5 Tdo 563/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy Prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D. a
soudců JUDr. Františka Púryho a JUDr. Blanky Roušalové projednal ve veřejném
zasedání konaném dne 11. června 2008 dovolání obviněné Mgr. P. J., proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To 105/2007, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1
T 5/2007, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To 105/2007, a rozsudek Krajského soudu v
Plzni ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 1 T 5/2007, v celém rozsahu.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í i další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že
podle § 226 písm. b) tr. ř. se
obviněná
Mgr. P. J.,
z p r o š ť u j e o b ž a l o b y
pro skutek spočívající v tom, že v P. a jinde v době od 29. 7. 2002 do 30. 9.
2002, kdy byla zaměstnána v obchodní společnosti Č. F. A P. S., s. r. o.,
zabývající se zprostředkováním pojistných smluv, jejich správou a péčí o
klienty pojišťoven, a v téže době vykonávala funkci jednatelky společnosti M
B., s. r. o., se stejným předmětem činnosti, jejíž byla společnicí, jako
jednatelka společnosti M B., s. r. o., jménem této společnosti
1)
a) dne 1. 9. 2002 uzavřela smlouvu o obchodním zastoupení s A. p., a. s.,
zavazující M B., s. r. o., ke zprostředkování pojistných smluv mezi uvedenou
pojišťovnou a jejími klienty, správě těchto smluv a péči o klienty pojišťovny,
a A. p., a. s., k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za poskytnuté
služby, a
b) dne 4. 9. 2002 uzavřela makléřské smlouvy se společnostmi E.-S., s. r. o., a
I., s. r. o., a dne 27. 9. 2002 stejné smlouvy se společností M., s. r. o.,
nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů A. p., a. s., s Č. F. A P.
S., s. r. o., jimiž zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě pojistných
smluv těchto pojistníků s A. p., a. s., a to:
– smluv mezi A. p., a. s., a společností E.-S., s.
r. o.,
– smluv mezi A. p., a. s., a společností I., s. r. o.,
– smlouvy mezi A. p., a. s., a M., s. r. o.,
přičemž na základě těchto smluv vyplatila A. p. obchodní společnosti M B., s.
r. o., za období od počátku výkonu správy do 5. 10. 2005 provizi v celkové výši
189.736,65 Kč;
2)
a) dne 1. 8. 2002 uzavřela s D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s.,
smlouvu o zprostředkování a spolupráci při sjednávání a správě pojištění mezi
pojistitelem a pojišťovacím agentem, zavazující M B., s. r. o., ke
zprostředkování, sjednávání a správě pojištění právní ochrany a D. A. S.,
pojišťovnu právní ochrany, a. s., k výplatě provize společnosti M B., s. r. o.,
za poskytnuté služby, a
b) dne 27. 8. 2002 uzavřela makléřské smlouvy se společností I. s. & t., s. r.
o., M. R., dne 31. 8. 2002 se společností M., s. r. o., 2. 9. 2002 se
společností F. C., společnost s ručením omezeným, 30. 8. 2002 se společností
Č. m., spol. s r. o., a 20. 9. 2002 se společností O. T., spol. s r. o.,
nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů D. A. S., pojišťovny právní
ochrany, a. s., s Č. F. A P. S., s. r. o., jimiž zavázala společnost M B., s.
r. o., ke správě pojistných smluv těchto pojistníků s D. A. S., pojišťovnou
právní ochrany, a. s., a to:
- smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a
společností Č. m., spol. s r. o.,
- smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a
společností M., s. r. o.,
- smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a
společností O. T. spol. s r. o.,
- smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a
společností F. C., společnost s ručením omezeným,
- smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a R+R M.
R., a
- smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a
společností I. s. & t., s. r. o.,
přičemž na základě těchto smluv vyplatila D. A. S., pojišťovna právní ochrany,
a. s., obchodní společnosti M B., s. r. o., od počátku výkonu správy do 30. 4.
2005, provizi v celkové výši 114.367,30 Kč;
3)
a) dne 6. 9. 2002 uzavřela smlouvu o zprostředkování s obchodní společností G.
A. V. A. zavazující M B., s. r. o., ke zprostředkovatelské činnosti pro
druhou smluvní stranu za účelem uzavření pojistných smluv a ke správě
pojistných smluv a společnost G. A. V. A. k výplatě provize společnosti M
B., s. r. o., za poskytnuté služby, a
b) dne 27. 9. 2002 uzavřela makléřské smlouvy se společnostmi M., s. r. o., W.
W., s. r. o., a 31. 8. 2002 stejné smlouvy se společností Č. m., spol. s r.
o., nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů G. A. V. A. s Č. F. A P.
S., s. r. o., jimiž zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě pojistných
smluv těchto pojistníků s G. A. V. A., a to:
– smluv mezi G. A. V. A. a společností Č. m., spol. s r. o.,
– smluv mezi G. A. V. A. a společností M., s. r. o.,
– smlouvy mezi G. A. V. A. a společností W. W. s. r. o.,
přičemž na základě těchto smluv vyplatila G. A. V. A. obchodní společnosti M
B., s. r. o., v období od počátku výkonu správy do 31. 12. 2005, provizi za
správu pojistných smluv v celkové výši 50.498,- Kč;
4)
a) dne 24. 8. 2002 uzavřela smlouvu o obchodním zastoupení se společností K.,
p., a. s., zavazující M B., s. r. o., k uzavírání smluv o pojištění majetku,
pojištění odpovědnosti za škodu a pojištění osob jménem pojišťovny a ke stálé
péči o klienty pojišťovny a K., p., a. s., k výplatě provize společnosti M B.,
s. r. o., za poskytnuté služby,
b) dne 1. 9. 2002 uzavřela makléřské smlouvy s J. M., J. M., J. M. a M. B.
a 18. 9. 2002 makléřskou smlouvu s J. E., jimiž zavázala společnost M B., s.
r. o., ke správě pojistných smluv těchto pojistníků se společností K., p., a.
s., a to:
– smlouvy mezi společností K., p., a. s., a J. M.,
– smlouvy mezi společností K., p., a. s., a J. M.,
– smlouvy mezi společností K., p., a. s., a J. E.,
– smlouvy mezi společností K., p., a. s., a J. M. a
– smlouvy mezi společností K., p., a. s., a M. B.,
přičemž na základě těchto smluv vyplatila K., p., a. s., obchodní společnosti M
B., s. r. o., od počátku výkonu správy do 14. 6. 2005 provizi v celkové výši
1.813,- Kč;
5)
a) dne 26. 9. 2002 učinila společnost V. V. p., a. s., návrh na
uzavření smlouvy o zprostředkování akceptovaný touto společností 7. 10. 2002
zavazující M B., s. r. o., ke zprostředkování pojistných smluv a k činnosti
směřující k udržování pravidelných styků se zákazníky druhé smluvní strany a
společnost V. V. p., a. s., k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za
poskytnuté služby, a
b) dne 2. 9. 2002 uzavřela makléřskou smlouvu se společností O. T.,
spol. s r. o., nahrazující makléřskou smlouvu uvedeného klienta V. V. p., a.
s., s Č. F. A P. S., s. r. o., kterou zavázala společnost M B., s. r. o., ke
správě pojistných smluv pojistníka O. T., spol. s r. o., s V. V. pojišťovna,
a. s.,
přičemž na základě těchto smluv vyplatila V. V. p., a. s., obchodní
společnosti M B., s. r. o., od počátku výkonu správy do 21. 4. 2005 provizi za
udržování pravidelných styků se zákazníky pojišťovny v celkové výši 5.215,- Kč;
6)
a) dne 30. 8. 2002 uzavřela smlouvu o spolupráci při zprostředkování pojištění
s Č. p., a. s., zavazující M B., s. r. o., k činnosti směřující k uzavírání
pojistných smluv a činnosti s tím související, spočívající zejména v
prezentaci, navrhování a vykonávání přípravných prací k uzavírání pojistných
smluv, uzavírání dohod o změně pojistných smluv, pomoci při jejich správě a
uplatňování práv a plnění povinností z těchto smluv a Českou pojišťovnu, a. s.,
k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za poskytnuté služby, a
b) 28. 8. 2002 uzavřela makléřskou smlouvu se společností P. T., s. r. o., a
stejné smlouvy 31. 8. 2002 se společností M., s. r. o, 4. 9. 2002 se
společností Č. m., spol. s r. o., a 20. 9. 2002 se společnostmi O. P., spol.
s r. o., a O. T., spol. s r. o., nahrazující makléřské smlouvy uvedených
klientů Č. p., a. s., s Č. F. A P. S., s. r. o., jimiž zavázala společnost
M B., s. r. o., ke správě pojistných smluv těchto pojistníků s Č. p., a. s., a
to:
– smluv mezi Č. p., a. s., a společností Č. m., spol. s r. o.,
– smluv mezi Č. p. a. s., a společností O. P., spol. s r. o.,
– smlouvy mezi Č. p., a. s., a společností M., s. r. o,
– smluv mezi Č. p., a. s., a společností O. T., spol. s r. o.,
– smlouvy mezi Č. p., a. s., a P. T., s. r. o.,
přičemž na základě těchto smluv vyplatila Č. p., a. s., obchodní
společnosti M B., s. r. o, od počátku výkonu správy do 27. 10. 2005, provizi v
celkové výši 456.023,60 Kč;
t e d y jako pracovnice, společnice a účastnice na podnikání dvou
organizací se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě a jinému
prospěch, uzavřela a dala popud k uzavření smlouvy na úkor jedné z nich,
přičemž takovým činem získala pro sebe nebo jiného značný prospěch,
čímž měla spáchat trestný čin zneužívání informací v obchodním styku
podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák.
Podle § 229 odst. 3 tr. ř. se Č. F. A P. S., s. r. o., odkazuje se
svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 1 T 7/2006, byla
obviněná Mgr. P. J. uznána vinnou trestným činem zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák., kterého se dopustila tím, že v
P. a jinde v době od 29. 7. 2002 do 30. 9. 2002, kdy byla zaměstnána v obchodní
společnosti Č. F. A P. S., s. r. o., zabývající se zprostředkováním pojistných
smluv, jejich správou a péčí o klienty pojišťoven, a v téže době vykonávala
funkci jednatelky společnosti M B., s. r. o., se stejným předmětem činnosti,
jejíž byla společnicí, jako jednatelka společnosti M B., s. r. o., jménem této
společnosti:
1)
a) dne 1. 9. 2002 uzavřela smlouvu o obchodním zastoupení s A. p., a. s.,
zavazující M B., s. r. o., ke zprostředkování pojistných smluv mezi uvedenou
pojišťovnou a jejími klienty, správě těchto smluv a péči o klienty pojišťovny,
a A. p., a. s., k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za poskytnuté
služby, a
b) dne 4. 9. 2002 uzavřela makléřské smlouvy se společnostmi E.-S., s. r. o.,
a I., s. r. o., a dne 27. 9. 2002 stejné smlouvy se společností MVI, s. r. o.,
nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů A. p., a. s., s Č. F. A P.
S., s. r. o., jimiž zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě pojistných
smluv těchto pojistníků s A. p., a. s., a to:
- smluv mezi A. p., a. s., a společností E.-S., s. r. o.,
- smluv mezi A. p., a. s., a společností I., s. r. o.,
- smlouvy mezi A. p., a. s., a M., s. r. o.,
přičemž na základě těchto smluv vyplatila A. p., a. s., obchodní společnosti M
B., s. r. o., za období od počátku výkonu správy do 5. 10. 2005 provizi v
celkové výši 189.736,65 Kč;
2)
a) dne 1. 8. 2002 uzavřela s D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s.,
smlouvu o zprostředkování a spolupráci při sjednávání a správě pojištění mezi
pojistitelem a pojišťovacím agentem, zavazující M B., s. r. o., ke
zprostředkování, sjednávání a správě pojištění právní ochrany a D. A. S.,
pojišťovnu právní ochrany, a. s., k výplatě provize společnosti M B., s. r. o.,
za poskytnuté služby, a
b) dne 27. 8. 2002 uzavřela makléřské smlouvy se společností I. s. & t., s. r.
o., M. R., dne 31. 8. 2002 se společností M., s. r. o., dne 2. 9. 2002 se
společností F. C., spol. s r. o., dne 30. 8. 2002 se společností Č. m., spol.
s r. o., a dne 20. 9. 2002 se společností O. T., spol. s r. o., nahrazující
makléřské smlouvy uvedených klientů D. A. S., pojišťovny právní ochrany, a. s.,
s Č. F. A P. S., s. r. o., jimiž zavázala společnost M B., s. r. o., ke
správě pojistných smluv těchto pojistníků s D. A. S., pojišťovnou právní
ochrany, a. s., a to:
- smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a
společností Č. m., spol. s r. o.,
- smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a
společností M., s. r. o.,
- smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností O.
T., spol. s r. o.,
- smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností F.
C., spol. s r. o.,
- smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a R+R M. R.,
- smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností I.
s. & t., s. r. o.,
přičemž na základě těchto smluv vyplatila D. A. S., pojišťovna právní ochrany,
a. s., obchodní společnosti M B., s. r. o., od počátku výkonu správy do 30. 4.
2005, provizi v celkové výši 114.367,30 Kč;
3)
a) dne 6. 9. 2002 uzavřela smlouvu o zprostředkování s obchodní společností G.
A. V. A. zavazující M B., s. r. o., ke zprostředkovatelské činnosti pro
druhou smluvní stranu za účelem uzavření pojistných smluv a ke správě
pojistných smluv a společnost G. A. V. A. k výplatě provize společnosti M B.,
s. r. o., za poskytnuté služby, a
b) dne 27. 9. 2002 uzavřela makléřské smlouvy se společnostmi M., s. r. o., W.
W., s. r. o., a dne 31. 8. 2002 stejné smlouvy se společností Č. m., spol. s r.
o., nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů G. A. V. A. s Č. F. A P.
S., s. r. o., jimiž zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě pojistných
smluv těchto pojistníků s G. A. V. A., a to:
- smluv mezi G. A. V. A. a společností Č. m., spol. s r. o.,
- smluv mezi G. A. V. A. a společností M., s. r. o.,
- smlouvy mezi G. A. V. A. a společností W. W., s. r. o.,
přičemž na základě těchto smluv vyplatila G. A. V. A. obchodní společnosti M
B., s. r. o., v období od počátku výkonu správy do 31. 12. 2005, provizi za
správu pojistných smluv v celkové výši 50.498,- Kč;
4)
a) dne 24. 8. 2002 uzavřela smlouvu o obchodním zastoupení se společností K.,
p., a. s., zavazující M B., s. r. o., k uzavírání smluv o pojištění majetku,
pojištění odpovědnosti za škodu a pojištění osob jménem pojišťovny a ke stálé
péči o klienty pojišťovny a K., p., a. s., k výplatě provize společnosti M B.,
s. r. o., za poskytnuté služby,
b) dne 1. 9. 2002 uzavřela makléřské smlouvy s J. M., J. M., J. M. a M. B. a
dne 18. 9. 2002 makléřskou smlouvu s J. E., jimiž zavázala společnost M B., s.
r. o., ke správě pojistných smluv těchto pojistníků se společností K., p., a.
s., a to:
- smlouvy mezi společností K., p., a. s., a J. M.,
- smlouvy mezi společností K., p., a. s., a J. M.,
- smlouvy mezi společností K., p., a. s., a J. E.,
- smlouvy mezi společností K., p., a. s., a J. M.,
- smlouvy mezi společností K., p., a. s., a M. B.;
přičemž na základě těchto smluv vyplatila K., a. s., obchodní společnosti M
B., s. r. o., od počátku výkonu správy do 14. 6. 2005 provizi v celkové výši
1.813,- Kč;
5)
a) dne 26. 9. 2002 učinila společnosti V. V. pojišťovna, a. s., návrh na
uzavření smlouvy o zprostředkování, akceptovaný touto společností 7. 10. 2002,
zavazující M B., s. r. o., ke zprostředkování pojistných smluv a k činnosti
směřující k udržování pravidelných styků se zákazníky druhé smluvní strany a
společnost V. V. p., a. s., k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za
poskytnuté služby, a
b) dne 2. 9. 2002 uzavřela makléřskou smlouvu se společností O. T., spol. s r.
o., nahrazující makléřskou smlouvu uvedeného klienta V. V. p., a. s., s Č. F.
A P. S., s. r. o., kterou zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě
pojistných smluv pojistníka O. T., spol. s r. o., s V. V. p., a. s.,
přičemž na základě těchto smluv vyplatila V. V. p., a. s., obchodní
společnosti M B., s. r. o., od počátku výkonu správy do 21. 4. 2005 provizi za
udržování pravidelných styků se zákazníky pojišťovny v celkové výši 5.215,- Kč;
6)
a) dne 30. 8. 2002 uzavřela smlouvu o spolupráci při zprostředkování pojištění
s Č. p., a. s., zavazující M B., s. r. o., k činnosti směřující k uzavírání
pojistných smluv a činnosti s tím související, spočívající zejména v
prezentaci, navrhování a vykonávání přípravných prací k uzavírání pojistných
smluv, uzavírání dohod o změně pojistných smluv, pomoci při jejich správě a
uplatňování práv a plnění povinností z těchto smluv a Č. p., a. s., k výplatě
provize společnosti M B., s. r. o., za poskytnuté služby, a
b) dne 28. 8. 2002 uzavřela makléřskou smlouvu se společností P. T., s. r. o.,
a stejné smlouvy 31. 8. 2002 se společností M., s. r. o., dne 4. 9. 2002 se
společností Č. m., spol. s r. o., a dne 20. 9. 2002 se společnostmi O. P.,
spol. s r. o., a O. T., spol. s r. o., nahrazující makléřské smlouvy uvedených
klientů Č. p., a. s., s Č. F. A P. S., s. r. o., jimiž zavázala společnost
M B., s. r. o., ke správě pojistných smluv těchto pojistníků s Č. p., a. s., a
to:
- smluv mezi Č. p., a. s., a společností Č. m., spol. s r. o.,
- smluv mezi Č. p., a. s., a společností O. P., spol. s r. o.,
- smlouvy mezi Č. p., a. s., a společností M., s. r. o.,
- smluv mezi Č. p., a. s., a společností O. T., spol. s r. o.,:
- smlouvy mezi Č. p., a. s. a P. T., s. r. o.
přičemž na základě těchto smluv vyplatila Č. p., a. s., obchodní společnosti M
B., s. r. o., od počátku výkonu správy do 27. 10. 2005, provizi v celkové výši
456.023,60 Kč.
Za tento trestný čin byla obviněná Mgr. P. J. odsouzena podle § 128 odst. 3
tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž výkon tohoto trestu
jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební
dobu 3 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č. f. a p. s., s. r.
o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Tento rozsudek napadla obviněná odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl
usnesením ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 9 To 85/2006, tak, že odvolání podle §
256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 1 T 7/2006, podala obviněná Mgr. P.
J. dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 21. 3. 2007,
sp. zn. 5 Tdo 278/2007, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 9 To 85/2006, i všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak
Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc obviněné Mgr. P.
J. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze po zrušení jeho předchozího rozhodnutí a vrácení věci
Nejvyšším soudem znovu rozhodl o odvolání obviněné usnesením ze dne 16. 5.
2007, sp. zn. 9 To 39/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř.
zrušil napadený rozsudek soudu první instance a věc podle § 259 odst. 1 tr. ř.
tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Na základě pokynů obsažených v rozhodnutích dovolacího a následně i odvolacího
soudu provedl Krajský soud v Plzni nové hlavní líčení a v něm rozhodl rozsudkem
ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 1 T 5/2007, tak, že uznal obviněnou Mgr. P. J.
vinnou trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst.
2 tr. zák., kterého se dopustila skutkem vymezeným shodně jako ve svém
předchozím rozsudku ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 1 T 7/2006.
Za tento trestný čin byla obviněná Mgr. P. J. odsouzena podle § 128 odst. 2
tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu
jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební
dobu 1 roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č. F. a P. S., s. r.
o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Tento rozsudek napadla obviněná odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl
usnesením ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To 105/2007, tak, že odvolání podle §
256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To
105/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2007,
sp. zn. 1 T 5/2007, podala obviněná Mgr. P. J. prostřednictvím obhájce JUDr.
A. K. opět dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku stručně shrnula dosavadní
průběh trestního řízení proti její osobě a poté uvedla, že byla odsouzena za
skutek, který není trestným činem, neboť nenaplňuje zákonem požadovaný stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost. Toto své tvrzení dále rozvedla s tím, že v
původním dovolání brojila především proti použití vyšší trestní sazby ve smyslu
ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., nicméně podstatou dovolání byla také úvaha o
tom, zda vůbec jsou dány materiální podmínky pro trestněprávní represi, jinými
slovy, zda jsou dány materiální podmínky pro uznání obviněné vinou z daného
trestného činu podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák. V této souvislosti je třeba
podotknout, že i Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí předjímal
úvahy o možnosti trestního stíhání, tedy principu trestněprávní represe jako
posledního prostředku, když celá kauza má v podstatě obchodněprávní charakter a
ve smyslu nálezů Ústavního soudu je třeba vykládat princip subsidiarity trestní
represe jako poslední možný a je ho třeba užívat pouze zdrženlivě a jen tam,
kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. V tomto směru
dovolatelka poukázala zejména na případ klienta O. T., spol. s r. o., u něhož
si poškozený počínal tak, že řádným způsobem nehájil svá práva, nedbal jich a i
v ostatních případech postupoval tak, že své povinnosti vyplývající z mandátní
smlouvy neplnil řádně a tudíž o svá práva nedbal. V případě O. T., spol. s r.
o., poškozený měl možnost přihlásit se do výběrového řízení, nabídnout tomuto
klientovi své služby a přestože o to byl upomínán a vyzýván k předložení
nabídky klientem, neučinil tak a sám si tak způsobil, že tento klient přešel
nadále k firmě, kterou zastupovala dovolatelka. Neméně zřejmá je situace i v
případech, kde klienti přešli od firmy poškozeného k firmě dovolatelky z toho
důvodu, že se jednalo o příbuzné nebo o osoby osobně propojené se zakladateli
společnosti, ve které byla obviněná činná jako jednatelka. Obviněná se proto
domnívá, že celá věc měla být řešena na úrovni obchodněprávní a nikoli
trestněprávní, a přístup nalézacího i odvolacího soudu byl formalistický a v
rozporu s ústavním pořádkem.
V závěru svého dovolání obviněná Mgr. P. J. navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněné Mgr. P. J. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., v něm nejprve
poukázala na důvody předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, kdy
dovolací soud zrekapituloval podstatu obhajoby obviněné a dospěl k závěru, že z
její strany namítané okolnosti, za kterých jednala, mají zásadní význam z
hlediska materiální stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 tr. zák. a svědčí proti závěru odvolacího soudu o podstatném
zvýšení stupně společenské nebezpečnosti jejího jednání ve smyslu § 88 odst. 1
tr. zák. ve smyslu původně přisouzené právní kvalifikace podle § 128 odst. 2, 3
tr. zák. I když dovolací soud výslovně nenaznačil, že by zhodnocení stupně
společenské nebezpečnosti mělo v daném případě přesáhnout mez kvalifikované
skutkové podstaty uvedeného trestného činu a mělo by se tak pohybovat až na
hranici úvah o dovolatelčině beztrestnosti, je z jeho obecného odkazu na
základní zásadu použití trestního práva až jako na poslední možnost ochrany
závazkových vztahů, zřejmé, že předmětem aktuálního dovolacího přezkumu bude
vyhodnocení souzeného skutku právě z celkového hlediska materiálního pojetí
trestného činu ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák. v jeho základní skutkové
podstatě. Takového rámce dovolacího přezkumu se dovolatelka sice ve své
argumentaci formálně přidržovala, když poukázala na výlučný obchodně právní
aspekt svého vztahu s poškozenou obchodní společností. Co do právní váhy jejích
námitek však nelze dovodit, že by byly způsobilé zvrátit správný a přesvědčivý
právní závěr obou soudů v uvedeném směru.
Soudy obou stupňů totiž při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jejího
jednání vzaly v potaz jeho časovou posloupnost, kdy její nový zaměstnavatel jí
nejprve doručil výpověď z důvodu její nadbytečnosti, poté jí bylo znemožněno ve
firmě v průběhu výpovědní lhůty pracovat a až teprve poté přistoupila na
nabídku m. j. i své dosavadní klientky D. S. a založila novou makléřskou
společnost M B. s. r. o. Vzaly také v úvahu, že za daného stavu věci se
necítila být zaměstnankyní ČFPS – Č. F. A P. S., s. r. o., jestliže jí byl
znemožněn přístup do její kanceláře a k jejímu počítači. Nepřehlédly ani její
důraz na povahu činnosti pojišťovacích makléřů, která vyžaduje zásadní důvěru
klientely, ta je však podložena skutečnou kvalitou poskytovaných služeb, která
se po nástupu nového vlastníka její původní zaměstnavatelské společnosti
podstatně zhoršila. Na uvedeném skutkovém podkladě soudy naznaly, že se
dovolatelka snažila přisouzeným jednáním především chránit klienty a jednat v
jejich prospěch, což snižuje stupeň společenské nebezpečnosti jejího jednání
natolik, že již nejsou splněny materiální podmínky pro použití vyšší trestní
sazby souzené právní kvalifikace jejího jednání tak jak má na mysli ustanovení
§ 88 odst. 1 tr. zák. Její odvolací námitky, které se co do své podstaty kryjí
s její dovolací argumentací, nemohl soud druhého stupně akceptovat, poněvadž
nelze abstrahovat od těch podstatných skutkových zjištění, ze kterých zcela
jednoznačně vyplynulo, že všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové
podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku ve smyslu § 128
odst. 2 tr. zák. jsou naplněny. V uvedené souvislosti pak nemohl absolutizovat
všechny na její straně existující polehčující okolnosti a zcela opomenout
okolnosti, které vyznívaly v její neprospěch, jinak by byl jeho přístup zcela
neobjektivní a tedy napadnutelný. Proto nemohl dospět k závěru, že její jednání
vykazuje toliko nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti a že její jednání
není trestné. Odvolací soud v tomto směru správně zdůraznil, že princip pomocné
úlohy trestního práva v obchodně právních vztazích je sice zásadním vodítkem
pro jejich řešení, ale na straně druhé musel pečlivě zvažovat, zda v případě,
že jsou splněny všechny podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti a kdy
jednáním obviněné nebyla porušena blanketní norma, odkazující na ustanovení §
65 obchodního zákoníku, ale kdy došlo k porušení zákazu tzv. selftradingu,
který plyne přímo z ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák., by měl poškozený své
zájmy hájit nejprve prostředky práva civilního. Poté dospěl ke zcela správnému
závěru, že takovým způsobem si míru použití trestního práva jako prostředku
ultima ratio vykládat nelze.
Proto i s přihlédnutím k obhajobě obviněné zůstává podle názoru státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v předmětné trestní věci
rozhodným to, co již zdůraznila ve svém v pořadí prvém vyjádření k prvému
dovolání obviněné a z čeho vycházely oba soudy. Z opatřených skutkových
zjištění zůstalo rozhodující, že se dovolatelce jakožto účastnici, resp.
jednatelce na podnikání dvou společností, zabývajících se zprostředkováním
pojistných smluv, podařilo tzv. přetáhnout obchodní případy jejího stávajícího
zaměstnavatele na svoji nově založenou makléřskou společnost a tedy se tak
stalo za podmínek § 128 odst. 2 tr. zák., kdy šlo o způsob účastníkům
hospodářské soutěže zakázaný. Přitom smlouvy, které dovolatelka za takových
podmínek na úkor svého zaměstnavatele uzavřela, měly za následek ukončení
stávajících smluvních vztahů poškozené společnosti s významným spektrem jejích
dosavadních obchodních partnerů a tím i její znevýhodnění na trhu. Pokud
obviněná namítala, že tak činila ve snaze o nalezení svého dalšího pracovního
uplatnění, že se v té době nacházela ve výpovědní lhůtě a že jí bylo prakticky
znemožněno plnění jejích stávajících pracovních úkolů, a z výpovědi dodatečně
vyslechnuté svědkyně V. B. vyplynulo, že neměla přístup k materiálům a k
počítači, pak dovolatelka ovšem opomenula uvést, že za toto období pobírala
mzdu a tedy se již z tohoto titulu musela ještě cítit pracovnicí svého
tehdejšího zaměstnavatele. Ani za tohoto stavu věci jí nebránila žádná zákonná
překážka v tom, aby buď vyčkala uplynutí běhu výpovědní lhůty nebo aby se s
novým zaměstnavatelem dohodla na dřívějším ukončení svého pracovního poměru a
teprve poté začala budovat klientelu své nově založené makléřské společnosti.
Za stavu, že její budoucí klienti měli vycházet z řad jejích známých, popř. i
příbuzných, event. i osob, které z důvodu nespokojenosti se službami nového
majitele makléřské společnosti A. K. a naopak pro vysokou míru spokojenosti
se standardem služeb jejích i jejího manžela se rozhodli ukončit dosavadní
smluvní vztahy s poškozenou společností, jí nic nebránilo, aby se s nimi
neformálně dohodla na tom, že jim požadované služby bude moci poskytnout až ji
k poškozené obchodní společnosti nebude vázat žádný právní vztah a tím ani
povinnost dodržení zákazu konkurence.
Její jednání však svědčí o tom, že takové příležitosti nevyužila a z obav, že
by o některé své netrpělivé potenciální klienty mohla přijít, rozhodla se tzv.
neriskovat. Neriskovat takovým způsobem jako všichni ostatní začínající
podnikatelé, kteří si svoji zákaznickou klientelu od samého počátku museli
teprve velmi pracně budovat. Přitom zůstává podstatným, že za takové situace
dovolatelka zneužila oslabené pozice své zaměstnavatelské firmy na trhu, a to
právě v době po jejím převzetí novým a v podmínkách plzeňského pracoviště
nezkušeným majitelem, který při vyhrocené osobní a personální situaci nezvládal
pracovní nápor, a pro své stávající klienty se stal nevyhovujícím obchodním
partnerem, vykazujícím tak v tržním prostředí sníženou míru
konkurenceschopnosti. V zájmu dosažení takové výhody na trhu pak dovolatelka
jednala přisouzeným způsobem na úkor svého tehdejšího zaměstnavatele, když za
pomoci informací, plynoucích ze smluv o obchodním zastoupení jejího tehdejšího
zaměstnavatele (kterými bez ohledu na její přístup k počítači disponovali její
potenciální klienti) zkoncipovala ukončení jejich smluvního vztahu s
poškozeným, připravila k podpisu a za svoji nově založenou obchodní společnost
s tímtéž předmětem činnosti uzavřela smlouvy nové.
Na uvedeném skutkovém podkladě státní zástupkyně konstatovala, že lze tedy mít
důvodně za to, že znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v
obchodním styku ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák. naplnila i po stránce
materiální, a proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl
o dovolání odsouzené Mgr. P. J. tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá, a současně uvedla, že respektuje, že ve
věci bude ve smyslu § 265r odst. 1 věta prvá tr. ř. rozhodováno ve veřejném
zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné,
zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda
je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i
obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují uplatněný
dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. mohl
zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti
nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i
řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání
zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř., přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal.
Obviněná Mgr. P. J. ve svém dovolání uplatnila námitky zejména se vztahující
k právnímu posouzení shora uvedeného skutku jako trestného činu zneužívání
informací v obchodním styku, když po zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí
Nejvyšším soudem a vrácení věci Vrchním soudem v Praze Krajskému soudu v Plzni
k novému projednání a rozhodnutí byly v podstatě příslušné pokyny splněny a
Krajský soud v Plzni uzavřel, že byla naplněna pouze skutková podstata
trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák., přičemž adekvátně tomu i snížil
trest, který jí byl uložen. S tímto posouzením však nemůže souhlasit, neboť v
případě jejího jednání, které ona sama ani nepopírá, se nepochybně nemůže
jednat o trestný čin, neboť nebyla naplněna materiální stránka souzeného
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.
zák. Celá kauza má v podstatě obchodněprávní charakter a ve smyslu nálezů
Ústavního soudu je třeba vykládat princip subsidiarity trestní represe jako
poslední možný a je ho třeba užívat pouze zdrženlivě a jen tam, kde jiné právní
prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.
Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák.
spáchá ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo
účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo
podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo
prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z
nich. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že v době popudu k uzavření smlouvy
nebo vlastního uzavření smlouvy musí být pachatel pracovníkem, členem orgánu,
společníkem či účastníkem na podnikání v obou dotčených subjektech – podnicích
nebo organizacích (srov. § 89 odst. 16 tr. zák.), za které je třeba považovat i
obchodní společnosti včetně společností s ručením omezeným. Toto ustanovení o
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., které je
samostatnou skutkovou podstatou upravující tzv. selftrading, směřuje k ochraně
zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v
oblasti konkurence v obchodní činnosti. Přestože skutková podstata trestného
činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák.
sankcionuje některé případy porušování zákazu konkurence v hospodářské soutěži,
nemá tzv. blanketní dispozici, neboť neodkazuje na ustanovení obchodního
zákoníku upravující zákaz konkurence a nepodmiňuje trestní odpovědnost
porušením takového zákazu, ale trestní zákon v ní stanoví vlastní znaky
charakterizující porušení zákazu konkurence, včetně postavení pachatele, typu
jednání a specifického úmyslu (viz č. 39/2006 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud již ve svém předchozím usnesení ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo
278/2007, uvedl, že jisto je, že obviněná Mgr. P. J. uzavřela předmětné
smlouvy na úkor společnosti Č. F. A P. S., s. r. o. (dále jen „ČFPS“), neboť
využila znalosti klientů svého zaměstnavatele ČFPS, kteří na základě jednání s
ní vypověděli smlouvy s ČFPS a následně uzavřeli předmětné smlouvy uvedené
shora se společností M B., s. r. o. Nepochybné také je, že obviněná Mgr. P.
J. jednala v úmyslu opatřit této posledně uvedené společnosti prospěch, neboť
na základě shora uvedených smluv byly pak vypláceny provize konkrétně uvedené v
citovaném rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 1 T
7/2006, a posléze zopakované v novém rozsudku tohoto soudu ze dne 4. 10. 2007,
sp. zn. 1 T 5/2007. Z těchto hledisek byly nepochybně po formální stránce
naplněny znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §
128 odst. 2 tr. zák. Zároveň však Nejvyšší soud oběma soudům vytkl, že se
nedostatečně zabývaly konkrétním stupněm nebezpečnosti činu pro společnost z
hlediska ustanovení § 3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák. Ustanovení § 3 odst. 4 tr.
zák., které vyžaduje hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost, má podstatný význam nejen pro úvahu, zda jde vůbec o trestný čin,
ale rozhodujícím způsobem zasahuje i do úvah o tom, zda jde o trestný čin
závažnějšího nebo méně závažného charakteru, přičemž v případě obviněné bylo
třeba dále postupovat vzhledem k právní kvalifikaci jejího jednání též ve
smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., neboť její jednání bylo původně
kvalifikováno nejen podle odstavce 2 § 128 tr. zák., ale i podle odstavce 3
tohoto ustanovení. Přitom však Nejvyšší soud již ve svém předchozím citovaném
rozhodnutí považoval za nutné dále s odkazem na konkrétní nálezy Ústavního
soudu zdůraznit, že při posuzování trestní odpovědnosti Mgr. P. J. za trestný
čin zneužívání informací v obchodním styku ve vztahu k základní skutkové
podstatě podle § 128 odst. 2 tr. zák. nelze opomenout základní zásadu použití
trestního práva jako poslední možnosti ochrany uvedeným trestným činem
dotčených společenských zájmů. Z uznávaného principu právního státu, jímž je
chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio vyplývá, že ochrana ve své
podstatě soukromoprávních vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky
občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a
kde porušení těchto vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného
činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské
nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný
čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák.
čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným
činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Stupeň nebezpečnosti činu
pro společnost je ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem
chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho
následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho
zavinění a jeho pohnutkou.
Nejvyšší soud na základě dovolání obviněné Mgr. P. J. a z důvodů v něm
uvedených přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí s
přihlédnutím k obsahu spisového materiálu a zjistil, že materiální stránkou
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.
zák. spočívající v potřebném stupni nebezpečnosti činu pro společnost i dalšími
souvisejícími otázkami se ve smyslu právních názorů Nejvyššího soudu a jeho
pokynů obsažených v usnesení ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 278/2007,
zabývaly již soudy obou instancí.
Krajský soud v Plzni zejména na straně 14 svého rozsudku shrnul obsah výpovědi
svědkyně V. B., jejímž výslechem bylo v novém hlavním líčení dne 4. 10. 2007
doplněno dokazování, a z níž vyplynulo, že obviněná Mgr. P. J. skutečně neměla
klíče od místnosti, ve které se nacházely počítač, potřebné dokumenty a další
věci k tomu, aby nadále mohla poskytovat klientům poškozené společnosti ČFPS
služby na úrovni, jako tomu bylo do doby, než obviněná s manželem dostali od
svého nadřízeného výpověď z pracovního poměru, a dále tato svědkyně vypověděla,
že obviněná ve své vlastní kanceláři neměla nic kromě kancelářského stolu,
židlí a skříně. Dále na straně 16 a 17 odůvodnění svého rozsudku nalézací soud
konstatoval, že obviněná byla v rozhodné době ve výpovědní lhůtě, zčásti měla
dovolenou, zčásti zajišťovala rodinný majetek při povodních (polovina srpna
2002) a také jí bylo fakticky znemožněno ve firmě pracovat. Z důkazů vyplývá,
že přechod velké části klientů ČFPS k firmě M B. velmi úzce souvisel s
personálními změnami, které v té době proběhly ve společnosti ČFPS, kdy
obviněné Mgr. P. J. byl novým vlastníkem společnosti znemožněn výkon dosavadní
činnosti, což potvrdila i svědkyně V. B., a v důsledku toho se podstatně
zhoršila morálka společnosti ČFPS ve vztahu k jejím klientům, kteří do té doby
považovali právě osoby obviněné a jejího manžela za určitou záruku kvality
poskytovaných služeb, a proto chtěli s nimi spolupracovat i nadále, což však
již v rámci reorganizované společnosti ČFPS nebylo možné. Proto dokonce vzešel
z řad těchto klientů, konkrétně od Ing. S. K., popud k založení společnosti
nové a tak se také stalo. Spolupráce klientů, kteří odešli z ČFPS, s novou
společností M B. trvá v mnoha případech do současné doby a je hodnocena velmi
pozitivně. Dále nalézací soud poukázal také na výpověď svědka Ing. P. B. a z
této výpovědi plynoucí postup svědka A. K., nového jediného společníka
společnosti ČFPS, v situaci, kdy ve výběrovém řízení vyhlášeném právě Ing. P. B., zůstala společnost ČFPS absolutně nečinná a i přes vyzvání se o možnost
vykonávat pro Ing. P. B. činnost pojišťovacího makléře vůbec neucházela. Krajský soud hodnotil výpověď svědka Ing. P. B. jako velmi nestrannou a
dokonale objasňující tehdejší situaci ve společnosti ČFPS v kontextu s
obhajobou obviněné, když společnost ČFPS byla posléze dokonce vyloučena z
Asociace českých pojišťovacích makléřů, jak přiznal i svědek A. K. . Nalézací
soud v návaznosti na tyto závěry vyznívající ve prospěch obviněné Mgr. P. J. konstatoval, že tyto okolnosti podstatně snižují stupeň společenské
nebezpečnosti činu obviněné, přesto však nakonec uzavřel, že stupeň
nebezpečnosti činu obviněné pro společnost není nižší než nepatrný ve smyslu §
3 odst. 2 tr. zák., aby bylo možno konstatovat, že není trestným činem, i když
jinak vykazuje formální znaky trestného činu. K tomu pouze dodal, že stupeň
společenské nebezpečnosti jednání obviněné Mgr. P. J.
je dán tím, že narušila
státem chráněný zájem na rovných podmínkách hospodářské soutěže, pokud jde o
využívání privilegovaných informací, ke kterým má někdo přístup z titulu svého
zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce. Pokud se týká materiální stránky
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., je tak stupeň jednání obviněné vyšší než nepatrný ve smyslu § 3 odst. 2
tr. zák. zejména proto, že je určován především významem chráněného zájmu (viz
str. 17 rozsudku nalézacího soudu).
Dále Krajský soud v Plzni uvedl, že obviněná svým jednáním naplnila po formální
stránce všechny zákonné znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák. S ohledem na motivaci jednání obviněné,
zmíněné okolnosti a časovou posloupnost jejího jednání, kdy nejprve obdržela
výpověď a bylo ji fakticky znemožněno ve společnosti pracovat, seděla v jiné
kanceláři a neměla přístup k materiálům a počítači, klienti byli s prací pana
A. K. nespokojeni a ona se již fakticky necítila pracovnicí ČFPS, teprve poté
přistoupila na nabídku D. S. založit novou společnost M B., ke které logicky
přešli klienti zvyklí na předchozí precizní práci obviněné v ČFPS, když se
jednalo především o klienty „známé“ či nespokojené s prací nového vedení
společnosti ČFPS, dále i s ohledem na osobu obviněné a míru jejího zavinění,
kdy se snažila především chránit klienty a jednat v jejich prospěch, lze
konstatovat ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák., že se jedná o trestný čin méně
závažného charakteru, jehož okolnosti po materiální stránce podstatně nezvyšují
stupeň nebezpečnosti natolik, aby podle ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. muselo
být k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 128 odst. 3 tr.
zák. přihlédnuto. Soud proto obviněnou Mgr. P. J. na rozdíl od podané
obžaloby uznal vinnou toliko trestným činem zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 odst. 2 tr. zák.
Také Vrchní soud v Praze, který svým usnesením ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To
105/2007, odvolání obviněné, v němž namítala v zásadě stejné okolnosti jako v
dovolání podaném k Nejvyššímu soudu, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl,
se v odůvodnění tohoto usnesení zevrubně vyjádřil i k otázce naplnění
materiální stránky. Na straně 3 a 4 svého rozhodnutí nejprve zdůraznil, že
námitky uvedené v odvolání nejsou důvodné, tvrdí-li obviněná, že prakticky
nezpůsobila poškozené společnosti ČFPS žádnou újmu, neboť způsobená újma
spočívá v tom, že obviněná přetáhla část dosavadních klientů ČFPS ve prospěch
nově založené společnosti M B., přičemž využila znalosti klientské databáze
společnosti ČFPS a osobní znalosti řady klientů, s nimiž ona i její manžel
celou řadu let spolupracovali. Důsledkem toho byly podle odvolacího soudu
výpovědi makléřských smluv řadou dosavadních klientů ČFPS a s tím souvisící
finanční újma společnosti ČFPS, které přestaly být vypláceny provize z těchto
smluv, přičemž na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že provize byly
vypláceny poškozené ČFPS až do tzv. výročního data pojištění, jež nastalo až po
ukončení pracovního poměru obviněné u poškozené firmy (správně „společnosti“),
neboť to vyplývá ze specifických charakteristik uzavřených smluv a z doby, na
kterou byly uzavřeny. Pokud by nedošlo k výpovědím makléřských smluv klientů
ČFPS a k jejich přechodu k M B., pak by provize nadále plynuly poškozené ČFPS. O správnosti vyčíslení výše škody jednotlivými pojišťovnami nevznikají podle
odvolacího soudu pochybnosti, konkrétní výše pak již není zásadní otázkou, a to
s ohledem na změnu právní kvalifikace pouze na základní skutkovou podstatu
trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. a také s přihlédnutím k tomu, že
nalézací soud k ní nepřihlédl ani z hlediska hodnocení stupně nebezpečnosti
činu pro společnost. Dále odvolací soud vyslovil souhlas s hodnocením
materiální stránky nalézacím soudem a jen doplnil, že nalézací soud zhodnotil
ve prospěch obviněné všechny důkazy a další skutečnosti, k nimž bylo možno
takto přihlédnout, včetně časových souvislostí a toho, že obviněná přistoupila
na nabídku D. S. až poté, co dostala výpověď z pracovního poměru ve
společnosti ČFPS a co někteří klienti byli nespokojeni s novým vedením této
společnosti. Dále odvolací soud uvedl, že pokud Krajský soud v Plzni dospěl po
zhodnocení všech okolností případu v souladu s § 3 odst. 4 tr. zák. k závěru,
že okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 128 odst. 3 tr. zák. byly naplněny pouze formálně, neboť podle § 88 odst. 1 tr. zák. s ohledem
na nalézacím soudem uvedené skutečnosti nebylo možno dovodit naplnění
materiálního znaku této kvalifikované skutkové podstaty, a proto kvalifikoval
skutek podle mírnějšího ustanovení jako trestný čin zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., pak proti takovému postupu
krajského soudu nelze mít další relevantní výhrady.
Obviněná jako pracovnice a
zároveň společnice a účastnice na podnikání dvou obchodních společností se
stejným předmětem činnosti v oblasti zprostředkování pojišťovacích služeb v
úmyslu opatřit své nově založené obchodní společnosti výhodu, tj. získání
klientů a provizí od nich, sama uzavřela a dala popud k uzavření smluv na úkor
svého dosavadního zaměstnavatele. Krajský soud v Plzni evidentně nedospěl k
závěru, že by stupeň společenské nebezpečnosti činu byl nepatrný podle § 3
odst. 2 tr. zák. Trestní postih obviněné pak není podle názoru odvolacího soudu
ani v rozporu se zásadou pomocné úlohy trestního práva při ochraně závazkových
právních vztahů. Princip pomocné úlohy trestního práva v oblasti
obchodněprávních vztahů, byť je jistě zásadním vodítkem pro posouzení
přípustnosti a vhodnosti trestního postihu pachatele, je nutno pečlivě
zvažovat, přitom ovšem na druhé straně neznamená, že by poškozený v případě
naplnění znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu, včetně znaku
materiálního, jak bylo shledáno v projednávané věci, nejprve musel povinně svá
práva hájit prostředky obchodního či občanského práva a až v případě jejich
neúčinnosti mohl požadovat vyvození trestněprávní odpovědnosti.
Nejvyšší soud považuje za nutné hned na počátku zdůraznit, že oba soudy se v
novém řízení nepochybně odpovědně zabývaly pokyny Nejvyššího soudu obsaženými v
usnesení ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 278/2008, o čemž svědčí i podrobná
shora uvedená citace jejich názorů, které v převážné většině odrážejí provedené
dokazování i obsah spisu zejména z hlediska posouzení rozhodných otázek pro
stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu obviněné Mgr. P. J., které
byly nepochybně náležitě zhodnoceny z hlediska § 88 odst. 1 tr. zák. ve vztahu
k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 128 odst. 3 tr.
zák. spočívající v získání značného prospěchu pro sebe nebo pro jiného. V tomto
směru se Nejvyšší soud se závěry obou soudů ztotožňuje a pro stručnost na ně
odkazuje. Naproti tomu nikoli zcela důsledně oba soudy postupovaly, pokud jde o
zhodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jednání obviněné Mgr. P.
J. ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu zneužívání informací
v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. z hledisek uvedených v § 3 odst.
2, 4 tr. zák.
Jak vyplývá z toho, co bylo již uvedeno shora, nalézací soud v odůvodnění svého
odsuzujícího rozsudku k stupni nebezpečnosti jednání obviněné Mgr. P. J.
uvedl v zásadě jen okolnosti výhradně svědčící v její prospěch, což by
nasvědčovalo logickému závěru, že není dán ani stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost ve stupni větším než nepatrném, přesto však nakonec dovodil, že
nebezpečnost daného činu obviněné pro společnost minimálně ve stupni větším než
nepatrném je dána, aniž by však mimo obecného poukazu na význam chráněného
zájmu spočívajícího ve „státem chráněném zájmu na rovných podmínkách
hospodářské soutěže, pokud jde o využívání privilegovaných informací,“ uvedl
jedinou konkrétní okolnost, která by tomuto jeho závěru nasvědčovala. Nalézací
soud vycházel při svém hodnocení materiálního znaku trestného činu zneužívání
informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. z toho, že obviněná
byla v rozhodné době ve výpovědní lhůtě, zčásti měla dovolenou, zčásti
zajišťovala rodinný majetek při povodních (polovina srpna 2002) a také jí bylo
fakticky znemožněno ve firmě pracovat. Z důkazů vyplývá, že přechod velké části
klientů ČFPS k firmě M B. velmi úzce souvisel s personálními změnami, které v
té době proběhly ve společnosti ČFPS, kdy poté, co obviněné Mgr. P. J. byl
novým vedením společnosti znemožněn výkon dosavadní činnosti, což potvrdila i
svědkyně V. B., a v důsledku toho se podstatně zhoršila morálka společnosti
ČFPS ve vztahu k jejím klientům, kteří do té doby považovali právě osoby
obviněné Mgr. P. J. a jejího manžela Mgr. M. J. za určitou záruku kvality
poskytovaných služeb, a proto chtěli s nimi spolupracovat i nadále, což však
již v rámci reorganizované společnosti ČFPS nebylo možné. Proto dokonce vzešel
z řad těchto klientů, konkrétně od Ing. S. K., popud k založení společnosti
nové, k čemuž nakonec došlo, byla založena společnost M B. a obviněná Mgr. P.
J. se stala jako jedna ze společnic i jednatelkou této společnosti. Spolupráce
klientů, kteří odešli z ČFPS, s novou společností M B. trvá v mnoha případech
do současné doby a je hodnocena velmi pozitivně. Dále bylo vycházeno také z
výpovědi svědka Ing. P. B. s poukazem na postup A. K., nového jediného
společníka společnosti ČFPS, v situaci, kdy ve výběrovém řízení vyhlášeném
právě Ing. P. B., zůstala společnost ČFPS absolutně nečinná a dokonce i přes
vyzvání se o možnost vykonávat pro Ing. P. B. činnost pojišťovacího makléře
vůbec neucházela. Z této výpovědi tak vyplynula tehdejší situace ve společnosti
ČFPS, která neplnila své povinnosti ve vztahu k některým svým klientům, zejména
ke klientům vůči nimž služby původně zajišťovala obviněná a její manžel,
přičemž tato situace dokonce vyústila ve skutečnost, že společnost ČFPS byla
posléze vyloučena z Asociace českých pojišťovacích makléřů, jak přiznal i
svědek A. K. Dále nalézací soud konstatoval, že tyto okolnosti podstatně
snižují stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněné. Se všemi těmito závěry
soudu prvního stupně se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.
K odůvodnění svého závěru, že čin obviněné Mgr. P. J. vykazuje stupeň
společenské nebezpečnosti vyšší než nepatrný, soud prvního stupně pouze uvedl,
že narušila státem chráněný zájem na rovných podmínkách hospodářské soutěže,
pokud jde o využívání privilegovaných informací, ke kterým má někdo přístup z
titulu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, a protože stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost je určován především významem chráněného
zájmu je třeba podle nalézacího soudu dovodit, že stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost není nižší než nepatrný ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák., aby bylo
možno konstatovat, že není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky
trestného činu (viz str. 17 rozsudku nalézacího soudu). S tímto závěrem, s
kterým se ve svém rozhodnutí ztotožnil i odvolací soud, však nelze souhlasit,
neboť jak vyplývá z citovaného ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. je sice význam
chráněného zájmu uveden na prvním místě, poněvadž jde o objekt (předmět
ochrany) trestného činu, ale to neznamená, že by byl pro stanovení stupně
nebezpečnosti činu pro společnost zcela určující a že by nebylo třeba přihlížet
k dalším v tomto ustanovení uvedeným kritériím rozhodným pro konkrétní stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost, zejména k způsobu provedení činu a jeho
následkům, okolnostem, za kterých byl čin spáchán, osobě obviněné (pachatelky),
míře jejího zavinění a její pohnutce, zvláště když vzhledem k shora uvedeným
skutečnostem tyto jednoznačně svědčí v její prospěch. Stupeň nebezpečnosti činu
pro společnost lze podle ustálené judikatury v konkrétním případě stanovit
odpovědně až po zhodnocení všech hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. Nelze proto některá z těchto hledisek posuzovat izolovaně mimo rámec stupně
nebezpečnosti činu pro společnost (srov. č. 1/1965 Sb. rozh. tr.). Přitom je
třeba se vyvarovat přeceňování objektu (předmětu ochrany) na úkor ostatních
okolností spoluurčujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Navíc
stupeň nebezpečnosti jednotlivého trestného činu v konkrétním případě
charakterizuje konkrétní zájem, který byl činem zasažen nebo podle úmyslu
pachatele zasažen být měl a který se může vyskytovat ve velmi rozmanitých
podobách a ve velmi rozdílných stupních závažnosti. Není tedy úkolem soudu
hodnotit v rámci úvahy o stupni nebezpečnosti činu pro společnost typový význam
chráněného zájmu, jak v podstatě učinil soud prvního stupně, neboť tento úkol
již splnil zákonodárce stanovením trestní sazby. Jeho úkolem je zhodnotit
konkrétní význam poškozeného zájmu pro společnost. Při posouzení konkrétních
okolností zasažení ustanovením § 128 odst. 2 tr. zák.
chráněného zájmu, vyznívá
však hodnocení této okolnosti zcela jinak, než jak jen v obecné rovině uvedl
nalézací soud, poněvadž je třeba především uvést, že obviněná zájem na ochraně
rovných podmínek hospodářské soutěže, pokud jde o využívání privilegovaných
informací, zasáhla jen velmi nevýznamně, neboť je sice pravdou, že jí byla
známa klientská databáze společnosti ČFPS a řadu klientů i osobně znala, ale v
řízení nebylo prokázáno, že by využila uvedené databáze k tomu aby „přetáhla
část dosavadních klientů, s nimiž ona a její manžel jako zaměstnanci poškozené
společnosti ČFPS již po řadu let spolupracovali“, jak bez bližšího zdůvodnění a
poukazu na provedené důkazy uzavřel odvolací soud (srov. str. 3 usnesení
odvolacího soudu). Jak vyplývá z provedeného dokazování, jinak náležitě
zhodnoceného soudem prvního stupně, klienti, s kterými později uzavřela
obviněná Mgr. P. J. předmětné smlouvy, buď sami iniciovali vznik společnosti M
B., anebo přešli k této společnosti, byť na podnět obviněné, protože se
podstatně zhoršily služby poškozené společnosti ČFPS ve vztahu k nim, přičemž
předtím byli velmi spokojeni s prací manželů J., jímž bylo novým vedením
společnosti ČFPS (konkrétně A. K.) zabráněno potřebné služby poskytovat. Důvodně v tomto směru dovolatelka poukázala také na případ klienta O. T., spol. s r. o., který jak vyplývá ze skutkové věty výroku o vině byl i s ohledem na
počet ošetřovaných smluv jedním z největších klientů [srov. body 2), 5) a 6)
výroku o vině], který přešel ke společnosti M B., a přesto si poškozená
společnost v rámci výběrového řízení nehájila náležitě svá práva, neboť měla
možnost se přihlásit do výběrového řízení, nabídnout tomuto klientovi své
služby, A. K. však konkrétní nabídku vůbec nepředložil, a to i přesto, že mu
byla původně čtrnáctidenní lhůta prodloužena ještě o další týden a dokonce se
již vůbec tomuto klientovi neozval (srov. svědeckou výpověď Ing. P. B. a
její zhodnocení soudem prvního stupně na str. 10 až 11 a dále str. 17 rozsudku
nalézacího soudu). Za tohoto stavu věci nelze podle názoru Nejvyššího soudu
považovat za správný závěr odvolacího soudu na str. 5 odůvodnění jeho usnesení,
že situaci nelze posoudit tak, že by A. K. jako nový majitel (přesněji jediný
společník) společnosti ČFPS nedbal o plnění povinností pojišťovacího makléře,
ale pouze v tom směru, že nový rozsah úkolů nedokázal v tomto období sám
zvládnout. Tento závěr odvolacího soudu je nejen v rozporu se závěry soudů
prvního stupně (viz str. 17), ale i s provedeným dokazováním, které naopak
svědčí pro závěr, že v rámci poškozené společnosti ČFPS náležitě neplnil své
povinnosti ve vztahu ke svým klientům, což posléze vedlo k tomu, že na základě
jejich stížností byla tato společnost vyloučena z Asociace českých
pojišťovacích makléřů, což nakonec i sám svědek A. K. ve své výpovědi
potvrdil (č. l. 1164 spisu). O tom, že se nejednalo jen o přechodné neplnění
povinností v důsledku nezvládnutí většího rozsahu úkolů v době převzetí vedení
společnosti ČFPS, svědčí i další soudem prvního stupně provedený důkaz, a to
Věstník uvedené Asociace z 11.
srpna 2006, ve kterém se poukazuje na
pokračující nekalé praktiky společnosti ČFPS i po jejím vyloučení z řad členů
Asociace českých pojišťovacích makléřů (č. l. 1176 a 1188 až 1189 spisu).
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné také připomenout, že již ve
svém původním rozhodnutí zdůraznil, že odvolací soud v této souvislosti
dostatečně nevzal v úvahu povahu služeb pojišťovacích makléřů, která vyžaduje
ze své podstaty zásadní důvěru klienta v makléře, když jak vyplývá ze závěrů
soudu prvního stupně byla zásadním způsobem otřesena důvěra klientů ke
společnosti ČFPS, zejména poté, co ji dále vedl A. K. Odvolací soud také
náležitě nezvažoval i problémy s poskytováním služeb v takové kvalitě, na
kterou byli tito klienti zvyklí, přičemž tyto problémy souvisely nikoli s
jednáním obviněné Mgr. P. J. či jejího manžela Mgr. M. J., ale zejména s
jednáním a přístupem nového vedení společnosti, se kterým zákazníci, kteří
nakonec odešli ke společnosti M B., byli značně nespokojeni. Tyto skutečnosti,
které vyplývají z provedených důkazů a které mají zásadní význam z hlediska
materiální stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle
§ 128 odst. 2 tr. zák. ani soud prvního stupně, ale ani následně soud odvolací
v novém řízení opětovně nevzaly náležitě v úvahu. Předmětnou společnost navíc
obviněná založila spolu s dalšími osobami zejména z výrazného popudu ze strany
klientů ČFPS, kteří právě s ohledem na zhoršující se kvalitu jejích služeb
podle svých výpovědí před soudem chtěli mít jako pojišťovací makléře právě
obviněnou a jejího manžela. Tyto skutečnosti svědčí proti závěru zejména
odvolacího soudu, že bez činnosti obviněné Mgr. P. J. by nedošlo k výpovědím
makléřských smluv klientů ČFPS, a proto by provize i nadále plynuly této
poškozené společnosti, která byla o tyto provize poškozena. Jak vyplývá z
provedeného dokazování došlo v důsledku popsaného přístupu svědka A. K. a
poškozené společnosti k otřesení důvěry uvedených klientů ve vztahu k
společnosti ČFPS, což by zřejmě i bez činnosti obviněné Mgr. P. J. vedlo
dříve nebo později k výpovědím uvedených smluv a tím ztrátě provizí vyplácených
ve prospěch poškozené společnosti ČFPS. Tomuto závěru odpovídá např. výpověď
svědkyně V. B. H. (jednatelky společnosti Č. m., spol. s r. o.), z níž
vyplývá, že nebyla spokojena s prací Ing. P. P. z ČFPS, a proto si již v roce
2002 hledali novou společnost, která by je pojišťovala a zajišťovala jim
potřebné služby. Z hlediska výše získaného prospěchu, který by jinak mohl být
přičítán z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost k tíži obviněné,
pak není ani bez významu, že soudem prvního stupně zjištěný prospěch ve výši
817.653,- Kč byl stanoven za poměrně dlouhé období od září 2002 až do konce
roku 2005 (oba soudy se ani nevypořádaly s tím, že celková částka vyplacených
provizí u jednotlivých smluv byla vyčíslena za různá časová období - v
některých případech do 5. 10. 2005, v jiných do 30. 4. 2005, do 31. 12. 2005,
do 14. 6. 2005, do 21. 4. 2005 nebo do 27. 10. 2005), aniž by bylo zdůvodněno,
proč se tak stalo a proč bylo konkrétně zvoleno období okolo tří let.
Nakonec z
odůvodnění obou rozhodnutí nalézacího soudu i odvolacího soudu vyplývá, že tyto
provize nebylo možno hodnotit a ani nebyly právě vzhledem k shora uvedeným
skutečnostem hodnoceny v neprospěch obviněné Mgr. P. J., když např. odvolací
soud k tomu na str. 3 a 4 svého usnesení uvedl, že „jejich konkrétní výše již
není zásadní otázkou, neboť s ohledem na změnu právní kvalifikace v napadeném
rozsudku oproti předchozímu posouzení pouze na základní skutkovou podstatu
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle odst. 2 § 128 tr. zák. se již nejedná o znak skutkové podstaty z tohoto pohledu rozhodný.“ Dále
odvolací soud dodal, že „… ani z hlediska hodnocení stupně společenské
nebezpečnosti činu, k ní (tedy k rozsahu vyčíslené škody, správně spíše
prospěchu) po změně právního posouzení věci procesní soud nepřihlédl v
neprospěch obviněné, jak plyne z odůvodnění rozsudku.“ Zváží-li se všechny tyto
skutečnosti, pak při náležitém jejich zhodnocení a s přihlédnutím k osobě
obviněné, ohledně níž nebyly dosud zjištěny žádné negativní poznatky, a k nízké
míře jejího zavinění, když se snažila především chránit klienty a jednat v
jejich prospěch, pak podle názoru Nejvyššího soudu nelze souhlasit se soudem
prvního stupně, že by pouze s ohledem na konkrétní význam chráněného zájmu bylo
možno i přes všechny shora podrobně uvedené okolnosti, které byly hodnoceny ve
prospěch obviněné, dospět k závěru, že stupeň nebezpečnosti jednání obviněné je
vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), zejména když v řízení nepochybně
vyšlo najevo, že obviněná Mgr. P. J. primárně nejednala v úmyslu získat pro
sebe či jiného prospěch v podobě získání klientů společnosti ČFPS a jimi
placených provizí pro nově zakládanou společnost M B., s. r. o. Popud k
založení společnosti M B., s. r. o., totiž vyšel od jednoho z bývalých
zákazníků společnosti ČFPS Ing. S. K., jako logické vyústění značného
zhoršení služeb poskytovaných jemu a jiným klientům společností ČFPS, a
bezprostředním aktem byla pak nabídka k společnému založení společnosti M B. se
strany pozdější společnice D. S. (viz č. l. 1032 až 1033). Ačkoli byla
předmětná společnost založena obviněnou spolu s dalšími osobami (D. S. a L. K.) v době, kdy obviněná ještě pracovala ve společnosti ČFPS, je nutno
zdůraznit, že v této době již obviněné běžela výpovědní lhůta, přičemž obviněná
ve společnosti končila nikoli z vlastní vůle, navíc jí A. K. jako její nový
nadřízený, který jí zároveň dal výpověď z pracovního poměru, fakticky znemožnil
dále vykonávat její obvyklou pracovní činnost až do doby uběhnutí výpovědní
doby. V průběhu této doby čerpala obviněná také řádnou dovolenou. Ve vztahu ke
stávajícím klientům nebyla žádná optimální náhrada za obviněnou, která by byla
schopna poskytovat jim předmětné pojišťovací služby ve smluveném rozsahu a
kvalitě, svědek A. K., soudě podle vyjádření bývalých klientů společnosti
ČFPS, nebyl ve společnosti prakticky k zastižení.
To, že s takovým přístupem
přišla společnost ČFPS o značnou část klientů, pak nebylo primárně důsledkem
jednání obviněné, nýbrž to bylo logickým vyústěním situace, ve které se
nacházeli předmětní klienti této společnosti, kteří již ztratili v tomto směru
ke společnosti ČFPS důvěru a lze z jejich vyjádření usuzovat, že právě tato
ztráta důvěry byla primárním důvodem jejich odchodu od této společnosti
(výpovědí předmětných smluv z jejich strany). Právě vzhledem k povaze
pojišťovacích služeb a k jejich kvalitě, garantované klientům zejména osobami
obviněné a jejího manžela, pak je pochopitelné, že nejen, že někteří klienti
ČFPS sami iniciovali vznik nové společnosti – pojišťovacího makléře, ale také
to, že chtěli, aby tuto společnost založila právě obviněná a podílel se na tom
i její manžel, neboť oni sami důvěru bývalých klientů společnosti ČFPS nikdy
nezklamali. Navíc to, že po odchodu obviněné a jejího manžela ze společnosti
ČFPS došlo k významnému zhoršení kvality jí poskytovaných služeb, mohlo jen
podpořit správnost závěrů těch klientů, kteří vypověděli své smlouvy se
společností ČFPS a následně uzavřeli obdobné smlouvy se společností M B., s. r. o., že původně společnost ČFPS, ještě před jejím převzetím A. K., byla
postavena zejména ve vztahu k uvedeným klientům na činnosti právě Mgr. P. J. a jejího manžela Mgr. M. J. jako důležitých zaměstnanců této společnosti. To
vyplývá zejména ze svědeckých výpovědí Ing. P. B., Ing. S. K., V. B. H., M. B. a dalších svědků. Správnosti tohoto závěru nasvědčuje nakonec i skutečnost,
že A. K. posléze pobočku v P. uzavřel a převedl veškerou činnost společnosti
ČFPS do S., kde sám působil (č. l. 1034 a 1163 spisu).
Přestože skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., jak již bylo shora uvedeno, nemá tzv.
blanketní dispozici, neboť neodkazuje na ustanovení obchodního zákoníku
upravující zákaz konkurence a nepodmiňuje trestní odpovědnost porušením
takového zákazu, sankcionuje některé případy porušování zákazu konkurence v
hospodářské soutěži. Toto ustanovení o zneužívání informací v obchodním styku,
které je podle § 128 odst. 2 tr. zák. samostatnou skutkovou podstatou
upravující tzv. selftrading, směřuje k ochraně zneužívání postavení ve dvou
nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní
činnosti, a proto je třeba bedlivě zvažovat, zda trestní postih je v každém
posuzovaném případě s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu též v
souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu
„ultima ratio“, podle kterého trestněprávní řešení představuje nejzazší řešení
pro zákonodárce i pro soudce (srov. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní
právo hmotné. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 45).
Nejvyšší soud také i v souvislosti s již výše uvedenými argumenty dospěl k
závěru, že pokud byla obviněná Mgr. P. J. uznána vinnou trestným činem
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. bylo třeba
se zevrubně touto zásadou zabývat, což bylo zejména odvolacímu soudu uloženo
již v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo
278/2008. Jak však vyplynulo z napadených rozhodnutí, nalézací soud se touto
otázkou vůbec nezabýval, a odvolací soud k této otázce pouze uvedl, že trestní
postih obviněné není podle názoru odvolacího soudu ani v rozporu se zásadou
pomocné úlohy trestního práva při ochraně závazkových právních vztahů. Princip
pomocné úlohy trestního práva v oblasti obchodněprávních vztahů podle závěrů
odvolacího soudu, byť je jistě zásadním vodítkem pro posouzení přípustnosti a
vhodnosti trestního postihu pachatele, je nutno pečlivě zvažovat, přitom ovšem
na druhé straně neznamená, že by poškozený v případě naplnění znaků skutkové
podstaty konkrétního trestného činu, včetně znaku materiálního, jak bylo
shledáno v projednávané věci, nejprve musel povinně svá práva hájit prostředky
obchodního či občanského práva a až v případě jejich neúčinnosti mohl požadovat
vyvození trestněprávní odpovědnosti.
S těmito závěry odvolacího soudu nelze souhlasit, byť samozřejmě uvedená zásada
subsidiarity trestní represe (odvolací soud používá formulaci „pomocné úlohy
trestního práva“), neznamená, že by poškozený nejprve musel povinně svá práva
hájit prostředky obchodního či občanského práva a až v případě jejich
neúčinnosti mohl požadovat vyvození trestněprávní odpovědnosti. Takové
vyjádření znamená, že odvolací soud nepochopil podstatu této zásady, a proto
místo jejího náležitého vyjádření a posouzení ji nedůvodně zlehčuje.
Jednání obviněné Mgr. P. J. mělo ve své podstatě spočívat a také v určitém
rozsahu spočívalo ve zneužití jejího postavení ve dvou společnostech se stejným
předmětem činnosti, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti. Po
zvážení všech relevantních skutečností tak Nejvyšší soud považuje za nutné
zdůraznit, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své
podstatě soukromoprávní základ (nekalá soutěž, zákaz konkurence a navazující
vydání prospěchu nebo náhrada škody), jako trestného činu, je třeba považovat
za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z
hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit
jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti
soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě
jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu.
Přichází tedy v této oblasti vztahů zejména v těch případech, kdy poškozený
aktivně hájí svá práva a plní své právní povinnosti, ale přesto právě v
důsledku trestného činu dochází k podstatnému narušení soukromoprávních vztahů,
které vyžaduje z celospolečenského hlediska trestněprávní ochranu (tak tomu
ovšem v tomto případě vzhledem k již shora zhodnocenému postoji poškozené
společnosti a A. K. nebylo, když nelze ani přehlédnout, že zájmy pojištěných
společností byly v důsledku činu obviněné zajištěny lépe než poškozenou
společností). Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné
v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot
stanovených v trestním zákoně a vymezených v jednotlivých skutkových podstatách
trestných činů, nikoliv ochrana konkrétních subjektivních práv jednotlivce či
obchodní společnosti, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře, a
které nechrání trestní právo.
Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako
prostředku „ultima ratio“ vyplývá, že ochrana ve své podstatě soukromoprávních
vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva
a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení obchodněprávních či
občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného
činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské
nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Nejvyšší soud k tomu
dodává, že v právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní
represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy,
nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní
odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny.
Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba
s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud
jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při
promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima
ratio“ – nemůže být ignorována občanskoprávní či obchodněprávní stránka věci
(srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01
atd.). Princip subsidiarity trestní represe totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval
prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné
právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní (např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005). Tento základní požadavek s
ohledem na to, co bylo shora uvedeno, však v této trestní věci dovolatelky Mgr.
P. J. splněn nebyl, a proto i tato výhrada obviněné je důvodná.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněné Mgr. P.
J. důvodným, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To 105/2007, a rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 1 T 5/2007, v celém
rozsahu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Vzhledem k tomu, že bylo možno nové rozhodnutí učinit na podkladě správně
zjištěného skutkového stavu věci, když pochybení spočívalo pouze v nesprávných
právních úvahách obou soudů vztahujících se ke stupni nebezpečnosti činu Mgr.
P. J. pro společnost ve smyslu § 3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák. a použití zásady
subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“,
rozhodl Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám znovu tak, že podle § 226
písm. b) tr. ř. zprostil obviněnou Mgr. P. J. obžaloby pro trestný čin
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák., kterého
se měla dopustit skutkem uvedeným ve výroku tohoto rozsudku.
V souladu s ustanovením § 229 odst. 3 tr. ř. pak Nejvyšší soud odkázal
poškozenou společnost Č. F. A P. S., s. r. o., s jejím nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.