5 Tdo 581/2017-35
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o
dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného Ing. J.
F. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To
495/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Hodoníně pod sp. zn. 3 T 120/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního
zástupce o d m í t á .
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T
120/2014, byl obviněný Ing. J. F. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při
správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009
Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr.
zákoník“), kterého se měl dopustit skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v
citovaném rozsudku.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30
měsíců.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o
němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 9 To
171/2015, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, o
kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo
80/2016, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil jednak napadené usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 9 To 171/2015, a jednak jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3
T 120/2014. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud
přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
5. Na podkladě citovaného dovolacího rozhodnutí Nejvyššího soudu
projednal trestní věc obviněného Ing. J. F. opětovně Okresní soud v Hodoníně v
hlavním líčení a rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 3 T 120/2014, rozhodl
tak, že podle § 226 písm. b) tr. řádu obviněného zprostil obžaloby pro skutek
zde podrobně popsaný, v němž byl spatřován přečin porušení povinnosti při
správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku,
protože tento skutek není trestným činem.
6. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce
Okresního státního zastupitelství v Hodoníně odvolání, o němž rozhodl Krajský
soud v Brně usnesením ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 495/2016, tak, že ho
podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
7. Nejvyšší státní zástupce podal proti posledně citovanému usnesení odvolacího
soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g)
a l) tr. řádu. V úvodu svého dovolání obsáhle shrnul dosavadní průběh řízení a
dále vytkl nesprávné uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. V
souvislosti s tím nejvyšší státní zástupce odkázal na závěry stanoviska
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012,
publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., a doplnil, že uplatnění této zásady
u činů vykazujících formální znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného
činu bude přicházet v úvahu jen zcela výjimečně. Podle jeho názoru spočívala
podstata jednání obviněného v tom, že zavázal jím zastoupené občanské sdružení
RSM Baník Šardice, o. s., se sídlem v Šardicích (dále jen „občanské sdružení
RSM Baník Šardice“), k vrácení dotace ve výši 2 000 000 Kč poskytnuté městem
Kyjov jinému subjektu – občanskému sdružení RSM Hodonín, o. s., se sídlem v
Hodoníně (dále jen „občanské sdružení RSM Hodonín“), a poté učinil kroky
směřující k uspokojení závazku spočívajícího ve vrácení dotace, v rámci nichž
občanské sdružení RSM Baník Šardice převedlo svůj majetek – umělý povrch
fotbalového hřiště v Š. na jiný subjekt, přičemž právní účinky tohoto jednání
nenastaly pouze v důsledku právní vady příslušné smlouvy, které si obviněný
nebyl v době uzavření smlouvy vědom. Z toho podle nejvyššího státního zástupce
nevyplývá, že by jednání obviněného nedosahovalo ani dolní hranice společenské
škodlivosti v praxi se běžně vyskytujících případů daného trestného činu, a ani
skutečnosti uvedené soudy nesnižují závažnost činu. Jak dále nejvyšší státní
zástupce zdůraznil, Nejvyšší soud nevyslovil závazný právní názor o nutnosti
užít zásadu subsidiarity trestní represe, pouze soudům uložil, aby se věcí
zabývaly i z tohoto hlediska. Jestliže jednání obviněného dospělo pouze do
stadia pokusu, tato skutečnost sama o sobě nemůže podstatně snižovat škodlivost
činu, když trestní zákoník v zásadě nerozlišuje trestnost pokusu a dokonaného
trestného činu a třebaže jednání obviněného zůstalo ve stadiu pokusu, podle
nejvyššího státního zástupce to samo o sobě neznamená, že toto jednání nemělo
žádné faktické důsledky. Ve spise se totiž nachází sdělení Ministerstva
financí, které považuje daný převod za porušení dotačních podmínek a hodlá
požadovat vrácení dotace ve výši 14 000 000 Kč, ovšem těmito dopady jednání
obviněného a dalším právním a faktickým osudem předmětného fotbalového hřiště
se soudy nezabývaly při svých úvahách o škodlivosti spáchaného činu. Podle
názoru nejvyššího státního zástupce pro posouzení škodlivosti jednání
obviněného může mít význam skutečnost, že členy občanského sdružení dotčeného
trestným činem byli kromě samotného obviněného především členové jeho rodiny,
avšak majetek občanského sdružení byl oddělen od majetku jeho členů a
personální propojení by nabývalo na významu jen v případě, kdyby se jednání
obviněného týkalo majetku, který byl pořízen výlučně z členských příspěvků nebo
darů obviněného a jeho rodinných příslušníků.
Plocha umělého povrchu hřiště
však byla pořízena z prostředků státního rozpočtu, přičemž tyto okolnosti soudy
nijak nehodnotily a nepřihlížely ani k personálnímu propojení obviněného s
občanským sdružením RSM Hodonín, v jehož prospěch jednání obviněného fakticky
směřovalo. To podle nejvyššího státního zástupce nelze považovat za okolnost
snižující škodlivost činu a vzhledem k personálnímu propojení není možno
přikládat podstatný význam ani soudem zdůrazňované pasivitě kontrolních orgánů
občanského sdružení. Dále nejvyšší státní zástupce vytkl soudům nižších stupňů,
že nezjišťovaly, zda kontrolní komise vykonávala nějakou aktivní činnost nebo
zda byla ustanovena pouze formálně, a stejně tak se nezabývaly otázkou, do jaké
míry byli další členové občanského sdružení informováni o krocích obviněného. Konečně společenská škodlivost není podle nejvyššího státního zástupce
snižována ani tím, že občanské sdružení RSM Baník Šardice nepožadovalo přiznání
nároku na náhradu škody, navíc jeden z podpisů pod prohlášením poškozeného je
nápadně podobný podpisu obviněného.
8. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu
prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená
rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a
aby přikázal věc Okresnímu soudu v Hodoníně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
9. Obviněný Ing. J. F. se vyjádřil k dovolání nejvyššího státního
zástupce prostřednictvím svého obhájce. Obviněný ve vyjádření zdůraznil, že
nikdy nepřevzal danou dotaci a že město Kyjov mělo zájem na odkoupení fotbalové
licence a za tuto vyplatilo částku ve výši 2 000 000 Kč. Obviněný popřel
naplnění znaků pokusu přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku,
neboť nejednal tak, aby to směřovalo k jeho dokonání, a opětovně namítl také
neplatnost smluv z důvodu nedostatku podpisu místopředsedy představenstva a z
důvodu uvedeného Nejvyšším soudem. Pokud jde o argumentaci nejvyššího státního
zástupce k otázce kontrolní činnosti občanského sdružení RSM Baník Šardice,
obviněný ji považuje za neopodstatněnou, neboť činnost tohoto orgánu není
předmětem obžaloby. Dále obviněný vyslovil nesouhlas se zpochybňováním
uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, protože ke škodě nikdy nedošlo,
a nebyl tedy důvod uplatnit v trestním řízení nárok na náhradu škody. Současně
se ohradil proti pochybnostem o podpisu na sdělení poškozeného o neuplatnění
nároku na náhradu škody.
10. Závěrem svého vyjádření obviněný vyjádřil souhlas se závěry soudů nižších
stupňů a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i tr. řádu odmítl dovolání
nejvyššího státního zástupce.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové
podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
12. Pokud jde o dovolací důvody, nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. První z nich je naplněn,
jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý z dovolacích důvodů
lze dovodit, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
obsažený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
13. K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší
soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán
a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly
soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné
právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění
neposkytují dostatečný věcný podklad pro právní závěr, zda je stíhaný skutek
vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o
jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud
byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva,
než jaké na ni dopadalo.
14. Nejvyšší státní zástupce s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu vytkl nesprávné uplatnění zásady subsidiarity trestní
represe. Nejvyšší soud však neshledal tyto námitky opodstatněnými.
15. Okresní soud v Hodoníně se na základě výsledků jím provedeného dokazování a
v souladu s právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 80/2016, zabýval okolnostmi, za nichž byl čin spáchán, i
dalšími souvislostmi a osobou obviněného, přičemž své závěry vztahující se k
pravidlům stanoveným v § 12 odst. 2 tr. zákoníku dostatečně rozvedl v
odůvodnění svého rozsudku (viz jeho s. 9 až 11). Soud prvního stupně zde
podrobně uvedl, že uplatnění trestní odpovědnosti u obviněného není namístě
zejména s ohledem na další mimotrestní prostředky, které přicházely v úvahu, ať
už v rámci vnitřních kontrolních mechanismů občanského sdružení či
prostřednictvím vyvození občanskoprávní odpovědnosti za způsobenou škodu, když
navíc obviněný se fakticky mohl dopustit pouze pokusu daného přečinu. Odvolací
soud se pak s touto argumentací soudu prvního stupně ztotožnil a dále ji
doplnil v odůvodnění svého usnesení (viz jeho s. 5 a 6). Jak zde odvolací soud
správně zdůraznil, právě s ohledem na skutečnost, že členem poškozeného
občanského sdružení byl jednak sám obviněný a jednak dalšími členy byly osoby
jemu blízké, logicky tyto nepodaly žalobu na náhradu škody v občanskoprávním
řízení ani neuplatnily nárok na náhradu škody v adhezním řízení, přičemž při
posuzování společenské škodlivosti nelze vycházet pouze z výše škody, která
hrozila nebo měla být způsobena.
16. S výše uvedenými úvahami a závěry soudů nižších stupňů se ztotožnil i
Nejvyšší soud, neboť vycházejí z jím vysloveného závazného právního názoru a
soudy náležitě zvážily a vyhodnotily všechny rozhodné skutkové okolnosti, ale i
podmínky vyplývající z povahy a smyslu zásady subsidiarity trestní represe
zakotvené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto nemohl
přisvědčit námitce nejvyššího státního zástupce, podle níž u činů vykazujících
formální znaky kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu bude
přicházet v úvahu použití zásady subsidiarity trestní represe jen zcela
výjimečně. Především zde nejvyšší státní zástupce poněkud nepřesně zaměňuje
uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a použití trestní represe
samotné, protože zmíněná základní zásada se uplatní i tehdy, když nastoupí
trestní represe jako taková, byť se tak stane jen subsidiárně tam, kde jde o
případ společensky škodlivý, v němž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Jinak vyjádřeno to
znamená, že i když soud dospěje k závěru o spáchání trestného činu pachatelem,
uzná ho vinným a uloží mu trest nebo ochranné opatření za spáchaný trestný čin,
neznamená to, že neuplatní zásadu subsidiarity trestní represe, protože i v
takovém případě musí soud použít tuto trestní represi jen subsidiárně a v
souladu s pojetím trestního práva jako „ultima ratio“. Subsidiarita trestní
represe je tedy základní zásadou trestní odpovědnosti, takže ji soud musí
respektovat nejen tehdy, když neuplatní trestní represi vůbec (protože nepůjde
o případ dostatečně společensky škodlivý a postačí v něm uplatnění odpovědnosti
podle jiného právního předpisu) a učiní tomu odpovídající rozhodnutí (např. o
zproštění obžaloby), ale též tehdy, pokud uplatní trestní represi a pachatele
uzná vinným trestným činem a uloží mu za něj sankci (přitom může přihlédnout i
k mimotrestní sankci již uložené podle jiného právního předpisu, a to např. při
ukládání trestu – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 5
Tdo 331/2015).
17. Jak dále vyplývá z výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku podaného ve
stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (viz část jeho textu na s.
196 a 197, resp. s. 464 a 465), na které poukázal i nejvyšší státní zástupce ve
svém dovolání, zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající pravidlo
pro použití trestního práva jako „ultima ratio“ se užijí též jako korektiv k
tomu, aby se neuplatnila trestní odpovědnost, i když byl spáchán trestný čin
(menší závažnosti). To tedy platí i tehdy, jestliže byly naplněny všechny znaky
uvedené v trestním zákoně, ale nejde o případ společensky škodlivý, protože
neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům takového
trestného činu, popřípadě navíc k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti
podle jiného právního předpisu. V důsledku použití zásady subsidiarity trestní
represe se pak neuplatní trestní odpovědnost, ačkoli je zřejmé, že byly
naplněny všechny formální znaky určitého trestného činu. Zvlášť pečlivě bude
třeba tuto zásadu zvažovat u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v
konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční
případ trestní odpovědnosti. Přitom nemusí jít jen o přečin, jímž byla naplněna
pouze jeho základní skutková podstata, ale trestní represi nebude nutno
uplatnit ani v případě, kdyby jím byla naplněna jeho kvalifikovaná skutková
podstata, u kterého může soud také dospět k závěru, že s ohledem na
nedostatečnou konkrétní společenskou škodlivost případu nejde o trestný čin
(viz citované stanovisko pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., s. 199, resp. s. 467).
18. Shora vyložené pojetí zásady subsidiarity trestní represe tedy
nevylučovalo, aby soudy nižších stupňů učinily v trestní věci obviněného Ing.
J. F. závěr, že jím spáchaný skutek, pro který byl stíhán, není trestným činem.
Tento závěr platí i za situace, kdy obviněný naplnil okolnost podmiňující
použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že způsobil značnou škodu ve
smyslu § 138 odst. 1 a § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jde totiž stále o
méně závažnou kategorii trestného činu v podobě přečinu (§ 14 odst. 2 tr.
zákoníku), u kterého je třeba zvažovat možnost uplatnění trestní represe s
ohledem na její subsidiaritu. Navíc Nejvyšší soud zde poukazuje na své usnesení
ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, které bylo schváleno k publikaci
v trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a podle něhož není
zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla
uplatněna trestní odpovědnost ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat
trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť
přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je
celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech
významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti
běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty. Právě
tak tomu je v nyní posuzované trestní věci obviněného, kde sice hrozilo
způsobení značné škody, ale čin obviněného dospěl jen do stadia pokusu a tento
škodlivý následek nakonec nenastal. Přitom soudy nižších stupňů nehodnotily
uvedenou skutečnost izolovaně, ale důvodně přihlédly i k dalším rozhodným
okolnostem snižujícím společenskou škodlivost daného případu, na něž upozornil
Nejvyšší soud ve svém předchozím dovolacím rozhodnutí a které odůvodňují
možnost neuplatnit vůči obviněnému trestní represi (viz zejména bod 26.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 80/2016).
19. Pokud jde o námitku nejvyššího státního zástupce, že se soudy nižších
stupňů nezabývaly všemi dopady jednání obviněného a dalším právním a faktickým
osudem fotbalového hřiště, jehož umělý povrch měl být převeden, Nejvyšší soud
ji nepovažuje za důvodnou. V důsledku neplatnosti příslušné smlouvy totiž
nemohlo dojít k platnému převodu umělého povrchu fotbalového hřiště, takže se
právní ani faktický stav nemohl změnit a zůstal stejný, jako kdyby smlouva ani
nebyla uzavřena. Přitom podstata skutku, pro který byl obviněný Ing. J. F.
stíhán a obžalován, spočívala právě v převodu zmíněného umělého povrchu
fotbalového hřiště z majetku občanského sdružení RSM Baník Šardice bez získání
odpovídajícího majetkového protiplnění. Následkem, který byl obviněnému kladen
za vinu, pak mělo být způsobení škody na majetku jmenovaného občanského
sdružení, ale nikoli porušení podmínek pro získání či použití dotace ani
jakékoli jiné dopady do veřejných rozpočtů.
20. Proto nemůže obstát ani námitka nejvyššího státního zástupce, že majetek
občanského sdružení RSM Baník Šardice byl fakticky oddělen od majetku jeho
členů a že personální propojení by zde nabývalo na významu jen v případě, kdyby
se jednání obviněného týkalo majetku, který byl pořízen výlučně z členských
příspěvků nebo z darů obviněného a jeho rodinných příslušníků. Nejvyšší soud v
této souvislosti zdůrazňuje, že i když byla plocha umělého povrchu fotbalového
hřiště vybudována za použití dotace získané z prostředků státního rozpočtu,
právně i fakticky šlo o majetek zmíněného občanského sdružení. Ostatně trestný
čin porušení povinnosti při správě cizího majetku měl být spáchán jen ke škodě
majetku občanského sdružení RSM Baník Šardice, takže z hlediska případné
trestní odpovědnosti obviněného je irelevantní, z jakých prostředků byl tento
majetek získán a do jaké míry se na jeho opatření podílel obviněný, osoby jemu
blízké či jiné zdroje včetně veřejných rozpočtů.
21. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že ačkoli byly v
přezkoumávané věci činem obviněného Ing. J. F. formálně naplněny znaky
kvalifikované skutkové podstaty pokusu přečinu porušení povinnosti při správě
cizího majetku podle § 21 odst. 1 a § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku, soudy nižších stupňů nepochybily, když s poukazem na zásadu
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku učinily závěr, že
pro nedostatek společenské škodlivosti daného případu nejde o pokus zmíněného
trestného činu.
c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
22. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud
připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento
dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod,
který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to
zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez
věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.
23. Nejvyšší státní zástupce však uplatnil ve svém dovolání důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení, které
předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání
obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Dovolatel
shledal v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu. K němu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše,
přičemž zjistil, že námitky nejvyššího státního zástupce, které podřadil pod
tento dovolací důvod, nejsou opodstatněné.
V. Závěrečné shrnutí
24. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
nejvyšší státní zástupce podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně
dovolání, které sice vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím
důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly
shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání nejvyššího
státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který
lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu
dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních
stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §
265r odst. 7 tr. řádu.
25. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto
způsobem o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání, proto
tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. František P ú r y, Ph.D.
předseda senátu