5 Tdo 679/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2008 o
dovolání, které podal obviněný P. H. , proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. 3 To 679/2007, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 154/2005, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 3 T 154/2005,
byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §
58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání dvou roků.
Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně usnesením ze dne 5. 10. 2007,
sp. zn. 3 To 679/2007, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako
nedůvodné.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný P. H.
dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr.
ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ačkoli si byl dovolatel výslovně vědom omezených možností Nejvyššího soudu
přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení pouze z hlediska
právního posouzení skutku, oponoval skutkovému závěru soudů nižších stupňů a
popřel, že by nedošlo k faktickému předání účetních dokumentů společnosti H.
M. U. Dále však již v dovolání vznesl dvě zásadní výtky, jimiž ve vztahu k
trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst.
1 alinea třetí tr. zák. brojil proti nesprávnému právnímu vyhodnocení
formálního znaku „zatajení“ a vzniku škodlivého následku jeho jednání, tedy
ohrožení majetkových práv věřitelů společnosti. Vyslovil přesvědčení, že
zatajit účetní dokumenty ve smyslu dotčeného ustanovení trestního zákona lze
pouze tak, že pachatel tvrdí jejich neexistenci, ačkoli opak je pravdou. Proto
se obviněný domníval, že tento znak skutkové postaty trestného činu podle § 125
odst. 1 tr. zák. nebyl naplněn. Taktéž podle dovolatele soudy obou stupňů
pochybily, pokud považovaly majetková práva věřitelů společnosti H. za
ohrožená. Takové ohrožení nebylo podle názoru obviněného ani zdaleka reálné,
neboť proti společnosti H. bylo vedeno nejedno exekuční řízení, soudy měly
společnost prokazatelně za předluženou, a proto tedy nemohl dovolatel
nepředáním účetnictví v žádném případě ovlivnit vymožení pohledávek věřitelů
společnosti. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Karviné a tomuto soudu vrátil věc k novému projednání a
rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřit se písemně k dovolání, přičemž tak učinila prostřednictvím státního
zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten poukázal na právní
názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo
1220/2007, podle něhož je „zatajení“ také naložení s účetnictvím nezjištěným
způsobem. Vyslovil přesvědčení, že k ohrožení majetkových práv jiného došlo v
dané věci již tím, že při absenci účetních dokladů nebylo možno dohledat
majetek dlužníka společnosti H. Kromě toho se nezakládalo na pravdě tvrzení
obviněného ohledně závěrů soudů, které podle něj shledaly společnost H.
předluženou. Vzhledem k uvedeným důvodům označil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství podání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle ustanovení § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr.
ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Podstatou právního posouzení skutku je proto aplikace
hmotného práva, tj. trestního zákona na soudy zjištěný skutkový stav. Otázka
dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při
zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování
nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání tak lze namítat, že skutkový stav, který
zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným,
ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak
soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při
dokazování apod. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci
skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s
cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení
jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné
právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak,
že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se
s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS
22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn.
III. ÚS 78/05.
Skutek, kterým podle výroku o vině obviněný P. H. naplnil skutkovou podstatu
trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst.
1 tr. zák., spočíval ve stručnosti v tom, že obviněný jako jediný jednatel
společnosti H. , v květnu roku 2002 zatajil účetní knihy a jiné zápisy sloužící
k přehledu o stavu majetku a hospodaření společnosti H. , které byl povinen
vést v rozsahu stanoveném zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění
pozdějších předpisů, tím, že dne 6. 5. 2002 uzavřel smlouvu o převodu
obchodního podílu společnosti H. s M. U. , na jejímž základě měl M. U. ,
který byl jmenován novým jednatelem společnosti, předat také účetní doklady,
které však ve skutečnosti nepředal, ponechal si je a naložil s nimi neznámým
způsobem, čímž ohrozil vymožení pohledávek celkem dvanácti věřitelů společnosti
(okresní soud nesprávně uvedl „svých věřitelů“, což by nasvědčovalo tomu, že
dlužníkem byl obviněný jako fyzická osoba).
Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze shora popsaného skutkového
zjištění soudu prvního stupně, případně doplněného nebo pozměněného odvolacím
soudem, což se v dané věci nestalo. Nejvyšší soud totiž v řízení o dovolání
jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k
nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a
ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé
šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně,
který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a
také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5
tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který
může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až
§ 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve
věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS
651/02). Proto nemohl Nejvyšší soud akceptovat skutkovou verzi dovolatele,
pokud se ohrazoval, že účetní dokumenty novému společníkovi M. U. předal.
Naopak dovolací soud vycházel z prokázaného stavu věci shrnutého v tzv.
skutkové větě, a to že účetnictví společnosti H. , M. U. od obviněného nikdy
nepřevzal, byť ve spise se na č. l. 62 nachází předávací protokol podepsaný M.
U. Ostatně vázanost dovolacího soudu skutkovými závěry soudů nižších stupňů
konstatoval sám obviněný P. H. úvodem svého mimořádného opravného prostředku.
Uplatněnému dovolacímu důvodu tak odpovídaly námitky obviněného proti naplnění
zákonného znaku „zatajení“ a proti existenci následku trestného činu
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák.,
kterým je ohrožení majetkových práv jiného. Nejvyšší soud je posoudil jako
neopodstatněné.
Trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst.
1 alinea třetí tr. zák. se dopustí ten, kdo účetní knihy, zápisy nebo jiné
doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku zničí, poškodí,
učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo
včasné a řádné vyměření daně. Podle formulace právní věty výroku o vině
odsuzujícího rozsudku okresního soudu obviněný spáchal uvedený trestný čin
konkrétně tak, že účetní knihy, zápisy nebo jiné dokumenty zatajil a tím
ohrozil majetková práva jiného. Nejvyšší soud se zabýval výkladem znaků
skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 125 odst. 1 tr. zák. např. v usnesení ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 Tdo
843/2003, či v usnesení ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 5 Tdo 388/2008. Speciálně
interpretaci pojmu „zatají“ ve smyslu dotčeného ustanovení trestního zákona se
Nejvyšší soud věnoval ve svém usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 1220/2007,
kde demonstrativně (viz dikce „...zejména...“) uvedl příklady jednání, jež
mohou naplnit znak „zatajení“. Vyslovil zde právní názor, že o zatajení
účetních dokladů se jedná mj. také v situaci, kdy pachatel účetní doklady
ukryje na takovém místě, kde jsou běžnými prostředky nedostupné, nebo pokud
pachatel uvádí ohledně takových dokladů rozporné údaje, což vede k nejasnostem
ohledně místa, kde se doklady skutečně nacházejí, zda je účetnictví kompletní
apod. Nejvyšší soud dále výslovně připustil, že zatajením může být i
nekonkrétní tvrzení pachatele o místě, kde se předmětné dokumenty nacházejí, a
to zejména v případě, když později je neurčité tvrzení pachatele popřeno.
Interpretační přístup Nejvyššího soudu tedy umožňuje pod tento pojem zahrnout
širokou škálu počínání pachatele, jejichž společným jmenovatelem zůstává
důsledek - nemožnost zjistit, kde se účetní knihy, zápisy a jiné doklady
nacházejí, zda je účetnictví kompletní apod.
V posuzovaném případě obviněný účetní doklady, které evidentně existovaly
(srov. zpráva Finančního úřadu na č. l. 70 trestního spisu), nepředal novému
jednateli obchodní společnosti, jak by měl potvrzovat předávací protokol ze dne
6. 5. 2002. Soud prvního stupně poměrně podrobným způsobem vyhodnotil provedené
dokazování ve věci a učinil jednoznačný skutkový závěr, že k faktickému předání
dokumentů nedošlo. (Srov. str. 4 rozsudku Okresního soudu v Ostravě.) Tímto
zjištěním soudů je vyvráceno tvrzení dovolatele, že za ztrátu účetních dokladů
je odpovědný nový jednatel – svědek M. U. Nelze proto souhlasit s
dovolatelem, pokud za „zatajení“ ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. zák.
považoval jen situace, kdy pachatel v rozporu s objektivní skutečností tvrdí,
že účetní doklady vůbec neexistují.
Pokud se týká konkrétní formy, jakou měl obviněný zatajit účetnictví
společnosti, Nejvyšší soud se domnívá, že jeho počínání odpovídalo vymezení
znaku „zatajení“, jak je interpretován v dosavadní soudní praxi . Obviněným
poskytnuté údaje o místě, kde se doklady nachází, byly v rozporu s ostatními
provedenými důkazy, přičemž vyvstaly nevyřešitelné nejasnosti ohledně místa
jejich uschování. Po celou dobu obviněný tvrdil, že účetní doklady předal dne
6. 5. 2002 M. U. , avšak podepřel toto tvrzení dokumentem, jehož obsah byl v
rozporu s reálným stavem, a jiný důkazní prostředek na podporu své argumentace
nepředložil. Podstatné z hlediska posouzení trestní odpovědnosti podle § 125
odst. 1 alinea třetí tr. zák. v této souvislosti je tedy to, že tvrzení
obviněného byla v řízení před soudy nižších stupňů vyvrácena a skutečné místo
uložení účetních dokladů, či dokonce jejich zničení, se nepodařilo objasnit,
resp. prokázat.
V trestním spise založená zpráva Finančního úřadu O. (č. l. 70) potvrzuje
podání daňových přiznání společností H. v letech 2001 a 2002. Svědčí tudíž o
tom, že účetní doklady k datu převodu obchodního podílu opravdu existovaly. S
tímto závěrem je v souladu i výpověď účetního společnosti D. B. , jenž uvedl,
že v roce 2002 veškeré doklady předal obviněnému (č. l. 139). Ze svědectví
tohoto svědka lze dále vyvodit, že posledním, kdo disponoval s účetními
doklady, než se tyto ocitly na neurčitém a dosud neznámém místě, byl právě
obviněný P. H. Bylo proto na dovolateli, aby náležitě objasnil, jak s nimi
naložil, a bylo tak bez pochyb zřejmé, kde se účetnictví nachází. Místo toho
však obviněný tvrdil, že účetnictví předal M. U. Ačkoli jeho verzi podporoval
listinný důkaz – předávací protokol účetních dokladů firmy H. ze dne 6. 5.
2002, ten soudy nižších stupňů označily za fiktivní, neboť deklaroval stav
neodpovídající skutečnosti. K tomuto závěru soudy dospěly po vyhodnocení
svědeckých výpovědí M. U. a P. L. , listinných důkazů žaloby na neplatnost
smlouvy o převodu obchodního podílu a plné moci udělené M. U. obviněnému P.
H. k vyřízení záležitostí ohledně převodu obchodního podílu před rejstříkovým
soudem (zplnomocnění bylo součástí návrhu na změnu zápisu v obchodním rejstříku
(č. l. 63 – 64). Je možno shrnout, že tyto důkazy jednotlivě i ve svém souhrnu
vyvracejí obhajobu dovolatele. M. U. před soudem prvního stupně vysvětlil (č.
l. 218), že s návrhem na odkoupení obchodního podílu souhlasil proto, že mu
obviněný nabídl prominutí dluhu a slíbil ještě finanční odměnu. Proto tento
svědek podepsal jak smlouvu o převodu obchodního podílu tak i předávací
protokol, ačkoli žádné dokumenty společnosti nikdy od obviněného nepřevzal.
Věrohodnost tvrzení tohoto svědka je podporována i jeho dalšími úkony, neboť
jakmile mu začaly chodit obsílky od věřitelů, podal dne 21. 8. 2002 žalobu na
neplatnost smlouvy o převodu obchodního podílu (č. l. 114, resp. 118), kde
argumentoval mj. tím, že mu dovolatel účetnictví nepředal. Závěru okresního
soudu, že M. U. měl ve věci roli tzv. bílého koně, odpovídá pak také to, že
administrativu týkající se zápisu změn do obchodního rejstříku zařizoval
obviněný a nikoli nový jediný společník a jednatel společnosti. Obě svědectví a
listinné důkazy tedy do sebe zapadají a není důvod jim nevěřit. Dovolatel se
naopak neúspěšně pokoušel přesvědčit orgány činné v trestním řízení o tom, že
účetní doklady má v dispozici M. U., což však bylo v rozporu s provedeným
dokazováním.
Svou námitkou o nepříznivém ekonomickém stavu společnosti, který vylučoval
možnost uspokojení jejích věřitelů, dovolatel argumentoval proti splnění jedné
z podmínek trestnosti ustanovení § 125 odst. 1 tr. zák., tedy že došlo k
ohrožení majetkových práv jiného. Obviněný přitom tvrdil, že soudy uznaly stav
předlužení obchodní společnosti, proti níž byla vedena řada exekučních řízení.
Z důvodu neexistence zpeněžitelného majetku společnosti H. , nemohlo proto
podle jeho přesvědčení dojít k reálnému ohrožení majetkových práv věřitelů.
Vyslovil přesvědčení, že tuto faktickou situaci nemohla žádným způsobem
ovlivnit znalost místa uložení účetních dokladů společnosti, která
nedisponovala žádným majetkem. S takovým názorem se nedá souhlasit. Především,
jak správně podotkl státní zástupce, okresní ani krajský soud v předmětném
trestním řízení neřešily otázku předlužení obchodní společnosti H. Je sice
pravda, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (str. 5) vyjmenoval
rozhodnutí civilních soudů, ty ale deklarovaly počet oprávněných věřitelů
společnosti, splacení jejichž pohledávek se obviněný chtěl vyhnout převodem
svého obchodního podílu na M. U. o němž věděl, že nebude pokračovat v
podnikání. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného je z hlediska naplnění
následku trestného činu významné, že v důsledku zatajení účetnictví společnosti
H. , nebylo možné vůbec zjistit reálnost uspokojení jejích věřitelů. Teprve na
základě obsahu účetních dokladů by se dalo s jistotou tvrdit, v jaké výši lze
či nelze z majetku společnosti uspokojit jednotlivé věřitele v eventuelním
konkursním (event. insolvenčním) řízení. Bez možnosti ověřit skutečný finanční
a majetkový stav společnosti nelze ani posoudit oprávněnost a zákonnost
eventuelních nároků jednotlivých věřitelů. Zatajené účetnictví také mohlo
svědčit o tom, že majetek byl ze společnosti vyveden, mohlo např. dojít k
uznání neplatných závazků společnosti atd. Odpověď na tyto otázky by bylo možné
dát v rámci řízení o opravných prostředcích proti nařízeným exekucím, ale opět
jen po nahlédnutí do příslušných účetních dokladů společnosti, jež dovolatel
zatajil. Není tedy pochyb o tom, že k ohrožení majetkových práv věřitelů
došlo. Rozhodnutí okresního i krajského soudu tak nejsou zatížena vadami, které
jim dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytýkal.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li
o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž námitkám ohledně nedostatku
zákonných znaků „zatajení“ a „ohrožení majetkových práv jiného“ nebylo možno
přisvědčit, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová