5 Tdo 621/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31.
května 2006 o dovolání podaném obviněným M. G. proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 31 To 163/2005,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.
zn. 4 T 87/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 4 T 87/2003,
byl obviněný M. G. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva,
práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr.
zák. a podle § 152 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr.
zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 30 000,- Kč. Pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr.
zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a podle § 229
odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud druhého stupně
rozsudkem ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 31 To 163/2005, z podnětu odvolání
obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d), tr. ř. zrušil rozsudek soudu
prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak,
že obviněného M. G. uznal vinným trestným činem porušování autorského práva,
práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr.
zák. a podle § 152 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr.
zák. mu uložil peněžitý trest ve výměře 30 000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý
trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák.
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a podle § 229
odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
napadl obviněný M. G. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
První část námitek dovolatele směřovala proti nedostatku subjektivní stránky
posuzovaného trestného činu. Podle názoru obviněného soudy obou stupňů
především nezjistily řádným způsobem, zda jednal v úmyslu, jak vyžaduje zákon
pro naplnění skutkové podstaty ustanovení § 152 odst. 1 tr. zák. Nedostatek
zjištění spatřoval v neprovedení důkazů, jež opakovaně navrhoval, jednak
výpovědí svědků Z. L. a P. T., dále pak si soudy neopatřily dopis obviněného,
adresovaný Ing. S. P. Z těchto důkazů by musely soudy dovodit, že obviněný
činil vše pro to, aby provoz klubu byl v souladu s autorským zákonem. Dále
obviněný namítl, že rozsudky soudů obou stupňů jsou v rozporu s ustanovením § 3
odst. 4 tr. zák., neboť nehodnotí všechna kritéria rozhodná pro stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost, zejména fakt, že klub jím byl provozován
pouze po dobu tří měsíců. Podle další dovolací námitky soudy pochybily při
výkladu autorského zákona, především jeho ustanovení § 12 odst. 4 písm. a), d),
které jen mechanicky aplikovaly při nesprávném a neúplně zjištěném skutkovém
stavu. Vyslovil přesvědčení, že na jednání, které je předmětem obžaloby,
dopadají ustanovení §§ 31 až 39 autorského zákona a při správném výkladu této
části zákona by soudy nemohly rozhodnout o vině. Konečně obviněný namítl, že
věci zajištěné v provozovně klubu orgány policie nejsou totožné s věcmi, jež
byly předmětem odborného vyjádření a předloženy soudu. Z těchto důvodů
dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně a aby vrátil věc odvolacímu soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo
podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e
odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný
dovolací důvod, označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze
považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je
zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Námitky obsahově
odpovídající citovanému důvodu pak bylo možno věcně posoudit.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní
posouzení, jehož podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod
ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázku
dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně §
2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování
skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nelze zohlednit,
protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání
lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného
činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným
skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové
závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Ústavní soud se s
tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních sp. zn. I. ÚS 332/03, I. ÚS 22/04,
II. ÚS 160/03, II. ÚS 231/05, III. ÚS 296/04, III. ÚS 481/04, III. ÚS 78/05.
Vzhledem k výše popsanému výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. nemohl Nejvyšší soud zohlednit námitky, podle kterých soudy obou
stupňů neprovedly potřebné důkazy k prokázání subjektivní stránky činu a podle
kterých měly vyžádat dopis, který obviněný adresoval Ing. P. Stejně tak nebylo
možné zabývat se námitkou, která zpochybňovala totožnost věcí vydaných
obviněným policii a věcí, které policie předala k zajištění odborného vyjádření
a které byly předloženy soudu. Nebylo možné přihlédnout k těmto námitkám
nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění, neboť přezkum skutkového stavu
věci nelze provést s odkazem na žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Tyto
námitky by přicházelo v úvahu odmítnout podle § 265i odts. 1 písm. b) tr. ř.,
neboť z obsahového hlediska neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu.
Dovolatel však v podaném mimořádném opravném prostředku uplatnil taktéž
námitky, podle kterých z rozhodnutí nevyplývá úmyslná forma zavinění činu ve
smyslu § 4 tr. zák., námitky které se dovolávaly beztrestnosti jednání s
poukazem na § 3 odst. 4 tr. zák., a podle kterých nedošlo k porušení ustanovení
autorského zákona. Tyto námitky zpochybňují právní posouzení podle trestního
zákona resp. podle zák. č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
aut. zák.) a z hlediska jejich obsahu je lze podřadit dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se však o námitky nedůvodné.
Trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským
a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně
zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu,
zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání
nebo databázi. Ustanovení § 152 odst. 1 tr. zák. je trestněprávní normou s tzv.
blanketní dispozicí, která obsahuje právní pojmy upravené normami jiného
právního odvětví než trestního práva, a to konkrétně práva autorského a práv s
ním souvisejících. Z hlediska posuzování subjektivní stránky jednání pachatele
tohoto trestného činu proto platí, že neznalost autorského zákona se posuzuje
stejně jako neznalost normy trestní, a pachatele proto nevyviňuje (srov. č.
9/1997 Sb. rozh. tr.). Ustanovení § 152 tr. zák. chrání kromě jiného i práva
autorů počítačových programů vytvořené tvůrčí činností, která vykazuje
autorskoprávní individualitu, aniž by bylo nutné ji předem prokazovat.
Podstatou trestného činu uvedeného v § 152 odst. 1 tr. zák. je skutečnost, že
pachatel neoprávněně nakládá s autorským dílem takovým způsobem, který přísluší
jen autorovi (resp. vykonavateli autorských práv) a porušuje tím jeho autorské
právo.
Podle tzv. skutkové věty rozsudku krajského soudu se obviněný dopustil jednání
spočívajícího v tom, že „v pobočce sdružení v P. K. v M. ulici v L. od počátku
roku 2002 do 3. 4. 2002 jako předseda představenstva sdružení K. d. a m. v Č.
L. provozoval bez příslušného souhlasu hernu s půjčovnou CD s herním softwarem
na herní konzoly Sony Playstation a Sony Systemu, v rozporu s ustanovením § 12
odst. 4 písm. a), d) zák. č. 121/2000 Sb. bez svolení nositelů autorských práv,
zejména C. C., s.r.o. P. a S. C., s.r.o. P., k hernímu softwaru, a tak
neoprávněně dílo rozmnožoval a neoprávněně jako rozmnožené dílo půjčoval.“ Soud
prvního stupně v odůvodnění rozsudku na straně 2 konstatoval své zjištění, že
členem herny se mohl stát kdokoli, kdo vyplnil žádost o členství a zaplatil
poplatek 50,- Kč za zaregistrování. Za půjčování her a herních konzolí byly pak
vybírány poplatky podle délky výpůjční doby. Krajský soud označil za prokázané,
že docházelo k půjčování her a programů vůči většímu počtu osob, navíc za
určitý poplatek. Ze seznamu členů pak soud dovodil (str. 5 rozsudku), že jejich
počet není zanedbatelný.
Jako první se Nejvyšší soud zabýval námitkou, podle které z rozhodnutí soudů
nevyplývá zavinění v podobě předvídané zákonem.
Zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného
činu a musí vyplývat ze skutkových zjištění dané věci. Okolnosti subjektivního
charakteru lze zpravidla dovozovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy,
ze kterých lze podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah
pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (viz. č.
62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Trestný čin porušování autorského práva,
práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr.
zák. vyžaduje úmyslnou formu zavinění. Úmyslné jednání pachatele je dáno tehdy,
pokud si je pachatel alespoň v hrubých rysech vědom toho, že nakládá s
autorským dílem, uměleckým výkonem, zvukovým či zvukově obrazovým záznamem,
rozhlasovým nebo televizním vysíláním nebo databází, které jsou chráněny
autorským zákonem, a z motivu jeho jednání, jakož i vzhledem ke všem dalším
skutečnostem a okolnostem, je zřejmé, že si byl vědom neoprávněnosti svého
zásahu do práv chráněných ustanovením § 152 tr. zák. nebo o takový zásah přímo
usiloval.
K subjektivní stránce jednání soud prvního stupně uvedl, že obviněný pronajímal
autorská díla bez uděleného oprávnění od autorů, věděl, co poskytuje a jakým
způsobem. Protože ustanovení § 152 odst. 1 tr. zák. je normou s blanketní
dispozicí odkazující na předpisy práva autorského, stávají se tyto předpisy
součástí trestněprávní normy a platí pro ně zásada, že neznalost zákona
neomlouvá. Každý, kdo nakládá s předměty chráněnými autorským zákonem je
povinen se s příslušnou normou seznámit. Proto podle názoru okresního soudu
(str. 3 rozsudku) byla vyloučena jiná forma zavinění než přímý úmysl podle § 4
písm. a) tr. zák. Krajský soud v rámci úvah o zavinění činu uvedl (str. 6
rozsudku), že s ohledem na charakter tohoto protiprávního jednání, předmět
činnosti v klubu a množství členů a příslušných CD si obviněný musel být vědom
toho, že se dopouští trestné činnosti. Zavinění vyplývá i z vyjádření
založeného na č.l. 17, kterým se krajský soud zabýval také na str. 4 svého
rozsudku. Podle názoru odvolacího soudu se jedná o jakési odsouhlasení
aktivity, která však neodpovídala činnosti, která byla fakticky realizována.
Nejvyšší soud se ztotožnil s uvedenými úvahami soudů nižších stupňů ve vztahu k
otázce zavinění, neboť v daném případě nelze pochybovat o existenci přímého
úmyslu definovaného v § 4 písm. a) tr. zák. Dovolatel po dobu tří měsíců
provozoval hernu s půjčovnou CD s herním softwarem na herní konzoly bez svolení
nositelů autorských práv k hernímu softwaru, neoprávněně dílo rozmnožoval a
takto rozmnožené dílo půjčoval. Hry a programy půjčoval většímu počtu osob a za
poplatek, přitom věděl, co poskytuje a jakým způsobem. Neznalost autorského
zákona v tomto případě nemůže ovlivnit úvahy o zavinění činu. Podle názoru
Nejvyššího soudu je v daném případě vyloučena jiná forma zavinění než přímý
úmysl podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť obviněný si nepochybně v hrubých
rysech byl vědom toho, že nakládá s autorským dílem a je nutno vycházet také z
jeho vědomosti, že toto dílo je chráněno autorským zákonem, jakož i vědomosti o
neoprávněnosti svého zásahu do chráněných práv. Při zohlednění doby a rozsahu
této činnosti si současně nelze představit jinou volní složku jeho jednání, než
že o zásah do chráněných práv přímo usiloval. V trestním spisu je na č.l. 17
založen dopis Ing. S. P., bývalého zmocněnce poškozených, který adresoval
obviněnému. Jedná se evidentně o odpověď na jeho dotaz ohledně zákonných
možností používání herních konzolí SONY PLAYSTATION. Z formulace tohoto dopisu
vyplývá, že použitím uvedených herních konzolí při neziskovém předvádění
prodávaného softwaru nebo vlastních zařízení, nedochází k porušení žádného
zákona a k této činnosti není třeba žádného povolení. Tento způsob použití
herních konzolí však obviněný v rámci provozování „svého“ klubu neaplikoval.
Jak vyplývá z listin založených na č.l. 43 a 44 trestního spisu, jimiž obviněný
propagoval činnost klubu, zájemcům o členství v klubu, kteří uhradili
registrační poplatek, nabízel za úplatu půjčování nosičů herních softwarů,
zčásti rozmnoženin. Půjčovné zahrnovalo i tzv. amortizační poplatek a bylo
možné si pronajmout nosič i na více dní. Tyto důkazy tedy vyvracejí obhajobu
obviněného, jež se dožadoval doplnění dokazování svým dopisem adresovaným Ing.
P., neboť z odpovědi na tento dopis je možné jednoznačně vyloučit, že by jeho
dotaz reflektoval skutečnou činnost klubu (pronájem herních konzolí a
rozmnožování nosičů herního softwaru). Obviněný totiž nepoužíval autorská díla
k neziskovému předvádění prodávaného softwaru, nýbrž je za úplatu pronajímal.
Soudy obou stupňů tedy při hodnocení subjektivní stránky činu nepochybily a
námitku dovolatele je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Dovolací soud neshledal důvodnou ani další námitku, podle které nebyla soudy
zhodnocena všechna kritéria rozhodná pro určení stupně společenské
nebezpečnosti činu ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. Dovolatel v této souvislosti
poukázal na fakt, že předmětný klub provozoval pouze po dobu tří měsíců.
Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin,
jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. O trestný čin se jedná, jsou-li v
konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Při
posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit
závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného
činu (v daném případě znaky uvedené v § 152 odst. 1 tr. zák.), a poté se
vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro
společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Podle § 3 odst. 2 tr.
zák. není trestným čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nižší než
nepatrný, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Stupeň nebezpečnosti činu
pro společnost - materiální znak trestného činu - je podle § 3 odst. 4 tr. zák.
určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem
provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou
pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Podle názoru dovolacího soudu vyplývají z rozhodnutí soudů nižší instance
všechny skutečnosti významné pro posouzení stupně společenské nebezpečnosti
posuzovaného činu (viz odůvodnění rozsudku prvního stupně, str. 3 a odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu, str. 5 a 6). Na tomto místě není třeba znovu
opakovat rozhodné okolnosti daného skutku a je možné soustředit se na
nejvýznamnější skutečnosti z hlediska posouzení materiální stránky trestného
činu. Objektem daného trestného činu jsou práva k individuálním výsledkům
tvůrčí činnosti a k požitkům z ní plynoucí. Je skutečností, že v současné době
je v České republice velmi negativně vnímán relativně vysoký rozsah porušování
autorských práv zejména v souvislosti s mírou ilegálního kopírování a
rozmnožování softwarových programů a databází. Také ze strany mezinárodních
organizací a orgánů Evropské unie je zřetelný zájem o důslednější potírání této
protiprávní činnosti. Význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, je proto
aktuálně vysoký. Z hlediska způsobu provedení činu a okolností, za kterých byl
čin spáchán, je nesporné, že obviněný provozoval půjčovnu po dobu tří měsíců.
Relativně krátká doba páchání protiprávného jednání však byla způsobena nikoliv
vlastním přičiněním obviněného, ale byla ukončena v důsledku zásahu orgánů
Policie České republiky. Nelze opomenout také výdělečný charakter činnosti
(pohnutka směřující k získání majetkového prospěchu). Vzhledem k
nezanedbatelnému počtu osob, které byly protiprávní činností obviněného dotčeny
(cca 200), nelze snižovat ani význam způsobených následků. Přestože stanovy
zájmového sdružení právnických osob „K. d. a m. v Č. L.“ (č.l. 46) v článku 4
formálně stanovily jako předmět činnosti sdružení neziskové provozování
počítačových a herních systémů za účelem zdokonalení dovednosti a vzdělávání
dětí a mládeže, ze struktury poplatků vybíraných za užívání a poskytnutí hry či
pronájem hrací konzole (srov. č.l. 44) jednoznačně vyplývá, že účelem činnosti
obviněného bylo také vytváření zisku. Je tedy zřejmé, že ve výroku o vině
odsuzujícího rozsudku, jakož i v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších
stupňů, jsou dostatečně popsány okolnosti, které charakterizují stupeň
společenské nebezpečnosti činu z hledisek demonstrativně uvedených v § 3 odst.
4 tr. zák.
Nejvyšší soud rovněž nepovažoval za správné argumenty dovolatele, podle nichž
žalovaným jednáním nedošlo k porušení žádného ustanovení autorského zákona,
zejména § 12 odst. 4, a soudy nezohlednily § 31 až 39 téhož zákona.
Výrok o vině rozsudku krajského soudu kladl obviněnému za vinu porušení § 12
odst. 4 písm. a), d) aut. zák. Podle § 12 odst. 1 aut. zák. má autor právo své
dílo užít a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiná
osoba může dílo užít bez udělení takového oprávnění pouze v případech
stanovených tímto zákonem. Právem dílo užít je podle odst. 4 písm. a), d) téhož
ustanovení právo na rozmnožování díla a právo na půjčování originálu nebo
rozmnoženiny díla. Půjčováním originálu nebo rozmnoženiny díla se přitom podle
§ 16 aut. zák. rozumí zpřístupňování díla zařízením přístupným veřejnosti
poskytnutím originálu nebo rozmnoženiny díla k dočasné osobní potřebě.
Podle tzv. skutkové věty odsuzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu obviněný
bez příslušného souhlasu provozoval hernu s půjčovnou CD s herním softwarem na
herní konzoly bez svolení nositelů autorských práv k hernímu softwaru, přičemž
dílo rozmnožoval a jako rozmnožené dílo půjčoval. Již z těchto skutkových
okolností podle závěru Nejvyššího soudu bezpochyby vyplývá, že dovolatel
porušil majetkové právo autora na rozmnožování díla a právo na půjčování
originálu nebo rozmnoženiny díla, upravené v ustanovení § 12 odst. 4 písm. a),
d) aut. zák. Nelze podpořit dovolací námitku, podle které měl obviněný
oprávnění dílo užít bez udělení smluvního oprávnění a podle které se na něj
vztahovala některá z výjimek uvedených v § 31 a násl. aut. zák. Tato ustanovení
totiž upravují tzv. bezúplatné zákonné licence k užití díla jinak chráněného
autorským právem. Vztahují se zejména na citace, katalogové licence, užití díla
umístěného na veřejném prostranství, úřední a zpravodajskou licenci, užití díla
v rámci občanských a náboženských obřadů, v rámci školních představení, užití
díla rozmnožováním a rozšiřováním rozmnoženin knihovnou, archivem a jiným
nevýdělečným školským, vzdělávacím a kulturním zařízením. Pokud je v těchto
ustanoveních poskytnuta zákonná výjimka (licence) opravňující k užití díla bez
souhlasu jeho autora (zástupce), je oprávněným subjektem vždy instituce
poskytující služby ve veřejném zájmu, jejíž právní úprava je obsažena ve
zvláštních právních předpisech (srov. např. zák. č. 561/2004 Sb., školský
zákon, ve znění pozdějších předpisů apod.). Na činnost obviněného však nelze
žádnou z těchto zákonných licencí vztáhnout. Nejvyšší soud tedy považoval za
správné závěry soudů nižší instance, podle kterých obviněný porušil § 12 odst.
4 písm. a), d) aut. zák.
Z uvedených důvodů je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, neboť soudy
nižšího stupně v právním posouzení zavinění, společenské nebezpečnosti činu ani
při aplikaci ustanovení autorského zákona nepochybily. Nejvyšší soud proto
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová