5 Tdo 647/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. července
2003 o dovoláních obviněných J. L. a J. D., proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 10 To 246/2002, který rozhodoval jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T
15/2001, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného J. L. o d m í t
á .
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. D. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 1 T 15/2001,
byli obvinění J. L. a J. D. uznáni vinnými každý trestným činem podílnictví
podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. Obviněný J. L. byl za tento
trestný čin odsouzen podle § 251 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání tři a půl roku a pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný J. D. byl odsouzen podle § 251
odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně
zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 1. 2001,
sp. zn. 3 T 69/2000, a byla zrušena také všechna další rozhodnutí na zrušený
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněný pro výkon
trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému
J. D. uložen peněžitý trest 10.000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest
nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Dále mu byl podle § 49
odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu řízení motorových vozidel
všeho druhu na dobu dva a půl roku. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne
24. 9. 2002, sp. zn. 10 To 246/2002, byla odvolání obviněných J. L. a J. D.
proti uvedenému rozsudku zamítnuta podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.
Obviněný J. L. podal proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze
prostřednictvím obhájkyně JUDr. R. J. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný namítl, že skutek měl být
posouzen pouze jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák., neboť
podle jeho názoru soudy nesprávně vyložily pojem značný prospěch, když podle
názoru obviněného vycházely nesprávně z celkové hodnoty ukrytých vozidel. S
poukazem na to, že podle výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně měli
obvinění automobily získat „nezjištěným způsobem“ poté, co byla tato vozidla
odcizena, nebylo možno podle obviněného vyloučit, že obvinění mohli na opatření
vozidel vynaložit takovou částku, po jejímž odečtení od hodnoty věcí by již
nešlo o značný prospěch. Podle obviněného se soudy obou stupňů nevypořádaly s
jeho obhajobou v intencích judikatury, zejména rozhodnutí uveřejněného pod č.
1/1999 Sb. rozh. tr. a odmítl argumentaci odvolacího soudu, podle níž obvinění
neuvedli nic, co by mohlo být vzato v úvahu jako náklady na pořízení vozidel, a
podle níž hodnoty vozidel byly natolik vysoké, že ani případné náklady by
nebyly způsobilé snížit prospěch pod hranici značného prospěchu. Dále obviněný
namítl, že v případě útoků pod body I. až V. výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně neobsahuje skutková věta údaje svědčící o úmyslu obviněného
vztahujícímu se k tomu, že automobily pocházejí z trestné činnosti a že skutek
pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně měl být kvalifikován
jako trestný čin podílnictví podle § 252 tr. zák.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud podle § 265k tr. řádu zrušil napadený
rozsudek ve výroku o vině i ve výroku o trestu, včetně dalších rozhodnutí na
něj obsahově navazujících, a aby podle § 265l tr. řádu přikázal Krajskému soudu
v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. D. podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24.
9. 2002, sp. zn. 70 To 246/2002, prostřednictvím obhájce JUDr. J. Ž. z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to proti výroku o vině i proti
výroku o trestu. V dovolání namítl, že se v průběhu trestního řízení nikdo
nezabýval zjišťováním prospěchu z trestné činnosti. Podle dovolatele nemá v
provedených důkazech oporu názor odvolacího soudu o tom, že hodnoty odcizených
věcí jsou natolik vysoké, že ani případné přiměřeně vynaložené náklady by
nebyly způsobilé snížit prospěch pod hranici značného prospěchu. Obviněný dále
argumentoval tím, že pokud nebyla prokázána otázka prospěchu, měl být uznán
vinným pouze trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák. a také mu
měl být z tohoto důvodu uložen mírnější trest.
Obviněný J. D. navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil
napadené rozhodnutí ve výroku o zamítnutí odvolání, a aby podle § 265l odst. 1
tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu
podle § 265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon
napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněných uvedla,
že je nutno přisvědčit námitkám obviněného J. L., že v žádné ze skutkových vět
výroku o vině nejsou uvedeny okolnosti, z nichž by vyplývala vědomost
obviněných o tom, že disponují odcizenými vozidly, tj. vozidly získanými
trestným činem. Poukázala v této souvislosti na to, že Nejvyšší soud České
republiky v obdobných případech připustil, že postačuje, když skutkové
okolnosti zakládající existenci zákonných znaků skutkové podstaty trestného
činu jsou uvedeny alespoň v rámci popisu širších okolností trestné činnosti v
odůvodnění soudních rozhodnutí. V tomto směru připomněla, že soud prvního
stupně, zejména na str. 23 svého rozhodnutí ve vztahu k útokům popsaným pod
body II. až IV. výroku o vině obsáhle rozvedl skutečnosti, z nichž muselo být
obviněným zřejmé, že vozidla ukrývaná v nemovitosti č. 4 v D. pocházejí z
trestné činnosti. Soud prvního stupně podrobně popsal situaci v objektu samém,
v němž se mimo velkého množství vozidel nacházely předměty sloužící k nezákonné
manipulaci s vozidly (duplikáty klíčů od vozidel, raznice), povalovaly se tam
samostatné SPZ a jednak poukázal na stav předmětných vozidel, na nichž byly
vypáčené zámky a další stopy po nezákonné manipulaci na vozidlech. Ve vztahu k
těmto částem výroku o vině proto podle jejího názoru námitky obviněného J. L.
nemohou obstát. Ve vztahu k dílčímu útoku popsanému pod bodem I. výroku o vině
však soudy vyjádřily skutečnosti, ze kterých dovodily existenci subjektivní
stránky trestného činu, pokud jde o obviněného J. L. velmi stručně, a to i v
odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž poukázaly pouze na to, že obviněný užíval
vozidlo bez dokladů a že nebyl schopen identifikovat osoby, od nichž vozidlo
koupil. V případě tohoto dílčího útoku lze podle nejvyšší státní zástupkyně ze
skutkových okolností učinit právní závěr toliko o vědomé nedbalosti u
obviněného J. L., která by s ohledem na hodnotu vozidla umožňovala právní
kvalifikaci podle § 252 tr. zák.
Pokud jde o námitky obou dovolatelů ohledně existence zákonného znaku
kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 2
tr. zák., tj. získání značného prospěchu, má za to, že nelze v tomto případě
aplikovat závěry obsažené v rozhodnutí č. 1/1999 Sb. rozh. tr. Podle tohoto
rozhodnutí nelze při naplnění znaku značného prospěchu u trestného činu
podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. mechanicky vycházet
z hodnoty věcí, které na sebe pachatel převedl. To platí především v případě,
že se nepodaří prokázat, jakým způsobem pachatel věci získal, a nelze proto
vyloučit, že na jejich opatření musel vynaložit takovou finanční částku, po
jejímž odečtení od hodnoty věcí by nešlo o značný prospěch. Nejvyšší státní
zástupkyně dále uvedla, že ustanovení § 251 odst. 2 tr. zákona nelze aplikovat
za situace, kdy ze zjištěných skutkových okolností vyplývá reálná možnost, že
pachatel získal věci pocházející z trestné činnosti koupí za částku, která by
snížila výši jeho prospěchu pod spodní hranici značného prospěchu. V předmětné
trestní věci obvinění „ve velkém“ shromažďovali odcizená motorová vozidla,
přičemž z výpovědi obviněných ani z žádného dalšího důkazu ani v náznaku
nevyplývá možnost, že by obvinění vozidla kupovali a že by vůbec disponovali
statisícovými až miliónovými částkami na nákup těchto vozidel. Soudy v této
věci učinily skutkové zjištění, podle kterého obvinění vozidla získali
nezjištěným způsobem, tj. bez součinnosti s osobami, které je odcizily. Proto
jednání obviněných J. L., J. D. i dalších obviněných v této věci byla právně
kvalifikována jako trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák. a nikoliv jako
trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák., popř. jako účastenství na tomto
trestném činu. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně soudy správně vycházely
při posuzování existence zákonného znaku „značného prospěchu“ z hodnoty
předmětných vozidel.
Z těchto důvodů považuje nejvyšší státní zástupkyně dovolací námitky obviněných
za nedůvodné s výjimkou námitky obviněného J. L., která se týká nesouladu
skutkových zjištění a použité právní kvalifikace ohledně dílčího útoku pod
bodem I. výroku o vině. Obviněný J. L. byl uznán vinným pokračujícím trestným
činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., sestávajícím
z celkem 26 dílčích útoků, kterým získal majetkový prospěch výrazně
přesahující 3.000.000,- Kč. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí
svobody v trvání tři a půl roku, tj. mírně nad polovinou trestní sazby. I pokud
by bylo dovolání částečně vyhověno a v dalším řízení by byl jeden z dílčích
útoků posouzen jako samostatný a nedbalostní trestný čin podílnictví podle §
252 tr. zák., nešlo by o výraznou změnu situace obviněného J. L. v jeho
prospěch, zejména by nebylo možno předpokládat uložení mírnějšího trestu odnětí
svobody, který by v takovém případě musel být ukládán jako trest úhrnný podle §
35 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky dovolání obviněného J. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr.
řádu, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit
postavení obviněného a otázka, která má být dovoláním řešena, není po právní
stránce zásadního významu. Dovolání obviněného J. D. navrhla odmítnout podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu a souhlasila s
rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí podle §
265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu a shledal, že
dovolání jsou přípustná, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni,
dovolání obviněných napadají pravomocná rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují
proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu. Dovolání byla
podána v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. řádu u příslušného soudu, který
rozhodl ve věci v prvním stupni, a dovolání mají obligatorní obsahové
náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného J. L., lze přisvědčit jeho námitkám, že
skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahují takové okolnosti,
z nichž by vyplývalo, že obviněný věděl o tom, že disponuje s vozidly získanými
trestnou činností. Tento nedostatek popisu skutků je však nahrazen popisem
skutkových okolností v odůvodnění rozsudku, které tvoří jednotu s jeho výrokem. Skutkové okolnosti, jejichž absenci obviněný namítal ve skutkové větě výroku o
vině rozsudku soudu prvního stupně, jsou obsaženy především na str. 23 rozsudku
Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 1 T 15/20021, a to ve
vztahu k útokům pod body I. až IV. výroku o vině uvedeného rozsudku. Soud
prvního stupně v této části odůvodnění rozsudku obsáhle odůvodnil skutečnosti,
z nichž muselo být nejen obviněnému J. L., ale i dalším obviněným v této věci,
naprosto zřejmé, že vozidla ukrývaná v nemovitosti č. 4 v D. pocházejí z
trestné činnosti, neboť v nemovitosti se nacházelo velké množství vozidel i
předmětů k nezákonné manipulaci s vozidly, vozidla byla poškozena vypáčením
zámků, byla bez dokladů a na některých částech osobních automobilů byly patrny
stopy manipulace, rozřezávání a manipulace s nástroji a na některých
automobilech byla patrná snaha o znemožnění identifikace automobilů manipulací
s jejich čísly. Tyto skutečnosti podle soudu prvního stupně svědčí přinejmenším
o nepřímém úmyslu, tedy o srozumění obviněných s tím, že v objektu, který
výhradně užívali, jsou ukrývány věci pocházející z trestné činnosti, pokud ne z
jejich vlastní trestné činnosti, tedy z trestné činnosti někoho jiného. Navíc,
jak soud prvního stupně podotýká, obvinění byli jedinými uživateli nemovitosti
a nic jim nebránilo, aby se obrátili na policii, aby zjistili skutečnosti
týkající se původu předmětných vozidel. Neobstojí ani námitka obviněného, že se
soudy nevypořádaly s otázkou nákladů na opatření vozidel a v této souvislosti s
otázkou značného prospěchu. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí
na str. 24 a 26 vyložil důvody kvalifikace jednání obviněného J. L. jako
trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák a
stejně tak učinil soud druhého stupně v odůvodnění rozhodnutí na str. 7, na něž
je nutno odkázat. Tento právní závěr soudy učinily na základě skutkových
zjištění, která dovolací soud nemůže přezkoumávat. Pokud jde o dílčí skutek
uvedený pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, přisvědčil
Nejvyšší soud tomu, že skutkové okolnosti nasvědčují tomu, že by mohlo jít o
vědomou nedbalost u obviněného J. L. a že by vzhledem k hodnotě vozidla mohla
přicházet v úvahu kvalifikace tohoto skutku jako trestného činu podílnictví
podle § 252 tr. zák. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že projednání dovolání
by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, který byl uznán vinným celou
řadou dalších skutků, tj. že přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím
řízení a rozhodnutí v něm by nevedlo k tomu, že by se postavení obviněného
podstatně změnilo v jeho prospěch.
Také otázka, která má být z podnětu dovolání
řešena, není po právní stránce zásadního významu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud
dovolání obviněného J. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného J. D., z jeho obsahu je zřejmé, že obviněný se
dovoláním domáhá jiného hodnocení důkazů a na jeho základě jiného rozhodnutí o
vině a trestu, čímž ve skutečnosti napadá učiněná skutková zjištění. Tato
skutková zjištění však nemohou být přezkoumávána v řízení o dovolání. Důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu totiž neodpovídají takové
námitky, které změnu právního posouzení skutku podmiňují změnou skutkových
zjištění. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. D. odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou
uvedeny v § 265b tr. řádu.
Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obou obviněných v neveřejném zasedání za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro odklad výkonu rozhodnutí
podle § 265o odst. 1 tr. řádu u obviněného J. D., a proto nevydal negativní
rozhodnutí o odkladu výkonu rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek