5 Tdo 71/2024

5 Tdo 71/2024

USNESENÍ

Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu rozhodla dne 31. 7. 2024 v trestní věci obviněných J. J. a Š. P. vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 5/2018, podle § 131 odst. 1 tr. ř. s přihlédnutím k § 138 tr. ř. takto:

Výrok pod bodem I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 5 Tdo 71/2024, se opravuje tak, že se za textem pod třetí odrážkou doplňuje o větu: „Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.“.

1. Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 5 Tdo 71/2024, o dovoláních obviněných J. J. a Š. P. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu následně zjistila, že ve vyhotovení usnesení a jeho opisech došlo ke zřejmé nesprávnosti spočívající v tom, že ve výroku usnesení pod bodem I. schází věta „Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.“, ačkoliv ve skutečnosti výrok pod bodem I. byl vyhlášen včetně citované věty.

2. Podle § 131 odst. 1 tr. ř. může předseda senátu zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Z ustanovení § 138 tr. ř. vyplývá, že se § 131 odst. 1 tr. ř. použije i na usnesení.

3. Podle § 131 odst. 4 tr. ř. se po právní moci usnesení o opravě provede oprava jak ve vyhotovení rozhodnutí, tak i v opisech, které se od osob, jimž byly doručeny, vyžádají za tím účelem zpět.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu

5. Obviněnému J. J. byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 20. 9. 2023 a jeho obhájci dne 16. 9. 2023. Zákonná dvouměsíční dovolací lhůta s ohledem na ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř. tomuto obviněnému uplynula tudíž dne 20. 11. 2023. Pouze do tohoto data byl obviněný oprávněn doplňovat či měnit důvody dovolání nebo jeho argumentaci. K pozdějším modifikacím podaného dovolání Nejvyšší soud nepřihlíží, neboť nemají právní význam (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, též usnesení Ústavního soudu ze dne 19.

2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Obviněný J. J. své dovolání ze dne 23. 10. 2023 (doručené dne 25. 10. 2023, srov. č. l. 26 280 tr. spisu) opakovaně doplňoval podáními ze dne 10. 11. 2023, 16. 11. 2023 a 19. 11. 2023. Ta byla doručena soudu prvního stupně ve dnech 13. 11. 2023, 20. 11. 2023 a 24. 11. 2023 (srov. č. l. 26 333, 26 380 a 26 395 tr. spisu). Posledním podáním ze dne 19. 11. 2023 a doručeným dne 24. 11. 2023 tedy obviněný doplnil své dovolání až po zákonné dvouměsíční lhůtě a Nejvyšší soud k němu nepřihlížel.

Pro úplnost lze pouze uvést, že toto opožděné doplnění dovolání obsahovalo námitku proti naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který se týká zvláštního postavení či vlastností pachatele. Žádnou z nich však obviněný v rozhodné době nebyl soudy charakterizován, nanejvýše byl soudem označen za zadavatele (správně zástupce zadavatele), v čemž dovolatel spatřoval nesprávnost právního posouzení skutku a k této otázce se Nejvyšší soud v tomto usnesení stejně zmíní.

6. Dovolání obviněného J. J. směřuje proti napadenému rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků o vině i trestu a opírá se, jak bylo předesláno shora, o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Konkrétně obviněný namítl porušení svého práva na spravedlivý proces, a to vzhledem k nepřiměřené délce trestního řízení, kterou kladl za vinu výhradně orgánům činným v trestním řízení. Obvinění mu bylo sděleno dne 11. 9. 2013 a odsuzující rozsudek mu byl doručen až po deseti letech dne 19.

9. 2023. Přitom obviněný se opakovaně snažil dosáhnout kratšího trvání trestního řízení svými návrhy na vyloučení jeho věci ze společného řízení vedeného proti dalším osobám, avšak neúspěšně. Stalo se tak až rozhodnutím odvolacího soudu dne 17. 8. 2023. Tomuto soudu obviněný naopak vytkl, že mu upřel právo na odvolání, resp. právo na to, aby důkazy a rozsudek byly přezkoumány soudem vyšší instance ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

K nerespektování tohoto práva došlo podle obviněného v důsledku toho, že odvolací soud mu uložil přísnější trest, než soud prvního stupně, přičemž proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu již nemohl podat odvolání. Obviněný rovněž vyslovil údiv nad tím, že při nezměněném skutkovém stavu se jeho postavení v průběhu trestního stíhání neustále zhoršovalo, nejprve byl obžaloby zproštěn, následně odsouzen k peněžitému trestu, a nakonec k trestu odnětí svobody. Tento druh trestu obviněný označil z hlediska § 39 tr.

zákoníku za nepřiměřený. Odvolací soud nepřihlédl k jeho dosavadní bezúhonnosti ani k době, která uplynula od spáchání skutku, dále podotkl, že vzhledem ke svému věku 65 let již na něho nemůže mít podmíněný trest odnětí svobody výchovný vliv, jak by bylo žádoucí.

7. Právní posouzení skutku, který podle obviněného není trestným činem, označil za „zmatečné“. Pro podrobnější argumentaci odkázal na první rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl obžaloby zproštěn. K tomu dále uvedl, že oprava dvou kravínů představovala pouze podpůrnou aktivitu pro rekonstrukci hlavních objektů Národního hřebčína Kladruby nad Labem, s. p. o., která měla být hrazena z dotačních prostředků. Obviněný se ocitl na pozici ředitele NHK náhle v listopadu 2012 a s nikým ze spoluobviněných se neznal. Obchodní společnost CETTUS, a. s., zastoupenou původně spoluobviněným Ing. Vladimírem Novým požádal o orientační výpočet nákladů nezbytných oprav. Ten následně předložil Ministerstvu zemědělství při vyjednáváních o uvolnění potřebných finančních prostředků, aniž by v té době byla vyhlášena jakákoli „soutěž o veřejnou zakázku malého rozsahu“ související s rekonstrukcí kravínů. S Ing. Vladimírem Novým tedy dovolatel nejednal v rámci výběrového řízení a nemohl proto porušit některou ze zásad, jimiž je ovládáno. Zdůraznil, že nebylo jeho cílem ovlivnit výběr uchazečů o veřejné zakázky malého rozsahu na projektovou dokumentaci a zajištění technického dozoru investora. Současně odmítl, že by takový závěr potvrzoval jakýkoli důkaz včetně odposlechů ze dne 22. 3. 2013 a 12. 4. 2013, na něž poukázal odvolací soud.

8. Obviněný zpochybnil také naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to v té variantě, že se skutku dopustil jako „zadavatel veřejné zakázky“. Obviněný konstatoval, že v citovaném postavení nebyl, protože v rozhodné době žádná veřejná soutěž neprobíhala, jak již zmínil v přechozí části svého dovolání. V podrobnostech k tomu odkázal na body I. a I.4 svého odvolání.

9. Co se týká úmyslného zavinění, také v této otázce se obviněný ohradil proti skutkovým i právním závěrům odvolacího soudu. Sám sledoval jediný cíl, jímž byla oprava zanedbaného hřebčína, čehož evidentně dosáhl, jestliže ten je nyní na seznamu památek UNESCO.

10. Závěrečný návrh obviněný formuloval v úplném úvodu svého dovolání tak, že Nejvyššímu soudu navrhl zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a zprostit jej obžaloby, aniž by však současně učinil návrh ve vztahu k předcházejícímu odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.

b) Dovolání obviněného Š. P.

11. Obviněný Š. P. ve svém dovolání brojil výhradně proti právnímu posouzení skutku s tím, že svým jednáním nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku skutkové podstaty přečinu podle § 256 tr. zákoníku. Úmysl zjednat jinému dodavateli přednost nebo výhodnější podmínky na úkor dalších dodavatelů u něj zcela scházel a nebyl mu prokázán. Jeho subjektivní vztah k této veřejné zakázce byl negativní, resp. o její získání neměl zájem, a proto nabídku do soutěže nepodal. Nevěděl, že touto svou pasivitou přispívá ke zmanipulování výběrového řízení. Rovněž popřel úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, přičemž o účasti dodavatele CETTUS, a. s., v soutěži o veřejnou zakázku neměl tušení. Podotkl také, že jeho omluva zaslaná zadavateli po uplynutí lhůty k podání nabídek, neměla žádný právní význam. Nebyl povinen jakkoli reagovat na výzvu zadavatele, nemusel podávat v termínu nabídku ani se kvůli tomu omlouvat. Proto z jeho pozdní písemné omluvy nelze k jeho tíži dovozovat jakékoli skutečnosti.

12. Dále se obviněný ohradil proti naplnění znaku spáchání činu členem organizované skupiny, nebyl účasten v organizované skupině, nemohl tudíž umožnit spoluobviněným zjednat výhodu vítěznému dodavateli CETTUS, a. s. V trestním řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by podpořil spekulace soudu o dohodě obviněného s již pravomocně odsouzenými Ing. Vladimírem Novým a D. Ch., s nímž se poprvé setkal až před hlavním líčením u soudu prvního stupně. Na plánovitost a koordinovanost jednání obviněného s nimi nepoukazují ani provedené odposlechy nebo e-maily zajištěné v počítači L. G.

13. Rozsudek odvolacího soudu obviněný označil za překvapivé rozhodnutí. Ačkoli státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze navrhoval posoudit skutek jako přečin podle § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, za což navrhl uložit mu peněžitý trest, odvolací soud bez náležitého zdůvodnění uznal obviněného vinným přísněji jako přečin podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Dále obviněný namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe a zásady in dubio pro reo, resp. presumpce neviny. Odvolací soud nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností, a přesto rozhodl o vině obviněného, což je v rozporu s § 2 odst. 2 a 5 tr. ř.

14. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v části, která se ho týká, a aby přikázal „Krajskému soudu v Hradci Králové“, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (ačkoli v prvním stupni rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a obviněný současně se zrušením rozsudku odvolacího soudu nenavrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně – pozn. Nejvyššího soudu).

III. Vyjádření k dovoláním obviněných

15. Dovolání obviněných byla zaslána nejvyššímu státnímu zástupci, který se k nim vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten úvodem stručně zrekapituloval napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolací argumentaci obou obviněných. Následně vytkl obviněnému Š. P., že jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. měl být správně uplatněn ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jak učinil obviněný J. J. Obecně argumenty obviněného Š. P. proti právnímu posouzení skutku státní zástupce nepovažoval za relevantní z hlediska jím označeného dovolacího důvodu, protože obviněný vycházel z jiného způsobu hodnocení důkazů, a tudíž i z jiných skutkových zjištění než soudy, aniž by však současně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určen pro nápravu některých vymezených procesních pochybení a nesprávných skutkových závěrů.

16. Souhrnně státní zástupce vyjmenoval námitky J. J., které podle něj nespadají pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř. Takto posoudil výtky proti nepřiměřenosti trestu, proti vedení společného řízení ohledně více skutků vztahujících se k veřejným zakázkám na rekonstrukci objektu Národního hřebčína Kladruby nad Labem, s. p. o., a proti délce trestního řízení. Rovněž obviněný Š. P. vznesl výhradu, kterou nelze zařadit pod žádný dovolací důvod, a to námitku překvapivého rozhodnutí. Státní zástupce stručně vysvětlil, proč uvedeným námitkám nelze přisvědčit. Věc byla projednána ve společném řízení důvodně a v souladu s ustanoveními § 20 až § 26 tr. ř., skutky byly spojeny nejen věcně (veřejné zakázky na opravu hřebčína), ale také osobou již pravomocně odsouzeného Ing. Vladimíra Nového. Nedostatky neshledal státní zástupce ani v proporcionalitě trestu uloženého obviněnému J. J., přičemž soud zohlednil veškeré okolnosti, na něž obviněný v dovolání poukázal. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu, jak namítl obviněný Š. P., také nešlo. Obvinění byli seznámeni s možným právním posouzením skutku podle § 256 tr. zákoníku již v odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Pachatel může porušit závazná pravidla zadávacího řízení, jež jsou pod ochranou ustanovení § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, takovým způsobem, který zakládá trestní odpovědnost za trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku nebo za trestný čin pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 tr. zákoníku. V takovém případě lze skutek kvalifikovat jen jako některý ze dvou posledně jmenovaných trestných činů, neboť trestný čin podle § 248 odst. 2 alinea 2 je k nim ve vztahu subsidiarity, tudíž jejich jednočinný souběh není možný.

17. Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradou obviněného J. J. proti porušení dvojinstančnosti řízení. Odvolací soud postupoval naopak v souladu s uvedenou zásadou, neboť k odvolání státního zástupce rozhodl nově rozsudkem o vině a trestech obou obviněných. Toto rozhodnutí odvolacího soudu již není přezkoumatelné druhou soudní instancí, což zcela odpovídá současné koncepci odvolání jako opravného prostředku založeného na preferenci apelačního principu ve smyslu § 259 odst. 1 tr. ř. Proti argumentaci státního zástupce obvinění mohli vznést námitky v odvolacím řízení, tedy právo na obhajobu u nich bylo také zachováno.

18. Jestliže obviněný J. J. formuloval část svých dovolacích argumentů odkazem na jiné listiny, státní zástupce upozornil, že takový postup nelze akceptovat, protože v dovolacím řízení se Nejvyšší soud může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou vyjádřeny v dovolání v souladu s jeho obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnili oba dovolatelé. Obviněný J. J. brojil proti tomu, že by vůbec probíhala soutěž o veřejnou zakázku, čímž se však odchýlil od skutkových zjištění soudů, a proti naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ta vyjadřuje různá zvláštní postavení pachatele a obviněný namítl, že mezi nimi není zařazen „zadavatel veřejné zakázky“. Jeho výtka neměla podle státního zástupce opodstatnění, protože Nejvyšší soud v rozhodnutí č. 1/2019 ve Sb. rozh. tr., vyložil, že zadavatel veřejných zakázek je považován za speciální případ vyhlašovatele veřejné soutěže. V případě, že vyhlašovatelem bude právnická osoba, uplatní se institut jednání za jiného podle § 114 odst. 2 tr. zákoníku. Tak tomu bylo i v posuzované trestní věci, neboť obviněný J. J. vystupoval v pozici ředitele Národního hřebčína Kladruby nad Labem, s. p. o., který byl vyhlašovatelem obou veřejných zakázek. Státní zástupce dále v reakci na námitky obviněného upozornil, že charakter postavení obviněného jako vyhlašovatele veřejné soutěže ve smyslu § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odvolací soud vyjádřil v tzv. právní i skutkové větě výroku o vině.

20. Obviněný Š. P. se ohradil proti nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání jako člena organizované skupiny, s čímž se státní zástupce také neztotožnil. Skutečnost, že obviněný se údajně setkal s některým ze spoluobviněných až při soudním jednání nevylučuje naplnění uvedeného znaku, protože u jednotlivého článku organizované skupiny postačuje, že si uvědomuje existenci organizované skupiny, aniž by musel mít úplný přehled o jejím personálním složení. Státní zástupce připomněl také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 526/2013, v němž byl vysloven názor, že členem organizované skupiny může být i účastník na trestném činu podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, případně též další přímo neztotožněné osoby mající na činu podíl, za splnění předpokladu, že si jsou trestně stíhané osoby takové okolnosti vědomy. O prokázání osobní a vědomé účasti obviněného Š. P. v hierarchickém uspořádání organizované skupiny vykazující zejména vzhledem k účasti spoluobviněného Ing. Vladimíra Nového nutnou míru koordinovanosti a plánovitosti státní zástupce nepochyboval. Přesto k této otázce ještě podotkl, že přímé členství obviněného Š. P. v organizované skupině nebylo ani nutné pro odvolacím soudem zvolenou právní kvalifikaci jeho jednání jako pomocníka ke zločinu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.

21. Státní zástupce se neztotožnil s tvrzením obviněného Š. P., že o veřejnou zakázku na zajištění technického dozoru investora v rámci stavební akce „Stavební opatření v rámci IOP – XY“ zájem neměl. Takový nezájem obviněného se totiž neslučoval s jeho následným chováním, jestliže výzvu k účasti neodmítl, ale naopak inicioval schůzku za účelem projednání účasti na výběrovém řízení a rovněž přislíbil podání nabídky do soutěže. Nabídku obviněný nestihl podat včas, avšak nikoli pro svůj nezájem, jak tvrdí v dovolání, ale pomýlením termínu odevzdání nabídky, jak vyplývá z odposlechů telefonních hovorů, k čemuž se vyjadřoval soud prvního stupně v bodě 180. svého rozsudku. Státní zástupce doplnil, že při skutečném nezájmu účastnit se výběrového řízení by obviněný neměl jakýkoli důvod koncipovat, zjevně podle pokynů Ing. Vladimíra Nového, svou dodatečnou omluvu zadavateli s prosbou o možnost pozdějšího podání nabídky. Verze obviněného o zdvořilostní formě vysvětlení svého nezájmu o veřejnou zakázku zadavateli byla podle státního zástupce provedeným dokazováním vyvrácena. Nepochyboval také o prokázání motivace obviněného Š. P. opatřit vítěznému uchazeči o veřejnou zakázku prospěch v podobě vítězství v soutěži a inkasování odměny za plnění ze zakázky. Protože tedy soudy měly na základě dokazování dostatečný podklad pro vyslovení viny, nepřipadalo v úvahu postupovat podle zásady in dubio pro reo, jak požadoval obviněný.

22. Z uvedených důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Zároveň podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.

23. Vyjádření nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k případné replice oběma obviněným a svého práva reagovat využil pouze obviněný Š. P. Ten nesouhlasil se státním zástupcem, pokud mu vytkl neuplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Uvedený důvod podle obviněného není na danou situaci přiléhavý, byť se s rozhodnutím soudu prvního stupně (které předcházelo dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu) neztotožnil. Obviněný citoval celé pasáže z tzv. skutkové věty a připomněl, jaké konkrétní jednání mu soudy kladou za vinu. Skutečnost, že mu zadavatel zaslal výzvu k podání nabídky, odpovídá zákonu, podle něhož se výběrového řízení může účastnit neomezený okruh subjektů. Dohoda s Ing. Vladimírem Novým na fiktivní účasti obviněného ve výběrovém řízení není ničím podložena. Připustil, že zadavateli zaslal omluvu po dohodě s Ing. Vladimírem Novým, s nímž dlouhodobě spolupracoval a oba považovali takový postup za „společensky přijatelnější“. Právě dlouhodobá předchozí pracovní kooperace s Ing. Vladimírem Novým, pro něhož obviněný často vykonával subdodávky, je důvodem, proč jeho asistentka L. G. měla v počítači uložené příslušné údaje o jeho osobě. Opětovně odmítl jakoukoli účast na organizované skupině a zopakoval, že nevěděl o účasti obchodní společnosti CETTUS, a. s., ve výběrovém řízení. Skutková zjištění odvolacího soudu podle obviněného tedy nemají podklad v provedeném dokazování, neexistují přímé ani nepřímé důkazy k prokázání jeho viny jako pomocníka ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Správně soudy měly aplikovat zásadu in dubio pro reo, k čemuž obviněný citoval z usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02. Obviněný tedy setrval na své dovolací argumentaci a na závěr své repliky zopakoval i závěrečný návrh z dovolání. Následně ještě v průběhu dovolacího řízení obviněný Š. P. reagoval na výzvu Nejvyššího soudu a projevil souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

24. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že v posuzované trestní věci jsou ohledně obou obviněných splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, poté se zabýval konkrétní dovolací argumentací se zřetelem k uplatněným dovolacím důvodům.

25. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal v dovolání pouze obviněný J. J., je možné podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1.

1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek podřazených uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy, a to ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním.

S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy akceptovat tvrzení o vadách ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě a které jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají ze žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení.

Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

26. Oba obvinění ve svých dovoláních odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k nápravě vad zákonem vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva na zjištěný skutek. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního či druhého stupně, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnil opět výhradně obviněný J. J., aniž by však specifikoval jednu z jeho dvou alternativ. Tento důvod dovolání spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Z procesního hlediska nepřipadá v úvahu uplatnění jeho první alternativy, protože ta cílí na situace, kdy soud druhého stupně odvolání odmítl nebo zamítl (podle § 253 tr. ř.), aniž se jím meritorně zabýval, přičemž procesní podmínky pro takový postup nebyly dány. Odvolání obviněných J. J. i obviněného Š. P. byla zamítnuta podle § 256 tr. ř., tedy až poté, co odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti dospěl k závěru, že nebyla důvodná. Za této situace mohl obviněný J. J. úspěšně uplatnit deklarovaný důvod výhradně v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení předcházejícím uvedenému zamítavému výroku odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

28. Nutno předeslat, že převážná část dovolacích námitek obviněného Š. P. odpovídala vadám definovaným v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., proto Nejvyšší soud na jejich podkladě přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadené části rozsudku soudu druhého stupně i řízení jemu předcházející podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a zjistil, že nemůže obstát. Naproti tomu dovolací argumentaci obviněného J. J. shledal Nejvyšší soud nedůvodnou.

b) K důvodným námitkám obviněného Š. P.

29. Rozsudkem napadeným dovoláním byl obviněný Š. P. odsouzen za pomoc ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž odvolací soud u něho shledal zvlášť přitěžující okolnost v alternativě, podle níž se činu, resp. účastenství na něm, dopustil jako člen organizované skupiny. Proti tomuto právnímu posouzení skutku se však obviněný důrazně ohradil, zejména poukázal na chybějící znak úmyslu.

V podstatě setrval na svých konstantních tvrzeních z předcházejících stadií trestního řízení, že sice nejprve výzvu k podání nabídky do soutěže přijal, avšak svůj názor přehodnotil a více se o veřejnou zakázku na technický dozor investora pro zadavatele Národní hřebčín Kladruby nad Labem, s. p. o., nezajímal. Z tohoto důvodu nevypracoval nabídku k poslednímu dni lhůty a omluvu zadavateli zaslal z pouhé zdvořilosti, v podstatě na žádost Ing. Vladimíra Nového. Netušil přitom, že by přispíval ke zmanipulování veřejné zakázky a kategoricky odmítl svou účast v organizované skupině.

Nejvyšší soud se v zásadě přiklonil k výhradě obviněného, jejíž podstata spočívá v tom, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky ani základní skutkové podstaty přečinu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku, resp. pomoci k němu, a nejde ani o jiný v úvahu přicházející trestný čin.

30. Pro lepší pochopení právního posouzení skutku, ohledně něhož orgány činné v trestním řízení včetně rozhodujících soudů průběžně měnily svůj právní názor, Nejvyšší soud nejprve obecně připomene zákonné vymezení znaků skutkové podstaty přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho pachatelem je ten, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů, přičemž přísněji podle § 256 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku bude potrestán pachatel, který takový čin spáchá jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, licitátor nebo jako člen organizované skupiny. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele). Pachatelem může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba, zákon nevyžaduje speciální nebo konkrétní subjekt ve smyslu § 114 odst. 1 tr.

zákoníku. Ačkoli zpravidla bude pachatelem osoba, která má určité povinnosti v zadávacím řízení týkajícím se veřejné zakázky nebo při organizování veřejné soutěže nebo veřejné dražby, není vyloučeno, aby to byl kdokoli jiný i mimo osoby podílející se na zadávání veřejné zakázky, organizování veřejné soutěže nebo veřejné dražby. Předností je myšleno jakékoli zvýhodnění některého dodavatele, soutěžitele nebo některého z účastníků veřejné dražby, pokud jde o časový předstih. Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují jednoho či více dodavatelů, soutěžitelů nebo účastníků před ostatními.

Může to být např. u zadávacího řízení stanovení výhodnějšího způsobu podání nabídky pro některého dodavatele (uchazeče), sdělení mu určitých bližších podmínek nebo realizačních či cenových nabídek jiných dodavatelů. Z hlediska zavinění je vyžadován úmysl (přímý nebo nepřímý) a kromě něj zde musí být také úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (tzv. druhý úmysl nebo také úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu), k jehož naplnění rovněž postačuje úmysl nepřímý (viz rozhodnutí č. 14/2018 Sb. rozh.

tr.), přičemž ke způsobení škody ani k opatření prospěchu nemusí dojít. Ustanovení § 256 tr. zákoníku není normou s blanketní ani s odkazovací skutkovou podstatou, proto je nutné vycházet z běžného výkladu použitých právních pojmů, nelze ovšem bez dalšího přebírat výkladová ustanovení z jiného právního předpisu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3401 a násl.).

31. Nejvyšší soud dále považuje za vhodné stručně shrnout dosavadní průběh trestního řízení, a to z pohledu obviněného Š. P., neboť obžaloba v posuzované trestní věci byla podána na celkem 17 fyzických a 5 právnických osob. První rozsudek vyhlásil Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dne 16. 9. 2019, sp. zn. 62 T 5/2018, a obviněný Š. P. (stejně jako obviněný J. J.) byl obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c) tr. ř., tedy proto že nebylo prokázáno, že by spáchal žalovaný skutek pod bodem 4) obžaloby, v němž žalobce spatřoval přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, podaného v neprospěch obviněného Š. P., Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 5 To 7/2020, mj. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného Š. P. (též ohledně obviněného J. J.) a v tomto rozsahu věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí. Poté bylo znovu rozhodnuto soudem prvního stupně v hlavním líčení, a to rozsudkem ze dne 11.

3. 2022, jak je podrobně uvedeno v bodě 1. tohoto usnesení Nejvyššího soudu, tj. obviněný Š. P. byl odsouzen za pomoc k přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Následně k odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podaného částečně v jeho prospěch a zčásti v jeho neprospěch byl obviněný Š. P. rozsudkem odvolacího soudu odsouzen za pomoc ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr.

zákoníku.

32. Své úvahy o vině obviněného (a též spoluobviněného J. J.) opřel odvolací soud zejména o obsah odposlechů, resp. e-mailové komunikace. V reakci na dovolací argumentaci obviněného Š. P. je však nutné zdůraznit, že žádný z těchto důkazů nebyl způsobilý objasnit všechny skutkové okolnosti, které jsou nezbytné pro vyvození trestní odpovědnosti tohoto obviněného za pomoc ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě ani v jeho základní skutkové podstatě, vyloučeno je pak naplnění znaku spáchání činu členem organizované skupiny.

Většinu výhrad obviněného tudíž Nejvyšší soud shledal důvodnými, zejména těch, jimiž brojil proti právnímu závěru odvolacího soudu o jeho úmyslném účastenství na trestné činnosti hlavních pachatelů, a to nejen spoluobviněného J. J., ale též již odsouzených Ing. Vladimíra Nového a D. Ch. Níže v tomto usnesení (body 38. až 42.) Nejvyšší soud následně vysvětlí, proč se neztotožnil ani s právním posouzením skutku soudem prvního stupně vysloveném v rozsudku ze dne 11. 3. 2022, který v něm ve shodě s obžalobou shledal naplnění skutkové podstaty přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku, resp. pomoci k němu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Stejný postoj zaujal Nejvyšší soud k návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který se v odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 9. 2019 domáhal použití právní kvalifikace jednání obviněného Š. P. jako zločinu pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

33. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že z hlediska objasnění všech okolností významných pro posouzení skutku, který se týká obviněného Š. P., bylo dokazování provedeno vyčerpávajícím způsobem, proto poskytuje dostatečný obraz o konkrétním jednání tohoto obviněného včetně okolností charakterizujících zavinění. Nejvyšší soud tedy připomene zásadní skutečnosti, na jejichž podkladě vyloučil správnost právního názoru vysloveného v napadeném rozsudku odvolacího soudu a rovněž v předcházejícím odsuzujícím výroku o vině obviněného v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích.

Z objektivně prokázaných skutečností lze dovodit, že obviněný nejprve projevil zájem ucházet se o veřejnou zakázku na zajištění technického dozoru investora, přijal výzvu a zaslal SMS zprávu Ing. Vladimíru Novému, že se s ním v pátek sejde, aby to spolu probrali. Šlo však o jediný projev vůle obviněného účastnit se výběrového řízení, který on sám však nezastírá s vysvětlením, že svůj postoj krátce poté přehodnotil. Jeho komunikace s Ing. Vladimírem Novým vystupujícím za (vítězného) dodavatele CETTUS, a.

s., ustala, nebyl poté v kontaktu ani s dalším uchazečem, ani se zadavatelem. Až den před koncem lhůty jej oslovila asistentka Ing. Vladimíra Nového a on jí sdělil, že cenovou nabídku do dalšího dne nestihne podat. Rozhodnutí neúčastnit se výběrového řízení evidentně překvapila i hlavního organizátora zákulisních dohod mezi dalšími oslovenými dodavateli Ing. Vladimíra Nového. Ten mu přes svou asistentku vzkázal, aby zadavateli zaslal písemnou omluvu, čemuž obviněný vyhověl, avšak až po termínu pro podání nabídek, tj. v době, kdy byl již znám výsledek výběrového řízení.

34. Podstata trestněprávního jednání obviněného Š. P., který byl jedním ze tří oslovených dodavatelů v rámci výběrového řízení na veřejnou zakázku spočívala podle odvolacího soudu v jeho nečinnosti. S takovou úvahou, kterou v průběhu trestního řízení prosazoval intervenující státní zástupce, se však Nejvyšší soud neztotožnil. Za daných, z výsledku dokazování vyplývajících skutkových okolností nelze pasivní chování původně osloveného dodavatele, jak obviněný důvodně namítá v dovolání, považovat za cílenou pomoc jinému dodavateli získat veřejnou zakázku malého rozsahu či se podílet na jejím zmanipulování ve prospěch budoucího vítěze.

Pomocníkem k dokonanému trestnému činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Účastenství na trestné činnosti obecně předpokládá úmysl směřující k účasti v určité formě (zde ve formě pomoci) na konkrétním úmyslném trestném činu jiného pachatele.

V případě účastenství právní teorie dokonce předpokládá tzv. dvojí úmysl, který se musí vztahovat jednak k vlastní činnosti spočívající v účastenství na činu jiného ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci, jednak k činu hlavního pachatele, a to výlučně úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu. V obou případech může jít o úmysl přímý i nepřímý (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 569). Ze skutkových zjištění shrnutých pod bodem 33. tohoto usnesení, ale i ze znění tzv. skutkové věty rozsudku odvolacího soudu a z jeho odůvodnění je zřejmé, že jakákoli forma aktivní fyzické, ale i psychické pomoci, demonstrativně uvedené v zákoně, je u obviněného v posuzované věci vyloučena.

K tomu je vhodné doplnit, že pomoc může být realizována i úmyslným opomenutím takového chování, k němuž byl ve smyslu § 112 tr. zákoníku pomocník povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, nebo v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání nebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. Podle odvolacího soudu měl obviněný umožnit dalším spoluobviněným zjednat výhodu dodavateli CETTUS, a.

s., konkrétně tím, že se o veřejnou zakázku rozhodl reálně neucházet (srov. bod 41. odůvodnění napadeného rozsudku). Tímto krokem však obviněný neopomenul jakoukoli povinnost, neboť mu z žádného právního předpisu, vnitřní směrnice zadavatele ani z okolností případu nebo jeho osobních poměrů nevyplýval závazek odevzdat cenovou nabídku nebo jiným způsobem jednat vůči zadavateli veřejné zakázky. Obviněný nepopírá, že o předmět veřejné zakázky skutečný zájem neměl, což potvrzuje fakt, že cenovou nabídku ani nevypracoval.

Současně však obviněný odmítl, že by se svou nečinností snažil přispět k vítězství dodavatele CETTUS, a. s., ve výběrovém řízení, resp.

že by svou pasivitou chtěl dosáhnout takového výsledku, případně byl srozuměn s tím, že nastane. Podle zjištění Nejvyššího soudu dostupný spisový materiál neobsahuje jediný podklad, který by verzi obviněného vážně zpochybnil, jak správně uzavřel Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ve svém prvním rozsudku ze dne 16. 9. 2019. Je pravdou, že provedené dokazování poskytuje podklad k závěru o manipulaci s veřejnou zakázkou na zajištění technického dozoru investora dalšími zadavatelem oslovenými dodavateli, Ing.

Vladimírem Novým, resp. jím zastupovanou obchodní společností CETTUS, a. s., a D. Ch., kteří mezi sebou poměrně často komunikovali o výběrovém řízení a o vyhotovení a způsobu odevzdání jejich cenových nabídek. Avšak kromě výše zopakovaných faktů nelze stejný názor přijmout ve vztahu k osobě obviněného Š. P., neboť jeho konkrétní kroky nepostačují k vyvození trestní odpovědnosti, jak v zásadě správně vyhodnotil soud prvního stupně v prvním rozsudku, který zprostil obviněného Š. P. obžaloby, jež právně kvalifikovala čin podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku.

35. Nejvyšší soud ke správným úvahám Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ohledně obviněného Š. P. z jeho rozsudku ze dne 16. 9. 2019 (srov. zejména bod 127. jeho odůvodnění) pro úplnost dodává, že odvolacím soudem vykonstruovaná domluvená pomoc tohoto obviněného k trestné činnosti spoluobviněných, spočívající v pasivní roli nečinného účastníka výběrového řízení, se jeví současně nelogickou. Pokud se totiž po dohodě s dalšími uchazeči o veřejnou zakázku obviněný Š. P. měl účastnit pouze do počtu, aniž by podával nabídku, pak je zarážející, že dne 22.

4. 2013, tj. den před koncem lhůty pro podání nabídek do soutěže, se obviněný Ing. Vladimír Nový ptá obviněného D. Ch., jestli se omluví nebo dají něco do kupy, načež je nabídka obviněného D. Ch. vyhotovena pracovníky dodavatele CETTUS, a. s., tudíž dotazovaný zvolil variantu účastnit se výběrového řízení. V případě, že by se obviněný D. Ch. rozhodl omluvit se zadavateli veřejné zakázky, pak by již dva z celkem tří oslovených dodavatelů nepodali cenovou nabídku a významně by tím riskovali zrušení výběrového řízení.

Vnitřní směrnice o veřejných zakázkách malého rozsahu zadavatele Národní hřebčín Kladruby nad Labem, s. p. o., předpokládá eventuální rozhodnutí o zrušení poptávky např. tehdy, jestliže zadavateli nebyla předložena žádná, nebo pouze jediná cenová nabídka (srov. text směrnice na č. l. 5065 tr. spisu). Celkově vystupování obviněného Ing. Vladimíra Nového zastupujícího dodavatele CETTUS, a. s., k dalším dvěma osloveným dodavatelům je výrazně odlišné, neboť s obviněným D. Ch. poměrně často a otevřeně o veřejné zakázce diskutoval a dokonce mu zajistil vypracování cenové nabídky, k níž tento uchazeč pouze připojil svůj podpis.

O vzájemné součinnosti jmenovaných dvou uchazečů od obou vedené cílem, aby se vítězem výběrového řízena stala obchodní společnost CETTUS, a. s., tedy není pochyb. Odlišný přístup však lze vnímat v chování hlavního organizátora Ing. Vladimíra Nového k obviněnému Š. P. Ten žádnou prokazatelnou formou (s výjimkou omluvného dopisu zaslaného tzv. ex post) neprojevil ochotu řídit se nějakými konkrétními pokyny Ing. Vladimíra Nového, zejména zůstat ve výběrovém řízení zcela nečinný (slovy státního zástupce pouze představovat „mrtvého brouka“).

Z důkazů se jeví jako nanejvýše pravděpodobnou verze, podle níž Ing. Vladimír Nový předpokládal, že obviněný Š. P. bude aktivně vystupovat ve vztahu k zadavateli a podá cenovou nabídku, a že tak učiní podle určitých představ vítězného uchazeče. To se ale zjevně nestalo, protože, jak konstantně tvrdí dovolatel, o veřejnou zakázku se nehodlal ucházet, současně to nesdělil ani zadavateli, ani Ing. Vladimíru Novému, s nímž neuzavřel žádnou konkrétní dohodu o parametrech nabídky a zjevně jej svou nečinností překvapil.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud považuje za přiléhavý výsledku dokazování názor soudu prvního stupně při jeho prvním rozhodování o obžalobě, tedy že obviněný Š. P. se neúčastnil dohody, jak ovlivnit výběrové řízení ve prospěch dodavatele CETTUS, a. s., nemohl ani tušit, že dodavatel D. Ch.

záměrně podá vyšší cenovou nabídku než dodavatel CETTUS, a. s., jestliže to nevěděli ještě den před koncem termínu pro odevzdání cenových nabídek ani další původně spoluobvinění dodavatelé. Za takových okolností pak nelze ani dospět k závěru, že zaujetím pozice „mrtvého brouka“ obviněný úmyslně předstíral řádné splnění podmínek výběrového řízení, a to oslovení nejméně 3 dodavatelů, čímž měl podle odvolacího soudu a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze umožnit hlavním pachatelům zjednat výhodu dodavateli CETTUS, a.

s. Ostatně tato formální podmínka výběrového řízení (oslovit nejméně 3 dodavatele) byla dodržena samotným zadavatelem okamžikem odeslání výzev vybraným dodavatelům. Znovu je vhodné připomenout, že samotné přijetí výzvy k účasti ve veřejné soutěži nemůže být bez dalšího vykládáno jako projev účasti na manipulacích ve výběrovém řízení. Vystupování obviněného Š. P. se tedy vymykalo koordinovanému, předem promyšlenému postupu ostatních spoluobviněných v rámci výběrového řízení na zajištění technického dozoru investora při rekonstrukci kravínů.

Proto nelze z výše popsaných a soudy zjištěných kroků a reakcí obviněného Š. P. ohledně něho vyvodit trestní odpovědnost účastníka na zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.

36. K dalším námitkám obviněného Š. P. proti porušení zásady in dubio pro reo, zásady subsidiarity trestní represe, porušení jeho práva na spravedlivý proces a proti překvapivosti rozhodnutí se Nejvyšší soud v tomto usnesení nebude vyjadřovat, protože dospěl k závěru, že výsledky provedeného dokazování neposkytují podklad pro vyslovení viny obviněného a všechna rozhodnutí soudů obou stupňů, jimiž byl odsouzen nemohou obstát.

37. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, který svým rozsudkem ze dne 16. 9. 2019 obviněného Š. P. zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. Tento důvod zproštění je důsledkem uplatnění zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. řádu, která spočívá mj. v tom, že neprokázaná vina má tentýž význam jako prokázaná nevina. V trestním řízení bylo sice prokázáno, že žalovaný skutek se stal, že naplňuje všechny znaky určitého trestného činu, ale nepodařilo se spolehlivě potvrdit i přes úplné a řádně provedené dokazování, že pachatelem, resp. účastníkem na tomto trestném činu je právě obviněný, který je pro něj stíhán. Obecně k těmto případům patří jak situace charakterizovaná tím, že obviněný nemohl být dostatečně usvědčen výsledky dokazování, třebaže přetrvává podezření, že je pachatelem trestného činu, popř. účastníkem, tak případ typický tím, že provedené důkazy svědčí o tom, že trestný čin spáchala jiná konkrétní osoba nebo jiná dosud neztotožněná osoba, nikoli však obviněný (srov. rozhodnutí č. 26/1965 Sb. rozh. tr. a Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2815). Takový případ nastal podle Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích v případě obviněného Š. P. Právnímu posouzení jednání obviněného soudem prvního stupně vyslovenému v prvním rozhodnutí v této trestní věci Nejvyšší soud tudíž nemá co vytknout. Protože není nutné doplňovat dokazování a pokračovat v trestním řízení, je z hlediska procesní ekonomie zakazující zbytečné prodlužování trestního řízení nejvhodnějším postupem ponechat v platnosti ohledně tohoto obviněného právě rozsudek soudu prvního stupně z 16. 9. 2019 a zamítnout proti němu směřující odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch obviněného Š. P. (k důvodům zamítnutí tohoto odvolání viz níže).

c) Posouzení důvodnosti odvolání státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 9. 2019 podaného v neprospěch obviněného Š. P.

38. Nejvyšší soud po částečném zrušení rozhodnutí specifikovaných ve výroku pod bodem I. tohoto usnesení sám ve věci rozhodl o odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 12. 2019, podaném v neprospěch obviněného Š. P., podle § 265m odst. 1 tr. ř. per analogiam, a to poté, co z pozice odvolacího soudu podle § 254 odst. 1 až 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků odvoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo. Protože soud prvního stupně provedl ve věci týkající se obviněného Š. P. dostatečné dokazování v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a na jeho podkladě byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nemá dovolací soud žádné pochybnosti, a protože provedené důkazy byly správně vyhodnoceny podle § 2 odst. 6 tr. ř., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně nevykazuje žádné vady ani logické nedostatky, které by mohly zpochybnit jeho právní posouzení jednání obviněného Š. P., který se i podle Nejvyššího soudu zaviněně nedopustil ve spolupachatelství s dalšími obviněnými přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jak bylo tvrzeno v obžalobě. Zároveň tento skutek nevykazuje znaky skutkové podstaty zločinu pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, čehož se domáhal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v odvolání proti přezkoumávanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 9. 2019.

39. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ve svém odvolání ze dne 20. 12. 2019 argumentoval proti zprošťujícímu výroku zejména tím, že tento obviněný konkludentně souhlasil se svou rolí jednoho ze tří oslovených dodavatelů, aby byla splněna formální podmínka konání výběrového řízení. Konkrétně se obviněný do páchané trestné činnosti zapojil zaujetím tzv. pozice „mrtvého brouka“ s doplňující výtkou, že „neučinil ničeho, aby s ním tímto způsobem nebylo nakládáno“, v čemž státní zástupce spatřoval naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. S takovým právním názorem odvolatele nelze souhlasit, neboť z jím zdůrazněných skutkových okolností nelze vyvodit trestní odpovědnost obviněného za žádný trestný čin.

40. Shodně s odvolatelem lze shrnout, že provedené dokazování vypovídá o tom, že obviněný Š. P. zastával naprosto pasivní roli, což potvrdil i sám obviněný. Samotnou akceptaci výzvy zadavatele a následnou rezignaci na využití možnosti soutěžit o veřejnou zakázku malého rozsahu nelze bez dalšího klást obviněnému k tíži nejen v trestněprávní rovině, ale ani v rámci právní úpravy pravidel pro zadávání veřejných zakázek. Oslovený dodavatel v rozhodné době za účinnosti zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 30.

9. 2016, neměl a ani v současnosti za účinnosti zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako „zákon o zadávání veřejných zakázek“), nemá povinnost podat nabídku do veřejné soutěže na veřejnou zakázku malého rozsahu. Takový závazek nelze vyčíst ani z Vnitřní směrnice o veřejných zakázkách malého rozsahu zadavatele Národní hřebčín Kladruby nad Labem, s. p. o., která byla v době konání soutěže v účinnosti a která je založena na č. l. 5058 a násl. tr.

spisu. Podle této směrnice je podmínkou řádného konání výběrového řízení na veřejnou zakázku malého rozsahu v případě tzv. uzavřené výzvy, aby pověřený pracovník zadavatele oslovil výzvou nejméně 3 dodavatele, kteří podle předmětu své činnosti poskytují požadovaný předmět zakázky, přičemž lhůta pro podání nabídek nesmí být kratší než 3 pracovní dny. Tato hlediska byla v posuzovaném případě dodržena, a to zcela nezávisle na aktivní jednání či pasivitu obviněného Š. P. jako jednoho ze tří oslovených dodavatelů.

Výběrové řízení na tuto veřejnou zakázku malého rozsahu tedy bylo zahájeno a probíhalo v podstatě bez ohledu na postoj obviněného k výzvě zadavatele, která mu byla doručena. Následně ostatní dva oslovení dodavatelé (CETTUS, a. s., jednající Ing. Vladimírem Novým a D. Ch.) po vzájemné dohodě koordinovali své cenové nabídky tak, aby nižší cenu nabídl, tudíž zakázku získal dodavatel CETTUS, a. s. Takových zjevně nezákonných manipulací s výběrovým řízením se obviněný Š. P. nezúčastnil. Nemohl k nim přitom ani úmyslně přispět, protože, jak již bylo uvedeno shora pod bodem 35.

tohoto usnesení, ani další dva dodavatelé den před odevzdáním cenových nabídek nevěděli, jak si své role přesně rozdělí, případně zda budou vzájemně koordinovat výši cenových nabídek. Podle státního zástupce měl Ing. Vladimír Nový od obviněného Š. P. v podstatě očekávat pouhé přijetí pozice osloveného dodavatele. Jeho verze nemůže ale obstát, protože takový průběh skutku vyvrací samotná reakce překvapeného Ing. Vladimíra Nového na oznámení, že dovolatel žádnou cenovou nabídku do stanoveného termínu nepodal.

Úvahy o jakékoli dohodě mezi obviněným Š. P. a ostatními oslovenými dodavateli jsou proto zcela vyloučeny. A pokud snad hlavní organizátor trestné činnosti Ing. Vladimír Nový předpokládal, že obviněný Š. P. bude předkládat nižší cenovou nabídku než CETTUS, a. s., což se nestalo, pak logickou úvahou nic nenasvědčuje dohodě mezi těmito uchazeči.

Z hlediska naplnění znaku subjektivní stránky, a to ve formě úmyslu přímého, či alespoň nepřímého, tedy nejsou ve výsledku provedeného dokazování žádné podklady a ze strany státního zástupce jde o zcela tendenční spekulace v neprospěch obviněného Š. P. S jistotou lze proto konstatovat, že pro chybějící znak zavinění, jenž je společný všem skutkovým podstatám vyjmenovaným ve zvláštní části trestního zákoníku nebylo možné vyvodit u obviněného trestní odpovědnost, a to nejen podle § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (alespoň srozumění se zadáním veřejné zakázky malého rozsahu po dohodě s ostatními dodavateli za nevýhodnou cenu pro zadavatele), ale též podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku (alespoň srozumění se zjednáním určité výhody nebo prospěchu jinému dodavateli), nebo podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku (alespoň srozumění s porušením závazných pravidel zadávacího řízení závažným způsobem).

41. Vzhledem k tomu, že státní zástupce prosazoval v odvolání ze dne 20. 12. 2019 použití právní kvalifikace podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ohledně obviněného Š. P., Nejvyšší soud připomene základní podmínky trestnosti tohoto zločinu. Podle základní skutkové podstaty ve variantě uvedené v § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se pletich v souvislosti se zadáním veřejné zakázky nebo s veřejnou soutěží pachatel dopustí tím, že na základě dohody s jiným zájemcem nebo uchazečem vyvíjí činnost směřující k zadání veřejné zakázky za nepřiměřeně vysokou nebo jinak nevýhodnou cenu.

Takové právní posouzení na věc obviněného Š. P. objektivně nemůže dopadat, neboť jeho podstatou je aktivní zapojení pachatele v souladu s dohodou mezi ním a dalšími uchazeči o veřejnou zakázku. Dohoda mezi pachatelem a dalšími dodavateli přitom musí směřovat k tomu, aby došlo k zadání zakázky za nepřiměřeně vysokou nebo jinak nevýhodnou cenu s tím, že pachatel musí alespoň začít realizovat takovou dohodu, její samotná existence k trestní odpovědnosti nepostačuje (srov. Šámal, P. a kol. trestní zákoník.

Komentář. 3. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3416, 3417). Obě uvedené podmínky (dohoda i její případná realizace) však na straně obviněného podobně jako zavinění scházely, jak je patrno z výkladu v předchozím bodě tohoto usnesení. Návrh státního zástupce vyvodit u obviněného Š. P. trestní odpovědnost podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je tedy zcela lichý.

42. Zbývá se vyjádřit ještě k další právní kvalifikaci jednání dovolatele, kterou orgány činné v trestním řízení v průběhu trestního řízení zvažovaly, případně ji v určitém stadiu řízení použily. Přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se obviněný Š. P. měl dopustit podle obžaloby (později v trestním řízení se k tomuto názoru přiklonil i soud prvního stupně v rozsudku ze dne 11. 3. 2022, jímž uznal obviněného vinným pomocí k citovanému přečinu), nelze tomuto obviněnému rovněž klást za vinu.

Ustanovení § 248 tr. zákoníku chrání zájem na dodržování pravidel hospodářské soutěže, kterou lze definovat jako soupeření dvou nebo více hospodářských subjektů na téže straně tržních vztahů o dosažení hospodářského výsledku na daném segmentu trhu, a to takové soupeření, které vzájemně ovlivňuje hospodářskou činnost těchto subjektů a vytváří na straně druhých potencionálních účastníků tržních vztahů objektivní možnost volby mezi různými soutěžními nabídkami či poptávkami. Základní funkcí soutěžního práva i navazující trestněprávní ochrany je chránit existenci nezkreslené hospodářské soutěže bez ohledu na zájmy jednotlivců, protože zachování nezkreslené hospodářské soutěže je veřejným zájmem.

To navazuje na zvláštnost soutěžního práva, jež má regulovat hospodářské soutěžení, jehož smyslem je v konečném důsledku „zničit konkurenci“, a proto účel soutěžního práva spočívá jen v tom, aby podnikatelé tohoto cíle dosahovali způsoby, ne-li společensky přijatelnými, pak alespoň pro společnost únosnými. Z toho hlediska je tedy třeba chápat i funkci trestněprávní regulace, a to i se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“ (srov. Šámal, P. a kol.

trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3187). Citované ustanovení obsahuje v prvních dvou odstavcích celkem 4 samostatné základní skutkové podstaty. Podle obžaloby obviněný naplnil třetí z nich uvedenou v § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, jež spočívá v tom, že pachatel v rozporu s jiným právním předpisem o veřejných zakázkách poruší závažným způsobem závazná pravidla zadávacího řízení. Jiným právním předpisem o veřejných zakázkách je nyní zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, jímž byl s účinností od 1.

10. 2016 nahrazen zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, který byl účinný v době posuzované trestné činnosti. Pravidly zadávacího řízení byla v rozhodné době zákonem o veřejných zakázkách (resp. v současnosti jsou zákonem o zadávání veřejných zakázek) stanovená závazná kritéria a podmínky jednotlivých druhů zadávacích řízení. Tato pravidla byla (i nyní jsou) uvedena v kogentních zákonných ustanoveních a bylo, resp. stále je nutné vykládat je v souladu se zásadami zadávacího řízení ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách (resp. § 6 odst. 1, 2 zákona o zadávání veřejných zakázek), podle kterého je zadavatel povinen při postupu podle uvedeného zákona dodržovat zásadu transparentnosti (od 1.

10. 2016 nově i zásadu přiměřenosti podle § 6 odst.

1 zákona o zadávání veřejných zakázek) a ve vztahu k dodavatelům zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace. K trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku musí být závazná pravidla zadávacího řízení porušena závažným způsobem, což bude naplňovat takové porušení těchto pravidel, které se podstatně odchyluje od stavu vyžadovaného konkrétním porušeným ustanovením zákona o veřejných zakázkách, resp. zákona o zadávání veřejných zakázek. Nikoli všechny způsoby porušení závazných pravidel zadávacího řízení mají stejnou intenzitu, avšak z povahy věci vyplývá, že při posuzování závažnosti protiprávního jednání pachatele je třeba zvážit zejména rozsah a závažnost porušení konkrétního závazného pravidla pro průběh a výsledek zadávacího řízení a pro soutěžící dodavatele, zda poruchou došlo k zásahu do základních zásad zadávání veřejných zakázek, zda bylo porušeno jedno pravidlo nebo více takových pravidel a jaká byla závažnost porušení konkrétního takového porušení, zda má porušené pravidlo podstatný význam ve vztahu k celému zadávacímu řízení, zda jeho porušením byl ovlivněn průběh či dokonce výsledky zadávacího řízení apod. Velmi důležité bude rovněž posoudit, zda šlo o ojedinělé porušení takového pravidla nebo součást širšího podobného jednání pachatele, či dokonce zda u pachatele šlo o pravidelné jednání a jaká byla četnost takových jednání atd.

Pokud však pachatel naruší závazná pravidla zadávacího řízení některým ze způsobů popsaných v § 256 a v § 257, bude jeho jednání posouzeno jen jako trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku nebo jako trestný čin pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 tr. zákoníku. Ustanovení o trestném činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku je k těmto trestným činům ve vztahu subsidiarity (srov. Šámal, P.

a kol. trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3229 až 3231). Výše již bylo opakovaně vysvětleno, že obviněnému nevyplývala z žádného zákonného ustanovení povinnost reagovat určitým způsobem na výzvu zadavatele. Nebyl tedy povinen podat cenovou nabídku, odmítnout výzvu, eventuálně zaslat omluvu či jakkoli jinak se k výzvě či probíhajícímu výběrovému řízení vyjádřit. Prostou akceptací výzvy zadavatele a následnou nečinností obviněný neporušil pravidla veřejné soutěže, natož závažným způsobem ve smyslu § 248 odst. 2 alinea 2 tr.

zákoníku. Citovaná skutková podstata na jednání dovolatele proto také nedopadá.

43. Nejvyšší soud tedy považuje za odpovídající výsledkům provedeného dokazování posouzení jednání obviněného včetně zavinění u obviněného závěr, který v tomto směru učinil v rozsudku ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. 62 T 5/2018, soud prvního stupně. Tento soud neshledal u obviněného Š. P. ani eventuální úmysl spáchat přečin podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přičemž stíhaný skutek spáchali podle soudu prvního stupně jiní ze spoluobviněných. Rozhodnutí o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. tedy nelze nic vytknout. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud zamítl podle § 265m tr. ř. per analogiam podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 9. 2019 podané v neprospěch obviněného Š. P. jako nedůvodné.

d) K námitkám obviněného J. J.

44. Také obviněný J. J. směřoval své dovolání proti výrokům o vině i trestu rozsudku odvolacího soudu. Jeho námitky však Nejvyšší soud shledal nedůvodnými. Jako zcela bezpředmětný je třeba posoudit argument, podle něhož zjištěný skutek nemohl být trestným činem, protože nesouvisel s jakoukoli veřejnou zakázkou. Obviněný totiž v této souvislosti izoloval pouze část výroku o vině, aniž by zohlednil i další skutkové okolnosti popsané v tzv. skutkové větě. Konkrétně se bránil tím, že si hodlal opatřit předběžný rozpočet na rekonstrukci kravínů, k čemuž využil již zavedenou spolupráci s Ing. Vladimírem Novým, avšak mimo rámec jakékoli veřejné soutěže. Příslušná část výroku o vině, který se týká obviněného J. J., však zřetelně obsahuje zcela dostatečný podklad pro právní posouzení skutku jako zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož podstata je obecně vysvětlena pod bodem 30. tohoto usnesení.

45. Mylnou úvahu o důvodech svého odsouzení mohl obviněný pravděpodobně učinit ve vztahu k té části popisu skutku, v němž je konstatováno, že obviněný pověřil Ing. Vladimíra Nového zajištěním kalkulace rozpočtu na rekonstrukci kravínů. Významné okolnosti, z nichž byla vyvozena trestní odpovědnost obviněného, však spočívají v tom, že s Ing. Vladimírem Novým tímto způsobem komunikoval s vědomím, že jde o zástupce obchodní společnosti CETTUS, a. s., která se bude ucházet o jednu ze dvou veřejných zakázek (na zajištění technického dozoru investora), k nimž zadavatel Národní hřebčín Kladruby nad Labem, s.

p. o., za něhož vystupoval obviněný, hodlal v krátkém časovém horizontu zahájit výběrová řízení na nejvhodnější dodavatele rekonstrukce kravínů. Obviněný u hlavního líčení otevřeně hovořil o záměru Ing. Vladimíra Nového, resp. jím zastupované obchodní společnosti CETTUS, a. s., soutěžit o veřejnou zakázku na zajištění technického dozoru investora, což mu sám výslovně odsouhlasil (srov. výpověď obviněného na č. l.21576 verte tr. spisu). Komunikace mezi obviněným a Ing. Vladimírem Novým na téma veřejných zakázek na projektovou dokumentaci a zajištění technického dozoru investora při rekonstrukci kravínů neustala ani poté, co byla dvě posuzovaná výběrová řízení zahájena.

Současně je významné, že obviněný byl opět Ing. Vladimírem Novým předem informován o projektantovi, který se účastní druhého výběrového řízení (na zpracování projektové dokumentace), jak vyplývá z jejich telefonického hovoru ze dne 25. 3. 2013 (č. l. 8037 tr. spisu). Se zřetelem k dalším skutkovým okolnostem popsaným ve výroku o vině tudíž nelze pochybovat o tom, že obviněný byl ve vztahu k oběma veřejným zakázkám malého rozsahu minimálně srozuměn s tím, že obě budou probíhat v rozporu se základními zásadami zadávacích řízení stanovenými zákonem.

Soudní praxe i judikatura totiž přijala jednoznačný výklad obecného pojmu „veřejná soutěž“, pod který spadá též soutěž o veřejnou zakázku včetně veřejné zakázky malého rozsahu, u níž se nemusí podle § 18 odst. 5 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, platného do 30. 9. 2016, konat zadávací řízení (nyní § 31 zákona o zadávání veřejných zakázek). Současně ale za účinnosti tehdejší i současné právní úpravy je třeba vždy dodržet zásady transparentnosti (od 1. 10.

2016 i zásadu přiměřenosti), rovného zacházení a zákazu diskriminace stanovené v § 6 odst. 1 zákona účinného v době spáchání posuzované trestné činnosti (srov. např. rozhodnutí č. 6/2018 a č. 1/2019 Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy jeden z dodavatelů má možnost podílet se na tvorbě podmínek výběrového řízení, jeho postavení se tím podstatně zvýhodní a za těchto okolností pak není pochyb o porušení uvedených základních zásad zadávacího řízení. Ve vztahu k veřejné zakázce na projektovou dokumentaci obviněný Ing.

Vladimír Nový sice nevystupoval za žádného z oslovených dodavatelů, avšak koordinoval výběrové řízení tak, aby předem vybranému vítězi soutěže, L. P., ostatní dodavatelé dělali pouze tzv. „křoví“, o čemž informoval mj. i obviněného J. J.

Vzhledem k tomu, že v rozhodné době byl tento obviněný v pozici ředitele zadavatele (právnické osoby), bylo se zřetelem na zásadu tzv. jednání za jiného ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku, právě jeho úkolem takovým zákulisním machinacím předcházet či zamezit. Kromě toho lze k výtce obviněného, že vůbec nešlo o veřejnou soutěž, připomenout především e-mailovou zprávu z 1. 3. 2013 zaslanou obviněnému právníkem zaměstnaným u zadavatele Mgr. Tomášem Dunglem, který obviněného výslovně upozornil na nutnost zahájit výběrové řízení, protože využít ustanovení o výjimkách v dané situaci nebylo možné (srov. č. l.

22563 tr. spisu). Dále lze poukázat na samotný fakt, že obviněný za účelem vyhodnocení nabídek k těmto dvěma zakázkám malého rozsahu nejprve jmenoval členy hodnotící komise a následně uzavřel smlouvy s vítěznými dodavateli (č. l. 14893 a 14835 tr. spisu). Zásadám logického uvažování tedy tvrzení obviněného o absenci „jakékoli soutěže“ vůbec neodpovídá, naopak není pochyb, že jako zástupce zadavatele dotčených dvou veřejných zakázek věděl předem o potřebě vyhlásit výběrové řízení na dodavatele jejich předmětu.

Následně také věděl o probíhajících dvou veřejných soutěžích, byl v kontaktu s Ing. Vladimírem Novým, který fakticky zajišťoval a řídil realizaci obou výběrových řízení a měl od něho zásadní informace. Obviněný do funkce ředitele Národního hřebčína Kladruby nad Labem, s. p. o., nastoupil dne 15. 11. 2012, tudíž byl mj. povinen se seznámit s pravidly, jimiž je regulováno zadávání veřejných zakázek, nakonec jak vyplývá z již citované e-mailové zprávy, za tímto účelem využíval mimo jiné rad zaměstnance s právnickým vzděláním.

Není možné akceptovat obranu obviněného, podle níž byl tzv. hozen do vody, neměl dostatečné znalosti ani zkušenosti, aby se orientoval ve všech oblastech řízení. Bylo výlučně na jeho rozhodnutí, zda vrcholnou manažerskou pozici přijme, a současně si musel být vědom vysoké míry odpovědnosti, která je s výkonem funkce ředitele spojena. Pro úplnost lze ještě dodat, že odkaz obviněného na text odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 9. 2019 nelze akceptovat jako dovolací argumentaci, protože důvody i rozsah dovolání musí být obsahem samotného dovolání (§ 265f odst. 1 tr.

ř.). Nejvyšší soud se totiž v řízení o dovolání může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. uplatněny tak, aby byly formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v textu dovolání (srov. rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr., přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované pod T 1325 v sešitě č. 69 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

To znamená, že Nejvyšší soud nepřihlíží k argumentaci, kterou dovolatel použil ve svém řádném opravném prostředku, či v rámci jiných způsobů výkonu práva obhajoby, pokud není přímo zahrnuta do podaného dovolání. Ostatně na text svého odvolání obviněný v dovolání také odkázal a ze stejných důvodů se jím Nejvyšší soud nezabýval.

46. Stručně shrnuto, pokud tedy obviněný namítl, že jeho komunikace s Ing. Vladimírem Novým se netýkala výběrových řízení a že neměl v úmyslu ovlivnit výběr dodavatelů, jeví se tento způsob jeho obhajoby jako ryze účelový a zejména vyvrácený opatřenými a provedenými důkazy. Vzhledem k výsledkům důkazního řízení a z něho vyplývajících skutkových zjištění není pochyb, že si obviněný byl vědom nestandardního průběhu obou výběrových řízení. Ta byla významně manipulována, byť lze připustit, že řídící role během těchto nelegálních praktik patřila Ing. Vladimíru Novému. To však v žádném případě obviněného nemůže zbavit trestní odpovědnosti, nanejvýše k této okolnosti bylo možné přihlédnout při ukládání trestu, což odvolací soud evidentně učinil, jestliže ve prospěch dovolatele zohlednil „jeho pasivnější roli“ (srov. bod 43. rozsudku odvolacího soudu). Nicméně je nepochybné, že obviněný právě Ing. Vladimíru Novému poskytl předem informace o záměru realizovat výběrová řízení, o jejich účelu i požadovanému výsledku, navíc mu svěřil organizování průběhu a takto obviněný postupoval přesto, že šlo o zástupce jednoho ze soutěžitelů, jemuž tím nepochybně zjednal přednost i výhodnější podmínky jak předpokládá ustanovení § 256 odst. 1 tr. zákoníku.

47. Obviněný v dovolání namítl také porušení svého práva na odvolání (doslova uvedl, že byl tohoto práva „zbaven“), protože se nemohl odvolat proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, který mu uložil přísnější trest, než jaký mu byl uložen soudem prvního stupně. Ani této námitce nebylo možné v dovolacím řízení přisvědčit.

48. Úvodem je vhodné poznamenat, že zásada dvojinstančnosti řízení není ústavní zásadou vztahující se k trestnímu řízení (stejně jako k občanskoprávnímu řízení) a vychází především z procesních ustanovení o funkční příslušnosti okresních a krajských soudů. Jejím účelem je zajistit, že rozhodnutí soudů jsou podrobena dvojímu posouzení. Základní procesní předpis upravující trestní řízení v § 245 odst. 1 tr. ř. jednoznačně stanoví, že odvolání je přípustné výhradně proti rozsudku soudu prvního stupně.

Jeví se tedy zcela irelevantní výtka obviněného, že mu nebylo umožněno podat odvolání proti rozsudku odvolacího soudu, neboť takový postup zákon vůbec nepředpokládá. Opravné řízení je budováno na obecných zásadách trestního řízení, má za úkol zvýšit záruky, že rozhodování orgánů činných v trestním řízení bude plně v souladu s požadavky zákonnosti. Bezprostředním účelem opravného řízení je náprava konkrétního nesprávného rozhodnutí v zájmu účastníků řízení, širším účelem je zajišťování správného a jednotného výkladu zákona i zkvalitnění práce orgánů činných v trestním řízení.

Řízení o řádných opravných prostředcích, kam se řadí odvolání, stížnost a odpor, je vybudováno na kombinaci apelačního (reformativního) a kasačního (zrušovacího) principu, přičemž určujícím je princip apelační. Odvolací soud, pokud nezamítne nebo neodmítne odvolání a shledá je důvodným, také zpravidla sám zjištěnou vadu napraví tak, že sám rozhodne ve věci samé. Pouze v případech, v nichž není změna napadeného rozsudku možná /například z důvodu zproštění obviněného obžaloby soudem prvního stupně – srov. § 259 odst. 5 písm. a) tr.

ř./, vrátí věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Prostřednictvím odvolání jako jednoho z institutů trestního řízení je naplňován požadavek umožnit přezkoumání každého rozsudku soudu prvního stupně, a to jak v zájmu účastníka řízení, tak v zájmu společnosti vůbec. K tomu bylo třeba takové uzpůsobení odvolání, aby poskytlo maximum demokratičnosti řízení a dalo reálné záruky, že bude účelné a že jeho výsledkem bude spravedlivé rozhodnutí ve věci. Kromě základních zásad platných obecně pro celé řízení je možné pro odvolání vytyčit rysy, které mají pro ně zvláštní význam.

Jsou jimi zejména: 1. co nejširší základ odvolacího práva proti všem rozsudkům soudů prvního stupně, 2. právo (ale i povinnost) oprávněné osoby vymezit rozsah přezkumu a tomu odpovídající vázanost odvolacího soudu odvoláním, 3. kontrola práce soudů prvního stupně, 4. ochrana práv stran zúčastněných v odvolacím řízení, 5. princip výrazně apelační s prvky kasace, 6. rychlost a hospodárnost řízení. K prvnímu bodu týkajícímu se širokého základu odvolacího práva právní teorie zdůrazňuje zásadu zákazu změny k horšímu (zákaz reformationis in peius) zakotvenou v § 259 odst. 4 tr.

ř. Tato zásada zabezpečuje svobodu odvolacího práva tím, že odstraňuje obavy obviněného, že podáním odvolání si může přivodit zhoršení své situace (srov. Jelínek, J. a kolektiv: Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 658 až 672). Podle § 259 odst. 4 tr. ř.

může odvolací soud v neprospěch obviněného změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Zákon tak výslovně předjímá situaci, v níž může dojít v odvolacím řízení ke zhoršení postavení obviněného, děje-li se tak ovšem z podnětu odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného, jako tomu bylo v posuzované trestní věci. Uvedená zásada se v takových případech totiž neuplatní. Obhájci obviněného J. J. bylo odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podaného v jeho neprospěch doručeno dne 4.

7. 2022 (srov. č. l. 25873 tr. spisu). Z jeho obsahu měla obhajoba jasné informace, že odvolací soud se bude mj. zabývat výhradami státního zástupce, jimiž napadal mj. výrok o trestu vyslovený rozsudkem soudu prvního stupně. Na argumentaci uplatněnou státním zástupcem v odvolání tak mohla obhajoba reagovat s dostatečným časovým předstihem a přijmout případně strategii k vyvrácení důvodů ke zpřísnění trestních sankcí. Současně nelze pominout, že rovněž obviněný využil svého práva podat řádný opravný prostředek a práva bránit se proti případně nesprávnému (alespoň podle jeho představy) rozhodnutí soudu prvního stupně.

Možnost revize soudního rozhodnutí tudíž byla v posuzované trestní věci zjevně zachována. Jak je patrno z předešlého výkladu, zákon předpokládá, že odvolací soud, pokud napadené rozhodnutí shledá vadným, sám přistoupí k jeho nápravě, aniž by tím byl jakkoli vyloučen respekt k zásadě dvoustupňového trestního řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu je možné podat mimořádný opravný prostředek, za nějž je považováno právě dovolání, kterým obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu. Obviněný proto v průběhu trestního řízení nebyl zkrácen na svých obhajovacích právech, v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu mu bylo umožněno podávat řádné i mimořádné opravné prostředky, čehož také využil.

49. Další výhrady směřoval obviněný proti nepřiměřeně přísnému trestu uloženému odvolacím soudem, který podle jeho přesvědčení nezohlednil neúměrně dlouhou délku trestního řízení, jeho věk (65 let) a dosavadní bezúhonnost, tedy hlediska pro ukládání trestu uvedená v § 39 tr. zákoníku. Takto formulované námitky však neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k nápravě vad v aplikaci hmotného práva na zjištěný skutek. Námitky proti druhu a výměře trestu obecně spadají pod obviněným neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř. Nicméně i kdyby tak učinil, je nutné upozornit na to, že pod tento důvod nelze zahrnout výhrady proti nepřiměřeně přísnému či mírnému trestu, tj. ty, které se týkají způsobu vyhodnocení hledisek uvedených v § 39 až § 43 tr. zákoníku. Nejvyšší soud při respektu k vlastní rozhodovací praxi a přijaté judikatuře nepřezkoumává dovolací námitky, jimiž dovolatel vytýká napadenému rozhodnutí přílišnou přísnost, event. naopak mírnost trestních sankcí, a to prostřednictvím žádného dovolacího důvodu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh.

tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 318/2019, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 432/2018, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). Pouze ve výjimečných případech lze připustit zásah dovolacího soudu do výroku o trestu uloženého pachateli ve výměře a v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, a to tehdy, jestliže by uložený trest byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Tato proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem do jeho základních práv vyvolaným trestní sankcí má ústavněprávní povahu (viz Šámal, P.

a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 504). V posuzované věci však k zásahu do ústavních práv obviněného nedošlo, neboť princip proporcionality trestní represe odvolací soud respektoval v souladu se všemi hledisky určujícími zásady ukládání druhu a výměry trestu, která v již citovaných ustanoveních trestní zákoník vymezuje.

50. Mimo rámec dovolacího přezkumu považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že rozhodování o trestních sankcích náleží především soudu prvního stupně s využitím zásad ústnosti a bezprostřednosti, jehož úvahy může případně korigovat odvolací soud v reakci na průběh a výsledky dokazování provedeného v řízení před těmito soudy. Přitom již ustanovení § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku ukládá soudům povinnost ukládat přiměřené trestní sankce a dodržovat princip subsidiarity přísnější trestní sankce. Soud prvního stupně považoval za dostačující k postihu obviněného „ryze výchovný trest“, a to peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výši 50 000 Kč. Odvolací soud na podkladě odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněného zohlednil základní hlediska určující povahu a závažnost trestného činu ve smyslu § 39 odst. 2 tr.

zákoníku a vyhodnotil je tak, že odůvodňují uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu při samé dolní hranici zákonné trestní sazby za zločin podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Z příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že přitom přihlédl jak k délce doby, která uplynula od spáchání skutku, tak k dosavadní bezúhonnosti obviněného, dále též k jeho pasivnějšímu vystupování ve srovnání s předchozí ředitelkou Národního hřebčína Kladruby nad Labem, s. p.

o. (srov. body 42. a 43. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud k tomu podotýká, že ačkoli obviněný sám neinicioval trestněprávní jednání, v podstatě bez dalšího navázal na úzkou spolupráci své předchůdkyně s Ing. Vladimírem Novým, aniž by si samostatně vyhodnotil veškeré souvislosti spojené s řádným průběhem výběru dodavatelů zakázek malého rozsahu týkajících se rekonstrukce části objektu NHK. Ve svém postavení ředitele NHK měl reálnou možnost zamezit páchání trestné činnosti, či je alespoň ztížit, dalším spoluobviněným, např. již tehdy, pokud by odmítl uzavřít za zadavatele s vítězným dodavatelem smlouvu o dílo a záležitost nahlásil zřizovateli zadavatele Ministerstvu zemědělství.

V podstatě nezastíraným zvýhodněním jednoho z uchazečů, resp. jeho zástupce, jemuž tak vytvořil podmínky pro zákulisní dohody mezi dodavateli, se obviněný zcela zpronevěřil své povinnosti dohlížet na dodržování zásad ovládajících výběrová řízení bez újmy na právech dalších soutěžitelů a aby nebylo pochyb o zákonném a účelném vynakládání finančních prostředků z veřejných rozpočtů. Navíc šlo o dvě veřejné zakázky malého rozsahu v celkové hodnotě zhruba 640 000 Kč, což také není zanedbatelná částka, která byla vynaložena ve prospěch dodavatelů, jimž byly veřejné zakázky přiděleny po nezákonných machinacích s výběrovým řízením, čehož si byl obviněný evidentně vědom.

Konkrétní závažnost zločinu podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku tedy v posuzovaném případě nebyla natolik malá, aby k postihu obviněného vylučovala uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem vedle majetkové sankce.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2457/21, nebo ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 122/21, aj.). Vždy je třeba posuzovat, zda soudní řízení proběhlo spravedlivě při dodržení všech zásad soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, které však byly v posuzované věci plně respektovány.

51. Žádné opodstatnění nelze přiznat ani námitce uplatněné obviněným až po zákonné dvouměsíční lhůtě pro podání dovolání, kterou zpochybnil naplnění znaku vyjadřujícího zvláštního postavení pachatele podmiňujícího použití vyšší trestní sazby pro spáchání činu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku, a to že pachatel se tohoto činu dopustí jako „vyhlašovatel“ podle odst. 2 písm. a) citovaného ustanovení. Obviněný současně sám podotkl, že měl postavení zadavatele, avšak podle jeho názoru není takový pojem v ustanovení § 256 tr. zákoníku uveden. K výkladu alternativních znaků podmiňujících přísnější postih pachatele se zřetelem k jeho postavení se Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí č. 1/2019 Sb. rozh. tr. s tím, že i když v § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není výslovně uveden „zadavatel“ veřejné zakázky, lze ho považovat za speciální případ „vyhlašovatele veřejné soutěže“. S tím souvisí i další včas uplatněná výhrada, jíž obviněný odmítl, že by vystupoval jako „zadavatel“ a v podrobnostech odkázal na text svého odvolání. V první řadě, jak již bylo uvedeno shora (srov. bod 45. tohoto usnesení), Nejvyšší soud se může zabývat pouze námitkami formulovanými přímo v textu dovolání. Dále obviněný evidentně přehlédl uplatnění institutu tzv. jednání za jiného podle § 114 odst. 2 tr. zákoníku (srov. bod 40. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jak správně upozornil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovoláním obviněných. Citované ustanovení zakotvuje fikci, na jejímž základě fyzická osoba, která za právnickou osobu jednala, ač sama nevykazuje znaky konkrétního nebo speciálního subjektu, bude při spáchání trestného činu, jenž vyžaduje speciální postavení či způsobilost pachatele, považována za konkrétní nebo speciální subjekt, pokud zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 1647). S využitím § 114 odst. 2 tr. zákoníku tudíž bylo jednání obviněného správně posouzeno jako trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě spáchaný zadavatelem, resp. vyhlašovatelem veřejné soutěže.

V. Závěrečné shrnutí

52. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného Š. P. ohledně něj částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 5 To 51/2022, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 3. 2022, sp. zn. 62 T 5/2018, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 5 To 7/2020, přičemž současně za využití analogie zamítl jako nedůvodné odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16.

9. 2019, sp. zn. 62 T 5/2018, podané v neprospěch obviněného Š. P. Ohledně obviněného Š. P. zůstala platným část výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. 62 T 5/2018, jímž byl tento obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby. Naproti tomu Nejvyšší soud neshledal důvodnými námitky obviněného J. J., proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl jednak o odmítnutí dovolání obviněného J.

J. podle § 265i tr. ř., a pro jiná rozhodnutí v neveřejném zasedání dal nejvyšší státní zástupce i obviněný Š. P. souhlas, mohl o obou dovoláních rozhodnout v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 5. 2024

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu