5 Tdo 411/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
května 2003 o dovolání obviněného T. H. a o dovolání nejvyšší státní zástupkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 9 To 159/2002,
v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T
1/2002, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e k dovolání nejvyšší státní zástupkyně z r
u š u j e ve výroku o trestu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1.
2003, sp. zn. 9 To 159/2002.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í i všechna další rozhodnutí
na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu s e dovolání obviněného T. H.
o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soud v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 4 T
1/2002, byl obviněný T. H. uznán vinným pokusem trestného činu útoku na
veřejného činitele § 8 odst. 1 tr. zák. k § 155 odst. 1 písm. a), b), odst. 4
tr. zák. Obviněný byl odsouzen podle § 155 odst. 4 tr. zák. za použití § 35
odst. 2 tr. zák. za tento trestný čin a dále za trestné činy krádeže podle §
247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst.
1 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a podle
§ 185 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 4 T 1/2002, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 9 To 61/ 2002, k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců. Pro výkon trestu byl
zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu, který byl
obviněnému uložen rozsudkem Krajského soud v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002,
sp. zn. 4 T 1/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6.
2002, sp. zn. 9 To 61/ 2002, v trvání třiceti měsíců se zařazením pro výkon
trestu do věznice s ostrahou. Zrušena byla také všechna další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Proti tomuto rozsudku podali obviněný i státní zástupce
odvolání.
O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2003,
sp. zn. 9 To 159/2002, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený
rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu v celém rozsahu. Za
podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl vrchní soud sám tak, že obviněného
uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219
odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák., který obviněný spáchal tak, že dne 1. 8.
2001 kolem 21:15 hodin poblíž obce H.-R., když byl jako pachatel předchozího
vloupání do domu J. a J. Š., při kterém odcizil brokovou kozlici ZB 12/12 a
revolver SW ráže 38 SW, včetně střeliva do těchto zbraní, pronásledován
policistou pprap. T. S., vystřelil proti němu z brokové kozlice s úmyslem ho od
dalšího pronásledování odvrátit, přičemž výstřel proti poškozenému T. S. byl
takový, že poškozeného mohl zasáhnout a způsobit mu smrt, k čemuž jen shodou
náhodných okolností, na vůli obžalovaného nezávislých, nedošlo, a poté, co byl
policistou dostižen, ohrožoval ho revolverem, ze kterého nevystřelil pro
převahu policisty pprap. T. S., který užil svou zbraň. Obviněnému byl podle §
219 odst. 2 tr. zák. za použití 40 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody
v trvání deseti roků. Pro výkon trestu byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm.
d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Trest byl podle § 35 odst. 2 tr.
zák. uložen jako souhrnný i za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1
tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a
nedovoleného odzbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán
vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002, sp. zn.
4 T 1/2002, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 9 To 61/2002, jakož i všech dalších rozhodnutí
na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. řádu
zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především
zkoumal, zda mají podaná dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda
byla podána včas a oprávněnou osobou a zda poskytují podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom Nejvyšší soud České republiky dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního
soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu
uložen trest [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu
rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce a další dovolání podala nejvyšší státní
zástupkyně. Obě dovolání byla proto podána osobami oprávněnými podle § 265d
odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v
Hradci Králové u obviněného dne 3. 3. 2003 a u nejvyšší státní zástupkyně dne
10. 3. 2003, takže obě dovolání byla podána v místě a ve lhůtě uvedené v § 265e
tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný
poukazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nejvyšší státní
zástupkyně na důvod uvedený v § 265 odst. 1 písm. h) tr. řádu.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně
Dovolání Nejvyšší státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch obviněného z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu proti výroku o trestu.
Nejvyšší státní zástupkyně namítá nesprávné použití § 40 odst. 2 tr. zák.,
které vedlo k uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby.
Podle jejího názoru nelze při závěru, že byl pokus trestného činu spáchán za
okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby při splnění materiálního
kriteria § 88 odst. 1 tr. zák., současně dojít k závěru, že by použití vyšší
trestní sazby bylo nepřiměřené a že účelu trestu lze dosáhnout trestem
kratšího trvání, a to vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného pokusu
trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm.
f) tr. zák. Vzhledem k tomu je podle jejího názoru u obviněného T. H. vyloučena
aplikace § 40 odst. 2 tr. zák. Protože nebyly splněny zákonné podmínky § 40
odst. 2 tr. zák. a došlo k uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí
trestní sazby a trest byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu, uvedenou v §
219 odst. 2 tr. zák., která činí dvanáct až patnáct let, je dán podle nejvyšší
státní zástupkyně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky
podle § 265k odst. 2 tr. řádu z důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 9 To 159/2002, ve
výroku o trestu a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v
Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně opakoval důvody,
které ho vedly k podání jeho odvolání a které jsou uvedeny níže. Názor Vrchního
soudu v Praze o tom, že použití trestní sazby uvedené v § 219 odst. 2 tr. zák.,
je nepřiměřeně přísné a že účelu trestu lze dosáhnout trestem kratšího trvání,
považuje za správný. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil
výrok o vině i trestu a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k novému
projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky neshledal žádné důvody pro odmítnutí dovolání
podle § 265i odst. 1 tr. řádu, a proto přezkoumal k dovolání nejvyšší státní
zástupkyně podle § 265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost výroku o
trestu, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů uvedených
v dovolání.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže byl
obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Na trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1,
odst. 2 písm. f) tr. zák. je stanovena trestní sazba od dvanácti do patnácti
let. Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný
trestný čin (§ 8 odst. 2 tr. zák.). Soud může snížit trest odnětí svobody pod
dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu
nebo za pokus trestného činu a má-li za to, že vzhledem k povaze a závažnosti
přípravy nebo pokusu, by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené
trestním zákonem, bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu
dosáhnout i trestem kratšího trvání (§ 40 odst. 2 tr. zák.). K okolnosti, která
podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro
svou závažnost podstatně zvyšuje nebezpečnost trestného činu pro společnost (§
88 odst. 1 tr. zák.).
Určitá časová vzdálenost pokusu od dokonaného trestného činu a nedostatek
následku znamenají zpravidla menší stupeň nebezpečnosti pro společnosti, i když
je pokus v zásadě stejně trestný jako dokonaný trestný čin (§ 8 odst. 2 a § 89
odst. 1 tr. zák. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus trestného
činu se uplatní tehdy, jestliže pokus nedosahuje v konkrétním případě takového
stupně společenské nebezpečnosti, jakému odpovídají trestní sazby trestu odnětí
svobody stanovené na dokonaný trestný čin. Použití § 40 odst. 2 tr. zák. není
vázáno na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá
ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo možné
stanovit jak vysoký trest odnětí svobody je schopen splnit účel trestu a jaká
výměra tohoto trestu by byla pro pachatele pokusu trestného činu nepřiměřeně
přísná.
Trestní zákon umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus
trestného činu jen za předpokladu, že vzhledem k jeho povaze a závažnosti by
uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné sazby bylo nepřiměřeně přísné a
že účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Povaha pokusu bude
vyplývat zejména z charakteru jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti
trestného činu, k němuž směřoval. Závažnost pokusu je dána především typovou
společenskou nebezpečností trestného činu, k němuž směřoval, tím do jaké míry
se rozvinul a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu. Okolnost, že
došlo pouze k pokusu trestného činu, však nemůže sama o sobě odůvodnit snížení
trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
Jestliže Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí došel k závěru, že obžalovaný
T. H. spáchal pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219
odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. za okolnosti podmiňující použití vyšší
trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák., protože charakter jednání obviněného
(výstřel z velmi nebezpečné zbraně na krátkou vzdálenost proti policistovi,
který ho pronásledoval pro předchozí trestnou činnost) byl natolik závažný,
nemohl současně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici vyšší trestní
sazby podle § 40 odst. 2 tr. zák.
Byl-li totiž obviněný uznán vinným pokusem k trestnému činu spáchaným za
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a tato vyšší trestní sazba
byla použita, nelze současně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici
vyšší trestní sazby podle § 40 odst. 2 tr. zák. (srov. rozh. pod č. 26/1985-III
Sb. rozh. tr.).
Protože nebyly podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 40
odst. 2 tr. zák., je trest odnětí svobody, který byl obviněnému uložen Vrchním
soudem v Praze, trestem uloženým ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr.
zák. a je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal dovolání nejvyšší státní
zástupkyně důvodným, a proto podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o trestu včetně všech dalších
rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazujících, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. řádu) a podle
§ 265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze v novém řízení posoudí všechny okolnosti důležité pro
ukládání trestu a znovu rozhodne o trestu obviněného T. H., přičemž je vázán
právním názorem Nejvyššího soudu České republiky uvedeným v tomto rozhodnutí (§
265s odst. 1 tr. řádu).
K dovolání obviněného
Obviněný opřel své dovolání, směřující do výroku o vině i do výroku o trestu o
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Odkazuje v něm na obsah a
odůvodnění odvolání, které podal do rozsudku soudu prvního stupně. Je
přesvědčen, že nebyly vyčerpány všechny důkazní prostředky prokazující jeho
nevinu. Namítá, že nebyla provedena rekonstrukce a nebyl opatřen spis Policie
České republiky v N., sp. zn. 152/10-01. Tyto důkazy podle názoru obviněného
mohou zpochybnit pravdivost výpovědí policistů. Nebyl také prokázán jeho úmysl
vztahující se k usmrcení poškozeného. Obviněný se proto domnívá, že se nemůže
jednat o pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst.
1, odst. 2 písm. f) tr. zák., ale pouze o trestný čin útoku na veřejného
činitele podle § 155 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky s odkazem na § 265 odst. 1
písm. g) tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.
9. 2002, sp. zn. 4 T 1/2002, a Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp.
zn. 9 To 159/2002, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že
obviněný v dovolání pouze opakuje svoji obhajobu, kterou uplatňoval již před
soudy obou stupňů a dokonce výslovně odkazuje na obsah svého odvolání.
Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že dovoláním nelze vytýkat
nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění a ani se dožadovat jiného
hodnocení důkazů. Protože z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný zpochybňuje
správnost a úplnost provedeného dokazování a prosazuje svoji vlastní skutkovou
verzi, která je podstatně odlišná od skutkového základu, na kterém je založeno
rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému dovolání směřuje, jsou jeho námitky
námitkami skutkovými a nekryjí se s deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu a ani s jiným dovolacím důvodem. Navrhla proto, aby
Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. řádu a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost právní
kvalifikace skutku zjištěného soudem jenom v případech, kdy skutek byl
nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin
nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud
České republiky není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího
řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost nalézacího soudu a provádět
procesní úkony směřující do skutkového zjištění, hodnocení důkazů či doplnění
dokazování. Hodnocení, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda
rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je
zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině a zda popis
skutku odpovídá použité právní kvalifikaci. To v podstatě znamená, že s odkazem
na tento dovolací důvod, lze vytýkat výhradně vady právní. Nelze však již
namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost
dokazování.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný opřel svoje dovolání o
námitky, které vytýkají neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení důkazů s
cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by mělo navodit změnu ve
skutkovém zjištění a ovlivnit tak následnou právní kvalifikaci. Je tedy zřejmé,
že se jedná výlučně o námitky skutkové povahy. Stručně lze v tomto směru
poukázat na námitky obviněného, že nebyla provedena rekonstrukce nebo nebyl
připojen spis a že provedení těchto důkazů by mohlo podle jeho názoru snížit
věrohodnost policistů, kteří v této věci vypovídali. Takové výhrady však nejsou
námitkami podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou námitkami jinými,
které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1
tr. řádu. Pokud by dovolání bylo podáno jen z těchto důvodů, bylo by je nutné
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako dovolání podané z jiného
důvodů, než je uveden v § 265b tr. řádu.
Obviněný T. H. však současně uplatnil i výhrady vztahující se k právní
kvalifikaci jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku, neboť má za to, že
jeho jednání by mělo být kvalifikováno jako trestný čin útoku na veřejného
činitele podle § 155 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Za této situace Nevyšší
soud České republiky shledal, že část dovolacích námitek lze považovat za
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud proto
přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků
napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno dovolání.
Skutek, který je popsán ve výroku napadeného rozsudku, odpovídá právní
kvalifikaci pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219
odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. Z popisu skutku je zřejmé, že jednání
obviněného směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného tím, že vystřelil takovým
způsobem a z takové zbraně, že mohl poškozeného zasáhnout a způsobit mu smrt,
přičemž úmysl obviněného Vrchní soud v Praze správně dovodil z jednání
obviněného. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze,
že jednání obviněného nelze kvalifikovat jako pokus trestného činu útoku na
veřejného činitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. § 155 odst. 1 písm. a), b), odst.
4 tr. zák. Namítaná kvalifikace, tedy pokus trestného činu útoku na veřejného
činitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 155 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.,
je pojmově vyloučena, neboť by se muselo i ve vztahu k následku (smrt) jednat
o zavinění úmyslné, což je kvalifikace trestného činu vraždy.
Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, a proto je
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 5 Tdo 411/2003
Datum rozhodnutí: 21.05.2003
Typ rozhodnutí: Usnesení
5 Tdo 411/2003-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
května 2003 o dovolání obviněného T. H. a o dovolání nejvyšší státní zástupkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 9 To
159/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn.
4 T 1/2002, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obviněný T. H. nebere do vazby.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soud v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 4 T
1/2002, byl obviněný T. H. uznán vinným pokusem trestného činu útoku na
veřejného činitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 155 odst. 1 písm. a), b),
odst. 4 tr. zák. a byl odsouzen podle § 155 odst. 4 tr. zák. za použití § 35
odst. 2 tr. zák. za tento trestný čin a dále za trestné činy krádeže podle §
247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst.
1 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a
nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 4 T
1/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp.
zn. 9 To 61/2002, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a
šesti měsíců. Pro výkon trestu byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.
zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně
zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 4 T 1/2002, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 9 To 61/ 2002, v trvání
třiceti měsíců a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Zrušena
byla také všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti tomuto
rozsudku podali obviněný i státní zástupce odvolání.
O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2003,
sp. zn. 9 To 159/2002, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený
rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu v celém rozsahu. Za
podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl vrchní soud sám tak, že obviněného
uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219
odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. Obviněnému byl podle § 219 odst. 2 tr. zák.
za použití 40 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti
roků. Pro výkon trestu byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do
věznice se zvýšenou ostrahou. Trest byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. uložen jako
souhrnný i za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák.,
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a nedovoleného
odzbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 4 T 1/2002, za
současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5.
6. 2002, sp. zn. 9 To 61/2002, jakož i všech dalších rozhodnutí, na tento
výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto.
O dovoláních obviněného T. H. a nejvyšší státní zástupkyně rozhodl Nejvyšší
soud České republiky usnesením ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003,
tak, že podle § 265k odst. 2 tr. řádu k dovolání nejvyšší státní zástupkyně
zrušil ve výroku o trestu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003,
sp. zn. 9 To 159/2002. Současně podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i všechna
další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu
Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu bylo dovolání obviněného T. H.
odmítnuto.
Protože výše uvedeným usnesením byl zrušen celý výrok o trestu a obviněný T. H.
vykonává v současné době nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti roků,
Nejvyšší soud rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. řádu o vazbě.
Přestože Nejvyšší soud České republiky zrušil celý výrok o trestu, nerozhodl o
vzetí obviněného do vazby podle § 265l odst. 4 tr. řádu. Výrok o trestu byl
totiž uložen jako souhrnný i za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák.,
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a nedovoleného
ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 4 T 1/2002, ve
spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2001, sp. zn. 9 To
61/2002. Za tyto trestné činy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání
třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky o zrušení souhrnného trestu z
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 9 To 159/2002, se
týká i té části, v níž byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem
dřívějším, jakož i zrušení všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazujících (§ 35 odst. 2 tr. zák.), neboť zákon zde ukládá bez výjimky
zrušení celého výroku o trestu, a proto původně uložený trest znovu „obživne“.
Obviněný T. H. bude proto vykonávat trest odnětí svobody v trvání třiceti
měsíců, jehož výkon byl nařízen Vrchním soudem v Praze dne 8. 1. 2003 ve věci
Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 4 T 1/2002, (č. l. 481 spisu). Se
zápočtem vazby od 1. 8. 2001 obviněný T. H. vykoná trest odnětí svobody v
trvání třiceti měsíců dne 1. 2. 2004. Proto Nejvyšší soud České republiky
rozhodl, že se obviněný T. H. nebere do vazby.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 21. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal