5 Tdo 705/2025-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2025, sp. zn. 3 To 57/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 75/2024,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 11. 2024, sp. zn. 1 T 75/2024, byl obviněný M. P. odsouzen za přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), tak, že obviněný je povinen zaplatit poškozené J. T. na náhradu škody částku ve výši 22 000 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 4. 2025, sp. zn. 3 To 57/2025, jímž zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. soud sám ve věci rozhodl tak, že po úpravě popisu skutku uznal obviněného vinným znovu přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle § 206 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, tedy ve stejné výměře jako soud prvního stupně a pro jeho výkon jej rovněž zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. O nároku poškozené J. T. na náhradu škody rozhodl Krajský soud v Ostravě naprosto shodně jako soud prvního stupně.
3. Soudy zjištěný skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, a jehož popis byl v napadeném rozsudku odvolacího soudu jen nevýznamně upraven, je všem procesním stranám dobře znám, proto Nejvyšší soud jen stručně připomene jeho podstatu. Obviněný poté, co uzavřel ústní smlouvu s poškozenou J. T., jejímž předmětem byla realizace oplocení jejího pozemku včetně zakoupení materiálu, od ní dne 25. 8. 2022 obdržel na svůj bankovní účet finanční částku ve výši celkem 23 000 Kč, kterou si však ponechal, po urgenci poškozené i písemné výzvě k vrácení těchto peněz s ní přestal komunikovat, žádný materiál nezakoupil, smluvené dílo nezhotovil a kromě částky 1 000 Kč, kterou jí předal až v říjnu 2024, ani nevrátil poškozené přijatou finanční částku, čímž jí způsobil škodu ve výši 23 000 Kč. Obviněný se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 4 T 129/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 5 To 472/2019, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 19. 1. 2021 se stanovením zkušební doby do 19. 7. 2022, jež byla poté o rok prodloužena.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný M. P. podal proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž označil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Slovně poté vyjádřil nejprve znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to v jeho obou alternativách, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Důvod pod písm. g) téhož ustanovení obviněný citoval v jeho první alternativě, tj. že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V navazující části dovolání obviněný připomněl interpretaci jím označených dovolacích důvodů Nejvyšším soudem především ve vztahu k námitkám, které směřují proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. V této souvislosti pak poukázal na možnost výjimečného zásahu Nejvyššího soudu do „skutkového základu napadeného rozhodnutí, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy“ s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces včetně odkazů na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2010 a Ústavního soudu z let 2006 a 2005.
5. V další části svého dovolání obviněný vyjádřil nesouhlas s přístupem odvolacího soudu, který podle jeho přesvědčení v podstatě převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, aniž by se důsledně vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Vina obviněného byla založena na pouhé pravděpodobnosti, jím předkládanou obhajobu odvolací soud označil za účelovou, nedůvodnou a důkazy vyhodnotil výlučně v jeho neprospěch. Celý odsuzující výrok byl podle obviněného vystavěn na konstruktu poškozené o údajné dohodě s obviněným na zhotovení plotu, přičemž jde o osobu, která se léčila na psychiatrii a trpí bludy. Stejně pak obviněný hodnotil jako „další nepřímý důkaz“ poznámku v internetovém bankovnictví poškozené, která se však na jeho bankovním účtu nezobrazila. Odvolací soud rovněž bez náležitého zdůvodnění odmítl provést důkazy navržené obviněným, k čemuž obviněný opět v další části svého dovolání citoval rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2009, v němž byla mj. připomenuta povinnost soudů nejen rozhodnout o návrhu obhajoby na doplnění dokazování, ale též řádně odůvodnit, pokud jim nevyhoví. Obviněný tak učinil přesto, že výslovně neuplatnil třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což však samo o sobě nemělo vliv na průběh a možnost přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení. Obviněný poté shrnul příslušnou část svého odvolání, v němž se domáhal lékařského vyšetření poškozené a výslech svědků potvrzujících její neobvyklé chování. Obviněný opět poněkud neuspořádaně tvrdil, že jemu uložený trest je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Pochybení odvolacího soudu spatřoval obviněný v porušení zásady materiální pravdy, principu „in dubio pro reo“ a zásady volného hodnocení důkazů.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil k novému projednání, zřejmě tedy právě tomuto soudu, tudíž do stadia řízení o jím podaném odvolání.
III. Vyjádření k dovolání
7. Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného. Úvodem státní zástupkyně shrnula, že vlastní dovolací námitky obviněného představují opakování jeho dosavadní obhajoby, s níž se však soudy obou stupňů správným a dostatečným způsobem vypořádaly. V této souvislosti poukázala na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byl přijat názor o neopodstatněnosti takto formulovaných námitek. Primární povaha dovolací argumentace obviněného je podle státní zástupkyně založena na jeho nesouhlasu se skutkovým zjištěním rozhodujících soudů a směřuje k prosazení vlastní verze, podle níž mu poškozená poskytla sporné finanční prostředky na zhotovení kuchyně, což on splnil.
8. Státní zástupkyně poté stručně shrnula důkazy provedené v posuzované trestní věci, kterými bylo protiprávní jednání obviněného prokázáno. Zdůraznila, že výpověď poškozené o částečném zhotovení kuchyňské linky, na niž mu zasílala rovněž finanční prostředky, avšak odlišnou bankovní transakcí, je podporována dalšími důkazy. Státní zástupkyně se shodla se závěry odvolacího soudu v odůvodnění napadeného rozsudku, který tak není zatížen takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Podle jejího názoru nebyly naplněny deklarované dovolací důvody, navrhla proto dovolání obviněného odmítnout v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjádřila souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a poté posuzoval, zda konkrétní dovolací námitky naplnily obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že obviněný předložil výhrady, jejichž povaha neodpovídá vadám, k jejichž nápravě jsou oba tyto důvody určeny.
10. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb., proto nelze považovat za zcela přiléhavé odkazy obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, které se týkaly tzv. extrémního rozporu ve vazbě na výklad pravidel spravedlivého procesu zakotveného primárně v čl.
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právě v reakci na rozhodovací praxi zejména Ústavního soudu došlo totiž k rozšíření dovolacích důvodů vložením důvodu pod písm. g) spočívajícího ve třech alternativách, z nichž obviněný konkrétně poukázal pouze na první z nich tvrzením o zjevném rozporu mezi rozhodným skutkovým zjištěním, které je určující pro naplnění znaků trestného činu zpronevěry, jímž byl uznán vinným, a obsahem provedených důkazů. V části svého dovolání však vytýkal soudům obou stupňů, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění důkazů, což by mohlo naplnit též třetí alternativu téhož dovolacího důvodu, jež se týká tzv. opomenutých důkazů.
Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu (nejen) k oběma těmto variantám uvedeného dovolacího důvodu je nezbytné pečlivě hodnotit konkrétní rozpory mezi konkrétním skutkovým závěrem soudů a výsledky provedeného dokazování, stejně jako význam soudy zamítnutých důkazů pro rozhodnutí ve věci samé. Tento dovolací důvod (ve vztahu ke všem jeho alternativám) tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo odkaz na nedostatečný rozsah dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou zjistily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy.
S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy akceptovat tvrzení pouze takových vad ve skutkových zjištěních, které se týkají pro rozhodnutí významných skutkových okolností a které jsou určující pro naplnění jednotlivých znaků trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají z žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo, že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení.
Tyto vady, pokud by se v trestní věci vyskytly, by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).
11. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví významných pro vyvození trestní odpovědnosti za konkrétní čin. V mezích tohoto důvodu jsou tedy akceptovatelné námitky, podle nichž skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podstata tohoto dovolacího důvodu však nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na jím prosazovaný skutek, který odpovídá jeho obhajovací strategii, nikoli na skutek, k němuž soudy dospěly odlišným vyhodnocením provedených důkazů. V rámci předmětného dovolacího důvodu tedy nelze uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak probíhal proces dokazování apod. V zásadě totéž platí ohledně jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které se týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti.
b) K dovolacím námitkám obviněného
12. Úvodem je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že konkrétní výhrady obviněného, které v dovolání předložil, pouze formálně podřadil oběma dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., aniž by ale fakticky vytýkal ty vady, k jejichž nápravě jsou oba tyto důvody určeny. K samotnému obsahu dovolání obviněného je vhodné úvodem poznamenat, že jej tvoří v převážné většině odkazy na části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, k nimž jsou přiřazeny citace pasáží rozhodnutí Ústavního soudu, v menší míře též Nejvyššího soudu. Faktickou podstatu argumentace obviněného však tvoří odmítnutí skutkového stavu, který se stal podkladem výroku o vině, z čehož obviněný
dovodil i jeho nesprávné hmotněprávní posouzení. Jak přiléhavě uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, obviněný fakticky zopakoval svou dosavadní obhajobu, kterou reagoval na své obvinění v posuzované trestní věci, sám pak připustil využití shodných námitek, jež učinil součástí svého odvolání. Podle jeho názoru se jimi totiž odvolací soud nezabýval, resp. nereagoval na ně způsobem, který obviněný očekával, a především jej nezbavil viny, čehož se obviněný domáhal. Touto taktikou však obviněný zcela pominul ty části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž se pečlivě a komplexně vypořádaly s předloženou obranou obviněného v rámci vyhodnocení všech ve věci provedených důkazů.
13. Soudy obou stupňů v posuzované trestní věci podrobně a v souladu s principy formální logiky vyložily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením k předmětu svého trestního stíhání, tedy přijetí finančních prostředků za účelem nákupu materiálu a stavby oplocení pro poškozenou. Již soud prvního stupně provedl podrobné dokazování zejména k peněžním transakcím, které v rozhodné době a době předcházející probíhaly mezi bankovními účty vedenými jednak na osobu poškozené, jednak na obviněného. Dále tento soud provedl v hlavním líčení výslech poškozené, ale rovněž dalších svědků, kteří byli seznámeni s posuzovaným jednáním obviněného, konkrétně M. S., P. Č. a R. S. Nelze akceptovat tvrzení obviněného, že všichni svědci měli informace o nedodržené ústní smlouvě na zhotovení plotu ze strany obviněného výlučně od poškozené. Posledně jmenovaný svědek totiž mj. uvedl, že s obviněným komunikoval a on sám svědkovi potvrdil, že má zhotovit pro poškozenou plot. Současně tento svědek věděl o tom, že jej pro poškozenou nakonec zhotovil M. S., což ten ve své výpovědi potvrdil.
14. V řízení u odvolacího soudu bylo doplněno dokazování nejen o ty důkazy, které soud prvního stupně neprovedl, přestože je zahrnul do svého hodnocení, ale odvolací soud znovu vyslechl obviněného za účelem komplexního podkladu pro své rozhodnutí. Odůvodnění napadeného rozsudku zahrnuje veškeré významné okolnosti, na nichž je založen výrok o vině obviněného. V rámci svých hodnotících úvah se odvolací soud zabýval obhajobou obviněného a reagoval komplexně na jeho odvolací námitky. Pečlivě posuzoval veškeré zjištěné skutečnosti a přesvědčivě vyložil důvody, pro něž považoval obhajobu obviněného za jednoznačně vyvrácenou, a to včetně věrohodnosti výpovědi poškozené (viz bod 22. rozsudku). V této souvislosti také zdůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování, mj. na opatření lékařské zprávy, resp. dokonce znaleckého posudku k posouzení duševního stavu poškozené (viz bod 24. rozsudku). Odvolací soud zohlednil i zásadu „in dubio pro reo“, stejně tak odpovídajícím způsobem použil ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku ve shodě s výkladem přijatým ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 26/2013-I, II. Sb. rozh. tr. V rámci svých úvah o ukládání trestní sankce podle hledisek uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku také odvolací soud přiznal obviněnému polehčující okolnost vrácení částky 1 000 Kč poškozené jako náhradu škody, byť jde o velmi nízký obnos se zřetelem k celkové výši způsobené škody 23 000 Kč. 15. Nejvyšší soud jen stručně shrnul základní skutečnosti potvrzující správnost napadeného rozhodnutí o podané obžalobě, v podrobnostech lze odkázat na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a podstatnou část argumentace soudu prvního stupně, s níž se odvolací soud ztotožnil. Především odvolací soud přistupoval k obhajobě obviněného s velkou precizností, logicky, srozumitelně a naprosto přesvědčivě zdůvodnil, proč posoudil obranu obviněného o údajném převzetí sporných finančních prostředků od poškozené za účelem zhotovení kuchyňské linky a nikoli oplocení její nemovitosti jako vyvrácenou výsledky dokazování. Učinil tak v souladu s požadavky uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř., které nebylo možné zpochybňovat jen proto, že výsledek trestního řízení neodpovídá představě obviněného. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky Z tohoto hlediska je rovněž nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo již vysvětleno v bodě 10. tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Za obviněným tvrzený rozpor ve smyslu první alternativy tohoto důvodu dovolání rozhodně nelze považovat pouhé zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozené, stejně jako v případě třetí alternativy námitky týkající se návrhů obviněného na doplnění důkazů o zkoumání duševního stavu poškozené. Jak správně vyhodnotil odvolací soud v napadeném rozsudku, výpověď poškozené jako přímý důkaz nestojí osamoceně v protikladu s obhajobou, nýbrž je podpořena řadou dalších důkazů různé povahy (svědecká výpověď a bankovní listiny). Také Nejvyšší soud považuje rozsah dokazování v posuzované věci za zcela dostatečný pro rozhodnutí o obžalobě, návrhy předkládané obviněným by rozhodně nemohly přispět k jinému výsledku trestního řízení, než který byl učiněn v napadeném rozsudku. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že soud není povinen vyhovět všem návrhům procesních stran na provedení důkazů, záleží vždy na jeho úvaze, zda tak učiní či nikoli, a pokud jim nevyhoví, je jeho povinností zdůvodnit své odmítnutí, což se v posuzované věci stalo. Jde totiž o výraz nezávislosti soudní moci, jak je zakotvena v čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95).
16. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k jeho naplnění nepředložil obviněný v podstatě žádnou výhradu, neboť nesprávné právní posouzení skutku založil výlučně na odmítnutí skutkových zjištění, o něž je opřen odsuzující výrok o vině obviněného, a na kritice způsobu hodnocení provedeného dokazování. Takto formulovaná nesprávnost v použití hmotného práva však neodpovídá vymezení tohoto dovolacího soudu, jak je blíže vyloženo v bodě 11. tohoto usnesení Nejvyššího soudu. Odsouzení obviněného rozhodně nebylo založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, soudy měly k dispozici též důkazy přímé, jejichž obsah vyloučil možnost, že k žalovanému protiprávnímu jednání obviněného nedošlo za uvedených a ve výroku o vině stručně popsaných okolností. Samotné právo na spravedlivý proces, jehož se obviněný dovolával, totiž nelze aplikovat způsobem, jež by vyhovoval představě obviněného a vedl by k jeho zproštění obžaloby. Nejvyšší soud na základě obsahu trestního spisu neshledal žádné poznatky o tom, že by v průběhu trestního řízení byla v jakémkoli jeho stadiu porušena pravidla, jež takové právo zahrnuje včetně obhajovacích práv, možnosti vyjadřovat se k provedeným důkazům a navrhovat doplnění dokazování. Ve vztahu k obviněným rovněž zmíněnému pravidlu in dubio pro reo lze poznamenat, že vychází z principu presumpce neviny ve smyslu čl. 40 Listiny základních práv a svobod a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsah tohoto pravidla byl v posuzované věci naplněn, neboť v důkazním řízení bylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností tvrzených obžalobou, aniž by byly současně přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Proto bylo zcela na místě, aby výsledkem trestního řízení vedeného proti obviněnému bylo vyvození jeho trestní odpovědnosti za spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ani v tomto ohledu tudíž nebylo možné napadenému rozsudku odvolacího soudu cokoli vytknout.
V. Závěrečné shrnutí
17. Námitky obviněného tedy postrádaly právní relevanci z hlediska naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Protože velmi sporá argumentace obviněného obsahově neodpovídala uplatněným (ani jiným) dovolacím důvodům, nemohlo z podnětu podaného dovolání dojít k přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř. Tvrzení obviněného, jež byla v trestním řízení jednoznačně vyvrácena, měla výlučně skutkovou povahu a představovala pouhý nesouhlas se soudy zjištěným skutkovým stavem, jež byl rovněž správně právně posouzen. V posuzované věci bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí, hodnocení důkazů odpovídá zásadám formální logiky včetně důvodů pro odmítnutí obhajovací verze obviněného. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo, což mohl učinit na podkladě trestního spisu. Nejvyšší soud mohl rozhodnout o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 9. 2025
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu