutí existovalo a působilo v době, kdy mělo dojít ke spáchání
trestného činu, což vyplývá z jazykového (gramatického), logického i
systematického výkladu ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákona, jenž obsahuje
formulaci „… hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod …“,
kdy zákonodárce zde užil přítomného času. Též důvodová zpráva k novele
trestního zákona č. 405/2000 Sb. hovoří o tom, že ustanovení § 260 a § 261 tr. zákona se vztahují na případy, kdy existuje hnutí, které si klade za cíl
omezování práv a svobod, a mají dopadat zejména na stoupence takového hnutí. Dovolatel v této souvislosti správně uvádí, že nelze termín „hnutí“ vykládat
pouze tak, jak jej používá zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických
stranách a politických hnutích. Zákonodárce zde má na mysli i hnutí formálně
neregistrované, hlásající zášť, jíž se podle důvodové zprávy rozumí zesílená
nenávist, vůči skupinám osob (např. národnostním, rasovým apod.). Musí však jít
o konkrétní hnutí, tedy v určité míře organizovanou a strukturovanou skupinu
osob, která má alespoň zřetelné kontury, společné postoje a orientaci zaměřenou
na dosažení některého v ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákona uvedeného cíle. Teprve po určení takto alespoň v hrubých obrysech identifikovaného hnutí, je
třeba při rozhodování, zda došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu
podle § 260 tr. zákona, posuzovat k čemu takové hnutí, o jehož podporu a
propagaci jde, skutečně směřuje nebo co hlásá. Ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákona totiž jednoznačně postihuje propagaci a podporu hnutí prokazatelně
směřujícího k potlačování práv a svobod občana (člověka) nebo hlásající
národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť. Vztahuje se tedy na
případy, kdy existuje hnutí, které si klade za cíl omezování práv a svobod nebo
diskriminaci určité skupiny osob z různých důvodů. Rozsudek soudu I. stupně
však ve skutkové větě výroku o vině konkretizaci takového hnutí neobsahuje. Uvádí pouze, že kniha svým obsahem podněcuje k rasové nenávisti a
antisemitismu. V odůvodnění pak uvádí, že v daném případě hnutím, které bylo
vydáním Hitlerovy knihy propagováno je nejen fašismus (přesněji nacismus) jako
hnutí minulé, tedy v době jednání obviněného M. Z. neexistující, ale zejména
antisemitismus jako hnutí po výtce současné, hnutí, které svým obsahem je
doktrínou ve svých záměrech směřující k potlačení práv a svobod určité skupiny
lidí – tedy v tomto případě Židů a v neposlední řadě i Romů. Antisemitismus lze
podle rozsudku soudu I.
stupně bezesporu charakterizovat jako hnutí nadčasové,
jako nadnárodní přesvědčení, které z hlediska rasového, etnického,
náboženského, národnostního či sociálního vyvolává nepřátelské postoje vůči
Židům a Romům a může mít charakter hospodářského, národnostního či náboženského
ražení, přičemž všechny tyto okolnosti mohou vést, neboť v minulosti se tak již
stalo, k perzekuci vůči Židům. Totéž se vztahuje i k Romům, neboť i o nich se
Hitlerova kniha zmiňuje. Antisemitismus je tedy podle názoru soudu I. stupně
hnutím, přestože postrádá prvky charakteristické pro politickou stranu, či
jinou formu organizace. Důsledky antisemitismu obsaženého ve vydané knize v
době minulé vyvolaly největší tragédii v lidských dějinách vůbec, tragédii
přímo podnícenou Hitlerovou ideologií vyloženou v této knize, a to přesto nebo
proto, že z počátku byl její hrůzný význam hrubě podceněn. Vydání této knihy v
současnosti nikoli jako historického dokumentu bez jakéhokoli komentáře pouze s
předmluvou, která jako historicky nepřesná je prakticky zavádějící a s popsanou
grafickou úpravou je záležitostí, která je zcela nepochybně u jedinců nebo
skupin osob, které z nejrůznějších důvodů nejsou schopny uvědomit si nebezpečí
spojené s antisemitismem, vyvolat národnostní a rasovou zášť mající schopnost
přerůstat v pogromy a další protižidovské, případně protiromské akce. S tímto
odůvodněním rozsudku prvního stupně se v usnesení ze dne 25. února 2002, sp. zn. 44 To 1569/2001, ztotožnil i odvolací soud, který uvedl, že úvahám
obvodního soudu v odůvodnění napadeného rozsudku nelze ničeho vytknout, přičemž
zdůraznil, že obsah knihy Mein Kampf, jejímž autorem je Adolf Hitler, se
významně dotýká žijících osob, které přežily holocaust, a jejich potomků na
straně jedné a na druhé straně je třeba konstatovat narůstající aktivity
extrémních hnutí ideologicky profilovaných v souladu s jejím obsahem, kdy kniha
Mein Kampf je svatou knihou fašismu – relikvií a osoba Adolfa Hitlera je pro
stoupence tohoto hnutí obdivovaným vzorem.
I když se obsah knihy Mein Kampf, jejímž autorem je Adolf Hitler, který je
nepochybně rasistický, antidemokratický a militantní, významně dotýká žijících
osob, které přežily holocaust, a jejich potomků, a je třeba souhlasit s
názorem, že podstatnou část naší společnosti její vydání oprávněně pobouřilo,
nelze jinak s uvedenými závěry soudu prvního stupně, které jsou, jak na to bude
ještě dále poukázáno, i vnitřně rozporné, souhlasit, zejména pokud v nich je
považován antisemitismus za hnutí, přičemž je pod něj mimo vypjaté nenávisti k
Židům zahrnována zásadně nesprávně i taková nenávist k Romům. Nelze než
přisvědčit argumentaci dovolatele v tom směru, že antisemitismus nelze označit
za hnutí, nýbrž za ideologii. Antisemitismus jako zločinnou ideologii hlásající
nenávist k Židům definuje též všeobecná encyklopedie, kde je antisemitismus
charakterizován jako postoje a projevy rasové, národnostní a náboženské
nesnášenlivosti a nepřátelství vůči Židům (opovržení ke způsobu života,
nenávist a právní diskriminace, pogromy a genocida, kdy v nacistickém Německu
vedlo vystupňování antisemitismu k vyvraždění několika milionů Židů).
Antisemitismus v minulosti skutečně byl a jistě i v současnosti může být
ideologií, na jejímž základě se určitá skupina osob sdruží do společenství
označitelného jako hnutí, avšak vzhledem k tomu, že antisemitismus jako
ideologie v minulosti byl uplatňován v rámci různých hnutí (např. nacismu,
fašismu, ale i komunismu, kde byl uplatňován též v rámci procesů zejména ve
čtyřicátých a padesátých letech, popř. byl v minulosti uplatňován i v rámci
pogromů v carském Rusku atd.) nelze za hnutí považovat vlastní antisemitismus
jako takový. Vnitřní rozpornost názorů Obvodního soudu pro Prahu 7 spatřuje
Nejvyšší soud v tom, že přestože považuje antisemitismus za hnutí výslovně
konstatuje, že postrádá jakékoli prvky organizace a charakterizuje ho jako
nadnárodní přesvědčení. Navíc ho považuje za součást ideologie vyložené v
uvedené Hitlerově knize. I tyto názory vyslovené v napadeném rozsudku soudem
prvního stupně potvrzují správnost závěru, že antisemitismus není hnutím, ale
ideologií, přesvědčením či názorem určitých lidí.
Za hnutí je třeba naproti tomu považovat fašismus či nacismus, jak na to
správně poukazuje odvolací soud, který se však nevypořádal s tím, co v
odůvodnění svého rozsudku uvedl soud I. stupně, a to, že tato hnutí je třeba
považovat za hnutí „minulá“ (č. l. 16 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze
dne 5. 11. 2001, sp. zn. 25 T 133/2000), zatímco propagované hnutí, jak již
bylo shora uvedeno, musí existovat a působit v době, kdy mělo dojít ke spáchání
trestného činu obviněným. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom, že i v současné
době mohou u nás i v zahraničí existovat a zřejmě i existují různá
neofašistická hnutí, která mohou používat jako ideologický zdroj i knihu Mein
Kampf, jejímž autorem je Adolf Hitler. Na taková hnutí však dokazování v
předmětné věci nebylo dosud zaměřeno, a proto je také soudy nemohly v
napadených rozhodnutích uvést. V té souvislosti je třeba poznamenat, že z
odborných vyjádření opatřených v průběhu trestního řízení se současnými hnutími
podrobněji zabývá pouze odborné vyjádření zpracované PhDr. J. S. z Ústavu pro
soudobé dějiny Akademie věd České republiky, v němž se k tomu uvádí, že v listu
Týdeník Politika (97 čísel vycházejících v letech 1991 – 92) byly publikovány
pasáže velmi podobné svým antisemitským rázem, formou i obsahem antisemitským a
nacistickým pasážím Hitlerova spisu a nepochybně z nich vycházející. Kolem
Týdeníku Politika se však nezformovalo žádné hnutí a naopak tlak tisku,
kulturní i širší veřejnosti přispěl k zastavení tohoto listu. Totalitní režimy
(do konce 80. let v zemích sovětského bloku) měly některé rysy, včetně více či
méně zamlčovaného či otevřenějšího antisemitismu podobné s určitými pasážemi
Hitlerova spisu, ale nedomnívá se, že totožné. Současná hnutí, strany nebo
skupiny (např. Front national vedená Le Penem, agresivnější skupiny hnutí
skinheads) na krajní pravici (či krajní levici) politického spektra nebo na
okraji společnosti se nezříkají tezí či spíše sloganů, převzatých či vytržených
z Hitlerova spisu (militantnost, agresivní šovinismus, útržky rasistických
teorií), ale nesetkala se v literatuře s konkrétními informacemi o dnes
působícím hnutí, které by akceptovalo tento spis jako celek se znalostí jeho
obsahu. Ostatní odborná vyjádření se o problematice současných hnutí, která by
případně používala Mein Kampf jako ideologický zdroj, nevyjadřují nebo obsahují
jen sporadické zmínky obdobné citovanému vyjádření PhDr. J. S. Ostatní
dokazování nebylo na tuto pro posouzení věci zásadní problematiku v podstatě
vůbec zaměřeno, a proto bude třeba v tomto směru dokazování zevrubným způsobem
doplnit.
Po stránce subjektivní jde v daném případě o úmyslný trestný čin. Úmysl
pachatele přitom musí zahrnovat i skutečnost, že svým jednáním podporuje nebo
propaguje hnutí, prokazatelně směřující k potlačení práv a svobod občana
(člověka) nebo hlásající národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť. Obvodní soud pro Prahu 7 v tomto směru v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl,
že obviněný M. Z. si vzdor své obhajobě musel být vědom, že vydáním uvedené
knihy může porušit zájem chráněný trestním zákonem, když frázovitá a
nekonkrétní předmluva o škodlivosti nacismu a fašismu a o jeho srovnatelnosti s
komunismem současně s poukázáním na grant poskytovaný České akademii věd
nakladatelstvím obviněného a podaným tak, že čtenář může být o přijetí grantu
přesvědčen, nemůže nahradit adekvátní historické hodnocení Hitlerova textu a
politického programu. Obžalovaného vlastní bombastický návrh obálky knihy je na
hony vzdálen od originálů a do očí bijícím způsobem zvýrazňuje nacistické
symboly tak, aby případného čtenáře upoutaly, včetně švabachem psaného titulu a
jména autora. Postačí sejmout skromnou papírovou pásku z nepříliš kvalitního
materiálu a kniha je schopna zaujmout jako symbol výrazně čestné místo v
knihovně každého vyznavače antisemitismu. Přitom poukaz obžalovaného na knihy s
nacistickými symboly a s nacistickou tematikou, které soudu předložil jako
knihy, které na našem území bez povšimnutí mohly vyjít je zcela zavádějící,
neboť jak bylo prokázáno jde o knihy buď ryze odborné nebo popisující události
II. světové války či osobnosti Hitlerova Německa. Všechny tyto knihy jsou podle
hodnocení soudu I. stupně opatřeny materiálem činícím z nich skutečný
historický dokument. O autorových úmyslech, jak uvádí soud I. stupně, v
neposlední řadě svědčí i jeho rozhovor v časopisu Nové knihy, včetně úmyslu
získat dotiskem majetkový prospěch („nejsem šiřitelem mýtu, že existují
nekomerční soukromá nakladatelství, nakladatel knihy prodává, obchoduje s nimi,
nevydává, aby prodělal“). Konečně po jednání se svědkyní JUDr. L., si obviněný
musel být vědom, že může spáchat trestný čin, což vyplývá ze skutečnosti, že se
s ní o vydání knihy radil. Ta mu předložila komentované vydání z doby po roce
1989, kde text sice nebyl úplný, ale kniha byla opatřena aparátem zasazujícím
ji do historického kontextu, a řekla mu, že za takovéto vydání nikdo stíhán
nebyl. Doporučila mu však vzhledem k tomu, že se zabývala právem občanským, aby
vydání knihy konzultoval s odborníkem na právo trestní, což však obviněný
neučinil. Obhajoba obviněného spočívala i v tom, že ani zpracovatelé odborných
vyjádření neznají nikoho, koho by tato kniha skutečně ovlivnila, a to ani
jednotlivce, ani skupiny, protože jde o „mrtvou“ ideologii, což však není podle
názoru soudu I. stupně rozhodné, neboť podstatné pro tento tzv. ohrožovací
delikt je to, že někoho ovlivnit může, a vzhledem ke svému obsahu je zcela
zřejmé, že je rozhodně způsobilá k ovlivnění přinejmenším určitých vrstev
společnosti. Vzhledem k tomu dospěl soud prvního stupně k závěru, že obviněný
jednal v úmyslu nepřímém, tak jak má na mysli ustanovení § 4 písm.
b) tr. zákona, neboť věděl, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným
porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem chráněný, a pro případ, že je způsobí,
byl s tím srozuměn. Odvolací Městský soud v Praze pak ve svém rozhodnutí jen
konstatoval, že obvodní soud se zabýval i subjektivní stránkou souzeného
trestného činu a správně dospěl k závěru, že v jeho jednání byl zachován
alespoň nepřímý úmysl, kdy je pachatel srozuměn s tím, že realizace jeho cíle
předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento
následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jeho jednání, s kterým je však
srozuměn, když nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit
následku, jenž si představoval jako možný, a lhostejnost obžalovaného k tomu,
zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma
těmto možnostem.
Především je třeba zdůraznit, že trestný čin podpory a propagace hnutí
směřujících k potlačení práv a svobod občanů podle § 260 tr. zákona není
deliktem ohrožovacím, jak uvádí soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí,
nýbrž musí být prokázáno, že právě jednáním obviněného, v daném případě vydáním
knihy Mein Kampf, bylo podporováno či propagováno konkrétní hnutí v tomto
ustanovení popsané. Nelze popřít, že kniha Mein Kampf obsahuje projevy
rasistické nesnášenlivosti a výroky, které lze považovat za rasistické i
antisemitské. Z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného
činu podle § 260 tr. zákona je však zásadní, zda jednání obviněného,
spočívající ve vydání této knihy, bylo spácháno v úmyslu, byť nepřímém nebo
eventuálním [§ 4 písm. b) tr. zákona], podporovat či propagovat hnutí, které
prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní,
rasovou, třídní nebo náboženskou zášť, a tím případně i ovlivňovat chování osob
sdružených v takovém hnutí i stojících vně něho ve smyslu získat je pro šíření
nebo prosazování myšlenek v knize obsažených. Jinými slovy, zda takovým
jednáním bylo propagováno či podporováno hnutí směřující k potlačování práv a
svobod občanů nebo hlásající národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou
zášť, tedy zda takové případné hnutí získalo tímto jednáním obviněného ať
materiální či morální výhodu či zisk. Na tyto skutečnosti se však soud prvního
stupně, ale ani odvolací soud ve svých rozhodnutích nezaměřily a náležité
zhodnocení všech prokázaných okolností z hlediska naplnění subjektivní stránky
nahradily jen obecnými úvahami, které nejsou pro posouzení subjektivní stránky
vztahující se k jednání obviněného podstatné.
Nalézací soud se v průběhu řízení zaměřil na otázku, zda předmětná kniha byla
vydána jako historický dokument či nikoli. V této souvislosti je třeba
zdůraznit, že z hlediska naplnění úmyslu obžalovaného je zcela irelevantní, zda
vydání knihy Mein Kampf bylo či nebylo doprovozeno historickou předmluvou,
příp. poznámkovým aparátem apod., a zda tedy mělo charakter historického
dokumentu či pramenu nebo kritické edice, neboť i případná historická předmluva
či poznámkový aparát by nemusely znamenat, že obviněný nejednal v úmyslu
podporovat nebo propagovat hnutí, které má na mysli ustanovení § 260 tr.
zákona. Proto z hlediska formulace skutkové podstaty trestného činu podle § 260
tr. zákona a zejména subjektivní stránky tohoto trestného činu takové zjištění
není podstatné. Není totiž vyloučeno, aby i dílem – knihou vydanou ve formě
historického dokumentu - bylo propagováno či podporováno hnutí směřující k
potlačení práv a svobod člověka. Naopak ze samotné skutečnosti, že určité dílo
(kniha) nemá formu historického dokumentu, nelze učinit závěr, že tímto dílem
je úmyslně takové hnutí propagováno nebo podporováno. V tomto směru je třeba
zdůraznit, že obviněný M. Z. je nakladatelem, a proto jeho jednání směřuje
logicky a v souladu s tímto postavením především k dosažení zisku. Z tohoto
důvodu nelze v neprospěch obviněného z hlediska subjektivní stránky přičítat
jeho vlastní vyjádření v rozhovoru v časopisu Nové knihy, kde zdůraznil, že
knihy prodává a obchoduje s nimi, neboť je nevydává, aby prodělal. Soud prvního
stupně navíc vůbec nevysvětlil jaký význam má takové vyjádření z hlediska
úmyslu podporovat nebo propagovat hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení
práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou
zášť.
Obdobně je tomu také s hodnocením obsahu svědecké výpovědi JUDr. J. L., která
navíc není v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně citována přesně, když podle
protokolu o hlavním líčení ze dne 14. května 2001 svědkyně uvedla, že mu k jeho
dotazu, zda ho mohou za vydání Mein Kampf zavřít, řekla, že to podle jejího
názoru možné není, neboť po roce 1989 již Mein Kampf vyšel a nikoho za to
nezavřeli, a teprve proto, že ho to zaujalo, mu vyhledala tu knihu, která u nás
vyšla (č. l. 740 p. v. spisu). Není tedy pravdou, že by tato svědkyně vázala
své vyjádření na již vydanou knihu opatřenou aparátem, zasazujícím ji do
historického kontextu, ale naopak z vyjádření svědkyně vyplývá, že její
vyjádření bylo zcela obecné. Navíc soud prvního stupně zcela pominul při
hodnocení subjektivní stránky následující část výpovědi této svědkyně, kde mu k
dotazu, čím by měl knihu opatřit, řekla, aby ji opatřil předmluvou nebo úvodem,
z nichž by vyplynulo, že nemá v úmyslu propagovat fašismus nebo jiné podobné
hnutí.
Na druhé straně je třeba se zvláště z hlediska subjektivní stránky trestného
činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů
podle § 260 tr. zákona naopak podstatně více zabývat nakladatelskou předmluvou,
kterou obviněný knihu opatřil, a také ambaláží (papírovou páskou umístěnou přes
vazbu) a jejich změnami v jednotlivých vydáních či dotiscích, a to i v
návaznosti na shora uvedený obsah svědecké výpovědi JUDr. J. L. Tyto
skutečnosti při náležitém rozboru a zhodnocení by naopak mohly mít podstatný
význam pro posouzení, zda obviněný M. Z. měl úmysl podporovat nebo propagovat
hnutí uvedené v § 260 tr. zákona, podobně jako objasnění a zhodnocení jeho
dalších aktivit směřujících či navazujících na hnutí, která prokazatelně
směřují k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásají národnostní, rasovou,
třídní nebo náboženskou zášť. V tomto směru je možno z obsahu spisu zatím
poukázat jen na odborné vyjádření PhDr. P. J., CSc., který se ovšem vyjadřuje
jen k některým dalším publikacím, na kterých měl obviněný M. Z. autorský,
překladatelský či jiný podíl (srov. č. l. 108 až 112 spisu).
Jak již bylo výše uvedeno objektem trestného činu podle § 260 tr. zákona jsou
ústavně zakotvená práva a svobody lidí (občanů), jejich rovnoprávnost a
vzájemné vztahy bez ohledu na národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou
příslušnost, přičemž ochrana těchto práv vyplývá i z mezinárodních závazků. V
této souvislosti nelze pominout, že podle čl. 10 Ústavy České republiky je
bezprostředně závazná a má přednost před zákonem také Úmluva o ochraně lidských
práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; ve smyslu
novelizovaného čl. 10 Ústavy jsou pak vyhlášené mezinárodní smlouvy, k
jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána,
součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného
než zákon, použije se mezinárodní smlouva), která v čl. 10 odst. 1 zakotvuje
svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a
rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu
na hranice. Svobodu projevu zaručuje i čl. 17 odst. 1, 2 Listiny základních
práv a svobod. Z ustanovení čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod vyplývá zásada, podle které výkon svobody projevu, protože
zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám,
podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v
demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo
veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo
morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku informací nebo
zachování autority a nestrannosti soudní moci. Obdobně stanoví možnost omezení
práva na svobodu projevu též Listina základních práv a svobod v již shora
uvedeném čl. 17 odst. 4, podle kterého svobodu projevu lze omezit zákonem,
jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod
druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví.
Svoboda projevu je svým obsahem, významem a stupněm právní ochrany na stejné
úrovni jako rovnoprávnost občanů bez ohledu na jejich národnost, rasu, třídní
či náboženskou příslušnost. Dojde-li v konkrétním případě k tomu, že některé z
garantovaných práv či svobod na straně obviněného se střetne se stejně
garantovaným právem či svobodou na straně jiných osob, je třeba, aby rozhodnutí
soudu v takovém případě bylo vyvážené a aby do sféry práv a svobod obviněného
zasahovalo jen v případě, jestliže to je skutečně nutné. Současně je zcela
nezbytné, aby k takovému zásahu ze strany soudu či jiného orgánu státní moci
došlo pouze v mezích zákona, tj. na základě zákonem stanovených podmínek a
předpokladů.
Ustanovení § 260 tr. zákona, které stanoví zákaz podpory a propagace hnutí
směřujících k potlačení práv a svobod člověka, je v jistém smyslu jedním z
takových opatření jež má na mysli čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod. Bylo povinností soudu, při aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní
jednání obviněného M. Z., postupovat v souladu se shora uvedenými zásadami.
Bylo tedy povinností soudu jednoznačně zjistit a posoudit, zda došlo k naplnění
všech podmínek a předpokladů (tj. všech zákonných znaků skutkové podstaty),
stanovených předmětným ustanovením, za kterých je možno a současně nutno v
zájmu ochrany práv jiných, zasáhnout do práv a svobod obviněného. Soud I.
stupně však namísto jasného označení konkrétního hnutí, které prokazatelně
směřuje k potlačení práv a svobod, ve skutkové větě svého rozhodnutí uvádí
pouze, že předmětná kniha svým obsahem podněcuje k rasové nenávisti a
antisemitismu. Postup soudu I. stupně, který nahradil označení konkrétního
hnutí ve smyslu § 260 tr. zákona, antisemitismem, nelze považovat ze shora
podrobně rozvedených důvodů za správný, neboť tento sám o sobě není hnutím,
jaké má na zřeteli ustanovení § 260 tr. zákona. Navíc se soud I. stupně a v
návaznosti na to i odvolací soud náležitým způsobem nevypořádaly se subjektivní
stránkou trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv
a svobod občanů podle § 260 tr. zákona, jak to též správně namítl dovolatel v
odůvodnění svého dovolání k Nejvyššímu soudu.
Vzhledem ke všem těmto uvedeným skutečnostem a právním názorům dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 44 To 1569/2001, ve spojení s rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 7 ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 25 T 133/2000, spočívají na nesprávném právním posouzení
skutku, čímž je dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
jak správně v dovolání namítá obviněný. Nejvyšší soud proto jako soud dovolací
v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. řádu uvedená rozhodnutí zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak přikázal státnímu zástupci
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. K vrácení věci až do přípravného řízení došlo z toho
důvodu, že již v přípravném řízení nebyly objasněny shora naznačené základní
otázky vztahující se k hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a
svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť,
přičemž již v popisu skutku v obžalobě bylo hnutí, které mělo být vydáním knihy
Adolfa Hitlera Mein Kampf propagováno, nahrazeno neurčitým vyjádřením o
podněcování k rasové nenávisti a antisemitismu, byť v odůvodnění obžaloby je
označeno za hnutí, které je propagováno fašistické, resp. nacistické hnutí. Vzhledem k tomu, že ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákona musí propagované hnutí
existovat a působit v době, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu
obviněným, nelze propagaci vztahovat k Hitlerovskému nacismu, neboť takové
hnutí ve své původní podobě již v době vydání knihy Mein Kampf obviněným M. Z. neexistovalo. Proto bude třeba v dalším řízení provést způsobem vlastním
přípravnému řízení operativní šetření a vyhledat potřebné důkazy pro to, zda
existuje neofašistické nebo jiné rasistické hnutí, které používá jako
ideologický zdroj i knihu Mein Kampf, jejímž autorem je Adolf Hitler. Dále bude
třeba obdobným způsobem vyhledat i další dosud neopatřené důkazy prokazující
úmysl obviněného M. Z. podporovat nebo propagovat takové hnutí, když se bude
třeba zaměřit na objasnění jeho případných dalších aktivit směřujících či
navazujících na hnutí, která prokazatelně směřují k potlačení práv a svobod
občanů nebo hlásají národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť. Pokud
by se pak nepodařilo opatřit dostatek důkazů pro prokázání znaků skutkové
podstaty podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů
podle § 260 tr. zákona, bude třeba se zabývat i tím, zda jeho jednáním nedošlo
k naplnění znaků trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k
potlačení práv a svobod občanů podle § 261 tr. zákona (ve znění před novelizací
zákonem č. 405/2000 Sb. – srov. § 16 odst. 1 tr. zákona), popř. některého z
trestných činů hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 tr. zákona nebo
podněcování k národnostní a rasové nenávisti podle § 198a tr. zákona, které
jsou zpravidla k trestným činům podle § 260 a § 261 tr.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to podle § 265r odst. 1
písm. b) tr. řádu, neboť vzhledem k podrobně popsaným okolnostem, kdy je třeba
provádět další a značně rozsáhlé dokazování, navíc převážně operativním
způsobem vlastním přípravnému řízení, dospěl k závěru, že zjištěné a vytknuté
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V rámci nového řízení bude zejména nutné řešit otázku, zda a jaké konkrétní
hnutí bylo jednáním obviněného propagováno nebo podporováno. V případě
pozitivního závěru ohledně této otázky pak následně, zda se jedná o hnutí
směřující k potlačování práv a svobod občana (člověka) nebo hlásající
národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť, jak je vymezeno v § 260
odst. 1 tr. zákona, a zda obviněný M. Z. jednal při vydávání knihy Mein Kampf
Adolfa Hitlera v úmyslu, byť nepřímém či eventuálním [§ 4 písm. b) tr. zákona],
podporovat nebo propagovat hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a
svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť, a
tím případně i ovlivňovat chování osob sdružených v takovém hnutí i stojících
vně něho ve smyslu získat je pro šíření nebo prosazování myšlenek v knize
obsažených.
Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jemuž věc byla
přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který
vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a
doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Protože byla obě napadená
rozhodnutí zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, tedy samozřejmě
jen v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho
neprospěch (§ 265s tr. řádu).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. července 2002
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.