5 Tdo 548/2012-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2012 o
dovolání, které podal obviněný J. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To 372/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 342/2009, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To 372/2011, a rozsudek Okresního soudu ve
Vyškově ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 1 T 342/2009.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Vyškově p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 1 T 342/2009
byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §
147 odst. 1, 2 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“). Dopustil se
jej tím, že dne 19. 7. 2009 kolem 04.30 hod. řídil své osobní motorové vozidlo
zn. BMW 320D, ........, po dálnici D1 ve směru jízdy z B. na V., v místě 214,5
km při jízdě v levém jízdním pruhu v důsledku toho, že se plně nevěnoval řízení
vozidla, řádně nesledoval situaci v provozu a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým
schopnostem a okolnostem v provozu, čímž porušil § 5 odst. 1 písm. b) a § 18
odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž zezadu narazil do před
ním jedoucího osobního vozidla zn. AUDI A4, ........., jehož řidič a majitel M.
H. byl nucen vzhledem k situaci v provozu na pozemní komunikaci snížit rychlost
svého vozidla, přičemž došlo ke zranění v tu dobu nepřipoutané spolujezdkyně ve
vozidle zn. BMW P. Z., která seděla na předním sedadle vedle obviněného, a
utrpěla těžké zhmoždění pravého očního bulbu s krvácením do přední komory oční,
ochrnutím zornice, krvácením pod sítnici a další vyjmenovaná zranění s dobou
léčení a citelném omezení v obvyklém způsobu života přesahujícím 6 týdnů a
předpokladem trvalých následků ve smyslu poruchy zraku a vizuální změny levého
očního bulbu.
Za tento přečin byl obviněnému uložen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku
trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon soud prvního stupně
podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 2. tr. zákoníku na zkušební
dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Zároveň byl obviněnému uložen podle §
73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel všeho druhu na dobu tří roků. Soud prvního stupně také
rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. ř. a odkázal poškozenou Zdravotní pojišťovnu
Metal-Aliance s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To
372/2011, zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněný J. B. podal proti usnesení Krajského soudu v Brně dovolání
prostřednictvím svého obhájce s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle obviněného soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily okolnosti, za
nichž došlo ke zranění poškozené, za původce nehody označil svědka M. H.,
odmítl tak, že by k nárazu jím řízeného vozidla došlo z důvodu jeho zavinění.
Příčinou vzniku zranění poškozené proto nemohlo být porušení důležité
povinnosti, jak je mu kladeno za vinu. Naopak obviněný se snažil nehodě
zabránit a tím došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a
zraněním poškozené P. Z. Z těchto důvodu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil usnesení (nesprávně však uvedl „rozsudek“) Krajského soudu v Brně a také
rozsudek Okresního soudu ve Vyškově a aby věc vrátil (zřejmě tomuto soudu) k
novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného
prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle
jehož názoru soudy správně právně posoudily svá skutková zjištění. Obě
povinnosti, jež obviněný porušil, patří mezi „důležité povinnosti“ uložené
každému řidiči zákonem, jestliže obviněný věděl, že poškozená není připoutána
bezpečnostním pásem, měl si počínat se zvýšenou mírou opatrnosti, čemuž
neodpovídá jeho způsob jízdy. Navrhl proto, aby dovolání obviněného bylo
odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V rámci zkoumání formálních podmínek konání dovolacího řízení Nejvyšší
soud zjistil, že obviněný J. B. podal dovolání jako oprávněná osoba
prostřednictvím svého obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), 2 tr. ř.], včas a na
správném místě (§ 265e tr. ř.), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje
stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje k nápravě vad
spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Lze jej úspěšně
uplatnit v případech, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky
jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event.
nenaplňuje znaky žádného z trestných činů. Jiné nesprávné hmotně právní
posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy
posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu proto není možné přezkoumávat ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a způsob hodnocení jednotlivých
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což jsou právě otázky upravené normami
procesního práva, nikoliv hmotným právem. Předmětem právního posouzení je tedy
skutek zjištěný soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vždy
vázán.
Obviněný J. B. se v části svého dovolání, v níž prosazoval jiný průběh
skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů, ocitl mimo zákonné
vymezení jím uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud proto nepřihlížel k
námitkám, podle nichž příčinou vzniku nehody bylo chování svědka M. H., který
řídil automobil, do něhož obviněný narazil. Výsledky provedeného dokazování
totiž naprosto jednoznačně nasvědčují tomu, že to byl právě obviněný, kdo měl
zareagovat na dopravní situaci, kdy před ním pomalu jedoucí vozidlo se vyhýbalo
autobusu na okraji vozovky a těsně před dopravní nehodou se z tzv. rychlého
pruhu zařazovalo zpět do pravé části dálnice. Byl to tudíž zcela jednoznačně
obviněný, jedoucí v levém pruhu, kdo měl přizpůsobit rychlost svého vozidla
vzniklé situaci, mohl tak učinit a nelze proto jakkoli zpochybnit, že příčinou
nárazu do před ním jedoucího vozidla došlo tím, že porušil pravidla silničního
provozu výslovně stanovená v § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „zákon č. 361/2000 Sb.).
Pokud obviněný v dovolání za viníka střetu vozidel označil svědka M. H.,
nerespektoval tím skutková zjištění, jež vyplynula z provedeného dokazování a k
této části jeho dovolání proto Nejvyšší soud nepřihlížel.
Dovolatel však současně uplatnil výhradu, podle které nemohlo dojít ke
škodlivému následku na zdraví poškozené P. Z. v příčinné souvislosti s jeho
jednáním. Přestože obviněný uvedenou námitku nepodpořil dalšími argumenty, je
třeba ji pokládat za odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. a na jejím podkladě proto Nejvyšší soud přezkoumal usnesení Krajského
soudu v Brně i jemu předcházející řízení včetně rozsudku Okresního soudu ve
Vyškově podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. Zjistil přitom, že napadená rozhodnutí
jsou zatížena vytýkanou hmotně právní vadou a musí být zrušena.
Úvodem je možné připomenout, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 147
odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí
těžkou újmu na zdraví, a spáchá-li uvedený čin proto, že porušil důležitou
povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo
uloženou mu podle zákona. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty
trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele –v daném případě v obou
alternativách nedbalostní formy (§ 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku) -
zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání,
následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z
nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob včetně poškozeného.
Podle skutkových zjištění soudů, která se stala podkladem odsuzujícího
rozsudku, obviněný řídil dne 19. 7. 2009 kolem 04.30 hodin své motorové vozidlo
zn. BMW 320D, ....., po dálnici D1 ve směru jízdy z B. na V., kdy v prostoru km
214,5 v levém jízdním pruhu se plně nevěnoval řízení, nesledoval řádně situaci
v provozu a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem a okolnostem v
silničním provozu, čímž porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1
zákona č. 361/2000 Sb., v důsledku čehož zezadu narazil do před ním jedoucího
vozidla zn. AUDI A4, .........., jehož řidič M. H. byl nucen snížit rychlost v
důsledku překážky spočívající v odstaveném automobilu a jej objíždějícímu
autobusu v části pravého jízdního pruhu, přičemž došlo k těžké újmě na zdraví v
ten okamžik nepřipoutané spolujedoucí ve vozidle zn. BMW P. Z.
Okresní soud ve Vyškově přitom vycházel jak z výpovědí obviněného a poškozené
P. Z., tak měl k dispozici listinné důkazy, především záznamy policie o nehodě,
fotodokumentaci a kromě lékařských zpráv nechal zpracovat znalecký posudek od
znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Milana Votavy a
současně znalce z oboru silniční dopravy Ing. Jaroslava Sedláka. Vzhledem k
tomu, že nebylo pochyb o tom, že poškozená nebyla v okamžiku střetu vozidel
připoutaná, uložil soud oběma znalcům zodpovězení otázky, jaká zranění by v
konkrétní situaci s přihlédnutím k okolnostem nehody poškozená utrpěla v
případě, že by použila bezpečnostní pásy. Podle znalce Ing. Jaroslava Sedláka
obviněný J. B. reagoval v rozhodnou dobu pozdě na dopravní situaci před ním,
protože jinak by mohl včas snížit svou rychlost jízdy, vyrovnat ji s rychlostí
před ním jedoucího vozidla zn. Audi a zařadit se za něho. Tím by zabránil
nárazu obou vozidel, přičemž jsou pravděpodobné obě uvažované možnosti o
důvodech nepozornosti obviněného, a to jednak krátkodobá ztráta pozornosti
(mikrospánek, o němž hovořila poškozená), nebo soustředění se na odstavené
vozidlo a vyjíždějící autobus v pravé části dálnice. Tento znalec současně
potvrdil, že pokud by spolujezdkyně byla připoutaná bezpečnostním pásem, došlo
by ke střetu hlavy s airbagem až v okamžiku, kdy byl zcela naplněn a
nepohyboval by se vůči interiéru vozidla. Tělo by pak bylo zachyceno jen lehce
a rozsah poranění by byl výrazně nižší, s velkou pravděpodobností by ke zranění
poškozené nedošlo vůbec. S uvedeným odborným názorem se ztotožnil i druhý
znalec MUDr. Milan Votava, podle něhož újma na zdraví poškozené odpovídá
zjištěnému mechanismu, tj. střetu těla s aktivovaným airbagem, který se v
situacích, kdy cestující ve vozidle není upoután bezpečnostním pásem, stává
zraňujícím předmětem. Rovněž tento znalec považoval za vysoce pravděpodobné, že
by poškozená neutrpěla žádné poranění, pokud by použila bezpečnostní pás.
V rámci hodnocení výsledků dokazování včetně závěrů obou znalců soud prvního
stupně vycházel z toho, že jednání obviněného vedlo k dopravní nehodě, jejímž
důsledkem byla škoda na obou vozidlech a také zranění poškozené, které
spoluzavinila tím, že nesplnila povinnost být připoutána bezpečnostním pásem.
Porušení povinností obviněným ve smyslu ustanovení §§ 5 odst. 1 písm. b) a 18
odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., tak bylo podle okresního soudu primární
příčinou vzniku dopravní nehody včetně škodlivých následků a sekundárně své
vlastní zranění spoluzavinila poškozená P. Z. Uvedené závěry pak podle soudu
prvního stupně odpovídají všem znakům skutkové podstaty přečinu ublížení na
zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když primárně obviněný porušil
zákonné povinnosti řidiče, které mají zásadní význam pro bezpečnost silničního
provozu, a odpovídají tak kvalifikovanému znaku „důležité povinnosti“. Soud
zhodnotil, že obviněný se přečinu dopustil z vědomé nedbalosti ve smyslu § 16
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že čin byl spáchán za účinnosti
předcházející právní úpravy trestního práva hmotného, zabýval se okresní soud i
časovou působností podle § 16 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění pozdějších předpisů, resp. § 2 odst. 1 tr. zákoníku a dospěl k závěru, že
nová právní úprava účinná od 1. 1. 2010 je pro obviněného příznivější.
Obviněný již ve svém odvolání odmítal existenci příčinného vztahu mezi svým
jednáním a následkem na zdraví poškozené, s tím, že k němu došlo výhradně v
důsledku nesplnění její vlastní povinnosti připoutat se bezpečnostním pásem.
Krajský soud v Brně však označil odsuzující rozsudek za správný s tím, že k
nehodě došlo výlučně zaviněním obviněného. Dokonce obviněnému připomněl další
povinnost řidiče vyplývající z ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č.
361/2000 Sb., a to poučit osobu starší 3 let o její povinnosti použít
zadržovací bezpečnostní systém. Ze zjištění, že poškozená nebyla připoutaná,
pak odvolací soud dovodil, že obviněný nezajistil, aby poškozená splnila svou
povinnost, a proto je to on, kdo nese „větší díl odpovědnosti za následek“. Na
tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že takové hodnocení okolností nehody nemá
oporu v provedených důkazech, neboť sama poškozená potvrdila, že v době jízdy
použila bezpečnostní pásy, těsně před nehodou však reagovala na zdravotní
problémy další spolucestující, které chtěla na zadní sedadlo podat láhev s
pitím, odpoutala se, aby se mohla otočit dozadu, a právě v tomto okamžiku došlo
ke střetu s dalším vozidlem. Přestože není zcela zřejmé, zda se jednalo
skutečně o krátký okamžik, kdy poškozená neměla bezpečnostní pás, nebo jej
nepoužila po celou dobu, nelze tyto okolnosti vyhodnotit v neprospěch
obviněného. Navíc krajský soud nesprávně interpretoval zákonné ustanovení § 6
odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., které vůbec nedopadá na posuzovaný
případ. Povinnost řidiče motorového vozidla poučit osoby starší 3 let nebo
osoby je doprovázející totiž platí jen pro přepravu ve vozidlech kategorie M2 a
M3, která jsou vybavena zádržným bezpečnostním systémem. Příloha zákona č.
56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně
zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., definuje
kategorii vozidel M2 jako vozidla, která mají více než osm míst k přepravě
osob, kromě místa řidiče, a jejichž nejvyšší přípustná hmotnost nepřevyšuje 5
000 kg, kategorie M3 pak značí vozidla, která mají více než osm míst k přepravě
osob, kromě místa řidiče, a jejichž největší přípustná hmotnost převyšuje 5 000
kg. Z uvedených zákonných ustanovení je tak zcela evidentní, že obviněný jako
řidič motorového vozidla kategorie M, resp. M1 (tj. vozidlo určené k přepravě
osob nejvýše s osmi místy kromě řidiče) neměl zákonnou poučovací povinnost vůči
svým spolujezdcům ve smyslu § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., a
nemůže mu být proto dáváno k tíži její nedodržení, resp. porušení, jak učinil
Krajský soud v Brně v napadeném usnesení.
Zásadní otázku existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a
následkem na zdraví poškozené tak odvolací soud vyhodnotil v rozporu se
skutkovým zjištěním, a nerespektoval přitom ani platnou judikaturu, shodně
přitom postupoval i soud prvního stupně. Ten na jedné straně přiznal
spoluzavinění poškozené na vzniku následku na jejím zdraví, označil je však za
„sekundární“, aniž by náležitým způsobem vysvětlil veškeré podstatné okolnosti
z hlediska posouzení viny, a to především objasnění otázky příčinného vztahu
mezi jednáním obviněného a následkem spočívajícím nejen ve způsobení nehody,
ale právě v ublížení na zdraví poškozené a rovněž také důsledně nevyhodnotil
povahu porušených povinností řidiče – obviněného s ohledem na konkrétní
okolnosti dopravní nehody.
Soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech
tzv. nehod v dopravě vychází z obecně platné podmínky existence příčinné
souvislosti mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním
trestně právním následkem, resp. účinkem. Přitom právě typicky v případě
dopravních nehod může být příčin, které vedou k následku předpokládanému
trestním právem, větší počet. Příčinou dopravní nehody tak může být kterákoli z
několika příčin, nebo pouze kumulace zjištěných příčin (opět všech, nebo jen
některých z nich). Při zkoumání trestní odpovědnosti pachatele však je nutné
vždy posuzovat jen trestněprávní příčiny a trestněprávní následek, resp. účinek, (tzv. zásada umělé izolace jevů) a současně určit i význam jednotlivých
trestně právně relevantních příčin a jejich vliv na způsobení následku
předpokládaného konkrétním ustanovením trestního zákona (tzv. zásada gradace
příčinné souvislosti). Různé příčiny mají totiž různý vliv na způsobení
následku a každá z nich proto může mít i různý význam. Pro trestní odpovědnost
pachatele však není samo o sobě rozhodné, jestli vznik následku vyvolalo pouze
jednání obviněného, nebo jestli k němu přistoupila i jiná okolnost, resp. příčina. Judikatura přitom dovodila příčinnou souvislost např. i v případech,
kdy vedle příčiny, jež způsobila následek, působila i další příčina a není
rozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama
o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s
druhou příčinou (srov. č. 47/1970, č. 41/1993 Sb. rozh. tr.). Jiná situace by
nastala, kdyby jednání pachatele nahradila jiná příčina a výlučně z důvodu její
existence pak nastane trestně právně relevantní následek. Pak není možné
dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a následkem. Jde o tzv. teorii přerušení (přetržení) příčinné souvislosti, podle níž se příčinná
souvislost přeruší, tj. nedospěje až k účinku, pokud do příčinného průběhu
vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu
na jednání pachatele, jestliže pachatel u nedbalostních deliktů takový průběh
nepředvídal jako možný, resp. ani předvídat neměl a nemohl. Právě zejména u
trestných činů v dopravě je vždy zapotřebí důsledně vyhodnotit všechny
okolnosti, které způsobily trestněprávní následek, neboť není výjimkou, že k
jeho vyvolání dojde v důsledku působení více příčin (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jestliže je však zjištěno, že pachatel ani nemohl předvídat příčinný
průběh, z něhož vzešel následek, nemůže za takový následek, resp. účinek
trestně odpovídat. V takových případech dochází k přerušení příčinné
souvislosti, neboť příčinou vzniku následku není jednání pachatele, ale jiná
samostatná příčina, která jej způsobila. Učebnice trestního práva hmotného
autorů Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s.
174, uvádí
příklad situace, kdy pachatel neodpovídá za smrt poškozeného, jenž utrpěl lehké
zranění při havárii autobusu, který spadl do řeky, poškozený byl vytažen z
vody, uložen na břehu, avšak v šoku z havárie vstal, spadl do řeky a utonul. Pachatel dopravní nehody by potom nemohl odpovídat za smrtelný následek
poškozeného, neboť došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a
smrtí poškozeného tím, že poškozený vstal, spadl znovu do řeky, kde utonul.
Teprve po zjištění příčinného vztahu je možné zkoumat otázku zavinění. Alespoň
v hrubých rysech musí být nejen jednání pachatele, ale i příčinný průběh
vedoucí k následku a tento následek zahrnut zaviněním. U nedbalostních
trestných činů musí proto pachatel vývoj příčinné souvislosti i následek
předvídat a bez přiměřených důvodů spoléhat, že jej nezpůsobí (nedbalost
vědomá), event. následek a příčinný průběh k němu pachatel podle okolností a
svých poměrů předvídat měl a mohl (nedbalost nevědomá). Pachatele lze proto
uznat vinným pouze za takový následek, který zavinil (srov. č. 20/1981, č.
21/1981 Sb. rozh. tr.).
V posuzované trestní věci obviněného se již soud prvního stupně v podstatě
vůbec nezabýval otázkou významu příčin, které vedly ke střetu vozidla řízeného
obviněným, resp. ke vzniku těžšího následku spočívajícím v těžké újmě na zdraví
poškozené P. Z. Omezil se na pouhé konstatování jejího spoluzavinění, aniž by
určil rozsah či míru podílu vlastního nedbalostního jednání poškozené na jejím
zranění v důsledku nesplnění zákonné povinnosti stanovené v § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., tj. být připoutána na sedadle bezpečnostním pásem,
pokud je jím sedadlo povinně vybaveno. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku,
jehož závěry Nejvyšší soud již připomněl, nemuselo dojít vůbec k žádné újmě na
zdraví poškozené, pokud by v rozhodný okamžik byla připoutána bezpečnostním
pásem. Tento odborný závěr nakonec potvrzuje skutečnost, že obviněný žádné
zranění neutrpěl, ačkoli i na jeho straně byl v důsledku nárazu vozidla
aktivován airbag. V daném případě proto bylo nutné skutečně důkladně zvážit
veškeré okolnosti, za nichž došlo jak k samotné dopravní kolizi vozidel tak k
ublížení na zdraví poškozené. Je naprosto logické, že „primární“ příčinou
nehody bylo jednání obviněného, který nesledoval provoz na komunikaci z
hlediska bezpečnosti provozu dostatečným způsobem a nedokázal tudíž včas
reagovat na před ním jedoucí automobil tak, aby zmírnil rychlost a zabránil
nárazu. Na druhé straně však je zcela nepochybně zjištěno, že poškozená
nemusela utrpět buď vůbec žádné nebo pouze lehké zranění, pokud by byla
připoutána bezpečnostním pásem, jak jí ukládá zákon. Ke vzniku následku tak
přispěly nejméně dvě uvedené příčiny a bylo třeba zhodnotit jejich význam pro
naplnění všech znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, a to
včetně již zmíněné možnosti přerušení příčinné souvislosti. Otázkou, která měla
být zároveň řešena, je i povaha obou citovaných povinností řidiče, které
obviněný porušil. Jedná se totiž o povinnosti, které není možné označit v každé
dopravní situaci za „důležité“ ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle
§ 147 odst. 2 tr. zákoníku. Vždy je totiž nutné zkoumat, zda v určitém případě,
za daných konkrétních okolností, měli povinnosti řidiče věnovat se plně řízení
vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, a jet jen
takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má
rozhled /§ 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb./, takový
vliv na vzniku nehody, aby se skutečně jednalo o „důležité povinnosti“ ve
smyslu přísnější právní kvalifikace skutku. Obecně je možné připustit, že
nedodržení obou uvedených pravidel může v určitých případech znamenat vznik
dopravní nehody s vážnými škodlivým následky nejen na majetku, ale i na zdraví
účastníků nehody. V trestní věci obviněného však nebylo zjištěno, že by v
rozhodnou dobu např. vysoce překročil povolenou rychlost, tzn. že by jeho jízdu
bylo možné považovat za bezohlednou či hazardní, nebo že by se věnoval jiné
činnosti než řízení, když existenci jeho „mikrospánku“ soud neoznačil za
skutečně prokázanou.
V souhrnu dosud zjištěných skutečností se jeví příčinou
dopravní nehody celková neopatrnost obviněného, s jakou reagoval na ne zcela
běžnou dopravní situaci na dálnici, kdy před ním jedoucí vozidlo se vyhýbalo,
resp. dávalo přednost autobusu vyjíždějícímu z odstavného pruhu do pravého
jízdního pruhu, přitom jelo skutečně velmi nízkou rychlostí, a obviněný, ačkoli
by při důsledném sledování situace byl schopen bezpečně reagovat, nepřizpůsobil
okamžitě rychlost situaci a narazil do před ním pomalu jedoucího vozidla. Nejednalo se proto o natolik zásadní porušení povinností řidiče, aby splňovaly
podmínky „důležitých povinností“, jak předpokládá ustanovení odst. 2 § 147 tr. zákoníku.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného zrušil
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. jak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.
11. 2011, sp. zn. 5 To 372/2011 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu
ve Vyškově ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 1 T 342/2009, včetně navazujících
rozhodnutí, která zrušením pozbyla podkladu. Okresnímu soudu ve Vyškově pak
Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc znovu projednat a
rozhodnout. V rámci nového projednání věci soud znovu důkladně posoudí veškeré
dosud zjištěné okolnosti, jež vedly jednak k dopravní nehodě a jednak k újmě na
zdraví spolucestující P. Z. Pokud vznikne potřeba, za tímto účelem doplní
dokazování a poté náležitě posoudí svá zjištění ve vztahu k naplnění znaků
konkrétní skutkové podstaty. Okresní soud pak ve svém rozhodnutí podrobně a
především přesvědčivě vyloží veškeré významné skutečnosti a úvahy pro právní
posouzení zjištěných skutkových okolností. Pokud v novém řízení nedojde k
jejich zásadní změně, bude především nutné náležitě posoudit otázku příčiny
vzniku následku na zdraví poškozené. Soudy totiž dosud v podstatě vycházely z
toho, že obviněný způsobil dopravní nehodu, při které došlo k těžké újmě na
zdraví poškozené, aniž by fakticky zkoumaly příčinu tohoto následku na zdraví.
Samozřejmě je nesporné, že náraz do před ním jedoucího vozidla způsobilo
porušení povinností obviněného jako řidiče. Avšak ze znaleckého posudku
jednoznačně vyplynulo, že zranění poškozené bylo vyvoláno jejím jednáním, kdy v
průběhu jízdy si odpoutala bezpečnostní pás. V tomto ohledu je nutné
respektovat zásadu „in dubio pro reo“ a ve prospěch obviněného vyhodnotit
vyjádření znalců, že při dodržení povinnosti být připoutána by poškozená
nemusela při nárazu utrpět vůbec žádné zranění. Obviněný nemohl předvídat, že
poškozená se v určitý okamžik odpoutá, aby pomohla přítelkyni na zadním
sedadle, nebylo prokázáno, že by sledoval chování poškozené a event. mohl
jakkoli zareagovat. Při zjištění těchto okolností bezprostředně předcházejících
dopravní nehodě včetně konkrétního jednání všech jejích účastníků s
přihlédnutím k jasným závěrům znalců o příčinách vzniku zranění poškozené je
možné považovat předmětný případ za odpovídající těm, na něž dopadá tzv. teorie
přerušení příčinné souvislosti. Právě výlučně jednání poškozené, která si v
průběhu jízdy odepnula bezpečnostní pás, v důsledku čehož její tělo při nárazu
směřovalo proti aktivujícímu se airbagu, zapříčinilo následek na zdraví
poškozené. Ke zranění tak došlo primárně v důsledku porušení její povinnosti
stanovené v § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., byť samozřejmě situaci
vyvolalo porušení citovaných povinností obviněným, avšak jiná skutečnost než
jednání obviněného způsobilo trestněprávní následek, tj. těžkou újmu na zdraví
poškozené.
Nejvyšší soud pouze připomíná, že soud je vázán právním názorem vysloveným v
tomto rozhodnutí ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. a je povinen respektovat
zásadu zákazu reformationis in peius, tj. v novém řízení nemůže dojít ke změně
rozhodnutí v neprospěch obviněného, neboť ke zrušení napadených rozhodnutí
došlo z důvodu jeho dovolání (§ 265s odst. 2 tr. ř.). V souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr.
ř.).
V Brně dne 25. července 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová