5 Tdo 378/2025-370
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. H. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 8 To 216/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 74/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 5. 2024, sp. zn. 3 T 74/2023, byl obviněný V. H. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podstata trestného činu obviněného spočívala ve stručnosti v tom, že obviněný v době výkonu služby při řešení dopravní nehody ve třech případech podrobně popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vypsal blok na pokutu zaplacenou na místě vždy na částku 500 Kč, ačkoli pokutovanému řidiči u dopravní nehody sdělil vyšší částku pokuty, kterou v hotovosti přijal. Rozdíl těchto finančních částek si ponechal pro svoji potřebu a jednal při tom s cílem opatřit si majetkový prospěch. Konkrétně obviněný dne 28. 6. 2023 v době kolem 08:20 hodin v Plzni na XY poblíž čerpací stanice pohonných hmot F1 GAS vypsal řidičce K. V. M., nar. XY, blok na pokutu zaplacenou na místě, část A, číslo S 3248266, na částku 500 Kč, ačkoli jí slovně sdělil částku pokuty ve výši 2 000 Kč. Pokutované řidičce předal část B tohoto bloku, do které ale nevypsal částku uložené pokuty číslem ani slovem. Dne 30. 6. 2023 v době kolem 15:00 hodin v Plzni v XY ulici vypsal řidiči P. E., nar. XY, blok na pokutu zaplacenou na místě, část A, číslo S 3248268, na částku 500 Kč, ačkoli mu slovně sdělil částku pokuty ve výši 2 000 Kč. Pokutovanému řidiči předal část B tohoto bloku, kde do položky číslo 8 – „Celková výše uložené pokuty“ propsal pouze dvě nuly z uložené částky a do položky „slovy“ propsal pouze nulu se škrtem uprostřed. Dne 4. 7. 2023 v době kolem 12:35 hodin v Plzni v ulici XY vypsal řidiči V. L., nar. XY, blok na pokutu zaplacenou na místě, část A, číslo S 3248271, na částku 500 Kč, ačkoli mu slovně sdělil částku pokuty ve výši 2 500 Kč. Pokutovanému řidiči předal část B tohoto bloku, kde v položce číslo 8 – „Celková výše uložené pokuty“ provedl opakované škrty přes číslice, aby výše uložené pokuty byla nečitelná, a do položky „slovy“ provedl škrty přes slovní vyjádření tak, že je čitelná pouze část „pět set“. Obviněný tak jednal v rozporu s ustanovením § 92 odst. 2 písm. g) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, dále čl. 4 odst. 3, 6, 8 a čl. 10 odst. 1, 2 a 4 pokynu policejního prezidenta č. 161/2017 a čl. 17 odst. 3 závazného pokynu policejního prezidenta č. 221/2011 a s ustanoveními § 45 odst. 1 písm. a) a § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
2. Za uvedený trestný čin byl obviněnému uložen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 300 Kč, tedy v celkové výměře 30 000 Kč. Tento trest byl obviněnému stanoven podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku v měsíčních splátkách po 3 000 Kč splatných nejpozději 25. dne v měsíci, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, pokud obviněný včas nezaplatí dílčí splátku.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na základě kterého Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 8 To 216/2024, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným jednáním popsaným výše, užil stejnou právní kvalifikaci a uložil stejný trest. Upravil toliko popis skutku, který jinak převzal z rozsudku soudu prvního stupně, a to tak, že u obviněného dovodil jen porušení ustanovení § 45 odst. 1 písm. a) a § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a čl. 10 odst. 2 pokynu policejního prezidenta ze dne 28. 6. 2017 č. 161/2017.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný V. H. podal proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný postavil svou dovolací argumentaci na tvrzení o zjevném rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, k nimž navíc nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou podle obviněného založena téměř výhradně na výpovědích svědků V. L., P. E. a K.
V. M., přičemž tito svědci jsou v očích soudu věrohodní a nemají důvod přitěžovat obviněnému v trestním řízení. Nicméně obviněný shledává právě výpovědi uvedených svědků v rozporu s dalšími provedenými důkazy, zejména s tím, že dosud nebyl objasněn mechanismus vzniku odlišností v částech A a B bloků na pokutu uhrazenou na místě. Nadto byli vyslechnuti jako svědci i policisté D. B., D. Š. a P. F., kteří nepotvrdili průběh skutkového děje tak, jak ho uváděli svědci V. L., P. E. a K.
V. M. Zmínění policisté si nevšimli, že by obviněný jednal v rozporu s právními předpisy, pokyny policejního prezidenta nebo že by manipuloval s finanční hotovostí. Pokud jde o věrohodnost svědeckých výpovědí pokutovaných řidičů, podle názoru obviněného lze stěží uvěřit, že by si všichni do nejmenšího detailu vybavili průběh uložení pokuty, včetně finančních nesrovnalostí, přestože od spáchání skutku do podání výpovědí svědků uplynula poměrně dlouhá doba. Tito svědci navíc byli ve stresové situaci, neboť byli viníky dopravních nehod s poškozením vozidel.
Provedené dokazování nepovažuje obviněný za dostatečné k prokázání jakékoliv jeho nepoctivé manipulace s pokutovými bloky, protože pouze jednotlivé viníky dopravních nehod vždy vyrozuměl o maximální výši pokuty, kterou je možné uložit na místě. Dále obviněný upozornil na bod 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž se soud zabýval námitkou neprovedení podstatných důkazů navržených obviněným, které spočívají ve zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a výslechu svědků J. M. a A.
P. Odvolací soud podle obviněného bagatelizoval postup při vyplňování pokutových bloků, přestože objasnění tohoto postupu by mohlo vyloučit následnou manipulaci s pokutovými bloky ze strany jiných osob. Nepřipuštěním zmíněného důkazu došlo k porušení procesních práv obviněného. Jelikož podle jeho názoru nelze vyloučit, že s pokutovými bloky manipulovali pokutovaní řidiči, jde o důkazní situaci „tvrzení proti tvrzení“, v níž je podle judikatury Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 22.
6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16) nutné postupovat obzvláště pečlivě a důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých protichůdných výpovědí, a to za přísného respektování zásady presumpce neviny. Tato povinnost je zvýrazněna v případech, kdy svědecké výpovědi představují jediný přímý důkaz, jímž má být prokázána vina obviněného.
6. Jak dále obviněný zdůraznil, jestliže soud v trestním řízení dospěje na základě provedeného dokazování k několika rovnocenným skutkovým verzím, má povinnost přiklonit se k té, která je pro obviněného příznivější. V tomto případě měl soud zprostit obviněného obžaloby ve smyslu § 226 písm. a), c) tr. ř., přičemž nedodržení této povinnosti ze strany soudu znamená porušení principu in dubio pro reo a zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08).
7. Současně je obviněný přesvědčen, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin, neboť mělo být projednáno v disciplinárním řízení.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 5. 2024, sp. zn. 3 T 74/2023, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 8 To 216/2024, aniž navrhl další postup.
a) III. Vyjádření státního zástupce k dovolání
9. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle kterého námitky obviněného nepřesahují rámec obvyklé procesní nespokojenosti s dosavadními výsledky dokazování.
10. Státní zástupce neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, natož pak rozpor extrémní, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně kriticky zkoumal věrohodnost svědků K. V. M., P. E. i V. L., jejichž výpovědi porovnával s dalšími důkazy, ale nezjistil u těchto svědků negativní motivaci vůči obviněnému. Šetření Generální inspekce bezpečnostních sborů, jež vedlo k trestnímu stíhání obviněného, bylo navíc zahájeno na základě oznámení J. M., který byl účastníkem dopravní nehody jako poškozený. Výpovědi uvedených svědků, kteří se navzájem neznali, byly konzistentní a odpovídaly jejich dřívějším výpovědím z přípravného řízení. Soudy nižších stupňů vysvětlily, proč zůstala obhajovací verze obviněného osamocena. Jeho tvrzení o tom, že viníky dopravní nehody vždy pouze informoval o maximální výši pokuty, je v rozporu se stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Jednání obviněného je patrné rovněž z pokutových bloků. Z výpovědí kolegů obviněného vyplývá, že tito se nevyjádřili k výši udělených pokut ani převzatých částek.
11. Námitku neakceptování návrhu na doplnění dokazování v podobě zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a výslechu dalších svědků neshledává státní zástupce opodstatněnou. Soud není v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Jestliže soud nevyhoví důkazním návrhům obviněného, je třeba, aby odůvodnil tento postup, a v takovém případě nejde o opomenuté důkazy. Oba soudy se však náležitě vypořádaly s důkazními návrhy obviněného, přičemž je zamítly z důvodu omezeného důkazního potenciálu.
12. Pokud jde o námitku vytýkající porušení pravidla in dubio pro reo, podle státního zástupce sama skutečnost, že soud v situaci, kdy nemá žádné pochybnosti o skutkovém ději, přijme řešení, s nímž obviněný nesouhlasí, neznamená porušení tohoto pravidla.
13. Jen s určitou dávkou benevolence lze podle názoru státního zástupce podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obecně formulovanou námitku poukazující na subsidiaritu trestní represe a spočívající v tom, že jednání obviněného mělo být projednáno v rámci služebního poměru a obviněný měl být potrestán disciplinárně. V této souvislosti státní zástupce odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle nějž se trestní represe v zásadě neuplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V projednávané věci přitom nebyly zjištěny žádné významné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu, a to tím způsobem, že by spáchané jednání neodpovídalo typickým případům přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zištné jednání obviněného navíc nebylo ojedinělým vybočením, ale zahrnovalo tři dílčí útoky, přičemž obviněný si pro vlastní potřebu vždy ponechal jednoznačně převažující část vybrané pokuty od účastníka dopravní nehody. Společenská škodlivost činu v tomto případě překročila dolní hranici trestnosti, která je obvyklá pro trestné činy dané skutkové podstaty podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nicméně nedosahovala extrémní intenzity. Tato skutečnost pak byla zohledněna při ukládání trestu, neboť obviněnému byl uložen mírnější druh trestu.
14. Vzhledem k výše uvedenému navrhl státní zástupce odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněného ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů stanovených v § 265b tr. ř., přičemž dovolání podané z jiného důvodu je vyloučeno. Nestačí přitom, aby byl zákonný dovolací důvod jen formálně deklarován, ale námitky dovolatele musí svým obsahem odpovídat takovému důvodu. Obviněný V. H. opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
17. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K uplatněným námitkám obviněného
18. Po prostudování spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitky obviněného V. H. nelze podřadit pod žádný z jím uplatněných dovolacích důvodů, ani pod ostatní dovolací důvody obsažené v § 265b tr. ř. Obviněný sice v dovolání formálně označil dovolací důvody, neuvedl k nim však konkrétní argumenty, které by jim obsahově odpovídaly. To platí i pro jeho námitky jinak podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť tyto zůstaly pouze v obecné rovině a nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
19. Tvrzení vytýkající existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a výsledkem provedeného dokazování a nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů uplatnil obviněný v rámci dovolacího důvodu v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto námitky ovšem vyplývají z celkového postoje obviněného k vedenému trestnímu řízení, v němž svoji vinu razantně odmítá. Zmíněný zjevný rozpor obviněný vyvodil pouze ze své verze skutkového děje, která neodpovídá provedenému dokazování, a ze svého způsobu hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž se soustředil především na vylíčení důvodů, které mají zpochybnit věrohodnost usvědčujících svědeckých výpovědí svědků V. L., P. E. a K. V. M. Na podkladě takové argumentace totiž obviněný nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, ke kterým ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, včetně důkazů v podobě výpovědí jmenovaných svědků. Nicméně citovaný dovolací důvod nemůže být naplněn jen tím, že se soudy nižších stupňů nepřiklonily k verzi skutkového děje popisované obviněným, ale rozhodly ve shodě s výpověďmi jiných svědků, které byly spolu ve vzájemném souladu a o jejichž pravdivosti neměly soudy žádné důvodné pochybnosti. Pokud jde o námitku obviněného, v níž vytýká soudům nižších stupňů neprovedení navrhovaných důkazů (znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a výslechu svědků J. M. a A. P.), je třeba zdůraznit, že v soudním řízení je pouze na úvaze soudu, který z navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z čl. 82 Ústavy, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na jeho doplnění. Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Této povinnosti soudy nižších stupňů v trestní věci obviněného dostály, neboť dostatečně odůvodnily, proč nevyhověly návrhům obviněného na provedení dalších důkazů, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz body 11. a 13. rozsudku soudu prvního stupně a bod 17. rozsudku odvolacího soudu). Ostatně v celém předchozím trestním řízení soudy nižších stupňů náležitě zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Zároveň hodnotily provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Rozhodnutí napadená dovoláním splňují rovněž požadavky na odůvodnění podle § 125 odst. 1 tr. ř.
20. Obviněný ve svém dovolání vytkl i porušení pravidla in dubio pro reo. Toto pravidlo, podle něhož je třeba v pochybnostech o vině rozhodnout ve prospěch obviněného, se uplatňuje v trestním právu procesním, ovšem ani jeho případné porušení nelze podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů. Soudy nižších stupňů navíc v nyní posuzované věci neměly žádné pochybnosti o vině obviněného a vzhledem k provedenému dokazování a jeho výsledkům ani neměly důvody k tomu, aby nabyly takové pochybnosti a aby musely postupovat ve prospěch obviněného. Samotný odlišný názor obviněného na výsledky provedeného dokazování a jeho přesvědčení o tom, že nespáchal posuzovaný trestný čin, nejsou důvodem k uplatnění pravidla in dubio pro reo a k postupu ve prospěch obviněného.
21. Námitkou, kterou by za určitých okolností bylo možné podřadit pod dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je to, že jednání obviněného bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin, neboť mělo být projednáno v disciplinárním řízení. Obviněný však nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva, které by bylo možno podřadit pod uvedený dovolací důvod ve výše vyloženém smyslu. Toto tvrzení obviněný pouze stroze konstatoval, aniž by ho podepřel odpovídající argumentací, na základě které by mohlo dojít k přezkumu právního posouzení skutku v dovolacím řízení. Ostatně obviněný zde nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
22. Také ostatní námitky obviněného V. H. vyhodnotil Nejvyšší soud tak, že věcně neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, jelikož jsou založeny jen na zpochybnění skutkových zjištění a výsledků provedeného dokazování před soudy nižších stupňů nebo jsou procesního charakteru. Navíc ve svém dovolání obviněný v podstatě jen zopakoval argumentaci uplatněnou již v předchozím řízení, s níž se soudy nižších stupňů správně a beze zbytku vypořádaly.
V. Závěrečné shrnutí
23. Na základě všech shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný V. H. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl podané dovolání. Učinil tak na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř.
24. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu