Dne 22. 2. 2005 napadl obviněný Ing. Z. D. prostřednictvím svého obhájce
rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného soudy dříve činné ve věci
nepovažovaly vztah mezi jím a poškozenou za vztah občanskoprávní a dovodily
povinnost obviněného nepřevzít finanční prostředky od kupujícího Z. H. s tím,
že převzetím byl spáchán úmyslný trestný čin zpronevěry. Obviněný tvrdí, že se
nedopustil skutku popsaného v obžalobě a že jednal v souladu s pokyny
poškozené M. V. Podle názoru obviněného nelze z žádného provedeného důkazu
dovodit neoprávněnost jeho jednání, tudíž nelze ani dospět k závěru o naplnění
skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, resp. o existenci zavinění ve
formě přinejmenším eventuálního úmyslu. Jak dále obviněný zdůraznil, jednal v
souladu s pokyny poškozené a od počátku trestního řízení dával najevo svou
ochotu vyplatit dlužnou částku, bude-li při odborném posouzení zjištěno, že
poškozené skutečně něco dluží, ale sám je přesvědčen o tom, že naopak poškozená
dluží jemu. V této souvislosti obviněný vytýká orgánům činným v trestním
řízení, že odmítly provést jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k určení
výše vzájemných pohledávek a závazků, přičemž znalec přizvaný k tomuto účelu
obhajobou údajně dospěl k závěru, že poškozená dluží obviněnému částku 1 665
683,- Kč. Obviněný tedy neshledává v posuzovaném případě naplnění všech znaků
skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, protože si nepřisvojil uvedené
peněžní částky a nebyl ani srozuměn s možností jejich definitivního ponechání
si pro svou potřebu.
Podle obviněného Ing. Z. D. dále z konstantní judikatury vyplývá nemožnost
jednostranné kriminalizace vztahů soukromoprávního charakteru, neboť by to
odporovalo zásadám trestního řízení, když v této souvislosti obviněný odkazuje
na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02, IV. ÚS 438/2000 a IV. ÚS
564/2000 a rovněž i na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) sp. zn. 4 Tz 54/99, 5 Tdo 388/2004 a 5 Tdo 1300/2004.
Podle mínění obviněného Ing. Z. D. není posuzované jednání trestným činem,
neboť se neodchýlil od pokynů poškozené, přičemž o přisvojení si finančních
částek by bylo možné uvažovat, pokud by jejich přijetí zatajil nebo pokud by po
vyúčtování své odměny a nákladů odmítl vrátit přeplatek. Obviněný k tomu
připomíná, že až do doby ukončení právního vztahu s poškozenou M. V. spravoval
ve velmi širokém rozsahu její majetek, přičemž po jeho skončení vyplývala z
přístupu obviněného jeho jednoznačná ochota urovnat vztahy s poškozenou a s
jejími příbuznými a svou činnost řádně vyúčtovat. Na to však poškozená ani její
příbuzní nepřistoupili a reagovali trestním oznámením a vědomě nepravdivými
výpověďmi. Za zásadní považuje obviněný zjištění okolností, za jakých byla
podepsána kupní smlouva mezi poškozenou a Z. H. dne 28. 3. 2000, neboť byl-li
přítomen i příbuzný poškozené I. B., musel být seznámen i se skutečností, že
kupní cenu přijal do správy obviněný a že s tím poškozená souhlasí.
Obviněný Ing. Z. D. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby podle §
265l odst. 1 tr. řádu věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. Z. D. vyjádřila
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jejího názoru soudy činné dříve ve věci správně zjistily, že obviněný
jednal při správě majetku poškozené M. V. na základě smlouvy o zastoupení ze
dne 3. 8. 1992, jež má být smlouvou příkazní podle § 724 a násl. občanského
zákoníku a která upravovala závazným způsobem jejich vzájemné vztahy. Státní
zástupkyně v této souvislosti nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle
něhož od roku 1998, kdy se iniciativy chopil I. B., již obviněný neměl
prakticky vykonávat činnost spojenou se správou nemovitostí, neboť poškozená M.
V. odvolala shora datované zmocnění k zastupování až dnem 10. 8. 2001, tedy po
celou dobu platnosti předmětné smlouvy o zastoupení byl obviněný povinen plnit
povinnosti poškozené a řídit se jejím zmocněním. Jak podle státní zástupkyně
správně zdůraznil soud prvního stupně, obviněný nebyl zmocněn prodávat
nemovitosti, když navíc podle jeho skutkových zjištění jsou obě kupní smlouvy o
prodeji nemovitostí ze dne 9. 12. 1998 a ze dne 28. 3. 2000 opatřeny
falsifikáty podpisů poškozené, která ani nebyla v uvedeném směru zcela
informovaná. Státní zástupkyně má za to, že obviněný v obou případech převzal a
poškozené podle § 727 občanského zákoníku nevyúčtoval kupní cenu prodaných
nemovitostí, tyto finanční prostředky si ponechal, čímž nepochybně došlo k
jejich přisvojení ke škodě poškozené M. V. ve smyslu § 248 tr. zák. Závěr o
neoprávněnosti dispozice obviněného s finančními prostředky nemůže podle názoru
státní zástupkyně změnit ani tvrzený účel jednání obviněného, který měl
spočívat v zajištění dostatku financí na jeho odměnu, jakož i na jím vynaložené
náklady, neboť neplnění povinností poškozené podle § 728 občanského zákoníku
není řešitelné způsobem, který zvolil obviněný. Státní zástupkyně tedy považuje
právní posouzení jednání obviněného za správné, a navrhuje proto podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný Ing. Z. D.
jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§
265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti
(§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. Z. D. opírá jeho existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je
naplněn jen tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen,
vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou
stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze tehdy, jestliže
byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva,
než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek obviněný Ing. Z. D. uvedl, že podle jeho
mínění soudy činné dříve ve věci nesprávně interpretovaly vztah mezi jím a
poškozenou a dovodily povinnost obviněného nepřevzít finanční prostředky od
kupujícího Z. H. s tím, že převzetím byl spáchán úmyslný trestný čin
zpronevěry. Podle názoru obviněného se skutku popsaného v obžalobě nedopustil a
jednal v souladu s pokyny poškozené M. V. Obviněný rovněž soudům obou stupňů
vytýká, že odmítly provést jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k určení
výše vzájemných pohledávek a závazků. Podle obviněného příbuzní poškozené
reagovali na celou situaci vědomě nepravdivými výpověďmi, přičemž obviněný se
domáhá podrobnějšího objasnění situace, za jaké byla podepsána kupní smlouva
dne 28. 3. 2000.
Existenci dovolacího důvodu tedy v uvedeném rozsahu obviněný shledává v tom, že
soudy činné dříve ve věci podle jeho mínění neprovedly dokazování v dostatečném
nebo v jím navrhovaném rozsahu, přičemž na základě provedených důkazů dospěly
soudy ke skutkovým zjištěním, která obviněný považuje za chybná.
Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve
zmíněném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní
kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, ale z jiných (pro sebe příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v
úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst.
1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné (odlišné)
skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším
odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen
některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují
jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat
ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze
úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a
druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací
soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst.
6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl
přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech
tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost
provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či
jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že
není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu
prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad
ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či
opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle
§ 265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněn Ing. Z. D., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a
vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale
předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, §
89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy
obviněný Ing. Z. D. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento
svůj názor dovozoval ve zmíněném rozsahu z odlišné verze skutkového
stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci
nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen
v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud
vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a
druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. Z. D. to pak znamená, že pro
dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný
dopustil jednání tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího
soudu, případně dále rozvedeno v jeho odůvodnění.
Podle nich obviněný Ing. Z. D. jako osoba oprávněná ke správě majetku poškozené
M. V. zprostředkoval prodej výše konkretizovaných nemovitostí kupujícímu Z. H.
a převzal od něj finanční prostředky jako zaplacenou kupní cenu, přičemž toto
převzetí samo o sobě odvolací soud nepovažoval za protiprávní. Takto převzaté
peníze patřící poškozené však obviněný nebyl oprávněn si nechat u sebe, ale měl
povinnost je vydat, což ovšem neučinil a ponechal si je, a to zčásti jako
odměnu za spravování majetku (co do výše však nesmluvenou) a zčásti jako úhradu
nákladů, které mu v souvislosti se spravováním tohoto majetku vznikly.
Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají těchto rozhodných
skutkových zjištění a provedeného dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného
dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, Nejvyšší soud k nim nemohl nijak
přihlížet a nemohly ani zpochybnit správnost právní kvalifikace skutků
jako trestných činů zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák.
Obviněný Ing. Z. D. dále ve svém dovolání uvedl, že se nedopustil neoprávněného
jednání (tj. přisvojení si finanční částky), kterého by se podle jeho názoru
dopustil, jen pokud by zatajil přijetí peněz nebo po vyúčtování své odměny a
náhrady nákladů odmítl vyplatit přeplatek.
Ani s touto argumentací se Nejvyšší soud neztotožnil. Zákonným znakem skutkové
podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. není okolnost, že
pachatel zatajil existenci či přijetí cizí věci, ale podstatné v této
souvislosti je především to, zda si pachatel neoprávněně přisvojil cizí
svěřenou věc. Stejně tak je nesprávný názor obviněného, pokud shledává případné
spáchání zmíněného trestného činu toliko v nevrácení přeplatku poté, co by si
odečetl z přijaté kupní ceny svoji odměnu a náhradu nákladů. Celá peněžní
částka, kterou obviněný přijal jako kupní cenu za prodej nemovitostí a měl ji u
sebe, byla totiž podle skutkových zjištění cizí věcí, s níž obviněný nebyl
oprávněn nakládat tak, jako kdyby šlo o jeho vlastní věc, takže ani nemohl z
převzatých peněz cokoli svévolně odečítat či strhávat, ale byl povinen peníze v
celé výši předat poškozené M. V. (srov. k tomu rozhodnutí pod č. 5/2002-II.).
Dovolací námitky obviněného, pokud jimi zpochybňuje tyto právní závěry, jsou
tudíž zjevně neopodstatněné. Na uvedeném konstatování nic nemění ani tvrzení
obviněného, podle kterého měl snahu urovnat s poškozenou a s jejími příbuznými
společné vztahy a vyúčtovat svoji činnost. Jestliže tuto snahu skutečně vyvinul
a k vyřešení sporných otázek, zejména pokud jde o jeho odměnu a uhrazení
vzniklých nákladů, nedošlo, měl obviněný postupovat při uplatnění svých nároků
v souladu s možnostmi, které mu dává právní řád. Místo toho však obviněný
využil skutečnosti, že má u sebe cizí věc (peníze), a bez dohody s druhou
stranou si sám určil výši odměny a náhrady nákladů, přičemž výslednou sumu si v
podstatě svévolně vyplatil z těchto cizích peněz. Tím jednoznačně překročil
meze svých oprávnění.
Obviněný Ing. Z. D. dále v rámci dovolací argumentace namítl, že jeho jednání
není pokryto zaviněním, a to ani eventuálním úmyslem. K tomu Nejvyšší soud
připomíná tvrzení obviněného, o které uvedený názor opírá, tedy že jednal v
souladu s pokyny poškozené, měl v úmyslu vrátit peníze poté, co bude zjištěno,
zda skutečně něco poškozené dluží, a nebyl tak srozuměn s tím, že si peníze
definitivně ponechá. Jak již bylo výše uvedeno, v dovolacím řízení je nutné
vycházet ze skutkového stavu, který zjistily soudy činné dříve ve věci a který
následně popsaly zejména ve skutkové větě výroku o vině rozsudku, resp. dále
rozvedly v odůvodnění rozhodnutí. Z takto vymezených rozhodných skutkových
okolností je potom v posuzované trestní věci zřejmé, že obviněný nejednal v
souladu s pokyny poškozené M. V., pokud si svévolně ponechal peněžní částku,
kterou přijal jako kupní cenu za prodej nemovitostí poškozené a nevydal ji.
Obviněný si uvedené peníze ponechal především jako svou údajnou odměnu a
náhradu nákladů za správu majetku poškozené, a to ve výši, kterou si sám, bez
dohody s poškozenou stanovil. Toto zcela záměrné jednání tedy rozhodně nesvědčí
o tom, že by snad obviněný zapomněl odevzdat převzaté peníze poškozené nebo
plnil její příkaz k zápočtu své odměny a náhrady nákladů, takže obviněný zjevně
neměl v úmyslu vydat peníze poškozené, ač tak byl povinen učinit. Za uvedených
okolností je tudíž závěr o úmyslném zavinění obviněného správný a jeho námitky
nejsou opodstatněné.
Obviněný Ing. Z. D. v dovolání rovněž odkázal na několik rozhodnutí Ústavního
soudu a Nejvyššího soudu, z nichž dovozuje nesprávnost hmotně právního
posouzení učiněného v této věci. Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné se všemi
podrobně v tomto odůvodnění zabývat, proto jen obecně uvádí, že nálezy
Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000, a ze dne 8. 11.
2001, IV. ÚS 564/2000, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999, sp.
zn. 4 Tz 54/99, ze dne 15. 7. 2004, 5 Tdo 388/2004, a ze dne 24. 11. 2004, 5
Tdo 1300/2004, sice v obecném smyslu řeší otázku spáchání trestného činu
zpronevěry podle § 248 tr. zák., ale vždy se detailněji zabývají určitými
aspekty, které se netýkají posuzované věci obviněného Ing. Z. D. (např.
možností přisvojení si uhrazených záloh na kupní cenu apod.). Pokud jde o nález
Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 469/02, na který obviněný v
první řadě poukazuje, v jeho obecných závěrech se považuje za nepřípustnou
praxe, podle které se standardní civilní vztahy řeší na úkor jednoho z
účastníků prostředky trestního práva a tímto způsobem dochází k porušení
rovnoprávného postavení osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů
veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení článku 1 Listiny základních
práv a svobod a článku 1 Ústavy České republiky. Současně ovšem nelze
přehlédnout, že trestní právo je ovládáno zásadou, podle níž žádný trestný čin
nesmí zůstat bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena legali), která
vyjadřuje myšlenku neodvratnosti trestního postihu v případě spáchání trestného
činu. Ve vztahu k projednávané věci lze z uvedené zásady dovodit, že i kdyby k
naplnění zákonem stanovených znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry
podle § 248 tr. zák. došlo jednáním obviněného v rámci soukromoprávních vztahů,
které jsou založeny na rovnoprávném postavení jejich účastníků, tato skutečnost
sama o sobě neznamená nutnost rezignace na trestní postih obviněného. Takový
postih pak není podmíněn ani požadavkem, aby poškozená využila k nápravě
protiprávního stavu jen možností daných soukromým právem a aby prostředky
trestního práva iniciovala teprve tehdy, pokud by jiné možnosti byly neúspěšné.
I v tomto rozsahu Nejvyšší soud shledal námitky obviněného zjevně
neopodstatněnými.
Obviněný Ing. Z. D. tak svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., jak
správně rozhodl v napadeném rozsudku Krajský soud v Ostravě – pobočka v
Olomouci, tudíž právní posouzení skutků, jejichž spácháním byl obviněný uznán
vinným, je správné, odpovídá zákonu a není zatíženo vadami, které mu vytýká
dovolání obviněného.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný Ing. Z. D. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však
jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností
mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto
námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými,
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně
neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který
lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu
dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních
stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §
265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší
soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 15. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y