5 Tdo 473/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2010 o
dovolání, které podal obviněný A. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 8. 7. 2009, sp. zn. 7 To 251/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 240/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 6 T 240/2008,
byl obviněný A. S. uznán vinným jednak trestným činem zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního
zákona, (dále jen „tr. zák.“), a to v bodech 1. – 12. výroku o vině, a v bodech
11. – 15. tamtéž trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §
176 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen podle § 125 odst. 2 tr. zák. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti
měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59
odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu třiceti měsíců. Současně obvodní soud
obviněnému uložil podle § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výši
96.000,- Kč a rozhodl podle § 53 odst. 4 tr. zák. o jeho zaplacení ve splátkách
8.000,- Kč měsíčně. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán, stanovil soud v souladu s § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí
svobody v trvání šesti týdnů.
Městský soud v Praze z podnětu odvolání obviněného A. S. rozhodl rozsudkem ze
dne 8. 7. 2009, sp. zn. 7 To 251/2009, jímž částečně zrušil podle § 258 odst. 1
písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině
pod body 1. – 12. a ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl
tak, že pod body 11. a 12. uznal obviněného vinným trestným činem padělání a
pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin a
za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst.
2 tr. zák., jímž byl shledán vinným v bodech 1. – 10. výroku o vině rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 6 T 240/2008, a dále za
trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr.
zák., jímž byl uznán vinným odvoláním napadeným rozsudkem v bodech 13. – 15.
jeho výroku o vině, městský soud odsoudil obviněného podle § 125 odst. 2 tr.
zák. s použitím § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
deseti měsíců. Výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen podle § 58 odst. 1 tr.
zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný A. S. dovolání
prostřednictvím obhájkyně JUDr. Markéty Brunové, které opřel o důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g), k) tr. ř., tedy proto, že proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, a že v napadeném rozhodnutí některý výrok
chybí nebo je neúplný.
Naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřoval
dovolatel v tom, že skutky popsané pod body 1. – 5. a 11. – 12. rozsudku jsou
promlčené a trestní stíhání ohledně nich tak označil za nepřípustné. Obviněný
sice blíže nespecifikoval, který rozsudek měl na mysli, ale lze dovodit, že se
jednalo o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 1. 2009, resp.
napadený rozsudek odvolacího soudu. V této části proto obviněný požadoval
zproštění obžaloby podle § 226 písm. e) tr. ř. pro zánik trestnosti činu.
Ohledně dalších skutků obviněný vyslovil názor, že měl být zproštěn obžaloby
podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť označené skutky nejsou trestným činem.
Aniž by obviněný výslovně specifikoval podřazení svých dalších námitek dalším
uplatněným dovolacím důvodům, lze dovodit, že kromě výše specifikované otázky
promlčení se jeho ostatní výtky vztahují k dovolacímu důvodu nesprávného
právního posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Dovolatel především vyslovil přesvědčení, že soud prvního stupně
nepostupoval v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 tr. ř., a
nápravu nezajistil ani soud odvolací. Ke skutkům pod body 1. – 12. výroku o
vině rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 2009, jež byly kvalifikovány
jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125
odst. 2 tr. zák., namítl absenci subjektivní a materiální stránky a rovněž
nedostatek jakéhokoli finančního obohacení se. Právní kvalifikaci jednání pod
body 11., 12. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a pod body 13. – 15.
výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 5. 2009, jímž měl
naplnit znaky trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176
odst. 1 tr. zák., zpochybnil obviněný s tím, že nebyl naplněn znak skutkové
podstaty tohoto trestného činu - „veřejná listina“. S odkazem na komentář k
ustanovení § 176 tr. zák. a § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších zákonů, vyjádřil přesvědčení, že plná moc sama o sobě není
veřejnou listinou ani tehdy, pokud podpisy na ní byly ověřeny notářem.
Konstatoval, že za veřejnou listinu lze považovat plnou moc pouze za
předpokladu, že byla pořízena formou notářského zápisu. Protože žádná z listin
uvedených ve zmíněných bodech výroků o vině soudů obou stupňů nemá formu
notářského zápisu, nemůže být podle názoru dovolatele veřejnou listinou.
Zároveň obviněný brojil proti materiální stránce trestného činu podle § 176
odst. 1 tr. zák. Dále byl obviněný přesvědčen, že uložený trest je nepřiměřeně
přísný, a to vzhledem k době, která uplynula od spáchání trestného činu a k
tomu, že po tuto dobu žil řádným rodinným životem.
Závěrem obviněný A. S. poukázal na porušení svého práva na obhajobu. Odkázal v
této souvislosti na „judikát Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03“ a
konstatoval, že skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů jsou v rozporu s
provedenými důkazy.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel
nepřiřadil explicitně žádnou ze svých námitek, lze se jen domnívat, že mohl mít
na mysli své výhrady k vydaným rozhodnutím ve věci, která považuje za
„nepřezkoumatelná, nejasná, neúplná ve skutkových zjištěních“ a dále vytkl, že
se soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí. V rozporu
s ustanovením § 125 tr. ř. „soud neuvedl, o které důkazy svá skutková zjištění
opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud
si vzájemně odporují“. Zcela pak postrádal právní úvahy soudu a jeho vypořádání
se s obhajobou.
V závěru svého dovolání tak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve veřejném
zasedání zrušil napadená rozhodnutí obou stupňů a sám v souladu s § 265m odst.
1 tr. ř. rozhodl rozsudkem, popř. podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu
prvního stupně, nebo Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout. Současně se domáhal rozhodnutí „ve smyslu § 265l tr.
ř.“ o přerušení či odkladu výkonu rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.],
prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a podané dovolání obsahuje
stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Pro přehlednost Nejvyšší soud připomíná, že v dané trestní věci vydal soud
prvního stupně odsuzující rozsudek již dne 13. 1. 2009, jímž uznal obviněného
A. S. vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle
§ 125 odst. 2 tr. zák. (v bodech 1. – 15. výroku o vině) a trestným činem
padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. (v bodech
11. – 15. téhož výroku o vině). K odvolání obviněného rozhodl Městský soud v
Praze usnesením ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 To 57/2009, jímž částečně zrušil
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 2009 a to ve výroku o vině ohledně
skutků pod body 11. – 15. a dále v celém výroku o trestu, a v rozsahu tohoto
zrušení vrátil věc obvodnímu soudu k novému rozhodnutí. Ačkoli zůstal napadený
rozsudek soudu prvního stupně nedotčen ve výroku o vině v bodech 1. – 10.,
rozhodl tento v novém hlavním líčení o stejných skutcích, jež tvoří pokračující
trestný čin podle § 125 odst. 2 tr. zák., znovu a to rozsudkem ze dne 19. 5.
2009. Jednalo se o nesprávný postup Obvodního soudu pro Prahu 2, na nějž však
upozornil soud druhého stupně (viz str. 7 odůvodnění napadeného rozsudku), a
zjištěnou vadu napravil ve svém rozsudku ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 7 To
251/2009. Výtka obviněného, jíž naznačil nesprávnost ( možná spíše nepochopení)
této situace ve svém dovolání, tak není případná. Odvolací soud totiž musel
vyslovit zrušení části výroku o vině v bodech 1. – 10. v pořadí druhého
rozsudku vydaného soudem prvního stupně, neboť ponecháním této vady by
nepřípustně došlo k opakovanému vyslovení viny o stejných skutcích, resp.
útocích pokračujícího trestného činu v jediném trestním řízení.
Pokud obviněný A. S. uplatnil ve svém dovolání námitky odpovídající některému z
deklarovaných důvodů dovolání, Nejvyšší soud je posoudil jako zjevně
neopodstatněné.
Za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze považovat situace,
kdy nastal některý z obligatorních důvodů (§ 11 odst. 1, 4 tr. ř. a § 11a tr.
ř.), pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je
třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto
rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro
obviněného méně příznivé. Zásadní podmínkou tedy je, že se musí jednat o
nepřípustnost trestního stíhání založenou na důvodech podle § 11 odst. 1 tr. ř.
nebo § 11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet
důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Z vyjádření dovolatele je patrno, že
založil své tvrzení o nepřípustnosti trestního stíhání na důvodu podle § 11
odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy že bylo trestní stíhání promlčeno a to ve vztahu
ke skutkům popsaným v bodech 1. – 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně ze dne 13. 1. 2009 a v bodech 11. a 12. výroku o vině rozsudku
odvolacího soudu ze dne 8. 7. 2009. (Na tomto místě Nejvyšší soud pouze
připomíná, že v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze došlo ke zřejmé
nesprávnosti v popisu u skutku pod bodem 12., který nebyl spáchán dne 16. 2.
2005, jak vadně uváděl vždy i soud prvního stupně, nýbrž dne 30. 11. 2005, jak
vyplývá z listinných důkazů založených na č. l. 629 – 633 trestního spisu.)
Promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 tr. zák. začíná běžet od
spáchání trestného činu, tzn. od okamžiku jeho dokonání. V případě
pokračujících, trvajících a hromadných trestných činů je rozhodným okamžikem
ten, kdy byla trestná činnost ukončena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 3. 2000, sp. zn. 3 Tz 31/2000, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 8,
str. 362, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2000). Počátek běhu
promlčecí lhůty se v posuzovaném případě tedy vázal k poslednímu dílčímu útoku
obou pokračujících trestných činů podle § 176 odst. 1 tr. zák. a podle § 125
odst. 2 tr. zák. Ostatně ke shodné námitce obviněného, jíž poprvé uplatnil ve
svém odvolání, se jednoznačně vyjádřil městský soud (viz str. 10 napadeného
rozhodnutí soudu druhého stupně). Vzhledem k tomu, že usnesení o zahájení
trestního stíhání bylo doručeno obviněnému dne 18. 6. 2008 (srov. č. l. 13
verte) a mezi posledními dílčími útoky každého z uvedených trestných činů a
tímto datem neuběhla ještě promlčení lhůta stanovená v § 67 odst. 1 písm. c),
resp. d) tr. zák., nemohlo dojít k zániku trestnosti ani jednoho z trestných
činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. (Srov. též č. 10/2008 Sb. rozh. tr.)
Deklarovaný důvod dovolání spočívající v nepřípustnosti trestního stíhání tedy
nebyl naplněn.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní
posouzení a jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod
ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Tento
dovolací důvod je tedy naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Naopak otázka dodržení procesních ustanovení, tj. především ustanovení
trestního řádu, včetně ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., na něž explicitně
odkázal obviněný ve svém dovolání, o postupu orgánů činných v trestním řízení
při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování
nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze
namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by
se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů
(viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a
§ 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Podobně nelze s odkazem na dotčený důvod dovolání
namítat ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů,
nedostatečném rozsahu dokazování apod. Tento dovolací důvod může být naplněn
pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní
charakter.
Z hlediska naplnění tohoto dovolacího důvodu je případná námitka, kterou
obviněný A. S. zpochybnil právní kvalifikaci všech dílčích skutků pokračujícího
trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr.
zák., pro chybějící znak skutkové podstaty. Byl totiž přesvědčen, že jím užité
písemnosti neměly povahu veřejných listin. S jeho názorem se však Nejvyšší soud
neztotožnil.
Trestného činu podle § 176 odst. 1 tr. zák. se podle soudů obou stupňů dopustil
v té alternativě, že užil padělané veřejné listiny jako pravé, a to v podstatě
tím, že v pěti případech v období od 16. 2. 2005 do 12. 5. 2006 jako zástupce
společností MARCHAL, s.r.o., Smirnov Konzult, s.r.o., KOPULE, s.r.o., Agatha
s.r.o., a RAANANA, s.r.o., předložil Městskému soudu v Praze, listiny, jež byly
opatřeny padělanými ověřovacími doložkami, většinou spolu s příslušnými návrhy
na zápis změn údajů v obchodním rejstříku. Konkrétně se jednalo v prvních dvou
případech o souhlas s umístěním sídla společnosti, dále o plnou moc jednatele
A. G., potvrzení o beztrestnosti a čestné prohlášení jednatele O. G.
Otázkou výkladu pojmu „veřejná listina“ se zabývaly již soudy nižších stupňů.
Dospěly k závěru, že nejen notářské zápisy, ale rovněž i listiny o ověření,
pokud splňují zákonné podmínky, představují veřejné listiny (srov. rozsudek
obvodního soudu ze dne 13. 1. 2010 na str. 5 – 6, rozsudek městského soudu na
str. 9 – 10 nebo usnesení městského soudu, str. 6). Ve svých úvahách soudy
citovaly i rozhodnutí č. 17/1998 Sb. rozh. tr., jež podle nich nezbavuje
obviněného trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 176 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s právním posouzením této otázky soudy obou
stupňů, pouze jejich úvahy ve stručnosti doplní.
Definici pojmu „veřejná listina“ trestní zákon č. 140/1961 Sb., neobsahuje,
přičemž soudní praxe jej vykládala tak, že jde o dokument vydaný státním
orgánem, kterým se zakládá právo, povinnost nebo se jím zjišťuje určitý stav.
Veřejnou listinou jsou dále takové listiny, které za veřejné označuje jiný
právní předpis. Ustanovení § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, na který je v dovolání pouze odkazováno, vymezuje
veřejné listiny tak, že se jedná o listiny vydané soudy České republiky nebo
jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou
zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo
prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li prokázán opak, i pravdivost
toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Zvláštním zákonem v uvedeném
smyslu je i zákon č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „notářský řád“), jehož ustanovení § 6 určuje, že notářské zápisy a
jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a listiny o ověření jsou
veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně tímto
zákonem. Konkrétní podmínky pro ověřování shody opisu nebo kopie s listinou
(tzv. vidimace), resp. pro ověřování pravosti podpisu (tzv. legalizace), o něž
se v posuzované věci jednalo, jsou uvedeny v ustanovení § 73, resp. § 74
notářského řádu. Na doplnění Nejvyšší soud pouze připomíná, že v novém trestním
zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 309/2009 Sb.) je již veřejná
listina pro účely tohoto zákona definována a to v ustanovení § 131. Již
vzhledem k tomu, že při vymezení tohoto pojmu v nové právní úpravě trestního
práva hmotného bylo vycházeno z dosavadní judikatury a také z vymezení veřejné
listiny v citovaném § 134 občanského soudního řádu, je za veřejnou listinu
považována mimo jiné i taková listina, kterou prohlašuje za veřejnou jiný
právní předpis (srov. § 131 odst. 1 věta druhá zákona č. 40/2009 Sb.).
Zmíněný judikát, rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 17/1998 Sb. rozh.
tr., se zabýval skutkově odlišnou situací, kdy zásadní otázkou bylo posoudit
povahu plné moci udělené mezi občany, byť s notářsky ověřenými podpisy, ale
předmětem tohoto posouzení se stal obsah vlastní plné moci. Nejvyšší soud v
této věci vyloučil, aby taková plná moc byla považována za veřejnou listinu ve
smyslu § 176 tr. zák., a konstatoval, že veřejnou listinou může být plná moc
jen za předpokladu, že byla pořízena formou notářského zápisu o právním úkonu.
Soudy obou stupňů, jež rozhodovaly v trestní věci obviněného A. S., správně
interpretovaly citovaný judikát v tom smyslu, že nemá vliv na trestní
odpovědnost dovolatele, avšak svůj závěr dostatečně nevysvětlily. Nejvyšší soud
tedy dodává, že judikované rozhodnutí nelze srovnávat se skutkovými okolnostmi
v posuzované věci obviněného, a proto je nebylo možné na danou věc aplikovat.
Obviněný, jehož věci se týkal judikát, podstatně pozměnil obsah notářsky
ověřené plné moci, nikoli samotnou ověřovací doložku. Tato okolnost má přitom
pro odlišení obou věcí zásadní význam. Předmětem stížnosti pro porušení zákona
v tehdy posuzované trestní věci totiž vůbec nebyla tzv. ověřovací doložka,
kterou byla plná moc opatřena, (o její pravosti nebyly žádné pochybnosti). Ve
věci obviněného V. S. je však pro určení povahy dotčené listiny důležitá právě
jen ta část, v níž je listina opatřena otiskem razítka příslušného notáře, a v
něm vyplněné údaje a podpis ověřující osoby. Zcela v souladu s dotčeným
judikátem tedy jsou i rozhodnutí obvodního a městského soudu, jež netvrdí, že
by padělanými veřejnými listinami byly jednotlivé písemnosti (souhlasy s
umístěním sídla, plná moc, potvrzení o beztrestnosti, čestné prohlášení), ale
pouze ty jejich části, na nichž jsou příslušné ověřovací doložky.
V právní teorii i praxi jsou zcela jednotné názory na posuzování charakteru
ověřovací doložky, jež splňuje náležitosti kladené na ně notářským řádem, jako
veřejné listiny. Důraz je kladen na oddělení textu obsaženého na listině,
případě ověřovaného opisu, a samotné doložky. Výhradně ověřovací doložka totiž
může mít v souladu s ustanoveními § 6 notářského řádu (a v posuzované věci také
po splnění podmínek v § 73 odst. 2 a § 74 odst. 2 notářského řádu) povahu
veřejné listiny (srov. Holub, O. Druhy a formy součinnosti notáře podle
obchodního zákoníku. Právní rádce. 1994, č. 2, str. 45). Vidimací (§ 73
notářského řádu) se ověřuje jen to, že opis souhlasí doslovně s originálem
listiny a legalizací zase, že určitá osoba v přítomnosti notáře listinu
vlastnoručně podepsala nebo podpis na listině uznala za vlastní. Obdobně se,
byť pouze k ověřování kopií, vyjádřila Radka Chlebcová v článku Veřejná listina
a její použití v mezinárodním a evropském právu, I. část. uveřejněném v Právním
fóru, č. 1, str. 27. Autorka uvedla, že sama kopie listiny svůj soukromý
charakter po ověření nezmění, ale jejich součástí se nově stane veřejná listina
v podobě ověřovací doložky, pouze na niž se pak vztahují účinky spojené s
veřejnou listinou. Konečně odborná právní praxe hovoří o jediné výjimce, kdy
ověřovací doložku notáře nelze považovat za veřejnou listinu, a to doložku, jíž
se provádí autorizovaná konverze dokumentů (srov. Bílek, P., Fiala, R.,
Jindřich, M., Wawerka, K. a kol. Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 4.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 48 – 52). Rovněž v souladu s tímto
výkladem je i rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 25/2006 Sb. rozh.
civ.
Podle zjištění dovolacího soudu k bližším okolnostem dílčích skutků byl v bodě
11. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu užit písemný souhlas s umístěním
sídla společnosti MARCHAL, s. r. o., v prostorách ulice Máchova 23/469, Praha
2, 120 00, který dne 15. 2. 2005 udělili Ing. M. W. a M. W. Pod jejich podpisy
se na téže listině nachází ověřovací doložka s číslem ověřovací knihy
02-7812/2005 s podpisem tajemnice Evy Kökertové., pověřené notářkou JUDr. Miluší Peterkovou. Souhlas s umístěním sídla společnosti tvoří s ověřovací
doložkou fyzicky jedinou listinu, jež je založena na č. l. 566 trestního spisu. U skutku pod bodem 12. výroku o vině rozsudku městského soudu byl rejstříkovému
soudu předložen opět písemný souhlas s umístěním sídla, tentokráte společnosti
Smirnov Konzult, s. r. o., v prostorách ul. Máchova 23/469, Praha 2 120 00,
udělený opět M. W. a Ing. M. W. dne 21. 10. 2005, přičemž ke stejnému dni je
datována falešná ověřovací doložka ze dne 21. 10. 2005 s padělaným číslem
ověřovací knihy 10-356-7/2005 a s podpisem tajemnice Evy Kökertové, pověřené
notářkou JUDr. Miluší Peterkovou (viz č. l. 644). Jednání popsané v bodě 13. výroku o vině rozsudku obvodního soudu ze dne 13. 1. 2009 spočívalo v
předložení návrhu na zápis změn údajů v obchodním rejstříku ohledně společnosti
Kopule, s. r. o., jež se týkaly mj. zápisu nové jednatelky a společnice A. G.,
plnou moc ze dne 3. 2. 2006 udělenou obviněnému společností KOPULE, s.r.o. Zmocnitele při tomto úkonu zastupovala její nově zapisovaná jednatelka. Plná
moc je založena na č. l. 689 a opravňovala obviněného ke všem právním úkonům
spojeným se změnami společnosti, tj. k podepisování všech dokumentů týkajících
se této společnosti, k podávání a podepisování návrhů na zápis změn do
obchodního rejstříku, k podepisování notářského zápisu, smlouvy o převodu
obchodních podílů, dodatku ke společenské smlouvě, zápis z jednání valné
hromady atd. Pod bodem 14. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ze dne
13. 1. 2009 je dovolateli kladeno za vinu, že předložil Městskému soudu v Praze
spolu s návrhem na zápis změn údajů do obchodního rejstříku ohledně společnosti
Agatha s.r.o., v níž novým jednatelem (namísto obviněného A. S.) se měl stát Y. K., potvrzení o beztrestnosti tohoto nového jednatele. Potvrzení o
beztrestnosti vydalo Ministerstvo vnitra Ukrajiny a je na něm připojena
padělaná ověřovací doložka ze dne 20. 3. 2006 s falešným podpisem Kamily
Strejcovské pověřené notářkou Mgr. Naděždou Alšovou (viz č. l. 500). Konečně k
bodu 15. výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 1. 2009
lze blíže uvést, že obviněný A. S. předložil rejstříkovému soudu spolu s
návrhem na zápis změn údajů v obchodním rejstříku ohledně společnosti RAANANA,
s. r. o., čestné prohlášení ze dne 11. 5. 2006, jímž nová jednatelka O. G.
deklarovala, že souhlasí s jmenováním do funkce, je jí více jak 18 let a je
způsobilá k právním úkonům a bezúhonná, na její majetek nebyl prohlášen ani
ukončen konkurs, nebyla účastníkem nuceného vyrovnání a jako úpadce nebyla
nikdy účastníkem řízení o konkursu a vyrovnání, že jí nebyl uložen trest zákazu
činnosti a splňuje podmínky stanovené v § 6, 8 živnostenského zákona, že
splňuje podmínky stanovené v § 38l obchodního zákona a že se za společnost bude
podepisovat tak, jak je uvedeno na dané listině. Čestné prohlášení je doplněno
o nepravou ověřovací doložku s padělaným ověřovacím číslem ověřovací knihy
05-452/2006 a padělaným podpisem Evy Kökertové, pověřené notářkou JUDr. Miluší
Peterkovou (viz č. l. 753).
O skutečnosti, že v případě uvedených ověřovacích doložek se jedná o
falzifikáty, svědčí zejména vyjádření notářek JUDr. Miluše Peterkové a JUDr.
Naděždy Alšové (srov. č. l. 533, 596, 453 a 816). Není tak pochyb o nepravosti
dotčených ověřovacích listin. Třeba zdůraznit, že dovolateli nebylo kladeno za
vinu vytvoření falzifikátů, tj. padělání, ale užití těchto padělaných veřejných
listin v řízení o zápisech v obchodním rejstříku vedeném u Městského soudu v
Praze. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak nebylo stiženo vytýkanou vadou
absence jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 176 odst. 1
tr. zák.
Pokud dovolatel brojil proti nepřiměřenosti ukládaného trestu, ocitl se mimo
rozsah zákonného vymezení dovolacích důvodů. Proti výroku o trestu lze zásadně
podat dovolání odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Avšak ani
ten neumožňuje napadat nepřiměřenou přísnost trestu, byl-li uložen přípustný
druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný
čin, jímž byl obviněný uznán vinným. (Srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) S názorem
obviněného, že od spáchání trestného činu uplynula natolik dlouhá doba, že
uložený trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na
zkušební dobu třiceti měsíců se jeví jako nepřiměřeně přísný, se dovolací soud
ani neztotožnil. Trestné činnosti se obviněný dopustil v letech 2005 až 2006,
přičemž pravomocně bylo trestní stíhání ukončeno dne 8. 7. 2009, tedy 3 roky po
posledním dílčím útoku trestného činu podle § 176 odst. 1 tr. zák. Obviněnému
byl uložen trest v dolní polovině trestné sazby za přísnější ze dvou trestných
činů, jimiž byl uznán vinným, a to trest, který není spojen s omezením osobní
svobody. Ve prospěch obviněného rozhodl i odvolací soud v napadeném rozsudku,
jímž na rozdíl od soudu prvního stupně již neukládal obviněnému peněžitý trest.
V trestní věci obviněného tak podle názoru Nejvyššího soudu nedošlo k porušení
jeho ústavně garantovaných práv na projednání věci bez zbytečných průtahů,
resp. v přiměřené lhůtě jako součástí práva na spravedlivý proces, zakotvených
v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základ práv a svobod a v čl. 6 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č.
209/1992 Sb.
Dále obviněný A. S. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jenž spočívá ve dvou
alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod naplněn, pokud v
rozhodnutí určitý výrok chybí, tj. nebyl-li vůbec učiněn, ač se tak mělo stát,
podle druhé alternativy jde o případ, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale
není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí
(viz např. § 120 odst. 3 tr. ř.). Dovolatel však neuvedl žádné konkrétní
námitky, jimiž by objasnil, v čem spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu,
a pokud snad prostřednictvím tohoto důvodu napadal „kusá a neúplná“ odůvodnění
napadených rozhodnutí, Nejvyšší soud pouze připomíná, že podle § 265a odst. 4
tr. ř. není dovolání přípustné jen proti důvodům rozhodnutí.
Dovolatel byl přesvědčen, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo
na obhajobu. Tuto námitku výslovně nesubsumoval pod žádný z uplatněných
dovolacích důvodů, obsahově však neodpovídá ani jednomu z nich. Obviněný vytkl
odvolacímu soudu nerespektování zásad zakotvených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a
nesouhlasil především s tím, jakým způsobem městský soud provedl důkazní řízení
a jak hodnotil jednotlivé důkazy. Podle názoru obviněného založil soud svůj
závěr o vině pouze na jediném důkazu, což je neslučitelné s nálezem Ústavního
soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, publikovaného pod č. 81 ve sv.
33 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu ČR. Přestože k této nepřípustné námitce
Nejvyšší soud nepřihlížel, nad rámec dovolání nutno dodat, že citované
rozhodnutí Ústavního soudu na posuzovanou trestní věc nedopadá. Před Ústavním
soudem bylo vedeno řízení ve věci stěžovatele, který byl odsouzen pro trestný
čin neoprávněného držení platební karty na základě svědectví poškozeného. Další
nepřímé důkazy nebyly opatřeny a i v této jediné svědecké výpovědi byly mezery
a rozpory. Taková situace však ve věci obviněného A. S. nenastala. Navíc sám
obviněný ani nespecifikoval, který „jediný“ důkaz měl svou stručnou poznámkou v
dovolání na mysli. Výroky o vině učiněné ve věci rozhodujícími soudy vzešly ze
zákonně provedeného dokazování, jejich podkladem se staly především důkazy
listinné (jednotlivé písemnosti doplněné o padělané ověřovací doložky, které
obviněný přiložil k návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku), avšak i
výpovědi jednotlivých svědků, především notářek Mgr. Naděždy Alšové a JUDr.
Miluše Peterkové a dále O. G. a M. W. Všechny důkazy jednotlivě i ve svém
souhrnu svědčily o vině obviněného trestnými činy zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 tr. zák. linea první a padělání a
pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. a o
nevěrohodnosti a účelovosti obhajoby obviněného A. S., včetně jeho tvrzení o
účasti další osoby – P. K.
S ohledem na uvedené nelze mít ani žádné pochybnosti o naplnění materiální
stránky obou trestných činů, která byla hodnocena podle kritérií, jejichž
demonstrativní výčet je obsažen v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Dosavadní
judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že k naplnění materiálního znaku
trestného činu, tedy aby čin dosáhl stupně nebezpečnosti pro společnosti
vyššího než nepatrného, dojde v podstatě tam, kde byly naplněny již formální
znaky v běžně se vyskytujících případech. Nesplnění materiální podmínky
trestnosti přichází v úvahu pouze tam, kdy stupeň nebezpečnosti pro společnosti
v konkrétním případě při splnění formálních znaků určité skutkové podstaty,
nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro
společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím
případům (viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Skutková zjištění, k nimž v trestní věci obviněného dospěly soudy nižších
stupňů, umožňují jednoznačný závěr o potřebném stupni nebezpečnosti činů
spáchaných obviněným, který dlouhodobě evidentně ze zištné pohnutky tzv.
„zajišťoval cizím státním občanům“ možnost podnikat v České republice, resp.
zřejmě tím legalizovat jejich pobyt, a to prostřednictvím falešných dokumentů,
které předkládal obchodnímu rejstříku. I s ohledem na dobu a způsob páchání
trestné činnosti rozhodně nelze uvažovat o takových výjimečných skutkových
okolnostech, které by odůvodnily snížení stupně nebezpečnosti obou trestných
činů pod dolní hranici jejich typové nebezpečnosti pro společnost. Stejně lze
podpořit i správný závěr soudů ohledně naplnění subjektivní stránky, neboť
samotný charakter trestné činnosti nasvědčuje tomu, že obviněný se jí dopouštěl
v přímém úmyslu. Obviněný ve svém dovolání ani neuvedl žádné konkrétní
skutečnosti, které by mohly zpochybnit právní posouzení materiální i
subjektivní stránky trestných činů, kdy jen obecně vyjádřil svůj opačný názor –
tedy, že „z pohledu materiálního pojetí se nejedná o trestný čin“. K otázce
úmyslu pak pouze stroze konstatoval, že nebyl prokázán, čímž se však ocitl mimo
jakýkoli dovolací důvod, neboť Nejvyšší soud již uvedl, že skutkové námitky
nespadají pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. zák., ale tvoří jej
výhradně námitky proti aplikaci hmotného práva.
Nejvyšší soud tedy část obviněným uplatněných námitek, které byly podřaditelné
uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. zák.
posoudil jako nedůvodné. Ostatními námitkami, jež překročily rozsah možného
přezkumu v dovolacím řízení, se Nejvyšší soud zabývat nemohl. Napadené
rozhodnutí i jemu předcházející řízení tedy nebylo zatíženo vadami
nepřípustnosti trestního stíhání a v hmotně právním posouzení skutku a Nejvyšší
soud proto odmítl dovolání obviněného A. S. jako zjevně neopodstatněné podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný A. S. v úplném závěru svého podání učinil návrh, aby Nejvyšší soud
rozhodl „ve smyslu ustanovení § 265l tr. ř.“ o přerušení či odkladu výkonu
rozhodnutí. Dovolací soud citované ustanovení považoval za písařskou chybu,
neboť se týká přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí. Obsahově návrhu
obviněného odpovídá ustanovení § 265o tr. ř., podle kterého může předseda
senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon
rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. S ohledem na způsob rozhodnutí
dovolacího soudu však tento neshledal důvody pro takové rozhodnutí a o odložení
ani přerušení výkonu trestu uloženého dovolateli nerozhodoval.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný
(§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. května 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová