5 Tdo 491/2025-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný Dušan Heger, trvale bytem Trhová 2308/1, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 7 To 406/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 40/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného Dušana Hegera odmítá.
1. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 podal dne 30. 5. 2024 obžalobu na obviněného Dušana Hegera u Obvodního soudu pro Prahu 10 pro přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 1 T 40/2024, byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován tento přečin, obžaloby zproštěn.
Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Pražská správa sociálního zabezpečení, Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 v neprospěch obviněného.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 7 To 285/2024, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V pořadí druhým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 10. 2024, sp. zn. 1 T 40/2024, byl obviněný uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr.
zákoníku. Za to mu byl podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 350 denních sazeb s výší denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 350 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, poškozené Pražská správa sociálního zabezpečení, Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 v neprospěch obviněného do výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Odvolání podal rovněž obviněný, a to do výroku o vině, trestu i proti adheznímu výroku. Odvolání proti výroku o náhradě škody podala i poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro hl. m. Prahu. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 7 To 406/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému Dušanu Hegerovi uložil povinnost nahradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hl. m. Prahu škodu ve výši 2 826 526 Kč, poškozené Pražské správě sociálního zabezpečení škodu ve výši 1 835 240 Kč, poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 554 122 Kč, poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 63 100 Kč a poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 182 234 Kč. Dále odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného Dušana Hegera. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, je podrobně popsán v rozsudku soudu prvního stupně a je účastníkům řízení dostatečně znám, přičemž pro účely rozhodnutí o dovolání obviněného není nezbytné jej opakovat.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Dušan Heger
prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž namítl nesprávné hmotněprávní posouzení učiněných skutkových zjištění. Následně však označil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který by výtkám dovolatele odpovídal. Podle obviněného odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který v rozhodnutí „NS 12/2002-T 297“, resp. „TR NS 45/2008-T 1086“, konstatoval, že skutečnost, že obviněný byl členem statutárního orgánu obchodní společnosti, jež je plátcem předmětných zákonných odvodů, není dostatečným podkladem pro závěr o spáchání trestného činu podle § 241 tr. zákoníku, pokud společnost nebyla schopna plnit tyto odvody z důvodu špatné finanční situace. Dále obviněný ve shodě se svojí obhajobou uplatňovanou již v předchozím řízení zdůraznil, že od prosince roku 2018 měl akcionářem zakázáno schvalovat jakékoli platby a uvolňovat finanční prostředky, k tomu byl oprávněn pouze A. K. Dále dovolatel namítl, že hlavní účetní A. S. jej nikdy neinformovala, že nebyly odvedeny povinné platby za zaměstnance. Obviněný poukázal i na dopady opatření v souvislosti s COVID 19, které ovlivnily možnost plnit povinné odvody. Rovněž další argumentace dovolatele byla totožná jako v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s níž se vypořádal již odvolací soud. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Městskému soudu v Praze a tomuto přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. 5. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle státního zástupce soudy nižších stupňů učinily dostatečná skutková zjištění a není dán žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Státní zástupce vyslovil pochybnost, zda dovolání obviněného bylo podáno v zákonné lhůtě, pokud ano, navrhl je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejdříve zkoumal, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro podání dovolání a pro jeho projednání podle § 265a až § 265f tr. ř., a shledal, že tomu tak není. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání sice je ve věci přípustné a bylo podáno oprávněnou osobou, avšak nebylo podáno v zákonné lhůtě ve smyslu § 265e odst. 1 až 4 tr. ř.
7. V souvislosti s posouzením této otázky je nutno připomenout, že podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému směřuje. Jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci i opatrovníku, pak podle § 265e odst. 2 tr. ř., běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. V souladu s ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Podle § 265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné. K běhu dovolací lhůty je třeba připomenout, že podle § 60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší pracovní den (§ 60 odst. 3 tr. ř.). 8. Z předloženého spisu a obsahu doručenek zařazených na č. l. 349 jednoznačně vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl obhájkyni obviněného JUDr. Janě Sládkové doručen do datové schránky dne 23. 12. 2024, přičemž ve lhůtě 10 dní od doručení se obhájkyně obviněného do datové schránky nepřihlásila, proto ve smyslu § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, poslední den této 10 denní lhůty se považuje za den doručení. Tento závěr je v souladu i s § 64 odst. 4 tr. ř. Obhájkyni obviněného tedy bylo doručeno fikcí dne 2. 1. 2025. Lhůta pro podání dovolání přitom začala běžet až dne 10. 1. 2025, kdy rozsudek odvolacího soudu byl doručen obviněnému do vlastních rukou, což potvrdil vlastnoručním podpisem. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že poslední den lhůty k podání dovolání připadl na pondělí 10. 3. 2025. Z obsahu dovolání datovaného dne 27. 2. 2025 (č. l. 356 až 361 spisu) přitom vyplývá, že bylo elektronicky podepsáno obhájkyní dne 12. 3. 2025 v čase 00:01 hod. a odesláno do datové schránky soudu prvního stupně dne 12. 3. 2025 v čase 00:19:27 hod. Na toto podání obhájkyně bylo soudem prvního stupně reagováno dne 17. 3. 2025 výzvou k odstranění vad podaného dovolání (viz č. l. 362 spisu). Na výzvu k odstranění vad dovolání reagovala obhájkyně podáním, které sice datovala dnem 9. 3. 2025 (viz č. l. 363 až 368 spisu), k němuž přiložila i plnou moc datovanou dnem 6. 3. 2025 (viz č. l. 369 spisu), nicméně toto dovolání obviněného je elektronicky obhájkyní podepsáno dne 25. 3. 2025 v čase 14:13 hod. a odesláno je do datové schránky soudu prvního stupně 25. 3. 2025 v čase 14:21:57 hod. 9. Bylo-li dovolání podáno až dne 12. 3. 2025, resp. následně doplněno a upraveno dne 25. 3. 2025 (viz dovolání na č. l. 356, resp. na č. l. 363 spisu, a záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu Obvodního soudu pro Prahu 10 na č. l. 361 spisu a č. l. 370 spisu), je zřejmé, že bylo podáno po uplynutí lhůty pro podání dovolání stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř. a že tato lhůta nebyla zachována ani podle ustanovení § 265e odst. 3 tr. ř. Navrácení lhůty k podání dovolání přitom není přípustné (§ 265e odst. 4 tr. ř.).
10. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného Dušana Hegera odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť bylo podáno opožděně, aniž by na jeho podkladě mohl přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení s ohledem na dovolatelem uvedený dovolací důvod.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 6. 2025
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu