5 Tdo 716/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30.
června 2004 o dovolání podaném obviněným M. G., proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 4 To 464/2003, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 86/2003, t a k t o
:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 3 T 86/2003, byl
mj. obviněný M. G. uznán vinným dvojnásobným trestným činem nedovolené výroby a
držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a)
tr. zák. kterého se dopustil dvěma útoky spáchanými v souvislosti s prodejem
tablet XTC v říjnu a listopadu roku 2002. Za tento trestný čin mu byl podle §
187 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest
propadnutí věci.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16.
9. 2003, sp. zn. 4 To 464/2003, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř.
zamítl.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný M. G. dovoláním
podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento
svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody uvedené v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že
odvolací soud se nevypořádal s podstatnými okolnostmi majícími vliv na
posouzení trestnosti činu, zejména s otázkou policejní provokace, resp.
spolupráce Policie ČR, svědkyně H. M. a další blíže neidentifikované ženy.
Podle názoru dovolatele byly právě tyto ženy iniciátorkami jednání obviněného,
když jej opakovaně kontaktovaly s žádostí o sehnání drog, a je třeba zjistit z
jakého důvodu, s jakým záměrem popř. z čí iniciativy byly vytvořeny předpoklady
k realizaci trestné činnosti. Skutečnost, že svědkyně H. M. ve skutečnosti
žádné drogy nesháněla, nebyla trestně stíhána a nebyla vyslechnuta v přípravném
řízení nasvědčuje tomu, že jednala ve prospěch Policie ČR a trestná činnost
obviněného tak byla nepřípustně vyprovokována. V daném případě nebylo provedeno
náležité a spravedlivé objasnění věci a došlo k porušení práva obviněného na
spravedlivý proces. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud
zrušil napadené usnesení a věc vrátil soudu II. stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se písemně vyjádřila k podanému dovolání
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství v
Brně. Podle jejího názoru lze dovolací námitky považovat relevantní uplatněnému
dovolacímu důvodu, v posuzované věci se však nejednalo o případ, kdy se
obviněný až v důsledku aktivity policie rozhodne spáchat trestný čin, neboť
obviněný dobrovolně sám vstoupil do komunikace mezi agentem a svědkem B.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože
bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu
ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný
prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání
bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a
splňuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné
dovolací důvody, označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.,
lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž
existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a
posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. To znamená, že v napadeném rozhodnutí musí být vadně
aplikováno hmotné právo, např. v rámci právního posouzení skutku nebo jiné
skutkové okolnosti.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vyslovil přesvědčení, že
trestná činnost byla v jeho případě vyvolána policejní provokací, resp.
nepřípustnou spoluprací Policie ČR, svědkyně H. M. a další blíže
neidentifikované ženy. Takto formulované dovolací námitky lze považovat za
relevantní důvodu dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak
Nejvyšší soud je shledal neopodstatněnými.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že výše stručně uvedené argumenty týkající se
vyprovokování trestného činu tvoří součást obhajoby obviněného po celou dobu
trestního stíhání a byly hlavní námitkou jím podaného řádného opravného
prostředku. Je třeba konstatovat, že zejména soud prvního stupně se v
odůvodnění rozsudku (str. 13, 14) poměrně podrobně touto otázkou zabýval,
přičemž mj. poukázal na odlišnost posuzovaného případu od věci řešené nálezem
Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99. Soud potvrdil
legálnost procesního postupu v přípravném řízení, když po podezření z trestné
činnosti došlo k dočasnému odložení trestního stíhání podle § 159b tr. ř.,
použití agenta podle § 159e tr. ř. a předstíraného převodu věci podle § 159c
tr. ř., přičemž bylo nepodstatné, zda svědkyně H. M. jednala ve prospěch
policie. Soud dále konstatoval, že aktivní přístup obviněného M. G. k trestnímu
jednání vyplynul z telefonických hovorů a výpovědi svědka L. Jednání dovolatele
tedy nebylo vyprovokováno, neboť se jednalo o dobrovolný vstup do již
domluveného obchodu s motivací získání zisku pro sebe, přičemž dovolatel měl
dostatek možností do obchodu nevstupovat, odmítnout jej nebo o něm vyrozumět
policii. Podle závěru městského soudu dovolatel „velmi aktivně kontaktoval
další obviněné a domluvil celý obchod“. S úvahami soudu I. stupně se plně
ztotožnil i odvolací soud, když na str. 3 rozhodnutí uvedl, že dovolatel „sám
aktivně vystupoval při domlouvání celého obchodu a kontaktování dalších osob“.
S výše uvedenými úvahami soudů obou stupňů se plně ztotožnil i dovolací soud.
Zejména soud prvního stupně vyhodnotil všechny provedené důkazy důsledně podle
§ 2 odst. 6 tr. ř., dospěl k jednoznačnému závěru o vině obviněného žalovaným
skutkem a uznal jej vinným dvojnásobným trestným činem nedovolené výroby a
držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a)
tr. zák. Správně přitom vycházel z těch skutkových okolností, jež vyústily ve
zjištění, že to byl obviněný, který sám aktivně projevil vůli podílet se na
obchodu s tabletami extáze a svým jednáním určil konkrétní rozsah tohoto
obchodu.
V posuzované věci je tedy z hlediska trestnosti jednání obviněného podstatné
zjištění, že ještě před vstupem policejních orgánů do obchodu s drogou byl
obviněný na základě výsledků operativního šetření Policie ČR vyhodnocen jako
osoba obchodující s omamnými látkami, neboť obviněný byl prokazatelně rozhodnut
realizovat prodej drogy. Následně po nasazení agenta to byl opět obviněný, kdo
aktivně organizoval konkrétní kroky uskutečňované transakce, které nakonec
vyústily v prodej tablet XTC v množství specifikovaném ve výroku rozsudku soudu
I. stupně. Po svém aktivním vstupu do jednání určoval místo i čas konání
schůzek s ostatními osobami, přičemž ze strany Policie ČR nedošlo k jakékoli
aktivitě k realizaci nabízeného obchodu.
Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že obviněný ještě před setkáním s agentem
byl rozhodnut spáchat trestný čin spočívající v prodeji omamné látky, tudíž
vstupem orgánů policie byl pouze jeho původní záměr realizován, aniž byl k jeho
uskutečnění jakýmkoli způsobem veden event. vyprovokován. Úmysl dopustit se
jednání, které vykazovalo znaky žalovaného trestného činu, projevil obviněný
jednoznačně ještě před vstupem policie do kontaktu s ním. Nejednalo se tedy o
případ, kdy pachatel až v důsledku aktivity policie se rozhodne spáchat trestný
čin, v dané věci tedy policie svou aktivitou nevyvolala u obviněného úmysl
dopustit se protiprávního jednání, neboť ke spáchání trestného činu byl již
připraven resp. rozhodnut. Jednání policie tak zůstalo pouze na úrovni
projeveného zájmu o realizaci obchodu s drogou, který však bylo reálné
uskutečnit i bez přispění policie. V žádném případě nešlo o situaci, kdy až
kontakt policie s obviněným v něm vyvolal rozhodnutí spáchat trestný čin.
Nejvyšší soud si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn.
III. ÚS 597/99, publikovaného pod č. 97 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, na který obviněný v odůvodnění svých dovolacích námitek
poukazoval. Podle názoru Nejvyššího soudu však není možné aplikovat výrok
tohoto nálezu na všechny případy, kdy jednání státu (převážně prostřednictvím
policie) se stává součástí skutkového děje, tedy úkonů, z nichž se trestní
jednání skládá, např. provokace či iniciování trestného činu. Při striktním
výkladu citované části nálezu, by totiž nemohly být v praxi aplikovány
legitimní postupy upravené trestním řádem, např. použití agenta (§ 158e tr.
ř.), předstíraný převod (§ 158c tr. ř.), záměny zásilky (§ 87a tr. ř.). Ani
Ústavní soud citovaným nálezem zjevně nezamýšlel odmítnutí zákonnosti použití
těchto postupů v trestním řízení, pokud však v žádném směru nevybočí z poměrně
jednoznačného vymezení zákonné úpravy, která dovoluje určitou formu ovlivnění
pachatele trestného činu při naplňování znaků trestného činu policií a
nevylučuje ani přímé zapojení policie do realizace úmyslu pachatele trestný čin
spáchat. Pokud tedy policista vstoupí do kontaktu s pachatelem a určitým
způsobem ovlivňuje jeho jednání, vždy se tak může stát výlučně na podkladě
zákona, formou a v rozsahu zákonem stanoveným. Ani Evropský soud pro lidská
práva ve své judikatuře nevylučuje zásah policie do jednání pachatelů trestných
činů, avšak tento vstup policie musí mít charakter pasivního jednání, aby
pachatele nepodněcovalo k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat. (Srov.
např. rozhodnutí tohoto soudu ve věci T. d. C. proti Portugalsku ze dne 9. 6.
1998)
Zcela v souladu se zákonem tedy především soud prvního stupně při právním
posouzení žalovaného skutku posoudil jednání obviněného jako dvojnásobný
trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů
podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal dovolací námitky obviněného ve
vztahu k naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně
neopodstatněnými. Napadená rozhodnutí nespočívají na nesprávném právním
posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť
Nejvyšší soud nepovažuje zásah státu prostřednictvím orgánů policie v
posuzované trestní věci za nepřípustný, jak tvrdil obviněný ve svém dovolání.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., dovolatel
neuvedl žádné konkrétní námitky odpovídající tomuto dovolacímu důvodu, ani
nevyjádřil podle které alternativy tohoto dovolacího důvodu svůj mimořádný
opravný prostředek podává. Předpokladem pro uplatnění tohoto důvodu dovolání je
existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci však
o první alternativu tohoto dovolacího důvodu nejde, neboť Krajský soud v Brně
jako soud druhého stupně konal odvolací řízení po provedeném přezkumu podle
hledisek stanovených zákonem. Námitky podaného dovolání odpovídající
dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly shledány
zjevně neopodstatněnými, z téhož důvodu nemohl být shledán opodstatněným ani
dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž stanovisko dovolatele vyjádřené v
dovolání ohledně vyprovokování trestného činu je v rozporu s výkladem
Nejvyššího soudu, rozhodl Nejvyšší soud tak, že je odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová