5 Tdo 563/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13.
července 2004 o dovolání podaném obviněným T. F., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 9 To 114/2003, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T
104/2001, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e ohledně obviněného T. F. z r u š u j e
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 9 To 114/2003.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. a § 261 tr. ř. s e toto usnesení Krajského soudu
v Brně z r u š u j e také ohledně obviněných J. D. a S. K.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 2651 odst. 1 tr. řádu s e Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 2 T
104/2001, byl mj. obviněný T. F. uznán vinným trestnými činy podpory a
propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 odst.
1, 2 písm. a), b) tr. zák. a neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr.
zák., kterých se dopustil jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tyto
trestné činy mu byl podle § 260 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen
trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr.
zák. a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
čtyř roků s dohledem, a podle § 60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému dále
uloženo, aby se zdržel veškerého jednání, kterým by podporoval nebo propagoval
hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů, hlásal
národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť a aby se zdržel styku s
osobami, které se tohoto jednání zjevně dopouštějí. Podle § 55 odst. 1 písm.
a), b) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci vyjmenovaných v
tomto rozsudku.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 9.
2003, sp. zn. 9 To 114/2003, mj. tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř.
zamítl.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný T. F. dovoláním
podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.
Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně
právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel ve vztahu k
trestnému činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod
člověka podle § 260 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. uvedl, že skupina B. nikdy
neměla v úmyslu cokoliv propagovat, když nemá ve svém hudebním programu jediný
text, který by otevřeně hlásal, propagoval, schvaloval, popř. nabádal
posluchače ke spáchání konkrétního trestného činu. V dané věci nebylo podle
jeho názoru prokázáno, že právě jednání obviněného mělo úmyslně podporovat či
propagovat konkrétní hnutí popsané v § 260 tr. zák., které existovalo či
působilo v době spáchání trestného činu. Ve vztahu k trestnému činu
neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. vyslovil námitku, že v
daném případě nešlo o soustavnou výdělečnou podnikatelskou činnost, když se
jednalo pouze o reprezentaci hudební skupiny, ze které obviněný neměl žádný
příjem. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc
vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám rozhodl
rozsudkem o zproštění obviněného obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §
265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedl, že část dovolací
argumentace je obviněným opřena jen o skutkové námitky a nelze ji subsumovat
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S námitkami
zpochybňujícími právní kvalifikaci jednání odvolatele jako trestného činu
podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §
260 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a neoprávněného podnikání podle § 118
odst. 1 tr. zák. se podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství nelze ztotožnit, a vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí soudu
prvního i druhého stupně jsou správná a zákonu odpovídající. Proto navrhl, aby
Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném
zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. l, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože
bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu
ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný
prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání
bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a
splňuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze
skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2
odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit.
Jak bylo uvedeno výše, obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku ve
vztahu k trestnému činu podle § 260 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. uvedl, že
skupina B. ve svém hudebním programu neměla jediný text, který by otevřeně
cokoliv hlásal, propagoval, schvaloval popř. nabádal posluchače ke spáchání
konkrétního trestného činu. Tato dovolací námitka obviněného směřuje výlučně do
oblasti hodnocení důkazů a ke zpochybnění skutkových zjištění vzešlých z tohoto
hodnocení, a nelze ji z hlediska jejího obsahu podřadit pod uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je vyloženo shora, ani pod
žádný jiný z důvodů dovolání taxativně vymezených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.,
neboť nevytýká pochybení v právním posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně
právní posouzení. Relevantní uplatněnému dovolacímu důvodu však Nejvyšší soud
shledal námitky, podle kterých ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že
jednání obviněného podporovalo či propagovalo konkrétní hnutí popsané v § 260
tr. zák., které existovalo či působilo v době spáchání trestného činu, a
námitka zpochybňující existenci soustavné výdělečné podnikatelské činnosti jako
znaku trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod
člověka podle § 260 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. se dopustí, kdo podporuje
nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod
člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť
vůči jiné skupině osob, spáchá tento čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí
nebo jiným podobně účinným způsobem a jako člen organizované skupiny. Nezbytným
předpokladem uznání viny tímto trestným činem je skutkový stav, ze kterého by
vyplývala podpůrná či propagační činnost obviněného ve vztahu k hnutí popsanému
v § 260 odst. 1 tr. zák., jehož existence byla obviněným v dovolání
zpochybněna.
Jak vyplývá z výroku rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, obviněný se
trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod
člověka podle § 260 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. měl dopustit v době od
poloviny roku 1991 do konce roku 2000 společně se třemi spoluobviněnými tím, že
jako členové hudební skupiny B. na nejméně dvaceti živých koncertech, kterých
se zúčastňoval značný počet posluchačů především z řad členů a příznivců hnutí
skinheads, a výrobou a distribucí magnetofonových kazet a kompaktních disků s
nahrávkami skupiny B., sborníků textů jejich písní, skinheadských časopisů
zinů, triček, odznaků a dalších obdobných materiálů, šířili, propagovali a
podporovali fašistickou, rasistickou, nacistickou a xenofobní ideologii,
obsaženou zejména v textech některých jejich písní hlásajících tzv. bílý
rasismus, antisemitismus a obecnou nenávist vůči osobám jiné barvy pleti než
bílé, zejména cizincům, a tato jejich činnost měla kladnou odezvu především
mezi příznivci těchto myšlenek spojenou s masovou účastí na koncertech a
nakupováním zvukových nosičů, textových souborů a dalších věcí souvisejících se
skupinou B. a skinheadským hnutím a zinů produkovaných osobami stejného
extremistického smýšlení v rámci hnutí skinheads. Hnutím ve smyslu § 260 odst.
1, 2 písm. a), b) tr. zák, které měl obviněný podle skutkových zjištění ve věci
učiněných podporovat a propagovat, je tedy zřejmě dle závěru soudu I. stupně,
\"hnutí skinheads\".
Přestože soud prvního stupně popsal shora citovaným způsobem skutek, jímž uznal
obviněné vinnými, trestní spis neobsahuje podklady pro taková skutková
zjištění, a to především v části, týkající se obsahu pojmu \"hnutí skinheads\".
Rovněž soud odvolací neprovedl žádná zjištění ve vztahu k definici tohoto hnutí
a omezil se pouze na konstatování o správnosti postupu soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud za tímto účelem postupoval v souladu s ustanovením § 265o odst. 2
tr. ř. a prostřednictvím internetu si opatřil článek autorky J. Č. s názvem
\"H. S.\", publikovaný v časopise \"S. g.\", číslo 6 z roku 1998, z něhož lze
např. zjistit následující hodnocení jmenovaného hnutí:
Pojem skinhead, popř. skin označuje mladého nebo dospělého člověka s vyholenou
hlavou. Předně je třeba uvést, že hnutí \"skinheads\" není registrováno ani
jako politické hnutí ani jako občanské sdružení, hnutí navíc sebe sama
nedefinuje a jeho existence není založena na právním základě ve smyslu zák. č.
83/1990 Sb., o sdružování občanů, či zák. č. 424/1991 Sb., o sdružování v
politických stranách a politických hnutích. V minulosti nebylo přistoupeno k
zákazu tohoto hnutí jako celku zákonem. Hlavním důvodem, proč toto hnutí nebylo
postaveno mimo zákon, je jeho nejednotnost vyplývající z hluboké vnitřní
diferenciace. Uvnitř této subkultury totiž existuje několik hlavních směrů a
skupin, přičemž ne všechny lze označit za směry či skupiny prokazatelně
směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající národnostní,
rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob ve smyslu
§ 260 tr. zák. V rámci hnuti skinheads je totiž vedle ultrapravicových
skinheads (nejmilitantnější a nejnebezpečnější odnož hnutí, jejíž příslušníci
vyznávají fašismus, nacismus, tvrdý rasismus a antisemitismus) a
nacionalistických skinheads možno vyčlenit také směr tzv. skinheadů proti
rasismu (navazující na původní hnutí skinheads z konce šedesátých let minulého
století, zahrnující skupiny tzv. S. - S. H. A. R. P. /Skinheads proti rasovým
předsudkům/ a R. /R. s./ řadící se k autonomní /anarchistické/ levé scéně), a
další skupiny, které nelze zařadit ani k jednomu z výše uvedených směrů (např.
fotbaloví hooligans).
Z výše uvedené stručné charakteristiky autorky článku, je zřejmé, že hnutí
skinheads jako celek nelze označit za hnutí prokazatelně směřující k potlačení
práv a svobod člověka nebo hlásající národnostní, rasovou, náboženskou či
třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob tak, jak předpokládá základní
skutková podstata trestného činu podle § 260 dost. 1 tr. zák., neboť za takové
hnutí lze zřejmě označit pouze některé vnitřní směry či skupiny existující v
rámci hnutí skinheads. Pokud tedy podle popisu skutku ve výroku odsuzujícího
rozsudku soudu I. stupně koncertní a propagační činnost obviněného směřovala k
propagaci hnutí skinheads, nelze bez dalšího dospět k závěru, že by takové
jednání prokazatelně podporovalo typ hnutí, které pro naplnění skutkové
podstaty požaduje zákon v § 260 odst. 1 tr. zák. Ke spáchání tohoto trestného
činu totiž nepostačuje dosavadní zjištění ve věci, podle kterých obviněný svým
jednáním šířil, propagoval a podporoval fašistickou, rasistickou, nacistickou a
xenofobní ideologii, ani zjištění, podle kterých texty písní skupiny B. hlásaly
tzv. bílý rasismus, antisemitismus a obecnou nenávist vůči osobám jiné barvy
pleti než bílé. Těmito skutkovými okolnostmi totiž nelze identifikovat
konkrétní hnutí, jež pak svými idejemi prokazatelně směřuje k potlačení práv a
svobod člověka, neboť samotné myšlenky nestačí k prokázání existence takového
hnutí. Z hlediska striktního požadavku zákonnosti odsuzujícího rozsudku je
tudíž nezbytné dospět k závěru, že skutkový stav věci popsaný ve výroku
rozsudku soudu I. stupně neobsahuje skutkové okolnosti, ze kterých by bylo
možno dovodit naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 260 odst.
l, 2 písm. a), b) tr. zák. v podobě existence hnutí prokazatelně směřujícího k
potlačení práv a svobod člověka nebo hlásajícího národnostní, rasovou,
náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Rovněž zde nejsou
žádné skutkové okolnosti odůvodňující závěr, že by obviněný takové hnutí
úmyslně podporoval nebo propagoval a jakým způsobem tak měl činit. Soudy obou
stupňů pak vytčenou vadu výroku neodstranily ani v příslušné části odůvodnění
rozhodnutí, ve kterých není uveden bližší popis či charakteristika hnutí, ze
které by vyplývala opodstatněnost použití skutkové podstaty citovaného
zákonného ustanovení. Z odůvodnění obou rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy
obou stupňů zjednodušeně vycházely z pouhého konstatování, že obviněný svým
jednáním podporoval skinheadské hnutí, aniž by ohledně této otázky učinily
potřebná skutková zjištění, přestože měly k dispozici znalecký posudek a
odborná vyjádření PhDr. Z. Z., přibraného ve věci ad hoc jako znalce z oboru
politologie, sociologie, historie a lingvistiky.
Trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. se dopustí,
kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo
jiné výdělečné podnikání. Nejvyšší soud přezkoumal dovolací námitky obviněného
zpochybňující skutečnost, že by se z jeho strany jednalo o soustavnou
výdělečnou podnikatelskou činnost provozovanou neoprávněně, a dospěl k závěru,
že i v tomto případě se jedná o námitky opodstatněné.
Jak vyplývá z níže uvedeného, rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně lze z
hlediska výroku o vině trestným činem podle § 118 odst. 1 tr. zák. vytknout
porušení tohoto hmotně právního ustanovení, neboť se jedná o rozhodnutí
nepřezkoumatelná co do naplnění všech zákonných znaků tohoto trestného činu. Ze
skutkového stavu věci, který učinil okresní soud a s nímž se ztotožnil i soud
odvolací, není zřejmé, zda byl naplněn znak neoprávněnosti jednání obviněného a
zda se tohoto jednání obviněný dopustil ve větším rozsahu.
Neoprávněného podnikání ve smyslu § 118 odst. 1 tr. zák. se dopouští, kdo
poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání
neoprávněně, tedy v rozporu se živnostenským zákonem nebo v rozporu s jinými
právními předpisy, které stanoví podmínky pro jeho provozování. Při uznání viny
tímto trestným činem tudíž musí ve výroku o vině být vyjádřeny skutkové
okolnosti, ze kterých vyplývá znak neoprávněnosti jednání obviněného, zejména
uvedením konkrétního právního předpisu, resp. ustanovení, které obviněný svým
jednáním porušil, případně je nutné specifikovat druh a charakter oprávnění,
které vyvíjená činnost obviněného postrádala. Při určení dalšího znaku tohoto
trestného činu - rozsahu, ve kterém se obviněný neoprávněného podnikání
dopustil, je potom třeba přihlížet nejen k částkám, které obviněný za činnost
obdržel, ale je třeba přihlížet např. i k nákladům, které obviněný v rámci
neoprávněného podnikání vynaložil, a je třeba vždy zjistit výši (čistého)
prospěchu z činnosti jako významného kritéria určení stupně společenské
nebezpečnosti spáchaného činu (srov. např. rozhodnutí č. 1/1990 Sb. rozh. tr.).
Obviněný T. F. se podle výroku rozsudku okresního soudu dopustil trestného činu
neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. společně se spoluobviněným
M. Š. tím, že prostřednictvím poštovních přihrádek na základě katalogů a
inzerátů ve skinheadských časopisech formou poštovních dobírek prodávali
zájemcům magnetofonové kazety a kompaktní disky s nahrávkami skupiny B.,
sborníky textů jejich písní, skinheadské časopisy- ziny, trička, odznaky a
další obdobné materiály propagující jejich skupinu a hnutí skinheads v celkové
hodnotě 272.443,- Kč, přičemž k úhradě zaslaného zboží zaplatilo přes poštovní
přihrádku nejméně 232 kupujících ve prospěch obou obviněných celkovou částku
250.946,- Kč a ve prospěch obviněného T. F. (z jiné poštovní přihrádky)
celkovou částku 21.497,- Kč, a toto výdělečné podnikání oba obvinění po celou
dobu provozovali zcela neoprávněně bez jakéhokoli živnostenského oprávnění. Z
takto popsaného skutkového stavu věci nelze však znak protiprávnosti dovodit.
Chybí v něm totiž skutečnost, že zasílatelská činnost vyvíjená obviněným byla
prováděna v rozporu s konkrétním ustanovením právního předpisu, jež by obviněný
svým jednáním porušil, ani není uvedeno oprávnění, které činnost provozovaná
obviněným vyžadovala. Za nedostatečné je v tomto smyslu třeba označit vyjádření
skutkové věty rozsudku, podle které výdělečné podnikání oba obvinění
provozovali \"zcela neoprávněně\", neboť se jedná o vyjádření skutečnosti
právním pojmem, z něhož však potřebné skutkové okolnosti nevyplývají. Rozsah
podnikatelské činnosti obviněného je přitom vyčíslen pouze částkou, která
představuje hodnotu zasílaného zboží, stranou zjištění soudů obou stupňů však
zůstaly náklady, které obviněný v rámci podnikání vynaložil, a nelze tudíž
učinit závěr, jaký byl skutečný prospěch obviněného získaný z vyvíjené
činnosti, jakožto nezbytné kritérium určení stupně společenské nebezpečnosti
spáchaného činu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů rovněž vyplývá, že
prospěch (zisk) vzešlý ze stíhaného jednání nebyl předmětem dokazování, ačkoli
základním charakterem neoprávněného podnikání ve smyslu trestního zákona je
soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na
vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (srov. § 2 odst. 1 zák. č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku; ve znění pozdějších předpisů a § 2 zák. č.
455/1991 Sb., živnostenského zákona ve znění pozdějších předpisů).
Jak je zřejmé z výše uvedeného, Nejvyšší soud shledal důvodnými dovolací
námitky obviněného T. F. týkající se nesprávného právního posouzení zjištěného
skutku, kvalifikovaného jako trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících
k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák.,
a to konkrétně nedostatků ve zjištění existujícího hnutí prokazatelně
směřujícího k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásajícího národnostní,
rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Stejným
způsobem Nejvyšší soud posoudil jako opodstatněnou námitku, týkající se znaku
protiprávnosti výdělečného podnikání a většího rozsahu u trestného činu
neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. Soud I. stupně nevěnoval
potřebnou pozornost otázce zjištění a vyjádření konkrétního hnutí popsaného v §
260 odst. 1 tr. zák., které obviněný měl svým jednáním podporovat a propagovat,
resp. otázce zjištění protiprávnosti a rozsahu výdělečné činnosti obviněného u
trestného činu podle § 118 odst. 1 tr. zák. Skutková zjištění, jak jsou popsána
ve výroku odsuzujícího rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, byla
tudíž v dané věci nesprávně právně posouzena ve smyslu dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato pochybení nebyla odstraněna ani
v řízení o řádném opravném prostředku u Krajského soudu v Brně, přestože byla v
odvolání obviněného vytýkána prakticky shodně jako v posuzovaném dovolání.
Odvolací soud v rozhodnutí napadeném dovoláním zcela pominul argumenty
obviněného T. F., které jednoznačně formuloval již v řádném opravném
prostředku. Žádným způsobem nereagoval na vady vytýkané odsuzujícímu rozsudku
soudu prvního stupně, přestože byly formulovány v podstatě shodným způsobem
jako následné dovolací námitky. Krajský soud v Brně jako soud odvolací se ve
svém rozhodnutí omezil pouze na konstatování o recidivě protiprávního jednání
obviněného, z níž dovodil naplnění subjektivní stránky u trestného činu podle §
260 tr. zák. (aniž by se rovněž zabýval splněním podmínek pro použití přísnější
právní kvalifikace podle § 88 odst. 1 tr. zák. u tohoto trestného činu), a
\"rozsahu a délky doby\", po kterou měl obviněný neoprávněně podnikat u skutku
kvalifikovaného podle § 118 odst. 1 tr. zák. Navíc v této části sám odvolací
soud upozornil na skutečnost, že část jednání popsaného u tohoto trestného činu
byla již zahrnuta pod skutek, kvalifikovaný jako trestný čin dle § 260 odst. l,
2 písm. a), b) tr. zák., aniž by se však blíže zabýval možností faktické
konzumpce. Z dosud zjištěného není vyloučeno, že by se mohlo jednat o totožný
skutek, který by byl dostatečně právně posouzen jen podle posledně citovaného
ustanovení trestního zákona, resp. zda skutečnost, že obviněný vyvíjel
podpůrnou a propagační činnost také prostřednictvím zásilek zboží, nebyla
obviněnému přičtena k tíži dvakrát a že jednání popsané v bodě 2 výroku
směřovalo k následku trestného činu uvedeného v bodě 1 výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně.
Vzhledem k této skutečnosti a k rozsahu očekávaného doplnění dokazování
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedená pochybení lze odstranit v řízení před
odvolacím soudem, a proto z podnětu dovolání obviněného T. F. podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně tohoto obviněného napadené usnesení Krajského
soudu v Brně a přikázal podle § 2651 odst. 1 tr. ř. tomuto soudu, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 265k odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení
obsahově navazovala a pozbyla jejich zrušením podkladu.
Spoluobvinění J. D. a S. K. byli citovaným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru
nad Sázavou odsouzeni pro tentýž skutek kvalifikovaný jako trestný čin podpory
a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260
odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. jako dovolatel T. F. Protože důvod, z něhož
Nejvyšší soud takto rozhodl ve prospěch obviněného T. F., prospívá i těmto
dvěma spoluobviněným, zrušil Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. s
přiměřeným použitím § 261 tr. ř. napadené usnesení také ohledně obou
jmenovaných spoluobviněných. (Spoluobviněný M. Š. nepodal proti rozsudku soudu
I. stupně odvolání, proto nemohl ohledně něho Nejvyšší soud postupovat stejným
způsobem.)
Věc se tak vrací do stadia řízení u odvolacího soudu, ve kterém bude třeba na
základě doplněného dokazování (např. výslechem znalce PhDr. Z. Z.) posoudit
otázku, zda jednání obviněných bylo směřováno k podpoře a propagaci hnutí
uvedeného v § 260 tr. zák., a toto hnutí bude třeba náležitě specifikovat. V
této souvislosti ještě Nejvyšší soud připomíná existenci článku 10 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. zák.
(dále jen Úmluvy), který upravuje institut \"svobody projevu\". Podle odstavce
2 tohoto článku výkon svobod definovaných v odstavci 1, může podléhat takovým
formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou
nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní
celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti,
ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku
důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. Jelikož
objektem trestného činu podle § 260 tr. zák. je mj. i ochrana základních
lidských a občanských práv a svobod, bude nezbytné, aby se v rámci nového
posouzení věci soud zabýval žalovaným skutkem i z pohledu respektování práva na
svobodu projevu, která ve své definici v citovaném článku Úmluvy zahrnuje i
právo přijímat a rozšiřovat myšlenky bez zasahování státních orgánů. Evropský
soud pro lidská práva přitom dosud ve svých rozhodnutích vykládá splnění
podmínky \"jsou nezbytné\" citovaného odstavce 2, článku 10 Úmluvy tak, že
existuje naléhavá společenská potřeba zásahu z důvodu ochrany jednoho z cílů
vyjmenovaných v tomto odstavci, tedy zájem národní bezpečnosti atd. (viz např.
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 7. 1999, ve věci B. a O.
proti Turecku, a rozhodnutí téhož soudu ze dne 2. 5. 2000, ve věci B. T. a
další proti Norsku.) Podle názoru Evropského soudu pro lidská práva totiž
svoboda projevu představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické
společnosti a vztahuje se i na \"myšlenky\" nejen považované za neškodné, ale i
na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují. Na druhé straně je doprovázena
výjimkami, které však vyzývají k úzké interpretaci, a potřeba ji omezit musí
být prokázána přesvědčivým způsobem. V posuzované věci tedy bude třeba v rámci
úvah o právní kvalifikaci skutkových zjištění důsledně zvažovat eventuelní
nutnost zásahu státní moci proti existujícímu právu na svobodu projevu
obviněných v daném konkrétním případě i ve smyslu citovaného ustanovení Úmluvy.
Dále bude třeba řádným způsobem posoudit protiprávnost výdělečného podnikání
obviněných T. F. a M. Š. a blíže zkoumat rozsah jejich jednání, zejména s
přihlédnutím k vynaloženým nákladům a ke skutečnému zisku, který z jejich
činnosti vyplynul. Na základě jednoznačně zjištěných a popsaných skutkových
okolností bude následně třeba učinit závěry ohledně právní kvalifikace jednání
obviněných a tyto zákonným způsobem (§ 125 odst. 1 tr. zák.) odůvodnit. V
případě rozhodnutí ve prospěch některého z obviněných, ohledně kterých došlo ke
zrušení napadeného rozhodnutí, bude Krajský soud v Brně muset zvážit možnost
aplikace § 261 tr. ř. také u obviněného M. Š., který nepodával ve věci
odvolání, a v jehož prospěch tudíž dovolací soud nerozhodl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. července 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová