5 Tdo 363/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. května 2003
o dovolání obviněného M. A., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
25. 9. 2002, sp. zn. 5 To 422/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 7 T 39/2002, t a k
t o :
Podle § 265i odst. l písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 8. 2002, sp. zn. 7 T 39/2002,
byl obviněný M. A. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. l tr.
zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. l tr. zák. a byl
odsouzen podle § 234 odst. l tr. zák. za použití § 42 odst. l tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání osmi let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle
§ 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Uvedený trestný čin spáchal obviněný M. A. tak, že společně s obviněným J. J.
dne 15. 1. 2002 kolem 0:30 hod. v Č. T., okres K., u garáží na ul. J., v
podnapilém stavu společně a po předchozí vzájemné dohodě obviněný M. A. udeřil
poškozeného I. G., pěstí do dolní čelisti vlevo, a poté co poškozený upadl se
obviněný J. J. k němu naklonil a začal jej šacovat, a když se poškozený bránil
tím, že mu chytil ruku, obviněný M. A. jej kopl nártem do žeber a obviněný J.
J. mu vytáhl z kapsy bundy pánskou peněženku černé barvy s částkou 1.650,- Kč,
řidičským průkazem, průkazem zdravotní pojišťovny a průkazem klienta GE Capital
Bank, a poté z místa odešli, přičemž obviněný M. A. se tohoto jednání dopustil
přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 7. 1998, sp. zn. 7
T 156/1997, odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. l tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen
na zkušební dobu tří roků, avšak dne 30. 5. 2000 mu byl výkon tohoto trestu
nařízen a dne 30.10.2000 byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné podal obviněný M. A. odvolání, které
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 25. 9. 2002,
sp. zn. 5 To 422/2002, podle § 256 tr. řádu zamítl. Tento rozsudek byl
obviněnému a jeho obhájci doručen dne 18. 10. 2002 a příslušnému státnímu
zastupitelství dne 16. 10. 2002.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 5 To 422/2002,
napadl dne 20.11. 2002 obviněný M. A. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce
JUDr. S. B. z důvodu uvedeného v § 265b odst. l písm. g) tr. řádu. Dovolatel
vytýká soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení skutku spočívající v tom,
že byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. l tr. zák. jako
zlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. l tr. zák. Domnívá se, že v jeho
případě nebyla naplněna materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy.
Připouští sice, že byl v minulosti odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234
odst. l tr. zák., ale za tento trestný čin mu byl uložen podmíněný trest odnětí
svobody na dolní hranici trestní sazby. Z toho vyvozuje, že předchozí trestný
čin nebyl tak závažný, neboť jinak by mu byl podle obvyklé soudní praxe uložen
trest nepodmíněný. Odvolatel poukázal na to, že soudy obou stupňů nesprávně
vyhodnotily společenskou nebezpečnost trestného činu, za nějž byl předtím
odsouzen, a podle jeho názoru při správném vyhodnocení materiální stránky
trestného činu neměl být nyní uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 5 To 422/2002, jakož i
rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 8. 2002, sp. zn. 7 T 39/2002.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k podanému dovolání uvedla, že
námitky odvolatele odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. g)
tr. řádu, neboť směřují proti právnímu posouzení skutku. Podrobně analyzovala
ustanovení § 41 odst. l tr. zák. a zdůraznila, že materiální podmínka zvlášť
nebezpečné recidivy je významným korektivem zabraňujícím tomu, aby za zvlášť
nebezpečné recidivisty byli mechanicky považování všichni pachatelé, kteří
znovu spáchají trestný čin uvedený v § 41 odst. 2 tr. zák. Poukázala na to, že
rozhodnutí soudů obou stupňů nehodnotí materiální podmínky § 41 tr. zák. a její
naplnění spatřují v takových okolnostech, které jsou jen jinak vyjádřenými
formálními znaky § 41 odst. 1 tr. zák. Podle jejího názoru je recidiva v daném
případě projevem určitých negativních sklonů obviněného a jako taková vždy
zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle nejvyšší
státní zástupkyně však nebylo zjištěno, zda v případě obviněného M. A.
konkrétní projevy recidivy, tzn. opakované páchání trestného činu loupeže, je
tak závažné, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zvyšují podstatně.
Pochybení spatřuje v tom, že konkrétním okolnostem předchozích trestných činů
nebyl přisuzován téměř žádný význam a v odůvodnění rozhodnutí o nich nebyla ani
zmínka.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. l tr. řádu
zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.9. 2002, sp. zn. 5 To
422/2002, ohledně obviněného M. A. a podle § 265l dost. l tr. řádu přikázal
Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí bylo v souladu s § 265r odst. l
písm. b) tr. řádu učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a v zákonné
lhůtě. Podle § 265b odst. 1 tr. řádu lze dovolání podat, jen je-li tu některý z
důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení tr. řádu, pokud není dán
důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. řádu, přičemž podle § 265f odst. 1 tr.
řádu je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na
zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo § 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá.
Nejvyšší soud z obsahu dovolání zjistil, že obviněný M. A. podal dovolání z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Uplatněný dovolací důvod obviněný konkretizoval tak, že bylo
nesprávně použito ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., neboť v jeho případě
nedošlo k naplnění všech zákonem stanovených materiálních podmínek pro
hodnocení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty.
Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje
obviněný, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl
pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže
tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula
od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu
pro společnost.
Jak vyplývá z citované zákonné definice, za zvlášť nebezpečného recidivistu
může být obviněný uznán toliko za splnění dvou druhů podmínek, a to formálních
a materiálních. Podstatou materiálních podmínek je zjištění, zda okolnost, že
obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin opětovně, pro svou
závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Výslovně zákon v této souvislosti poukazuje na potřebu posouzení délky doby,
která uplynula od posledního odsouzení do spáchání aktuálně posuzovaného zvlášť
závažného úmyslného trestného činu. Takovou délkou je přitom nutno rozumět
nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která
uplynula od podmíněného propuštění nebo odpykání trestu, neboť v průběhu jeho
výkonu má obviněný možnost páchání další trestné činnosti ztíženou (srov.
rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.).
Z trestního spisu vyplývá, že obviněný M. A. byl rozsudkem Okresního soudu v
Karviné ze dne 2. 7. 1998, sp. zn. 7 T 156/97, který nabyl právní moci dne 12.
2. 1999, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
spáchaný dvěma útoky proti své matce a za toto jednání byl odsouzen k
podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků se zkušební dobou tří let.
Zkušební doba měla trvat do 12. 2. 2002. Ještě v jejím průběhu však byl
obviněný znovu odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 4. 2000,
sp. zn. 7 T 33/2000, pro trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.,
poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., ublížení na zdraví podle §
221 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle
§ 197a tr. zák. a další trestné činy k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v
trvání 14 měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Důsledkem tohoto odsouzení
pak bylo rozhodnutí ze dne 30. 5. 2000, o nařízení podmíněně odloženého trestu
odnětí svobody ve věci Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 7 T 156/97. Z výkonu
obou zmíněných trestů byl obviněný podmíněně propuštěn dne 30. 10. 2000.
Trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který podle rozsudku
Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 8. 2002, sp. zn. 7 T 39/2002, ve spojení
s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 5 To
422/2002, se obviněný dopustil dne 15. 1. 2002.
Z uvedených údajů vyplývá, že od podmíněného propuštění obviněného z výkonu
trestu odnětí svobody za zvlášť závažný úmyslný trestný čin do spáchání
předmětné trestné činnosti uplynulo dvanáct a půl měsíce. Nutno zdůraznit, že
obviněný se sice dopustil předchozího zvlášť závažného úmyslného trestného činu
ve dnech 22. 5. 1997 a 31. 5. 1997, avšak ve zkušební lhůtě podmíněného
odsouzení spáchal další trestnou činnost násilného charakteru, v důsledku níž
mu byl nařízen výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a další
trestnou činnost spáchal ve zkušební době podmíněného propuštění. Je naprosto
zřejmé, že obviněný má výrazné sklony k páchání násilné trestné činnosti, a že
byla naplněna i materiální podmínka pro posouzení jednání jako jednání zvlášť
nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. spočívající v posouzení
délky uvedeného časového období, a to i vzhledem k charakteru jednání
obviněného v předchozí věci (opakovaný útok proti vlastní matce pohrůžkou
vyhozením z okna a její napadení kuchyňským nožem), jakož i v předmětné věci
(poměrně brutální napadení poškozeného v přesile).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. A. podané proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 5 To 422/2002, odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek
Vypracoval:
JUDr. Pavel Dolinek