5 Tdo 505/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010 o
dovolání, které podal obviněný Ing. P. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 To 48/2009, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 3/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 40 T 3/2008, byl
obviněný Ing. P. K. uznán vinným trestnými činy pletich při veřejné soutěži
a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), a zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se
dopustil tím, že v postavení náčelníka Vojenské ubytovací a stavební správy
Praha v hodnosti plukovníka, v němž byl podle rozkazu ministra obrany č.
36/2001 účinného od 21. 12. 2001 odpovědný za zadávání, organizování a
vypořádávání veřejných zakázek v souladu s právními a vnitřními předpisy a
podle směrnice č. 50221/14/2001-ES ze dne 21. 12. 2001 za komplexní realizaci
veřejných zakázek a plnil funkci zadavatele veřejné zakázky ve formě
zjednodušeného zadávání podle § 49a zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání
veřejných zakázek, ve znění účinném do 30. 4. 2004, na výstavbu technických
prostředků zabezpečení objektu vily v ulici N. M. v P. , která je ve
vlastnictví České republiky a ve správě Ministerstva obrany České republiky,
tedy v rámci akce „VUSS Praha – Technická bezpečnost, III. etapa, dílčí akce
(útvar) 7103 – vila M. , dne 19. 5. 2003 určil tři členy výběrové komise ve
složení Ing. J. B. , Ing. P. K. a T. Š. a tři obchodní společnosti k
obeslání výzvy k podání nabídky, jimiž byly Trade FIDES, a. s., TECHNICOM, s.
r. o., a GiTy, a. s., a tyto obchodní společnosti také vyzval k účasti na
výběrovém řízení na uvedenou zakázku. Následně obviněný na návrh výběrové
komise ze dne 13. 6. 2003, s nímž vyjádřil písemný souhlas, jako nejvhodnější
vybral nabídku obchodní společnosti Trade FIDES, a. s., která nabídla ve
výběrovém řízení nejnižší nabídkovou cenu ve výši 5 206 959,- Kč. S posledně
jmenovanou obchodní společností pak obviněný uzavřel dne 17. 6. 2003 smlouvu o
dílo, přestože jí fakticky umožnil provedení značné části prací na instalaci
technických prostředků již v průběhu stavební rekonstrukce objektu vily v ulici
N. M. , kterou realizovala obchodní společnost VESTAP Pardubice, s. r. o., v
období od 10. 3. 2003 do 29. 5. 2003. Současně bylo obviněnému známo, že tyto
práce byly prováděny a ze značné části dokončeny ještě před výzvou k účasti na
zmíněném výběrovém řízení. Popsaným způsobem obviněný porušil zákon o zadávání
veřejných zakázek a při srozumění s tím, že zisk z realizace dané zakázky
provedené v rozporu se zákonem o zadávání veřejných zakázek připadne obchodní
společnosti Trade FIDES, a. s., vyhlásil uvedenou veřejnou soutěž za situace,
kdy posledně jmenovaná obchodní společnost byla zvýhodněna před dalšími
účastníky výběrového řízení tím, že jí bylo umožněno provedení části prací bez
vědomí ostatních účastníků tohoto řízení před jeho zahájením.
Pokud jde o trest, rozhodl soud prvního stupně tak, že podle § 24 odst. 1 tr.
zák. upustil od potrestání obviněného Ing. P. K.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 40 T 3/2008,
podali odvolání jednak obviněný Ing. P. K. a jednak v jeho neprospěch státní
zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. O odvolání státní
zástupkyně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4
To 48/2009, tak, že z jeho podnětu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.
řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o upuštění od
potrestání. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že
podle § 128a odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložil
obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a
§ 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 1 roku. Týmž rozsudkem pak odvolací soud podle § 256 tr.
řádu zamítl odvolání obviněného, neboť ho neshledal důvodným.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze (třebaže ho v dovolání označil
nesprávně jako usnesení) napadl obviněný Ing. P. K. dne 30. 11. 2009
prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného v řízení nebyly
prokázány znaky skutkové podstaty trestného činu pletich při veřejné soutěži a
veřejné dražbě ve smyslu § 128a odst. 1 tr. zák. a s poukazem na odůvodnění
rozsudků soudů prvního a druhého stupně obviněný vytýká nedostatečný rozsah
dokazování, a to zejména ve vztahu k jeho úmyslu způsobit jinému škodu či
opatřit sobě nebo jinému prospěch, resp. zvýhodnit některého soutěžitele.
Obviněný je přesvědčen, že podepsání smlouvy bez dalšího neznamená naplnění
subjektivní stránky zmíněného trestného činu a že soudy obou stupňů nesprávně
posoudily i jeho znak spočívající ve „zjednání výhodnějších podmínek“. Obviněný
zpochybnil i naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl rovněž uznán
vinným. V této souvislosti obviněný namítl, že soudy nižších stupňů mu
neprokázaly úmysl způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch. Jak dále obviněný zdůraznil, dosud zjištěný skutkový stav
zakládá pochybnosti o zavinění obviněného ve vztahu k uvedenému trestnému činu.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 To 48/2009, a
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 40 T 3/2008, a aby
posledně jmenovanému soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. P. K.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státní zastupitelství.
Podle jeho názoru obviněný jednal v souvislosti s veřejnou soutěží a za této
situace si byl vědom toho, že svým jednáním zvýhodní obchodní společnost Trade
FIDES, a. s., oproti ostatním soutěžitelům. Pokud obviněný umožnil jmenované
obchodní společnosti provádět zadávané dílo, znemožnil tím podle státního
zástupce vybrat jiného soutěžitele jako vítěze soutěže. Obviněný tedy zjednal
této obchodní společnosti výhodnější podmínky, takže státní zástupce je
přesvědčen, že obviněný jednal tímto způsobem přinejmenším v nepřímém úmyslu ve
smyslu § 4 písm. b) tr. zák.
Jak dále státní zástupce zdůraznil, vzhledem k popsaným okolnostem obviněný
jednal též v úmyslu opatřit prospěch obchodní společnosti Trade FIDES, a. s.,
neboť věděl o probíhající realizaci díla, které mělo být údajně teprve v
budoucnu provedeno subjektem vybraným ve veřejné soutěži na základě jejích
výsledků. Pokud za této situace obviněný vyhlásil zmíněnou soutěž, jednal podle
státního zástupce již s cílem zjednat obchodní společnosti Trade FIDES, a. s.,
výhodu, a to v podobě předem rozhodnutého výběrového řízení. V dosaženém
prospěchu pro jmenovanou obchodní společnost státní zástupce spatřuje rovněž
zamýšlený následek jednání obviněného. Obdobně je podle přesvědčení státního
zástupce možné posoudit spáchaný skutek i jako trestný čin zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., byť i zde obviněný
napadl právní závěry ohledně zavinění. Státní zástupce zdůraznil, že rovněž v
případě tohoto trestného činu obviněný jednal v úmyslu opatřit jinému
neoprávněný prospěch.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť ho považuje
za zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. P. K. podal
dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném
místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je
dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání
obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. P. K. opírá jeho existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod
podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který
byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký
v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že
rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují
dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem,
popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá
skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na
ni dopadalo.
Obviněný Ing. P. K. však především nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli
právními) závěry, když podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně
vyhodnotily důkazy provedené v této trestní věci. Existenci dovolacího důvodu
tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu částečně shledává v chybném
procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení
důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho
obviněný vyvozuje i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely.
Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje
nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého
ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro
obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávné (odlišné, neúplné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde není
zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, ale jde o mimořádný
opravný prostředek určený k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních
a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací
důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu
jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání
správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat,
popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět
dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud tedy není
obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu
druhého stupně a z hlediska všech vytýkaných vad. Dovolací soud nemůže
přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to
ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním
posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž
dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z
omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Bez opětovného provedení důkazů je ovšem dovolací soud nemůže hodnotit odlišně,
než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný Ing. P. K. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence
je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení
skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění
důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale
tento svůj názor dovozoval částečně jen z námitek proti hodnocení provedených
důkazů a z nedostatečného rozsahu dokazování, pak soudům nižších stupňů
nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen
v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž
nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací
soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy
nižších stupňů. V trestní věci obviněného Ing. P. K. to pak znamená, že pro
dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný
dopustil skutku tak, jak je popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl
Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve
svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková
zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových
zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestných činů pletich při
veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 tr. zák. a zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jak správně
uzavřely soudy nižších stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v
dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného Ing. P. K. ,
jejímž prostřednictvím vytýká porušení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto
případě jde o institut trestního práva procesního vyplývající ze zásady
presumpce neviny ve smyslu § 2 odst. 2 tr. řádu, takže ani případné porušení
uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své
dovolání.
Ostatní námitky obviněného Ing. P. K. sice již odpovídají tomuto uplatněnému
dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud je nepovažuje za důvodné. Takovou je
především námitka obviněného, kterou zpochybnil naplnění znaku objektivní
stránky trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §
128a odst. 1 tr. zák. spočívajícího ve zjednání výhodnějších podmínek.
Nejvyšší soud k této námitce především připomíná, že uvedeného trestného činu
se dopustil ten, kdo v souvislosti s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v
úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjednal
některému soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky
na úkor jiných soutěžitelů. Objektivní stránku trestného činu zde tedy naplnil
pachatel, který zjednal konkrétní osobě vystupující jako soutěžitel ve veřejné
soutěži nebo jako účastník veřejné dražby určitou výhodu (nejen finanční, ale i
jinou majetkovou), jež byla na úkor jiných soutěžitelů, přičemž se nevyžaduje
nějaká konkrétní výše této výhody. Z hlediska subjektivní stránky byl nutný
úmysl pachatele, který navíc směřoval k tomu, aby pachatel způsobil jinému
škodu nebo opatřil sobě nebo jinému prospěch. K naplnění tohoto záměru
pachatele v podobě způsobení škody či získání prospěchu ovšem nemuselo dojít,
protože pokud se tak stalo a pachatel způsobil značnou škodu, resp. dosáhl
značného prospěchu, byly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty
trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst.
2 písm. b) tr. zák.
Jak vyplývá v posuzované věci z tzv. právní věty rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 40 T 3/2008, jednání obviněného Ing. P. K.
spočívalo v tom, že zjednal výhodnější podmínky některému soutěžiteli na úkor
jiného soutěžitele. Za výhodnější podmínky u veřejné soutěže lze považovat
takové podmínky, které zvýhodňují některého či některé soutěžitele před
ostatními. V konkrétní rovině se může jednat též o zadání a provedení určitých
prací ještě před vyhlášením veřejné soutěže na dodávku takových prací, jak tomu
bylo právě v trestní věci obviněného. Z popisu rozhodných skutkových zjištění
je totiž zcela zřejmé, že v důsledku jednání obviněného došlo k porušení tehdy
platného zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném
v době spáchání činu. Vítězem veřejné soutěže vyhlášené obviněným se totiž stal
soutěžitel, který již předtím z větší části provedl na předmětné nemovitosti
práce, jichž se týkala veřejná soutěž, a učinil tak ještě před výzvou k účasti
na výběrovém řízení (viz zejména ustanovení § 4 odst. 2 a § 11 odst. 1 cit.
zákona).
Obviněný Ing. P. K. tedy v postavení osoby jednající za zadavatele veřejné
zakázky v podstatě obešel zákon o zadávání veřejných zakázek a umožnil obchodní
společnosti Trade FIDES, a. s., jako soutěžiteli uskutečnit veřejnou zakázku
ještě před ukončením veřejné soutěže. Popsaným jednáním získala jmenovaná
obchodní společnost výhodnější podmínky na úkor dalších dvou soutěžitelů –
obchodních společností TECHNICOM, s. r. o., a GiTy, a. s., neboť ty byly
prakticky vyloučeny z případného provedení veřejné zakázky, která již byla
uskutečněna jiným soutěžitelem. Na tomto závěru přitom nemůže nic změnit ani
skutečnost, že obchodní společnost Trade FIDES, a. s., nakonec zvítězila ve
veřejné soutěži, neboť podala jejímu zadavateli nejnižší nabídkovou cenu.
Zjednaná výhoda zde totiž spočívá právě ve shora popsaném neregulérním průběhu
veřejné soutěže. Nejvyšší soud proto nemá žádné pochybnosti o tom, že obviněný
zjednal v souvislosti s veřejnou soutěží ve smyslu § 128a odst. 1 tr. zák.
jinému soutěžiteli (tedy obchodní společnosti Trade FIDES, a. s.) výhodnější
podmínky. Námitka založená na opačném tvrzení obviněného je tudíž nedůvodná.
Pokud jde o námitky obviněného Ing. P. K. , jimiž zpochybnil naplnění
subjektivní stránky trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě
podle § 128a odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud je rovněž nepovažuje za
opodstatněné. Jak již bylo výše uvedeno, ke spáchání tohoto trestného činu se
vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž úmysl pachatele navíc směřuje nad rámec
objektivní stránky k tomu, aby způsobil jinému škodu nebo opatřil sobě nebo
jinému prospěch. Z rozhodných skutkových zjištění učiněných v posuzované věci
je pak zřejmé, že u obviněného byly splněny tyto předpoklady. Obviněný totiž
věděl o tom, že ještě před ukončením veřejné soutěže (tedy před výzvou k účasti
na výběrovém řízení) provedla podstatnou část prací, kterých se týkala veřejná
zakázka, obchodní společnost Trade FIDES, a. s., jež se později stala formálním
„vítězem“ veřejné soutěže. Obviněný tedy musel již před vyhlášením veřejné
soutěže předpokládat, že jmenovaná obchodní společnost získá odměnu za
provedení prací, které byly předmětem veřejné zakázky. Zároveň tím obviněný
zcela vědomě znemožnil provést tytéž práce ostatním zájemcům o veřejnou zakázku
(tj. obchodním společnostem TECHNICOM, s. r. o., a GiTy, a. s.), kteří se stali
jen formálními účastníky veřejné soutěže, protože za popsané situace již nebylo
co zhotovit.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu pletich při veřejné soutěži
a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 tr. zák. zde vyplývá nejen z charakteru a
způsobu jednání obviněného Ing. P. K. popsaného ve skutkové větě ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností,
zejména pak ze záměru obviněného a z neodvratnosti následku v podobě
výhodnějších podmínek, které měl určitý soutěžitel, jemuž obviněný opatřil
prospěch, a to na úkor jiných soutěžitelů. S takovým následkem musel obviněný
počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Pro posouzení subjektivní stránky trestného činu pletich při veřejné soutěži a
veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 tr. zák. má dále význam rovněž postavení
obviněného Ing. P. K. , od kterého se odvíjí i zvláštní povinnosti, jejichž
porušení odůvodňuje závěr o jeho úmyslném zavinění. Obviněný totiž vystupoval
ve funkci náčelníka Vojenské ubytovací a stavební správy v Praze v hodnosti
plukovníka a byl to právě on, kdo byl odpovědný za zadávání, organizování a
vypořádávání veřejných zakázek. V tomto postavení byl tedy obviněný povinen
dodržovat jednak zákonné normy, jednak interní normy, které byly pro něj
závazné (zejména rozkaz ministra obrany ze dne 21. 12. 2001, č. 36/2001, a
směrnici ministra obrany z téhož dne č. 50221/14/2001-ES pro zadávání veřejných
zakázek). Proto Nejvyšší soud neakceptoval ani tvrzení obviněného, že jeho
jednání spočívající v potvrzení výběru soutěžitele a v podepsání příslušné
smlouvy o dílo nezakládá úmysl zvýhodnit obchodní společnost Trade FIDES, a.
s., na úkor jiných soutěžitelů. Obviněný zde zneužil své postavení osoby
jednající za zadavatele veřejné zakázky k tomu, aby opatřil výhodu jmenované
obchodní společnosti, jak o tom jednoznačně svědčí i zmíněné úkony spočívající
v potvrzení výběru vítěze výběrového řízení a podepsání smlouvy s ním. Teprve
na základě těchto úkonů jednak obviněný uskutečnil svůj úmysl předpokládaný v
ustanovení § 128a odst. 1 tr. zák. a jednak dovršil naplnění ostatních znaků
citované skutkové podstaty spočívajících zejména ve zjednání výhodnějších
podmínek pro jednoho soutěžitele na úkor ostatních soutěžitelů.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje námitku obviněného Ing.
P. K. , jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky
trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst.
1 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen, za neopodstatněnou.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného, kterými vytýká
nesprávné posouzení objektivní a subjektivní stránky trestného činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl
rovněž uznán vinným. Ani tyto námitky nejsou důvodné.
K posledně zmíněnému trestnému činu Nejvyšší soud především připomíná, že se ho
dopustí veřejný činitel (§ 89 odst. 9 tr. zák.), který v úmyslu způsobit jinému
škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou
pravomoc způsobem odporujícím zákonu [jde o alternativu podle § 158 odst. 1
písm. a) tr. zák.]. Objektivní stránka zde tedy spočívá v porušení zákona při
výkonu pravomoci veřejného činitele, a to ve formě výkonu určité pravomoci
pachatele takovým způsobem, který je v rozporu s určitým zákonem. Tímto zákonem
přitom mohl být např. i zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve
znění pozdějších předpisů, který v posuzované věci porušil právě obviněný Ing.
P. K. Jestliže totiž obviněný jednal způsobem podrobně popsaným v tzv.
skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nelze mít podle
názoru Nejvyššího soudu žádné pochybnosti o naplnění objektivní stránky
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a) tr. zák.
Obviněný byl jako příslušník ozbrojených sil a náčelník Vojenské ubytovací a
stavební správy v Praze nepochybně veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 9
tr. zák., protože se podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používal
přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů
svěřena. Součástí úkolů společnosti a státu, k jejichž splnění měl obviněný
potřebnou pravomoc, bylo i zadávání, organizování a vypořádávání veřejných
zakázek na stanoveném úseku v rezortu Ministerstva obrany. Obviněný však
vykonával tuto pravomoc způsobem odporujícím zákonu, protože porušil zejména
ustanovení § 4 odst. 2 a § 11 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání
veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, když v souvislosti s veřejnou
zakázkou na dodávku určitých prací nezajistil všem účastníkům vyhlášené veřejné
soutěže rovné podmínky a zvýhodnil jednoho soutěžitele na úkor ostatních.
Námitky obviněného založené na opačném tvrzení jsou proto nedůvodné.
Totéž platí o námitkách obviněného Ing. P. K. zpochybňujících naplnění
subjektivní stránky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Zde lze zcela odkázat na závěry, které
Nejvyšší soud učinil ohledně stejně formulované subjektivní stránky trestného
činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 tr. zák.
I v případě zneužití pravomoci veřejného činitele byl totiž obviněný veden
záměrem zvýhodnit obchodní společnost Trade FIDES, a. s., na úkor jiných
účastníků veřejné soutěže a opatřit jí neoprávněný prospěch v podobě získání
veřejné zakázky na provedení stanovených prací. Toho pak obviněný dosáhl v
rámci své rozhodovací pravomoci, která se týkala průběhu a vyhodnocení výsledků
veřejné soutěže. Navíc obviněný založil své námitky proti tomu, jak bylo
posouzeno jeho úmyslné zavinění u obou trestných činů, částečně na argumentaci,
kterou zpochybnil výsledky provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů.
Takové námitky však nejsou způsobilé naplnit jím uplatněný dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak již bylo podrobně vysvětleno.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že
obviněný Ing. P. K. podal proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze
dovolání, které se opírá o námitky, jež sice částečně odpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky
nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž
nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové
přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném
zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, proto tak učinil.
Poučení :Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr.
řádu).
V Brně dne 23. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. František Púry