5 Tdo 625/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2007 o
dovoláních, která podali obvinění J. H. a V. Š., proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 5 To 49/2006, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 8/2004,
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e ohledně obviněných J. H. a V. Š. z r u š
u j e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 5 To
49/2006.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na
zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 3 T
8/2004, byli obvinění J. H. a V. Š. uznáni vinnými dvěma trestnými činy
padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zák., obviněný V. V. pomocí k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné
listiny podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zák., dále obviněný J. H. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. a obviněný V. Š. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b)
tr. zák. a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Za tyto
trestné činy byl obviněnému J. H. podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35
odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a V.
Š. byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen
úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a
odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále soud podle § 53
odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest, a to obviněnému J. H. ve výměře jeden
milion Kč a obviněnému V. Š. ve výměře pět set tisíc Kč. Pro případ, že by ve
stanovené lhůtě nebyl obviněnými peněžitý trest vykonán, byl u každého z nich
stanoven podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody, a to
obviněnému J. H. v trvání jednoho roku a obviněnému V. Š. v trvání šesti
měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným
uložen ještě trest zákazu činnosti, a to zákaz podnikání v oboru koupě zboží za
účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let. Zároveň byli ve výroku
rozsudku krajského soudu jmenovaní poškození podle § 229 odst. 1 tr. ř.
odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění a poškozený L. V. odvolání, o
němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 5 To
49/2006, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr.
ř. zrušil v celém rozsahu a poté sám podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř.
znovu ve věci rozhodl, přičemž částečně modifikoval skutková zjištění soudu
prvního stupně. Obviněné J. H. a V. Š. uznal vinnými dvěma trestnými činy
padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. Obviněného
J. H. dále uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm.
písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8
odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obviněného V. Š. uznal
vinným jednak trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění
zák. č. 265/2001 Sb., a tímtéž trestným činem podle § 250 odst. 1, 3 písm. b)
tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1
tr. zák. a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obviněného V. V. pak uznal vinným
pomocí k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 10 odst.
1 písm. c) tr. zák. a § 176 odst. 1 tr. zák. Za uvedené trestné činy uložil
obviněným J. H. a V. Š. podle § 250 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák.
úhrnné tresty odnětí svobody, a to obviněnému J. H. v trvání čtyř let a
obviněnému V. Š. v trvání tří let a šesti měsíců, pro jejichž výkon byli oba
obvinění podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou.
Současně těmto dvěma obviněným uložil podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu podnikání a zaměstnání v oborech koupě motorových
vozidel a jejich příslušenství za účelem jejich dalšího prodeje a prodej a
provádění technických prohlídek silničních motorových přípojných vozidel všech
kategorií na dobu pěti let. Obviněný V. V. byl odsouzen podle § 176 odst. 1 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58
odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněn odložen na zkušební dobu v
trvání tří roků. Dále tomuto obviněnému byl uložen podle § 53 odst. 1 tr. zák.
peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl
vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Současně vrchní soud rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. ř. tak, že ve výroku
jmenované poškozené odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění J. H. a V. Š.
prostřednictvím svých obhájců dovolání ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.
Obviněný J. H. uplatnil důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l)
tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedeném v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný V. Š. o důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pokud jde o námitky týkající se důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. v jeho druhé alternativě, je zřejmé, že
oba obvinění napadli rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející řízení v
rozsahu výroku o vině, jímž byli uznáni vinnými trestnými činy podvodu.
Obviněný V. Š. uplatnil i námitku, směřující proti výroku o trestu zákazu
činnosti, jíž podřadil důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že oba odvolatelé vytýkali prakticky shodné vady, jimiž bylo
trestní řízení a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zatíženo, nepovažuje
Nejvyšší soud za nutné reprodukovat jejich konkrétní námitky samostatně.
Ohledně jednání, jež bylo právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu, resp.
pokus tohoto trestného činu, oba dovolatelé shodně konstatovali, že mu chybí
„uvedení v omyl“ nebo „zatajení podstatných skutečností“. Jedná se přitom o
zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, jejichž existence je
předpokladem trestnosti skutku. Soudy obou stupňů se náležitě nevypořádaly s
tím, že poškození si museli být vědomi toho, že kupují vozidla, jež podle
platných předpisů nebylo možné přihlásit k provozu na veřejných komunikacích v
Č. r. Rozpor mezi skutkovou a právní větou pak demonstroval obviněný V. Š.
citací 1. bodu výroku napadeného rozsudku, který v rámci popisu postrádá
označení subjektu, jež měl být uveden v omyl a rovněž nelze zjistit jakým
způsobem a v jaké výši sebe obohatil. Za nesprávný označil i výklad těchto
zákonných pojmů v odůvodnění napadeného rozsudku, neboť uvedení v omyl není
podle jeho názoru možné ve vztahu k existující právní úpravě. Trestného činu
podvodu se tak nemohli obvinění dopustit tím, že „vzbudili u poškozených dojem
o svých schopnostech uvést vozidla do provozu v Č. r. tzv. legální cestou“, jak
dovodil odvolací soud. Oba obvinění uváděli v omyl pracovníky dopravních
inspektorátů či místních úřadů, kterým předkládali padělané doklady, na základě
nichž následně došlo k vydání souhlasu s provozováním předmětných vozidel na
veřejných komunikacích v Č. r. Toto jednání však odpovídá již trestnému činu
padělání a pozměňování veřejné listiny, jímž byli rovněž uznáni vinnými.
Vyslovili domněnku, že k obohacení tak mohlo dojít výhradně na straně
poškozených, kteří nezískali jen vozidlo způsobilé např. k přestavbě či provozu
mimo veřejné komunikace, nýbrž díky jednání obviněných získali možnost tato
vozidla používat i na veřejných komunikacích.
Další společnou námitkou obou dovolání je otázka způsobu zjištění výše škody
učiněné soudy. I za situace, kdyby byly naplněny znaky podvodu, nemohly soudy
za škodu považovat celou výši kupní ceny předmětných vozidel. Takový závěr
odporuje podmínkám ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., je tudíž v rozporu s
hmotným právem. Oba shodně poukázali na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem
v rozhodnutí publikovaném pod č. 36/2006 Sb. rozh. tr., který odvolací soud
nesprávně odmítl aplikovat na předmětnou trestní věc. Upozornili na to, že
prodávaná vozidla měla svou hodnotu, k níž nebylo soudem přihlédnuto, navíc
právní vada spočívající v tom, že byla opatřena falešnými doklady, byla
odstranitelná např. provedením přestavby, čehož také poškození následně
využili. Vyslovili přesvědčení, že soudy neměly vycházet ze součtu kupních cen,
za něž byla vozidla prodána, nýbrž z rozdílu mezi sjednanou cenou a cenou
stanovenou podle kritérií uvedených v § 89 odst. 12 tr. zák. Při takovém
respektování zákona by došlo k podstatnému snížení výše škody, protože trh s
ojetými nákladními vozy v době a místě činu rozlišoval mezi vozy s platnými
technickými průkazy a bez nich jen minimálně. Výrok o trestu považoval obviněný
V. Š. za vadný proto, že rozhodnutím odvolacího soudu byl rozšířen trest zákazu
činnosti, ačkoli soud rozhodoval výlučně na podkladě odvolání obviněného. Byla
tak porušena zásada zákazu reformationis in peius. Obvinění shodně navrhli, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně, event. vadnou část řízení
jemu předcházejícího včetně navazujících rozhodnutí, aby Krajskému soudu v Ústí
nad Labem věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, resp. obviněný V. Š.
navrhl, aby event. Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že vysloví vinu dvěma
trestnými činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr.
zák. a uloží mu přiměřený trest.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřit se písemně k dovolání a učinila tak prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. R. H. Námitku vztahující se
k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněnou obviněným
V. Š. označil za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Poznamenal, že k
rozšíření rozsahu trestu zákazu činnosti nedošlo, odvolací soud pouze upřesnil
omezení vyplývající z uloženého trestu zákazu činnosti. Dále se zabýval
výtkami proti naplnění znaku uvedení někoho v omyl. Podle jeho názoru není
podmínkou, aby osoba uvedená v omyl byla totožná s osobou poškozeného. Z obsahu
skutkové věty výroku rozsudku vrchního soudu vyplývá, že v omyl uvedl obviněný
V. Š. společně s obviněným J. H. pracovníky Policie České republiky a obecních
úřadů, v důsledku jejich omylu a nedostatku podstatných skutečností pak
poškození poskytli obviněným majetkové plnění, čímž došlo ke vzniku škody. O
úmyslu uvést někoho v omyl pak svědčí především četnost útoků a aktivity
obviněných vedoucí k vytvoření padělaných technických průkazů a faktur o nákupu
vozidel od tuzemského výrobce. Upozornil na možnost jednočinného souběhu mezi
trestným činem podvodu a padělání a pozměňování veřejné listiny (č. 15/1987 Sb.
rozh. tr.). Jako důvodnou však shledal výtku obviněných vůči vadné aplikaci
ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. Nesouhlasil s odmítavým stanoviskem soudů
nižších stupňů k aplikaci rozhodnutí č. 36/2006 Sb. rozh. tr. na daný případ a
za správné zjištění výše škody označil rozdíl mezi sjednanou cenou vozidel a
jejich cenou stanovenou podle kritérií uvedených v § 89 odst. 12 tr. zák., tj.
cenou, za kterou se vozidla s ohledem na jejich právní i faktický stav v době a
místě činu obvykle prodávala. Co se týče podání obviněného J. H., odkázal
státní zástupce vzhledem k překrývajícím se námitkám obou obviněných na výše
uvedené. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí ve vztahu
k obviněnému V. Š. ohledně výroku o vině skutkem uvedeným pod bodem 1/ a
dílčími útoky pod body 2/ - 5/, 8/, 11/ - 12/ a 22/, jakož i celého výroku o
trestu, ve vztahu k obviněnému J. H. ohledně výroku o vině dílčími útoky pod
body 2/ - 12/, 15/ - 19/, 22/, 24/ - 25/, 28/ - 35/ a 38/, jakož i celého
výroku o trestu a také ohledně výroku o náhradě škody, aby zrušil všechna další
rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud
vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí věci v
potřebném rozsahu, případně aby Nejvyšší soud rozhodl o vazbě obviněných V. Š.
a J. H.
Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2
písm. a) tr. ř., byla podána v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v
prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňují náležitosti uvedené v § 265f
odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné
aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo
hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Obvinění J. H. i V. Š. ve
svém dovolání v podstatě uplatnili námitky, které odpovídají zákonným
předpokladům tohoto dovolacího důvodu, neboť vyslovili názor, že skutkem, jímž
byli uznáni vinnými, nemohly být naplněny znaky uvedení v omyl u trestného činu
podvodu a způsobení škody ve výši určené soudem.
Nejvyšší soud proto na podkladě obou podaných dovolání přezkoumal podle § 265i
odst. 3, 4, 5 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozsudku Vrchního
soudu v Praze, proti nimž byla dovolání podána (tj. výrok o vině trestným činem
podvodu a výrok o trestu), v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovoláních, jakož
i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Přitom shledal obě dovolání
důvodnými.
Protiprávní jednání, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §
250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a to dílem dokonaný, dílem nedokonaný - ve
stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.,
resp. u obviněného V. Š. i jako tento trestný čin podle § 250 odst. 1, 2 tr.
zák., spočívalo podle napadeného rozsudku v podstatě v tom, že v období od
května 2001 do dubna 2003 na různých místech Č. r. poté, co obviněný V. V.
obstaral nejméně 44 ks prázdných technických průkazů pro přívěsné vozíky,
obvinění J. H. a V. Š. po předchozí dohodě společně, v některých případech
samostatně, nabízeli k prodeji nákladní vozidla zn. Tatra 815, jež řádně
zakoupili ve S. r. N., která v době převozu do Č. r. nesplňovala podmínky pro
provozování na veřejných komunikacích v Č. r. stanovených příslušnými právními
předpisy, svým klientům obvinění J. H. a V. Š. zamlčeli skutečnost, že při
žádosti o zapsání motorového vozidla do evidence v Č. r. na příslušných úřadech
předložili neoprávněně vyplněný technický průkaz a neoprávněně vyplněnou
fakturu o nákupu vozidla od tuzemského výrobce, a že tedy vozidla i přes
přidělení registrační značky či státní poznávací značky nadále nesplňují
podmínky pro provozování na veřejných komunikacích v Č. r. Trestnými činy
podvodu pak podle závěru vrchního soudu měl obviněný J. H. způsobit celkovou
škodu ve výši 22 985 373,- Kč a obviněný V. Š. ve výši 10 535 512,- Kč.
Otázka způsobu stanovení škody, jíž měli obvinění svou trestnou činností
způsobit, byla oběma odvolateli označena za vadnou. Jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku (str. 16), vrchní soud se prakticky ztotožnil s postupem,
jež zvolil již soud prvního stupně, který za škodu označil částku, kterou
jednotliví poškození zaplatili obviněným jako kupní cenu. Přestože obvinění na
nesprávnost takové úvahy upozornili již ve svých řádných opravných
prostředcích, odvolací soud se s jejich námitkou vypořádal tak, že ji považoval
za nedůvodnou. Argumentoval tím, že škodu v projednávané věci tvoří souhrn
částek fakticky vyplacených jako „kupní ceny za věci, které v době prodeje
neměly dohodnuté vlastnosti, a které nebylo za stávajícího právního stavu možné
legálně užít pro účel, pro nějž byly kupovány“. K připomínce obviněných na
existenci rozhodnutí publikovaného pod č. 36/2006 Sb. rozh. tr. pouze
konstatoval, že se jedná o věc, jež nesnese srovnání s předmětnou věcí. Jeho
úvahy však Nejvyšší soud považuje za nesprávné, odporující zásadám logiky.
Ve věci, v níž Nejvyšší soud rozhodoval usnesením ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 8
Tdo 833/2005, šlo o případ podvodného jednání v rámci prodeje bytu, kdy
obviněná zamlčela poškozené podstatnou vadu spočívající ve zdravotní závadnosti
bytu, kterou kupující nemohla objektivně zjistit bez toho, že jí prodávající na
tuto skutečnost upozorní, nebo jí předloží dokumenty, v nichž skutečný stav
bytu bude zaznamenán. Nejvyšší soud pak v této věci vyslovil názor, že v
situaci, kdy úmyslem pachatele bylo skutečně byt na poškozeného převést, je při
zjišťování výše škody nutné vycházet z rozdílu mezi sjednanou cenou nemovitosti
a její cenou stanovenou podle kritérií uvedených v § 89 odst. 12 tr. zák., za
kterou se nemovitost s ohledem na její právní i faktický stav v době a místě
činu obvykle prodává. Závěr odvolacího soudu, který považoval uvedený případ za
nesrovnatelný s věcí obviněných, není správný. Naopak Nejvyšší soud zastává
stanovisko, že lze spíše zpochybnit možnost užívat zdravotně závadný byt, který
přesto má určitou hodnotu, jež se dostala do vlastnictví poškozené. V předmětné
trestní věci je však evidentní, že všichni poškození koupili nákladní
automobily, jež měly svou užitnou hodnotu i v případě, kdyby nebyly opatřeny
padělanými doklady předávanými obviněnými společně s prodávanou věcí. Bez
těchto dokladů byla totiž vozidla způsobilá např. k jízdám mimo veřejné
komunikace, event. byl možný technický zásah spočívající v jejich přestavbě
tak, aby byla odstraněna právní vada, spočívající v zákazu jejich provozu na
veřejných komunikacích Č. r. Rovněž tak mohla být vozidla použita pouze na
náhradní díly, tj. v každém případě se poškozeným jejich koupí dostalo
protihodnoty, jíž mohli užívat jako vlastníci věci a to i bez ohledu na to, zda
spolu s koupenou věcí převzali příslušné dokumenty (neoprávněně opatřené
obviněnými), jež je opravňovaly užívat vozidla na veřejných komunikacích.
Závěr odvolacího soudu ohledně výše škody způsobené obviněnými proto nemůže
obstát. Škodou na cizím majetku se rozumí újma majetkové povahy a představuje
částku, o kterou se majetek poškozeného v důsledku protiprávního jednání
pachatele zmenšil. V posuzované věci proto její výše nemůže odpovídat částce,
kterou poškození uhradili obviněným jako kupní cenu nákladních automobilů,
neboť tyto jako předmět koupě měly určitou hodnotu, jíž bylo možné i bez
dalšího užívat. Obvinění byli řádnými vlastníky všech vozidel a poškozeným tak
kupní smlouvou předali věc, jež měla svou cenu. Pro stanovení výše škody tak
není rozhodná skutečnost, zda poškození mohli automobily užívat „pro účel
slibovaný obviněnými“, jak dovodil vrchní soud, což nakonec obvinění zajistili
prostřednictvím padělaných dokladů. Škoda, jíž obvinění měli svou trestnou
činností způsobit, tak nebyla stanovena podle kritérií uvedených v § 89 odst.
12 tr. zák., resp. prvního z nich, podle něhož jí měl tvořit rozdíl mezi
sjednanou kupní cenou a cenou, za níž se vozidlo bez právní vady bránící jeho
provozu na veřejných komunikacích v době a v místě činu obvykle prodávalo.
Zjištění této ceny bylo již povinností orgánů činných v trestním řízení ve
stadiu před podáním obžaloby a soudy obou stupňů pochybily, pokud tuto závažnou
vadu nenapravily, ačkoli na ni obhajoba opakovaně upozorňovala, naposledy pak v
rámci odvolacího řízení. Oba dovolatelé tak oprávněně vytkli uvedenou
nesprávnost hmotně právního posouzení, jíž je napadené rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze zatíženo.
Stejný závěr je však nutné učinit i ve vztahu k druhé právní námitce, uplatněné
oběma obviněnými v dovoláních, jež se týká otázky naplnění znaků „uvedení v
omyl“ a „zatajení podstatných skutečností“ u trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1 tr. zák. bez ohledu na přísnější právní kvalifikaci. Tohoto trestného
činu se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím,
že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti,
a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Podle právní věty výroku rozsudku vrchního soudu, obvinění měli tento trestný
čin spáchat oběma uvedenými alternativami, a to „uvedením v omyl a zamlčením
podstatných skutečností“. Popis jednotlivých jednání vůči konkrétním poškozeným
je ve výroku rozsudku formulován v podstatě shodně tak, že obvinění prodali
fyzické či právnické osobě určité vozidlo, jemuž byla přidělena registrační
značka, za uvedenou finanční částku, přičemž k žádosti o zapsání motorového
vozidla do evidence připojili padělaný technický průkaz. Je třeba souhlasit s
odvolateli v tom, že takový popis skutku zcela postrádá okolnosti, z nichž by
bylo patrné, kdo z účastněných byl obviněnými uváděn v omyl a jakým způsobem,
kdo byl obohacen a komu byla způsobena škoda. V odůvodnění svého rozsudku
odvolací soud poměrně rozporuplně konstatoval na jedné straně, že považoval za
věrohodné tvrzení obviněných spočívající v tom, že poškozeným, kteří projevili
zájem o podrobnější údaje, sdělili stáří i technický stav vozidel, stejně jako
skutečnost, že se jedná o vozidla dovezená z ciziny, což si mohli minimálně
dovodit z viditelných německých nápisů na karosérii. Na druhé straně však
uvěřil poškozeným v tom, že spoléhali na „schopnosti“ obviněných, zajistit jim
uvedení vozidel do provozu na veřejných komunikacích v Č. r., ačkoli tehdy
platná právní úprava vylučovala takovou možnost bez provedení příslušných
technických úprav vozidel daného stáří. Odvolací soud pro naplnění uvedených
znaků trestného činu podvodu tak nepovažoval za rozhodné zjištění, podle něhož
poškození znali skutečný technický stav vozidla, které si mohli prohlédnout, v
některých případech včetně původního technického průkazu vydaného v cizině.
Dokonce soud výslovně připustil i to, že poškození vzhledem k charakteru svého
podnikání znali platnou právní úpravu provozu vozidel na pozemních komunikacích
Č. r. Tato konstatování však přesto vedly vrchní soud k závěru, že poškození
právě vědomi si těchto skutečností „volili koupi vozidla prostřednictvím firmy
zabývající se takovýmto druhem obchodu, neboť předpokládali, že její možnosti
dovozu vozidel jsou vyšší než možnosti jejich“. Jednání poškozených soud
charakterizoval tak, že nevyvinuli dostatečnou míru opatrnosti při jednání o
koupi, a to ve snaze dosáhnout koupě jim potřebného vozu za příznivou cenu.
V rámci těchto svých úvah, jež zcela pomíjejí otázku naplnění znaků skutkové
podstaty trestného činu podvodu, tak odvolací soud prakticky vůbec nereagoval
na vyslovenou námitku obviněných, jíž vyslovili již v rámci svých odvolání.
Zásadám logiky odporuje tvrzení soudu o tom, že poškození znali skutečný
technický i právní stav prodávané věci, přičemž trestní odpovědnost obviněných
ve vztahu k podvodnému jednání, dovodil vrchní soud minimálně neracionální
úvahou o jakémsi spoléhání se na mimořádné schopnosti obviněných, jež měli
umožnit překonat jednoznačný zákaz dovozu předmětných vozidel definovaný v
tehdy platných zněních zák. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na
pozemních komunikacích a o změně dalších zákonů. Podle ustanovení § 34 odst. 3
písm. e) citovaného zákona ve znění účinném do 4. 1. 2002 (změna byla provedena
zákonem č. 478/2001, jež nabyl účinnosti dne 5. 1. 2002, jež se však nedotkla
podmínky stáří automobilu), např. k žádosti o schválení technické způsobilosti
jednotlivě dovezeného silničního vozidla bylo třeba doložit mj. technický
protokol vydaný pověřenou zkušebnou, jednalo-li se o vozidlo, které bylo
dovezeno ze státu Evropské unie a od jehož první registrace v tomto státě
uplynula doba delší než pět let. Za situace, kdy poškození (dle zjištění soudů
obou stupňů) znali skutečný technický stav vozidel, resp. minimálně jeho stáří
a zemi původu, bylo evidentní, že nejméně tato podmínka vyžadovaná pro
schválení k provozu na zdejších veřejných komunikacích, nemůže být u jimi
zakoupeného vozidla splněna.
Právní závěr Vrchního soudu v Praze ohledně viny obviněných trestným činem
podvodu tak postrádá zjištění o okolnostech rozhodných k naplnění obou
alternativ jednání, jakožto znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom soudní praxí uznávaného výkladu otázky
počtu osob, jež mohou být zainteresovány na trestném činu podvodu. Kromě
pachatele, jež uvádí v omyl, využívá omylu či zamlčí podstatné skutečnosti, tak
může jít o osobu jednající v omylu, osobu poškozenou a osobu obohacenou, tedy
celkem čtyři rozdílné subjekty. Trestní odpovědnost obviněných však je v
posuzované věci zpochybněna zjištěním, jež od soudu prvního stupně převzal i
soud odvolací, které spočívá v tom, že nejméně ti z poškozených, kteří byli
osobně přítomni výběru konkrétního vozidla v S. r. N., dále ti, kteří měli
možnost nahlédnout do původních technických dokladů vozidla, ti, kteří od
počátku vznesli požadavek na koupi vozidla, jež bude starší pěti let a znali
zemi, odkud bude, či bylo již dovezeno, nemohli jednat v omylu, ani jim
obviněnými nebyly zamlčovány podstatné skutečnosti, jež by jim zabránili v
realizaci předmětné koupě. Sám odvolací soud připustil dokonce ten fakt, že
poškození přistoupili na nabídku obviněných opatřit nákladní automobily z
důvodu jejich ceny, která byla nižší, než cena obvyklá na domácím trhu. Za
těchto podmínek poškození určitým způsobem participovali na jednání obviněných,
kteří připojili k prodávaným vozidlům doklady opatřené protiprávně. Obvinění
tak evidentně uváděli v omyl zaměstnance příslušných institucí, jimž
předkládali falešné podklady při žádosti o schválení vozidel k provozu na
pozemních komunikacích, avšak za této situace vzbuzuje pochybnosti právní závěr
soudu o způsobení škody obviněnými. Poškozeným se totiž ze smlouvy o prodeji
vozidel dostalo plnění, k němuž se obvinění jako prodávající zavázali. V
dosavadním průběhu řízení totiž nebyla vyvrácena obhajoba obviněných o
znalostech poškozených týkajících se původu a stáří vozidel, jakož i o zákazu
jejich provozu na pozemních komunikacích v době realizace smluv. Poškození
totiž vědomi si existujícího zákazu dovozu těchto vozidel za účelem jejich
uvedení do provozu na místních komunikacích, tak byli seznámeni s faktickým
stavem jimi kupované věci a to i ohledně právní vady, jež vozidla měla. Tento
názor potvrzuje i cena, jež byla zjevně nižší, než jakou by museli vynaložit na
pořízení stejné věci bez právní vady. Navíc pro ty z poškozených, kteří užívali
zakoupená vozidla mimo veřejné komunikace, nehrála tato vada žádnou roli.
Podkladem odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze se tak stal nesprávný
právní názor ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu u
obou obviněných, přičemž okolnosti podstatné pro právní kvalifikaci skutku
tímto trestným činem nebyly v podstatě žádným způsobem vyjádřeny v jeho popisu
ve výroku napadeného rozsudku. Soud totiž nerozlišil tu část jednání a
následku, vztahující se k naplnění znaků trestného činu padělání a pozměňování
veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., od znaků trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1 tr. zák. (bez ohledu na přísnější právní kvalifikaci). Mezi
jednáním obviněných spočívajícím v uvedení v omyl pracovníků orgánů
rozhodujících o schválení uvedení vozidla do provozu na veřejných komunikacích
chybí příčinný vztah k následku, kterým mělo být způsobení škody osobám, jež
vozidla od obviněných kupovala. Ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí dále
nelze zjistit, zda znak – „zamlčí podstatné skutečnosti“ spatřoval odvolací
soud v tom, že obvinění jednotlivé poškozené výslovně neupozornili na to, že
použijí padělané dokumenty pro účely řízení o vydání souhlasu k provozu vozidel
na pozemních komunikacích, zda takové jednání bylo v příčinné souvislosti se
vznikem škody a zda nese znaky zavinění ve smyslu § 4 tr. zák. Odvolací soud
tak nezahrnul mezi svá skutková zjištění okolnosti, jež jsou nezbytné pro
rozhodnutí o trestní odpovědnosti obou obviněných trestným činem podvodu a to
již v jeho základní skutkové podstatě podle § 250 odst. 1 tr. zák.
Oběma dovoláním je tak nutné přisvědčit v tom, že napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze je v části týkající se jednání kvalifikovaného jako trestné činy
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., resp. § 250 odst. 1, 2 tr.
zák. /bez ohledu na to, zda byl čin dokonán, či zda byl spáchán ve stadiu
pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák./ zatížen
vadami, jejichž odstranění se oba obvinění domáhali. Nejvyšší soud proto podle
§ 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10.
2006, sp. zn. 5 To 49/2006, ohledně obviněných J. H. a V. Š. včetně obsahově
navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušila, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud tak učinil
především proto, že v rámci odvolacího řízení došlo k určité modifikaci
skutkových zjištění soudu prvního stupně a zejména obě námitky, jež Nejvyšší
soud posoudil jako oprávněné, uplatnili oba obvinění již v rámci svých
odvolání, aniž by se s nimi odvolací soud adekvátním způsobem vypořádal.
V rámci nového projednání odvolání obviněných tak vrchní soud v naznačeném
rozsahu odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím dovolacího soudu, tj. znovu
posoudí skutková zjištění ve vztahu k naplnění všech zákonných znaků trestného
činu podvodu u jednotlivých poškozených, kteří evidentně byli seznámeni s
faktickým stavem vozidel a jejich původem. Pokud učiní a přesvědčivým způsobem
i odůvodní právní závěr o vině obviněných, musí v souladu s názory vyslovenými
v tomto rozhodnutí, respektovat ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. při stanovení
výše škody. Podstatná skutková zjištění vyjádří ve skutkové větě výroku svého
rozhodnutí, případně je rozvede v odůvodnění tak, aby z něj byly zřejmé všechny
okolnosti vyžadované ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud současně
připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud v dalším řízení
vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí a je
povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
S ohledem na způsob rozhodnutí o podaných dovoláních se Nejvyšší soud nezabýval
podrobněji námitkou obviněného V. Š. týkající se porušení zákazu reformationis
in peius ve vztahu k výroku o trestu zákazu činnosti, jíž obviněný podřadil
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato námitka totiž
obsahově neodpovídá tomuto důvodu dovolání a nespadá ani pod žádný jiný důvod.
Přesto Nejvyšší soud pouze připomíná, že porušení zásady zákazu změny k horšímu
stanovené pro řízení o odvolání v § 259 odst. 4 tr. ř., je nutné posuzovat ve
vztahu k celému výroku o trestu, jež je obviněnému v rozhodnutí odvolacího
soudu ukládán. V posuzovaném případě byl obviněnému V. Š. na podkladě jeho
odvolání výrazně snížen trest odnětí svobody, přičemž trest zákazu činnosti byl
vymezen užším obsahem (obor podnikání byl konkretizován na koupi a prodej
motorových vozidel a jejich příslušenství), na druhé straně byl i rozšířen o
zákaz výkonu zaměstnání v tomto oboru a byl přidán nový obor – provádění
technických prohlídek silničních motorových a přípojným vozidel všech
kategorií. Z pohledu dodržení citované zásady je však podstatné výrazné snížení
trestu odnětí svobody, jež vyznívá ve prospěch obviněného i vedle nového
vymezení trestu zákazu činnosti. (Srov. např. č. 42/1994-III. Sb. rozh. tr.)
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová