5 Tdo 443/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16.
července 2003 o dovolání obviněného ing. R. P., proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 4 To 190/2002, který rozhodoval jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 46 T 16/98,
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne
10. 12. 2002, sp. zn. 4 To 190/2002, v části týkající se obviněného ing. R. P.
z r u š u j e v celém rozsahu.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se z r u š u j í i další rozhodnutí na zrušenou
část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Olomouci p ř i k a z u
j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 46 T 16/98 byl
obviněný ing. R. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4
zák. č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 4
zák. č. 265/2001 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle § 39a
odst. 3 tr. zák. byl obviněný ing. R. P. pro výkon trestu zařazen do věznice s
dozorem. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest
500.000,? Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest
nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody
v trvání osmi měsíců. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50
odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti
let. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali obviněný ing. R. P. i
státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze
dne 10. 12. 2002, sp. zn. 4 To 190/2002 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b),
d) tr. řádu z podnětu obou odvolání napadený rozsudek zrušil, a podle § 259
odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného ing. R. P. uznal vinným
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č.
265/2001 Sb. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 4 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák.
byl obviněný ing. R. P. pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §
53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest 500.000,- Kč a pro
případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil soud
náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Dále byl obviněnému podle §
49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních
společnostech a družstvech na dobu pěti let.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 4 To 190/2002
napadl obviněný ing. R. P. dovoláním podaným obhájcem JUDr. J. S., a to z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve velmi podrobném
odůvodnění dovolání obviněný rozebírá skutkový stav a z něho vyvozené právní
závěry vztahující se k subjektivní stránce a k otázce přímého či nepřímého
úmyslu někoho uvést v omyl. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu o jeho
zavinění ve vztahu k obohacení jiných nezjištěných osob a ve vztahu k majetkové
dispozici učiněné oklamanou osobou a ve vztahu k příčinné souvislosti mezi
omylem určité osoby a škodou na majetku akciové společnosti K. B. Dochází k
závěru, že ze zjištěného skutkového stavu odvolací soud vyvodil nesprávný
závěr, týkající se uvedení právnické osoby v omyl. V závěru dovolání navrhl,
aby Nejvyšší soud České republiky přezkoumal na základě jeho dovolání napadený
rozsudek a zrušil jej podle § 265k tr. řádu a sám ve věci podle § 265l tr. řádu
rozhodl rozsudkem a nebo aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému
projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření zdůraznila, že trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího
majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího
omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu,
jejíž výše je podstatná s ohledem na další určující kvalifikační znak. Aby se
jednalo o trestný čin podvodu, musí existovat příčinná souvislost mezi omylem
určité osoby nebo její neznalostí všech podstatných skutečností a majetkovou
dispozicí učiněnou v omylu nebo učiněnou s uvedenou neznalostí a dále musí
existovat příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na
cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Dále
podrobně rozebírá otázku omylu fyzické a právnické osoby a dochází k závěru, že
majetkovou dispozici nemůže činit právnická osoba jako celek, ale jen
prostřednictvím určitých fyzických osob. Proto je nutné zkoumat, kdo je
oprávněn činit jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení právní úkony a v
rámci nich nakládat s majetkem právnické osoby a kdo mohl být v rámci právnické
osoby uveden v omyl. Nejvyšší státní zástupkyně se domnívá, že pro naplnění
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.
ve věci obviněného ing. R. P. chybí majetkové dispozice učiněné oklamanou
osobou, takže nelze mluvit ani o příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby
a škodou na majetku K. B., a. s. Došlo-li k takové škodě, nebyla způsobena
jednáním charakterizujícím trestný čin podvodu, nýbrž jen důsledku jiného
jednání obviněného. V posuzovaném jednání obviněného ing. R. P. by bylo možné
spatřovat jen jiný trestný čin než trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák.,
tedy některý z trestných činů směřujících proti spravovanému majetku.
Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu
dovolání obviněného ing. R. P. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne
10. 12. 2002, sp. zn. 4 To 190/2002, a stejně tak rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 46 T 16/98, a přikázal Krajskému soudu v
Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně
navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky takto rozhodl v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr.
řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr.
řádu, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí uvedenému v §
265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, bylo podáno včas a u příslušného soudu, který
ve věci rozhodl v prvním stupni podle § 265e odst. 1 tr. řádu a obsahuje
obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud neshledal důvody k odmítnutí dovolání z důvodů uvedených v § 265i
odst. 1 tr. řádu, a proto podle § 265i odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12.
2002, sp. zn. 4 To 190/2002, proti němuž bylo obviněným ing. R. P. podáno
dovolání, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadené části rozhodnutí předcházející.
Ze skutkových zjištění soudu prvního i druhého stupně je zřejmé, že oba soudy
vycházely ze zjištění, že obviněný ing. R. P. uzavřel smlouvu mezi společností
K. (P. K.) a společností K. B., a. s. v postavení generálního ředitele.
Jestliže uzavření této smlouvy bylo v kompetenci obviněného ing. R. P. jako
generálního ředitele, pak rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci jako soudu
odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák se dopustí ten, kdo ke škodě cizího
majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího
omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, přičemž tato osoba v důsledku svého
omylu nebo nedostatku znalostí podstatných skutečností provede určitou
majetkovou dispozici. Touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoliv
nepatrná a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Z uvedených znaků
je patrné, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu musí existovat
příčinná souvislost mezi omylem určité osoby, resp. její neznalostí všech
podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu, resp. učiněnou
s uvedenou neznalostí a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné
straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na
straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby.
Pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě
pachatele může jít u ostatních osob též o právnické osoby.
V souvislosti s problematikou trestného činu podvodu má však v případě
obviněného ing. R. P. význam vyřešení otázky, zda byla některá osoba uvedena v
omyl, resp. navenek jednala v omylu či s neznalostí podstatných skutečností, o
kterou osobu jde, a kdy lze učinit závěr, že tak činila právnická osoba ve
vztahu k jiné právnické nebo fyzické osobě. Jestliže tedy měla být podvedenou
právnickou osobou společnost K. B., a. s., jak bylo obviněnému ing. R. P.
rozsudkem soudu druhého stupně kladeno za vinu, jde o zjištění, která fyzická
osoba jednající v rámci činnosti této právnické osoby a v jakém postavení by
musela být uvedena v omyl nebo jednat v omylu, resp. bez znalosti podstatných
skutečností, aby byl trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu právnické
osoby. U trestného činu podvodu je zapotřebí, aby zde byl omyl a aby oklamaná,
mýlící se či neinformovaná osoba učinila určitou majetkovou dispozici, v
důsledku které dojde ke škodě na majetku poškozeného a k obohacení pachatele
nebo jiné osoby. Za omyl v uvedeném smyslu je pak považován rozpor či neshoda
mezi představou člověka a skutečností. Právnická osoba jako celek, jak z její
podstaty vyplývá, nemůže mít vlastní představu, protože představy jako produkty
myšlenkové činnosti jsou vlastní jen fyzické osobě. Rovněž majetkovou
dispozicí v omylu, resp. s nedostatkem informací nemůže činit právnická osoba
jako celek, ale jen prostřednictvím určitých fyzických osob, jejichž jednáním
se právnická osoba projevuje navenek. Proto k příslušným majetkovým dispozicím
jsou oprávněny jen některé fyzické osoby, jejichž jednání navenek je považováno
za jednání právnické osoby. Vzhledem k tomu je nutno především zkoumat, kdo je
oprávněn činit jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení právní úkony a v
rámci nich též nakládat s majetkem právnické osoby a kdo by mohl být v rámci
právnické osoby uveden v omyl či jednat s neznalostí všech podstatných
skutečností.
Z právní konstrukce jednání právnických osob vyplývá, že právní úkony mohou
činit právnické osoby jen prostřednictvím svých orgánů, pracovníků, členů nebo
zástupců (viz. zejména § 20, § 22 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ) a § 13 až 16 zák. č. 513/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, dále jen obch. zák. Právnická osoba tedy jedná
navenek v omylu, jestliže je uveden v omyl statutární orgán právnické osoby,
resp. člen jejího kolektivního statutárního orgánu (§ 20 odst. 1 obč. zák., §
13 odst. 1, 2 obch. zák., jiný pracovník nebo člen (§ 20 odst. 2 obč. zák.), §
15 obch. zák.) nebo zástupce (§ 22 a následující obč. zák., § 14 obch. zák.).
Jde o fyzickou osobu, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit
příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby
nebo v jejím zastoupení. Omyl právnické osoby v tomto smyslu může spočívat i v
tom, že v důsledku podvodného jednání fyzická osoba oprávněná jednat jménem
právnické osoby nebo v jejím zastoupení neví o všech rozhodných skutečnostech,
a nebo, že vůbec neví o úkonu učiněném jménem právnické osoby, protože jej
místo oprávněné osoby učiní jiný pracovník právnické osoby, který k tomu není
oprávněn. Musí jít tedy o takovou fyzickou osobu, jednající v rámci právnické
osoby, jejíž činnost či nečinnost v důsledku omylu je v příčinné souvislosti se
vznikem škody a s obohacením pachatele či jiné osoby.
Proto o jednání právnické osoby v omylu, resp. s neznalostí podstatných
skutečností, a tedy ani o trestném činu podvodu nelze mluvit v posuzovaném
případě, kdy jménem akciové společnosti K. B. ve věci koupě hliníku vedl
jednání s obviněným P. K., a uzavřel smlouvu právě obviněný ing. R. P., který
ovšem nejednal v omylu, nebo s neznalostí podstatných skutečností. Obviněný
totiž s ohledem na svou iniciativu nebyl uveden v omyl obviněným P. K., s nímž
uzavřel kupní smlouvu. Učinil-li tedy obviněný ing. R. P. příslušné dispozice,
ke kterým byl zásadně oprávněn, a na jejímž podkladě byly převedeny finanční
prostředky akciové společnosti K. B. na účty uvedené ve výroku rozsudku
odvolacího soudu, pak ani za situace, že uvedená akciová společnost nezískala
do svého majetku hliník v rozsahu, který byl uveden ve smlouvě a utrpěla tím
škodu, nemůže se jednat o podvod ve vztahu akciové společnosti K. B., jejímž
jménem obviněný sám jednal. Z tohoto hlediska není rozhodující, zda obviněný
ing. R. P. uváděl v omyl jiné pracovníky či funkcionáře akciové společnosti,
neboť oni v dané věci nejednali jménem společnosti ani v jejím zastoupení, a
tudíž nemohli činit a ani nečinili v omylu žádnou majetkovou dispozici, v
jejímž důsledku by společnosti vznikla škoda a jiná osoba by se obohatila.
Ke škodě právnické osoby by sice trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. mohl
být spáchán i v případě, kdyby v omylu či s neznalostí podstatných skutečností
jednala jiná osoba než tato právnická osoba a v rámci její činnosti fyzická
osoba, která je oprávněna jednat jménem právnické osoby, či v jejím zastoupení.
Osoba jednající v omylu a osoba trestným činem poškozená nemusí být totožné.
Ani tato alternativa zjištěna nebyla, neboť zde není žádná jiná fyzická osoba,
která by jednala v omylu nebo s nedostatkem znalostí podstatných skutečností.
Lze tedy uzavřít, že pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného
činu podvodu podle § 250 tr. zák. v posuzované věci chybějí majetkové dispozice
učiněné oklamanou osobou, tudíž nelze mluvit ani o příčinné souvislosti mezi
omylem či neznalostí určité osoby a škodou na majetku akciové společnosti K. B.
Došlo-li přesto k takové škodě, nebyla způsobena jednáním charakterizujícím
trestný čin podvodu, nýbrž jen v důsledku jiného jednání obviněného.
Uvedené závěry však neznamenají, že v předmětném skutku, pro který je ing. R.
P. trestně stíhán, nelze spatřovat žádný trestný čin. Není pochyb o tom, že
obviněný ing. R. P. měl povinnost upozornit představenstvo akciové společnosti
na skutečnosti ohrožující prosperitu společnosti K. B., a. s., jak mu to
ukládal čl. III./1. manažerské smlouvy, založené na č. l. 685 spisu. Byl proto
povinen vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře. Obviněný ing. R. P. se
však před uzavřením smlouvy, ani při jejím uzavírání nezajímal o to, s kým
smlouvu uzavírá, nijak si neprověřoval dodavatele a ani tím nepověřil právní
oddělení. Takovýto přístup nelze označit za řádné hospodaření. O tom, že se
nechoval jako řádný hospodář svědčí také to, že za situace, kdy neznal vůbec
smluvního partnera, jeho solidnost a solventnost, zajistil převedení zálohové
platby v plné výši, aniž začala být smlouva ze strany společnosti K. plněna.
Takovéto jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
ve znění zák. č. 175/90 Sb., účinného od 30. 6. 1990 do 31. 12. 1997. V té
době platný a účinný § 255 odst. 1, 2 tr. zák., kde byla sazba 6 měsíců až 5
let neobsahoval škodu velkého rozsahu, což je kvalifikace pro obviněného
příznivější (§ 16 odst. 1 tr. zák.).
S přihlédnutím k těmto skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 4 To 190/2002, spočívá
na nesprávném posouzení skutku, jak oprávněně vytýká dovolání obviněného ing.
R. P. s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Proto po zjištění, že dovolání je v tomto směru důvodné, Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12.
2002, sp. zn. 4 To 190/2002, v části týkající se obviněného ing. R. P. v celém
rozsahu. Rovněž tak zrušil podle § 265k odst. 2 tr. řádu i další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud
přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
Vrchní soud v Olomouci v dalším řízení doplní dokazování přečtením stanov
akciové společnosti K. B. ke zjištění, zda skutečně byl obviněný ing. R. P.
jako generální ředitel oprávněn výše uvedenou smlouvu uzavřít. Spisový materiál
tyto stanovy neobsahuje a z manažerské smlouvy (č. l. 685) lze zjistit jen to,
které smlouvy nemohl obviněný ing. R. P. uzavírat. Jestliže se potvrdí, že
obviněný byl oprávněn předmětnou smlouvu uzavřít, Vrchní soud v Olomouci znovu
posoudí odvolání obviněného ing. R. P., přičemž je vázán právním názorem, který
v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. řádu).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2003
Předseda senátu :
JUDr. Jindřich Urbánek
Vypracoval :
JUDr. Jiří Šoukal Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 5 Tdo 443/2003
Datum rozhodnutí: 16.07.2003
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
5 Tdo 443/2003-I.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16.
července 2003 o dovolání ing. R. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 4 To 190/2002, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 T 16/98, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obviněný ing. R. P. n e b e r e do vazby.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 46 T 16/98 byl
obviněný ing. R. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4
tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 a byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák.
k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Pro výkon trestu byl podle § 39a
odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen podle § 53
odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč spolu s náhradním
trestem odnětí svobody v trvání osmi měsíců a také mu byl uložen podle § 48
odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu
funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstev na dobu pěti
let. Proti rozsudku podali odvolání obviněný R. P. a Krajský státní zástupce v
Ostravě v neprospěch obviněného. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v
Olomouci rozsudkem ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 4 To 190/2002 tak, že z podnětu
obou odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil napadený
rozsudek a za použití § 259 odst. 3 tr. řádu po doplnění dokazování uznal
obviněného ing. R. P. vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. ve znění zák. č. 265/2001. Byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zákona
ke stejným trestům jako soudem prvého stupně.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný ing. R. P. dovolání, o
kterém rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 16. 7. 2003 sp.
zn. 5 Tdo 443/2003 tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 4 To 190/2002, týkající se
obviněného ing. R. P. zrušil v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 3 tr. řádu
Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Protože rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky byl zrušen celý rozsudek,
týkající se obviněného ing. R. P. včetně výroku o trestu a obviněný ing. R. P.
vykonává v současné době nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let,
Nejvyšší soud rozhodl podle § 265l odst. 3 tr. řádu o vazbě. Rozhodnutím o
vazbě podle § 265l odst. 4 tr. řádu se rozumí i negativní rozhodnutí o tom, že
se obviněný do vazby nebere.
Nejvyšší soud neshledal u obviněného ing. R. P. důvody vazby podle § 67 písm.
a) tr. řádu, neboť po celé trestní řízení, které bylo proti obviněnému vedeno,
byl obviněný ing. R. P. na svobodě, i když byl ohrožen sazbou od pěti do
dvanácti let. Přesto se trestnímu stíhání nevyhýbal, k hlavnímu líčení se řádně
dostavoval, a dokonce na výzvu nastoupil výkon trestu odnětí svobody. Na této
situaci se nic nezměnilo ani v době, kdy u Nejvyššího soudu bylo vedeno řízení
o dovolání. Z těchto skutečností je zřejmé, že ze strany obviněného ing. R. P.
nehrozí nebezpečí, že by se vyhýbal trestnímu stíhání, pokud by byl na svobodě.
Vzhledem k tomu, že všechny podstatné důkazy, zejména svědecké výpovědi byly
provedeny, nehrozí ani nebezpečí, že by obviněný ing. R. P. ovlivňoval svědky.
Z povahy věci je zřejmé, že rovněž nehrozí nebezpečí, že by pokračoval v
trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že nebyly dány důvody vazby podle § 67 písm.
a), b), c) tr. řádu, Nejvyšší soud obviněného ing. R. P. nevzal do vazby.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 16. července 2003
Předseda senátu :
JUDr. Jindřich Urbánek
Vypracoval :
JUDr. Jiří Šoukal