5 Tdo 388/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 18. července 2002 dovolání, které podal obviněný Z. T., proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 6 To 585/2000,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích
pod sp. zn. 3 T 184/99, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 6 To 585/2000.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Ústí
nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Z. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15.
6. 2000, sp. zn. 3 T 184/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 6 To 585/2000, uznán vinným dvěma trestnými
činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. První z nich spáchal jednáním
popsaným pod bodem 1. výroku rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, tedy tím,
že „dne 29. 4. 1998 kolem 21.45 hod. na odstavné ploše před internátem střední
školy v Lovosicích v ulici Osvoboditelů na okrese Litoměřice při silniční
kontrole hrubě urážel hlídku Obvodního oddělení Policie ČR Lovosice ve složení
pprap. H. a nstržm. K., válel se po zemi, křičel, že ho hlídka policie kope do
hlavy a další části těla a na místě veřejnosti přístupném budil veřejné
pohoršení“.
Druhý trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., který byl
citovaným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích v jeho výroku pod bodem 2.
původně posouzen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr.
zák. v souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr.
zák., spáchal obviněný Z. T. jednáním popsaným ve výroku o vině v citovaném
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, tedy tím, že „dne 11. 6. 1998 kolem
16.00 hod. před motorestem v L. na okrese L. vyhrožoval Mgr. F. C., slovy
„vypadni odtud, nebo tě zabiju“, přičemž v době výhrůžky držel v ruce sekáček
na maso ve tvaru sekery, kterým po útěku poškozeného sekl do přední masky
automobilu zn. Volkswagen Golf, majitele Mgr. F. C. a způsobil tak na vozidle
škodu ve výši 3 413,- Kč“.
Za uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné
výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním
příkazem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 6 T 40/99,
byl obviněný podle § 202 odst. 1 tr. zák. za užití § 35 odst. 2 tr. zák.
odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a §
59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Krajský soud v Ústí nad Labem dále zrušil výrok o trestu z citovaného trestního
příkazu Okresního soudu v Litoměřicích, jakož i všechna další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto
zrušením, pozbyla podkladu.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl vydán z podnětu odvolání
obviněného Z. T. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým napadl
výrok o vině i o trestu. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o
vině pod bodem 2. a zde popsané jednání odlišně od soudu prvního stupně
kvalifikoval jako shora citovaný trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1
tr. zák. a zároveň rozhodl o trestu. Opis rozsudku odvolacího soudu byl
obviněnému i jeho obhájci doručen dne 21. 3. 2002.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2002, sp.
zn. 6 To 585/2000, podal obviněný Z. T. dne 20. 5. 2002 dovolání, a to s
poukazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, tedy proto,
že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné, a dále proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu,
podle názoru obviněného bylo trestní stíhání proti jeho osobě nepřípustné,
přičemž uvedenou nepřípustnost spatřuje v tom, že pro skutek popsaný pod bodem
2. rozsudku soudu prvního stupně mu bylo sděleno obvinění postupně dne 22. 6.
1999 a dne 4. 10. 1999. Tato sdělení přitom nejsou totožná a vůbec není z
obžaloby ani z rozsudků obou ve věci činných soudů zřejmé, pro které z těchto
obvinění byl obžalován a odsouzen. Obviněný dále namítá, že u obou skutků v
záznamu o sdělení obvinění nebyla uvedena subjektivní stránka trestného činu,
což je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 a § 160 odst. 1 tr. řádu.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
spatřuje obviněný nejprve v tom, že odvolací soud nerozhodl o jeho odvolání v
celém rozsahu, neboť z výroku jím vydaného rozsudku není zřejmé, jak bylo o
odvolání rozhodnuto, pokud jde o jednání popsané pod bodem 1. rozsudku
Okresního soudu v Litoměřicích. Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil výrok o
vině uvedený pod bodem 2. a v této části o věci znovu rozhodl. V rozporu s
ustanovením § 258 odst. 2 tr. řádu však ponechal bez zrušení v platnosti celý
výrok o trestu, uvedený v rozsudku soudu prvního stupně, a přitom sám také
uložil trest. Rozsudku odvolacího soudu obviněný také vytýká nesoulad mezi
skutkovou a právní větou ve výroku o vině, přičemž ve výroku tohoto rozhodnutí
je popis skutku, aniž je dále uvedeno, jak je tento skutek právně kvalifikován.
Zmínka o trestném činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. řádu je součástí
toliko výroku o trestu.
Odvolací soud dále podle názoru obviněného Z. T. porušil ustanovení §
202 odst. 1 tr. zák. tím, že v popisu skutku neuvedl tu část, která se týká
skutkové podstaty trestného činu výtržnictví. Z výroku zejména nevyplývá forma
zavinění ani povaha výtržnosti, jíž se měl obviněný dopustit. Současně odvolací
soud nesprávně hodnotil ve smyslu § 3 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost, který považuje obviněný za nepatrný.
Závěrem obviněný Z. T. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl tak, že se zrušuje napadený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc se přikazuje tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného
rozsudku sám rozhodl ve věci tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. řádu
obžaloby zprošťuje.
Nejvyšší státní zastupitelství se do rozhodnutí Nejvyššího soudu k
podanému dovolání obviněného Z. T. nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal,
zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno
včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek
odvolacího soudu, kterým byl obviněný Z. T. uznán vinným a uložen mu trest [§
265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání
obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. C.,
bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr.
řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Litoměřicích dne 20. 5. 2002,
tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí
napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l)
nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr.
řádu). Obviněný opírá své dovolání o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a
g) tr. řádu, tedy že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle
zákona nepřípustné, resp. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud jde o důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jeho naplnění
obviněný spatřuje v nedostatcích ve sdělení obvinění ze spáchání trestných
činů, jichž se dopustil shora citovaným jednáním.
Uplatněný dovolací důvod je podle citovaného ustanovení dán, pokud se
proti obviněnému vedlo trestní stíhání, ačkoliv nebylo podle zákona přípustné.
Podle zákona není trestní stíhání přípustné za existence některé ze skutečností
uvedených v § 11 odst. 1 tr. řádu. V posuzovaném případě však žádná z nich
nebyla zjištěna a obviněný ani existenci žádné takové okolnosti nenamítá.
Případný nedostatek ve sdělení obvinění v tom smyslu, v jakém byl v dovolání
uplatněn, přitom nezakládá nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1
tr. řádu a v návaznosti na to ani nemůže být naplněn dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že v rozsahu tohoto
dovolacího důvodu bylo dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, něž jaký
činí dovolání přípustným.
V uvedeném směru považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že v
posuzovaném dovolání sice byl citován jeden ze zákonných důvodů podmiňujících
podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm.
e) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání ve vztahu k němu
vycházejí z důvodu jiného, který v zákoně uveden není. Přitom obsah uplatněných
námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence
určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale nestačí jen formální
poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pokud jde o další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
jeho existenci shledává obviněný Z. T. ve skutečnosti, že odvolací soud podle
jeho názoru nesprávně právně posoudil skutek původně uvedený pod bodem 2.
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a poté převzatý do výroku o vině
napadeného rozsudku, a to jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.
zák., ačkoliv z popisu skutku nelze dovodit všechny znaky skutkové podstaty
tohoto trestného činu. Obdobně má obviněný za to, že odvolací soud nesprávně
hodnotil stupeň nebezpečnosti tohoto činu pro společnost, který je nepatrný.
Obviněný se uvedenou námitkou domáhá změny právní kvalifikace jednání, které mu
bylo kladeno za vinu v napadeném rozhodnutí, tvrdí tedy nesprávné právní
posouzení skutku, resp. spatřuje v něm nedostatky, což správně činí
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto
v této části Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněného odmítnout s odkazem na
žádný z důvodů podle § 265i odst. 1 tr. řádu. Podle § 265i odst. 3 tr. řádu pak
Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to v rozsahu a ze zmíněného důvodu
uvedeného v dovolání, jakož i řízení předcházející napadené části rozhodnutí.
Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v tomto rozsahu je podané
dovolání důvodné, a protože bylo důvodně podáno dovolání proti výroku o vině,
Nejvyšší soud podle § 256i odst. 4 tr. řádu přezkoumal v návaznosti na vytýkané
vady i výrok o trestu (včetně výroku o zrušení dřívějšího trestního příkazu ve
výroku o trestu v souvislosti s uložením souhrnného trestu), přičemž žádné
další výroky, které mají podklad ve výroku o vině, v napadeném rozsudku učiněny
nebyly. K uvedenému závěru o částečné důvodnosti podaného dovolání dospěl
Nejvyšší soud na podkladě následujících skutečností:
Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jehož se týká výrok o
vině napadený dovoláním obviněného Z. T., spáchá ten, kdo se dopustí veřejně
nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména
tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo
jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.
Jedná se o trestný čin zařazený do hlavy páté, tedy takový, který chrání
občanské soužití před jeho hrubým narušováním.
Skutek původně popsaný pod bodem 2. zrušeného výroku o vině v rozsudku
Okresního soudu v Litoměřicích a zároveň převzatý do výroku o vině v napadeném
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem byl soudem prvního stupně právně
kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
a trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Krajský soud v
Ústí nad Labem se s uvedeným závěrem neztotožnil a rozhodl sám tak, že stejný
skutek, jehož zjištění posoudil jako správné, právně kvalifikoval jako trestný
čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Ve svém rozhodnutí se odvolací
soud dostatečně věnuje odůvodnění, proč posouzení soudu prvního stupně považuje
za nesprávné. V návaznosti na tuto změnu však jen stroze konstatuje, že
obviněný svým jednáním naplnil znaky zmíněného trestného činu výtržnictví.
Odvolací soud se totiž vůbec nezabývá odůvodněním, čím a proč byly naplněny
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1
tr. zák., zejména nevysvětluje, v čem spatřuje zákonem požadovanou výtržnost.
Výtržností je přitom jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a
pořádek. Je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k
zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového
charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo
výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (k tomu viz
rozhodnutí pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Trestní zákon však v citovaném
ustanovení uvádí jen demonstrativní výčet jednání, která mají povahu výtržnosti
(a hrubé neslušnosti), a jejich další možné formy ponechává na výkladové praxi.
Z ní je patrné, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické
útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy určitého charakteru, obojí
pak učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Ze všech uvedených
hledisek ovšem Krajský soud v Ústí nad Labem předmětný skutek neposuzoval,
proto závěr o jeho právní kvalifikaci nejenže vzbuzuje pochybnosti, ale je
navíc i nepřezkoumatelný.
Obdobné výhrady platí ve vztahu k posouzení stupně nebezpečnosti činu pro
společnost (§ 3 odst. 2, 4 tr. zák.). I v tomto směru chybí jakékoliv úvahy v
odůvodnění napadeného rozsudku. Z hlediska materiální stránky trestného činu
výtržnictví podle § 202 tr. zák. je přitom obecně nutno uvážit zejména
intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější
projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na
ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době, jaký byl
počet pachatelů), dále zjišťovat pohnutku činu (např. v podobě arogance vůči
ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (zejména poranění osob,
poškození věcí) a zhodnotit osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života,
povahové vlastnosti, kriminální minulost) apod. (viz k tomu přiměřeně
rozhodnutí pod č. 4/1976 Sb. rozh. tr.).
Důvodnou je z hlediska správnosti právního posouzení předmětného skutku i
námitka v odvolání obviněného Z. T., v níž poukazuje na to, že v napadeném
výroku o vině není výslovně uvedeno, jakým trestným činem ho odvolací soud
uznává vinným. Krajský soud v Ústí nad Labem se totiž skutečně omezuje jen na
popis skutku a tzv. právní větu, aniž by konstatoval, že obviněný tím spáchal
trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. I když by zmíněný
nedostatek mohl být dalším dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
řádu (neúplnost některého výroku), který ovšem v podaném dovolání nebyl
uplatněn, Nejvyšší soud ho zároveň považoval za součást nesprávného právního
posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože bezprostředně
navazuje na výše uvedené vady právní kvalifikace trestného činu výtržnictví.
Konečně napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem je v souvislosti s
právním posouzením předmětného skutku zatížen i další vadou, která spočívá v
absenci úvah, proč nebyla použita právní kvalifikace skutku jako trestného činu
násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., a to
případně i v souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.
Nyní již sice uvedený souběh nepřichází v úvahu s ohledem na zákaz
reformationis in peius (§ 265p odst. 1, § 265s odst. 2 tr. řádu), neboť
dovolání podal jen obviněný a posouzení skutku jako více trestných činů, byť
spáchaných v jednočinném souběhu, je v neprospěch obžalovaného, byl-li původně
skutek kvalifikován jen jako jeden trestný čin. O trestném činu násilí proti
skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. jako o
mírněji trestném činu by však bylo třeba uvažovat, jestliže by Krajský soud v
Ústí nad Labem po opětovném projednání věci neshledal naplnění všech formálních
znaků i materiálního znaku trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.
zák.
Aniž by Nejvyšší soud předjímal definitivní rozhodnutí o vině, uzavírá, že
skutek uvedený pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a
zároveň ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu může být trestným činem
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. tak, jak ho právně posoudil Krajský
soud v Ústí nad Labem, nebo jiným trestným činem, jak bylo výše naznačeno. K
tomu však musí být výrok i odůvodnění předmětného rozsudku doplněny o všechny
potřebné údaje, úvahy a závěry, které takovou právní kvalifikaci potvrzují.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se neztotožnil s uplatněným
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud jeho existenci
spatřoval obviněný Z. T. v neúplnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu,
který podle jeho názoru neuvedl, jakým způsobem rozhodl o odvolání proti výroku
o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže totiž soud druhého
stupně alespoň částečně vyhověl odvolání, které podal obviněný, byl jeho
opravný prostředek zčásti úspěšný a následně již nelze ve zbylé, neúspěšné
části toto odvolání podle § 256 tr. řádu zamítat, protože na jeho podkladě
došlo k částečnému zrušení a změně prvostupňového rozhodnutí ve prospěch
obviněného. Odvolání je v tomto směru nedělitelné, a přestože mu nebylo
vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k
jednomu konkrétnímu obviněnému. V tomto směru tedy napadený rozsudek rozhodně
nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Navíc by neúplnost rozhodnutí odvolacího soudu nemohla být
zmíněným dovolacím důvodem, ale nanejvýš jen jiným důvodem podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. řádu, o který se však podané dovolání neopírá.
Nejvyšší soud vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem skutečně spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného Z. T. na
podkladě dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto
po zjištění, že dovolání je v tomto směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 6 To 585/2000, a podle § 265k odst. 2 tr. řádu i
všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud tedy z hledisek, na
která v tomto rozhodnutí upozornil Nejvyšší soud, opětovně projedná podané
odvolání a posoudí jen skutek, o němž rozhodl svým napadeným rozsudkem, který
byl k dovolání obviněného zrušen. Odvolací soud musí věnovat větší pozornost
formulaci a úplnosti výroků v novém rozhodnutí, dospěje-li opětovně k závěru o
vině a trestu. Jde nejen o již zmíněný nedostatek výroku o vině z hlediska
právního posouzení skutku, ale též o přesné vymezení, v jakém rozsahu případně
rozhodne o zrušení rozsudku soudu prvního stupně (zruší-li ho částečně ve
výroku o vině, musí ho výslovně zrušit i ve výroku o trestu). Bude-li odvolací
soud znovu ukládat souhrnný trest, musí výslovně uvést, že tak činí i za přesně
označený trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným dřívějším odsuzujícím
rozhodnutím, včetně přesné konkretizace tohoto dřívějšího rozhodnutí; nestačí
zde pouhé zrušení výroku o trestu v dřívějším odsuzujícím rozhodnutí. V
odvolacím řízení je odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu
vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. řádu) a je povinen
respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším
soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání,
Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 18. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y