5 Tdo 638/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18.
července 2007 o dovolání, které podal obviněný JUDr. K. J., proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 3 To 40/2006, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.
zn. 4 T 11/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného JUDr. K. J. o d
m í t á .
Obviněný JUDr. K. J. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.
2. 2006, sp. zn. 4 T 11/2004, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle §
255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 2 roky. Podle § 58 odst. 1 a §
59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání 3 roky. Současně byl obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 a § 50
odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat činnost
ve statutárních a kontrolních orgánech u všech forem obchodních společností ve
smyslu obchodního a živnostenského zákona, a to na dobu 3 roky.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 3 tr. zák. se obviněný JUDr. K. J. podle skutkových zjištění popsaných
ve výroku citovaného rozsudku dopustil tím, že jako člen představenstva Ž. d.
z. se sídlem ve D. K. n. L. v období od 24. 5. 1999 do 3. 8. 1999
spolupodepsal, a tím i uzavřel 16 smluv o postoupení pohledávek od obchodní
společnosti F., s. r. o., zastoupené spoluobviněným M. K., za obchodní
společností A. m. d., a. s., v celkové výši 36 300 000,- Kč, ovšem tyto
pohledávky byly uhrazeny jen částečně do výše 25 347 000,- Kč a neuhrazena
zůstala částka 8 160 071,- Kč, přičemž obviněný svým jednáním porušil
ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a
úvěrních družstvech, v tehdy platném znění, neboť tato činnost, tj. postupování
pohledávek, nebyla družstevním záložnám povolena, naopak taxativním výčtem
povolených činností byla přímo zakázána, když takto odkoupené pohledávky nelze
považovat za nabytý majetek, který slouží k výkonu činnosti družstevní záložny,
a nebyl ani nabyt v souvislosti se zajištěním jiné pohledávky Ž. d. z., čímž
obviněný způsobil Ž. d. z. škodu ve výši 8 160 071,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný JUDr. K. J. odvoláním, které
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 3 To 40/2006, podle §
256 tr. řádu zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný JUDr. K. J. dne
26. 3. 2007 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný spatřuje pochybení v
právní kvalifikaci primárně v tom, že trestný čin porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. může spáchat jen ten, kdo má podle
zákona uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí
majetek, přičemž obviněný nebyl takovým speciálním subjektem, jelikož mu v době
spáchání skutku nebyla zákonem výslovně uložena povinnost opatrovat nebo
spravovat majetek poškozené Ž. d. z. a takovou povinnost ani nepřevzal smluvně.
Jestliže soudy nižších stupňů dospěly k závěru, podle něhož tato povinnost
vyplývala pro obviněného z ustanovení § 3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních
a úvěrních družstvech, v tehdy platném znění, pak obviněný považuje jejich
výklad zákona za extenzivní, který nahrazuje tehdy nedokonalou a nedostatečnou
právní úpravu. Uvedené ustanovení ve znění účinném v době spáchaní
posuzovaného činu totiž obsahovalo jen výčet činností, které smí družstevní
záložny vykonávat. Povinnost postupovat při výkonu těchto činností obezřetně a
s náležitou péčí byla do zmíněného zákona zakotvena až s účinností ode dne 1.
5. 2000 novelou provedenou zákonem č. 100/2000 Sb. Podle názoru obviněného z
tehdy platného znění ustanovení § 6 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a
úvěrních družstvech, nevyplývala pro představenstvo družstevní záložny a pro
jeho členy žádná povinnost, kterou by bylo možné podřadit pod povinnost
opatrovat nebo spravovat cizí majetek předpokládanou ustanovením § 255 tr. zák.
Jak dále obviněný zdůrazňuje, tuto povinnost nelze dovozovat ani ze smyslu,
poslání či předmětu činnosti družstevní záložny, přičemž podle obviněného soudy
nižších stupňů zaměnily zákonnou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek
za povinnost dodržovat zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních
družstvech, v tehdy platném znění. V této souvislosti dovolatel poukázal na dvě
rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to na rozsudek ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11
Tdo 869/2003, a na usnesení ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1397/2004, jež se
zabývají touto problematikou.
Další výtku obviněný JUDr. K. J. zaměřil proti závěru soudů nižších stupňů o
naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Podle jeho názoru z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku ani z dalších
skutkových zjištění není zřejmé, že v okamžiku podpisu smluv věděl o tom, že v
budoucnu dojde pouze k částečnému uhrazení postoupených pohledávek a částka ve
výši 8 160 071,- Kč zůstane nezaplacena, a pro ten případ s tím byl srozuměn.
V návaznosti na námitku týkající se subjektivní stránky dovolatel připouští, že
posuzovaný skutek by mohl být právně kvalifikován nanejvýš jako nedbalostní
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr.
zák. Obviněný s poukazem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. pokládá za chybný
názor soudu prvního stupně, podle něhož neexistence tohoto trestného činu v
době spáchání skutku vylučuje uvedenou právní kvalifikaci.
Další právní námitka, kterou obviněný JUDr. K. J. vznesl, se týká údajně
nesprávné aplikace ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Podle názoru obviněného
výše způsobené škody vzhledem k okolnostem případu nezvyšovala stupeň
společenské nebezpečnosti jeho jednání natolik, aby bylo nutné k ní přihlédnout
jako k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle § 255 odst.
3 tr. zák.
Obviněný JUDr. K. J. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v
Praze ve výroku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a aby věc vrátil
odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby sám dovolací
soud rozhodl rozsudkem tak, že podle § 226 písm. b) tr. řádu obviněného zprostí
obžaloby pro skutek, kterým byl uznán vinným a jenž byl právně posouzen jako
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst.
1, 3 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného JUDr. K. J.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru námitky obviněného odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu
ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jsou důvodné. Státní zástupce se
ztotožnil s názorem dovolatele, že v době spáchání skutku nebyla obviněnému
jako členovi představenstva Ž. d. z. zákonem uložena povinnost vykonávat svoji
činnost s odbornou péčí tak, aby nebyla ohrožena návratnost vkladů členů
družstevních záložen, jejich bezpečnost a stabilita (tedy povinnost opatrovat
nebo spravovat cizí majetek ve smyslu § 255 tr. zák.). Takto formulovaná
povinnost byla do zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech
(konkrétně do jeho ustanovení § 6 odst. 10), vtělena s účinností ode dne 1. 5.
2000 novelou provedenou zákonem č. 100/2000 Sb., tedy až po spáchání žalovaného
skutku. Jelikož skutková zjištění podle státního zástupce nevypovídají o tom,
že by obviněný JUDr. K. J. převzal povinnost opatrovat či spravovat cizí
majetek alespoň smluvně, nelze jeho jednání právně posoudit jako trestný čin
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák.
Státní zástupce souhlasí i s další námitkou uplatněnou dovolatelem, která
zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu. Podle názoru státního
zástupce žádná konkrétní skutková zjištění neprokazují existenci úmyslného
zavinění obviněného, ačkoli právě tato forma zavinění je nezbytnou součástí
skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 tr. zák.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce uvádí, že s ohledem na možnou
provázanost jednání dovolatele s jednáním spoluobviněných T. R. a M. K. je
nutné zvážit, zda nepřichází v úvahu jiná právní kvalifikace skutku, a to jako
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4
tr. zák. ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. V této
souvislosti státní zástupce ovšem upozorňuje na skutečnost, že při dalším
rozhodování o vině obviněného JUDr. K. J. je nutné mít na zřeteli zákaz
refomationis in peius.
Vzhledem k uvedené argumentaci státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1, 2 tr. řádu ve vztahu k dovolateli zrušil napadené usnesení
Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního
stupně, a aby stejně zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na
tato zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Státní zástupce dále navrhl, aby poté Nejvyšší soud podle § 265l
odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby předmětnou věc
znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný JUDr. K. J. podal
dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném
místě (§ 265e tr. řádu), dovolání obviněného směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané
dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Pod tento dovolací důvod lze podřadit
všechny námitky, které uplatnil obviněný JUDr. K. J., neboť jimi vytýká
výhradně právní vady, které mají spočívat v právním posouzení skutku, jehož
spácháním byl uznán vinným, a nedomáhá se přezkoumání skutkových zjištění,
která nijak nezpochybňuje.
Jak je zřejmé z výše popsaného obsahu dovolání obviněného JUDr. K. J., podstata
jeho dovolacích námitek tkví v tom, že jako člen představenstva Ž. d. z. se
sídlem ve D. K. n. L. v době před účinností zákona č. 100/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, nemohl svým
jednáním porušit zákonem mu uloženou povinnost opatrovat a spravovat cizí
majetek, v tomto případě majetek družstevní záložny, neboť mu údajně nebyla
zákonem uložena žádná taková povinnost a ani ji nepřevzal smluvně. Podle názoru
obviněného v době, kdy podepisoval předmětné smlouvy o postoupení pohledávek,
ještě nevěděl o tom, že pohledávky nebudou řádně zaplaceny, a proto jeho
zavinění ve vztahu ke škodlivému následku mohlo být nanejvýš nedbalostní, takže
ani z tohoto pohledu nelze jeho jednání právně kvalifikovat jako úmyslný
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr.
zák., ale nanejvýš lze zvažovat právní kvalifikaci podle § 255a tr. zák., což
je nedbalostní alternativa trestného činu porušování povinnosti při správě
cizího majetku. S poukazem na okolnosti případu má obviněný výhrady i k použití
kvalifikované skutkové podstaty podle § 255 odst. 3 tr. zák.
Nejvyšší soud vycházel v projednávané věci z výše citovaného popisu skutku
obsaženého ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a ze skutkových
okolností podrobněji rozvedených v odůvodnění tohoto rozsudku, přičemž
nepominul ani skutková zjištění vztahující se k dalším spoluobviněným, protože
obviněný JUDr. K. J. se dopustil posuzovaného skutku v určité součinnosti s
nimi.
Jak vyplývá v posuzovaném případě z tzv. skutkové věty ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně a z jeho odůvodnění, obviněný JUDr. K. J. byl v
rozhodné době, kdy se stal předmětný skutek, členem představenstva Ž. d. z. se
sídlem ve D. K. n. L. (dále jen „Ž. d. z.“), spoluobviněný T. R. byl předsedou
tohoto představenstva a spoluobviněný M. K. byl místopředsedou představenstva.
Podle stanov Ž. d. z. šlo-li o úkon, k němuž byla předepsána písemná forma,
jednal za družstevní záložnu vždy předseda či místopředseda představenstva
společně s dalším členem představenstva. V době ode dne 14. 1. 1999 do dne 3.
8. 1999 spoluobvinění T. R. a M. K. jednali za Ž. d. z. a současně jako
jednatelé i za obchodní společnost F., s. r. o., a jako členové představenstva
i za obchodní společnost A. m. d., a. s., přičemž v zastoupení těchto tří
právnických osob uzavřeli celkem 42 smluv přesně specifikovaných v odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně. Předmětem těchto smluv bylo postoupení v
budoucnu splatných pohledávek na Ž. d. z. (jejich odkoupení) od obchodní
společnosti F., s. r. o., a to pohledávek za obchodní společností A. m. d., a.
s., která se již od konce roku 1998 potýkala s vážnými finančními problémy,
přičemž pohledávky byly v celkové výši 143 700 000 Kč. Z těchto smluv jich
celkem 16 v době ode dne 24. 5. 1999 do dne 3. 8. 1999 spolupodepsal za Ž. d.
z. rovněž obviněný JUDr. K. J., a zavázal tak Ž. d. z. k zaplacení částky
celkem ve výši 36 300 000,- Kč za postoupené pohledávky. Ž. d. z. jako
postupník své závazky ze všech předmětných smluv vůči postupiteli – obchodní
společnosti F., s. r. o., beze zbytku ihned po uzavření smluv hotově uhradila,
ale dlužník – obchodní společnost A. m. d., a. s., – svým závazkům v plné výši
nedostál a uhradil Ž. d. z. postoupené pohledávky jen do celkové výše 28 139
929,- Kč. Nepodařilo se ovšem zjistit, ke které konkrétní smlouvě z oněch
uzavřených 42 smluv se tato částečná úhrada váže, takže soud prvního stupně při
řešení otázky výše škody způsobené jednáním obviněného JUDr. K. J. vycházel ze
zásady, podle níž je třeba v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného,
proto částku ve výši 28 139 929,- Kč považoval za úhradu pohledávek
pocházejících právě z těch 16 smluv, které spolupodepsal tento obviněný. Škodu
na majetku poškozené družstevní záložny způsobené jednáním obviněného JUDr. K.
J. tedy soud prvního stupně vyčíslil jako rozdíl mezi částkou ve výši 36 300
000,- Kč, kterou Ž. d. z. zaplatila v souvislosti s 16 smlouvami o postoupení
pohledávek uzavřenými dovolatelem, a částkou ve výši 28 139 929,- Kč, kterou
následně dlužník z postoupených pohledávek uhradil, čímž soud dospěl k výsledné
částce ve výši 8 160 071,- Kč. Současně skutková zjištění soudu prvního stupně
vypovídají o tom, že odkoupené pohledávky nebyly majetkem, který by sloužil k
výkonu činnosti Ž. d. z., přičemž pouze nákup takového majetku byl povolen
družstevním záložnám podle § 3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních
družstvech, čehož si byl obviněný JUDr. K. J. vědom.
Nejvyšší soud dále připomíná, že trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo poruší
zákonem uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí
majetek, a způsobí tím jinému škodu. K trestní odpovědnosti se přitom vyžaduje,
aby pachatel úmyslně způsobil na opatrovaném či spravovaném cizím majetku
přinejmenším škodu nikoli malou. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. tedy
vymezuje okruh pachatelů. Takovým pachatelem nemůže být osoba, která nemá
zákonem uloženou, popřípadě smluvně převzatou povinnost opatrovat či spravovat
cizí majetek, a uvedený trestný čin nelze spáchat, pokud osoba, která je sice
nositelem této povinnosti, ale není alespoň srozuměna s tím, že může způsobit
škodu nikoli malou na cizím spravovaném či opatrovaném majetku.
Podstata dovolacích námitek obviněného JUDr. K. J. spočívá v tom, že ač byl
členem představenstva poškozené Ž. d. z., neměl povinnost opatrovat či
spravovat její majetek, jelikož tehdy platná právní úprava týkající se
družstevních záložen mu údajně výslovně neukládala takovou povinnost a
nepřevzal ji ani smluvně. Nejvyšší soud však pokládá tuto dovolací námitku za
neopodstatněnou. S dovolatelem lze souhlasit jen v tom, že v roce 1999, kdy se
stal posuzovaný skutek, zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních
družstvech, neobsahoval v žádném svém ustanovení výslovně zakotvenou povinnost
pro členy představenstva družstevní záložny, jak mají spravovat či opatrovat
družstevní majetek této záložny. Nyní sice platí ustanovení § 243 odst. 8
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen obchodní zákoník), podle kterého pro členy představenstva družstva (a
družstevní záložna je družstvem ve smyslu § 221 a násl. obchodního zákoníku –
viz § 1 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., v původním znění i ve znění pozdějších
předpisů) platí obdobně mimo jiné i ustanovení § 194 odst. 5 obchodního
zákoníku, v němž je kromě dalšího stanoveno, že členové představenstva akciové
společnosti (tj. i družstva) jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí
řádného hospodáře, ale v době spáchání posuzovaného skutku nebylo možné takto
formulovanou povinnost členů představenstva družstva dovozovat ani z obchodního
zákoníku s poukazem na obecnou právní úpravu týkající se družstev. K
legislativní změně, v jejímž důsledku byla do zákona přímo zakotvena povinnost
pro členy představenstva družstevní záložny vykonávat svoji činnost s odbornou
péčí a tak, aby nebyla ohrožena návratnost vkladů členů družstevních záložen,
jejich bezpečnost a stabilita, došlo až novelou zákona č. 87/1995 Sb., o
spořitelních a úvěrních družstvech, provedenou zákonem č. 100/2000 Sb. a
účinnou ode dne 1. 5. 2000 (viz § 6 odst. 10 cit. zákona). Do obchodního
zákoníku, který upravuje postavení družstev, pokud speciální zákon č. 87/1995
Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, nestanoví něco jiného, byla
povinnost členů představenstva družstva, aby spravovali majetek družstva s péčí
řádného hospodáře, výslovně zakotvena až novelou obchodního zákoníku provedenou
zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností ode dne 1. 1. 2001.
I přes chybějící výslovnou zákonnou úpravu, která by stanovila, jak si mají
členové představenstva družstevní záložny počínat při nakládání s jejím
majetkem, bylo možné podle názoru Nejvyššího soudu i před účinností citovaných
novel dovodit povinnost členů představenstva družstevní záložny řádně spravovat
majetek družstevní záložny, přičemž úmyslné porušení této povinnosti spojené se
způsobením škody na spravovaném majetku mohlo založit i trestní odpovědnost
členů představenstva družstevní záložny za trestný čin porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Taková povinnost vyplývala
především ze základního poslání družstevní záložny, která na podporu
hospodaření svých členů provozuje převážně finanční činnosti, jimiž se rozumí
přijímání vkladů a poskytování úvěrů, záruk a peněžních služeb v různých
formách, a poskytování dalších služeb členům družstva k uspokojování jejich
potřeb (§ 1 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb.), takže družstevní záložna jako
samostatný subjekt práva – právnická osoba vždy měla právo a povinnost nakládat
se svým majetkem (viz § 222 odst. 1 obchodního zákoníku). Právnická osoba však
může činit úkony spojené s nakládáním se svým majetkem jen prostřednictvím
určitých fyzických osob, a to zejména těch, které jsou členy statutárního
orgánu právnické osoby (viz též § 20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů), tj. v konkrétním případě
prostřednictvím členů představenstva družstevní záložny, jak vyplývá z
ustanovení § 243 obchodního zákoníku a § 6 zákona č. 87/1995 Sb., o
spořitelních a úvěrních družstvech, i ze stanov Ž. d. z. Současně je nesporné,
že statutární orgán družstevní záložny nemohl ani před účinností zákona č.
100/2000 Sb., kterým došlo ke změně zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a
úvěrních družstvech, nakládat s majetkem družstevní záložny podle své libovůle,
nýbrž musel postupovat tak, aby byla zajištěna ochrana investic družstevníků a
nebyla ohrožena návratnost jejich vkladů. Vyplývá to z účelu zákona č. 87/1995
Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, zakotveného v jeho ustanovení § 1
odst. 3. Vzhledem k tomuto účelu byly družstevní záložny od samého počátku,
tedy i v době spáchání posuzovaného skutku, výrazně omezeny v nakládání se svým
majetkem, a to specifickou úpravou obsaženou v ustanoveních § 1 odst. 6 a § 3
zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech. V zájmu
družstevníků vkladatelů bylo minimalizováno riziko ztrát tím, že družstevní
záložny mohly vykonávat pouze taxativně povolené činnosti a nebyly oprávněny
nabývat jiný majetek než ten, který sloužil jen k výkonu jejich činnosti [§ 3
odst. 2 písm. d) cit. zákona argumentum e contrario].
Navíc v době spáchání posuzovaného skutku platilo ustanovení § 260 obchodního
zákoníku, podle něhož nestanoví-li obchodní zákoník v hlavě druhé upravující
družstvo jinak, použijí se na družstvo přiměřeně ustanovení hlavy první dílu
prvního druhé části obchodního zákoníku, tj. jeho ustanovení § 56 až § 75.
Takto se i v případě členů představenstva družstevní záložny – stejně jako u
každého jiného družstva – uplatní i ustanovení § 66 odst. 2 obchodního
zákoníku, podle kterého se vztah mezi družstvem a členem statutárního či jiného
orgánu družstva nebo členem při zařizování záležitostí družstva se řídí
přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě (§ 566 až § 576 obchodního zákoníku),
pokud z jejich ujednání s družstvem nebo z jiných ustanovení obchodního
zákoníku upravujících jejich povinnosti nevyplývá jiné určení práv a
povinností. Jak je přitom zřejmé z ustanovení § 567 odst. 1 obchodního
zákoníku, člen představenstva družstva je povinen obdobně jako mandatář
postupovat při zařizování záležitostí družstva jako mandanta s odbornou péčí.
Taková povinnost postupu s odbornou péčí ve vztahu ke svěřenému majetku
družstevní záložny je tedy nepochybně povinností opatrovat nebo spravovat cizí
majetek ve smyslu § 255 tr. zák.
Jak je tedy jednoznačně patrné ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších
stupňů, obviněný JUDr. K. J. byl členem představenstva jako statutárního orgánu
Ž. d. z. a z tohoto titulu byl oprávněn a povinen jako fyzická osoba nakládat s
jejím majetkem [viz zejména ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) zákona č. 87/1995
Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, § 66 odst. 2 a § 567 odst. 1
obchodního zákoníku za použití § 260 obchodního zákoníku]. Jednal-li společně s
předsedou představenstva uvedené družstevní záložny nebo s jeho místopředsedou,
mohl její majetek zcizit za odpovídající protihodnotu (což fakticky učinil),
dále mohl tento majetek zhodnocovat, investovat atd. Nesměl přitom ovšem jednat
jak v rozporu se shora citovanou specifickou povinností obecně zákonem uloženou
družstevní záložně při nakládání s jejím majetkem, tak ani v rozporu s
povinností člena představenstva družstevní záložny postupovat s odbornou péčí
vymezenou obchodním zákoníkem. Jestliže i přesto obviněný vědomě porušil tuto
zákonem stanovenou povinnost tím, že za finanční prostředky Ž. d. z. nakoupil
pohledávky, které přímo nesloužily k výkonu její činnosti, nespravoval majetek
družstevní záložny tak, jak mu bylo zákonem uloženo. V důsledku jím provedené,
ale zákonem zakázané majetkové dispozice přitom zmenšil majetek družstevní
záložny nejméně o částku ve výši 8 160 071,- Kč. Lze tedy shrnout, že obviněný
JUDr. K. J. jako člen statutárního orgánu právnické osoby – družstevní záložny
– byl nositelem povinnosti stanovené zákonem a spočívající v tom, aby určitým
způsobem nakládal s jejím majetkem, tedy aby spravoval svěřený majetek
družstevní záložny (tento pojem zahrnuje aktivní přístup k cizímu majetku,
který obviněný fakticky realizoval), přičemž byl v majetkových dispozicích
zcela konkrétně omezen zejména výše uvedenými ustanoveními zákona č. 87/1995
Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, a obchodního zákoníku, přičemž jde o
ustanovení platná a účinná již v době spáchání činu obviněného. Tato zákonná
omezení ovšem obviněný vědomě nerespektoval, protože nakládal se svěřeným
majetkem nedovoleným způsobem, a způsobil tím družstevní záložně škodu
přesahující výši 5 000 000,- Kč, tedy škodu velkého rozsahu ve smyslu § 89
odst. 11 tr. zák. Posuzovaným jednáním tak obviněný objektivně naplnil všechny
zákonem stanovené znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák.
Pokud jde o subjektivní stránku, které se týká další uplatněná dovolací námitka
obviněného JUDr. K. J., Nejvyšší soud ani zde nezjistil v právních závěrech
soudů, které věc rozhodovaly dříve, vytýkané pochybení. Skutková zjištění,
jimiž je Nejvyšší soud vázán, spolehlivě odůvodňují úvahu, že obviněný jednal
za Ž. d. z. vědomě v rozporu s tím, co povoloval zákon upravující činnost
družstevních záložen, protože podepsal smlouvy, kterými zavázal poškozenou
družstevní záložnu k okamžitému zaplacení částky v celkové výši 36 300 000,-
Kč v hotovosti, a jako protihodnotou pro ni získal 16 pohledávek za společností
A. m. d., a. s., které byly splatné až v budoucnu, přičemž dlužník již v době
postoupení těchto pohledávek měl nepřehlédnutelné finanční problémy. Jak z
uvedeného správně dovodil již soud prvního stupně v souvislosti se svými
úvahami o zavinění, šlo o majetkové dispozice, které s sebou nesly velké riziko
ztrát, a toho si byli vědomi všichni, kdo uzavírali takové smlouvy, tedy i
obviněný JUDr. K. J., takže všichni byli srozuměni i s možnými finančními
ztrátami. Jestliže tedy pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení
nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí,
byl s tím srozuměn, pak podle § 4 písm. b) tr. zák. spáchal trestný čin
úmyslně, byť jde o zavinění ve formě nepřímého úmyslu, které zde postačuje. Rozhodná skutková zjištění v projednávané věci prokazují úmyslné zavinění
obviněného ve vztahu k zákonným znakům základní skutkové podstaty trestného
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. Na srozumění obviněného se způsobením škody nikoli malé, tj. podle § 89
odst. 11 tr. zák. škody ve výši nejméně 25 000,- Kč, která je znakem základní
skutkové podstaty citovaného trestného činu, lze usuzovat z toho, že zcela
záměrně a s vědomím všech důsledků provedl pochybné majetkové dispozice, jež
jsou v rozporu s omezeními vyplývajícími ze zákona č. 87/1995 Sb., o
spořitelních a úvěrních družstvech, který zakazoval nákup pohledávek
nesloužících výlučně k výkonu činnosti družstevní záložny, a současně obviněný
neučinil nic, co by mohlo zabránit hrozící újmě na majetku družstevní záložny. Ačkoli cílem jeho jednání jistě nebylo způsobení škody na majetku Ž. d. z.,
vzhledem ke špatné ekonomické situaci dlužníka – obchodní společnosti A. m. d.,
a. s., musel počítat s jejím vznikem a vzhledem k objemu nakoupených pohledávek
v řádu desítek milionů korun také s tím, že pokud dlužník nesplní svůj
závazek, způsobená škoda bude jistě vyšší než malá. Nebylo sice s potřebnou
mírou jistoty prokázáno, že obviněný byl srozuměn i se způsobením škody velkého
rozsahu, vzhledem k ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. ovšem postačuje,
zavinil-li pachatel těžší následek v podobě škody velkého rozsahu, který je
podle § 255 odst. 3 tr. zák. okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby,
pouze z nedbalosti.
Nejvyšší soud tudíž nemohl akceptovat dovolací námitku
obviněného, podle níž je jeho zavinění ve vztahu k celé způsobené škodě jen ve
formě nedbalosti, a právě s poukazem na svou nedbalost se obviněný domáhá
právní kvalifikace skutku podle § 255a tr. zák., což je nedbalostní alternativa
trestného činu porušováni povinnosti při správě cizího majetku.
Na základě uvedených skutečností mohl Nejvyšší soud učinit závěr, že v
posuzované věci jak soud prvního stupně, tak odvolací soud při právním
posouzení skutku nepochybily ani z hlediska naplnění subjektivní stránky
trestného činu, kterým byl obviněný JUDr. K. J. uznán vinným.
Další právní námitka dovolatele směřovala proti tomu, že soudy nižších stupňů
přihlédly ke způsobené škodě velkého rozsahu jako k okolnosti podmiňující
přísnější právní kvalifikaci podle § 255 odst. 3 tr. zák., ačkoli dospěly k
závěru, že její způsobení bylo kryto jen nedbalostním zaviněním obviněného.
Nejvyšší soud nemohl ani tyto výhrady akceptovat. Okolnosti podmiňující použití
vyšší trestní sazby jsou formálními znaky určité skutkové podstaty, které
přistupují k základní skutkové podstatě, a tím zvyšují typový stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil, ve vztahu k
těžšímu následku jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby
obecně postačí zavinění z nedbalosti, a to třeba jen ve formě nevědomé
nedbalosti, ledaže by zákon vyžadoval zavinění úmyslné, případně vědomou
nedbalost [§ 6 písm. a) tr. zák.]. U trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku, jímž byla způsobena škoda velkého rozsahu podle § 255
odst. 3 tr. zák., zákonodárce výslovně nevyžaduje úmyslnou formu zavinění ve
vztahu k tomuto škodlivému následku, takže i když obviněný JUDr. K. J.
nezpůsobil škodu velkého rozsahu úmyslně, nýbrž jen z nedbalosti, nevylučuje to
naplnění formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného
činu. K vyšší trestnosti však nestačí pouhé naplnění formálních znaků
vyjadřujících okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, nýbrž zároveň
musí být splněn materiální předpoklad, tedy podstatně zvýšený stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost. Vyplývá to z ustanovení § 88 odst. 1 tr.
zák., které vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití
vyšší trestní sazby posuzovány i materiálně, tedy aby se k nim přihlédlo jen
tehdy, když podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro
společnost. Ten je určován komplexem všech okolností případu včetně těch, které
leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Jak je v této souvislosti patrné z
rozhodných skutkových zjištění v posuzovaném případě, obviněný JUDr. K. J.
společně s dalšími spoluobviněnými převedl z majetku Ž. d. z. disponibilní
kapitál tvořený finančními prostředky vkladatelů do majetku jiné obchodní
společnosti a družstevní záložně zůstaly jen nevymahatelné pohledávky. To ve
svém důsledku vedle dalších nehospodárných opatření vedlo k úpadku Ž. d. z. a k
prohlášení konkurzu na její majetek. Škoda zaviněně způsobená přímo obviněným
JUDr. K. J. přitom překročila hranici škody velkého rozsahu o více než 3
miliony korun. Všechny tyto okolnosti nepochybně zvyšují stupeň společenské
nebezpečnosti jednání tohoto obviněného natolik, že soudy nižších stupňů
postupovaly v souladu s ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák., když přihlédly ke
způsobenému těžšímu následku v podobě škody na majetku přesahující výši 8
milionů Kč jako k okolnosti, která v posuzovaném případě skutečně vyžaduje
použití přísnější právní kvalifikace podle § 255 odst. 3 tr. zák.
Ostatně, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyjádřené
např. v rozhodnutí pod č. 34/1976-I. Sb. rozh. tr., již stanovením určité
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při
jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. Proto k okolnosti podmiňující
použití vyšší trestní sazby se nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost v konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zák.) ani při
formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici
zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se
vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty.
Podle názoru Nejvyššího soudu pak souhrn všech rozhodných skutkových okolností
v posuzovaném případě zcela spolehlivě vylučuje případné pochybnosti o tom, zda
skutek spáchaný obviněným JUDr. K. J. odpovídá alespoň nejlehčím, běžně se
vyskytujícím případům trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., v nichž byla způsobena škoda velkého
rozsahu.
V návaznosti na shora uvedená zjištění odůvodňující správné právní posouzení
skutku Nejvyšší soud pokládá za bezpředmětné vyjadřovat se podrobněji k
poslední dovolací námitce obviněného JUDr. K. J., která se týká možného
posouzení skutku podle § 255a tr. zák., což je nedbalostní, mírněji trestná
alternativa trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku.
Nejvyšší soud pouze stručně uvádí, že zmíněná skutková podstata byla do
trestního zákona zavedena jeho novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. s
účinností od 1. 5. 2000. Tato změna znamená zpřísnění trestního postihu, neboť
do té doby bylo trestné jen úmyslné způsobení škody porušením povinnosti při
opatrování nebo správě cizího majetku. Z hlediska ustanovení § 16 odst. 1 tr.
zák., které umožňuje použít pozdějšího znění trestního zákona jen v případě,
je-li to pro pachatele (obviněného) výhodnější, proto v projednávané věci vůbec
nepřichází v úvahu právní posouzení skutku podle § 255a tr. zák.
Na podkladě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
dovolání obviněného JUDr. K. J. se sice opírá o námitky odpovídající
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale je
zjevně neopodstatněné, neboť napadené rozhodnutí ani řízení mu předcházející
netrpí vytýkanými vadami. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu odmítl dovolání obviněného, přičemž jde o rozhodnutí, které lze učinit jen
na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by k tomu bylo třeba přezkoumávat
zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí či správnost řízení mu
předcházejícího, nebo dokonce doplňovat dokazování.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl
o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 18. července 2007
Předseda senátu: