5 Tdo 418/2018-50
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2018 o
dovolání, které podal obviněný J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 4 To 185/2017, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3
T 63/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. 1. 2017, sp. zn.
3 T 63/2013, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem zvýhodnění věřitele podle
§ 223 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve
výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 223 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků, přičemž podle §
82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil
nahradil škodu, kterou způsobil spáchaným přečinem. Dále byla podle § 228 odst.
1 tr. řádu obviněnému uložena povinnost nahradit škodu způsobenou poškozeným,
kteří byli podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázáni se zbytkem svých nároků na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obchodní společnosti Regie
Radio Music, spol. s r. o., a Molitan, a. s., pak byly podle § 229 odst. 1 tr.
řádu s celým svým uplatněným nárokem na náhradu škody odkázány na řízení ve
věcech občanskoprávních.
3. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání jak obviněný J. H., tak
poškozená obchodní společnost Inter – Sprint Banden, B. V. Z podnětu odvolání
této obchodní společnosti rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem
ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 4 To 185/2017, tak, že podle § 259 odst. 2 tr. řádu
byl napadený rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích doplněn výrokem o
povinnosti obviněného nahradit poškozené obchodní společnosti Inter – Sprint
Banden, B. V., škodu ve výši 254 887 Kč. O odvolání obviněného J. H. rozhodl
Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako
nedůvodné.
4. K tomu je třeba dodat, že Okresní soud ve Strakonicích rozhodl ve
věci obviněného J. H. poprvé rozsudkem ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 3 T 63/2013.
V následném odvolacím řízení Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze
dne 17. 2. 2015, sp. zn. 4 To 394/2014, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) a
f) tr. řádu zrušil tento rozsudek a podle § 259 odst. 1 tr. řádu vrátil věc
soudu prvního stupně s tím, aby ji znovu projednal a rozhodl. V návaznosti na
to pak Okresní soud ve Strakonicích již výše citovaným rozsudkem ze dne 10. 1.
2017, sp. zn. 3 T 63/2013, znovu rozhodl o vině a trestu obviněného a o
uplatněných nárocích na náhradu škody.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný J. H. podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 4 To
185/2017, dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu a napadl jím toto rozhodnutí v celém rozsahu.
6. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů učinily nesprávný závěr
o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele, za který byl
stíhán a odsouzen. Konkrétně měla být vadně posouzena otázka vlastnictví zboží,
za něž byly vyplaceny peněžní prostředky ve prospěch obchodní společnosti
EUROLINE ČR, s. r. o., a s tím i související skutečnost, zda byla obchodní
společnost EUROLINE ČR, s. r. o., věřitelem vůči obchodní společnosti EUROLINE
CZ, s. r. o. V této souvislosti obviněný namítl rozpor v závěrech soudu prvního
stupně, který na jedné straně uvedl, že předmětné zboží bylo ve vlastnictví
obchodní společnosti EUROLINE CZ, s. r. o., která je koupila od obchodní
společnosti EUROLINE ČR, s. r. o., na druhé straně však zpochybnil, zda se
fakturace obsažená ve spise vůbec týká tohoto zboží. Soud měl proto rozhodnout
v souladu se zásadou „in dubio pro reo“, tedy ve skutkových pochybnostech ve
prospěch obviněného. Podle obviněného soud prvního stupně nesprávně posoudil
otázku vlastnictví zboží na základě interpretace ustanovení § 445 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2010 po poslední
novelizaci provedené zákonem č. 152/2010 Sb. (dále ve zkratce jen „obch.
zák.“), nikoliv však na základě provedených důkazů, a navíc tak učinil v
rozporu se skutečností, že pouhá faktura není doložením vlastnického práva ke
konkrétnímu zboží. Obviněný poukázal rovněž na závěr odvolacího soudu
vyjadřující pochybnost o tom, zda bylo zboží obchodní společnosti EUROLINE CZ,
s. r. o., ze strany obchodní společnosti EUROLINE ČR, s. r. o., vůbec dodáno.
Pokud nebylo postaveno najisto dodání zboží, nemohl být učiněn ani závěr o
vlastnictví zboží obchodní společnosti EUROLINE CZ, s. r. o., a obhajoba
obviněného, že šlo o komisní prodej, by musela být soudem vyvrácena.
7. Dále podle přesvědčení obviněného byla nesprávně posouzena možnost
uspokojení věřitelů obchodní společnosti EUROLINE CZ, s. r. o., z peněžních
prostředků, jimiž jako jednatel této obchodní společnosti přednostně hradil
faktury vystavené ve prospěch obchodní společnosti EUROLINE ČR, s. r. o. Pokud
by totiž nedošlo k pokusu ekonomicky zachránit obchodní společnost EUROLINE CZ,
s. r. o., převodem jejích zaměstnanců do obchodní společnosti EUROLINE ČR, s.
r. o., která by tedy nevznikla, vlastníkem zboží by byla skutečně obchodní
společnost EUROLINE CZ, s. r. o. Ta by ze zisku z prodeje zboží s ohledem na
pravidla insolvenčního řízení přednostně hradila mzdy svých zaměstnanců a
ostatní věřitelé by stejně nebyli uspokojeni buď vůbec, anebo jen zčásti.
8. Obviněný také vytkl znaleckému posudku z oboru ekonomika, odvětví
účetní evidence, vypracovanému znalcem Ing. Vladimírem Bečkou, že je nezákonný,
a tedy absolutně neúčinným důkazem, jelikož v něm znalec posuzoval otázky
právní (vznik a existenci úpadku obchodní společnosti EUROLINE CZ, s. r. o.,
určení výše škody jednotlivých věřitelů a samotné posouzení, zda ve věci
vznikla škoda), ačkoliv je oprávněn posuzovat tyto otázky pouze soud. K
procesu dokazování obviněný celkově uvedl, že soudy nižších stupňů vůbec
nehodnotily některé důkazy předložené obhajobou a nezjišťovaly z nich skutkový
stav věci, přičemž tento postup nezdůvodnily. Důkazy, které byly provedeny,
jsou pak podle obviněného v hrubém rozporu se skutkovými závěry soudů.
9. Obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. řádu zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu
přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň obviněný
navrhl odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadených dovoláním, který odůvodnil
závažnou újmou, jež by mu byla způsobena v případě jejich nuceného výkonu.
III. Vyjádření k dovolání
10. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. H.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru je polemika obviněného ohledně pohybu zboží mezi obchodními
společnostmi EUROLINE CZ, s. r. o., a EUROLINE ČR, s. r. o., primárně
skutkového a procesně právního charakteru, takže neodpovídá uplatněnému
dovolacímu důvodu. Obviněný totiž jen opakovaně tvrdí, že závěry soudů nižších
stupňů nemají oporu v provedených důkazech nebo že některé důkazy nebyly
hodnoceny, a teprve v návaznosti na tyto skutkové námitky zmiňuje nesprávné
užití ustanovení § 445 obch. zák. Státní zástupce rovněž vyjádřil pochybnost
ohledně přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 265a odst. 4 tr. řádu,
jelikož skutkové námitky obviněného se týkají jen okolností uvedených v
odůvodnění rozhodnutí soudů.
11. Jak dále státní zástupce zdůraznil, varianta skutkového děje, kterou
v odůvodnění napadeného rozhodnutí naznačil odvolací soud, neodpovídá právní
kvalifikaci skutku jako přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, protože podle názoru odvolacího soudu obchodní společnost EUROLINE
ČR, s. r. o., ve skutečnosti nedodala žádné zboží a fakturace sloužila jen k
odčerpání zisku obchodní společnosti EUROLINE CZ, s. r. o. Obchodní společnost
EUROLINE ČR, s. r. o., tudíž nebyla v postavení věřitele obchodní společnosti
EUROLINE CZ, s. r. o. Zmíněné jednání by pak podle státního zástupce bylo nutno
posoudit jako některý jiný majetkový trestný čin, zejména jako poškození
věřitele podle § 222 tr. zákoníku, porušení povinnosti při správě cizího
majetku podle § 220 tr. zákoníku a nelze vyloučit ani trestný čin zpronevěry
podle § 206 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že jde vesměs o trestné činy s vyšší
sazbou trestu odnětí svobody, než jaká je u trestného činu zvýhodnění věřitele
podle § 223 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným,
přičemž státní zástupce nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně,
nepřichází v úvahu změna právní kvalifikace v tomto ohledu. Okolnosti vztahu
mezi obchodními společnostmi EUROLINE CZ, s. r. o., a EUROLINE ČR, s. r. o.,
však nasvědčují skutkové verzi obsažené v rozsudku soudu prvního stupně. Pokud
tedy tento soud vymezil skutek v podobě odpovídající trestnému činu zvýhodnění
věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pak fakticky postupoval v souladu
se zásadou „in dubio pro reo“, jejíž porušení obviněný rovněž v dovolání namítl.
12. Pokud jde o námitky obviněného týkající se procesní použitelnosti
opatřeného posudku znalce, i ty podle státního zástupce směřují do procesní a
skutkové oblasti, a tedy neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Bezpředmětné jsou také úvahy obviněného o
tom, jaká by byla situace věřitelů obchodní společnosti EUROLINE CZ, s. r. o.,
v případě, kdyby obchodní společnost EUROLINE ČR, s. r. o., nebyla vůbec
založena. Je totiž nutné vycházet ze skutkového stavu, který reálně nastal.
13. Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší
soud odmítl dovolání obviněného J. H. buď podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
řádu, tj. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §
265b tr. řádu, anebo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu proto, že jde o
dovolání zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
15. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. H. opírá své dovolání o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro
který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než
jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že
rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je
stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně
to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za
situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení
hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K trestnému činu zvýhodnění věřitele
16. Nejvyšší soud dále připomíná, že přečinu zvýhodnění věřitele podle §
223 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, jako dlužník, který je v
úpadku, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele zvýhodněním jiného
věřitele, a způsobí tím na cizím majetku značnou škodu. Za zmaření (úplné) lze
považovat nemožnost poškozeného věřitele ani částečně dosáhnout uspokojení své
pohledávky z majetku dlužníka. Částečné zmaření zde bude tehdy, jestliže
věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky v tom rozsahu, kterého by
jinak dosáhl při poměrném a rovnoměrném uspokojení všech věřitelů bez
zvýhodnění některého z nich. Uspokojením věřitele se rozumí poskytnutí takového
plnění ve prospěch věřitele, které je obsahem závazkového právního vztahu mezi
ním a dlužníkem podle důvodu vzniku tohoto vztahu, např. zaplacení kupní ceny,
vrácení půjčených peněz nebo cenných papírů, poskytnutí náhrady škody atd.
Zvýhodnění věřitele pak spočívá v tom, že se mu dostane od dlužníka, který je v
úpadku, vyššího plnění neodpovídajícího zásadě poměrného a rovnoměrného
uspokojení [§ 1 písm. a), § 244 a § 306 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů], a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka. Zvýhodnění věřitele
ve smyslu § 223 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje, aby byla pohledávka takového
věřitele zcela uspokojena na úkor ostatních věřitelů; postačí, jestliže od
pachatele obdrží více, než by odpovídalo poměrnému a rovnoměrnému uspokojení
všech věřitelů (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2230).
17. Podle rozhodných skutkových zjištění obsažených ve skutkové větě v
rozsudku soudu prvního stupně obviněný J. H. (stručně vyjádřeno) jako jediný
jednatel obchodní společnosti EUROLINE CZ, s. r. o., ač věděl, že je tato
obchodní společnost v úpadku a že má nesplacené závazky (dluhy) vůči 10 zde
uvedeným věřitelům, umožnil, aby tato obchodní společnost v měsících září až
prosinec roku 2010 přednostně uhradila faktury vystavené ve prospěch obchodní
společnosti EUROLINE ČR, s. r. o., v celkové částce 4 551 984 Kč, a to aniž by
prvně zmíněná společnost uhradila, byť jen zčásti, závazky vůči svým (jiným)
věřitelům vyjmenovaným v popisu skutku. Přitom obviněný věděl a byl srozuměn s
tím, že tyto závazky (dluhy) zůstanou vzhledem k nedostatku majetku a výnosů
obchodní společnosti EUROLINE CZ, s. r. o., zcela neuspokojeny, takže zmařil
uspokojení pohledávek jejích věřitelů zvýhodněním jiného věřitele (obchodní
společnosti EUROLINE ČR, s. r. o.). K tomuto zvýhodnění došlo v celkové výši 4
084 495 Kč, což při koeficientu poměrného uspokojení ve výši 10,27 %
představovalo upřednostnění věřitelů v celkové částce 3 838 986 Kč (soud
prvního stupně zde nesprávně shledává upřednostnění věřitelů, ačkoli znakem
skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr.
zákoníku je způsobení škody).
18. Za námitku obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné pokládat tu, kterou obviněný
zpochybňuje naplnění skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223
odst. 1, 2 tr. zákoníku z důvodu nesprávného posouzení skutečnosti, zda
obchodní společnost EUROLINE ČR, s. r. o., byla v postavení věřitele vůči
obchodní společnosti EUROLINE CZ, s. r. o. Tato výhrada má ovšem do značné míry
skutkový charakter, protože obviněný zpochybňuje zmíněné postavení tím, že trvá
na své verzi průběhu skutkového děje, podle které obchodní společnost EUROLINE
CZ, s. r. o., prováděla komisní prodej zboží, které údajně bylo ve vlastnictví
obchodní společnosti EUROLINE ČR, s. r. o., a nikdy nepřešlo do vlastnictví
obchodní společnosti EUROLINE CZ, s. r. o. Obchodní společnost EUROLINE CZ, s.
r. o., vždy poukázala utrženou kupní cenu za prodané zboží po odpočtu sjednané
provize z prodeje obchodní společnosti EUROLINE ČR, s. r. o., jakožto vlastníku
zboží. Podle názoru obviněného z toho vyplývá, že mezi oběma obchodními
společnostmi nevznikla pohledávka, a tedy ani závazkový právní vztah mezi
věřitelem a dlužníkem. Tento závěr obviněného ovšem neodpovídá skutkovému
závěru soudu prvního stupně, který navíc otázku vlastnického práva k
předmětnému zboží řešil toliko v odůvodnění svého rozsudku, a nikoli v jeho
stěžejní části, kterou je skutková věta ve výroku o vině. Podle odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně je zcela nepochybné, že obchodní společnost
EUROLINE CZ, s. r. o., prodávala zboží, které koupila od obchodní společnosti
EUROLINE ČR, s. r. o., a následně přednostně uhradila faktury, které obchodní
společnost EUROLINE ČR, s. r. o., vystavila za dodávku tohoto zboží. Způsob
fakturace mezi oběma obchodními společnostmi tedy neodpovídal komisnímu prodeji
zboží, jak tvrdil obviněný (viz s. 17, s. 21 a násl. rozsudku soudu prvního
stupně), takže na základě těchto skutkových zjištění je zcela zřejmé, že šlo o
přednostní úhradu reálně existující pohledávky obchodní společnosti EUROLINE
ČR, s. r. o., za obchodní společností EUROLINE CZ, s. r. o. Proto soud prvního
stupně správně právně kvalifikoval skutek spáchaný obviněným jako přečin
zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr. zákoníku a Nejvyšší soud se s
takovým závěrem zcela ztotožňuje. Vzhledem ke shora uvedenému je námitka
obviněného ohledně nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného
nesprávného hmotně právního posouzení neopodstatněná.
19. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s výhradami obviněného, v nichž
poukázal na možnost odlišné varianty skutkového děje, kterou připustil odvolací
soud a podle níž ve skutečnosti obchodní společnost EUROLINE ČR, s. r. o.,
nedodala žádné zboží obchodní společnosti EUROLINE CZ, s. r. o., a fakturace
mezi těmito obchodními společnostmi sloužila pouze k odčerpání zisku obchodní
společnosti EUROLINE CZ, s. r. o., z prodeje skladových zásob (s. 8 rozhodnutí
odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud nad rámec uplatněného dovolacího důvodu
uvádí následující. Ačkoliv by podle varianty nastíněné odvolacím soudem ve
skutečnosti nedošlo ke vzniku pohledávky obchodní společnosti EUROLINE ČR, s.
r. o., za obchodní společností EUROLINE CZ, s. r. o., a tudíž by prvně zmíněná
obchodní společnost nebyla vůči druhé obchodní společnosti v postavení
věřitele, nelze učinit závěr, že by jednání obviněného učiněné jménem obchodní
společnosti EUROLINE CZ, s. r. o., nebylo trestněprávně postižitelné. V takovém
případě by totiž nebyl žádný právní důvod k tomu, aby obchodní společnost
EUROLINE CZ, s. r. o., poskytla peněžité plnění ve prospěch obchodní
společnosti EUROLINE ČR, s. r. o., takže by šlo o účelové vyvádění majetku z
obchodní společnosti EUROLINE CZ, s. r. o., formou úhrad fiktivních pohledávek.
Takto formulovaný skutek spáchaný obviněným by vskutku nebylo možno právně
kvalifikovat jako přečin zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, nicméně bylo by v něm možné spatřovat naplnění znaků skutkové
podstaty některého jiného trestného činu proti majetku. Jako nejpřiléhavější se
pak jeví některá z alternativ skutkové podstaty trestného činu poškození
věřitele podle § 222 tr. zákoníku, případně není vyloučen ani trestný čin
porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku nebo
trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Ve všech těchto případech
ovšem jde o trestné činy, které mají ve svých základních i kvalifikovaných
skutkových podstatách vymezeny převážně vyšší trestní sazby trestu odnětí
svobody, než je tomu u přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr.
zákoníku. Lze tedy konstatovat, že stávající hmotně právní posouzení je pro
obviněného příznivější, než by tomu bylo v případě, kdyby soudy nižších stupňů
kvalifikovaly spáchaný skutek jako jiný z výše uvedených trestných činů. Navíc
Nejvyšší soud připomíná, že shora zmíněná skutková polemika odvolacího soudu je
obsažena pouze v odůvodnění jeho rozhodnutí napadeného dovoláním, nikoliv ve
výroku o vině, v němž se neřeší otázka vlastnického práva k předmětnému zboží,
přičemž dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4
tr. řádu).
20. Obdobně Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného, jímž
zpochybnil možnost uspokojení ostatních věřitelů obchodní společnosti EUROLINE
CZ, s. r. o., z peněžních prostředků, kterými přednostně uhradil jako jednatel
této obchodní společnosti faktury vystavené ve prospěch obchodní společnosti
EUROLINE ČR, s. r. o. Jak je totiž zřejmé z rozhodných skutkových zjištění, z
nichž vycházely i oba soudy nižších stupňů, obchodní společnost EUROLINE CZ, s.
r. o., disponovala s peněžními prostředky, jež byly použitelné k uspokojení
jejích dluhů vůči ostatním věřitelům, které obviněný poškodil jednáním jménem
dlužníka v úpadku (§ 114 odst. 2 tr. zákoníku), jímž účelově zvýhodnil obchodní
společnost EUROLINE ČR, s. r. o.
c) Námitky neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
21. Pokud jde o námitky obviněného J. H. ohledně procesu dokazování (a
to včetně procesní použitelnosti znaleckého posudku Ing. Vladimíra Bečky), tyto
spadají svým obsahem mimo uplatněný dovolací důvod. Jejich prostřednictvím
totiž obviněný zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů nebo
napadá správnost provádění a hodnocení důkazů, a tím nerespektuje výsledky
dokazování, takže existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu shledává v chybném procesním postupu soudů nižších
stupňů. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku, který
je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byl
obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i
skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení
hmotného práva, jež mělo být porušeno. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale
předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst.
6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu.
22. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání
předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené
výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz § 265r odst. 7 tr.
řádu). Proto Nejvyšší soud nemůže být oprávněn pouze na podkladě spisu a bez
možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a
bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat
provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je
nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům
nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají
dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací
soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod
č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to
nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném
opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a
hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.
23. Pod uplatněný dovolací důvod nespadá ani námitka obviněného, jejímž
prostřednictvím vytýká porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. postupu v
pochybnostech ve prospěch obviněného, vyplývajícího ze zásady presumpce neviny
(čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 2 tr. řádu). I v
tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné
porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc soudy nižších
stupňů nemohly mít na podkladě provedených důkazů žádné důvodné pochybnosti o
tom, že se posuzovaný skutek stal a že jeho pachatelem je obviněný, takže
nebylo možné, aby rozhodly jinak, tj. ve prospěch obviněného.
V. Závěrečné shrnutí
24. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že obviněný J. H. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl
naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitku, která mu odpovídá, ale
Nejvyšší soud neshledal tuto námitku opodstatněnou, odmítl dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže
nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové
přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
25. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout
tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
26. K podnětu obviněného, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o
odkladu vykonatelnosti rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že
předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3
tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani
předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst.
1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu