5 Tdo 7/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14.
ledna 2004 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 1 To 67/2003, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 12/2001, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný J. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2003, sp.
zn. 45 T 12/2001, uznán vinným ze spáchání dvou trestných činů podvodu, a to
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle § 250 odst. 1, 2 tr.
zák., kterých se dopustil jednáním popsaným pod body I. a II. výroku o vině
tohoto rozhodnutí. Jednání uvedené pod bodem I. výroku o vině spočívalo v tom,
že obviněný jako jednatel společnosti S. Z., s. r. o., s vědomím své tíživé
ekonomické a finanční situace v úmyslu sebe obohatit na základě písemných smluv
či ústních objednávek odebral jateční skot a prasata a přijal další smluvní
plnění a služby, a to celkem ve 44 případech konkretizovaných pod body I./1. až
44. tohoto rozhodnutí, avšak následně vystavené faktury ve lhůtě splatnosti
nezaplatil, čímž jednotlivým dodavatelům zboží a služeb způsobil celkovou škodu
ve výši 4.527.358,35 Kč.
Druhého trestného činu podvodu se obviněný J. S. dopustil v podstatě tím, že
zneužil svého bývalého postavení jednatele společnosti S. Z., s. r. o., a
vstřícnosti personálu prodejny Z. z. a n. Š., a. s., z důvodu dřívějších
obchodních vztahů a jménem společnosti S. Z., s. r. o., učinil celoroční
objednávku na odběr zboží podle vlastního výběru a prostřednictvím další osoby
také určité zboží odebral, ačkoli mu bylo v době objednání a odběru zboží
známo, že odběratel uvedený na objednávce a faktuře ve skutečnosti zboží
neobjednal ani neodebral, a že lze tudíž důvodně předpokládat, že je ani
nezaplatí, což se také stalo, a tuto svou vědomost před zástupci prodávajícího
zatajil, čímž sebe obohatil a jinému způsobil škodu ve výši 36.460,- Kč.
Za to byl obviněný J. S. podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1
tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, jehož výkon
mu byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. za použití § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 5 let se současným vyslovením dohledu,
přičemž podle § 60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost ve
zkušební době podle svých sil a možností nahradit jednotlivým poškozeným škodu
způsobenou trestným činem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl dále
obviněnému uložen trest zákazu činnosti a postupem podle § 228 odst. 1 a § 229
odst. 1, 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný J. S. odvoláním,
které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 1 To 67/2003,
podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému
J. S. doručen dne 21. 10. 2003, jeho obhájci dne 15. 10. 2003 a příslušnému
státnímu zastupitelství dne 14. 10. 2003.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný J. S. dne 15.
12. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ač to není v jeho odůvodnění výslovně
uvedeno, z argumentace dovolání je zřejmé, že obviněný napadá výrok o vině, a
to v tom rozsahu, v jakém byl uznán vinným ze spáchání jednání popsaného pod
bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. napadá zmíněné
usnesení soudu druhého stupně v tom rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o
zamítnutí jeho odvolání v té části, v jaké směřovalo proti bodu I. výroku o
vině napadeného rozsudku. Dovolatel má za to, že zásadním právním problémem v
projednávané věci byla otázka, zda jeho jednání, spočívající v pokračování v
podnikatelské činnosti a odebírání zboží od dodavatelů za finančně obtížné
situace mělo povahu jednání v podvodném úmyslu. Obviněný poukazuje na právní
závěry soudů dříve činných ve věci a tvrdí, že s nimi není možné souhlasit,
neboť se jedná o nepřijatelně extenzivní výklad podmínek trestní odpovědnosti
podle § 250 tr. zák. Podle dovolatele podstatnou náležitostí podvodu není jen
vědomost o tom, že může dojít k nezaplacení závazku, ale musí být naplněna i
složka volní, tedy chtění následku nebo srozumění s ním. Obviněný přitom podle
svého vyjádření spoléhal na to, že svým závazkům dostojí, takže se z hlediska
zavinění mohlo jednat nejvýše o vědomou nedbalost, nikoli o úmysl. Současně
tvrdí, že soudy dříve činné ve věci nevzaly v úvahu jeho postavení jako
podnikatele řídícího výrobní podnik, což je ve vztahu k naznačené otázce
odlišná situace od postavení např. nepodnikající fyzické osoby, která koupí
věc, na níž nemá peníze, neboť ve výrobním podniku jde o řetězec vzájemně
podmíněných plateb na straně příjmové i výdajové. Obviněný doplňuje, že
rozhodoval o zachování výroby po vyhodnocení všech podstatných skutečností.
Navíc podle názoru obviněného je existence podvodného úmyslu zcela vyloučena v
případech, kdy společnost S. Z., s. r. o., pouze přijímala plnění ze smluvních
vztahů sjednaných v době, kdy žádné finanční potíže neměla, přičemž v případě
likvidace zbytků zvířat se navíc jednalo o povinnost uloženou jí veterinárním
zákonem.
Závěrem svého dovolání obviněný J. S. tvrdí, že právní hodnocení jeho jednání
jako podvodného je nesprávné, neboť nesměřovalo k obohacení jeho či kohokoli
jiného a současně obviněný vždy usiloval o ekonomické ozdravění společnosti.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející
rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě,
resp. Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného J. S. do dne
vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má
dovolání obviněného J. S. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo
podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního
soudu v Olomouci jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání
obviněného J. S. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán
vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému
druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný
prostřednictvím obhájce JUDr. J. S., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle
§ 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského
soudu v Ostravě dne 15. 12. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný J. S.
poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na
to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného J. S. je tvrzení, podle něhož se nedopustil
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., neboť nejednal v podvodném úmyslu.
Dovozuje, že spoléhal na to, že svým závazkům dostojí, tudíž negativní následek
nechtěl způsobit a ani s ním nebyl srozuměn. Nejvyšší soud se tedy zaměřil na
posouzení, zda skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, jimiž je v řízení o
dovolání vázán, poskytují dostatečný podklad pro posouzení jednání obviněného
jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. z hlediska požadovaného
podvodného úmyslu, nebo zda byl skutek nesprávně právně kvalifikován, jak to
tvrdí ve svém dovolání obviněný.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo uvede
někoho v omyl, využije něčího omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, a tím
ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí a způsobí tak na cizím majetku
škodu nikoli nepatrnou. Ve smyslu § 3 odst. 3 tr. zák. se jedná o trestný čin,
k jehož trestnosti je nutné úmyslné zavinění. Požadovaný úmysl přitom musí
pokrývat všechny zmíněné znaky objektivní stránky skutkové podstaty, tedy
především podvodné jednání ve formě uvádění v omyl, využívání něčího omylu nebo
zamlčení podstatné skutečnosti, a dále obohacení a způsobení škody.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných ve věci dříve činnými soudy a
vyjádřených zejména ve skutkové větě popsané pod bodem I. výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v jeho odůvodnění, resp. v
odůvodnění usnesení odvolacího soudu, obviněný J. S. jako jednatel obchodní
společnosti odebral na základě písemných smluv či ústních objednávek zboží a
služby a následně vystavené faktury nezaplatil. Obviněný přitom věděl o
finančních těžkostech společnosti, jejímž jménem jednal, přesto pokračoval v
pravidelných odběrech zboží od dodavatelů. Odebrané zboží použil v rámci
podnikatelských aktivit své společnosti, ale získané finanční prostředky
nepoužil k úhradě závazků vůči těmto dodavatelům, ale využil je k úhradě
starších závazků. Jak v této souvislosti zdůraznil i odvolací soud, obviněný
jednal metodou tzv. „vyrážení klínu klínem“. Obviněný totiž vázal splnění všech
svých závazků na málo reálný předpoklad zlepšení hospodářského stavu jeho
společnosti, avšak za situace, kdy nebyly odstraněny příčiny, jež vedly ke
vzniku těžkostí, nemohl počítat se skutečným zlepšením finančních poměrů a s
možností řádného a včasného splacení narůstajících dluhů. Za této situace
přesáhla činnost obviněného hranice seriózního obchodování, neboť splnění
závazků přesahovalo jeho finanční možnosti, resp. možnosti společnosti, jejímž
jménem jednal, a bylo vázáno na nejistou budoucí okolnost, jak správně uzavřel
odvolací soud v napadeném usnesení (srov. č. l. 1189 a 1190 trestního spisu).
Z popsaných skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný J. S. věděl, že svým
jednáním, tedy opakujícím se odebíráním zboží a služeb v celkem 44 případech a
v celkové hodnotě přesahující 4 a 1/2 milionu korun, to vše za existující a
jemu známé problematické hospodářské situace společnosti, jejímž byl
jednatelem, může způsobit škodlivý následek předpokládaný trestním zákonem.
Zároveň s existencí takového následku bezpochyby musel být srozuměn, neboť
možnost, aby nenastal, byla vázána toliko na nejistou budoucí okolnost. Vnitřní
psychický vztah obviněného k možnosti vzniku obohacení na straně jedné a škody
na cizím majetku na straně druhé tím naplnil podmínky podle § 4 písm. b) tr.
zák., tudíž zavinění obviněného je nutno právně hodnotit jako nepřímý úmysl.
Právní kvalifikace posuzovaného skutku jako trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. tak byla učiněna správně a bez vad.
Na zmíněném závěru nic nemění ani určité specifické okolnosti, které zde
existovaly v případě dílčích útoků trestného činu podvodu popsaných pod body
I./ 37., 38., 39. a 41. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. V prvním
z uvedených případů byl obviněný J. S. povinen uhradit plnění za veterinární
asanaci, přičemž podle argumentace předložené v dovolání má obviněný za to, že
se jednalo z jeho strany, resp. ze strany obchodní společnosti o povinnost
uloženou zákonem, což podle něj existenci podvodného úmyslu vylučuje. Takový
názor však Nejvyšší soud nepovažuje za správný. Ke spáchání trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák. či jeho kvalifikované skutkové podstaty zásadně
dochází naplněním všech zákonných znaků jako podmínek trestní odpovědnosti
stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákona. Žádná z těchto podmínek
přitom nestanoví, že by podvod byl vyloučen v případě, jestliže pachatel měl
plnit zákonem uloženou povinnost ve výše uvedeném smyslu. Obdobně není bez
dalšího pro právní kvalifikaci jednání jako trestného činu podvodu podle § 250
tr. zák. rozhodné, že obviněný přijímal pravidelná opakující se plnění původně
smluvená dříve, než se dostal do shora popsané složité hospodářské situace. Ze
skutkových zjištění totiž vyplývá, že obviněný nadále po vzniku finančních
potíží a za stavu nedostatečné platební schopnosti odebíral plnění, ačkoli byl
srozuměn s tím, že úhrada za ně nebude provedena, tedy že jednotlivé faktury za
jednotlivá plnění nebudou zaplaceny, přičemž využil neznalosti dodavatelů o
aktuální finanční situaci společnosti. Jak správně uvedl odvolací soud (č. l.
1191 trestního spisu), obviněný využil omylu jiného (tj. dodavatelů zboží a
služeb) ohledně solventnosti společnosti a k jeho škodě sebe nebo jiného (tj.
společnost, jejímž jménem jednal) obohatil. I tento právní závěr lze považovat
za správný.
Na okraj lze k námitkám obviněného v jeho dovolání doplnit, že obviněný J. S.
je uplatnil již i ve svém odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně,
přičemž odvolací soud se s nimi dostatečným způsobem vypořádal, jak vyplývá z
odůvodnění jeho usnesení. Navíc zvláštní postavení obviněného jako osoby, která
jednala za právnickou osobu, rozdíly mezi jeho jednáním a podvodným jednáním
fyzické osoby a další specifické okolnosti související s provozem jeho podniku,
na něž poukázal ve svém dovolání, našly podle názoru Nejvyššího soudu náležitý
výraz v tom, že obviněnému byl uložen mírnější druh trestu, a to trest odnětí
svobody u dolní hranice zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem jeho
výkonu, doplněný již jen zákazem činnosti a povinností k náhradě škody,
přestože svým jednáním obviněný způsobil škodu převyšující 4 a 1/2 milionu
korun.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že obviněný J. S. se jednáním popsaným pod
bodem I. výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě dopustil trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jak správně
konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, protože svým jednáním naplnil
všechny znaky jeho skutkové podstaty včetně požadovaného zavinění. Posuzované
dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že
obviněný J. S. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho
dovolání bylo opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být
dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky
Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž
nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové
přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 14. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y