5 Tdo 747/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10.
října 2002 o dovoláních, která podali obvinění M. K., F. K., R. K., P. M., M.
K. a M. F., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2002, sp. zn.
10 To 44/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Plzní pod sp. zn. 3 T 7/2001, t a k t o :
I. Dovolání, která podali obvinění M. K., F. K., R. K., P. M. a M. F., se podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t a j í .
II. Dovolání obviněného M. K. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 3 T 7/2001, byli
obvinění M. K., F. K., P. M. a M. F. uznáni vinnými trestným činem loupeže
podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2
tr. zák, obvinění M. K., R. K., F. K., P. M. a M. K. uznáni vinnými trestným
činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák., obvinění M. K., P. M. a M. K. uznáni vinnými
trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a obvinění M. K., R. K.,
P. M. a M. K. uznáni vinnými trestným činem neoprávněného užívání cizí věci
podle § 249 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Uvedených trestných činů se obvinění dopustili jednáními popsanými pod body 1.
a 2. výroku o vině citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni.
Za spáchání těchto trestných činů byli podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití
§ 35 odst. 1 tr. zák. odsouzeni obviněný M. K. k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání 10 roků, obviněný F. K. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8
roků, obviněný R. K. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 a půl roku,
obviněný P. M. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 a půl roku a
obviněný M. K. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, přičemž
uvedeným obviněným byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu držet a nosit jakoukoli střelnou zbraň na dobu 10 roků. Obviněný M. F.
byl podle § 234 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5
roků. Pro výkon uložených trestů odnětí svobody byli obvinění M. K. a P. M.
zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou, obvinění F. K., R. K. a M. K. do
věznice s ostrahou a obviněný M. F. do věznice s dozorem. Krajský soud v Plzni
dále podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. rozhodl o zabrání věcí vyjmenovaných
ve výroku shora citovaného rozhodnutí a současně rozhodl i o návrhu poškozené
Č. o. b., a. s., na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podali všichni jmenovaní
obvinění odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2002, sp.
zn. 10 To 44/02, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. Opis usnesení
odvolacího soudu byl doručen všem obviněným i jejich obhájcům, stejně tak jako
příslušnému státnímu zastupitelství.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2002, sp. zn. 10 To 44/02,
napadli opět všichni obvinění dovoláním. Obviněný M. K. je podal
prostřednictvím obhájce JUDr. Z. P. dne 12. 9. 2002, s odkazem na dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Ke skutku popsanému pod
bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvádí, že se soudy dříve
činné ve věci řádným způsobem nevypořádaly s výpovědí svědkyně M. K. Kromě této
výpovědi, která navíc podle názoru obviněného svědčí v jeho prospěch, nebyl
opatřen žádný přímý a věrohodný důkaz, který by prokazoval jeho vinu.
Rozhodnutí soudů je tak podle obviněného založeno výhradně na výpovědi
obviněného P. M., který však v průběhu řízení svoji výpověď měnil. Obdobně k
jednání popsanému pod bodem 2. výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Plzni
obviněný M. K. uvádí, že zde byl uznán vinným jen na podkladě výpovědí
spoluobviněných F. K., P. M. a M. K., kteří rovněž své výpovědi měnili. Závěrem
proto shrnuje, že podle jeho názoru neexistuje žádný přímý a věrohodný důkaz o
jeho vině.
Obviněný M. K. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a přikázal tomuto soudu
věc znovu projednat a rozhodnout, eventuálně aby po zrušení napadeného
rozhodnutí sám rozhodl tak, že obviněného M. K. zprostí obžaloby ze spáchání
skutku uvedeného pod bodem 1. a částečně i bodem 2. výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně a uzná ho vinným toliko trestným činem nedovoleného
ozbrojování podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
Obviněný F. K. podal dovolání dne 10. 9. 2002 prostřednictvím obhájce JUDr. J.
S. Odkazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a
uvádí, že Vrchní soud v Praze nepostupoval správně, když se ve svém usnesení
nedostatečně vypořádal s námitkami, které mu byly předloženy v odvolání. Z
vyšetřujících orgánů ve spojení s úkony prováděnými kriminální policií mohl
vést ke zkresleným výpovědím a později při hodnocení těchto výpovědí skutečně k
závěrům, ke kterým následně dospěly soudy dříve činné ve věci. Neměly být proto
podle názoru obviněného zamítnuty návrhy na doplnění dokazování výslechem
příslušníků kriminální policie, naopak po jejich provedení mohlo být zjištěno,
že obviněný měl ve svých tvrzeních pravdu. Obviněný doplňuje, že jeho odsouzení
závisí na výpovědích spoluobviněných, které nejsou jednotné a zcela přesvědčivé.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v
Praze i předchozí rozsudek Krajského soudu v Plzni a přikázal Krajskému soudu v
Plzni věc znovu projednat a rozhodnout.
Dne 18. 9. 2002 podal prostřednictvím obhájce Mgr. Z. P. dovolání obviněný R.
K. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvádí, že
Vrchní soud v Praze přešel skutečnost, že Krajský soud v Plzni nevyhověl jeho
návrhu na doplnění dokazování výslechem příslušníků kriminální policie. Podle
názoru obviněného následkem toho došlo k chybnému hmotně právnímu posouzení.
Domnívá se, že ve věci dříve činné soudy neměly dostatek důkazů k tomu, aby
mohly jeho jednání posoudit jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 tr.
zák. spáchaný násilím či pohrůžkou bezprostředního násilí a jako členem
organizované skupiny, když žádný z provedených důkazů o tom nesvědčí, a
obviněný setrvává na stanovisku, že se předmětného skutku nedopustil. Podle
názoru obviněného stejně tak nebylo prokázáno, že by se zmocnil cizího vozidla
s úmyslem je přechodně užívat.
Obviněný závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v
Praze ve smyslu § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil a v souladu s ustanovením § 265l
odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný P. M. podal dovolání dne 17. 9. 2002 prostřednictvím obhájce JUDr. J.
A., a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Obviněný především reprodukuje své odvolání a závěry Krajského soudu v Plzni a
dále uvádí, že pokud nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování
výslechem příslušníků kriminální policie, došlo k nesprávnému právnímu
posouzení skutku uvedeného pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně (v dovolání nepřesně uváděno pod bodem 1. rozhodnutí soudů obou stupňů).
Následně obviněný P. M., ačkoli podává dovolání proti usnesení Vrchního soudu v
Praze, poněkud nepřesně navrhuje, „aby Nejvyšší soud zrušil výrok uvedený pod
bodem 1.“, tedy nutně rozsudku Krajského soudu v Plzni, a současně celý výrok o
trestu mimo výroku o trestu zákazu činnosti a aby přikázal tomuto soudu věc v
naznačeném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Dne 11. 9. 2002 podal prostřednictvím obhájkyně JUDr. H. P. dovolání obviněný
M. K. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
především nesouhlasí s tím, že byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §
234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť podle obžaloby byl skutek kvalifikován
podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. a obviněný nebyl upozorněn na možnost změny
právní kvalifikace. Obviněný se dále domnívá, že skutek měl být posouzen jen
jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., protože skutková
zjištění neumožňují jeho jednání posoudit jako spáchané členem organizované
skupiny, on sám nevěděl, že nějaká taková akce je organizovaná, pouze pomáhal
kamarádovi. Podle názoru obviněného bylo také zkráceno jeho právo na obhajobu
zamítnutím návrhu na doplnění dokazování výslechem pracovníků kriminální
policie. Současně uvádí, že nesouhlasí s uloženým trestem odnětí svobody v
trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou, který se mu jeví
nepřiměřeně přísným zejména ve srovnání s trestem uloženým spoluobviněnému M.
F., neboť se k svému jednání doznal, což mělo být zohledněno při stanovení
druhu a výměry trestu.
Závěrem obviněný M. K. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni a
přikázal tomuto soudu znovu věc projednat a rozhodnout.
Obviněný M. F. podal dovolání dne 4. 9. 2002 prostřednictvím obhájkyně JUDr. V.
B. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvádí, že
ve věci dříve činné soudy nesprávně užily ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák.,
neboť čin nespáchal, a to ani společným jednáním s dalšími osobami. Obviněný
dále poukazuje na skutečnost, že spoluobviněný P. M. popřel pravdivost své
dříve poskytnuté výpovědi, která ho usvědčovala, a upozorňuje i na rozpory,
které se podle jeho názoru v této výpovědi objevují. Současně obviněný M. F.
poukazuje na to, že od počátku řízení popírá jakoukoli spoluúčast na předmětném
trestném činu a tomu podle něj přisvědčují i provedené důkazy.
Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního
soudu v Praze, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni pod bodem
1. výroku o vině a v návaznosti na to i ve výroku o trestu a o náhradě škody a
aby podle § 265l tr. řádu přikázal věc Krajskému soudu v Plzni znovu projednat
a rozhodnout.
Nejvyšší státní zastupitelství se do rozhodnutí Nejvyššího soudu k podaným
dovoláním nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda
dovolání obsahují všechny obsahové a formální náležitosti, zda byla podána včas
a oprávněnými osobami a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného
rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud
dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního
soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněných
M. K., F. K., R. K., P. M., M. K. a M. F. proti rozsudku, jímž byli uznáni
vinnými a byl jim uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti
takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podali
obvinění prostřednictvím svých výše jmenovaných obhájců, byla proto podána
osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání
dovolání došlo u Krajského soudu v Plzni ve výše uvedených dnech, tj. v místě a
ve lhůtách podle § 265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Všichni obvinění
s výjimkou P. M. odkazují na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný P. M. odkazuje
na důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o
postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném
zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky
pro takové rozhodnutí. Obviněný M. K. spolu s dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu odkazuje i na důvod podle písm. k) téhož ustanovení,
tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
V rámci konkretizace dovolacích důvodů potom obviněný M. K. v dovolání namítá,
že se soudy dříve činné ve věci nevypořádaly s rozhodující svědeckou výpovědí,
případně výrok o vině opřely o výpověď spoluobviněných, kteří ji v průběhu
řízení měnili. Neexistuje tak podle jeho názoru o jeho vině žádný přímý a
věrohodný důkaz. Existenci uplatněných dovolacích důvodů proto obviněný
spatřuje v učiněných skutkových zjištěních, která považuje za nesprávná.
Obviněný F. K. shledává dovolací důvod v tom, že nebyla připuštěna možnost
dalších důkazů, které by mohly prokázat, že měl ve svých tvrzeních pravdu. Jeho
odsouzení proto závisí toliko na výpovědích spoluobviněných, které nejsou
jednotné a přesvědčivé. Obviněný F. K. tak shodně spatřuje podstatu existence
uplatněného dovolacího důvodu ve skutkových zjištěních, která považuje za vadná.
Obdobně obviněný R. K. považuje skutkový stav za nedostatečně zjištěný, neboť
nebylo vyhověno návrhu na doplnění dokazování výslechem příslušníků kriminální
policie. Uvádí, že ve věci dříve činné soudy neměly dostatek důkazů jeho
jednání posoudit jako trestný čin, přičemž za výchozí považuje skutečnost, že
se skutku nedopustil.
I obviněný P. M. namítá pochybení spočívající v nepřipuštění důkazu výslechem
příslušníků kriminální policie, tedy i on považuje skutkový stav za
nedostatečně zjištěný.
Obviněný M. K. také poukazuje na pochybení vzniklé z důvodu neprovedení dalšího
důkazu, tedy v tomto rozsahu shledává skutkový stav nedostatečně zjištěným.
Současně namítá i pochybení spočívající v tom, že nebyl upozorněn na možnost
změny právní kvalifikace projednávaného skutku, čímž mělo být zkráceno jeho
právo na obhajobu. Dále uvádí, že skutek měl být posouzen jako trestný čin
loupeže pouze podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť pro použití kvalifikované
skutkové podstaty je neodůvodněné. Nesouhlasí ani s druhem a výměrou trestu.
Obviněný M. F. také namítá nesprávné právní posouzení skutku, ale podstatu této
nesprávnosti spatřuje v tom, že čin nespáchal. Uvádí, že od počátku popíral
jakoukoli spoluúčast na trestném činu, čemuž podle jeho názoru svědčí i důkazy.
Rovněž tento obviněný shledává vadu v chybně zjištěném skutkovém stavu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, všichni obvinění, s výjimkou obviněného M. K.,
napadají výlučně skutková zjištění učiněná v předmětné trestní věci soudem
prvního a druhého stupně. Ač všichni shodně uvádí, že prostřednictvím shora
citovaných námitek spočívajících zejména v poukazu na nepřesvědčivost a
nejednotnost svědeckých výpovědí a na nepřipuštění dalších důkazů napadají
právní posouzení skutku, jedná se ve skutečnosti především o zpochybňování
zjištěného skutkového stavu, neboť v tom je obviněnými spatřováno výchozí
pochybení. Posouzení, zda jsou či nejsou provedené důkazy přesvědčivé nebo zda
mají být či nemají být provedeny důkazy další, je totiž právě přezkumem již
zjištěného a ustáleného skutkového stavu.
Dovolání je však mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž
v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat,
popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu). Dovolací soud proto není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu, který
je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a který s výjimkou obviněného P.
M. ostatní obvinění uplatnili, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým
zjištěním, jež ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci
jmenovaných obviněných to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující
skutkové zjištění, podle něhož obvinění spáchali skutek tak, jak je uvedeno v
rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i
odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr
vyjádřený v posouzení skutku jako trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1,
2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák, loupeže
podle § 234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2
tr. zák., nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci
podle § 249 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Rozhodnutí napadenému dovoláními obviněných tedy ve skutečnosti není vytýkáno
nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení,
proto jimi uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není
dán. Obvinění totiž s výjimkou části dovolání obviněného M. K. nezpochybňují
právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání
zaměřují výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem
pro příslušné právní posouzení skutku, resp. brojí proti tomu, že tato skutková
zjištění nejsou správná nebo nejsou úplná. Samotná skutková zjištění, přestože
mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotě právní posouzení,
ani hodnocení důkazů provedené soudy prvního a druhého stupně, na jehož
podkladě byl skutkový stav zjištěn, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím
řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Obviněný M. K. v dovolání spolu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu uplatnil i důvod podle písm. k) téhož ustanovení, s odkazem na nějž lze
(po novele provedené zákonem č. 200/2002 Sb.) napadnout rozhodnutí, v kterém
chybí některý výrok nebo je neúplný. Ve svém dovolání však obviněný žádnou
konkrétní námitku týkající se neúplnosti výroku neuvádí. Tvrzení tohoto
obviněného napadají toliko zjištěný skutkový stav, přičemž k takovým argumentům
se Nejvyšší soud vyjádřil již výše a v lze proto na uvedené plně odkázat.
Obviněný P. M. napadl usnesení Vrchního soudu v Praze s odkazem na důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o postoupení věci
jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního
stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové
rozhodnutí. K žádnému z uvedených rozhodnutí však ve vztahu k obviněnému P. M.
v předcházejícím řízení nedošlo a obviněný ani žádné konkrétní námitky v tomto
smyslu nepředkládá. Vzhledem k tomu, že se v rámci odůvodnění dovolání obviněný
zmiňuje i o tom, že rozhodnutí ve věci dříve činných soudů spočívá na
nesprávném právním posouzení, přezkoumal Nejvyšší soud podání obviněného P. M.
i z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný
P. M. však – obdobně jako ostatní obvinění – vytýká neprovedení dalších
navržených důkazů, tedy namítá nedostatečně či nesprávně zjištěný skutkový
stav. Opětovně lze proto odkázat na shora popsané vyjádření Nejvyššího soudu k
argumentům směřujícím proti skutkovým zjištěním.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaných dovoláních sice byly citovány
zákonné důvody podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to
podle § 265b odst. 1 písm. f), g) či k) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty
obsažené v dovoláních vycházejí z důvodů jiných, které podle zákona nejsou
dovolacími důvody. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly tvrzené
nedostatky ve skutkových zjištěních soudů činných ve věci, jejich hodnocení
provedených důkazů a nevyhovění návrhům na provedení důkazů dalších. Zde je
třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních
názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §
265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení
obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obvinění M. K., F. K., R. K., P. M. a M.
F. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonná ustanovení podali dovolání z jiného
důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu.
Obviněný M. K. uvádí ve svém dovolání shodně s ostatními obviněnými námitky,
kterými napadá zamítnutí návrhu na doplnění dokazování, tedy nedostatek
spatřuje ve zjištěném skutkovém stavu, současně však uvádí i námitky další.
Především tvrdí pochybení spočívající v tom, že nebyl upozorněn na možnost
změny právní kvalifikace. Takové pochybení, i pokud by skutečně existovalo,
nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, neboť samo o sobě nezpůsobuje nesprávné
právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Stejně tak
nenaplňuje ani žádný jiný dovolací důvod z taxativně uvedených v § 265b odst. 1
tr. řádu, a Nejvyšší soud proto dále zmíněnou námitku neposuzoval.
Obdobně nemůže být důvodem dovolání obecný nesouhlas obviněného s druhem a
výměrou uloženého trestu, pokud nejsou současně naplněny podmínky dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tzn. jestliže není uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest mimo trestní sazbu stanovenou
v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Taková
nesprávnost však v napadeném rozhodnutí není dána a obviněný ani její existenci
netvrdí, pouze se domáhá v rámci stanovení druhu a výměry trestu zohlednění
některých polehčujících okolností, což ovšem nemůže být důvodem dovolání a
Nejvyšší soud ani zde není oprávněn do uvedené problematiky v rámci řízení o
dovolání zasahovat.
Vedle zmíněných námitek obviněný M. K. ve svém dovolání napadá i právní
posouzení skutku, když tvrdí, že skutek popsaný v rozhodnutí soudu prvního
stupně pod bodem 2. výroku o vině, za který byl uznán vinným trestným činem
loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., měl být posouzen jako trestný
čin loupeže pouze podle § 234 odst. 1 tr. zák. Skutková zjištění podle jeho
názoru neodůvodňují možnost posoudit jeho jednání jako člena organizované
skupiny. To, že by byl členem takové skupiny, podle něj nepotvrdil žádný ze
spoluobviněných a tato skutečnost nebyla prokázána ani jinými důkazy; obviněný
přistoupil pouze na to, že pomůže kamarádovi.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že organizovanou skupinou se rozumí sdružení
alespoň tří osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy
sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a
koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu
a tím i nebezpečnost činu pro společnost. Členství může vzniknout i na základě
faktické účasti na činnosti sdružení, bez výslovného přijetí či přistoupení.
Organizovaná skupina může spáchat i pouze jeden trestný čin, nemusí se jednat o
dlouhodobý svazek (srov. zejména rozhodnutí pod č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb.
rozh. tr.). Jak dále vyplývá ze skutkového stavu, který byl v předmětné trestní
věci podkladem pro rozhodnutí a který je vyjádřen především ve skutkové větě
rozsudku soudu prvního stupně, lze konstatovat, že všechny požadované znaky pro
kvalifikaci skupiny obviněných jako organizované skupiny byly naplněny. Pokud
jde o konkrétní účast obviněného M. K., není významné, jaká byla původní
představa o jeho pomoci kamarádovi. Rozhodující je, že k jednání, kterým byl
předmětný trestný čin spáchán, přistoupili obvinění po předchozí dohodě a
nadále v něm plánovitě pokračovali. Nejpozději v tom okamžiku se obviněný M. K.
stal členem organizované skupiny, na jejíž činnosti se během skutku fakticky
podílel. Ozbrojil se, účastnil se získání vozidla i následného vniknutí do
banky a dalších úkonů. Jak také vyplývá ze zjištěného skutkového stavu,
neprojevil žádnou námitku vůči dalším obviněným v tom smyslu, že došlo z excesu
z předchozí dohody či z jeho představ, s kterým nesouhlasí.
Podrobné zdůvodnění, proč je třeba předmětné jednání obviněných kvalifikovat
jako jednání organizované skupiny, uvedl ve svém rozhodnutí i Krajský soud v
Plzni jako soud prvního stupně a následně i Vrchní soud v Praze jako soud
odvolací.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný M. K. podal dovolání proti
rozhodnutí, které nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, a nedošlo proto k naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání tohoto obviněného bylo
částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím
důvodem podle naposledy citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky
Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými. Jde přitom o
závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo
třeba opatřovat další vyjádření dovolatele nebo dokonce doplňovat řízení důkazy
podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Protože obvinění M. K., F. K., R. K., P. M. a M. F. podali svá dovolání z
jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu,
Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl; obdobně protože
dovolání obviněného M. K. bylo shledáno zjevně neopodstatněným, Nejvyšší soud
je jako takové podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Podle § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl uvedená rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání,
aniž přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadených rozhodnutí nebo správnost
řízení jim předcházejícího.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 10. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y