5 Tdo 482/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
7. srpna 2002 o dovolání, které podal obviněný J. R., proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 6 To 1041/2001, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 2 T 278/2000, t
a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný J. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 31. 7.
2001, sp. zn. 2 T 278/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze
dne 20. 2. 2002, sp. zn. 6 To 1041/2001, uznán vinným pokusem trestného činu
krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., který
spáchal tím, že „dne 2. 8. 2000 kolem 01.15 hodin v T., okr. T., na místní
tržnici v ulici P. v podnapilém stavu po vykopnutí otvoru v dřevěné stěně
prodejního stánku majitelky V. P. T. T., vnikl dovnitř stánku, kde poté byl
zjištěn a zajištěn hlídkou Obvodního oddělení Policie ČR Tachov, když k
odcizení věcí ze stánku nedošlo, avšak na stánku jeho majitelce způsobil škodu
ve výši 1050,- Kč“.
Za to byl obviněný podle § 247 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu
odnětí svobody ve výměře 6 měsíců nepodmíněně, k jehož výkonu byl podle § 39a
odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 6 To
1041/2001, byl vydán z podnětu odvolání obviněného J. R., které podal proti
rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 2 T 278/2000.
Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným pod bodem 1.
výroku o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr.
zák. a pod bodem 2. výroku o vině shora citovaným pokusem trestného činu
krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. Za to byl
odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání 12 měsíců nepodmíněně. Současně byl obviněný J. R.
podle § 228 odst. 1 tr. řádu uznán povinným nahradit poškozené V. P. T. T.
škodu ve výši 1050,- Kč.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací zrušil napadený rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1. a ve výroku o trestu. Následně
rozhodl o trestu ve vztahu k nezrušenému výroku o vině pod bodem 2., a to tak,
jak je výše uvedeno, a ohledně jednání popsaného pod bodem 1. výroku o vině
napadeného rozsudku soudu prvního stupně a kvalifikovaného jako trestný čin
zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. vrátil věc Okresnímu
soudu v Tachově, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Opis rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 6 To
1041/2001, byl obviněnému doručen dne 23. 4. 2002.
Tento rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl obviněný J. R. dne 30.
4. 2002 dovoláním, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle jeho názoru soud prvního stupně i soud odvolací nesprávně zhodnotily
provedené důkazy, což má za následek nesprávné právní posouzení skutku. Pokud
jde o jednání, které je mu kladeno za vinu, obviněný uvádí, že se skutečně
nacházel u předmětného stánku, u něhož zjistil, že má ve stěně otvor. K
ověření, zda se uvnitř stánku nenachází zloděj nebo jiná, např. zraněná osoba,
do stánku vstoupil. V tom okamžiku přijela policejní hlídka, kterou byl
zadržen. Podle přesvědčení obviněného není žádný důkaz o tom, že by měl v
úmyslu stánek na tržišti vykrást. Pokud jde o trasologické stopy na prknech
pocházejících z otvoru ze stánku, jejich vznik obviněný vysvětluje tím, že po
nich do stánku vešel, takže nemohou být rozhodujícím důkazem.
Závěrem podaného dovolání považuje obviněný za nepochybné, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení celého případu, a navrhuje
Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), aby podle § 265m
tr. řádu sám ve věci rozhodl tak, že se napadený rozsudek Krajského soudu v
Plzni zrušuje a obviněný J. R. se zprošťuje obžaloby.
K podanému dovolání obviněného J. R. a se vyjádřilo Nejvyšší státní
zastupitelství, které uvedlo, že skutková zjištění soudu prvního stupně
považuje za správná a odpovídající provedeným důkazům, a navrhuje proto toto
dovolání podle § 265j tr. řádu zamítnout jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal,
zda jsou v dovolání uvedeny všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo
podáno včas a oprávněnou osobou a zda dovolání poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek
odvolacího soudu, kterým byl jednak potvrzen jeden odsuzující výrok o vině
obviněného J. R. v rozsudku soudu prvního stupně a jednak mu byl uložen trest
[§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání
obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. P. H.,
bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr.
řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Tachově dne 30. 4. 2002, tj.
v místě a ve lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí
napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l)
nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr.
řádu). Obviněný odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci konkretizace dovolacího důvodu obviněný J. R. v dovolání
zejména uvedl, že ve věci dříve činné soudy nesprávně zhodnotily provedené
důkazy, zejména pokud jde o vinu. Nebylo proto podle jeho názoru prokázáno, že
by měl v úmyslu předmětný stánek vykrást. Existenci uplatněného dovolacího
důvodu tak obviněný spatřuje ve skutkových zjištěních učiněných ve věci soudem
prvního stupně a soudem odvolacím, která považuje za nesprávná a neprokazující,
že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu.
Jak ovšem vyplývá z § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o
sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání
je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu).
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. V trestní věci obviněného J. R. to pak znamená, že pro dovolací soud
je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak
je uvedeno ve výroku o vině pod bodem 2. v rozsudku soudu prvního stupně,
přičemž jeho skutkové závěry potvrdil i odvolací soud. Takto popsanému
skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako
pokusu trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm.
b) tr. zák.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného J. R. tedy nespočívá na nesprávném
právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není
dán. Obviněný totiž nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí,
ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových
zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp.
brojí proti tomu, že tato skutková zjištění nejsou správná. Domáhá se tím i
jiného hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na
právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ani hodnocení
důkazů provedené soudy prvního a druhého stupně, na jehož podkladě byl skutkový
stav zjištěn, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak
bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován
zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v
dovolání vycházejí z důvodu jiného, který v zákoně uveden není. Předmětem
dovolacích námitek se totiž staly tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních
soudů činných ve věci. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných
námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence
určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale nestačí jen formální
poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný J. R. i přes svůj odkaz na
konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí
dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 7. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y