Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 12 To 34/2004, podal obviněný Ing. J. T. dne 30. 7. 2004 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Podle názoru obviněného napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť jeho jednání není trestným činem. Obviněný nepovažuje za naplněný materiální znak trestného činu, když absurditu tvrzené nebezpečnosti pro společnost shledává v samotné povaze věci, neboť ve městě Ú. byla vybudována čistírna odpadních vod a kanalizace. Jak dále obviněný zdůraznil, k vybudování části kanalizace sice nedošlo, avšak jednalo se jen o část přivaděče z části obce s názvem R., přičemž oproti původnímu projektu byla naopak realizována část výstavby kanalizace tzv. tunelováním a navíc byly zhotoveny řádově stovky přípojek k hlavnímu řadu a rovněž byly provedeny nové povrchy vozovek a chodníků. Obviněný přitom tvrdí, že bez vybudování kanalizačních přípojek by celá investiční akce nebyla schopna úplného a efektivního provozu. Náklady, které nebyly vynaloženy na kanalizační přivaděč, tak byly podle tvrzení obviněného také použity v souvislosti s předmětnou investiční akcí, když jejich vynaložení bylo zjevně účelnější a nutnější. Obviněný považuje za více než pravděpodobné, že pokud by platba části dotace byla předmětem civilního řízení, přihlédl by patrně civilní soud k ustanovení § 3 občanského zákoníku, který odkazuje na dobré mravy, a městu Ú. by byla poskytnuta úplná dotace.
Obviněný Ing. J. T. rovněž nepovažuje za prokázané, že by došlo k obohacení jakékoli soukromé osoby, neboť všechny prostředky poskytnuté S. f. ž. p. Č. r. byly užity výlučně k výstavbě čističky odpadních vod a kanalizace. Podle názoru obviněného nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu, když nebylo prokázáno, že by byť jen věděl o nesprávnosti či nepravdivosti závěrečného vyhodnocení akce, které jako statutární orgán obce podepsal, a již vůbec nebylo prokázáno, že by tak učinil v podvodném úmyslu obohatit město Ú. Důkazy podle obviněného neodůvodňují ani závěr, že by opatřil nepravdivé podklady pro závěrečné vyhodnocení investiční akce.
K naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu může podle přesvědčení obviněného Ing. J. T. dojít pouze tehdy, jestliže pachatel uvede jiného v omyl. V daném případě měl být podle obžaloby uveden v omyl S. f. ž. p. Č. r., avšak jeho technický ředitel ve své svědecké výpovědi uvedl, že mu není nic známo o tom, že by mu byly doručeny podklady, jimiž by měl být uveden v omyl. V průběhu trestního řízení rovněž nebylo podle názoru obviněného prokázáno, že by byla S. f. ž. p. Č. r. způsobena škoda nebo že by jednání obviněného mělo směřovat ke způsobení škody.
Obviněný Ing. J. T. v této souvislosti poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 1 To 12/2003, vydaný v jiné trestní věci, který údajně založil do trestního spisu a v němž bylo v rámci posuzování jednání osoby obviněné v této jiné trestní věci stran možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. vysloveno, že pokud orgán poskytující dotaci vyčlenil určitou částku na dotace obcím pro bytovou výstavbu a tyto finanční prostředky také byly pro bytovou výstavbu použity, nedošlo k žádnému zmenšení majetku státu, tedy ke škodě. Obviněný zde shledává analogii se svým jednáním, když upozorňuje, že i v jeho případě byly poskytnuté finanční prostředky užity výlučně pro účely výstavby čističky odpadních vod a kanalizace.
Obviněný Ing. J. T. opětovně s ohledem na již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 133/2004, nepovažuje skutek, kterým byl uznán vinným, za trestný čin z důvodu neexistence materiální stránky. Jestliže by navíc po formální i materiální stránce tento skutek měl být trestným činem, nelze ho podle názoru obviněného kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., a to pro rozpor s ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák., pokud se k výši škody přihlíží jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, protože výše škody evidentně není s ohledem na zmíněné okolnosti případu takto závažným hlediskem.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný Ing. J. T. uvádí, že v jeho věci rozhodoval vyloučený orgán, což má být zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, v němž tento soud opírá své rozhodnutí o vině a trestu o úvahy, které jsou nezákonné a nepřípustně nepřátelské vůči obviněnému. Za takovou úvahu obviněný považuje tvrzení, podle něhož vědomě přivodil trestní stíhání svým podřízeným, ohrozil jejich pracovní místa a dále vědomě přivodil i trestní stíhání pracovníka z okruhu dodavatelů, přičemž poté, co byla předmětná činnost odhalena, využitím svého práva nevypovídat a ve snaze chránit vlastní osobu nikterak neulehčil situaci svým spoluobviněným. Obviněný zde především apeluje na to, že jeho právo nevypovídat je nepochybně jedním z nejdůležitějších práv osob, proti nimž se vede trestní řízení, přičemž uplatnění tohoto práva nemůže být v žádném případě kladeno obviněnému za vinu, takže pokud tak soud činí, porušuje trestní zákon, trestní řád i ústavněprávní předpisy. Rovněž úvahu o tom, že přivodil trestní stíhání jiným osobám, shledává obviněný v rozporu s platnou právní úpravou, neboť institut účastenství na trestném činu je zákonným znakem, který popisuje určitou formu trestného činu, a proto není a nemůže být zároveň přitěžující okolností ani okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Za absurdní považuje obviněný i argumentaci Vrchního soudu v Praze, podle které pokud by obviněný jako starosta udělal pro obec více, než na co stačily legální finanční prostředky, objektivně by posílil svoji osobní pozici mezi volenými orgány samosprávy, a to za pomoci obmyslného jednání. Podle názoru obviněného především v řízení nebyl proveden důkaz, který by uvedenou úvahu potvrzoval, a tato argumentace je rovněž nelogická, neboť pokud by obviněný měl užít svého protiprávního jednání ve volební kampani, musel by tuto skutečnost sdělit voličům, čímž by si přivodil trestní stíhání, a tudíž by následně nemohl doufat v získání hlasů občanů dbalých zákona.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. J. T. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i vadné řízení, které mu předcházelo, a aby přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného Ing. J. T. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten, pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nepřisvědčil námitce obviněného, podle níž jeho jednání nemůže být posouzeno jako trestný čin pro nedostatek formálních znaků. Podle názoru státního zástupce skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů naplňuje formální znaky pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Při posuzování materiální stránky předmětného deliktu pak odvolací soud podle mínění státního zástupce respektoval směrnice vyjádřené v dřívějším rozhodnutí Nejvyššího soudu a důkladně se zabýval hodnocením společenské nebezpečnosti jednání obviněného ve smyslu § 88 odst. 1 a § 3 odst. 4 tr. zák., přičemž jeho závěry vycházejí ze zjištěných skutkových okolností, jsou logické a řádně zdůvodněné a je možné se s nimi zcela ztotožnit, tudíž je nutné výhrady obviněného Ing. J. T. v tomto ohledu označit za nedůvodné. Pokud jde o druhý z uplatněných dovolacích důvodů, podle státního zástupce se obviněný snaží vykonstruovat jakýsi negativní poměr soudců senátu odvolacího soudu k jeho osobě, a protože se mu nedostává skutečných argumentů pro takové tvrzení, napadá jednotlivé pasáže z odůvodnění rozsudku. Přitom obviněný přehlíží, že z pouhého slovního vyjádření názoru senátu na okolnosti případu nelze dovodit jeho podjatost, takže ve skutečnosti obviněný v této části dovolání napadá pouze formulaci odůvodnění rozsudku, což je podle § 256a odst. 4 tr. řádu nepřípustné. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný Ing. J. T. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný Ing. J. T. poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný Ing. J. T. zpochybňuje naplnění formální a materiální stránky pokusu trestného činu podvodu podle 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným. Podstatu zmíněného tvrzení shledává obviněný především v názoru, podle něhož posuzovaná investiční akce sice nebyla provedena v původním rozsahu, nicméně místo nerealizované části kanalizace byla zhotovena část jiná a navíc i řada přípojek. Jak dále obviněný zdůraznil, všechny poskytnuté prostředky byly užity k výstavbě čističky odpadních vod a kanalizace, přičemž nevěděl, že závěrečné vyhodnocení akce, které podepsal, je nesprávné a nepravdivé a takové vyhodnocení ani neopatřil. Obviněný rovněž zpochybnil závěry, jež soudy vyvodily z hodnocení provedených důkazů, a to zejména pokud jde o výpověď svědka – technického ředitele S. f. ž. p. Č. r.. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že se jedná především o námitky, které obviněný Ing. J. T. uplatnil již ve svém dovolání ze dne 19. 11. 2003 podaném proti dřívějšímu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 12 To 74/03, a které Nejvyšší soud v usnesení, jímž o tomto dovolání rozhodl, posoudil jako námitky neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu.
Popsanými námitkami totiž obviněný shledává pochybení v hodnocení důkazů, které provedly soudy obou stupňů, a nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný v naznačeném rozsahu dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale jen z vlastní verze hodnocení důkazů a z jiných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. J. T., totiž znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný Ing. J. T. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z odlišného hodnocení důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. J. T. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Z nich zejména vyplývá, že byla provedena toliko část výstavby kanalizace, takže město Ú. by muselo vrátit část vyplacené dotace a současně by mu nebyl vyplacen její zbytek, přičemž právě proto, aby k takové situaci nedošlo, byly na žádost obviněného vyhotoveny nepravdivé doklady v rozporu se skutečností potvrzující, že byla provedena i další výstavba kanalizace, a tyto podklady byly odeslány S. f. ž. p. Č. r., který však v rámci vlastního šetření zjistil nesprávnost a nepravdivost podkladů.
Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jak správně uzavřel Vrchní soud v Praze ve výroku o vině v napadeném rozsudku. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišný právní závěr v posouzení výše uvedených skutkových zjištění a dospět k závěru o beztrestnosti obviněného Ing. J. T., jak se toho ve svém dovolání domáhá, musel by dovolací soud modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání pokusu zmíněného trestného činu. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
K námitkám obviněného Ing. J. T., v jejichž rámci tvrdil, že svým jednáním nenaplnil všechny formální znaky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, uvádí Nejvyšší soud následující. K obohacení, které je jedním ze znaků podvodu, by došlo na straně města Ú., neboť tomuto městu měla být ponechána, resp. dále vyplacena dotace na sjednaný investiční záměr, který však nebyl realizován, když jeho úplné provedení bylo toliko tvrzeno nepravdivými podklady vytvořenými na žádost obviněného. V omyl tak měl být uveden S. f. ž. p. Č. r., a to předáním (doručením) uvedených nepravdivých podkladů obsahujících úmyslně vytvořené nesprávné informace, které neodpovídaly skutečnosti a na jejichž základě měla být ponechána, popřípadě dále doplacena dotace. Ponecháním části dotace a vyplacením další části dotace za neexistence odpovídajícího právního titulu k poskytnutí dotace současně měla být způsobena státu škoda. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že tytéž námitky obviněný uplatnil již ve svém výše zmíněném dovolání ze dne 19. 11. 2003, přičemž Nejvyšší soud je ve svém dřívějším rozhodnutí neakceptoval a tímto názorem je i nyní vázán.
Obviněný ve své argumentaci týkající se formální stránky trestného činu poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 1 To 12/2003, a tvrdí, že jeho kopii založil do trestního spisu. Jak však Nejvyšší soud zjistil, obviněný tak neučinil, přičemž zřejmě měl v úmyslu zmíněnou kopii přiložit ke svému podání ze dne 27. 4. 2004 (č. l. 3259 trestního spisu). Tento rozsudek tedy Nejvyšší soud k dispozici neměl a jeho obsah, resp. právní názory v něm obsažené ani nijak nezjišťoval, protože by jimi v trestní věci obviněného Ing. J. T. stejně nemohl být vázán.
K otázce naplnění materiální stránky pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 tr. zák. lze uvést následující. Obviněný Ing. J. T. zcela jednoznačně spáchal čin, který směřoval k neoprávněnému, resp. podvodnému vylákání části dotace od S. f. ž. p. Č. r., a to ve výši téměř 5 milionů korun, která se blíží již hranici škody a prospěchu velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. Nejvyšší soud už jen s ohledem na rozsah tohoto hrozícího následku nemohl připustit závěr, že by snad jednání obviněného nevykazovalo vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2 tr. zák.), a to i za situace, jestliže by takto podvodně získanými prostředky bylo obohaceno město Ú., a nikoli soukromá fyzická nebo právnická osoba. O trestný čin se tedy bezpochyby jednalo i z hlediska materiální podmínky jeho trestnosti. Ostatně výše škody, k jejímuž způsobení posuzovaný čin směřoval, by odůvodňovala formální naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák., tj. ještě přísnější právní kvalifikaci, než jakou Vrchní soud v Praze nyní použil v napadeném rozsudku. V souvislosti s úvahami o stupni nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost pak Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že jen v důsledku podvodného jednání obviněného Ing. J. T. muselo město Ú. část poskytnuté dotace ve výši přes 9 milionů Kč vrátit a část předpokládané dotace ve výši 4 901 000 Kč vůbec nedostalo, ačkoli za situace, kdyby se obviněný přičinil o použití všech poskytnutých finančních prostředků v souladu se stanoveným a schváleným účelem a kdyby se svévolně od něj neodchýlil, mohlo mít město Ú. k dispozici dotaci ve výši přes 14 milionů Kč, o kterou přišlo v důsledku trestného jednání obviněného. Proto i když byl skutek posouzen jen jako pokus trestného činu, nelze bagatelizovat uvedené důsledky škodlivé pro město Ú.
Vrchní soud v Praze se pak v napadeném rozsudku hodnocením stupně nebezpečnosti činu pro společnost dostatečně zabýval. Především uvedl, že obviněný v rámci páchání trestného činu dospěl do stadia pokusu, když se pokusil neoprávněně vylákat částku, která mnohonásobně přesahuje hranici potřebnou pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněnému v této souvislosti vytkl, že vědomě přivodil trestní stíhání dalším osobám, zejména svým podřízeným, což lze jistě v návaznosti na ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. zohlednit. Pokud zde obviněný argumentuje výkladem institutu účastenství, není zřejmé, co je vůbec podstatou naznačené myšlenky, resp. jaká je její spojitost s projednávanou věcí. Ostatním osobám, které byly s obviněným Ing. J. T. v této věci původně stíhané a posléze zproštěné obžaloby, totiž nebylo kladeno za vinu účastenství na trestném činu obviněného, ale spolupachatelství.
Za nelogický nepovažuje Nejvyšší soud ani argument odvolacího soudu, podle něhož mohl obviněný takto protiprávním způsobem získat i osobní prospěch ve formě posílení pozice při volbách do obecní samosprávy, neboť pokud by se část dotace podařilo získat a čin by nebyl odhalen, bezpochyby by obviněný mohl v rámci volební kampaně argumentovat např. provedením dalšího investičního záměru nebo posílením finanční situace města, aniž by pochopitelně nutně musel, jak tvrdí v dovolání, voličům podrobně vysvětlovat neoprávněnost nabytí finančních prostředků.
S názory obviněného Ing. J. T. se tedy Nejvyšší soud ztotožnil jen v tom rozsahu, v jakém napadá tvrzení odvolacího soudu spočívající ve vyjádření, že obviněný využitím svého práva nevypovídat a chránit tak vlastní osobu nijak neulehčil situaci svým spoluobviněným, kterým přivodil trestní stíhání. Právo nevypovídat ve smyslu § 33 odst. 1 tr. řádu je skutečně jedním ze základních práv obviněných, takže k tomu, aby mohlo být reálně využíváno, nesmí těmto osobám přinášet žádné negativní důsledky. Pokud tedy obviněný Ing. J. T. zmíněného práva využil, nelze takovou skutečnost vyhodnotit v jeho neprospěch ani v rámci posuzování materiální stránky trestného činu.
Všechny skutečnosti, které jsou ve prospěch obviněného Ing. J. T. a na něž sám ve svém dovolání poukazuje, pak Vrchní soud akceptoval právě z hlediska závěru o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost. V souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v jeho dřívějším rozhodnutí v této věci totiž odvolací soud podle § 88 odst. 1 tr. zák. nepřihlédl k tomu, že jednání obviněného směřovalo ke způsobení značné škody ve smyslu § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák., protože uvedená okolnost pro svou závažnost nezvyšuje stupeň nebezpečnosti spáchaného činu tak podstatně, aby ho bylo třeba právně kvalifikovat i za použití posledně citovaného ustanovení a aby tak bylo nutné ukládat trest podle přísnější trestní sazby. Výsledná právní kvalifikace jednání obviněného Ing. J. T. jako pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 2 tr. zák. proto byla učiněna správně a bez vad, tudíž posuzované dovolání je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněné.
Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný Ing. J. T. tvrdí, že ve věci podle jeho mínění rozhodoval vyloučený orgán, což má být zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, v němž tento soud opírá své rozhodnutí o vině a trestu o úvahy, které považuje obviněný za nezákonné a nepřípustně nepřátelské vůči němu. Obviněný v této souvislosti poukazuje na některé konkrétní závěry odvolacího soudu, o nichž má za to, že svojí povahou dokládají podjatost. Mělo se jednat především o úvahy týkající se využití práva obviněného nevypovídat, dále toho, že obviněný přivodil trestní stíhání jiným osobám a že obviněný svým protiprávním jednáním posiloval svoji pozici pro případ voleb.
K jednotlivým zmíněným tvrzením obviněného Ing. J. T. se Nejvyšší soud již vyjádřil v rámci posouzení dovolacích námitek týkajících se materiální stránky trestného činu. Přitom jen jednu námitku obviněného opírající se o nesprávné posouzení využití práva nevypovídat lze považovat za oprávněnou, zbylé dvě potom nikoli. Dále Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí o vyloučení soudce, resp. celého senátu z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. řádu je průlomem do ústavně stanovené zásady v čl.
38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tak, jak zákon stanovil příslušnost určitého soudce jeho zařazením ke konkrétnímu soudu a přidělením konkrétní věci, kterou má tento soudce projednat a rozhodnout, je jeho příslušnost zásadně dána, a postup, jímž je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování přidělené věci, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný. Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v ustanoveních § 30 a § 31 tr.
řádu je stanovena jistá výjimka. Ta ovšem nemůže být založena jen na pouhých spekulacích, vyplývajících především z odlišného právního názoru na posouzení věci, ale musí být opřena o dostatečně závažné skutečnosti a argumenty, které jsou způsobilé odůvodnit průlom do citované ústavní zásady. Tomu ostatně odpovídá i formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle něhož k podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku zasahujícího do pravomocného rozhodnutí nepostačuje pouhé podezření z možné podjatosti soudce, ale z okolností obsažených v dovolání musí být zřejmé, že v dřívějším řízení rozhodl soudce, který byl skutečně vyloučen z rozhodování.
Takovou okolností potom bezpochyby není jedna nesprávná dílčí právní úvaha odvolacího soudu, která navíc podle názoru Nejvyššího soudu nic nemění na celkové správnosti napadeného rozsudku. Závěr obviněného o nepřátelském poměru členů senátu odvolacího soudu tudíž není v zásadě ničím odůvodněn, a nelze ho tedy akceptovat. Proto je nutné považovat v tomto rozsahu dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. J. T. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 26. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y