5 Tdo 508/2010-III.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. června 2010 v
trestní věci obviněných MVDr. J. M. , a J. S. , vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 1 T 4/2007, v řízení o dovolání obviněného MVDr. J. M.
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 2 To
75/2009, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. S. n e b e r e do vazby.
Obviněný MVDr. J. M. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 2 To
75/2009, jímž byl částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6.
2009, sp. zn. 1 T 4/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. v
části výroku o náhradě škody týkající se deseti poškozených, přičemž ohledně
zrušené části výroku o náhradě škody učinil vrchní soud nové rozhodnutí podle §
259 odst. 3 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl z podnětu dovolání obviněného MVDr. J. M. usnesením ze
dne 2. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 508/2010, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 2 To
75/2009, ohledně obviněného MVDr. J. M. Obviněný J. S. sice nepodal v
dané věci dovolání, avšak důvod, pro který zrušil Nejvyšší soud napadený
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, prospíval i obviněnému J. S. Nejvyšší
soud proto rozhodl podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 261 tr.
ř. a zrušil citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci také ohledně obviněného
J. S. Současně byla podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušena také další obsahově
navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Vrchnímu soudu v Olomouci
přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vzhledem k tomu, že obviněný J. S. vykonává trest odnětí svobody, který mu
byl uložen výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, proti němuž podal dovolání obviněný MVDr.
J. M. , bylo nutné po zrušení napadeného rozhodnutí rozhodnout o vazbě
obviněného J. S. ve smyslu ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. (ve znění
zákona č. 200/2002 Sb.).
Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že v současném stadiu trestního řízení
není u obviněného dána žádná konkrétní skutečnost, která by mohla vzbudit
důvodnou obavu ve smyslu § 67 písm. a) až c) tr. ř., tedy že obviněný uprchne
nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, že bude
působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit
objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo že by opakoval
trestnou činnost, pro niž je stíhán. V dosavadním trestním řízení nebyl
obviněný ve vazbě a v průběhu dovolacího řízení rovněž nenastala žádná
skutečnost zakládající důvodnost vazby.
Nejvyšší soud proto rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný J.
S. nebere do vazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 2. června 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: 265b/1g
Spisová značka: 5 Tdo 508/2010
Datum rozhodnutí: 02.06.2010
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 4 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí: D
5 Tdo 508/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2.
června 2010 o dovolání, které podal obviněný MVDr. J. M. proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 2 To 75/2009, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T
4/2007, t a k t o :
Z podnětu dovolání obviněného MVDr. J. M. se ohledně tohoto obviněného
podle § 265k odst. 1 tr. ř. a ohledně obviněného J. S. podle § 265k odst. 2 tr.
ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. z r u š u j e rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 2 To 75/2009.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci p ř i k a z
u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í
Obvinění MVDr. J. M. a J. S. byli rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26.
6. 2009, sp. zn. 1 T 4/2007, uznáni vinnými trestnými činy podvodu podle § 250
odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 265/2001
Sb., (dále jen „tr. zák.“) a neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2
písm. a) tr. zák., kterých se měli dopustit v podstatě tím, že od 5. 9. 1995 do
16. 6. 1998 jako společníci (nikoliv „majoritní vlastníci“) a jednatelé
společnosti 1. Moravský kapitálový a investiční servis, s. r. o., se sídlem v
B., (dále jen „Společnost“) bez licence České národní banky působit jako banka
uzavřeli prostřednictvím obchodních zástupců po území celé České republiky s
celkem 605 poškozenými osobami dohromady 637 smluv o kapitálovém zhodnocení a
oboustranné podpoře zájmů, v nichž se Společnost zavázala převzít od
poškozených vklad do kapitálového portfolia Společnosti a vyvíjet činnost k
zajištění smluvní odměny poškozených ve výši 21 % ročně ze základního vkladu,
který činil 5.000,- Kč, 25 % ročně z investičního vkladu, který představoval
vše nad rámec základního vkladu, případně 19,5 % ročně z vkladu poškozeného –
nečlena I. k. M., a tuto odměnu vyplatit do 13. dne měsíce následujícího od
uplynutí jednoho roku trvání smlouvy. Žádnou takovou činnost vedoucí ke
zhodnocení vkladů však obvinění nevyvíjeli, již od počátku uzavírání smluv jim
muselo být zřejmé, že smluvní závazky nebude Společnost schopna většině
poškozených splnit, a byli tedy srozuměni s nevyplacením vkladů a odměn,
přičemž na základě uvedených smluv získali celkem 8.454.173,50 Kč, z čehož
vyplatili poškozeným 91.510,- Kč, tedy způsobili celkovou škodu 8.362.663,50
Kč. Za tuto trestnou činnost soud uložil každému z obviněných úhrnný trest
odnětí svobody podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák., a
to obviněnému MVDr. J. M. v trvání sedmi roků a obviněnému J. S. v trvání pěti
roků. Pro výkon uložených trestů odnětí svobody byli obvinění zařazeni podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně podle § 49 odst.
1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. krajský soud uložil obviněným trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v
obchodních společnostech a družstvech a v zákazu podnikání s předmětem bankovní
činnost. Obviněnému J. S. bylo uloženo podle § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák.
ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní. Soud rovněž rozhodl v
adhezním řízení tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. vyslovil povinnost oběma
obviněným společně a nerozdílně nahradit poškozeným specifikovaným ve výroku o
vině škodu, přičemž někteří poškození byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni
se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadli obvinění odvoláními, z
jejichž podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 2
To 75/2009, podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený
rozsudek v části výroku o náhradě škody, jež se týkala poškozených PhDr. D. T.
- S., Ing. S. T., A. T., M. T., D. R., B. M., Ing. V. K., E. Š., RNDr. M. K. a
Mgr. N. P. Odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněným podle § 228 odst. 2 tr. ř. uložil povinnost společně a nerozdílně
jmenovaným poškozeným zaplatit náhradu škody v částkách specifikovaných ve
výroku rozsudku a zároveň soud devět z těchto poškozených podle § 229 odst. 2
tr. ř. odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Obviněný MVDr. J. M. podal prostřednictvím svého obhájce proti
citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které opřel o důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Mimořádný opravný prostředek směřoval dovolatel výhradně proti výroku
odvolacího soudu, jímž zůstal rozsudek krajského soudu v rozsahu ostatních
výroků nezměněn (tj. kromě výroku o náhradě škody). Obviněný MVDr. J. M.
podrobně popsal průběh trestního řízení od zahájení trestního stíhání, tedy od
května 1999, do jeho pravomocného skončení (červen 2009). Upozornil na jím
nezaviněné výrazné průtahy, jež dosahovaly i několika let, a vyjádřil
přesvědčení, že soudy nerozhodly v jeho věci v přiměřené lhůtě, na což má
obviněný právo, jež je garantováno Listinou základních lidských práv a svobod a
také Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod. V návaznosti na tyto skutečnosti
dovolatel vyslovil domněnku, že jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v
trvání sedmi roků nelze vnímat jako spravedlivý, za takový však označil trest
při dolní hranici zákonné sazby podle § 250 odst. 4 tr. zák. nebo trest odnětí
svobody snížený pod dolní hranici příslušné sazby. K tomu obviněný připojil i
námitku proti typu věznice (věznice s ostrahou), do níž byl zařazen. Obviněný
vyslovil názor, že doba, jež uplynula od spáchání činu, a nepřiměřená délka
trestního řízení jsou okolnostmi, které měly významně ovlivnit úvahy soudu v
rozhodování, a to především při stanovení druhu a výměry trestu, včetně použití
ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod zákonem stanovenou
hranici. Vzhledem k uvedeným důvodům obviněný MVDr. J. M. navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil napadené rozsudky soudů obou stupňů, a to rozsudek vrchního soudu v
bodě III. výrokové části a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu
odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a dále, aby Nejvyšší soud sám rozhodl o
trestu obviněného tak, že mu uloží úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti
roků, popř. v kratším trvání, a pro výkon tohoto trestu ho zařadí do věznice s
dozorem.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr.
ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Učinila tak prostřednictvím státního
zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, podle jehož tvrzení
průtahy vyvolané orgány činnými v trestním řízení představovaly zhruba pětinu
celkové doby trvání trestního řízení, což podle něj není dobou zanedbatelnou.
Nepochyboval tak o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, které mělo
být prostředky trestního práva kompenzováno. Proto státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozsudek
odvolacího soudu v napadené části, jíž zůstal nezměněn výrok o trestu z
rozsudku krajského soudu, a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu
ohledně obviněného MVDr. J. M., a současně dovolacímu soudu navrhl rozhodnout
podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že by uložil jmenovanému obviněnému
nepodmíněný trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby
uvedené v § 250 odst. 4 tr. zák. Zařazení obviněného do určitého typu věznice
pak státní zástupce ponechal na úvaze Nejvyššího soudu a trest zákazu činnosti
navrhl uložit ve stejné výměře, jak učinil Krajský soud v Brně.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný MVDr. J. M. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím
obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na správném místě (§ 265e
tr. ř.), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné /
§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, a podané dovolání obsahuje všechny
náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Z obsahu dovolacích námitek vyplývá, že obviněný se alternativně domáhá
mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy aplikace ustanovení § 40 tr.
zák. K takovému zmírnění trestu může soud přistoupit mimo jiné i v případech,
shledá-li trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin nepřiměřeně
přísnou a bylo-li by možno dosáhnout účelu trestu i trestem kratším, a to s
ohledem buďto na okolnosti případu nebo poměry pachatele (§ 40 odst. 1 tr.
zák.). Při úvaze o použití tohoto zmírňujícího ustanovení musí být zvažována
jako jedno z neopominutelných hledisek určujících druh a výměru trestu i
materiální stránka činu, která však současně tvoří základ v rámci úvah o
splnění podmínek pro použití kvalifikované skutkové podstaty. Již z tohoto
důvodu je nezbytné, aby okolnost, která má vliv na stupeň nebezpečnosti
trestného činu pro společnost, byla zohledněna soudem již v rámci posuzování
materiálních podmínek trestnosti činu a promítla se tak i do výroku o vině
odsuzovaného pachatele. Konkrétní námitky obviněného týkající se nezohlednění
zjištěných průtahů v trestním řízení a jeho nepřiměřené délky v rámci úvah o
vině obviněného, tak v zásadě odpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýkaly napadenému rozsudku i jemu
předcházejícímu řízení vadu v aplikaci hmotného práva. Nejvyšší soud proto na
jejich podkladě přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroků rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání a zjistil, že napadené rozhodnutí není správné. Vzhledem k tomu, že
vada výroku o trestu měla svůj původ ve výroku o vině, mohl Nejvyšší soud ve
smyslu § 265i odst. 3 věta druhá tr. ř., zrušit napadený rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci v celém rozsahu.
Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku snažil vypořádat s
otázkou splnění podmínek pro použití zvýšené trestní sazby ve smyslu § 88 odst.
1 tr. zák., přičemž vycházel především z výkladu tohoto ustanovení podaném v
rozhodnutí č. 34/1976 Sb. rozh. tr., podle něhož již stanovením určité
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při
jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. Krajský soud přitom v dané věci
neshledal okolnosti, jež by neodpovídaly ani nejlehčím běžně se vyskytujícím
trestným činům podvodu či neoprávněného podnikání. V rámci zkoumání
jednotlivých hledisek demonstrativně vyjmenovaných v ustanovení § 3 odst. 4 tr.
zák. zmínil soud především delší dobu páchání trestné činnosti, způsob
provedení, počet poškozených osob a „definitivní“ způsobení škody, za které
považoval to, že nebyla dosud obviněnými uhrazena.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je proto zcela zřejmé, že otázkou
délky, po kterou probíhalo v dané věci trestní stíhání, jakož i možnými
neodůvodněnými průtahy, se při právním posouzení skutku tento soud vůbec
nezabýval. V rámci úvah o naplnění materiální podmínky pro použití přísnější
trestní sazby u obou trestných činů se proto nijak neodrazila doba, která
uplynula od spáchání činu do doby rozhodnutí ve věci samé, přestože je třeba
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby i při formálním naplnění (v
daném případě pro výši škody) vždy posuzovat komplexně včetně těch, jež leží
mimo skutkovou podstatu trestného činu. V rámci právního posouzení skutku tak
Krajský soud v Brně nezohlednil žádným způsobem délku trestního řízení a
průtahy, k nimž ve věci došlo bez zavinění obviněných, ani je nezahrnul do
svého výčtu hledisek, jež mají význam pro splnění materiální podmínky použití
přísnější trestní sazby. V předmětné trestní věci bylo přitom již v této fázi
hodnocení důkazů a všech v úvahu přicházejících okolností nutné důsledně se
zabývat také tím, proč i za situace, kdy od zahájení trestního stíhání (květen
1999, viz usnesení o zahájení trestního stíhání a doručenky na č. l. 1, resp.
67) do vynesení odsuzujícího rozsudku (26. 6. 2009) uplynulo více jak deset
roků, zjištěné okolnosti podstatně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti
spáchaného činu až na úroveň předpokládanou ustanovením § 250 odst. 4 tr. zák.,
resp. § 118 odst. 2 tr. zák.
Krajský soud v té části svého rozsudku, v níž hodnotil skutečnosti významné při
ukládání trestu obviněným pouze konstatoval, že „se jedná o trestnou činnost, k
jejímuž dokončení došlo v polovině roku 1998, tedy před jedenácti lety“, aniž
by však jakkoli naznačil možné důsledky tohoto konstatování, resp. zaujal k
němu určitý postoj. Zejména bylo vhodné vyslovit se, zda podle názoru soudu
prvního stupně 11 roků uplynuvších od spáchání stíhaného skutku do doby jeho
projednání před soudem představovalo neúměrnou délku trestního řízení či
nikoli. V případě kladného stanoviska by pak bylo správné vyjádřit se rovněž k
otázce porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či práva na projednání
věci bez zbytečných průtahů garantovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, a zohlednit porušení těchto ústavních práv nejen při ukládání
trestu, nýbrž již při posuzování viny obou obviněných.
Tento nesprávný postup soudu prvního stupně nenapravil ani odvolací
soud, přestože se obviněný MVDr. J. M. již ve svém odvolání domáhal zohlednění
nejen dlouhotrvajícího trestního řízení, ale i svých osobních a rodinných
poměrů soudem. V reakci na tuto odvolací námitku se vrchní soud sice dotkl
otázky možných průtahů v trestním řízení, přičemž dospěl k závěru o existenci
jediného, a to v délce dvou let, kterou představovala doba od podání první
obžaloby ve věci do právní moci usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k
došetření. Byť následující období po podání obžaloby dne 31. 1. 2007 (zřejmě do
skončení věci) označil odvolací soud ze poměrně dlouhé, odpovídalo podle jeho
názoru rozsáhlosti spisového materiálu a počtu poškozených, jež si vyžádaly
delší přípravu pro konání jednotlivých hlavních líčení. K tomu považuje
Nejvyšší soud za nutné uvést, že dobu mezi podáním třetí obžaloby (první podaná
dne 5. 3. 2003 byla dne 18. 6. 2003 vzata zpět) a nařízením hlavního líčení ve
věci (31. 1. 2007 a 8. 4. 2008) není možné považovat za přiměřenou i s
přihlédnutím ke složitosti věci, kterou však s ohledem na její charakter mohlo
představovat v podstatě pouze organizační zajištění konání a průběhu hlavního
líčení včetně účasti těch svědků, které bylo třeba osobně před soudem
vyslechnout. Nejvyšší soud je tak přesvědčen, že i dobu téměř jeden a půl roku
mezi podáním třetí obžaloby a konáním prvního hlavního líčení, je nutné
považovat za neodůvodněný průtah trestního řízení, na kterém se obvinění nijak
nepodíleli.
Vrchní soud v souvislosti se zjištěním dvouletého průtahu trestního řízení
konstatoval, že je „třeba této skutečnosti při ukládání trestu věnovat jistou
pozornost“, přestože se dále vyjádřil tak, že z hlediska celkového trvání
řízení se jedná o zanedbatelnou dobu. Poukazem na konkrétní společenskou
nebezpečnost projednávané trestné činnosti však odvolací soud následně uzavřel,
že výrok o trestech, jak byly uloženy oběma obviněným, považuje za správný. Byť
trest v trvání sedmi let, k němuž byl odsouzen obviněný MVDr. J. M., následně
soud označil za trest přísný, uzavřel své úvahy tak, že nejde o trest
nepřiměřeně přísný. V souvislosti s tímto hodnocením výroku o trestu u
obviněného MVDr. J. M. vrchní soud vyjádřil zcela neakceptovatelný názor, že
zmiňovanou přísnost trestu bude moci soud prvního stupně zohlednit v řízení o
části trestné činnosti, kterou vyloučil ze společného řízení k samostatnému
projednání a rozhodnutí. Odvolací soud tak v podstatě v rozsahu vyloučených
skutků nejenže předjímal vinu obviněného MVDr. J. M. v rozporu s čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, ale svou povinnost přihlédnout v rámci
rozhodování o vině a trestu k vlastním zjištěním tím přenechal na jiném soudu,
jemuž tak v podstatě předem určil míru potrestání obviněného. Takovýmto
argumentem tak vrchní soud nemohl odůvodnit svůj postup v rámci přezkumného
řízení, kdy ponechal v platnosti nepodmíněné tresty odnětí svobody ve výměře
stanovené soudem prvního stupně.
Na tomto místě Nejvyšší soud jen stručně připomene genezi trestního stíhání v
předmětné trestní věci s tím, že ke zjištěným průtahům došlo výhradně v
důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení a obvinění se na jejich
vzniku (ani samotné době trvání trestního řízení) žádným způsobem nepodíleli.
Trestní stíhání obviněných bylo zahájeno doručením sdělení obvinění dne 26. 5.
1999, resp. 27. 5. 1999 (viz č. l. 67). Obžaloba byla v roce 2003 podána
dvakrát (viz č. l. 4709 a násl. a 5983 a násl.), přesto nebyla soudy
akceptována, a věc byla vrácena k došetření státnímu zástupci koncem roku 2005.
Následně státní zástupce podal v pořadí již třetí obžalobu dne 31. 1. 2007
(založena na č. l. 6501 a násl.), avšak konání hlavního líčení bylo nařízeno až
s odstupem více jak jednoho roku na 16. 5. 2008 (srov. č. l. 7164). Samotné
hlavní líčení bylo opakovaně odročováno, k čemuž nedali obvinění důvod ani v
jediném případě, pokud se výjimečně obviněný MVDr. J. M. nemohl osobně
zúčastnit hlavního líčení, požádal o konání hlavního líčení v jeho
nepřítomnosti (srov. č. l. 7391). Krajský soud v Brně vynesl odsuzující
rozsudek dne 26. 6. 2009. Ačkoli nelze popřít složitost případu, resp. spíše
rozsáhlost trestní věci s ohledem na počet poškozených osob a množství
uzavíraných smluv, je nutné celkovou dobu, po kterou bylo trestní stíhání proti
obviněným vedeno, považovat za nepřiměřenou a průtahy čítající téměř tři roky,
jež představovala pokaždé příprava soudu na první úkon ve věci (vrácení věci k
došetření a nařízení hlavního líčení), byly v této trestní věci neodůvodněné.
Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je tak zřejmé, že délka
trestního řízení a zjištěné průtahy v posuzované věci nebyly ani v odvolacím
řízení považovány za hledisko, jež může ovlivnit naplnění okolností
podmiňujících použití vyšší trestní sazby u obou trestných činů obviněnými
formálně naplněných výší způsobené škody. Soud tak zkoumal možný vliv
nepřiměřené délky řízení a průtahů jen v rámci svých úvah o trestu. Správně měl
však přihlédnout k těmto skutečnostem primárně v rámci zkoumání všech podmínek
zakládajících použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. a
důsledně přitom posoudit, zda v rámci komplexu všech významných okolností,
včetně délky řízení a zbytečných průtahů, byla v dané věci splněna i materiální
podmínka trestnosti podle nejpřísnějších sazeb obou trestných činů, jimiž byli
obvinění uznáni vinnými. Proto Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci na podkladě dovolání obviněného MVDr. J. M. ohledně tohoto
obviněného a z důvodu zásady dobrodiní záležející v souvislosti, tzv.
beneficium cohaesionis, i ohledně spoluobviněného J. S., který si mimořádný
opravný prostředek nepodal.
V novém odvolacím řízení tak bude úlohou Vrchního soudu v Olomouci
znovu hodnotit podmínky použití přísnější trestní sazby u obou trestných činů
obviněných ze všech v úvahu přicházejících hledisek určujících vyšší typový
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, a to i s přihlédnutím k nepřiměřené
době trvání trestního řízení a zbytečným průtahům. Za předpokladu, že odvolací
soud neshledá podmínky pro použití nejpřísnější trestní sazby v souladu s § 88
odst. 1 tr. zák. za naplněné, posoudí skutek podle mírnějšího ustanovení
trestného činu podvodu, popř. i trestného činu neoprávněného podnikání.
Následně soud vyhodnotí i podmínky pro stanovení výše a druhu trestu
odpovídající užité právní kvalifikaci. V případě, že v rámci svého hodnocení
všech okolností významných pro posouzení viny dospěje Vrchní soud v Olomouci k
názoru, že i s přihlédnutím k nepřiměřené délce řízení a průtahům je namístě
kvalifikovat jednání obviněných podle nepřísnější sazby trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1,
2 písm. a) tr. zák., bude třeba ukládat trest v rámci sazby od pěti do dvanácti
roků. Za této situace však právě s ohledem na konstatovanou délku řízení a
průtahy v podstatě nepřichází v úvahu uložit obviněnému MVDr. J. M. trest v
jiné výměře, než na samé dolní hranici citované trestní sazby.
Co se týká obviněného J. S., ten sice dovolání k Nejvyššímu soudu nepodal, ale
jednak uplatnil řádný opravný prostředek, tudíž i z jeho podnětu Vrchní soud v
Olomouci přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně, a dále mu svědčí důvod,
pro který Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jež napadl dovoláním
spoluobviněný MVDr. J. M. I ohledně obviněného J. S. se vrchní soud bude
nejprve zabývat otázkou možného použití přísnější trestní sazby u obou
trestných činů ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. a možného významu
zjištěných průtahů i samotné délky trestního řízení na jejich právní
kvalifikaci. Teprve poté může soud hodnotit všechna zákonná kritéria podstatná
pro ukládání trestu tomuto obviněnému navíc s přihlédnutím ke snížené
příčetnosti, kterou mu přiznal již soud prvního stupně. Diferenciace trestů
obou obviněných, tj. odsouzení obviněného J. S. k trestu mírnějšímu v porovnání
s trestem ukládaným obviněnému MVDr. J. M., bude vzhledem k zákazu změny k
horšímu (§ 265s odst. 2 tr. ř.) nutno zachovat i v novém rozhodnutí o podaných
odvoláních. U obviněného J. S. by např. bylo vhodné s ohledem na jeho zdravotní
stav a ukládané ochranné léčení uvažovat o možném snížení trestu odnětí svobody
podle § 32 odst. 2 tr. zák.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že je na uvážení soudu druhého
stupně, zda bude v novém odvolacím řízení aplikovat ustanovení trestního zákona
č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 40/2009 Sb.
trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, který je ovládán zásadou
formálního pojetí trestného činu. Trestní zákoník totiž neobsahuje materiální
pojetí posuzování přitěžujících okolností. Při menší závažnosti naplnění
okolností podmiňujících použití přísnější trestní sazby tak lze použít
ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 trestního
zákoníku, popř. ustanovení o upuštění od potrestání podle § 46 až 48 trestního
zákoníku. (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, 1117 s.) Pokud jde o nepřiměřenou délku řízení je v
nové právní úpravě trestního práva hmotného, výslovně zahrnuta mezi okolnosti
významné při ukládání trestu za příslušný trestný čin (§ 39 odst. 3 zákona č.
40/2009 sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). V rámci posuzování
použití právní úpravy v konkrétní věci však musí mít soud na paměti, že opět má
přednost právní kvalifikace skutku před úvahami o výši trestu, přičemž právní
hodnocení podle nového zákona nesmí být přísnější než podle ustanovení zákona
účinného v době spáchání trestného činu (§ 16 odst. 1 tr. zák., resp. § 2 odst.
1 zák. č. 40/2009 Sb.).
Lze tudíž shrnout, že na podkladě podaného dovolání a po přezkoumání napadeného
rozsudku a jemu předcházejícího řízení Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je
důvodné, a to v rozsahu námitek, jak byly v tomto rozhodnutí interpretovány.
Soudy obou stupňů se nezabývaly významným hlediskem pro úvahy o správnosti
použití vyšší trestní sazby u obou trestných činů, ohledně nichž soudy
vyslovily vinu obviněných, a proto je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., který prospíval nejen dovolateli, ale i spoluobviněnému J.
S. Nejvyšší soud tedy z uvedeného důvodu zrušil napadený rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 2 To 75/2009, včetně obsahově
navazujících rozhodnutí ohledně obou obviněných a soudu druhého stupně
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v
Olomouci tak odstraní vady vytknuté rozhodnutím o dovolání, jak je podrobně
rozvedeno shora. Zejména bude na něm, aby délku trvání řízení a zjištěné
průtahy zohlednil již při zkoumání viny obviněných v tom smyslu, zda tyto
okolnosti nedovolují postihnout obviněné mírnější právní kvalifikací, než která
by odpovídala formálnímu hledisku. Teprve podle svého závěru v otázce viny může
dále zkoumat význam délky řízení a průtahů na skutečnosti rozhodné pro uložení
výměry a druhu trestu. V této souvislosti Nejvyšší soud ještě poznamenává, že v
případě ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody by s ohledem na osoby obou
obviněných mohlo přicházet v úvahu použití moderačního ustanovení § 39 odst. 3
tr. zák. Rovněž bude na zvážení odvolacího soudu, aby vyhodnotil otázku použití
trestního zákona, neboť bude rozhodovat již za účinnosti nové právní úpravy
provedené zákonem č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.
Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně v dalším řízení
vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto dovolacím
rozhodnutí a podle § 265s odst. 2 tr. ř. je také povinen respektovat zákaz
reformationis in peius.
O podaném dovolání mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání,
neboť byly splněny zákonné podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. června 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: 265b/1g
Spisová značka: 5 Tdo 508/2010
Datum rozhodnutí: 02.06.2010
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 67 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: D
5 Tdo 508/2010-II.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. června 2010 v
trestní věci obviněných MVDr. J. M. , a J. S. , vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 1 T 4/2007, v řízení o dovolání obviněného MVDr. J. M. proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 2 To 75/2009,
t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný MVDr. J. M. , n e b e r e do vazby.
O d ů v o d n ě n í
Obviněný MVDr. J. M. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě
dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009, sp. zn.
2 To 75/2009, jímž byl částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
26. 6. 2009, sp. zn. 1 T 4/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr.
ř. v části výroku o náhradě škody týkající se deseti poškozených, přičemž
ohledně zrušené části výroku o náhradě škody vrchní soud rozhodl nově podle §
259 odst. 3 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
Usnesením ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 508/2010, rozhodl Nejvyšší
soud o podaném dovolání tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně obviněného
MVDr. J. M. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009,
sp. zn. 2 To 75/2009. Protože důvod, pro který bylo učiněno toto rozhodnutí,
prospíval i spoluobviněnému, zrušil dovolací soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. s
přiměřeným použitím § 261 tr. ř. tento rozsudek Vrchního soudu v Olomouci také
ohledně obviněného J. S. Současně byla podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušena
také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
bylo Vrchnímu soudu v Olomouci přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Vzhledem k tomu, že obviněný MVDr. J. M. vykonává trest odnětí svobody,
který mu byl uložen výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, bylo nutné
po zrušení napadeného rozhodnutí rozhodnout o vazbě obviněného ve smyslu
ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. (ve znění zákona č. 200/2002 Sb.).
Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že v současném stadiu trestního řízení
není u obviněného dána konkrétní skutečnost vzbuzující důvodnou obavu ve smyslu
§ 67 písm. a) až c) tr. ř., tedy že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby
se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, že bude působit na dosud nevyslechnuté
svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných
pro trestní stíhání, nebo že by opakoval trestnou činnost, pro niž je stíhán. V
dosavadním trestním řízení nebyl obviněný ve vazbě a v průběhu dovolacího
řízení rovněž nenastala žádná skutečnost zakládající důvodnost vazby.
Nejvyšší soud proto rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný
MVDr. J. M. nebere do vazby.
Poučení : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 2. června 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová