Citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadli obvinění Ing. J. V., K. H.,
A. M. a J. M. dovoláními. Obviněný Ing. J. V. jej podal z důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvádí, že právní kvalifikace použitá v předmětné
trestní věci je chybná. Rozebírá skutkové podstaty trestného činu pojistného
podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. a podle § 250a odst. 2 tr. zák. a jejich
vzájemný vztah, přičemž má za to, že ve věci dříve činné soudy sice mohly
použít právní kvalifikaci podle § 250a odst. 2 tr. zák., avšak ta nepokrývá
celý rozsah jednání. Uplatnění nároku na pojistné, které zůstalo nepokryto a
které je podle názoru obviněného bližší dokonání činu ve vztahu k následně
způsobené škodě, přitom konzumuje předchozí jednání přípravné, tedy úmyslné
vyvolání pojistné události. Bylo proto nutné použít kvalifikaci podle § 250a
odst. 1 tr. zák. Podle obviněného však uvedeného ustanovení nemohlo být užito,
neboť v roce 1998, kdy došlo ke spáchání skutku, který je předmětem této
trestní věci, bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
motorových vozidel ještě zákonné, a nikoli smluvní. Obviněný Ing. J. V. z toho
dovozuje, že jeho jednání vůbec nemohlo být kvalifikováno jako pojistný podvod
či jeho pokus, ale mohlo by být případně posouzeno jako trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1 tr. zák. s tím, že by potom bylo nutné prokázat úmysl
způsobit škodu, tzn. mimo jiné i prokázat, jaké množství ultradisperzního
prášku (UDP) bylo ve skutečnosti převáženo.
Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadené rozhodnutí v celém
rozsahu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal Krajskému soudu v
Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný K. H. podal dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Uvádí, že trestní zákon rozlišuje trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. a
pojistného podvodu podle § 250a tr. zák., přičemž ustanovení § 250a tr. zák. se
vztahuje jen na případy smluvního pojištění. Úmyslné způsobení pojistné
události a následné uplatnění nároku z takové události, pokud šlo o dopravní
nehodu, bylo v roce 1998 kryto ustanovením o obecném podvodu podle § 250 tr.
zák. Podle názoru tohoto obviněného právní kvalifikace použitá v předmětné
trestní věci by byla přiléhavá při prokázání umělého vyvolání dopravní nehody a
naopak postrádá význam při prokázání skutečnosti, že bylo převáženo 800 kg UDP.
Současně však obviněný tvrdí, že pokud byla nehoda skutečně fingována a náklad
představoval pouze 40 kg UDP, daleko přiléhavější je kvalifikace skutku jako
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Obviněný K. H. má za to, že pro
použití ustanovení § 250a odst. 2 tr. zák. by muselo být jednoznačně prokázáno,
zda byla dopravní nehoda uměle vyvolána a jaký náklad byl přepravován.
Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud s přihlédnutím k § 265k odst. 2
poslední věta tr. řádu napadené rozhodnutí a současně i rozsudek soudu prvního
stupně v celém rozsahu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému
projednání a rozhodnutí.
Obviněný A. M. podal dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V dovolání především podrobně poukazuje na obsah a důvody svého odvolání, jež
podal v této trestní věci, a zmíněný důvod dovolání spatřuje v právní
kvalifikaci použité ve věci dříve činnými soudy, kterou obviněný považuje za
chybnou. Pokud byly soudy přesvědčeny, že náklad 800 kg UDP převážen nebyl,
podle názoru tohoto obviněného měl být skutek posouzen jako příprava trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Poukazuje současně na skutečnost, že
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla bylo v
roce 1998 zákonné, a proto posouzení skutku jako pojistný podvod nebylo možné.
Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu
napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v
Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. M. také podal dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. Napadenému rozhodnutí vytýká nejasnost a neúplnost skutkových zjištění a
především nesprávnost jejich vyhodnocení. Poukazuje na svůj návrh na provedení
výslechu dalších svědků a upozorňuje na rozpory ve výpovědi svědka P. T.
Obviněný konstatuje, že podle jeho názoru soudní rozhodnutí obou ve věci dříve
činných soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nebyla
dostatečně objasněna skutková podstata trestného činu. Důkazy, které soudy
zjistily, byly navíc nesprávně vyhodnoceny.
Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k tr. řádu napadené
rozhodnutí zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí v souladu s
ustanovením § 265l odst. 1 tr. řádu.
Obvinění Ing. J. V. a K. H. současně v rámci svých dovolání navrhli odložení
výkonu napadeného rozhodnutí, obviněný A. M. potom přerušení výkonu rozhodnutí.
Ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu uvedené návrhy posoudil předseda senátu soudu
prvního stupně a nedospěl k závěru o jejich oprávněnosti, tudíž nepředložil
Nejvyššímu soudu žádný návrh na rozhodnutí podle tohoto ustanovení.
Nejvyšší státní zastupitelství se do dne vydání tohoto rozhodnutí k podaným
dovoláním nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou
v podaných dovoláních uvedeny všechny obsahové a formální náležitosti, zda byla
podána včas a oprávněnými osobami a zda dovolání poskytují podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení
odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta odvolání obviněných podaná proti
rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli uznáni vinnými a uložen jim trest [§
265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání
obecně přípustné. Dovolání podali obvinění prostřednictvím svých obhájců JUDr.
M. H., JUDr. D. Ž., Mgr. F. Š. a Mgr. F. H., byla proto podána osobami
oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání
došlo u Krajského soudu v Ostravě ve dnech 11. 7. 2002 (obviněným Ing. J. V.),
17. 7. 2002 (obviněným K. H.), 15. 7. 2002 (obviněným A. M.) a 12. 7. 2002
(obviněným J. M.), tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Všichni obvinění
odkazují na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
V rámci konkretizace dovolacího důvodu potom obvinění Ing. J. V., K. H. a A. M.
v podstatě shodně uvádějí, že právní kvalifikaci skutku jako trestného činu
pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák. považují za nesprávnou a
podstatu této vady spatřují zejména v tom, že jejich jednání mělo být
posuzováno spíše z hlediska skutkové podstaty podle § 250a odst. 1 tr. zák.,
která se však vztahuje jen na smluvní pojištění, přičemž v roce 1998, kdy došlo
k předmětnému jednání, bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
motorového vozidla zákonné a nikoli smluvní. Za přiléhavější proto považují
právní kvalifikaci podle § 250 tr. řádu, která ovšem předpokládá vyjasnění a
prokázání dalších skutečností, zejména požadovaného úmyslu způsobit škodu a
přesného množství převáženého ultradisperzního prášku (dále jen „UDP“), přičemž
v této souvislosti poukazují na určité nedostatky v dosud provedeném dokazování
a ve skutkových zjištěních.
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné především uvést, že dovolání je
mimořádným opravným prostředkem, který není určen k přezkumu skutkových
zjištění učiněných v trestní věci soudy prvního a druhého stupně. Jak totiž
jednoznačně vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, nesprávné skutkové
zjištění samo o sobě důvodem dovolání být nemůže, protože takový důvod zde
zahrnut není. Jde o důsledek skutečnosti, že těžiště dokazování spočívá v
řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat,
popřípadě korigovat jen odvolací soud, který je oprávněn za tím účelem opakovat
nebo doplňovat důkazy provedené soudem prvního stupně (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. řádu). Pro řízení o dovolání to především znamená, že dovolací
soud je vázán skutkovým stavem, tak jak ho z provedených důkazů zjistily a
ustálily soudy prvního a druhého stupně a jak je v posuzovaném případě vyjádřen
zejména ve skutkové větě výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzeného
usnesením Vrchního soudu v Olomouci jako soudem odvolacím. Nejvyšší soud proto
již není oprávněn přezkoumávat námitky obviněných, pokud se týkají mimo jiné
toho, zda dopravní nehoda byla či nebyla fingována, v jakém úmyslu byla
vyvolána, jak se na spáchání předmětného skutku podílel každý z obžalovaných či
jaké množství UDP bylo v okamžiku této nehody skutečně převáženo, neboť tyto
otázky jednoznačně řeší zmíněná skutková věta výroku rozsudku soudu prvního
stupně.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
však Nejvyšší soud v návaznosti na další námitky obviněných Ing. J. V., K. H. a
A. M. přezkoumal právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu. K tomu
Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení § 250a tr. zák. o pojistném podvodu,
podle něhož byl zjištěný skutkový stav v projednávané věci posuzován, obsahuje
v odstavcích 1 a 2 dvě samostatné základní skutkové podstaty. První z nich
naplní ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na
plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo
podstatné údaje zamlčí. Trestný čin podle druhé z těchto skutkových podstat
spáchá ten, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost, nebo kdo stav vyvolaný
pojistnou událostí udržuje v úmyslu zvýšit vzniklou škodu.
Objektem obou citovaných skutkových podstat je shodně zájem na ochraně
pojistných vztahů, obecně upravených zejména v ustanoveních § 788 a násl.
občanského zákoníku, a to před některými typy podvodných jednání. Protože jde o
samostatné skutkové podstaty, byť vzhledem ke shodnému objektu zařazené do
jednoho ustanovení zvláštní části trestního zákona, nelze podmínky stanovené v
jedné z nich uplatňovat při použití druhé z nich. Jeden z rozdílů mezi
skutkovými podstatami podle § 250a odst. 1 a 2 tr. zák. spočívá mimo jiné v
právní skutečnosti, která způsobuje vznik chráněného pojistného vztahu. Zatímco
ustanovení § 250a odst. 1 tr. zák. se výslovně zmiňuje o pojistné smlouvě a
umožňuje tak trestní postih pouze v případě útoku směřujícího proti vztahům
vyplývajícím ze smluvního pojištění (dobrovolného či povinného), ustanovení §
250a odst. 2 tr. zák. není vázáno na pojištění založené smlouvou (o způsobu
vzniku pojištění zde zákon mlčí). Z toho je třeba dovodit, že trestní postih
podle § 250a odst. 2 tr. zák. se uplatní v případě jakéhokoli pojistného
vztahu, bez ohledu na způsob vzniku pojištění, tedy i na vztah založený
zákonným pojištěním ve smyslu § 789 věty druhé občanského zákoníku. Útoky
směřující proti pojistnému vztahu, který se týkal zákonného pojištění
odpovědnosti za škodu způsobené provozem motorového vozidla podle vyhlášky č.
492/1991 Sb., účinné v době spáchání posuzovaného skutku, proto bylo možné za
splnění dalších podmínek kvalifikovat i jako pojistný podvod podle § 250a odst.
2 tr. zák., jak učinily soudy obou stupňů, ale nikoli již podle § 250a odst. 1
tr. zák., jak správně upozorňují ve svých dovoláních obvinění Ing. J. V., K. H.
a A. M.
Podle skutkového stavu, který vzaly za prokázaný soudy obou stupňů, všichni
obvinění s úmyslem vylákat pojistné plnění předem připravili dopravní nehodu a
poté, co ji záměrně vyvolali, uplatnili vůči pojišťovně nárok na pojistné
plnění. Úmyslně tedy vyvolali pojistnou událost a snažili se v důsledku ní
vylákat pojistné plnění v částce výrazně přesahující 5.000.000,- Kč, tzn.
pokusili se způsobit na cizím majetku škodu velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr.
zák.). Popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně tedy odpovídá tomu, že
jednání obviněných směřovalo k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty
tvořené souhrnně znaky uvedenými v § 250a odst. 2 a odst. 5 tr. zák., přičemž
tyto znaky byly v rozsahu odst. 2 naplněny zcela a v rozsahu odst. 5 zůstalo
jednání obviněných ve stadiu pokusu. Právní kvalifikace předmětného skutku jako
pokusu trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250a
odst. 2, 5 tr. zák., k níž dospěl soud prvního stupně a kterou potvrdil i soud
odvolací, je proto správná.
Citovanou právní kvalifikací je vystižena přiléhavě a v plném rozsahu podstata
trestné činnosti všech obviněných v posuzované trestní věci. Proto zde již
nepřichází v úvahu právní kvalifikace jednání obviněných jako trestného činu
pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák., přestože by popis části
předmětného skutku mohl svědčit též o tom, že obvinění hodlali uplatnit
pojistné plnění za ztrátu většího množství UDP, než jaké ve skutečnosti
přepravovali, tj. že při uplatnění nároku na pojistné plnění uvedli nepravdivé
nebo hrubě zkreslené údaje. Tato skutečnost by měla právní význam jen tehdy,
jestliže by zde existoval nárok na pojistné plnění, resp. pokud takový nárok
bylo vůbec možno uplatnit, přičemž nepravdivými nebo hrubě zkreslenými
informacemi by obvinění ovlivňovali ve svůj prospěch opodstatněnost nebo výši
nároku na pojistné plnění. V takovém případě by skutečně nemohli být obvinění
uznáni vinnými trestným činem podle § 250a odst. 1 tr. zák., neboť v době
posuzovaného skutku bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
motorového vozidla, o něž jde, pojištěním zákonným (viz vyhlášku č. 162/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů) a citovaná skutková podstata se na ně
skutečně nevztahuje, jak správně poukazují ve svých dovoláních obvinění Ing. J.
V., K. H. a A. M.
V projednávaném případě je ovšem podstatný ten skutkový závěr, podle něhož
předmětná dopravní nehoda byla obviněnými předem připravena a úmyslně vyvolána,
nemá charakter skutečné pojistné události a nárok na pojistné plnění z ní od
počátku vůbec nevznikl. Pokud tedy obvinění při uplatnění pojistného plnění v
rozporu se skutečností též deklarovali vyšší množství UDP, než jaké
přepravovali, jde o součást uvedeného úmyslného vyvolání pojistné události, tj.
o součást předstírání toho, že jde o pojistnou událost, ač chybí její
charakteristický znak spočívající v nahodilosti (srov. zejména § 788 odst. 1
občanského zákoníku). Je-li totiž vznik pojistné události od počátku fingován a
je-li na tomto podkladě uplatněno pojistné plnění v určité výši, není již
podstatné, v jaké skutečné výši by jinak – nebýt úmyslného vyvolání pojistné
události – vznikl nárok na pojistné plnění. Jinak řečeno, v posuzovaném případě
je rozhodující jen okolnost, že na podkladě fingované pojistné události bylo
vůči pojišťovně uplatněno plnění ve výši přesahující 134.000.000,? Kč, a není
již podstatné, zda bylo deklarováno i větší než skutečně převážené množství
UDP. Je tomu tak z důvodu, že na pojistné plnění vůbec nevznikl nárok a tudíž
nemá právní význam ani otázka, zda výše podvodně uplatněného pojistného plnění
skutečně odpovídá výši škody, která měla být způsobena fingovanou pojistnou
událostí na pojištěných hodnotách, resp. zda tyto pojištěné hodnoty dosahují
částky požadovaného pojistného plnění. Proto právní kvalifikace spáchaného
skutku jako trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, odst. 5 tr.
zák. není ani z tohoto hlediska vadná.
Pokud obvinění Ing. J. V., K. H. a A. M. ve svých dovoláních upozorňují též na
možnost posouzení předmětného skutku jako obecné formy podvodu, resp. jeho
pokusu podle § 8 odst. 1 a § 250 tr. zák., není jejich názor správný. Jednak
již bylo výše uvedeno, proč Nejvyšší soud považuje za odpovídající právní
kvalifikaci skutku použitou v rozsudku soudu prvního stupně a potvrzenou
odvolacím soudem, a to právě v podobě pokusu trestného činu pojistného podvodu
podle § 8 odst. 1 a § 250a odst. 2, 5 tr. zák. Z toho zároveň vyplývá, že již
nepřichází v úvahu posouzení předmětného skutku podle jiného ustanovení
trestního zákona, včetně ustanovení o pokusu trestného činu podvodu podle § 8
odst. 1 a § 250 tr. zák. Nejvyšší soud si je sice vědom určité složitosti
vzájemného vztahu skutkových podstat trestného činu podvodu podle § 250 tr.
zák. na straně jedné a pojistného podvodu podle § 250a tr. zák. na straně
druhé, ale požadavek na stručnost odůvodnění tohoto rozhodnutí (viz § 265i
odst. 2 tr. řádu) mu neumožňuje, aby zde podrobně řešil uvedenou otázku. Pro
účely tohoto rozhodnutí tedy Nejvyšší soud konstatuje, že ustanovení § 250 tr.
zák. považuje za obecné a ustanovení § 250a tr. zák. za speciální. V poměru
speciality jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, má-li být jedním z
těchto ustanovení (speciálním) zvláště postižen určitý druh útoků proti témuž
individuálnímu objektu, aby byla vystižena jeho zvláštní povaha a stupeň
nebezpečnosti takových útoků pro společnost. Speciální skutková podstata
trestného činu má zúžený rozsah v poměru k obecnější skutkové podstatě, zákonné
znaky obecnějšího ustanovení jsou v ní konkretizovány a doplněny znaky
zvláštními.
Obě citované skutkové podstaty sankcionují podvodná jednání, tj. uvedení v
omyl, využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností s následným
obligatorním (§ 250 odst. 1 tr. zák.) nebo fakultativním (§ 250a odst. 1, odst.
2 tr. zák.) vznikem škody. Zatímco obecná skutková podstata podvodu podle § 250
tr. zák. může být naplněna obecně v jakékoli oblasti lidské činnosti a velkým
množstvím různých podvodných jednání, pojistného podvodu podle § 250a tr. zák.
se lze dopustit pouze za specifických okolností, které výrazně zužují její
dosah, a to v souvislosti s pojistným vztahem a jen některými výslovně
uvedenými jednáními. Zvláštní povaha a nebezpečnost útoků postihovaných
speciálním ustanovením o trestném činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák.
spočívá i v tom, že v jeho základních skutkových podstatách (§ 250a odst. 1 a 2
tr. zák.) se nevyžaduje způsobení škody, přičemž kvalifikované skutkové
podstaty uvedené v § 250a odst. 3, 4 písm. b) a odst. 5 tr. zák. již způsobení
škody v určité výši vyžadují. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kde
jednání obviněných směřovalo ke způsobení škody převyšující 5.000.000,- Kč.
Proto lze uzavřít, že znaky obecného trestného činu podvodu podle § 250 tr.
zák. jsou obsaženy v právní kvalifikaci použité v rozsudku prvního stupně a
jsou rozšířeny o znaky specifické, vyjadřující zvláštní povahu pojistného
podvodu podle § 250a odst. 2, 5 tr. zák. Nebylo tedy důvodu posuzovat předmětný
skutek jako trestný čin podvodu podle jeho obecné skutkové podstaty, neboť
citované speciální ustanovení o pojistném podvodu zde má přednost.
Na podkladě těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obvinění Ing.
J. V., K. H. a A. M. podali dovolání proti rozhodnutí, které nespočívá na
nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení, a nedošlo proto k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu. Protože dovolání jmenovaných obviněných byla opřena o
námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle
naposledy citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud
neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Jde totiž o závěr, který
lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat
další vyjádření dovolatelů nebo dokonce doplňovat řízení důkazy podle § 265r
odst. 7 tr. řádu.
Obviněný J. M. odkazuje ve svém dovolání také na důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho
naplnění však shledává v nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění a v
nesprávnosti jejich vyhodnocení.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu a jak již bylo také
shora uvedeno, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové
zjištění. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Dovolací soud
není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů
druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět či opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v
dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. V trestní věci obviněného J. M. to pak znamená, že pro dovolací soud je
rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je
uvedeno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jeho skutkové
závěry potvrdil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá
– jak již Nejvyšší soud také uzavřel – právní závěr vyjádřený v posouzení
skutku jako pokusu trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák.
k § 250a odst. 2, 5 tr. zák.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného J. M. tudíž nespočívá na nesprávném
právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není
dán. Obviněný totiž nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí,
ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových
zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp.
brojí proti tomu, že tato skutková zjištění nejsou správná, což ovšem Nejvyšší
soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud konstatuje, že v dovolání J. M. sice byl citován zákonný důvod
podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty zde obsažené vycházejí z
důvodu jiného, který v zákoně uveden není. K tomu je potřeba uvést, že obsah
konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat
zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale
nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný J. M. podal dovolání z jiného
důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu, a proto je
dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
O odmítnutí dovolání všech obviněných mohl Nejvyšší soud rozhodnout podle §
265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 12. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y