5 Tdo 372/2025

5 Tdo 372/2025

USNESENÍ

Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu rozhodla dne 20. 5. 2025 v řízení o dovolání, které podal obviněný R. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 5 To 245/2024, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 13 T 42/2023, takto:

Podle § 265o odst. 1 tr. ř. se ohledně obviněného R. K. odkládá a přerušuje výkon rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 13 T 42/2023, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 5 To 245/2024.

1. Obviněný R. K. podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 5 To 245/2024, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 13 T 42/2023. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 13 T 42/2023, byl tento obviněný uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 143 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. V adhezním řízení uložil Okresní soud v Třebíči obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit poškozeným Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradu škody ve výroku specifikované částky, další poškozené podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Odvolání obviněného proti výše uvedenému rozsudku Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 5 To 245/2024, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

3. V dovolání proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. a domáhal se toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Obviněný současně požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který aktuálně vykonává.

4. Nejvyšší soud připomíná, že obviněný není v řízení o dovolání osobou oprávněnou k podání návrhu na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí. Takový návrh nepředložil podle § 265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu spolu s příslušným trestním spisem ani předseda senátu soudu prvního stupně. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. nicméně může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, pokud k tomu shledá důvody.

5. Nejvyšší soud dosud nerozhodl meritorně o podaném dovolání, avšak na základě předběžného posouzení dovolací argumentace konstatuje, že nelze vyloučit jeho úspěšnost. Za této situace by výsledkem dovolacího řízení mohlo být zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, případně též jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Třebíči, či jen jejich částí. Tím by u obviněného odpadl důvod pro výkon uložených trestů i podklad pro zaplacení přiznané náhrady škody. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu proto z opatrnosti rozhodla podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odložení a přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, aniž by tím jakkoli předjímala výsledek dovolacího řízení.

6. V důsledku výroku tohoto usnesení se tak u obviněného R. K. přerušuje výkon trestu odnětí svobody, který již začal vykonávat. V návaznosti na přerušení výkonu trestu odnětí svobody se obviněnému prozatím neobnoví plynutí doby, na kterou byl odsouzen k trestu zákazu činnosti. Odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí se vztahuje rovněž na výrok o povinnosti nahradit způsobenou škodu učiněný v adhezním řízení.

7. Nejvyšší soud závěrem dodává, že přerušení a odklad výkonu rozhodnutí platí do doby, než bude rozhodnuto o podaném dovolání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 20. 5. 2025

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu

9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že soudy bez dalšího převzaly některé závěry vyplývající z provedených znaleckých posudků, aniž by je adekvátně hodnotily. Tyto posudky nicméně trpí závažnými nedostatky porušujícími zásadu in dubio pro reo a spočívají v tom, že znalci v jednotlivých krocích svého posuzování vycházeli z průměrných hodnot, nikoli z hodnot pro obviněného nejpříznivějších.

10. Obviněný dále odvolacímu soudu vytkl bezdůvodné odmítnutí jeho důkazního návrhu ohledně objasnění hmotnosti jím řízeného motorového vozidla. Přestože obviněný doložil, že vozidlo bylo ve skutečnosti o 300 kg těžší, než s jakou váhou kalkulovali znalci, odvolací soud na tuto okolnost reagoval pouze nesouvisející úvahou, podle které vyšší hmotnost vozidla může při dopravní nehodě vést ke vzniku závažnějších následků, proto tomu řidič musí přizpůsobit způsob řízení. Obviněný má nicméně za to, že vyšší hmotnost vozidla mohla mít vliv na výsledky znaleckého zkoumání a správnost závěrů týkajících se střetové rychlosti motocyklu, a poskytnout tak rovněž zcela jiný obraz o rychlosti motocyklu před nehodou.

11. V závěru svého dovolání se obviněný vymezil proti závěru odvolacího soudu, jenž považoval rychlost motocyklu ve vzdálenosti tří set metrů před nehodou za bezvýznamnou. V trestním řízení totiž bylo prokázáno, že motocykl projel kolem čerpací stanice nacházející se několik stovek metrů před místem nehody rychlostí přibližně 166 km/h. Obdobně též svědek F. P. potvrdil, že jej poškozený předjížděl riskantním manévrem rychlostí asi 120 km/h, a to v nepřehledném úseku pár kilometrů před místem nehody. Dosavadní způsob jízdy poškozeného tudíž podle obviněného nenasvědčoval tomu, že by před nehodou nejdříve plynule zpomaloval, vědom si blížící se křižovatky, jak předpokládali znalci. Naopak přicházela v úvahu možnost, že poškozený začal brzdit intenzivněji až v návaznosti na hrozící střet s vozidlem, které řídil obviněný. V takovém případě by však rychlost motocyklu byla nutně vyšší rovněž v době, po jakou jej měl obviněný možnost sledovat při svém rozhodování o zahájení odbočovacího manévru.

12. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Obviněný současně požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, čemuž Nejvyšší soud vyhověl usnesením předsedkyně senátu ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 5 Tdo 372/2025, jímž odložil a přerušil výkon odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Třebíči ve spojení s napadeným usnesením Krajského soudu v Brně.

13. Státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného akceptoval dovolací námitky související s potřebou posouzení dopravní situace v době, v níž obviněný činil rozhodnutí zahájit odbočení doleva, tj. nikoli až v době, kdy tento manévr již zahájil. Znalecké výpočty se podle státního zástupce měly vztahovat právě k této části skutkového děje, v níž se obviněný rozhodoval, zda jet či vyčkat. Po podrobném rozboru judikatury a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se otázky zavinění při dopravní nehodě, na jejímž vzniku měl v určité míře podíl také poškozený, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení spolu s rozhodnutími na ně obsahově navazujícími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

14. Obviněný ve své stručné replice k vyjádření státního zástupce setrval na své dovolací argumentaci. Dodal, že poté, co jeho obhájce nahlédl do trestního spisu, koriguje svou dovolací námitku týkající se tzv. opomenutého důkazu tak, že odvolací soud ve veřejném zasedání sice přečetl listinu (vážní lístek) dokládající vyšší hmotnost vozidla řízeného obviněným, avšak v odůvodnění napadeného usnesení jej nijak nehodnotil ani nepromítl do svého rozhodnutí o odvolání. Poukázal v této souvislosti na rozhodovací praxi Ústavního soudu, která dovodila, že takový procesní postup je třeba posoudit jako případ tzv. opomenutého důkazu.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.

16. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout již pravomocné soudní rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nelze tudíž akceptovat formální označení určitého důvodu v dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.

17. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., proto Nejvyšší soud stručně shrne zákonné podmínky pro jejich naplnění.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad, jež spočívají jednak v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho první a třetí alternativě. Jde jednak o situace, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Třetí varianta se týká tzv. opomenutých důkazů, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, ale žádným způsobem jej nezahrnuly do hodnocení důkazů v odůvodnění svého rozhodnutí. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

19. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, pokud napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy lze vznášet námitky spočívající především v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může být shledáno i v případě, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

20. Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ten mohl být v posuzované trestní věci naplněn pouze v jeho druhé alternativě, neboť odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně na podkladě řádného opravného prostředku. Vytýkaná vada tudíž mohla spočívat pouze v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Za takové důvody považuje obviněný důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podmínky pro uplatnění těchto dovolacích důvodů Nejvyšší soud shrnul již výše.

21. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný uplatnil námitky, které jsou v obsahovém souladu především s odkazovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a které je zároveň třeba považovat za opodstatněné. Jde o výhrady, podle nichž ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplývá naplnění všech znaků skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným. V první řadě je třeba dovolateli přisvědčit v tom, že na jeho jednání nelze nahlížet jako na porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, což je společným znakem obou kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů usmrcení z nedbalosti a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 143 odst. 2 a § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Vyvození trestní odpovědnosti vůči obviněnému za spáchání trestných činů podle § 143 odst. 1 a § 147 odst. 1 tr. zákoníku, tj. v rozsahu jejich základních skutkových podstat, je pak podle Nejvyššího soudu na základě doposud zjištěného skutkového stavu předčasné zejména pro pochybnosti o naplnění znaku zavinění obviněného.

22. Na podkladě této části dovolání obviněného proto mohl Nejvyšší soud přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházejícího řízení včetně rozsudku Okresního soudu v Třebíči a zjistil, že jsou zatíženy jednak vadou nesprávného právního posouzení skutku, dále též některými dalšími vadami popsanými v tomto usnesení níže, pro které nemohly obstát.

b) K důvodům kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu

23. Odvolací soud dospěl v napadeném usnesení ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že rozhodující příčinou dopravní nehody byl bezohledný a hazardní způsob jízdy obviněného a jeho odbočovací manévr vlevo z hlavní na vedlejší pozemní komunikaci. Z hlediska určení rychlosti motocyklu řízeného poškozeným, jež byla rovněž jednou z příčin vzniku škodlivého následku, vyšly soudy ze znaleckých posudků a za relevantní považovaly rychlost na začátku reakce poškozeného (brzdění), která dosahovala maximálně 116 km/h. Soudy shledaly, že v okamžiku, kdy obviněný přejel středovou dělící čáru, se motocykl řízený poškozeným nacházel v takové vzdálenosti před místem střetu, že poškozený již neměl možnost kolizi efektivně zabránit. Odvolací soud též dodal, že obviněný nemohl reálně odhadnout rychlost protijedoucího motocyklu. Skutečnost, že toto nelze spolehlivě učinit u vozidla přibližujícího se po přímce, označil za „notoricky známou“. Proto podle jeho názoru platí, že řidiči, kteří hodlají křížit protisměrný jízdní pruh, musí dbát zvýšené opatrnosti a protijedoucí motorové vozidlo nesmí ani omezit. Soudy právně posoudily jednání obviněného podle § 143 odst. 1, 2 a § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť dospěly k závěru, že obviněný způsobil poškozeným z nedbalosti smrt, resp. těžkou újmu na zdraví, a to porušením důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Nejvyšší soud se s těmito stručně shrnutými závěry soudů obou stupňů neztotožnil, posoudil je jako nesprávné a v rozporu se zákonnou úpravou i soudní praxí, a to z níže uvedených důvodů.

24. V první řadě je třeba přisvědčit obviněnému, že povinnost dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu neznamená, že toto vozidlo nelze ani omezit. Podle § 21 odst. 5 zákona o silničním provozu platí, že řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům, jezdcům na zvířeti, protijdoucím organizovaným útvarům chodců a průvodcům hnaných zvířat se zvířaty, tramvajím jedoucím v obou směrech a vozidlům jedoucím ve vyhrazeném jízdním pruhu, pro něž je tento jízdní pruh vyhrazen, a cyklistům jedoucím v jízdním pruhu pro cyklisty. Spojením „dát přednost v jízdě“ se pak podle § 2 písm. q) zákona o silničním provozu rozumí povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy.

25. Výkladem povinnosti dát přednost v jízdě se Nejvyšší soud zabýval například ve svém usnesení ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 6 Tdo 453/2024, v němž vyslovil, že nejde o povinnost absolutní. Význam tohoto pravidla neznamená, že by řidič, který je povinen dát přednost v jízdě, nesměl řidiče s předností v jízdě nijak omezit. Tato povinnost není splněna tehdy, pokud je řidič s předností v jízdě donucen k náhlé změně směru či rychlosti jízdy. Náhlou změnou směru jízdy je takové vybočení ze stávající jízdní dráhy, které musí být i při včasné reakci provedeno neočekávaně a rychle, a může ohrozit jak řidiče s předností v jízdě (zejména smykem), tak případně i jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích, zejména i další řidiče, kteří by tím byli donuceni například k prudkému brzdění. Náhlým snížením rychlosti jízdy se rozumí intenzivní brzdění, tj. nikoli pouhé sejmutí nohy z pedálu akcelerátoru nebo plynulé přibrzdění (viz též rozhodnutí č. 44/2000 Sb. rozh. tr.).

26. Přestože ze skutkových zjištění učiněných soudy v posuzované trestní věci nepochybně vyplývá, že poškozený byl donucen k intenzivnímu brzdění, pro řádné posouzení otázky, zda k tomu došlo v důsledku zaviněného jednání obviněného, případně též porušením důležité povinnosti uložené mu zákonem, je podle Nejvyššího soudu potřeba důsledně vyhodnotit také další skutkové okolnosti. Jednou z nich je způsob jízdy samotného poškozeného, zejména pokud jde o zvýšenou rychlost, kterou se na motocyklu přibližoval do křižovatky v době bezprostředně předcházející dopravní nehodě.

Soudy obou stupňů však v tomto ohledu poměrně razantně zlehčily rychlost jízdy motocyklu a náležitě ji proto nepromítly do vyhodnocení příčin vzniku fatálního následku i míry viny obviněného. Na tomto místě lze odkázat primárně na závěry přijaté v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněného pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud v něm mj. vyslovil, že „k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr.

zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku ‚porušení důležité povinnosti‘ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného například jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem“ (viz právní věta rozhodnutí č. 32/2016 Sb. rozh.

tr.). Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že tyto závěry se použijí obdobně taktéž ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, jehož objektivní stránka obsahuje totožný znak spočívající v porušení důležité povinnosti uložené pachateli podle zákona.

27. Předchozí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu navíc potvrdila, že významná míra spoluzavinění na straně řidiče, který měl přednost v jízdě, na způsobení dopravní nehody, může být z hlediska trestněprávního postihu řidiče, který byl naopak povinen přednost v jízdě dát, podle okolností konkrétního případu důvodem nejen pro nepoužití přísnější právní kvalifikace ve smyslu § 143 odst. 2, resp. § 147 odst. 2 tr. zákoníku (viz bod výše), nýbrž také pro nemožnost vyvození trestní odpovědnosti jako takové. V tomto ohledu lze odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022. Nejvyšší soud v něm řešil otázku střetu dvou účastníků silničního provozu v křižovatce, v níž zákonodárce očekává respektování dopravních pravidel ze strany obou účastníků, což umožňuje průjezd obou z nich křižovatkou bez nehody. Vychází se zde z tzv. principu omezené důvěry v dopravě, jehož výchozí úvahou je, že řidiči se mohou (omezeně) spoléhat na to, že ostatní řidiči budou respektovat a dodržovat dopravní předpisy o provozu na pozemních komunikacích, jestliže z konkrétních okolností nevyplývá opak. Jinými slovy po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné (a závažné) porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své chování. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu.

28. Zásadně platí, že řidič, který dává přednost v jízdě, je povinen tak učinit vůči jiným účastníkům silničního provozu, které registruje v zorném poli a v přiměřené vzdálenosti. Nemusí dávat úplnou přednost všem vozidlům libovolně vzdáleným, nýbrž jen těm, u nichž by podle svého důvodného odhadu vycházejícího zpravidla z dovolené rychlosti jinak ohrozil jejich bezpečný průjezd (výjimkou jsou situace, v nichž je vážný důvod se domnívat, že řidič, který má přednost, nejvyšší dovolenou rychlost překračuje, především jde-li o vozidlo s právem přednostní jízdy, které nemusí dodržet zákonem stanovené rychlostní limity). Řidič dávající přednost si musí počínat tak, aby vozidlo s předností v jízdě nedonutil k náhlé změně rychlosti nebo směru jízdy.

29. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi dovodil, že pokud řidič, který má přednost, jede rychlostí dovolenou, resp. přiměřenou, a řidič, který je povinen mu dát přednost, tak neučiní, nese v obvyklých případech odpovědnost za kolizi a případné další následky. Pokud však řidič s předností v jízdě jede rychlostí, která maximální dovolenou rychlost výrazně překračuje, čímž řidiči, který mu má dát přednost, znemožní, popřípadě podstatně ztíží, aby mu přednost dal, není vyloučeno, aby byl za případnou kolizi, resp. její následek (spolu)odpovědný řidič, který překročil rychlost (viz přiměřeně rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr.).

30. I na řidiče vozidel jedoucích po hlavní pozemní komunikaci, jež mají zásadně přednost v jízdě, je totiž třeba klást zvýšené nároky, pokud se blíží k úrovňovému křížení s vedlejší pozemní komunikací. V takovém případě musí očekávat možný průjezd jiných vozidel, jejich „napojování“ z vedlejší komunikace na hlavní, či odbočení protijedoucích vozidel, jak tomu bylo i v nyní projednávané trestní věci. Měli by proto dbát zvýšené opatrnosti a rozhodně by neměli překračovat nejvyšší dovolenou rychlost. Současně by měli dodržet i obecné pravidlo týkající se nutnosti přizpůsobit rychlost mimo jiné i dalším okolnostem, které je možno předvídat a jet jen takovou rychlostí, aby byli schopni zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou mají rozhled (§ 18 odst. 1 zákona o silničním provozu). Jak vyslovil Nejvyšší soud ve svém shora již citovaném usnesení ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022, za takové další okolnosti, které lze předvídat, je nutno považovat též průjezd blížící se křižovatkou.

31. V posuzovaném případě bylo za použití zásady in dubio pro reo, v souladu s níž obviněnému svědčí vždy nejvyšší možné rychlosti poškozeného co nejblíže místu střetu, zjištěno, že poškozený řídil motocykl ve vzdálenosti 305 metrů od místa střetu rychlostí až 158 km/h (podle posudku vypracovaného znalcem Ing. Vladimírem Tylšarem; viz bod 11. rozsudku soudu prvního stupně), resp. dokonce 166 km/h (podle závěrů znalce Ing. Josefa Diviše; srov. bod 10. rozsudku soudu prvního stupně). V době, v níž obviněný protijedoucí motocykl zahlédl, byl poškozený od místa kolize vzdálen přibližně 90 metrů a jeho rychlost se pohybovala na úrovni až více než 130 km/h (viz str.

14 doplňku znaleckého posudku Ing. Vladimíra Tylšara ze dne 15. 8. 2024 na č. l. 622 tr. spisu). Tuto okolnost nelze podle Nejvyššího soudu upozadit, jelikož pro řádné posouzení otázky zavinění obviněného se naopak jeví jako zcela zásadní. Jak správně upozornili obviněný i státní zástupce ve svých procesních podáních v dovolacím řízení, šlo o časový interval, v němž se obviněný rozhodoval, zda s ohledem na rychlost a vzdálenost poškozeného stihne provést odbočovací manévr, aniž by tím poškozeného donutil k náhlé změně rychlosti nebo směru jízdy.

Nelze se proto ztotožnit se závěry soudů obou stupňů, které při posuzování míry spoluzavinění poškozeného a rovněž i zavinění samotného obviněného vycházely z rychlosti protijedoucího motocyklu v momentě, kdy poškozený začal reagovat na vlevo odbočujícího obviněného, tj. 116 km/h (bod 16. rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 5. napadeného usnesení).

32. Rozhodující skutečností v tomto směru tudíž nebylo překročení nejvyšší dovolené rychlosti ze strany poškozeného o „pouhých“ 30 %, jak konstatoval soud prvního stupně v bodě 17. svého rozsudku, nýbrž její překročení mnohem výraznější („rychlost až více než 130 km/h“). Přiléhavěji nežli procenty je vhodné vyjádřit toto navýšení povolené rychlosti absolutním číslem (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1019/2022) představujícím nedovolené navýšení rychlosti o více než 40 km/h (toto číslo přitom ještě nemusí být výsledné – viz body 36.

až 42. níže), jež podle Nejvyššího soudu odůvodňuje přijmout závěr, že spoluzavinění poškozeného na vzniku dopravní nehody lze hodnotit jako významné. Nepochybně šlo o rychlost, která mohla v negativním smyslu ovlivnit rozhodování obviněného o ještě bezpečném zahájení odbočovacího manévru. Pokud by obviněný předpokládal, že poškozený takto výrazným způsobem překročil zákonem stanovený rychlostní limit, a tudíž přijede do místa křížení komunikací dříve (v trestním řízení nicméně doposud nebylo učiněno žádné zjištění, z něhož by bylo možno dovodit, že obviněný toto předpokládat měl), mohl případně na tuto situaci reagovat jinak, například posečkáním s odbočením do projetí poškozeného křižovatkou.

Z tohoto důvodu nelze podle názoru Nejvyššího soudu nahlížet na jednání obviněného jako na porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Odsuzující výrok proto nemohl obstát minimálně s ohledem na nesprávné právní posouzení skutku zahrnující okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby u trestných činů usmrcení z nedbalosti a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti ve smyslu § 143 odst. 2 a § 147 odst. 2 tr. zákoníku.

33. Pokud jde o právní posouzení jednání obviněného z hlediska základních skutkových podstat ustanovení § 143 odst. 1 a § 147 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud považuje ve shodě se stranami dovolacího řízení závěry soudů obou stupňů za minimálně předčasné. Důvodem jsou pochybnosti o naplnění subjektivní stránky trestných činů, tj. zavinění samotného obviněného, a to včetně vztahu mezi jednáním obviněného a vznikem trestněprávního následku dopravní nehody. Nejvyšší soud nemohl akceptovat poněkud zjednodušující názor soudů, podle něhož „naprosto rozhodující“ příčinou kolize byl „vysoce bezohledný a hazardní způsob jízdy“ obviněného (viz např. bod 5.

napadeného usnesení). Jednak je nutno podotknout, že ani doposud učiněná skutková zjištění neposkytují nezbytný podklad pro charakteristiku jízdy obviněného jako nepřiměřeně riskantní či nebezpečné vůči ostatním účastníkům silničního provozu. Při projíždění křižovatkou z vedlejší pozemní komunikace nejdříve odbočil vpravo na hlavní pozemní komunikaci a po přejetí několika metrů zahájil z nízké rychlosti odbočovací manévr vlevo v úmyslu vyjet z hlavní silnice na vedlejší a pokračovat v jízdě směrem do obce XY.

Nejvyšší soud poukazuje v této souvislosti na závěry znalců, kteří takovýto způsob průjezdu křižovatkou označili nejen za technicky přijatelný a možný (viz např. závěr znalce Ing. Josefa Diviše na č. l. 465 tr. spisu), ale taktéž za opodstatněný (viz např. posudek znalce Ing. Vladimíra Tylšara na č. l. 567 tr. spisu, podle něhož „takový způsob často umožňuje lepší rozhled na obě strany, při ‚ostřejším‘ úhlu najetí může být jeho výhled na jednu stranu omezen a může dojít i k omezení výhledu do křižovatky přes masivní ‚A‘ sloupek“).

Není sice sporu o tom, že při odbočování vlevo následně obviněný nedal přednost protijedoucímu motocyklu, současně je však třeba opakovaně zdůraznit, že jeho subjektivní vnímání rozhodných okolností a vyhodnocení možnosti bezpečného průjezdu křižovatkou bylo (minimálně) značně ztíženo vysokou rychlostí poškozeného dosahující více než 130 km/h (viz bod 32. výše). Nejvyšší soud v této souvislosti též připomíná, že při posuzování okolností, které řidič může či nemůže předvídat, je vždy třeba vycházet z konkrétní dopravní situace.

Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (viz rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr. nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 845/2012).

34. Stejně tak nelze přehlížet, jak již ostatně Nejvyšší soud shora předznamenal, že skutková zjištění nasvědčují naopak hazardnímu počínání poškozeného, a vyvolávají tak otázku, jestli „naprosto rozhodující“ příčinou dopravní nehody nebyl spíše bezohledný způsob jízdy z jeho strany nežli ze strany obviněného. Ve stručnosti lze v tomto ohledu zmínit například průjezd poškozeného rychlostí až 158 km/h, resp. 166 km/h, přes křižovatku vedle čerpací stanice nacházející se přibližně 300 metrů od místa střetu (viz bod 31. výše). Rovněž svědek F. P. vypověděl, že poškozený v místě poměrně blízkém (předcházejícím) místu střetu riskantním způsobem ve vysoké rychlosti předjížděl kolonu aut a do svého jízdního pruhu se zařadil těsně před protijedoucím vozidlem (viz č. l. 663 a násl. tr. spisu). Nejvyšší soud pouze na okraj podotýká, že poškozený takto jel navzdory tomu, že za sebou vezl jako spolucestujícího dalšího poškozeného, kterým byl jeho tehdy nezletilý syn J. D. mladší.

35. Se zřetelem ke všem shora popsaným skutečnostem obviněný podle názoru Nejvyššího soudu zcela důvodně požaduje, aby bylo jeho zavinění posuzováno na základě komplexního vyhodnocení dopravní situace v době, kdy pozoroval protijedoucí motocykl a učinil rozhodnutí o změně směru jízdy, tj. co v této době měl a mohl předpokládat. Zejména je potřeba důsledně zkoumat a vyhodnotit, v jaké vzdálenosti se v této době nacházel motocykl řízený poškozeným od místa křižovatky (podle skutkového zjištění šlo o vzdálenost přibližně 90 metrů), za jaký čas by se do křižovatky přiblížil při respektování nejvyšší dovolené rychlosti (viz výše zmíněný princip omezené důvěry v dopravě) a dále, jaká doba byla potřebná pro provedení celého odbočovacího manévru, a to od pozorování protijedoucího motocyklu obviněným do vyklizení protisměrného jízdního pruhu. Bude-li doba příjezdu motocyklu do křižovatky delší než doba potřebná pro odbočení, trestní odpovědnost obviněného bude vyloučena. Pokud bude naopak kratší, pro řádné posouzení otázky zavinění obviněného bude potřeba zabývat se dále tím, zda obviněný v důsledku zahájeného jízdního úkonu (odbočovacího manévru) mohl poškozeného při jeho včasné a správné reakci donutit k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy i za předpokladu, že poškozený by dodržel nejvyšší dovolenou rychlost. Již na tomto místě však Nejvyšší soud musí upozornit, aniž by tím chtěl cokoli předjímat, mimo jiné na jeden ze závěrů znaleckého posudku Ing. Vladimíra Tylšara, podle něhož v případě, že poškozený by v reakci na blížící se křižovatku včas snížil rychlost na úroveň dovolených 90 km/h a na situaci před sebou reagoval obdobně, jak učinil při nehodovém ději, popřípadě dříve, mohl si brzděním vytvořit časový prostor umožňující obviněnému opustit jeho jízdní koridor a ke střetu by nedošlo (viz č. l. 635 a 636 tr. spisu).

36. Nejvyšší soud přisvědčil částečně taktéž námitce obviněného týkající se nezohlednění důkazu v podobě vážného lístku dokládajícího, že hmotnost vozidla, které obviněný řídil, mohla být ve skutečnosti vyšší, než z jaké vycházeli znalci ve svém zkoumání. V tomto případě nicméně nejde o tzv. opomenutý důkaz, neboť byl řádně proveden ve veřejném zasedání (viz protokol o veřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2025 na č. l. 718 a násl. tr. spisu) a odvolací soud jej ani nepominul v rámci svých hodnotících úvah. Obviněnému je však nutno dát za pravdu v tom smyslu, že odvolací soud vyvodil z tohoto důkazu zcela nelogický závěr, podle něhož vyšší hmotnost vozidla může při dopravní nehodě vést ke vzniku závažnějších následků, proto tomu řidič musí přizpůsobit způsob řízení (bod 5. napadeného usnesení).

37. Nejvyšší soud ve shodě s odborným úsudkem znalce Ing. Vladimíra Tylšara považuje přiřazení hmotnosti vozidla řízeného obviněným mezi podstatná východiska nejen pro objasnění průběhu skutkového děje bezprostředně před dopravní nehodou. Tato okolnost pak mohla ovlivnit i právní otázky související s náležitým posouzením míry viny obviněného, resp. poškozeného. Například jmenovaný znalec na str. 30 doplňku svého znaleckého posudku ze dne 15. 8. 2024 (č. l. 638 tr. spisu) konstatoval, že případná odchylka od skutečné hmotnosti motorového vozidla (znalec jako příklad uvedl pytel cementu v dodávkovém vozidle nebo o 20 kg nižší hmotnost v důsledku nízké hladiny paliva v nádrži) se může projevit při stanovení střetové rychlosti maximálně s odchylkou nižších jednotek km/h. Podle vážného lístku provedeného ve veřejném zasedání mělo mít motorové vozidlo řízené obviněným hmotnost 2 290 kg (č. l. 720 tr. spisu; Nejvyšší soud podotýká, že z vážného lístku bez dalšího neplyne, jestli jde o hmotnost vozidla včetně řidiče). Znalec Ing. Vladimír Tylšar uvedl, že ve svých výpočtech vycházel z hmotnosti vozidla včetně řidiče rovnající se 2 140 kg (č. l. 638 tr. spisu). Pokud jde o technické údaje, z nichž vycházel druhý znalec Ing. Josef Diviš, v jeho vstupech se navíc objevují dvě různé hodnoty hmotnosti vozidla Renault Trafic, a to (i) 2 282 kg ve znaleckém posudku ze dne 26. 9. 2022, resp. v jeho dodatku ze dne 6. 12. 2022 (č. l. 140, resp. 239 tr. spisu), a (ii) 2 025 kg v aktualizaci závěrů znaleckého posudku a jeho doplňku ze dne 5. 2. 2024 (č. l. 469 tr. spisu).

38. Vyvstává zde tudíž důvodná otázka, zda popsané rozdíly ve vstupních hodnotách nemohou být natolik významné, aby znalecké výpočty ovlivnily zásadnějším způsobem. Nejvyšší soud poukazuje zejména na aktualizaci znaleckého posudku Ing. Josefa Diviše, v níž se hodnota hmotnosti vozidla lišila o 265 kg oproti údaji zaznamenanému na vážném lístku. Vzhledem k tomu, že znalci od rychlosti v momentě nárazu, pro jejíž určení byla hmotnost obou vozidel podstatná, odvíjeli i skutkový průběh předcházející dopravní kolizi, mimo jiné též předstřetovou rychlost motocyklu, je podle Nejvyššího soudu potřeba postavit tuto otázku najisto. V tomto ohledu nelze přehlédnout například postavení vozidla řízeného obviněným, jak bylo zachyceno ve fotodokumentaci na č. l. 14 a násl. tr. spisu. Z tohoto důkazu je evidentní, že náraz motocyklu byl natolik výrazný, že způsobil odstrčení vozidla obviněného v rámci vozovky, což při jeho vyšší hmotnosti nasvědčuje vyšší síle vyvolané rychlostí jízdy poškozeného. V dalším soudním řízení tudíž bude nezbytné nejprve zjistit skutečnou hmotnost motorového vozidla řízeného obviněným, poté opatřit doplnění znaleckého zkoumání jejího dopadu na stávající závěry posudků a zahrnout je následně do právních úvah o vině obviněného. Při existenci těchto pochybností totiž nelze vyloučit, že rychlost motocyklu, který poškozený řídil, mohla být v době jeho vnímání ze strany obviněného dokonce ještě vyšší, eventuálně i natolik vysoká, aby jeho zavinění s ohledem na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022, vůbec nepřicházelo v úvahu.

39. S výše uvedeným souvisí i výhrada obviněného, že soudy z více možných variant předstřetového průběhu skutkového děje vybraly tu, která byla pro něho méně příznivá a spočívala v tom, že poškozený před blížící se křižovatkou nejdříve plynule zpomaloval a intenzivněji začal brzdit až v návaznosti na hrozící střet s vozidlem obviněného. Nejvyšší soud odkazuje v této souvislosti na bod 16. rozsudku soudu prvního stupně, v němž je uvedeno, že poškozený jel původně vysokou rychlostí, „nicméně poté, vědom si patrně blížící se křižovatky průběžně zpomaloval“ a v momentě jeho reakce na vlevo odbočujícího obviněného jel rychlostí nejvýše 116 km/h. Odvolací soud se ke způsobu zpomalování poškozeného při nájezdu do křižovatky nijak blíže nevyjádřil, ve stručnosti pouze zmínil, že jeho rychlost necelých 400 metrů před místem střetu nebyla pro rozhodnutí významná. V obecné rovině nicméně odvolací soud potvrdil skutková zjištění soudu prvního stupně jako úplná a správná, jak vyplývá z bodu 5. napadeného usnesení. Lze tudíž usuzovat, že akceptoval též zjištění o plynulém brzdění poškozeného před blížící se křižovatkou.

40. Nejvyšší soud souhlasí s názorem obviněného, že soud prvního stupně fakticky nijak blíže nevysvětlil, o jaký podklad výše uvedený skutkový závěr o zpomalování rychlosti motocyklu opřel. Nutno zdůraznit, že i oba znalci vycházeli při své úvaze o plynulém brzdění poškozeného z pouhé hypotézy, kterou nebylo možné technicky potvrdit. Odkázat lze například na výpověď znalce Ing. Josefa Diviše v hlavním líčení konaném dne 14. 10. 2024, v níž mimo jiné uvedl, že „pokud předpokládáme, že dojížděl motorkář a tak, jak tady bylo již několikrát řečeno, pokud znal to prostředí, tak se dá předpokládat, že mírně zpomaloval před poslední křižovatkou, která byla méně přehledná“ (viz č. l.

667 tr. spisu). Obdobně lze poukázat na str. 45 a násl. znaleckého posudku Ing. Vladimíra Tylšara, v němž jmenovaný znalec počítal s tím, že poškozený zpomaloval nejprve pouze „ubráním plynu“ a teprve až při přiblížení se ke křižovatce použil ke zpomalení i provozní brzdy. Znalec však následně dodal, že „tento možný průběh předchozího pohybu motocyklu blížícího se k místu střetu lze sice logicky předpokládat, ale nelze jej nijak technicky potvrdit. Odpovídá pravděpodobné relaci polohy, ze které již řidič motocyklu viděl v křižovatce manévrující vozidlo a snížil rychlost, mimo jiné z důvodu, že se v této vzdálenosti nachází dopravní značka upozorňující na křižovatku“ (č. l.

566 tr. spisu). Těmto soudy i znalci vysloveným předpokladům o zmírnění rychlosti motocyklu však vůbec neodpovídá jeho způsob jízdy při projíždění křižovatky nacházející se poblíž benzinové pumpy, z jejíhož prostoru rovněž běžně dochází k vyjíždění vozidel. Stejně tak riskantní předjíždění poškozeného na motocyklu v koloně jedoucích vozidel nenasvědčuje tomu, že by si jednoznačně uvědomoval konkrétní dopravní situace, v nichž by mohl očekávat ohrožení ostatních účastníků silničního provozu svou nepřiměřeně rychlou jízdou, již nijak nepřizpůsobil hrozícímu nebezpečí, jak bylo v trestní věci zjištěno a zmíněno v bodě 34.

shora. Úvahy o zpomalování jízdy motocyklu před osudnou křižovatkou se tudíž jeví jako ryze spekulativní, byť logické pro tzv. rozumného řidiče, jak podotkl i znalec Ing. Josef Diviš.

41. Vzhledem k tomu, že z hlediska řádného posouzení otázky zavinění obviněného byla rozhodující celková dopravní situace v krátkém intervalu jeho rozhodování o zahájení odbočovacího manévru, tj. doba, v níž obviněný poškozeného zahlédl, bude potřebné, aby se soud prvního stupně v dalším řízení důsledně zabýval taktéž touto skutkovou okolností a řádně a přezkoumatelně zdůvodnil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že poškozený po průjezdu kolem čerpací stanice průběžně zpomaloval až do místa, v němž ho obviněný pozoroval.

Nejvyšší soud připomíná, že v tomto ohledu nelze bez dalšího převzít závěry znaleckých posudků, a to tím spíše v situaci, v níž i samotní znalci připustili, že ohledně této skutečnosti vycházeli pouze z neověřené hypotézy. Jak vyslovil i Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, přestože je znalecký posudek nepochybně významným druhem důkazního prostředku, nelze ani na okamžik pustit ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů včetně znaleckého posudku.

Znalecký posudek je proto nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti.

42. S ohledem na shora uvedené a rovněž i skutečnosti popsané v bodech 36. až 38. výše Nejvyšší soud shrnuje, že v dalším řízení bude potřeba opětovně se zabývat též otázkou, jaká byla rychlost motocyklu řízeného poškozeným v době, kdy jej obviněný zaznamenal ve svém zorném poli a učinil rozhodnutí zahájit odbočovací manévr. Setrvá-li soud prvního stupně na tom, že poškozený po průjezdu křižovatkou vedle čerpací stanice plynule zpomaloval, tj. rychlost motocyklu poškozeného v rozhodném okamžiku bude vyvozovat mimo jiné z této okolnosti, bude muset svůj závěr přesvědčivě zdůvodnit a opřít o celkový výsledek dokazování. Dospěje-li však soud prvního stupně k závěru, že průběžné zpomalování poškozeného je pouze jednou z rovnocenných variant předstřetového skutkového průběhu, kterou nelze nade vši rozumnou pochybnost potvrdit, při stanovení rozhodující rychlosti motocyklu poškozeného bude muset vycházet z rychlosti, která je pro obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo nejpříznivější (tedy nejvyšší), a to při pečlivém vyhodnocení všech okolností případu, zejména při zohlednění „počáteční“ rychlosti poškozeného při průjezdu kolem čerpací stanice a tzv. střetové rychlosti při dopravní kolizi. V tomto směru však půjde primárně o odbornou (technickou) otázku, k jejímuž zodpovězení jsou příslušní soudní znalci. Jinými slovy bude nutné, aby znalci určili, jakou potenciálně nejvyšší rychlostí se mohl poškozený pohybovat na svém motocyklu v místě jeho spatření ze strany obviněného, a to při znalosti jeho původní rychlosti (tj. 158, resp. 166 km/h) a vycházeje rovněž z rychlosti při nárazu a dalších relevantních okolností jako jsou zanechané brzdní a rycí stopy apod. Teprve poté bude soud pečlivě hodnotit výsledky doplněného dokazování v jejich komplexu s důkazy již ve věci provedenými, případně zopakovanými. V rámci právního posouzení skutkových zjištění přitom musí důsledně dbát na to, že zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Jak již bylo uvedeno, je u nedbalostního zavinění třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel pak neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr.).

IV. Závěrečné shrnutí

43. Ze všech výše uvedených důvodů na základě obsahu trestního spisu a po přezkoumání napadených rozhodnutí včetně řízení, jež jim předcházelo, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči jsou zatíženy vadou nesprávného právního posouzení skutku podle § 143 odst. 2 a § 147 odst. 2 tr. zákoníku, což obviněný ve svém dovolání důvodně vytýkal. Nejvyšší soud přisvědčil rovněž výhradám obviněného o tom, že právní posouzení jeho jednání jako trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku je předčasné z důvodu pochybností o naplnění subjektivní stránky trestného činu, tedy zavinění, resp. spoluzavinění na straně obviněného, a to nejen ve vztahu k vyhodnocení příčinné souvislosti s porušením povinností účastníka silničního provozu a vzniku škodlivého následku, ale i se zřetelem ke všem dalším znakům objektivní stránky obou trestných činů.

44. Nejvyšší soud proto rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Třebíči přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za splnění podmínek vyplývajících z ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. mohl Nejvyšší soud učinit toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

45. Bude tedy na Okresním soudu v Třebíči, aby se v navazujícím řízení trestní věcí obviněného ve shora naznačených souvislostech znovu důsledně zabýval, doplnil, eventuálně zopakoval dokazování a následně znovu posoudil skutek, pro který je obviněný stíhán, a učinil tak komplexním vyhodnocením všech významných skutkových okolností s respektem k právním závěrům soudní praxe, jak byla zmíněna v tomto usnesení. Nejvyšší soud připomíná, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena výlučně z podnětu dovolání obviněného, proto v dalším řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.). Při novém projednání a rozhodnutí věci je Okresní soud v Třebíči vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 6. 2025

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu