5 Tdo 377/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6.
dubna 2005 o dovolání, které podal obviněný O. P., proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 9 To 431/2004, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T
106/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu s e dovolání o d m í t á .
Obviněný O. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 8.
2004, sp. zn. 17 T 106/2004, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248
odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 20. 7. 2001 v B.
n. J., okres M. B., na fakturu s datem splatnosti do 10. 8. 2001 a dne 10. 8.
2001 na fakturu s datem splatnosti do 29. 8. 2001, na základě kupní smlouvy pro
rok 2001, kterou uzavřel jako jednatel společnosti E., s. r. o., B“. n. J., S.,
se společností E., s. r. o., R., P.-H. odebral elektromontážní materiál v
hodnotě 2 270 078,40 Kč a 534 060,50 Kč, přičemž veškeré dodané zboží a
materiál v rámci svých obchodních zakázek převedl na společnost E., s. r. o.,
J. D., a R. s., s. r. o., S., L., které mu dodané zboží a materiál uhradily, z
dlužné částky následně společnosti E., s. r. o., uhradil pouze částku 963
335,20 Kč, přes opakované výzvy věřitele zbývající dlužnou částku neuhradil a
zboží nevrátil, čímž společnosti E., s. r. o., se sídlem R., P.- H., způsobil
škodu ve výši 1 840 803,70 Kč.
Za to byl obviněnému O. P. uložen podle § 248 odst. 3 tr. zák. trest odnětí
svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1
tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roky. Postupem podle §
229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti E., s. r.
o., na náhradu škody.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný O. P. a poškozená
odvoláními, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 9
To 431/2004, podle § 256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému
O. P. doručen dne 29. 12. 2004, jeho obhájci dne 21. 12. 2004 a příslušnému
státnímu zastupitelství dne 7. 1. 2005.
Dne 22. 12. 2004 napadl obviněný O. P. prostřednictvím svého obhájce usnesení
odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného výrok rozsudku soudu prvního
stupně neodpovídá jeho právní kvalifikaci, uvedené jako trestný čin zpronevěry
podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Obviněný popisuje dosavadní průběh
řízení a má za to, že soud prvního stupně se ve skutkové větě nijak nezabýval
výhradou vlastnictví, kterou pak operuje v odůvodnění rozsudku, stejně tak jako
soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou naplnění subjektivní stránky žalovaného
trestného činu.
Obviněný O. P. se domnívá, že i když v rámcové kupní smlouvě uzavřené mezi
společností E., s. r. o., a společností poškozenou byla sjednána pro
prodávajícího výhrada vlastnického práva ke zboží až do úplného zaplacení kupní
ceny, nevyplývá z obsahu smlouvy nic, co by kupujícímu (společnosti E., s. r.
o.) zakazovalo dodané zboží prodat třetím osobám ještě před jeho zaplacením
prodávajícímu (společnosti E., s. r. o.), když takový postup neodporuje ani
obchodnímu zákoníku a byl oběma společnostmi praktikován po delší dobu.
Obviněný O. P. má dále za to, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
zcela absentují nezvratné důkazy o naplnění znaků úmyslného zavinění. Skutkové
okolnosti, které byly nade vší pochybnost v řízení zjištěny, totiž podle mínění
obviněného o jeho přímém ani nepřímém úmyslu poškodit někoho na majetku
nebo o jeho srozumění s tím nesvědčí. Obviněný si byl údajně vědom, že
použitím finančních prostředků na úhradu závazků jiným věřitelům než poškozené
společnosti, byť ve víře, že se tak děje jen na dobu, než získá dalšími
zakázkami finanční prostředky, může v případě neúspěchu jiných obchodů
poškozenou společnost E., s. r. o., poškodit, bez přiměřených důvodů však
spoléhal, že se tak nestane. Takové jednání však podle obviněného naplňuje
znaky zavinění toliko ve formě vědomé nedbalosti.
Obviněný O. P. závěrem doplňuje, že daný případ považuje za obchodní spor mezi
dvěma podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a nikoli za věc trestní a
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Praze i předcházející rozsudek Okresního
soudu v Mladé Boleslavi a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí,
popřípadě aby dovolací soud sám rozhodl tak, že obviněného zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného O. P. vyjádřila
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru je ve vztahu k naplnění znaků požadovaných skutkovou
podstatou trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. zřejmé, že
obviněný měl u sebe svěřenou cizí věc, za níž je přitom třeba považovat věc
prodanou s výhradou vlastnictví podle § 445 obchodního zákoníku a rovněž i
výtěžek (peníze), který byl za svěřenou věc získán. Takový výtěžek je podle
státního zástupce ekvivalentem svěřené věci a dokud nebyl předán osobě, která
věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a
požívá stejné právní ochrany, když podpůrně odkazuje na rozhodnutí publikované
pod č. 5/2002-II Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu č. T 175.
publikovaný ve svazku 6. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. Státní zástupce
má za to, že aplikaci zmíněného názoru nebrání ani skutečnost, že obviněný
převedl svěřenou věc v rámci svých obchodních zakázek na další společnost.
Dalším znakem objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1
tr. zák. je potom podle státního zástupce přisvojení si cizí svěřené věci, což
nastává mimo jiné tehdy, pokud pachatel vyloučí dosavadního vlastníka z držení,
užívání a nakládání s věcí. Stran posuzované věci se státní zástupce
domnívá, že obviněný v době, kdy měl elektromontážní materiál svěřen, ho
převedl na další společnosti, ačkoli vlastnictví k němu na obviněného mělo
přejít až jeho úplným zaplacením, což však neučinil, ani když mu byl tento
materiál řádně zaplacen. Státní zástupce dovozuje, že tak obviněný vyloučil
poškozeného z možnosti dispozice s věcí – výtěžkem, který byl za svěřenou věc
získán a takto získané prostředky si přisvojil a nakládal s nimi jako s
vlastními. Pokud obviněný ve svém dovolání tvrdí, že nejednal v úmyslu
přisvojit si cizí svěřenou věc a způsobit na majetku poškozené společnosti
škodu, je to podle názoru státního zástupce v příkrém rozporu se skutkovými
zjištěními, kterým potom odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného
skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr.
zák., a to i pokud jde o subjektivní stránku jednání obviněného. Státní
zástupce proto navrhuje podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný O. P. jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím
obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu),
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a
odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1
tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný O. P. opírá jeho existenci o ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci svých námitek obviněný napadá právní posouzení svého jednání jako
trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., a to nejprve s tím, že podle
jeho mínění, i když v rámcové kupní smlouvě uzavřené mezi společností E.,
s. r. o., a společností poškozenou byla sjednána pro prodávajícího výhrada
vlastnického práva ke zboží až do úplného zaplacení kupní ceny, nevyplývalo z
obsahu smlouvy nic, co by mu jako zástupci kupujícího zakazovalo dodané zboží
prodat třetím osobám ještě před jeho zaplacením prodávajícímu, když takový
postup neodporuje ani obchodnímu zákoníku a byl oběma společnostmi
praktikován po delší dobu.
Jak je zřejmé ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně,
obviněný O. P. na základě rámcové kupní smlouvy odebral od poškozené
společnosti E., s. r. o., na fakturu zboží v hodnotě více než 2 800 000 Kč,
které následně dále prodal, přičemž z takto získané finanční částky použil na
uhrazení faktury poškozené toliko 963 335,20 Kč, čímž jí způsobil škodu ve výši
1 840 803,70 Kč.
Pokud by předmětem právního posouzení měl být jen takto vymezený skutek, je
nutné konstatovat, že by se o trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., ale
ani o žádný jiný trestný čin jednat nemohlo. Sama o sobě skutečnost, že určitá
osoba neuhradí svůj závazek (např. splatnou fakturu za odebrané zboží), a to
ani tehdy, když má k dispozici potřebnou finanční částku, totiž trestní
odpovědnost nezakládá. Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry potom z
popisu skutku ani nevyplývá, že by obviněný měl k v dispozici cizí věc, kterou
by si mohl přisvojit.
Nejvyšší soud však akceptoval, že soud prvního stupně doplnil další
skutečnosti, týkající se jednání obviněného O. P., v rámci odůvodnění svého
rozhodnutí a podrobněji je zde rozvedl a konkretizoval. K popisu
skutku lze proto dodat, že zboží obviněný odebral na základě kupní smlouvy pro
rok 2001, kterou měl uzavřenou s poškozenou. V jejím článku 8. přitom byla
sjednána tzv. výhrada vlastnictví, podle které zůstávalo odebrané zboží ve
vlastnictví prodávajícího i po předání kupujícímu, a to až do úplného uhrazení
kupní ceny (č. l. 303 a 64 trestního spisu).
Vzhledem ke skutečnostem uvedeným v předchozím odstavci je nutné právní
posouzení jednání obviněného O. P. jako trestného činu zpronevěry podle § 248
odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. považovat za správné. Obviněný odebral zboží,
které ve smyslu kupní smlouvy pro rok 2001 zůstávalo ve vlastnictví poškozené
společnosti E., s. r. o. Pokud obviněný zboží dále prodal a získal za ně
peníze, stala se tato finanční částka ekvivalentem původní věci (zboží), tedy
pro obviněného opět cizí věcí náležející poškozené. Za věc svěřenou ve smyslu §
248 odst. 1 tr. zák. o trestném činu zpronevěry je totiž nutno pokládat i
výtěžek, který byl za svěřenou věc získán pachatelem podle úmluvy mezi ním a
osobou, která mu věc svěřila (srov. rozhodnutí publikované pod č. 5/2002-II. Sb
rozh. tr., a dále rovněž rozhodnutí publikované pod č. T 175. ve svazku č.
6/2001 a č. T 437. ve svazku č. 18/2002 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Pokud proto obviněný zboží prodal, bylo jeho povinností předat cizí věc, kterou
získané peníze byly, jejímu vlastníkovi, tedy přesněji řečeno předat finanční
částku v tom rozsahu, jaký odpovídal ceně dodaného zboží, poškozené. Jestliže
tak neučinil, resp. učinil tak pouze v omezeném rozsahu a zbytek utržených
peněz užil jinak, naložil s cizí věcí tím způsobem, že si ji přisvojil, protože
s ní začal nakládat jako s vlastní. Na popsaném závěru nemůže nic změnit ani
tvrzení obviněného uplatněné v dovolání, podle něhož se obával trestní
odpovědnosti za zvýhodňování věřitele, a proto podle rady svého právního
zástupce získanou finanční částku rozdělil mezi více svých dodavatelů
(věřitelů). Zvýhodňování věřitele by se totiž obviněný mohl za splnění dalších
podmínek dopustit pouze tehdy, pokud by nakládal s vlastními penězi zejména
tak, že by na úkor jiných věřitelů uhradil svůj závazek jen vůči některému z
nich. V posuzovaném případě měl však obviněný svěřenou cizí věc, kterou na
úhradu žádného svého dluhu použít nesměl a byl povinen ji vydat pouze jejímu
vlastníkovi, tj. poškozené společnosti. Zvýhodnění věřitele by proto nastat
nemohlo.
V návaznosti na uvedené skutečnosti je potřeba hodnotit i další námitku
obviněného O. P., týkající se právního posouzení jeho zavinění. Obviněný má za
to, že se z jeho strany jednalo o vědomou nedbalost, neboť věděl, že může
způsobit poškozené společnosti E., s. r. o., škodu, ale bez přiměřených důvodů
spoléhal na to, že se tak nestane.
Obviněný měl u sebe svěřenou cizí věc (peníze), která náležela poškozené a
kterou jí měl vydat. V rozporu s touto povinností však obviněný poškozené
předal jenom část peněz a zbytek použil na úhradu svých dalších závazků.
Vzhledem k jednoznačnému výše citovanému ustanovení kupní smlouvy pro rok 2001,
kterým byl vázán, je zřejmé, že obviněný musel skutečně vědět, že poškozené
může způsobit škodu. Současně však musel být alespoň srozuměn s tím, že takový
následek způsobí, neboť zde neexistovaly žádné důvody, tedy ani nepřiměřené, na
které by obviněný mohl spoléhat v tom smyslu, že následek nenastane. Pokud
totiž obviněný vědomě předal peníze náležející poškozené společnosti jiné
osobě, nenabízela se již dále jiná varianta vývoje kromě té, že poškozená
společnost v důsledku toho své peníze neobdrží a vznikne jí tak škoda. Obviněný
O. P. proto musel jednat nejméně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr.
zák.
Obviněný O. P. tak svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jak správně
vyslovil Okresní soud v Mladé Boleslavi, s jehož názorem se ztotožnil i Krajský
soud v Praze, tudíž posouzení jeho jednání bylo provedeno správně a bez vad.
Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný O. P. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho
dovolání bylo opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být
dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky
Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž
nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové
přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o
dovolání v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 6. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y