5 Tdo 42/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 24. ledna 2007 v neveřejném zasedání o dovolání
podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného Ing. J. Š., proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5 To 83/2006,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 50 T 3/2005, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 11. října 2006, sp. zn. 5 To 83/2006, a rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 11. ledna 2006, sp. zn. 50 T 3/2005.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, č.j. 50 T 3/2005-510 uznal
obviněného Ing. J. Š. vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., za který
mu uložil podle § 128 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti
let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do
věznice s ostrahou. Obviněnému byl současně uložen i trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a
družstev na dobu deseti let podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby nahradil společnosti R.
A., s. r. o., v konkurzu, k rukám Ing. D. T., správce konkurzní podstaty úpadce
R. A., spol. s r. o., se sídlem v B., P., škodu ve výši 24.402.743,30 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný Ing. J. Š. odvolání, na základě něhož
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 10. 2006 pod sp. zn. 5 To 83/2006
rozhodl podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. o zrušení napadeného rozsudku v
celém jeho rozsahu a současně podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v
§ 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek
vymezený v podané obžalobě, jehož se měl dopustit tím, že jako jednatel
společnosti R. A., spol. s r. o., se sídlem v K., B., s předmětem činnosti mimo
jiné opravy motorových vozidel v úmyslu, opatřit sobě prospěch, začal dne 24.
8. 1994 jednat s družstvem D., se sídlem B., C., o koupi autoopravny na ulici
V. v B. pro společnost R. A., spol. s r. o., kdy zároveň jménem této
společnosti požádal dne 13. 10. 1994 P., a. s., pobočka B., N., o poskytnutí
úvěru ve výši 18.000.000,- Kč za účelem odkoupení výše uvedené nemovitosti,
přičemž úvěr byl společnosti na základě smlouvy o úvěru dne 27. 10. 1994
poskytnut a téhož dne uzavřel za společnost R. A., spol. s r. o., na straně
jedné „sám se sebou“ jako podnikatelem fyzickou osobou podnikající pod
obchodním jménem Ing. J. Š., na straně druhé smlouvu o půjčce na částku
18.000.000,- Kč z úvěru od P., a. s., kdy v době uzavření smlouvy měl mimo jiné
předmět podnikání i opravy motorových vozidel, kdy takto opatřené peníze použil
nepřímo na koupi předmětné autoopravny družstva D. pro sebe jako podnikatele
fyzickou osobu, a takto získaný objekt na základě smlouvy o pronájmu
nebytových prostor ze dne 30. 10. 1994, kterou opět uzavřel za obě smluvní
strany, pronajal společnosti R. A., spol. s r. o., přičemž na úhradě nájemného
mu společnost R. A., spol. s r. o., vyplatila v období od roku 1995 do roku
1996 částku v celkové výši 6.402.74,70 Kč, čímž pro sebe jako podnikající
fyzickou osobu získal na úkor společnosti R. A., spol. s r. o., majetkový
prospěch ve výši 24.402.743,70 Kč, jímž se měl dopustit trestného činu
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 1, 4 tr. zák., neboť
trestní stíhání obviněného bylo promlčeno.
Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud akceptoval
námitky obhajoby obviněného v tom směru, že by obviněný jednáním, jež vzal za
prokázané soud prvního stupně, získal prospěch velkého rozsahu. Z vyjádření
správce konkurzní podstaty společnosti R. A., spol. s r. o., jímž v odvolacím
řízení bylo doplněno dokazování, učinil odvolací soud zavěr, že půjčka 18
milionů korun, kterou získal od společnosti R. A., spol. s r. o., jako
podnikatel fyzická osoba, byla následně v plném rozsahu i s příslušenstvím
splacena. Pokud se jedná o další část prospěchu, jenž měl obviněný trestním
jednáním získat ve formě nájemného od společnosti R. A., spol. s r. o., ze
znaleckého posudku je zřejmé, že stanovené nájemné bylo obvyklé v dané lokalitě
a nedošlo tedy k tzv. předražení. Vzhledem ke skutečnosti, že společnost R.
A., spol. s r.o., pronajaté nemovitosti a strojní zařízení užívala, shledal
takto stanovené nájemné za jakýsi ekvivalent uvedeného využívání komplexu
autoservisu. Současně se ovšem odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry
nalézacího soudu v tom směru, že obviněný skutečně jednal způsobem popsaným ve
výrokové části rozsudku, tedy na úkor společnosti R. A., spol. s r. o. Tento
znak objektivní stránky trestného činu obviněný naplnil vlastním uzavřením
smlouvy o půjčce s dlouhou dobou splatnosti do podzimu roku 1999 s tím, že bude
uhrazena jednorázově. Tuto využil ke splacení svého vlastního závazku vůči
společnosti F., spol. s r. o., která mu poskytla finanční prostředky ke koupi
areálu autoopravny. Současně zatížil společnost R. A., spol. s. r. o., úvěrem,
který nebyl a nemohl být touto společností využit. Po celou dobu poškozená
společnost neměla zajištěnou žádnou návratnost finančních prostředků, sama
musela ovšem úvěr poskytnutý P., a. s., splácet a tak obviněného jako
podnikatele vlastně „úvěrovala“. Na tyto závěry navazuje i hodnocení
odvolacího soudu, že obviněný jednal vědomě ve svůj prospěch jako podnikatel -
fyzická osoba na úkor společnosti R. A., spol. s r. o., již v souvislosti s
uzavřením kupní smlouvy na areál autoopravny. V podstatě tedy odvolací soud
konstatoval, že obviněnému bylo prokázáno, že jednal v úmyslu získat prospěch
způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, ovšem tohoto
prospěchu nedosáhl, neboť samotné vyúčtované nájemné za autoopravnu ve výši
6.402.743,70 Kč a půjčka ve výši 18 mil. Kč nejsou prospěchem, jenž by tímto
jednáním obviněný získal. Připustil, že popsaným jednáním obviněného mohlo
docházet k tzv. tunelování společnosti R. A., spol. s. r. o., ovšem cílem
odvolacího soudu nebylo se blíže uvedenými transakcemi zabývat, neboť by šlo o
jiný skutek, než pro který bylo sděleno obvinění (správně zahájeno trestní
stíhání).
Na rozdíl od závěrů soudu prvního stupně měl odvolací soud za to, že jednání
obviněného je možno kvalifikovat pouze jako trestný čin zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., tedy podle základní skutkové
podstaty, když absentuje zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty – získání
pro sebe nebo jiného prospěchu velkého rozsahu. S ohledem na skutečnost, že
trestní zákon stanoví za trestný čin § 128 odst. 2 tr. zák. trest odnětí
svobody až na tři léta nebo zákaz činnosti nebo peněžitý trest, zabýval se
odvolací soud dále otázkou posouzení promlčení trestního stíhání podle § 67 tr.
zák., když kladně vyřešil i otázku, zda se na skutek obviněného nevztahují
amnestie prezidenta republiky. Z poukazem na ustanovení § 67 odst. 1 písm. c)
tr. zák. v situaci, kdy trestní jednání obviněného bylo spácháno v roce 1994 a
úkony trestního řízení v dané věci byly zahájeny 17. 9. 2002 a teprve dne 9. 7.
2004 bylo vyhotoveno usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného ve smyslu
§ 160 odst. 1 tr. ř. (usnesení bylo doručeno obviněnému dne 28. 7. 2004), když
nebyly současně zjištěny žádné skutečnosti mající vliv na případný postup ve
smyslu § 67 odst. 2, 3 tr. zák., odvolací soud konstatoval zákonné podmínky
pro rozhodnutí podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., na základě něhož zrušil
napadený rozsudek a podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 11 odst.
1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro žalovaný skutek zastavil.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 6. 11. 2006, jeho
obhájci dne 30. 10. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 30. 10.
2006.
Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadla ve lhůtě uvedené v §
265e odst. 1 tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně dovoláním v neprospěch
obviněného Ing. J. Š.. Uvedla, že předmětné rozhodnutí napadá v celém jeho
rozsahu z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. f), písm. g) tr. ř., neboť
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo jím rozhodnuto
o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové
rozhodnutí. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní
zástupkyně vyjádřila nesouhlas s názory odvolacího soudu ohledně absence
formálních znaků trestného činu zneužívání informací v obchodním styku
spáchaného podle kvalifikované skutkové podstaty § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Především odmítla závěr odvolacího soudu, že obviněný svým jednáním nezískal
žádný prospěch v souvislosti s půjčkou 18 mil. Kč od společnosti R. A., spol. s. r. o., s odůvodněním, že tato půjčka byla v plném rozsahu i s příslušenstvím
splacena. Podle názoru dovolatelky převzetím půjčky od poškozené společnosti
obviněný získal možnost neomezené dispozice s finanční částkou, odpovídající
celému rozsahu úvěrových prostředků. Současně přivodil nejen zatížení
společnosti R. A., spol. s r. o., úvěrem, který nemohla pro svoje podnikání
využít (tj. na úkor uvedené společnosti), ale získal i prospěch velkého
rozsahu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nespecifikoval, kdy mělo
dojít k zaplacení pohledávky, pouze konstatoval, že uvedený závazek obviněného
byl i s příslušenstvím vypořádán, částečně v rámci smlouvy o vzájemném
započtení pohledávek a závazků mezi společnosti R. A., spol. s r. o., a R. , s. r. o., jejímž jednatelem byl také obviněný. K tvrzenému zániku dluhu mohlo tedy
dojít až na přelomu ledna až února 1998, když dne 22. 1. 1998 došlo mezi
uvedenými Ing. J. Š. a spol. R., s. r. o., k uzavření tzv. cessní smlouvy a
dne 1. 2. 1998 k sepsání zápisu o předání a převzetí závazků a pohledávek. Trestný čin kladený obviněnému za vinu, resp. jeho dílčí útok, spočívající v
odnětí částky 18 mil. Kč z dispozice R. A., spol. s r. o., a její převzetí do
dispozic fyzickou osobou, byl dokonán dne 27. 10. 1994. Úhradu pohledávky s
takovým časovým odstupem více než tří let lze posuzovat jen jako náhradu škody,
která nemá žádný význam z hlediska naplnění formálních znaků žalovaného
trestného činu. Není důvodu, proč by v dané věci měly být důsledky náhrady
škody posuzovány jinak, než-li např. v případech dodatečného vrácení finančních
prostředků získaných trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák. Současně
poukázala na skutečnost, že k náhradě škody nedošlo uhrazením finančních
prostředků v hotovosti či bezhotovostním převodem, ale toliko formou započtení
a převzetí pohledávek a závazků. Soudy obou stupňů samy označily tyto transakce
za nápadně nevýhodné pro společnost R. A., spol. s r. o. Nelze přehlédnout
zjištění, že zmíněné dokumenty opět podepisoval obviněný za oba zúčastněné
subjekty a mezi závazky a pohledávkami měl vzniknout rozdíl ve výši
13.454.983,40 Kč ve prospěch společnosti R., s. r. o.
Proto náhradu škody nelze
považovat ani za okolnost, která by měla výraznější vliv na konkrétní stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost z hlediska materiální stránky kvalifikované
skutkové podstaty podle § 88 odst. 1 tr. zák.
Za nepřiléhavou označila nejvyšší státní zástupkyně i další úvahu odvolacího
soudu, podle níž inkaso nájemného za užívání autoopravny netvořilo součást
prospěchu podle § 128 odst. 4 tr. zák. Odvolací soud při argumentaci, že
vypočtené nájemné podle znaleckého posudku odpovídalo nájemnému obvyklému v
dané lokalitě a nedošlo tak k jeho předražení, respektujíc skutečnost, že
poškozená společnost danou nemovitost využívala, zcela opomenul, že z titulu
nájemní smlouvy užívala prostory, na jejichž zakoupení od banky obdržela úvěr,
který také řádně splácela. Při řádném chodu věcí by předmětný objekt za úvěrové
prostředky zakoupila a tento by užívala z titulu vlastnického oprávnění, tedy
zcela zdarma. V důsledku protiprávního jednání obviněného se však společnost
dostala do postavení toliko nájemce objektu, a proto je třeba celou výši nájmu,
byť stanoveného v přiměřené výši, považovat za majetkovou újmu na straně
právnické osoby. Takto stanovená újma odpovídá rozsahem majetkovému prospěchu
obviněného, neboť tento získal předmětné prostředky do majetkové sféry zcela
bezdůvodně a výlučně díky spáchání trestného činu. Nelze pochybovat o tom, že
obviněný jako fyzická osoba by nijak neprofitoval z užívání autoopravny
společností R. A., spol. s r. o., jestliže by tato objekt sama zakoupila a
využívala jej v rámci svého vlastnického oprávnění. Částku 6.402.743,70 Kč
přitom obviněný poškozené společnosti nikdy nevrátil a to ani formou zápočtů
pohledávek. Prospěch obviněného z celé transakce podle dovolatelky spočívá v
součtu hodnoty poskytnutého úvěru a úhrnu uhrazených plateb za nájem. Pokud by
nedošlo k protiprávnímu jednání obviněného a vstupu jeho jako fyzické osoby do
řetězce smluvních vztahů, proběhla by celá obchodní transakce tak, že
společnost R. A., spol. s r. o., by za získaný úvěr zakoupila od D., v. d.,
autoopravnu a používala by ji pro svoje potřeby, přičemž jednání obviněného
nemělo jiný smysl, než-li získání majetkového prospěchu pro něj samého.
Na závěr poukázala na rozpornost úvah odvolacího soudu i v tom směru, že
považoval za naplněné všechny zákonné znaky základní skutkové podstaty
trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. mezi něž patří (s odkazem na
ustanovení § 128 odst. 1 tr. zák.), aby pachatel jednal v úmyslu opatřit sobě
nebo jinému výhodu nebo prospěch. Odvolací soud existenci takového úmyslu na
straně obviněného nezpochybnil (jinak by nemohl uvažovat ani o naplnění
základní skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 odst. 2 tr. zák.), když obviněný zamyšlené transakce dovedl
do konce s výsledkem majetkových transferů v jeho prospěch. Jeví se proto
nelogickým, jestliže odvolací soud připouštěl uvedenou existenci znaků skutkové
podstaty trestného činu podle § 128 dost. 2 tr. zák. a současně konstatoval, že
obviněný majetkový prospěch nezískal.
Podle názoru dovolatelky obviněný svým jednáním naplnil všechny formální i
materiální znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku v
kvalifikované skutkové podstatně § 128 odst. 2, 4 tr. zák. a pokud odvolací
soud dospěl k jinému závěru, vycházel z nesprávného právního posouzení skutku,
čímž je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud na
základě tohoto nesprávného právního posouzení dospěl odvolací soud k závěru, že
trestnost skutku již zanikla v důsledku promlčení a trestní stíhání obviněného
zastavil podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. b)
tr. ř., rozhodl tak, aniž by byly splněny podmínky pro takovéto rozhodnutí, a
založil tak současně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud podle § 265k odst.
1, 2 tr. ř. z důvodu uvedených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. f), g) tr.
ř. zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5
To 83/2006, včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhla, aby dovolací soud v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v
neveřejném zasedání.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr.
ř. doručil opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněnému a jeho obhájci
(podle č. l. 628 a 629 bylo obhájci doručeno dne 2. 1. 2007 a obviněnému 4. 1.
2007) s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s
projednáním věci v neveřejném zasedání. Obviněný využil tohoto práva
prostřednictvím obhájce jen v tom směru, že vyjádřil souhlas s projednáním
dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce (zástupkyně) je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku
rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §
265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. c) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni a dovolání směřuje
proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, jímž bylo rozhodnuto o zastavení
trestního stíhání. Dovolání současně splňuje obsahové náležitosti stanovené v §
265f odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy
nebyly splněny zákonné podmínky, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených
v ustanoveních § 265a odst. 2 písm. c), d), f), g) tr. ř. Mezi tato rozhodnutí
patří i usnesení o zastavení trestního stíhání, v posuzovaném případě pro
nepřípustnost v důsledku promlčení podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Skutečnosti, o které nejvyšší státní zástupkyně podané dovolání opírá, jsou z
hlediska všech shora uvedených dovolacích důvodů právně relevantní.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. a) - f) tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr.
ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno,
v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části
rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
Předpokladem pro rozhodnutí odvolacího soudu podle § 257 odst. 1 písm. c) tr.
ř. a § 223 odst. 1 tr. ř. je splnění některé z podmínek nepřípustnosti
trestního stíhání podle § 11 odst. 1 tr. ř. Podle § 11 odst. 1 písm. b) tr.
ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo li již zahájeno, nelze v něm
pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Podmínky
promlčení trestního stíhání upravuje trestní zákon v ustanoveních §§ 67 a 67a.
Je jedním z institutů zániku trestnosti (zániku trestní odpovědnosti)
upravující situace, které nastaly po spáchání trestného činu, ale dříve než o
něm bylo pravomocně rozhodnuto, a které způsobují jednou pro vždy zánik práva
státu na potrestání pachatele. Nezbytným předpokladem rozhodnutí soudu podle §
223 odst. 1 tr. ř. je náležité zjištění skutkového stavu věci, v rozsahu
nezbytném pro takové rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a z něj vyvozený správný
hmotně právní závěr o odpovídající právní kvalifikaci trestného činu podle
trestního zákona. V ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) až d) tr. zák. jsou
stanoveny různé promlčecí doby podle typové společenské nebezpečnosti,
vyjádřené druhem a výší trestu v zákonné trestní sazbě za konkrétní trestný
čin. Promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, tj.
od naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty. U některých trestných
činů se dokonání časově nekryje s dokončením trestného činu a začíná proto
promlčecí doba běžet až od okamžiku, kdy byl takový trestný čin dokončen. V
případě trvajících trestných činů, když pachatel vyvolá protiprávní stav a
tento udržuje, je pro stanovení počátku běhu promlčecí doby rozhodný
okamžik, kdy byl odstraněn protiprávní stav. Okamžik ukončení jednání je pro
počátek běhu promlčecí doby významný také v případě posuzování trestnosti
vývojových stádií trestných činů přípravy (podle § 7 tr. zák.), pokusu (§ 8
tr. zák.) a účastenství (§ 10 tr. zák.) a dále trestných činů, které jsou ve
zvláštní části trestního zákona postiženy jako samostatné dokonané trestné
činy, ač se jedná v podstatě o případy přípravy, pokusu nebo účastenství
(předčasně dokonané trestné činy). U dokonaných trestných činů, které se
projevují účinkem, od nějž se odvíjí v důsledku i trestnost činu z hlediska
jeho následku (v případě majetkových trestných činů zákonem vyjádřený ve formě
majetkové škody či výše prospěchu podle § 89 odst. 11 tr. zák.) nemůže začít
běžet promlčecí doba dříve, než tyto okolnosti nastanou. Ač zpravidla účinek
bezprostředně navazuje na jednání pachatele, někdy mezi jednáním pachatele a
účinkem může být i značný časový odstup. V takových případech začíná promlčecí
doba běžet od vzniku účinku, nikoliv od okamžiku, kdy pachatel ukončil jednání.
Vzhledem k dále uvedeným nedostatkům právních závěrů odvolacího soudu
navazujících i na předchozí nesprávný postup řízení, je zřejmé, že s těmito
významnými skutečnostmi se odvolací soud při svém rozhodnutí dostatečně
nevypořádal. Zůstal nedořešen závěr, k jakému prospěchu jednání obviněného
směřovalo, zda zamýšleného záměru dosáhl, případně z jakého důvodu následek
nenastal. Tedy zda se jednalo o trestný čin zneužívání informací v obchodním
styku v základní skutkové podstatě podle § 128 odst. 2 tr. zák. (jako předčasně
dokonaný trestný čin), případně zda šlo o vývojové stadium kvalifikované
skutkové podstaty tohoto trestného činu podle § 128 odst. 2, 3 či odst. 4 tr.
zák., nebo o dokonaný trestný čin zneužívání informací v obchodním styku
podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., kdy nastaly okolnosti jeho dokončení, případně
účinky zamýšleného následku.
Pachatelem trestného činu zneužívání informací v obchodním styku § 128 odst. 2
tr. zák. (tzv. selftradingu, nebo-li obchodování ve svůj prospěch, v
souvislosti se zneužitím postavení ve dvou či více ekonomických subjektech) je
ten, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch jako pracovník,
člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více
podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu
uvedeném v odstavci 1 uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné
nebo více z nich. Za to v základní skutkové podstatě trestní zákon stanoví
trest odnětí svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým
trestem (odpovídá podle ust. § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. promlčecí době 5
let). Podle odst. 3) trestem odnětí svobody na dvě léta až osm let bude
pachatel potrestán, získá-li takovým činem pro sebe nebo jiného značný
prospěch a podle odst. 4) trestem odnětí svobody na pět až dvanáct let bude
pachatel potrestán, získá-li takovým činem pro sebe nebo jiného prospěch
velkého rozsahu [promlčecí doba v trvání 12 let podle § 67 odst. 1 písm. b)
tr. zák.].
Toto ustanovení chrání zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích či
organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti, ale i v jiných
oblastech podnikání, včetně poskytování půjček a úvěrů. Zákaz konkurence
upravuje ustanovení § 65 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), které, pokud jde o osoby a rozsah,
v jakém tyto osoby podléhají zákazu konkurenčního jednání, odkazuje na
ustanovení o jednotlivých společnostech (§ 84, § 99, § 136, § 196 a § 249 obch.
zák.). V té souvislosti je však nutné zdůraznit, že vzhledem k tomu, že trestný
čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. není
blanketní (odkazovací) skutkovou podstatou, ale naopak je skutkovou podstatou
popisnou, neboť její znaky jsou přímo popsány v ustanovení § 128 odst. 2 tr.
zák., není nutné, aby pro naplnění trestní odpovědnosti muselo dojít k
porušení zákazu konkurence ve smyslu obchodního zákoníku (srov. č. 39/2006-I.
Sb. rozh. tr.).
Je nepochybné, že obviněný, v rámci skutku, v podstatné shodě popsaném ve
výroku obžaloby i rozsudku soudu prvního stupně, jak jej vzal za prokázaný i
odvolací soud, vystupoval jako podnikatel - fyzická osoba (následně
transformoval své podnikání do společnosti R.) a současně i jako jediný
jednatel a jeden ze dvou společníků společnosti R. A., spol. s r. o, se
stejným předmětem činnosti podnikání opravy motorových vozidel, byť obviněný
tvrdil, že touto činností se aktuálně při podnikání jako fyzická osoba
nezabýval. K tomu je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury Nejvyššího
soudu může být shodným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více
podnikatelských subjektů z hlediska trestní odpovědnosti podle § 128 odst. 2
tr. zák. zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny
podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu
podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném
předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu (viz č.
39/2006-II. Sb. rozh. tr.). Je třeba poukázat i na skutečnost, že na jednání
obviněného se v kritické době vztahovaly podmínky zákazu konkurence podle § 136
obch. zák. ve znění platném do 30. 6. 1996, podle nichž pokud ze společenské
smlouvy nebo stanov nevyplývá něco jiného, jednatel nesměl: a) vlastním jménem
nebo na vlastní účet uzavírat obchody, jež souvisejí s podnikatelskou činností
společnosti, b) zprostředkovávat pro jiné osoby obchody společnosti, c)
účastnit se na podnikání jiné společnosti jako společník s neomezeným ručením a
d) vykonávat činnost jako statutární orgán nebo člen statutárního nebo jiného
orgánu jiné právnické osoby s podobným předmětem podnikání, ledaže jde o
právnickou osobu, na jejímž podnikání se účastní společnost, v níž vykonává
působnost jednatele. Z obsahu čl. X. společenské smlouvy o založení společnosti
R. A., spol. s r. o., vyplývá společníkům zákaz na území tehdejší ČSFR
vykonávat a podílet se na další činnosti, jež tvoří předmět podnikání
společnosti.
Z obsahu popisu skutku i odůvodnění soudy obou stupňů vyplývá, že obviněný Ing.
J. Š., postupně uzavřel celkem 4 smlouvy a to:
1. jako podnikatel fyzická osoba smlouvu o koupi autoopravny na ul. V. v B.
od družstva D., v. d., s nímž od počátku jednal jako zástupce společnosti R.
A., spol. s. r. o., ač neměl v úmyslu objekt společnosti prodat a sám
aktuálně neprovozoval opravárenskou činnost,
2. smlouvu o úvěru ve výši 18. 000.000,- Kč za společnost R. A., spol. s r.
o., s P., a. s., účelově vázaný na zakoupení objektu autoopravny, který však
pro tuto společnost nezakoupil. Smlouva o úvěru byla uzavřena se splatností do
29. 10. 1996 na dobu 22 měsíců s měsíčními splátkami 820.000,- Kč (ročně
9.840.000,- Kč) s úrokem splatným měsíčně ve výši 17,5% p. a. a možností jeho
navýšení,
3. smlouvu o půjčce mezi R. A., spol s. r. o., a obviněným jako fyzickou
osobou na částku 18.000.000,- Kč se splatností celé částky, až po uplynutí
doby splatnosti 5-ti let.
4. smlouvu o pronájmu, jíž společnosti R. A., spol. s r. o., jako fyzická
osoba pronajal objekt autoopravny, který společnost nezbytně potřebovala k
další podnikatelské činnosti za částku 320.939,-Kč měsíčně, tedy 3.851.268,-
Kč ročně.
Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem soudů obou stupňů, že jednání
obviněného může splňovat zákonné podmínky objektivní stránky trestného činu
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., tj.
uzavření smlouvy na úkor jednoho z podnikatelských subjektů, v nichž byl
obviněný činný. Takový charakter mají všechny čtyři uvedené smlouvy. Je třeba
připomenout, že skutková podstata citovaného trestného činu může být naplněna i
v případě, jestliže pachatel uzavře nevýhodnou smlouvu v uvedeném úmyslu s
třetím subjektem, na jehož činnosti (podnikání) se sám neúčastní, pokud je
uzavřená smlouva na úkor některé z více organizací (podniků), v nichž pachatel
působí, a je veden úmyslem opatřit prospěch druhé z nich (č. 36/2000 Sb. rozh.
tr.). K pojmu „ úkor“ je třeba konstatovat, že nevýhodnou je taková smlouva,
která jakýmkoli způsobem znevýhodňuje jednu organizaci (podnik) vůči druhé,
přičemž nemusí jít vždy jenom o finanční prospěch, i když tomu tak zpravidla
bude. Skutková zjištění opírající se o důkazní situaci správně vycházely ze
závěru, že obviněný jako fyzická osoba získal do svého vlastnictví objekt
autoopravny, jenž fakticky ke své činnosti nepotřeboval, když aktuálně
autoopravárenskou činnost neprovozoval, se záměrem, že jej bude pronajímat
společnosti R. A., spol. s r. o., pro jejíž podnikání byla naopak nezbytná.
Společnost R. A., spol. s r. o., měla k dispozici finanční prostředky ke koupi
objektu z předjednaného úvěru. Jednáním obviněného tyto prostředky byly
neefektivně využity k půjčce obviněnému za podmínek pro společnost nevýhodných.
Byla povinna splácet půjčku bance, ale nedostávala aktuálně adekvátní splátky z
půjčky, kterou obviněnému poskytla, v důsledku čehož jej takto bezdůvodně
zvýhodňovala.
Nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu, které se v podstatné míře
opírají o skutková zjištění soudu prvního stupně, dovolací soud spatřuje v
rozporných, nevyjasněných a důkazní situaci odporujících tvrzeních ohledně
existence a výše prospěchu obviněného. Výklad pojmu „prospěch“, jako jednoho ze
znaků objektivní stránky základní skutkové podstaty trestného činu (§ 128 odst.
1, 2 tr. zák.), či jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby [např.
§ 118 odst. 2 písm. b), § 124b odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b), § 254 odst.
1, 2, ale také § 128 odst. 2, 3, 4 tr. zák.], není v soudní praxi i teorii
zcela jednotný. Ač jej teorie charakterizuje tak, že se jedná o přírůstek
majetku pachatele nebo jiné osoby v důsledku trestného činu (např. Učebnice
Trestní právo hmotné, II. část. aut. Novotný a spol., vyd. Codex 1997),
převažují širší interpretace tohoto pojmu v tom směru, že prospěch (ale i
výhoda) mohou mít materiální i nemateriální povahu a mohou mít jakoukoliv
podobu (viz komentář trestního zákona k § 128 tr. zák., str. 764 a § 158 odst.
2 tr. zák., str. 914 vyd. C. H. BECK autorů Šámal a kol., 5. vydání). Oproti
tomu při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k jiným skutkovým podstatám komentář
trestního zákona pravidelně odkazuje na rozhodnutí č. 1/1990 Sb. rozh. tr. o
aplikaci teorie tzv. čistého prospěchu (např. § 118 odst. 2 písm. b), § 251
odst. 2 tr. zák. a další).
Je třeba zdůraznit, že trestní zákon neobsahuje legální definici pojmů
„prospěch a výhoda“ a ani komentář trestního zákona k ustanovení § 128 tyto
pojmy dále nekonkretizuje a nedefinuje. Podle Slovníku spisovné češtiny pro
školu a veřejnost, Josef Filipec a kol., 2 vydání, ACADEMIA Praha 1998, str.
314, se prospěchem rozumí užitek, zisk. Podle téže publikace, str. 507, se za
výhodu považuje příznivá, či příznivější okolnost nebo situace vzhledem k
někomu či něčemu.
Gramatickým výkladem těchto pojmů proto lze dospět k závěru, že pojem „výhoda“
je širší než pojem „prospěch“ a zpravidla předchází vzniku „prospěchu“, avšak
ne každá „výhoda“ může být využita či proměněna ve „prospěch“. Zatímco „výhoda“
bývá spíše imateriální povahy, i když to není pravidlem, pojem „prospěch“
nabývá konkrétních, zpravidla materiálních rozměrů, nezřídka vyjádřitelných v
peněžní podobě. V případě zájmů, chráněných ustanovením § 128 tr. zák. z
hlediska záměrů a představ pachatele mohou pojmy „výhoda“ a „prospěch“ stát jak
samostatně, tak i vedle sebe. Oba tyto znaky, k jejichž opatření jednání
pachatele směřuje, musí splňovat podmínku neoprávněnosti, tj. musí být získané
v důsledku porušení zákazu konkurence, resp. v důsledku zneužití informací,
které má pachatel k dispozici právě proto, že zároveň působí ve dvou nebo více
podnicích či organizacích se stejným předmětem činnosti.
Zatímco pojem zisk má v praktickém užití převážně ekonomický a účetní význam
(čistý zisk = účetní zisk, případně označení účetní strany „Má dáti“), případně
je užíván jako ekonomická kategorie (zisk = kladný rozdíl mezi výnosy a náklady
či příjmy a výdaji), pojem užitek má charakter širší. Zahrnuje v sobě jak
konkrétní kvantifikovatelnou hodnotu, tak i obecně pojímanou hodnotu okolností,
které konkrétnímu subjektu přinášejí kladný výsledek. Ten nemusí mít konkrétní
finanční vyjádření, a přesto evidentně vede k takovému prospěchu – užitku, jenž
se mnohdy rovná, případně i předčí samotný zisk v jeho materiálním chápání. Při
výkladu pojmu prospěch je třeba připustit možnost postavit na úroveň
konkrétního, nejčastěji v penězích vyjádřeného prospěchu, i přínos nemateriální
(nemající peněžní ekvivalent) za podmínek, že je takový výsledek protiprávního
jednání pachatele ku prospěchu jeho samého či jiného subjektu a je v běžném
ekonomickém, ale i společenském, kulturním, vědeckém apod. pohledu zřejmý,
významný a pojmenovatelný do té míry, aby nebyl odvislý jen od subjektivního
hodnocení, umožňujícího libovůli a současně splňující i další zákonné podmínky
z pohledu materiální stránky trestného činu podle zásad § 3 odst. 2, 4 tr. zák.
z hlediska podmínek základní skutkové podstaty trestného činu § 128 odst. 2
tr. zák. i pro okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (§ 88 odst. 1
tr. zák.).
Názor opírající se o výklad tzv. „čistého prospěchu“ ve smyslu rozhodnutí č.
1/1990 Sb. rozh. tr. se vztahuje k jiným trestněprávním situacím, které
nastávají u trestných činů neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2
písm. b) tr. zák., jež má trvalejší a dlouhodobější charakter, u trestných činů
podílnictví podle § 251 odst. 1, 2 tr. zák., a nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 3 písm. a) tr.
zák. formou opatření či prodeje omamné či psychotropní látky. Páchání těchto
trestných činů vyžaduje investice do nákupu zboží či materiálu, čímž se
konkrétní výsledek transakce o takové náklady snižuje. Naopak, u některých
jiných činů náklady pachatele vynaložené na obstarání prospěchu nelze
zohledňovat, např. trestný čin zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák.,
trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1, 2
písm. a) tr. zák., trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm.
a) tr. zák. apod. Při jejich posuzování se nepřihlíží k nákladům na uchování
nalezené věci, případně na převzetí úplatku atd. Aplikaci principu „čistého
zisku“ na trestné činy, jejichž podstatou není přímo obchodní transakce a její
následky, není možno uplatnit vůbec, nebo jen přiměřeným způsobem. V případě
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 tr. zák.
(zahrnující dvě samostatné skutkové podstaty podle § 128 odst. 1 a odst. 2 tr.
zák., jež chrání zájem na rovných hospodářských podmínkách a porušování zákazu
konkurence v obchodní činnosti), lze připustit, při značné škále a rozmanitosti
možných následků, v případech tzv. selftradingu vznik prospěchu materiální
povahy stejně tak i prospěchu imateriálního charakteru, jehož hodnotu nelze
aktuálně přesně finančně vyjádřit.
Vztáhnou-li se výše rozvedené právně kvalifikační úvahy na skutek, jenž vzal
odvolací soud za prokázaný, odkazujíc na výrok soudu prvního stupně a jeho
skutkové závěry obsažené v odůvodnění rozsudku, je nutné považovat významnou
část argumentů dovolání nejvyšší státní zástupkyně za oprávněnou.
Skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, umožňují několikerý výklad
možného vzniku následku. V současném stádiu řízení není možno vyloučit, že
prospěch, jenž měl obviněný Ing. J. Š. získat, mohl spočívat v samotné hodnotě
objektu autoopravny, kterou získal postupem na sobě závislých kroků, do nichž
patřilo uzavření smlouvy o půjčce za výhodných podmínek a současně uzavření
smlouvy o nájmu, z něhož měly být celkové náklady na zaplacení kupní ceny
objektu v poměrně velmi krátké době uhrazeny. Jedná se o následek obsažený ve
výroku soudu prvního stupně, jehož hodnocením se odvolací soud nezabýval.
Za prospěch obviněného by bylo možno považovat i skutečně vyplacené nájemné,
bez ohledu na to, zda se jednalo o nájemné přiměřené, když se lze ztotožnit s
názorem dovolání, vycházejícím z hodnotících závěrů soudu prvního stupně, že
by nedošlo k obohacení obviněného (případně společnosti R., s. r. o.) o
uhrazené částky na nájemném, na úkor poškozené společnosti, kdyby obviněný
nepostupoval v rozporu se zákazem konkurence.
Prospěch mohl být spatřován také v získání půjčky ve výši 18.000.000,- Kč za
výhodných podmínek od R. A., spol. s r. o., jeho rozsah je nutno ovšem
zkoumat z hlediska zjištěných následků, s ohledem na ověření, zda a jakým
způsobem k vyrovnání tohoto závazku došlo.
Není vyloučeno, že jednání obviněného ve skutečnosti od počátku směřovalo
postupnými kroky k převzetí celé podnikatelské činnosti poškozené R. A.,
spol. s r. o., jako výhradního zástupce prodeje a opravy vozů zn. Ford na
vymezeném území Jihomoravského kraje, k čemuž v samém důsledku ve skutečnosti
došlo a trestní jednání bylo dokončeno až uskutečněním tohoto záměru.
Z tohoto pohledu shledal dovolací soud naplněn uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je
založeno na nesprávném hmotně právním posouzení prospěchu, jako jednoho ze
znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku.
Současně tak bylo dovolání důvodné i z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b
odst.1 písm. f ) tr. ř., jež umožňuje zkoumání hmotně právních i procesních
podmínek rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 257 odst. 1 písm. c)
tr. ř. za použití § 223 odst. 1 tr. ř. Z těchto důvodů bylo nutno shledat
dovolání směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci opřené o dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), tr. ř. za opodstatněné.
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu
Olomouci ze dne 11. října 2006, sp. zn. 5 To 83/2006, a současně i rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2006, sp. zn. 50 T 3/2005, v němž byl
shledán základ pochybení, od nějž se odvíjí nesprávný závěr odvolacího soudu o
podmínkách pro zastavení trestního stíhání obviněného Ing. J. Š. a podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
S ohledem na způsob rozhodnutí v dovolacím řízení mohl Nejvyšší soud posuzovat
i vady, jež shledal v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí. Důkazní
situace, z níž vycházel odvolací soud ve svém usnesení, a kterou také v
podstatné části převzal ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, nesplňovala
nezbytný předpoklad pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání § 223 odst. 1
tr. ř., tedy náležité zjištění skutkového stavu věci, v rozsahu potřebném pro
takové rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Skutková zjištění zůstala zčásti
rozporná, v důsledku čehož je vadným i právní závěr odvolacího soudu ve vztahu
k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
Především je nutno poukázat na pochybnosti, jež vzbuzuje hodnocení nalézacího
soudu, o zákonné přípustnosti znaleckého posudku vypracovaného znalcem M. F.
(č. l. 230 – 405 sv. I.), jenž jej jako listinný důkaz přečetl podle § 213
odst. 1 tr. ř., přestože měl být opatřen v jiné věci. Z obsahu tohoto posudku
vyplývá, že byl vyžádán usnesením Městského ředitelství Policie ČR v Brně
II. odborem služby kriminální policie pod č. j. MRBM-44/2KP-TČ-1-99, jež bylo
doručeno znalci dne 21. 3. 2001 (samotné usnesení se ve spise nenachází), k
prověření jednání Ing. J. Š. podezřelého z trestných činů podle § 128 odst.
2, 3 tr.zák. a § 255 odst. 1 tr. zák. Ve spise není dokumentováno, jakým
způsobem bylo rozhodnuto v uvedené trestní věci. Z obsahu usnesení o zahájení
trestního stíhání obviněného Policií ČR, správou Jihomoravského kraje SKPV
odborem hospodářské kriminality ze dne 9. 7. 2004 č. j. ČVS
PJM-387/OHK-22-2002 ovšem vyplývá, že trestní stíhání obviněného podle § 160
odst. 1 tr. ř. pro trestný čin podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. bylo zahájeno,
neboť na základě prověřování jednotlivých listinných důkazů, výpovědí osob a
zmiňovaného znaleckého posudku byly zjištěny skutečnosti, dostatečně
odůvodňující závěr předpokládaný v ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. Z těchto
informací není zřejmé, zda jde o jedno kontinuální trestní řízení ve fázi před
zahájením trestního stíhání, či dvě odlišná řízení. Je ovšem nepochybné, že
znalecký posudek byl opatřen při prověřování podezření z trestné činnosti a
to za dřívější právní úpravy platné do l. l. 2002. Zákonem č. 265/2002 Sb.
byl nově koncipován zákonný postup využitelnosti takto opatřených znaleckých
posudků v důkazním řízení ( podle § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř. v novelizovaném
znění). Dřívější právní úprava takovýto postup neumožňovala, neboť znalecký
posudek nesplňoval podmínku, že jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný
ale pouze úkon, který byl důležitý pro zahájení trestního stíhání, což
zakládalo povinnost, po zahájení trestního stíhání, nově přibrat znalce k
vypracování znaleckého posudku, případně přibrat znalce jiného (viz výklad
komentáře trestního řádu C. H. BECK autorů Šámal a kol. str. 949, 4.vydání).
Uvedené skutečnosti svědčí o nepoužitelnosti uvedeného znaleckého posudku v
trestní věci jako důkazu a to ani ve formě důkazu listinného.
Přitom je zjevné, že obsah tohoto posudku se stal podkladem skutkových
zjištění, z nichž vycházel odvolací soud v rámci svých právních úvah o
prospěchu, jenž měl obviněný v posuzované věci získat. Je nutno současně
připomenout, že soud prvního stupně přečetl pouze znalecký posudek na č. l.
230-256, aniž provedl jako důkaz připojené kopie listin (č. l. 260 - 405). V
situaci, kdy si neopatřil ve věci řádný znalecký posudek, ani neměl k dispozici
originální účetní dokumentaci společnosti R. A., spol. s. r. o., t. č. v
konkurzu, nemohl učinit skutková zjištění nezbytná pro právní posouzení skutku.
Tyto nedostatky odvolací soud neodstranil. Z nově získaných informací od
správce konkurzní podstaty přečetl pouze jeho sdělení ze dne 6. 10. 2006 na
č. l. 555 (viz protokol o veřejném zasedání č. l. 604) a neprovedl zbývající
důkazy značného významu, jež nebyly v dřívějším průběhu řízení k dispozici,
přesto z nich ve svém rozhodnutí vycházel. Jedná se o smlouvu o půjčce
18.000.000,- Kč ze dne 27. 10. 1994 mezi obviněným jako fyzickou osobou a spol.
R. A., spol. s r. o., (č. l. 558-561) a smlouvu o převodu práv a povinností,
závazků a pohledávek, movitého a nemovitého majetku uzavřenou mezi obviněným
jako fyzickou osobou a společností R. A., spol. s r. o., datovanou dne 30. 9.
1996, jež byla podepsána na obou stranách účastníků smlouvy obviněným teprve
dne 13. 10. 1997 a další doklady a účetní přehledy, jimiž měly být údaje ve
smlouvě doloženy.
Odvolacímu soudu je nutné vytknout, že nereagoval na rozpornost závěrů soudu
prvního stupně stran určení prospěchu, jenž měl obviněný svým jednáním získat.
Ta je zřejmá z porovnání skutkových zjištění obsažených ve skutkové větě
rozsudku soudu prvního stupně a jeho odůvodnění na straně 18 - 20. Krajský soud
v Brně na jedné straně konstatoval úmysl obviněného získat majetkový prospěch
ve formě objektu autoopravny v hodnotě 18.000,000,- Kč a rovněž nájem za její
užívání, na druhé straně stanovil prospěch, k němuž úmysl obviněného směřoval
pouze ve vztahu k půjčce 18.000.000,- Kč, jež obviněnému byla poskytnuta z
úvěrových prostředků a částkou vyplaceného nájemného (str. 20 odůvodnění
rozsudku). Současně však konstatoval, že obviněný Ing. J. Š., byl při své
činnosti od roku 1994 veden snahou profitovat na společném podnikání s německým
partnerem pouze pro sebe, když změnil poměry, založil vlastní společnost R. ,
s r. o., a aktiva R. A., spol. s r. o., vyvedl do nové společnosti, a nechal
v ní pouze dluhy. Odvolací soud při hodnocení vzniku prospěchu zaměřil svoji
pozornost jen na otázku, zda prospěch obviněného vznikl v souvislosti s
nájemným a půjčkou. Otázku, zda si obviněný svým jednáním neopatřil prospěch ve
formě získání samotné autoopravny do majetkové dispozice, zcela pominul.
Rozpornost jeho závěrů je patrná i ze skutečností, na něž správně poukazuje
dovolání. Odvolací soud shledal za prokázané, že obviněný se dopustil
trestného jednání, jak jej popsal ve skutkové větě soud prvního stupně, jež
naplnilo zákonné znaky základní skutkové podstaty trestného činu podle § 128
odst. 2 tr. zák., tedy včetně uvozovací části, že jednání obviněného bylo
spácháno s úmyslem, aby si opatřil prospěch, ale již pominul vyhodnotit, v jaké
formě tento prospěch obviněný zamýšlel získat a nevypořádal se s logickou
otázkou, vyplývající z jeho závěrů, jestliže prospěch nezískal, z jakého důvodu
se tak nestalo. To by mělo podstatný význam na posouzení, zda jednání
obviněného případně nezůstalo jen ve vývojovém stadiu trestného činu, což by
ovlivnilo i hodnocení zákonných podmínek pro aplikaci institutu promlčení.
Nehledě na uvedené důkazní nedostatky je zcela zřejmé, že skutkové závěry,
jež učinily soudy obou stupňů jsou neuzavřené a nejednoznačné a právní závěry
z nich vycházející je nutno považovat za nesprávné.
Tyto důvody vedly Nejvyšší soud ke zrušení jak napadeného usnesení Vrchního
soudu v Olomouci tak i rozsudku soudu prvního stupně a podle § 265l odst. 1
tr. ř. k rozhodnutí, jímž přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zjištěné nesprávnosti se dotýkaly již
samotného postupu tohoto soudu v řízení, jež předcházelo vydání odsuzujícího
rozsudku, na který usnesení Vrchního soudu v Olomouci navazovalo. Tento postup
je současně odůvodněn úlohou soudu prvního stupně v trestním řízení jako soudu
nalézacího, s přihlédnutím k předpokládané potřebě významného rozsahu doplnění
dokazování a hodnocení důkazů, jež by překračovalo oprávnění odvolacího soudu
vymezená v ustanovení § 259 odst. 1, 3 tr. ř.
Krajský soud v Brně v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného Ing. J.
Š. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Závěry o vzniku
následku, ve formě získaného prospěchu jednáním uvedeným v obžalobě, tedy
konkrétními uzavřenými smlouvami za splnění dalších zákonných předpokladů,
tvořících znaky objektivní stránky trestného činu, ale i potvrzení či
vyvrácení jednotlivých argumentů obhajoby obviněného, musí opřít o řádné
provedení všech nezbytných důkazů. Po vyhodnocení subjektivní stránky činu –
úmyslu, k němuž jednání obviněného směřovalo, je třeba zaměřit pozornost na
správné a úplné vyhodnocení vzniku zamýšlených následků. Při těchto úvahách
ovšem musí soud důsledně respektovat zákaz reformationis in peius. Proto
nemusí být nezbytné zkoumání všech možných variant vzniku následku ve formě
prospěchu, jež by uvedený rozsah viny překračoval. Musí být důkazně řádně
ověřeno, zda účtované nájemné bylo skutečně vyplaceno nebo jen započteno a zda
započtené závazky a pohledávky byly konkrétními transakcemi podložené, s
vyloučením možnosti jejich fiktivního vytvoření. S ohledem na předpokládanou
značnou obtížnost zkoumání takových podkladů, není vyloučeno přibrání znalce
postupem podle § 105 odst. 1 tr. ř. a násl. Jestliže by byl následek
protiprávního jednání obviněného spatřován v získání objektu autoservisu
obviněným, musí se soud zabývat výší jeho hodnoty. V případě, že by hodnocení
soudu směřovalo k závěru, že jednání obviněného bylo od počátku vedeno záměrem
získání celé podnikatelské činnosti společnosti R. A., spol. s r. o., musel by
svoji pozornost zaměřit i na další aspekty této problematiky a prověření
obviněným presentovaných podmínek ze strany generálního dovozce vozů Ford,
případně role obviněného při jednání o rozvázání smlouvy o zastoupení,
respektive jejího převedení na společnost R. , s. r.o., a řádné vyhodnocení
takto vzniklého následku a jeho podřazení pod příslušný znak základní či
kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Musí se zabývat i otázkou, zda
by takový postup byl v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 tr. ř. a splňoval
podmínky totožnosti skutku.
Teprve jestliže na základě takto provedeného dokazovaní, splňující podmínky §
2 odst. 5 tr. ř., po úplném vyhodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., by
soud došel k závěru o neprokázaném vzniku prospěchu, případně prospěchu, jenž
by nedosahoval znaku kvalifikované skutkové podstaty, svoji pozornost musí
zaměřit na zjištění důvodu, proč obviněný předpokládaného následku nedosáhl, s
vyhodnocením celého průběhu protiprávního jednání, včetně okamžiku vzniku
zamýšleného účinku, případně stanovením, zda jednání neskončilo ve vývojovém
stadiu trestného činu podle § 7 a § 8 tr. zák. a vzhledem k výše uvedeným
podmínkám pro běh promlčecí lhůty i tím, kdy došlo k ukončení jednání
obviněného.
Podle § 265s odst. 1 tr. ř. jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány
právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou
povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr.
ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě
dovolání nejvyšší státní zástupkyně nebylo možno odstranit v případném veřejném
zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst.
1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. ledna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vypracoval:
JUDr. Libor Losa