5 Tdo 368/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2008 o
dovolání, které podal obviněný JUDr. J. H. proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 9 To 33/2007, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 79/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 3 T 79/2004,
byl obviněný JUDr. J. H. uznán vinným trestnými činy porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném
do 1. 1. 1997, a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. účinného
do 1. 1. 2002, za které byl podle § 248 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr.
zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon
mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání pěti roků. Zároveň podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly
poškozené Všeobecná zdravotní pojišťovna – P., Hornická zdravotní pojišťovna –
Metal Aliance, Revírní bratrská pokladna a Zdravotní pojišťovna Škoda odkázány
se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání obviněného JUDr. J. H. rozhodl ve věci jako soud odvolací
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 9 To 33/2007, kterým
napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. za použití §
257 odst. 1 písm. c) tr. ř. částečně zrušil v rozsahu výroku o vině trestným
činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a ve výrocích o
trestu a o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud
nově rozhodl tak, že obviněnému JUDr. J. H. při nezměněném výroku o vině
trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, uložil podle §
255 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v
trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1
tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Současně
Městský soud v Praze zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze
dne 7. 12. 2005, sp. zn. 10 T 100/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu
v Brně ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 8 To 48/2006, včetně navazujících
rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. dále odvolací soud zastavil trestní stíhání
obviněného pro skutek uvedený ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 8 označeném nesprávně pod bodem A. 2), přičemž v paragrafovém
vyjádření tamtéž již správně pod bodem B), jímž měl spáchat trestný čin
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001
Sb., účinného od 1. 1. 2002.
Shora citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný JUDr. J. H.
dovoláním podaným prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr.
ř.) z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy proto, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný napadl rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzující části výroku
rozsudku soudu prvního stupně, z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v
jeho druhé alternativě, tj. proto, že bylo rozhodnuto a částečném zamítnutí
jeho řádného opravného prostředku, ačkoli byl v předcházejícím řízení dán důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitka nesprávného hmotně právního posouzení se týkala právní kvalifikace
skutku popsaného v bodě A 1-7 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněný poukázal na ustanovení § 16 odst. 1 tr.
zák., podle kterého se trestný čin posuzuje podle zákona účinného v době,
kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona jen tehdy, jestliže to je pro
pachatele příznivější. Vyslovil přesvědčení, že skutek, jímž byl uznán vinným,
měl být právně posouzen jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., který se stal součástí trestního
zákona č. 140/1961 Sb. novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností
od 1. 1. 1998. Výhodnost použití pozdějšího zákona v dané věci spatřoval
dovolatel v tom, že citovaná novela zavedla do trestního zákona současně i
zvláštní ustanovení o účinné lítosti v § 147a tr. zák. Uvedl, že nedoplatky na
zdravotním a sociálním pojištění, jež v rozhodném období řádně neodváděl, byly
uhrazeny ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně. Z tohoto svého
názoru vyvodil, že předpoklady pro zánik trestnosti na základě účinné lítosti
byly v jeho případě splněny, a soudy jej měly obžaloby zprostit podle § 226
písm. e) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
(správně rozsudek) Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten, co se týče důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyslovil přesvědčení, že konkrétní námitky pod
něj lze subsumovat, ale postrádají opodstatnění. Soudy podle státního zástupce
správně aplikovaly ustanovení § 255 tr. zák., neboť bylo pro obviněného
příznivější nežli nové ustanovení § 147 a § 147a tr. zák. Domníval se, že ani
hypoteticky by nebylo možné v dané věci použít ustanovení o účinné lítosti
podle § 147a tr. zák., jelikož před vynesením odsuzujícího rozsudku nedošlo k
uhrazení všech nedoplatků na zdravotním a sociálním pojištění. Rovněž
připomněl, že porovnáním trestních sazeb obou trestných činů v jejich
kvalifikovaných skutkových podstatách je nová právní úprava pro obviněného
jednoznačně přísnější. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze
přihlížet, neboť odvolací soud nerozhodoval o zamítnutí nebo odmítnutí
odvolání. S ohledem na výše uvedené státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
dovolání v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v
prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f
odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné
aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo
hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto
dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů, neúplnost
provedeného dokazování a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů,
neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů
trestního práva procesního. Proto nelze na podkladě uvedeného dovolacího důvodu
přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím a
popř. i odvolacím soudem a ani hodnotit jejich způsob hodnocení důkazů či
úplnost provedeného dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je
tedy koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ
rozhodnutí.
Předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. v jeho druhé alternativě, kterou obviněný výslovně použil, je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., ačkoli byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání v
posuzované věci soud druhého stupně nepřistoupil. Z podnětu odvolání obviněného
byl totiž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 částečně zrušen. Z tohoto důvodu
nepřicházelo v úvahu naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. v úvahu.
Námitku, jíž obviněný odůvodnil vadné hmotně právní posouzení skutku ve smyslu
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.
Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 tr. zák. a na něj navazující ustanovení § 147a tr.
zák. o účinné lítosti se stal součástí trestního zákona s účinností od 1. 1.
1998 na základě zákona č. 253/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Do 31. 12. 1997 byla
protiprávní jednání odpovídající znakům skutkové podstaty trestného činu
neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 právně posuzována jako
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr.
zák.
Soud prvního stupně vynesl rozsudek ve věci obviněného JUDr. J. H. dne 19. 6.
2006, přičemž odsouzen byl dovolatel za skutky spáchané v letech 1994 až 1997,
tedy před účinností výše uvedené novely trestního zákona. Obvodní soud pro
Prahu 8 proto musel řešit otázku, zda je namístě aplikovat dřívější anebo
pozdější znění trestního zákona, což učinil a vyhodnotil tak, že nová právní
úprava není pro obviněného příznivější. Své úvahy o respektování ustanovení §
16 odst. 1 tr. zák. také ve svém rozsudku náležitě odůvodnil na str. 16. S
právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, který na
str. 6 napadeného rozsudku se, byť stručně, vypořádal se stejnou námitkou
uplatněnou obviněným již v odvolání.
Vzhledem k poněkud kusé a ne zcela přesné argumentaci odvolacího soudu v
napadeném rozhodnutí, považuje Nejvyšší soud za vhodné jeho jinak správný
právní závěr doplnit. Zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle § 147a tr.
zák., jež se vztahuje k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, stanoví jako podmínku zániku trestnosti uvedeného trestného činu
dodatečné splnění porušené povinnosti pachatelem, avšak nejpozději předtím, než
soud prvního stupně přistoupí k vyhlašování rozsudku (nikoli tedy po zahájení
trestního stíhání, jak je uvedeno na str. 6 napadeného rozsudku). Za dodatečné
splnění ve smyslu ustanovení § 147a tr. zák. je považováno pouze uhrazení
dlužných částek v plném rozsahu. Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů, jež
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení není oprávněn zpochybňovat, je zřejmé,
že k uhrazení veškerých dlužných částek v této věci nedošlo ve stadiu před
vyhlášením odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně ani později. Soud prvního
stupně na str. 38 rozsudku zrekapituloval, které z poškozených subjektů –
příjemců příslušných plateb byly uspokojeny zcela. Z listinného důkazu
založeného na č. l. 3132a – 3135 trestního spisu tzv. přehledu o „Uspokojení
konkursních věřitelů“ ze dne 24. 9. 2004 a výpovědi správce konkursní podstaty
JUDr. Z. U. učiněné v hlavním líčení dne 30. 3. 2005 (č. l. 3149) jednoznačně
vyplývá, že poškození jako konkursní věřitelé nebyli uspokojeni v plném
rozsahu. Tato skutečnost vyplývá již ze samotného smyslu institutu prohlášení
konkursu, k němuž podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění pozdějších předpisů /zrušeném zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), ve znění pozdějších předpisů/
došlo při zjištění stavu úpadku fyzické osoby, byla-li podnikatelem a právnické
osoby. Úpadek podle § 1 zákona o konkursu a vyrovnání mohl nastat z důvodu
insolvence dlužníka nebo jeho předlužení (případně nastal stav úpadku v obou
jeho formách). Účelem konkursního řízení tak bylo uspořádání majetkových poměrů
dlužníka, který nebyl schopen po delší dobu plnit své splatné pohledávky vůči
více věřitelům nebo jestliže jeho splatné závazky byly vyšší než jeho majetek.
S ohledem na zásadu poměrného uspokojování konkursních (i tzv. nekonkursních)
věřitelů v naprosté většině případů tak nebylo možné uhradit existující závazky
úpadce v jejich skutečné výši.
V této souvislosti dovolací soud považuje za vhodné uvést, že dlužné částky ve
smyslu § 147a tr. zák. představují nižší peněžní částky, než ty, jež vyjadřují
trestným činem způsobenou škodu, neboť povinnost uhradit dodatečně povinné
platby se nevztahuje na sankce spojené s nesplněním zákonné povinnosti odvést
daň, pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na
státní politiku zaměstnanosti (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní
zákon. Komentář. II. díl 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H.
Beck, 2004, str. 909). Tento fakt Nejvyšší soud zohlednil a při posuzování,
zda dluh na pojistném byl či nebyl jednotlivým poškozeným splacen v celé výši,
vycházel z částek nezahrnujících penále a úroky z prodlení, jak jsou uvedeny
jednotlivými poškozenými (viz č. l. 844, 941, 968, 972, 978, 989, 998, 1003).
Podmínka úhrady dlužné částky v celé její výši před vyhlášením rozsudku soudu
prvního stupně platí rovněž v případě trestného činu zanedbání povinné výživy
podle § 213 tr. zák. Zvláštní ustanovení o účinné lítosti upravené v § 214 tr.
zák. je podle soudní praxe možné použít (za splnění další podmínky – trestný
čin neměl trvale nepříznivých následků) výlučně v případech, kdy pachatel (či
na něho jiná osoba) zaplatí celou část dlužného výživného, jehož neplacením měl
spáchat trestný čin. (Srov. č. 49/2007 Sb. rozh. tr.) S ohledem na téměř shodný
předmět právní úpravy zvláštního ustanovení o účinné lítosti neshledal Nejvyšší
soud důvod ke změně výkladu splnění podmínky úhrady dlužné částky v celém jejím
rozsahu ani ve vztahu k trestnému činu podle § 147 tr. zák. Jestliže tedy
předtím, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, pachatel uhradil
pouze část dlužného pojistného na zdravotním a sociálním pojištění, jehož
neplacením se dopustil trestné činnosti, nelze uvažovat o naplnění zákonných
předpokladů ustanovení § 147a tr. zák. Zánik trestnosti trestného činu
neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti byl tudíž v posuzované trestní věci
vyloučen. (Navíc Nejvyšší soud ponechává bez dalšího otázku, zda v případě
splnění povinnosti odvést příslušné částky správcem konkursní podstaty, nikoli
tedy pachatelem nebo jinou osobou za něho, by použití ustanovení § 147a tr.
zák. bylo možné.) Z tohoto důvodu a také vzhledem k trestním sazbám za trestné
činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2
písm. b) tr. zák. nelze tvrzení obviněného o výhodnosti nové právní úpravy
uvedené v jeho dovolání akceptovat. Vzhledem k výši způsobené škody, jež
přesáhla částku 45 milionů korun (mnohonásobně tak byla překročena spodní
hranice škody „velkého rozsahu“ ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., jež činí 5
000 000,- Kč), by v případě aplikace pozdějšího zákona byly naplněny znaky
kvalifikované skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zák., za nějž je možno uložit trest
odnětí svobody na jeden rok až osm let (viz § 147 odst. 2 tr. zák.). Zatímco za
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst.
1, 2 písm. b) tr. zák., jímž byl dovolatel uznán vinným, je stanoven trest
odnětí svobody od šesti měsíců do pěti let. Trestní zákon platný do 31. 12.
1997 tedy připouštěl odsoudit dovolatele k trestu odnětí svobody, jehož spodní
i dolní hranice jsou nižší, byl proto evidentně pro obviněného příznivější.
Všechny shora uvedené okolnosti svědčí o neopodstatněnosti dovolatelových
námitek proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
ve znění účinném do 31. 12. 1997. Soudy nižších stupňů se nedopustily žádného
pochybení a správně v této věci na zjištěný skutkový stav aplikovaly znění
trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu.
Nejvyšší soud proto odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
mohl učinit v neveřejném zasedání, přičemž nepřezkoumával zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího.
Závěr o neopodstatněnosti dovolání bylo totiž možné učinit i bez takové
přezkumné povinnosti na podkladě spisu a obsahu dovolání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová