5 Tdo 69/2012-48
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2012
o dovolání, které podal obviněný J. C., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 3 To 85/2011, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61
T 17/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. C. o d m í t
á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 20. 6. 2011, sp. zn.
61 T 17/2011, byl obviněný J. C. uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č.
40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1.
2010 (dále jen „tr. zákoník“), za který mu byl uložen spolu se sbíhajícími se
trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 zákona č. 140/1961
Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009,
(dále jen „tr. zák.“), jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně –
pobočka ve Zlíně ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 61 T 18/2008, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 3 To 116/2009,
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského
soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 61 T 9/2009, ve
spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 2 To
34/2010, souhrnný trest odnětí svobody podle § 35 odst. 2 a § 250b odst. 5 tr.
zák. v trvání osmi roků a osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice
se zvýšenou ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. Zároveň byl
obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech v
občanských sdruženích, družstvech a obchodních společnostech na dobu šesti let
a peněžitý trest podle § 53 odst. 1 a § 54 odst.1 tr. zák. ve výměře půl
milionu korun a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán, stanovil soud podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí
svobody v trvání sedmi měsíců. Soud prvního stupně také částečně zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 2 To 34/2010, ve
výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 3 To
85/2011, zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný J. C.
prostřednictvím svého obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítal, že závěr soudů obou stupňů, že byl jako místopředseda
společnosti FK Kunovice, a.s., reálně odpovědný za její ekonomické vedení, je v
rozporu s § 191 a 192 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, podle něhož je za ekonomické vedení společnosti odpovědné
představenstvo společnosti jako celek. Uvedené tvrzení nevyplývá ze stanov
společnosti, podle nichž obviněný nebyl oprávněný samostatně jednat jejím
jménem, ani jiného interního předpisu a nebylo prokázáno ani výpověďmi
jednotlivých svědků. Zdůraznil, že pouze předseda představenstva JUDr. F. Š.
mohl jednat jménem společnosti samostatně a že to byl on, kdo jménem
společnosti FK Kunovice, a. s., podepsal přiznání k dani z příjmů za rok 2005 i
k dani z přidané hodnoty za měsíc září 2005. Kromě toho s daňovými doklady
nakládalo ve společnosti více osob, které s nimi mohly jakkoliv manipulovat.
Vyslovil názor, že v průběhu trestního řízení žádný z důkazů neosvědčil, že by
právě obviněný vyhotovil nebo podepsal fiktivní faktury za dodávky zboží,
materiálu a služeb, podpisy na předmětných dokladech nebyly ztotožněny s
konkrétní osobou, ani že by tyto podklady nechal právě on zahrnout do
účetnictví, navíc daňová přiznání zpracovávala specializovaná společnost.
Obviněný dále zdůraznil, že odpovědnost člena představenstva, který není
oprávněný jednat samostatně za společnost, přímo vylučuje zákon č. 563/1991
Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, který naopak zakládá
odpovědnost osoby podepsané na účetních dokladech a osoby provádějící jejich
zaúčtování. K odstranění pochybností o jeho vině bylo nezbytné zajistit
účetnictví společnosti, přičemž k jeho tíži nemůže jít skutečnost, že došlo k
jeho ztrátě. Připomněl, že je osobou pouze se základním vzděláním, což
vylučuje, aby se dopustil vytýkaného jednání. Dále tvrdil, že peníze za
pronájem reklamní plochy ve výši 1 mil. Kč, které převzal od společnosti K. p.,
s.r.o., byly proinvestovány při výstavbě stadionu, přičemž faktura i veškeré
doklady byly předány do účetnictví společnosti, a v tomto smyslu nebyla
vyvrácena jeho obhajoba. Obviněný shrnul své výhrady tak, že v průběhu
trestního řízení nebylo bez vážných pochybností prokázáno, že by se dopustil
uvedených trestných jednání, čímž došlo k porušení zásady trestního řízení in
dubio pro reo (poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp.
zn. 7 Tdo 185/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS
1975/08). Současně se obviněný ohradil proti porušení práva na spravedlivý
proces, které spatřoval ve zveřejnění obžaloby v rozhlase a tisku před tím, než
byla řádně doručena jemu nebo jeho obhájci. V závěru svého dovolání
konstatoval, že s ohledem na okolnosti případu měly soudy upustit podle § 44
tr. zák. od uložení souhrnného trestu a nechat v platnosti trest, který mu byl
uložen v předcházejícím řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené
usnesení i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal věc tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného J. C. vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství,
který argumentoval, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nelze podřadit ty z námitek obviněného, které se týkají správnosti zjištění
skutkového stavu a zveřejnění obžaloby v médiích. Odpovědnost představenstva
společnosti podle obchodního zákoníku nevylučuje individuální trestní
odpovědnost jeho jednotlivých členů, přičemž v předmětném trestním řízení bylo
zjištěno, že obviněný obchodně a ekonomicky vedl společnost FK Kunovice, a.s.,
rozhodoval o zaúčtování jednotlivých dokladů, a proto je i odpovědný za podaná
daňová přiznání. Navazující jednání dalších osob, které manipulovaly s účetními
podklady nevykazuje trestní odpovědnost, neboť jich v podstatě využíval jako
tzv. živých nástrojů. Trestní odpovědnost obviněného nemohla podle státního
zástupce ovlivnit úroveň vzdělání obviněného. Odmítl i poslední výhradu
obviněného týkající se uloženého trestu, přičemž připomněl, že upustit od
souhrnného trestu je možné pouze v případech, kdy soud považuje dříve uložený
trest za dostatečný. Tím, že soud prvního stupně obviněnému uložil trest
přísnější, dal jasně najevo, že dosud uloženou výměru trestu za dostatečnou
nepovažoval. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. C. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím
svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr.
ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§
265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1
tr. ř.).
Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřuje k nápravě
nesprávného hmotně právního posouzení skutku. Dopadá proto na případy, kdy
skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu,
než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy,
jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení
hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího
důvodu tudíž není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně
skutkového stavu včetně jeho rozsahu a především tento dovolací důvod není
určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené
důkazy hodnotily ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního
posouzení je skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je
dovolací soud v podstatě vždy vázán.
Nejvyšší soud připomíná, že zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo ve větším rozsahu
zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění,
poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z
těchto povinných plateb a uvedený čin spáchá ve velkém rozsahu (nejméně o
5.000.000,- Kč).
Ze skutkového stavu, jak je popsán ve výroku rozsudku Krajského soudu v Brně –
pobočka ve Zlíně a rozveden v jeho odůvodnění, vyplývá, že obviněný jako
místopředseda představenstva společnosti FK Kunovice, a.s., IČO: 26307766, se
sídlem Kunovice, Panská 1140, fakticky odpovědný za ekonomické vedení
společnosti, nechal zahrnout do účetnictví společnosti a na základě toho i do
daňových přiznání společnosti fiktivní faktury za dodávky zboží, materiálu a
služeb a naopak nepředložil k zaúčtování příjmy za pronájem reklamní plochy, v
důsledku čehož byla společnosti neoprávněně snížena daň z příjmů právnických
osob za období roku 2005 a daň z přidané hodnoty za období měsíce září roku
2005, celkem o částku 5.246.310,- Kč.
Obviněný J. C. v úvodní části svého dovolání především namítal, že
obchodní zákoník nezná pojem reálného ekonomického vedení společnosti a že za
obchodní vedení akciové společnosti nese odpovědnost představenstvo jako celek.
Zároveň upozornil na to, že jedinou osobou oprávněnou samostatně jednat za
společnost FK Kunovice, a.s., byl předseda představenstva JUDr. F. Š..
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 5 Tz
43/98, publikovaném pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr., konstatoval, že
konstrukce trestní odpovědnosti fyzických osob je založena na jejich
individuální trestní odpovědnosti, která vzniká naplněním znaků konkrétního
trestného činu, bez ohledu na to, zda k němu popřípadě došlo v rámci činnosti
právnické osoby. Jinak řečeno členství fyzické osoby v kolektivním statutárním
orgánu společnosti, nevylučuje její individuální trestní odpovědnost, jestliže
naplnila svým jednáním všechny znaky konkrétního trestného činu. Uvedené
pravidlo platí i pro činnost obviněného jako místopředsedy představenstva
akciové společnosti, pokud by se podílel na rozhodnutí kolektivního orgánu a
naplnil by všechny znaky konkrétního trestného činu. Případ obviněného však
nekoresponduje s tím, o němž byla v citovaném rozhodnutí obecně vyložena
individuální trestní odpovědnost jednotlivých členů kolektivních orgánů
právnických osob. Představenstvo akciové společnosti totiž v dané věci
nepřijímalo žádné rozhodnutí o tom, jaké podklady budou součástí účetních
dokumentů, jež budou předkládány finančnímu úřadu v rámci daňového řízení.
Naopak předseda představenstva JUDr. F. Š., který podepisoval zpracovaná
přiznání k daním, sám upozornil na nesrovnalosti ve vztahu k výši vykazovaného
obratu a v podstatě stál za následnou finanční kontrolou.
V této souvislosti obviněný v podstatě zpochybnil skutková zjištění, týkající
se jeho působení ve společnosti FK Kunovice, a.s. Tvrdil, že nevyhotovil,
nepodepsal ani nenechal zahrnout do účetnictví společnosti žádné daňové doklady
za dodávky zboží, materiálu a služeb, že se jemu vytýkaného jednání mohly
dopustit jiné osoby, které ve společnosti s uvedenými doklady nakládaly,
přičemž nebylo objasněno, čí jsou podpisy na jednotlivých dokladech, a že
předmětná daňová přiznání podepsal právě předseda představenstva společnosti
JUDr. F. Š..
Z výše uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. je zřejmé, že jeho prostřednictvím nelze zpochybnit skutkové závěry, jež se
staly podkladem pro napadené rozhodnutí a které jsou vyjádřeny v popisu skutku,
popř. doplněné v odůvodnění rozhodnutí soudů. Obviněný se tak ocitl mimo
zákonné vymezení jím uplatněného dovolacího důvodu, vytvořil si totiž vlastní
verzi průběhu skutkových okolností, odmítl jakýkoli podíl na tom jednání, jež
bylo předmětem obžaloby, a snažil se poukázat na jiné osoby, které podle jeho
přesvědčení byly zodpovědné za nepravdivá daňová přiznání. Dovolací soud proto
nemohl k těmto jeho výtkám přihlížet, či dokonce na jejich podkladě napadená
rozhodnutí přezkoumat.
Nad rámec toho Nejvyšší soud připomíná, že jednotliví svědkové, členové
představenstva, zaměstnanci, externí spolupracovníci a obchodní partneři
společnosti, v průběhu trestního řízení potvrdili, že každý z členů
představenstva zastával ve společnosti odlišnou roli, přičemž obviněný
zajišťoval chod společnosti po ekonomické stránce. Zejména soud prvního stupně
pak ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, proč dospěl k závěru, že to byl
právě obviněný, kdo nechal zahrnout fiktivní daňové doklady do účetnictví
společnosti, a ty se tak mohly stát součástí dokumentů k daňovému přiznání za
rozhodné období. Dovolací soud souhlasí s názorem soudů obou stupňů, že na
základě logické konstrukce provedených nepřímých důkazů nelze než konstatovat,
že jedině obviněný měl s ohledem na své postavení a reálnou činnost ve
společnosti možnost dát pokyn, aby nepravdivé faktury za dodávky zboží a služby
byly zahrnuty do účetnictví společnosti právě v úmyslu, aby jich bylo užito při
zpracování daňových přiznání. Činil tak s cílem, aby společnosti FK Kunovice,
a. s., vznikla povinnost k úhradě daně z příjmů právnické osoby a přidané
hodnoty v nižším rozsahu, než jaká měla být reálně vyměřena a zaplacena.
Dovolací soud upozorňuje především na výpovědi svědků JUDr. F. Š. – předsedy
představenstva společnosti, a Ing. M. K. – externí účetní společnosti, kteří
shodně vypověděli, že se obviněného dokonce dotazovali na nesrovnalosti v
účetnictví společnosti, nicméně on jim odmítl sdělit jakékoliv informace,
pročež JUDr. F. Š. podáním ze dne 11. 8. 2006 vyzval Finanční úřad v Uherském
Hradišti k prověření účetnictví společnosti a dal pokyn Ing. M. K. k
vypracování dodatečných daňových přiznání, která byla následně také podána. Ani
tvrzení obviněného, že s daňovými doklady disponovaly i další osoby – sekretář
klubu, účetní a její manžel, které do nich mohly provést jakýkoliv zásah, se
nejeví jako reálné, když z žádných okolností případu nevyplývá, jaký by právě
jím označené osoby mohly mít na takovém jednání zájem.
Pokud obviněný dále namítal, že nebylo prokázáno, že by vyhotovil nebo podepsal
předmětné daňové doklady nebo daňová přiznání, ani kdo tak učinil, je zapotřebí
upozornit, že zkrácení daně je jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je
plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně
existující daňové povinnosti (srov. č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). Pro trestní
odpovědnost obviněného nemohlo být vůbec rozhodující, zda-li osobně vyhotovil
či podepsal fiktivní daňové doklady nebo daňová přiznání, ale že je nechal
zahrnout do účetnictví společnosti. Právě tímto jednáním naplnil jím vytýkaný
zákonný znak objektivní stránky posuzovaného zločinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku.
V navazující části svého dovolání obviněný poukázal na zákon č. 563/1991 Sb.,
o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, v němž je zakotvena odpovědnost
osoby, která je podepsaná na účetních dokladech a která provádí jejich
zaúčtování. Takové úvahy je nutné odmítnout, neboť spočívají na směšování dvou
druhů „odpovědností“, jednak odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 odst. 1
občanského zákoníku a jednak trestní odpovědnosti za krácení daně při naplnění
zákonných znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu, což jsou dva
zcela odlišné právní instituty. Pachatelem trestného činu podle § 240 tr.
zákoníku může být kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň
nebyla jemu nebo jinému subjektu vyměřena buď vůbec, nebo ne v zákonné míře
(srov. č. 25/1968-I. Sb. rozh. tr.). Pro určení pachatele tohoto trestného činu
není tedy podstatné v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupoval, ale
že jeho jednání jednoznačně směřovalo ke zkrácení daňové povinnosti plátce
daně. Pachatelem trestného činu podle § 240 tr. zákoníku může být též účetní a
daňový poradce podnikatele, avšak pouze v případě, pokud by v daňovém přiznání
úmyslně zkreslil výši daňové povinnosti plátce způsobem, který by bylo možné
hodnotit jako zkrácení daně (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 2208). Tomu však
neodpovídají učiněná skutková zjištění v předmětné trestní věci, podle nichž to
byl právě obviněný, kdo nechal zahrnout fiktivní faktury do účetnictví
společnosti s úmyslem snížit daňovou povinnost společnosti FK Kunovice, a. s.
Ohledně jiných osob nebylo zjištěno porušení povinností vyplývajících pro ně ze
zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a pokud by
se tak stalo, platí zásada obžalovací, podle níž soud smí rozhodovat jen o tom
skutku, pro který byla na konkrétního pachatele podána obžaloba (srov. § 2
odst. 8 tr. ř.).
Správnost právního posouzení dané věci a určení trestní odpovědnosti obviněného
neměla žádný vliv skutečnost, že nebylo opatřeno účetnictví společnosti za rok
2005. V průběhu trestního řízení byly opatřeny daňové doklady, jež byly
součástí dokumentů pro daňové řízení za rok 2005 a současně bylo bez jakýchkoli
pochybností prokázáno, že se jedná o nepravdivé, tj. fiktivní doklady, jejichž
existence mohla směřovat k jedinému cíli, a tím bylo snížení daňové povinnosti
plátce daně. Jestliže obviněný spojoval možnost svého odsouzení s úrovní svého
vzdělání, je nutné takový argument odmítnout jako zcela bezvýznamný.
Protiprávní jednání obviněného nebylo založeno na žádném specifickém či natolik
sofistikovaném způsobu provedení činu, který by vyžadoval vyšší než běžnou
úroveň vzdělanosti pachatele. K realizaci svého záměru mohl naopak obviněný
využít své dlouholeté podnikatelské zkušenosti, neboť bylo zjištěno, že začal
samostatně podnikat již v roce 1998, byl tak obeznámen mj. i s povinnostmi
daňového subjektu a samozřejmě i s možností snížení základu pro výpočet daně z
příjmu a daně z přidané hodnoty. Zařazení nepravdivých účetních dokladů, o
němž rozhodl právě obviněný, zjevně zkreslilo výsledek hospodaření v rozhodném
zdaňovacím období roku 2005 tak, že společnost FK Kunovice, a. s., byla
vyměřena nižší daňová povinnost, než kterou byla povinna uhradit, pokud by
součástí podkladů pro výpočet daně nebyly fiktivní faktury. Jedná se o poměrně
„jednoduchý“ způsob provedení činu, který od pachatele nevyžaduje vyšší stupeň
vzdělání.
Rovněž ve vztahu k té části skutkového stavu, podle níž nezahrnul do účetnictví
společnosti příjmy za pronájem reklamní plochy, uplatnil obviněný pouze námitky
skutkového charakteru. Opakoval svou obhajobu, že fakturu i příjmové doklady na
částku 1 milionu Kč předal k zaúčtování do výnosů společnosti a že peníze byly
obratem proinvestovány. Nicméně jeho tvrzení bylo vyvráceno provedenými
svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy. Svědek M. K., jednatel společnosti K.
p., s.r.o., vypověděl, že uvedenou částku vyplatil obviněnému na základě jím
předložené faktury, která ovšem podle výpovědi Ing. M. K. není pravá, jelikož
má jinou formu a nespadá do číselné řady účetních dokladů, které zpracovávala
pro společnost FK Kunovice, a.s. Nehledě na to, že součástí podkladů přiznání k
dani z příjmů společnosti za rok 2005 nebyly žádné výdaje v tvrzené výši vůbec
zahrnuty.
Hmotně právní povahu nemá ani další z dovolacích námitek, v níž obviněný soudům
obou stupňů vytkl údajné porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. povinnosti
postupovat v pochybnostech ve prospěch obviněného. V tomto případě jde o
institut procesního práva, jehož případné porušení není způsobilé založit
existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., o který obviněný opřel své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i
zmíněnou námitku za takovou, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu,
takže ji nemohl učinit předmětem svého posuzování. Dovolací soud zastává názor,
že skutková zjištění byla v dané trestní věci prokázána mimo jakoukoliv
rozumnou pochybnost a že bylo vyhověno požadavkům obsaženým v nálezu Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08, na který odkazovalo obviněným zmíněné usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 185/2009.
Obviněným uplatněný dovolací důvod nenaplnila ani výhrada ke zveřejnění obsahu
obžaloby v dané věci ještě předtím, než byla doručena obhájci obviněného ve
oblastních sdělovacích prostředcích. V chování Krajského státního
zastupitelství v Brně – pobočka ve Zlíně, které musely údaje o trestním stíhání
obviněného tisku i rozhlasu poskytnout, spatřoval obviněný porušení svého práva
na spravedlivý proces. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný neuplatnil
v průběhu soudního řízení námitku podjatosti vůči státnímu zástupci Krajského
státního zastupitelství v Brně – pobočka ve Zlíně, ani vůči jiným osobám,
taxativně vyjmenovaným v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Rovněž dovolání
obviněný nepodal z důvodu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy, že ve věci
rozhodl vyloučený orgán. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neshledal z
obsahu trestního spisu žádné porušení procesních ustanovení, z něhož by byl
možné dovodit zásah do ústavními zákony zakotveného práva na spravedlivý proces
ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst.
1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve věci vydaná soudní
rozhodnutí také odpovídají zákonným předpokladům, soudy postupovaly v souladu s
příslušnými ustanoveními trestního zákona při respektování základních zásad
trestního procesu. Jejich rozhodnutí odpovídají obsahu provedených důkazů a
jsou dostatečně přesvědčivá. Nakonec podezření ze spáchání protiprávního
jednání formulovaného v obžalobě se ukázalo důvodným a obviněný byl pravomocně
odsouzen. Uvedeným názorem dovolacího soudu není nijak dotčena možnost
obviněného domáhat se práva na ochranu osobnosti podle § 13 a § 16 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
V závěru svého dovolání obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. zpochybnil výši uloženého trestu, který považoval za příliš
přísný. Vytýkal soudům nižších stupňů, že nevyužily ustanovení § 44 tr.
zákoníku a neupustily od uložení souhrnného trestu, poněvadž trest, který mu
byl uložen dřívějším rozsudkem, byl dostatečný. Nejvyšší soud poznamenává, že
obviněnému byl v této věci ukládán souhrnný trest podle nejpřísněji trestného
činu, kterým byl trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr.
zák. I v této předcházející právní úpravě trestního práva hmotného byla
zakotvena možnost upuštění od uložení souhrnného trestu a to v ustanovení § 37
citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že pro aplikaci tohoto institutu platí
obecné zásady pro výměru trestu, které byly upravené v § 31 tr. zák., podle
nové právní úpravy jsou vyjmenovány v § 39 tr. zákoníku (srov. č. 39/1979 Sb.
rozh. tr.), je nutné konstatovat, že obviněný vytýká soudům uložení
nepřiměřeného trestu. Podle judikatury dovolacího soudu lze námitky proti druhu
a výměře trestu (kromě trestu odnětí svobody na doživotí) uplatnit jen v rámci
zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj.
tam, kde byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest mimo
zákonem stanovenou trestní sazbu. Nelze tak úspěšně v dovolání vytýkat
především vady spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 31
až § 34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeného trestu. Takový druh
výhrad nelze podařit ani jinému z taxativně vymezených důvodů dovolání (srov.
č. 22/2003 Sb. rozh. tr., shodně také Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 5.
2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). Nad rámec dovolání může Nejvyšší soud pouze
uvést, že v projednávané trestní věci byl obviněnému uložen trest odnětí
svobody, který zcela odpovídá všem zákonným hlediskům a není jej možné označil
za nepřiměřený.
Na podkladě uvedených skutečností Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněného J.
C. jako částečně neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům, a pokud některá z
námitek byla v souladu se zákonným vymezením a výkladem důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud opodstatněnou. Proto
podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by
přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová