5 Tdo 708/2025-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný T. J., nyní ve výkonu odnětí trestu svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha-Pankrác, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 7 To 61/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 159/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. J. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 10 T 159/2024, byl obviněný T. J. uznán vinným pod bodem ad 1) výroku o vině pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), pod bodem 1) písm. a) a b) výroku o vině v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem ad 2) výroku o vině pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozhodnutí. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, který je stranám dobře znám, a proto jej není třeba podrobně reprodukovat. Jen ve stručnosti lze uvést, že jednání popsané pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně sestávalo z 8 podrobně popsaných dílčích útoků z období od 14. 7. 2024 do 12. 10. 2024 spočívajících v odcizení peněz z pokladen různých automatů, které zároveň poškodil (první dva útoky), natankování pohonných hmot do vozidla na čerpacích stanicích a ujetí z místa bez zaplacení (4 útoky, při jednom za užití předtím odcizených registračních značek), odcizení registračních značek vozidel (další samostatný útok) a odcizení grilu z volně přístupné stodoly (jeden útok). Jednání pod bodem 2) spočívalo v 10 dílčích útocích z období od 14. 7. 2024 do 12. 10. 2024, kdy obviněný blíže pospaným způsobem opakovaně řídil motorová vozidla, ačkoliv v té době vykonával dříve uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně, jehož výrok o vině byl založen na prohlášení viny obviněným podle § 206c odst. 1 tr. ř., podal obviněný odvolání, jež směřoval výlučně proti výroku o trestu. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 7 To 61/2025, tak, že se podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušuje toliko ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání obviněného T. J.
4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný T. J. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to v souvislosti s uloženým trestem.
5. Obviněný uvedl, že si je vědom, že Nejvyšší soud do výše ukládaného trestu, pokud je druh uloženého trestu zákonem připuštěn a jeho výměra je v rozpětí stanoveném zákonem, běžně nezasahuje. Uložený trest však nesmí být v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, takže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. K tomu citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 71/2022. Přestože mu byla rozsudkem odvolacího soudu výměra uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody snížena na 24 měsíců oproti 30 měsícům uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně, nadále se jedná o trest nepřiměřeně přísný a neodpovídající hlediskům proporcionality trestní represe.
6. Obviněný dále vyjmenoval důvody, proč mu měl být trest zmírněn více. V rámci hlavního líčení přistoupil k prohlášení své viny, plně se doznal k trestné činnosti, souhlasil s právní kvalifikací, projevil lítost. V rámci trestního řízení předložil omluvné dopisy, které zaslal poškozeným, má v úmyslu uhradit způsobenou škodu, chce začít žít řádným životem a má příslib zaměstnání. Dostatečně se již poučil a trestnou činnost nechce opakovat. Odsouzený má syna, o něhož by rád pečoval a podílel se na jeho výchově. Tyto skutečnosti soudy nižších stupňů podle jeho názoru nedostatečně zohlednily, neboť snížení výměry trestu stále neodpovídá okolnostem trestního řízení. V souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe měl za to, že měl být aplikován trest nespojený s přímým omezením osobní svobody, tedy mohl mu být uložen peněžitý trest, případně trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu. Nepodmíněný trest odnětí svobody vyměřený v polovině trestní sazby obviněný považuje za nepřiměřeně přísný (kdyby měl být zvolen tento druh trestu v této podobě, měl být vyměřen na dolní hranici zákonné trestní sazby).
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby podle § 265m tr. ř. sám o trestu rozhodl, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
8. Podané dovolání obviněného bylo zasláno nejvyšší státní zástupkyni, která se k němu vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně po shrnutí dovolacích námitek obviněného poukázala na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Státní zástupkyně dále obsáhle citovala judikaturu týkající se nepřiměřenosti trestu a proporcionality trestních sankcí.
9. K trestní věci obviněného dále uvedla, že námitky obviněného neměly opodstatnění, neboť soudy nižších stupňů se pečlivě věnovaly vyhodnocení konkrétního stupně společenské škodlivosti jednání obviněného a v návaznosti na to zhodnotily vše i z pohledu prohlášení viny obviněným v hlavním líčení. Odvolací soud zmírnil trest uložený obviněnému soudem prvního stupně. Státní zástupkyně poukázala i na přitěžující okolnosti, zejména pak na skutečnost, že trest byl ukládán za 3 pokračující trestné činy spáchané celkem 18 dílčími útoky, s jejichž pácháním započal již týden po svém posledním propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, že byl v minulosti odsuzován za stejnorodou trestnou činnost, je tak speciálním recidivistou a má sklony k páchání trestné činnosti. Trest vyměřený odvolacím soudem proto státní zástupkyně považovala za zcela přiměřený všem rozhodným okolnostem pro ukládání trestu a neshledala, že by rozhodnutí v této věci bylo zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Podle jejího názoru tak deklarovaný důvod dovolání nebyl naplněn.
10. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž vyjádřila souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
11. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obviněnému, který této možnosti využil. Obviněný vyjádřil nesouhlas s názorem státní zástupkyně, že nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu. Obviněný upozornil na proporcionalitu trestní represe, odkazoval na vybranou relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k této otázce. Obviněný si byl vědom, že dovolací soud standardně nepřezkoumává uložený trest, pokud nejsou striktně naplněny dovolací důvody pro tento přezkum dané zákonem. Zopakoval, že v jeho případě došlo k zásahu do jeho ústavních práv, když uložený trest se mu jeví jako nepřiměřeně přísný, čímž dochází k porušení zásady proporcionality a subsidiarity trestní represe.
12. Dále pak nesouhlasil s tím, že by se soudy nižších stupňů dostatečně věnovaly vyhodnocení společenské škodlivosti jednání obviněného. Vyjádřil přesvědčení, že při rozhodování ve věci nebyly dostatečně zohledněny také polehčující okolnosti, a to zejména jeho spolupráce s orgány činnými v trestním řízení od počátku trestního řízení a následné prohlášení viny v rámci hlavního líčení. Je-li mu vytýkána recidiva, tak ta je součástí skutkové podstaty trestného činu krádeže, a proto ji nelze znovu přičítat k tíži obviněného jako přitěžující okolnost. Své dovolání nadále považoval za důvodné, uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný a v rozporu se zásadou spravedlivého procesu. Setrval tak na svém návrhu učiněném v dovolání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
15. Na úvod bylo třeba zmínit, že obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který odůvodnil tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná i další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je naplněn tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
b) K uplatněným námitkám obviněného
17. Nejprve je třeba uvést, že veškeré dovolací námitky obviněného představují jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého řádného opravného prostředku – odvolání. Oba soudy nižších stupňů se s ní také náležitě zabývaly a vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat, protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí, není tak třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (obviněnému je vypořádání těchto argumentů dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státní zástupkyně k podanému dovolání, s nímž také Nejvyšší soud v zásadě souhlasí. Takový odkaz na (dostatečné) vypořádání námitek strany je přípustný v řízení o opravném prostředku (a zvláště v řízení o mimořádném opravném prostředku) i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a navazující judikatury českého Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, § 60; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č. 19997/02, § 33). Nad uvedený rámec proto Nejvyšší soud ve stručnosti uvede jen několik poznámek k jednotlivým námitkám obviněného uplatněným v dovolání.
18. Na úvod lze uvést, že obviněný vznesl námitky, které jemu uplatněným dovolacím důvodům (ani žádným jiným) neodpovídají. Jeho dovolání bylo ve své podstatě a zjednodušeně uvedeno postaveno na výhradě nepřiměřenosti trestu. Takové námitky ale zásadně nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, stejně tak tomu bylo i v tomto případě, jak bude rozvedeno níže. Dovolání obviněného proto bylo třeba odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než je uvedeno v § 265b tr. ř.
19. Obviněný zejména rozporoval, že i když odvolací soud snížil výměru uloženého trestu a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 24 měsíců, přesto dostatečně nezohlednil polehčující okolnosti a poměry obviněného ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku, zejména to, že přistoupil k prohlášení viny a právní kvalifikace a soud prvního stupně toto prohlášení viny přijal. Akcentoval tak své doznání, lítost a spolupráci s orgány činnými v trestním řízení.
20. Námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. (k tomu lze odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které zmiňovala i státní zástupkyně). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které je
dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
21. Námitku porušení pravidel pro výběr druhu trestu a jeho výměru podle § 39 až § 42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak se obviněný mylně domníval.
22. Jen pro úplnost lze uvést, že Nejvyšší soud neshledal ani porušení základních lidských práv a svobod, jak obviněný namítal. Odvolacím soudem mu totiž rozhodně nebyl uložen trest excesivně přísný, který by byl zjevně neproporcionální k trestné činnosti, za kterou byl odsouzen. Obviněnému byl ukládán trest za 3 úmyslné trestné činy spáchané vždy více dílčími útoky po relativně delší dobu. Trest byl ukládán jako úhrnný podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je stanoven trest odnětí svobody v rozmezí 6 měsíců až 3 let. Trest vyměřený na 24 měsíců, tedy 2 let, je trestem uloženým sice již v horní polovině zákonné trestní sazby, nicméně spíše při polovině (21 měsíců). Šlo ovšem o trest ukládaný za trestnou činnost páchanou bezprostředně po předchozím propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, za 3 trestné činy spáchané v souhrnu 18 útoky v rozmezí 3 měsíců, několikanásobným (i speciálním) recidivistou, který měl v rejstříku trestů celkem 12 záznamů o různorodé trestné činnosti, které se dopouští od mládí (prvně byl odsouzen jako mladistvý) a za niž byl již opakovaně ve vězení. I v dalších ohledech je možno odkázat na přesvědčivé odůvodnění obsažené v napadeném rozsudku odvolacího soudu (a zčásti i soudu prvního stupně).
V. Závěrečné shrnutí
23. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného T. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení, neboť jím uplatněné námitky neodpovídají jím označenému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 8. 2025
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu