5 Tdo 735/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6.
2005 o dovolání obviněného R. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 9. 2. 2005, sp. zn. 8 To 619/2004, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 T
59/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 42 T 59/2004,
byl obviněný R. R. uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1,
2 tr. zák. a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. jako
zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil
tím, že dne 15. 5. 2004 v době kolem 17.00 hod. na přesně nezjištěném místě v
obvodu hl. města P. předal mladistvé D. B., drogu – pervitin, kterou si
jmenovaná aplikovala formou šňupnutí do nosní dírky, posléze kolem 23.30 hod.
ji odvezl do hotelu S. v P. v ul. N. F., kde opětovně předal jmenované drogu –
pervitin, kterou si shodným způsobem aplikovala, a v důsledku dobrovolného
požití této drogy, která je uvedena v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. jako
látka psychotropní, se poškozená dostala do takového stavu, že nebyla schopna
klást odpor a obviněný ji přiměl dvakrát k pohlavnímu styku, a tohoto jednání
se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24.
září 1991, sp. zn. 31 T 16/91, který nabyl právní moci dne 27. 11. 1991,
odsouzen mimo jiné pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání 6 let, který vykonal dne 27. 8. 2001.
Za tyto trestné činy byl obviněný R. R. podle § 241 odst. 2 tr. zák. za
použití § 42 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2
písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. R. odvoláním, o kterém
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d),
odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3
písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestnými
činy znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. zák. a nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zák., kterých se dopustil tím, že dne 15. 5. 2004 v době kolem 17.00 hod. na
přesně nezjištěném místě v obvodu hl. města P. předal mladistvé D. B., drogu –
pervitin, kterou si jmenovaná aplikovala formou šňupnutí do nosní dírky,
posléze kolem 23.30 hod. ji odvezl do hotelu S. v P. 1 v ul. N. F., kde
opětovně předal jmenované drogu – pervitin, kterou si shodným způsobem
aplikovala, a v důsledku dobrovolného požití této drogy, která je uvedena v
příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. jako látka psychotropní, se poškozená
dostala do takového stavu, že nebyla schopna klást odpor a obviněný ji přiměl
dvakrát k pohlavnímu styku. Za tyto trestné činy pak obviněného R. R. odsoudil
podle § 241 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 6 roků a pro výkon tohoto trestu jej zařadil podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 8 To
619/2004, podal obviněný R. R. prostřednictvím obhájce JUDr. P. T. dovolání z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci jeho odůvodnění
nejprve zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení v jeho věci a poté
namítl, že soud nedostatečně posoudil přítomnost násilí v jednání obviněného, a
proto ve skutečnosti nedošlo k naplnění jednoho z obligatorních znaků
skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. Tento
nedostatek obviněný vyvodil z toho, že poškozená D. B. si předmětnou drogu
vzala sama a nikoli v absolutní nevědomosti o jejích účincích, protože sama v
průběhu trestního řízení uvedla, že již měla s drogami zkušenosti. Navíc i
několik hodin předtím s obviněným předmětnou drogu okusila, jak je ostatně
uvedeno i ve výroku o vině, takže měla velmi bezprostřední povědomost o
konkrétních účincích pervitinu na její osobu a závěr odvolacího soudu o tom, že
obviněný vyvolal u poškozené lstí stav bezbrannosti, je nesprávný.
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný též zpochybnil
závěry soudu, které tento soud vyvodil ze znalecké expertízy ohledně nálezu
předmětné drogy v moči poškozené. V neposlední řadě dovolatel vytkl odvolacímu
soudu, že tento nesprávně posoudil míru nebezpečnosti jednání obviněného pro
společnost, neboť v daném případě byla droga obstarána v množství jednoho
igelitového pytlíčku, což potvrdila i sama obviněná. V souvislosti s tímto měl
podle obviněného odvolací soud přihlédnout ke skutečnosti, že obstarání takové
látky v popsaném množství pro svou potřebu by zřejmě bylo podle § 187a tr. zák.
beztrestné, což mělo být zohledněno právě při úvaze o naplnění materiální
stránky trestného činu spočívajícího v neoprávněném opatření
psychotropní látky poškozené jako osobě mladší 18 let.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil
tímto dovoláním napadený výrok rozsudku Městského soudu v Praze, a to z důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na něj navazující
výroky o vině a trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do projednání věci a
vynesení rozhodnutí Nejvyššího soudu k předmětnému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro
odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu
shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné,
bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně
a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože
dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší
soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený
dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se
Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný R. R. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že
právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Na základě
dovolání podaného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné
na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost
skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V rámci své první právně relevantní námitky dovolatel uvedl, že jeho konkrétní
jednání ve vztahu k poškozené nelze považovat za lest, kterou by obviněný
poškozenou uvedl do stavu bezbrannosti, jelikož tato si drogu vzala sama a
dobrovolně a z předchozí zkušenosti s touto drogou minimálně přímo v
přítomnosti obviněného již mohla znát konkrétní účinky pervitinu na její osobu.
Proto dovolatel v souvislosti s tím poukázal na nedostatek prvku násilí ve
smyslu § 89 odst. 6 tr. zák. v jeho jednání a dovodil, že nebyla naplněna
skutková podstata trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., neboť
je nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že u poškozené lstí vyvolal stav
bezbrannosti.
Trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo násilím
nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému
obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti
jiného. Podle odstavce 2 téhož zákonného ustanovení bude pak potrestán
pachatel, který spáchá čin uvedený v odstavci 1 na osobě mladší než osmnáct
let.
Podle § 89 odst. 6 tr. zák. je trestný čin spáchán násilím i tehdy,
je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti
lstí.
Podle názoru Nejvyššího soudu je vhodné výše uvedené skutečnosti ve vztahu k
námitce obviněného upřesnit dále v tom směru, že za lest je nutno považovat
vyvolání omylu u jiné osoby nebo využití omylu této osoby s úmyslem dosáhnout
nějakého cíle, např. pohlavního styku s jiným nebo poškození jiného. Jak
Nejvyšší soud zjistil z přiloženého spisového materiálu, s uvedenou námitkou
dovolatele, týkající se nemožnosti považovat jeho jednání za lest, kterou by
poškozenou uvedl do stavu bezbrannosti, se již v průběhu předchozího řízení v
dostatečné míře zabývaly a vypořádaly soudy obou instancí. Zejména odvolací
soud v odůvodnění svého rozsudku na straně 8 především věnoval značnou
pozornost konkrétnímu naplnění pojmu lest jednáním obviněného, které správně
spatřoval ve skutečnosti, že obviněnému bylo prokázáno, že při opakovaném
podávání drogy – pervitinu nezletilé poškozené byl od počátku svého jednání
veden úmyslem mít s poškozenou z její strany nedobrovolný pohlavní styk ve
formě soulože, tedy ji znásilnit, neboť jak sám nejednou uvedl ve svých
výpovědích v přípravném řízení i v řízení před soudem, velmi dobře znal účinky
aplikace předmětné drogy na svou osobu v oblasti sexuální aktivity a měl
zkušenosti s týmž účinkem na své případné intimní partnerky. Pokud tedy nabídl
poškozené zmíněnou drogu k aplikaci, pak to učinil se záměrem, aby v poškozené
navodil stejné rozpoložení, popřípadě aby i přes její odpor, který díky
aplikované droze nemohl být nijak výrazný, což si obviněný musel vzhledem ke
svým zkušenostem uvědomovat, ji snáze přiměl k jím požadovaným sexuálním
aktivitám. Jak dále odvolací soud shodně s názorem soudu nalézacího uvedl, v
tomto jeho jednání je nutno spatřovat lest, za jejíž pomoci obviněný využil
nezkušenosti nezletilé poškozené, která do té doby s drogami pouze občas
experimentovala. Touto lstí – nabídkou s následnou aplikací předmětné drogy -
uvedl obviněný poškozenou do stavu bezbrannosti, kterýmž se rozumí mimo jiné i
stav silného omámení narkotikem nebo jinou návykovou látkou, kdy osoba není v
důsledku tohoto stavu schopna účinné obrany proti jednání pachatele (srovnej
např. rozhodnutí č. 43/1994 – II. Sb. rozh. tr.). Účinek drogy v tomto případě
byl zesílen jejím opakovaným podáním nezletilé poškozené. V tomto stavu pak
obviněný na poškozené vykonal soulož. S těmito závěry soudů obou stupňů se
Nejvyšší soud plně ztotožnil a je nutno je považovat za správné a úplné.
Druhé právně významné pochybení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud ve
vztahu k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních
látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. neposoudil míru
nebezpečnosti činu pro společnost v souvislosti s množstvím obstarané látky,
neboť v daném případě byla droga obstarána v množství jednoho igelitového
pytlíčku, a obviněný zdůraznil, že v případě obstarání takového množství
drogy pro svou vlastní potřebu by bylo jeho jednání ve smyslu § 187a tr. zák.
zřejmě beztrestné.
Trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů
podle § 187 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze,
vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro
jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou
nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Podle odstavce 2 písm. b) § 187
tr. zák. bude pachatel potrestán, jestliže spáchá takový čin vůči osobě mladší
než osmnáct let.
Nejvyšší soud považuje za potřebné k tomu uvést, že podle § 3 odst. 4 tr. zák.
je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného
zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky,
okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a
jeho pohnutkou. V konkrétním případě dovolatele nebylo možno v této
souvislosti opomenout, že předmětná droga byla obviněným opatřena se záměrem,
aby jejím prostřednictvím obviněný uvedl poškozenou do takového stavu (stavu
bezbrannosti), ve kterém by mu nekladla větší odpor, a poté ji znásilnil.
Zmíněnou a ve výroku o vině specifikovanou drogu navíc obviněný nabídl k
aplikaci osobě výrazně mladší osmnácti let (poškozené bylo 16 roků), a to
přesto, že mu byly velmi dobře známy její účinky na lidský organismus, nehledě
k tomu, že v případě znásilnění osoby mladší 18ti let šlo stejně jako u
trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a
jedů o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, vyjadřující
prostřednictvím kvalifikované skutkové podstaty vyšší typový stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost. Právě z hlediska těchto okolností a ve
spojení se spáchaným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. zák.
je nutno posuzovat množství drogy, obviněným držené a předávané nezletilé
poškozené, za natolik pro společnost nebezpečné, že zde je třeba shledat vyšší
stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného ve smyslu ustanovení §
88 odst. 1 tr. zák. a nelze tuto situaci přirovnat k držení drogy pro
vlastní potřebu podle § 187a tr. zák., jak to činí obviněný ve svém dovolání. V
této souvislosti je třeba také připomenout, že obviněný naplnil formálně
okolnosti zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. a jeho jednání
takto nebylo posouzeno právě vzhledem k okolnostem vztahujícím se k
materiálnímu znaku vymezenému v § 41 odst. 1 i. f. tr. zák. K dalšímu
snižování trestních sazeb ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. však již s
přihlédnutím k podrobně rozebraným okolnostem případu neshledal odvolací soud
podmínky a s tímto závěrem se zcela ztotožňuje i Nejvyšší soud.
Z těchto náležitě rozvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že shora
vymezené námitky dovolatele nejsou opodstatněné. Nejvyšší soud s ohledem na
všechny argumenty uvedené výše považuje právní posouzení skutku popsaného ve
výroku napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 8
To 619/2004, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 11.
2004, sp. zn. 42 T 59/2004, jako trestných činů znásilnění podle § 241 odst. 1,
2 tr. zák. a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů
podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., spáchaných obviněným R. R., za zcela
správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil
a náležitě zvážil všechny otázky a skutečnosti pro dané právní posouzení
podstatné. S jeho závěry se v podstatě ztotožnil i soud druhého stupně jako
soud odvolací, který v rámci řízení o odvolání po řádném a důkladném
přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně sice zrušil odvoláním napadené
rozhodnutí a následně při nezměněném skutkovém zjištění rozhodl znovu a uznal
obviněného vinným týmiž trestnými činy jako nalézací soud, avšak bez posouzení
osoby obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr.
zák. V důsledku toho mu přiměřeně také snížil nepodmíněný trest odnětí svobody.
Současně se soud druhého stupně bez pochybností a logicky vypořádal s
námitkami obviněného, uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání, po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami
uplatněnými v odvolání a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací
soud, jakož i z přiloženého spisového materiálu je patrné, že rozhodnutí
dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť
většina vznesených námitek dovolatele byla jednoznačně a bez pochybností
vyvrácena již v rámci řízení před soudem nalézacím a odvolacím, přičemž
zbývající část výtek směřujících proti napadeným rozhodnutím shledal Nejvyšší
soud nedůvodnými. Z těchto uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k
závěru, že jde v případě dovolání obviněného R. R. o dovolání zjevně
neopodstatněné, neboť v zásadě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v
řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy
obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil v souladu s § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.