Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali oba obvinění
dovolání. Obviněný MVDr. V. J. je podal dne 1. 2. 2006 prostřednictvím prvního
ze svých obhájců, přičemž dne 8. 2. 2006 je doplnil prostřednictvím druhého
obhájce. Své dovolání obviněný opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1
písm. g), h) a k) tr. řádu. K prvnímu z nich obviněný uvádí, že odvolací soud u
něj dovodil minimálně srozumění s tím, že objednané práce nebudou provedeny,
tedy že obviněný uvedl společnost R., spol. s r. o., v omyl a svým jednáním ji
poškodil. V kontrastu s tím je podle obviněného zmíněno v odůvodnění napadeného
rozsudku, proč nebylo možné posuzovaný skutek hodnotit jako trestný čin podvodu
podle § 250 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že by jednání obviněného v době
uzavření smlouvy směřovalo k vlastnímu obohacení nebo obohacení jiného. Podle
názoru obviněného již z hlediska elementární logiky nelze učinit takové
tvrzení, přičemž obviněný považuje odůvodnění napadeného rozsudku za odporující
ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu. Jak dále obviněný dovozuje, popisu skutku
neodpovídá jeho právní kvalifikace jako trestného činu porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., ale paradoxně přísnější
posouzení v podobě původně stíhaného trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. písm. k) tr. řádu obviněný MVDr. V. J.
uvádí, že i když je trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku
podle § 255 tr. zák. blanketní normou, nestačí toliko obecně citovat ustanovení
§ 66 a § 567 obchodního zákoníku, ale je nutné rozvést porušení ve skutkové
větě. Obviněný v této souvislosti tvrdí, že celé dokazování probíhalo jen pro
trestný čin podvodu, přičemž nikdy nebyl žádným orgánem činným v trestním
řízení upozorněn na možnou změnu právní kvalifikace. Obviněný rozebírá některé
skutkové okolnosti, přičemž podle jeho názoru nejednal v rozporu s ustanovením
§ 66 obchodního zákoníku. Jak dále obviněný zdůrazňuje, je mu sice známo, že v
dovolacím řízení nelze znovu hodnotit důkazy, avšak tuto zásadu považuje za
určitých okolností prolomenou, což údajně vyplývá z některých nálezů Ústavního
soudu. Proto obviněný vytýká oběma soudům činným dříve ve věci, že zcela
pominuly důkazy svědčící v jeho prospěch nebo překroutily jejich obsah, což
dále ve vztahu k některým důkazům konkretizuje.
Naplnění posledního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
spatřuje obviněný MVDr. V. J. v porušení zákazu reformationis in peius.
Obviněný zde připomíná, že v návaznosti na jeho odvolací námitky bylo jeho
jednání překvalifikováno na mírnější trestný čin a byl mu uložen příznivější
trest odnětí svobody, současně mu však byl zpřísněn peněžitý trest, a to z
částky 120 000 Kč, uložené soudem prvního stupně, na částku 150 000 Kč,
uloženou odvolacím soudem.
Obviněný MVDr. V. J. závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a
vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Doplnění svého dovolání podané dne 8. 2. 2006 obviněný MVDr. V. J. opřel rovněž
o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu. Podle
názoru obviněného je ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. blanketní normou, do které je nutné
dosadit konkrétní porušení zákonné či smluvně převzaté povinnosti. Obviněný se
přitom domnívá, že jednáním popsaným ve výroku o vině rozhodně nebylo porušeno
ustanovení § 66 obchodního zákoníku, neboť jeho postup jakožto jednatele nijak
nezpochybňovalo podřízení vztahu jednatele a společnosti pod ustanovení
obchodního zákoníku upravující mandátní smlouvu. Porušení povinnosti postupovat
s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 567 obchodního zákoníku podle obviněného
spatřoval odvolací soud v tom, že jedním z výchozích podkladů pro provedení
sjednaného díla měl být vzhledem k obsahu smlouvy nabídkový rozpočet, který
však rozhodně nebyl součástí smlouvy. K tomu obviněný uvádí, že rozpočet
nemusel být součástí smlouvy, přičemž s ním však byl seznámen. K tvrzení
odvolacího soudu, podle něhož si obviněný neprověřoval svého smluvního
partnera, obviněný doplňuje, že taková povinnost mu nebyla uložena. Část
skutkové věty, která tvrdí porušení čl. VI. společenské smlouvy společnosti R.,
spol. s r. o., ze dne 16. 12. 1991, potom podle obviněného odkazuje na neplatné
znění této smlouvy, neboť v roce 1998 platilo její znění ze dne 7. 10. 1992.
Jak dále obviněný MVDr. V. J. uvádí, odvolací soud zkrátil jeho obhajovací
práva, pokud ho neupozornil na možnost posoudit skutek jako trestný čin
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Podle
názoru obviněného soudy nižších stupňů neodůvodnily naplnění subjektivní
stránky trestného činu, když vycházely údajně z nelogického předpokladu, podle
něhož obviněný uzavřel v březnu smlouvu s vědomím, že nebude plněna a že teprve
v červenci bude zaplacena cena díla. Obviněný pokládá otázku, proč by za
takových okolností pachatel citovaného trestného činu neuzavřel jinou smlouvu,
na jejímž základě mohlo být placeno okamžitě. Dodává, že ve výroku je zmíněna
částka 1 800 000 Kč, přičemž zaplacena byla částka 1 890 000 Kč. Obviněný
současně shledává nesoulad mezi výrokem rozsudku odvolacího soudu, podle
kterého měl jako jednatel společnosti v rozporu s ustanovením o zastupování
společnosti uzavřít smlouvu o dílo, když podle odůvodnění byl oprávněn jednat
za společnost R., spol. s r. o., a učinit příslušný právní úkon.
Obviněný MVDr. V. J. si je údajně vědom nemožnosti přezkoumávat v dovolacím
řízení hodnocení důkazů, avšak tuto zásadu považuje za prolomenou, jsou li
porušeny základní principy spravedlivého procesu. Podle názoru obviněného v
posuzované věci soud prvního stupně opomenul všechny důkazy svědčící v jeho
prospěch a zbývající vyhodnotil v rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný
dále podrobněji rozebírá hodnocení důkazů a dovozuje, že se jedná o absurdní
právní závěry, když prvostupňový soud neuvádí, jak mělo dojít k naplnění
objektivní stránky ani subjektivní stránky trestného činu, a porušuje presumpci
neviny. Obviněný v této souvislosti opakuje své námitky vůči rozsudku Okresního
soudu v Novém Jičíně, které popsal v odvolání. Odvolací soud následně doplnil
dokazování, avšak důkazy svědčící ve prospěch obviněného údajně pominul.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zák. shledává
nadále obviněný MVDr. V. J. v porušení zákazu reformationis in peius, když mu
odvolací soud zpřísnil peněžitý trest.
Obviněný MVDr. V. J. závěrem tohoto doplnění nově navrhl, aby Nejvyšší soud
jednak provedl listinný důkaz, a to společenskou smlouvou ze dne 7. 10. 1992, a
poté aby podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě i předcházející rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně a aby podle §
265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. a) tr.
řádu zprošťuje obžaloby.
Obviněný Ing. J. B. podal své dovolání prostřednictvím obhájce dne 1. 2. 2006 a
opřel je o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný
především poukazuje na nepřezkoumatelnost právních závěrů odvolacího soudu,
neboť jsou údajně v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu a neobsahují
odůvodnění, jakými právnímu úvahami se soud řídil, když jsou zde uvedena pouze
obecná konstatování, a tudíž je pro obviněného nemožné odkazovat na nesprávný
myšlenkový postup.
Podle názoru obviněného Ing. J. B. odvolací soud správně dovodil, že obviněný
nebyl v postavení osoby, které se žádá od pachatele trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku, a proto zvolil právní posouzení jeho
jednání jako účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Pro trestnost pomocníka se vyžaduje zavinění, jímž se však, jak dodává
obviněný, odvolací soud vůbec nezabýval. Pokud má platit zásada akcesority
účastenství, považuje obviněný za nutné posuzovat i právní kvalifikaci
spoluobviněného MVDr. V. J. Podle názoru obviněného Ing. J. B. ustanovení § 255
tr. zák. vyžaduje porušení zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti
opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Pouze obecné vymezení povinností s
odkazem na ustanovení § 66 odst. 2 a § 567 obchodního zákoníku však obviněný
považuje za právní exces. Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího
majetku je dále trestným činem úmyslným, přičemž obviněný se domnívá, že podpis
smlouvy obviněným MVDr. V. J. neznamená jeho vědomí, že smlouva nebude
naplněna, když odvolací soud se údajně více nezabýval subjektivní stránkou,
tudíž není zřejmé, odkud vzešly jeho další závěry.
Podle obviněného Ing. J. B. se Krajský soud v Ostravě rovněž nezabýval
materiální stránkou trestného činu. Obviněný považuje za nezanedbatelné, pokud
většinový společník společnosti R., spol. s r. o., neshledal nic závadného na
jednání obou obviněných. Obviněný si je vědom zásady oficiality, která je však
údajně prolomena ustanovením § 163 tr. řádu, jež – byť je nelze přímo aplikovat
na posuzovaný případ – má při hodnocení materiální stránky značný význam.
Obviněný v této souvislosti postrádá u soudů činných dříve ve věci odpověď na
otázku, proč byla poměrně vysoká částka postoupena zhotoviteli díla, který je
pro oba obviněné cizí osobou. Obviněný poukazuje na ustanovení § 88 odst. 1 tr.
zák., přičemž podle jeho názoru napadený rozsudek vůbec neřeší uvedenou
podmínku, takže pokud nebyla naplněna materiální stránka činu, nebylo možné
shledat naplnění znaků obsažených v § 88 odst. 1 tr. zák. a kvalifikovat skutek
podle § 255 odst. 2 tr. zák. Obviněný rovněž namítá, že odvolací soud
neupozornil strany na možnost odlišné právní kvalifikace.
Obviněný Ing. J. B. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. řádu po shledání důvodnosti dovolání zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto
soudu věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovoláním obviněných MVDr. V. J. a Ing. J. B.
vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího zastupitelství.
Podle jejího názoru jsou námitky obviněných zčásti způsobilé k věcnému
projednání, avšak žádná z nich nemůže zvrátit správnost právních závěrů
týkajících se odpovědnosti obou dovolatelů. Pokud obviněný MVDr. V. J. své
námitky směřující proti výroku o vině rozdělil mezi dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu, podle státní zástupkyně přehlédl, že druhý
z uvedených důvodů není možné aplikovat na jím namítaný stav neúplného popisu
skutkové věty výroku o vině, neboť jestliže se tento výrok skládá z věty
skutkové a právní, nelze ani formálně namítat jeho neúplnost. Pokud se tento
obviněný pozastavuje nad obecnou citací ustanovení § 66 odst. 2 a § 567
obchodního zákoníku, z nichž vyplývá povinnost statutárního orgánu jednat s
péčí řádného hospodáře, pak takový odkaz podle názoru státní zástupkyně
postačuje. Státní zástupkyně nesouhlasí ani s námitkou tohoto obviněného, podle
níž popis skutku odpovídá původně použité kvalifikaci skutku jako trestného
činu podvodu podle § 250 tr. zák., protože pokud obviněný jednal v souladu se
svým postavením jménem poškozené společnosti, pak jím způsobená škoda není
výsledkem podvodného jednání, ale výsledkem jednání směřujícího proti
spravovanému majetku společnosti. Podepsal-li obviněný smlouvu s vědomím, že
její předmět nebude naplněn, jedná se, jak dodává státní zástupkyně, o plně
postačující vyjádření subjektivní stránky. I přes obšírný rozbor důkazního
stavu a způsobu hodnocení důkazů v dovolání tohoto obviněného není podle státní
zástupkyně důvod k zásahu do oblasti skutkových zjištění. Stran nedostatku
upozornění obviněných na změnu právní kvalifikace státní zástupkyně uvádí, že
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr.
zák. má subsidiární povahu vůči trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zák.,
přičemž uvedenou námitku odmítá pro její ryze procesní povahu, když se navíc
nejedná o výrazné porušení práva na spravedlivý proces. Pokud jde o argumentaci
obviněného opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
řádu, podle názoru státní zástupkyně obviněný nevzal v úvahu, že zmíněný
dovolací důvod dopadá na případy uložení takových druhů trestů, které zákon
nepřipouští, a na tresty uložené mimo trestní sazbu, což z napadeného výroku o
trestu nevyplývá.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření
k dovolání obviněného Ing. J. B. odmítla námitku tohoto obviněného vytýkající
vadný právní závěr o naplnění subjektivní stránky, neboť popis jednání
obviněného obsahuje údaj, že součástí jím podepsaného zápisu o převzetí díla
bylo prohlášení o provedení díla bez závad, ačkoli práce nebyly vůbec
provedeny. Státní zástupkyně rovněž neshledává důvod pro přehodnocování stupně
společenské nebezpečnosti, která nemůže být ovlivněna postojem poškozené
obchodní společnosti.
Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných
MVDr. V. J. a Ing. J. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění MVDr. V. J. a Ing. J. B.
podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu],
učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na
správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí,
proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a
podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění MVDr. V. J. a Ing. J. B. opírají jeho
existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Obviněný MVDr. V. J. uplatnil rovněž dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je naplněn, jestliže byl obviněnému
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
uznán vinným, a současně i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
řádu, tedy že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Obviněný MVDr. V. J. však v části své argumentace napadá hodnocení důkazů
učiněné soudy obou stupňů, když má především za to, že tyto soudy nezohlednily
důkazy svědčící v jeho prospěch, popřípadě je překroutily, a zbývající
vyhodnotily v rozporu s provedeným dokazováním. Existenci dovolacího důvodu tak
obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává zejména v chybném procesním
postupu orgánů činných v trestním řízení, přičemž z toho obviněný vyvozuje
nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné
právní posouzení svého jednání tedy obviněný MVDr. V. J. dovozuje v uvedeném
rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku
obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro
něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové
zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním,
ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně
stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a
ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak
revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani
přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím
účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu).
Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli
rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost
skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s
právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl
od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám
provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný MVDr. V. J., přitom znamená, že předpokladem jeho existence
je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení
skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění
důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu. Jestliže tedy obviněný MVDr. V. J. namítal nesprávnost právního posouzení
skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp.
z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady
při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které však obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud
vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a
druhého stupně. V trestní věci obviněného MVDr. V. J. to pak znamená, že pro
dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný
dopustil skutku tak, jak je popsáno zejména ve výroku o vině v rozsudku
odvolacího soudu, případně dále rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
Obviněný tedy jako jednatel společnosti R., spol. s r. o., v rozporu se svými
dále konkretizovanými povinnostmi uzavřel za tuto společnost jako objednatele
se společností A. O., spol. s r. o., jako zhotovitelem smlouvu o dílo, jejímž
předmětem bylo provedení opravy izolace čistírny odpadních vod v areálu
objednatele za cenu 1 800 000 Kč, a to s vědomím, že smlouva nebude nikdy
naplněna a slouží pouze jako podklad k následnému převodu finančních prostředků
z účtu společnosti R., spol. s r. o., ve prospěch společnosti A. O., spol. s r.
o. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto
rozhodných skutkových zjištění a procesu dokazování, jsou proto mimo rámec
uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim
nemohl nijak přihlížet.
Podobně nemohl Nejvyšší soud akceptovat ani další námitky procesního charakteru
uplatněné oběma obviněnými MVDr. V. J. a Ing. J. B., a to především v rámci
jejich tvrzení, že nebyli upozorněni na změnu právní kvalifikace posuzovaného
skutku a že odůvodnění napadeného rozhodnutí není v souladu s ustanovením § 125
odst. 1 tr. řádu, resp. je nepřezkoumatelné. Taková argumentace totiž nemůže
naplnit žádný z uplatněných ani jiných dovolacích důvodů vymezených ustanovením
§ 265b tr. řádu. Navíc, pokud jde o první z uvedených námitek, trestní řád
vyžaduje zachovat určitý postup soudu jen v případě použití přísnější právní
kvalifikace [§ 225 odst. 2, § 259 odst. 5 písm. b) tr. řádu], přičemž odvolací
soud v posuzovaném případě uznal oba obviněné vinnými mírnějším trestným činem
[podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., resp. podle § 10 odst. 1 písm. c) a
§ 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.], než jakým je uznal vinnými soud prvního
stupně [podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.], aniž se jakkoli změnila
podstata stíhaného skutku. Proto obvinění nemohli být v žádném směru zkráceni
na svých právech. Námitce vytýkající nedostatky odůvodnění napadeného
rozhodnutí pak nelze vyhovět s ohledem na skutečnost, že dovolání proti důvodům
rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. řádu).
K námitkám obviněného MVDr. V. J. dále Nejvyšší soud uvádí následující.
Obviněný shledává rozpor výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu s
odůvodněním tohoto rozhodnutí, kde je vyloženo, proč se Krajský soud v Ostravě
neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který kvalifikoval jednání
obou obviněných jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák. Podle názoru obviněného MVDr. V. J. odvolací soud ve výroku o vině dovodil
na jeho straně minimálně srozumění s tím, že objednané práce nebudou provedeny,
tedy že uvedl v omyl společnost R., spol. s r. o., a svým jednáním ji poškodil,
a současně měl odvolací soud konstatovat v odůvodnění napadeného rozsudku, že
nebylo možné hodnotit posuzovaný skutek jako trestný čin podvodu podle § 250
tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že by jednání obviněného v době uzavření
smlouvy směřovalo k vlastnímu obohacení nebo obohacení jiného.
Obviněný MVDr. V. J. v rámci zmíněné námitky nepřesně vyjádřil jinak správné
tvrzení odvolacího soudu, který se neztotožnil s právním názorem soudu prvního
stupně, podle něhož se tento obviněný dopustil trestného činu podvodu ve smyslu
§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Jak dále odvolací soud uvedl, obviněný byl
oprávněn jednat jménem společnosti R., spol. s r. o., takže mohl učinit právní
úkon spojený s majetkovou dispozicí, tedy uzavřít smlouvu o dílo. K tomu
Nejvyšší soud doplňuje, že i právnická osoba může jednat v omylu, ovšem jen
tehdy, je-li uveden v omyl statutární orgán právnické osoby nebo příslušný
zaměstnanec či člen, který je nebo by byl v dané věci oprávněn učinit příslušný
právní úkon jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (§ 20, § 22 a násl.
občanského zákoníku, § 13 a násl. obchodního zákoníku); viz k tomu též
rozhodnutí pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 648/2003, publikované pod č. T 634. ve svazku 26
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck,
Praha 2004. Sama takto jednající fyzická osoba již tuto právnickou osobu nemůže
uvést v omyl jednáním učiněným navenek vůči třetí osobě. Odvolací soud správně
vyjádřil, že obviněný MVDr. V. J. vystupoval v postavení jednatele společnosti
s ručením omezeným, tedy jako statutární orgán byl v obecném smyslu oprávněn ke
všem úkonům učiněným jménem této společnosti (§ 13 odst. 1, 2, § 133 odst. 1
obchodního zákoníku, § 20 odst. 1 občanského zákoníku), a to i k uzavření
smlouvy o dílo spojené s finančním plněním ve prospěch jiné obchodní
společnosti, protože jeho úkony, resp. jeho vůle, byly přímo úkony a vůlí
společnosti, jejímž jménem jednal, tudíž tuto společnost již dále neuváděl ani
nemohl uvést v omyl. Popsaný závěr přitom nelze směšovat s posouzením, zda byly
naplněny další podmínky pro uzavření takové smlouvy, tedy např. s povinností
jednat s péčí řádného hospodáře, jak bude uvedeno dále. Lze tedy konstatovat,
že zjištěný skutek nemůže být trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zák., protože obviněný neuvedl jinou osobu v omyl, nezneužil omylu
jiné osoby ani jiné osobě nezamlčel podstatné skutečnosti, ale sám jednal se
znalostí všech rozhodných okolností. Navíc úvahy o trestném činu podvodu jsou
bezpředmětné s ohledem na zákaz reformationis in peius, neboť dovolání nebylo
podáno v neprospěch obviněných (§ 265p odst. 1 tr. řádu).
Obviněný MVDr. V. J. v rámci své dovolací argumentace dále napadá vymezení
povinností, které měl porušit při uzavírání smlouvy, přičemž toto vymezení
považuje za nesprávné. Jak je zřejmé z učiněných skutkových zjištění, obviněný
byl jednatelem společnosti R., spol. s r. o., a dne 21. 3. 1998 jménem této
společnosti jako objednatele uzavřel se společností A. O., spol. s r. o., jako
zhotovitelem smlouvu o dílo, na základě které měly být za cenu díla 1 800 000
Kč provedeny určité práce, a to s vědomím, že práce provedeny nebudou a že
smlouva je jen podkladem pro převod peněz ze společnosti R., spol. s r. o., do
společnosti A. O., spol. s r. o., a tím způsobil společnosti R., spol. s r. o.,
škodu ve výši 1 890 000 Kč, tedy v rozsahu celkem převedené částky zahrnující i
daň z přidané hodnoty. Za popsaných okolností obviněný zcela zjevně jednal
nehospodárně ve vztahu k cizímu majetku, konkrétně k majetku společnosti R.,
spol. s r. o., neboť na základě učiněného úkonu způsobil této společnosti
značnou škodu tím, že bez odpovídající protihodnoty poskytl finanční prostředky
ve zmíněné výši ve prospěch společnosti A. O., spol. s r. o. Obviněný proto
bezpochyby porušil povinnost jednat s odbornou péčí a v zájmu obchodní
společnosti, jejímž jednatelem byl, jak vyplývá z ustanovení § 66 odst. 2
obchodního zákoníku, podle kterého se vztah mezi společností a členem
statutárního či jiného orgánu společnosti nebo společníkem při zařizování
záležitostí společnosti řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě. Z
ustanovení o mandátní smlouvě podle § 567 odst. 1, 2 obchodního zákoníku pak
vyplývají povinnosti mandatáře, a to mimo jiné povinnost postupovat s odbornou
péčí a v souladu se zájmy mandanta. To platí i pro jednatele společnosti s
ručením omezeným bez ohledu na aktuální znění společenské smlouvy; navíc
obviněný MVDr. V. J. jako jednatel společnosti s ručením omezeným byl povinen
vykonávat svou působnost s náležitou péčí i podle ustanovení § 135 odst. 2 a §
194 odst. 5 obchodního zákoníku.
Nejvyšší soud se neztotožňuje ani s tvrzením obviněného MVDr. V. J., že
ustanovení § 66 odst. 2 obchodního zákoníku účinné v roce 1998 neobsahovalo
žádné povinnosti, které by mohl porušit. Obchodní zákoník zde totiž uvedeným
způsobem, tedy odkazem na právní úpravu mandátní smlouvy, stanovil a doposud
stanoví, čím se řídí vztah mezi obchodní společností a osobou, která je jejím
statutárním orgánem (resp. jeho členem), přičemž z tohoto právního vztahu
následně vyplývají i práva a povinnosti statutárního orgánu (resp. jeho člena).
Ostatně odvolací soud v napadeném rozhodnutí nekonstatoval porušení ustanovení
§ 66 odst. 2 obchodního zákoníku, jak namítá obviněný MVDr. V. J. ve svém
dovolání, ale dovodil rozpor jednání obviněného s jeho povinnostmi
vyplývajícími z ustanovení § 66 odst. 2 a § 567 obchodního zákoníku. Uplatněná
námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Argumentace obviněného MVDr. V. J. týkající se toho, zda měl být ke smlouvě
připojen rozpočet či zda si měl prověřovat smluvního partnera, nemá v této
souvislosti žádný význam, neboť – jak je patrné z rozhodných skutkových
okolností – obviněný věděl, že smlouva nebude naplněna a slouží jen k převodu
finančních prostředků ze společnosti R., spol. s r. o., na společnost A. O.,
spol. s r. o.
Nejvyšší soud neakceptoval ani námitku obviněného MVDr. V. J., podle níž se
soudy nižších stupňů nedostatečně zabývaly subjektivní stránkou jeho jednání.
Podle rozhodných skutkových zjištění totiž obviněný jako jednatel uzavřel
jménem společnosti R., spol. s r. o., výše zmíněnou smlouvu, ač věděl, že
společnost R., spol. s r. o., neobdrží do svého majetku žádné plnění, ale
toliko uhradí předběžně sjednanou částku ve výši 1 800 000 Kč, resp. v konečném
důsledku ve výši 1 890 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Je tudíž zcela
zjevné, že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák.,
neboť realizovaným úkonem za daných okolností a stavu své vůle chtěl způsobit
porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a to takové, k jakému nakonec
došlo. Způsobení škody tedy bylo nezbytným důsledkem jednání obviněného, s nímž
musel počítat.
Názor obviněného MVDr. V. J. uvedený v této souvislosti, že pokud by chtěl jako
pachatel vyvést finanční prostředky ze společnosti, spíše by uzavřel smlouvu,
na jejímž základě by mohlo být placeno okamžitě, a nikoli až za 4 měsíce,
považuje Nejvyšší soud za irelevantní, protože na jeho základě nelze dovozovat
nic, co by mohlo zpochybnit správnost právního posouzení skutku.
Obviněný MVDr. V. J. v rámci svých námitek obsažených v doplnění původně
podaného dovolání poměrně obšírně napadá i rozsudek soudu prvního stupně,
zejména stran naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu. K tomu
Nejvyšší soud připomíná, že dovoláním lze podle § 265a odst. 1 tr. řádu
napadnout pouze rozhodnutí soudu druhého stupně, když navíc v posuzované věci
byl rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněných zrušen v celém
rozsahu. Zmíněnou argumentací se proto nebylo možné nijak zabývat.
Nejvyšší soud neshledal ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
řádu, jehož existenci obviněný MVDr. V. J. opíral o své tvrzení, že výrok o
vině nedostatečným způsobem vymezuje některé znaky skutkové podstaty trestného
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. S
odkazem na citovaný dovolací důvod lze totiž namítat jen takové nedostatky
výroku o vině, které spočívají v tom, že výrok neobsahuje náležité označení
trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, tj. zejména chybí-li
zákonné pojmenování trestného činu s uvedením příslušného zákonného ustanovení
nebo není-li ve výroku o vině obsažena tzv. právní věta apod. Jestliže ovšem
dovolatel shledává výrok o vině neúplným ohledně dalších požadavků na výrok o
vině týkajících se popisu skutku, tedy uvedení místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě dalších skutečností, jichž je potřeba, aby skutek nemohl být zaměněn
s jiným, jakož i pokud jde o uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které
odůvodňují určitou trestní sazbu, nelze se domáhat nápravy prostřednictvím
ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Podle okolností daného případu,
zejména s ohledem na odlišnou potřebu konkretizace rozhodných skutkových
okolností v různých věcech, je možné v takovém případě uplatnit jen dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jestliže podle dovolatele
skutková zjištění učiněná v konkrétním řízení nejsou dostatečná pro použitou
právní kvalifikaci skutku. Proto obviněný MVDr. V. J. opřel dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu o skutečnosti, které ho nemohou naplnit.
Přitom ke správnosti právního posouzení skutku spáchaného tímto obviněným jako
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se v návaznosti na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu již Nejvyšší soud vyjádřil výše.
Obviněný MVDr. V. J. odkázal rovněž na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. řádu, který shledává v tom, že odvolací soud porušil zákaz
reformationis in peius (zákaz změny k horšímu), pokud mu zpřísnil uložený
peněžitý trest, a to z původně uložené výměry 120 000 Kč na výměru 150 000 Kč.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že zásada zákazu reformationis in peius
zakotvená v ustanovení § 259 odst. 4 tr. řádu umožňuje změnu napadeného
rozsudku v odvolacím řízení v neprospěch obviněného pouze z podnětu odvolání
státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. V daném případě byl
obviněnému MVDr. V. J. uložen rozsudkem soudu prvního stupně jednak trest
odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 3 roky, a dále peněžitý trest ve výši 120 000 Kč.
Rozsudkem odvolacího soudu byl v návaznosti na zrušení výroku o vině zrušen i
tento výrok o trestu a obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6
měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku,
a dále peněžitý trest ve výši 150 000 Kč. Uložený trest je třeba posuzovat
komplexně podle celého souhrnu obsaženého ve výroku o trestu, takže pokud
odvolací soud uložil obviněnému MVDr. V. J. místo trestu odnětí svobody v
trvání 2 roky s podmíněným odkladem jeho výkonu na 3 roky stejný trest v trvání
6 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na 1 rok (snížení výměry o tři
čtvrtiny a zkrácení zkušební doby o dvě třetiny) a místo peněžitého trestu ve
výši 120 000 Kč stejný trest ve výši 150 000 Kč (zvýšení o jednu čtvrtinu), jde
v souhrnu jednoznačně o mírnější trest, než jaký původně uložil soud prvního
stupně tomuto obviněnému, proto nemohlo dojít k porušení zákazu reformationis
in peius. Ostatně v obdobných případech již bylo v soudní praxi judikováno, že
není porušením zákazu reformationis in peius, jestliže odvolací soud k odvolání
obviněného uloží obviněnému navíc i trest propadnutí věci podle § 55 tr. zák.
nebo trest vyhoštění podle § 57 tr. zák., který soud prvního stupně neuložil,
pokud odvolací soud zároveň podstatně sníží trest odnětí svobody uložený soudem
prvního stupně, takže tresty uložené odvolacím soudem ve svém souhrnu
nezhoršují postavení obviněného a nejsou přísnější než trest uložený soudem
prvního stupně (viz rozhodnutí pod 1/1978-II. a č. 42/1994-III. Sb. rozh. tr.).
Navíc dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu nespočívá v
porušení zákazu reformationis in peius, ale v uložení takového druhu trestu,
který zákon nepřipouští, nebo v uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Přitom obviněnému MVDr. V. J. byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným
odkladem jeho výkonu a peněžitý trest, což jsou druhy trestů, které ustanovení
§ 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dovoluje uložit, jejich výměra (6 měsíců a
150 000 Kč) odpovídá příslušné trestní sazbě podle § 255 odst. 2 a § 53 odst. 1
tr. zák. (dokonce je u trestu odnětí svobody na dolní hranici této sazby a u
peněžitého trestu blíže k její dolní hranici). Proto i námitka obviněného
dovozující existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
je zjevně neopodstatněná.
Obviněný Ing. J. B. ve svém dovolání zejména zpochybňuje právní kvalifikaci
jednání spoluobviněného MVDr. V. J. jako pachatele hlavního trestného činu,
přičemž uplatnil obdobné námitky, které uvedl i tento spoluobviněný. Nejvyšší
soud tudíž stran jejich posouzení odkazuje na již výše zmíněné závěry týkající
se právního posouzení skutku. Pokud obviněný Ing. J. B. poukazuje na
skutečnost, že splátka za neprovedené práce byla převedena ve prospěch
společnosti A. O., spol. s r. o., která je ve vztahu k oběma dovolatelům cizí
osobou, nemůže to mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Skutková podstata trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. totiž nepožaduje obohacení
spřízněné či jakékoli jiné osoby, ale předpokládá toliko způsobení škody na
cizím majetku, ke které zde došlo tím, že poškozená společnost R., spol. s r.
o., v důsledku jednání obviněných neobdržela do svého majetku odpovídající
plnění za peníze poskytnuté společnosti A. O., spol. s r. o.
Obviněný Ing. J. B. dále zpochybňuje naplnění materiální stránky, a to zřejmě
jak ve vztahu k trestnému činu spáchanému spoluobviněným MVDr. V. J., tak i ve
vztahu k účastenství na tomto trestném činu, jímž byl uznán vinným obviněný
Ing. J. B. Ten zde zejména poukazuje na skutečnost, že většinový společník
poškozené společnosti R., spol. s r. o., nepovažoval jednání obou obviněných za
závadné. Podle názoru Nejvyššího soudu však z hlediska podmínek trestní
odpovědnosti fyzických osob vykonávajících funkci statutárního orgánu obchodní
společnosti za škodu způsobenou na spravovaném (opatrovaném) cizím majetku je
nerozhodné, jaký názor na otázku porušení povinnosti při správě tohoto majetku
má společník, třeba i majoritní, této společnosti (pro nějž je majetek
společnosti rovněž cizí – srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 18/2006-II. Sb.
rozh. tr.). Proto při posuzování trestní odpovědnosti obviněných MVDr. V. J. a
Ing. J. B. je podstatné, že svým jednáním naplnili všechny znaky formální i
materiální znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku
podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., resp. pomoci k němu podle § 10 odst.
1 písm. c) tr. zák., jak správně uzavřel odvolací soud v napadeném rozhodnutí.
Pokud jde o výhrady obviněného Ing. J. B. směřující proti závěru o naplnění
materiální podmínky k použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr.
zák., Nejvyšší soud je rovněž nemohl akceptovat. Již stanovením určité
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby totiž zákon předpokládá, že
při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití
vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.) v konkrétním případě ani při
formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici
zvýšené trestní sazby, pokud tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se
vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty
(srov. rozhodnutí publikované pod č. 34/1976-I. Sb. rozh. tr.). V posuzované
věci je takovou okolností způsobení značné škody [§ 255 odst. 2 písm. b) tr.
zák.], jejíž dolní hranice činí 500 000 Kč (§ 89 odst. 11 tr. zák.). Přitom
obvinění překročili tuto částku téměř čtyřnásobně a navíc zde nejsou žádné
skutečnosti, v jejichž důsledku by snad čin obviněných neodpovídal ani
nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu porušování povinnosti
při správě cizího majetku spojeného se způsobením značné škody ve smyslu § 255
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Dovolací námitka obviněného Ing. J. B.
zpochybňující uvedený závěr je tedy zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že obvinění MVDr. V. J. a Ing. J. B. se
posuzovanými skutky dopustili trestného činu porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., resp. pomoci k tomuto
trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak správně rozhodl
Krajský soud v Ostravě. Takový právní závěr je přitom v souladu s konstantní
soudní judikaturou, jak byla výše citována. Podaná dovolání jsou tedy zjevně
neopodstatněná.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obvinění MVDr. V. J. a Ing. J. B. podali dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly
naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr.
řádu. Protože však jejich dovolání byla částečně opřena o námitky, které by za
jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaných zákonných
ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů
opodstatněnými, odmítl obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako
zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o
závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a
obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či
ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením
důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu, a to ani důkazu, který navrhl obviněný
MVDr. V. J. v doplnění svého dovolání. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu
mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 24. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y