5 Tdo 747/2011-18
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
28. 6. 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. K., proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 9 To 609/2010, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T
3/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný Ing. P. K. byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne
27. 9. 2010, sp. zn. 1 T 3/2010, uznán vinným přečinem neodvedení daně,
pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1
zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.
(dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil – zkráceně vyjádřeno –
tím, že jako statutární orgán, předseda představenstva obchodní společnosti
Česká rozvojová společnost, a. s., v době od ledna 2005 do října 2007
nezajistil odvody povinných plateb stržených z mezd zaměstnanců, které byl
zaměstnavatel jako plátce mzdy povinen odvést po jejich stržení za poplatníka,
a to vůči zde konkretizovaným oprávněným subjektům v celkové výši 919 733,- Kč.
Za tento přečin byl obviněnému Ing. P. K. uložen podle § 241 odst. 1
tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §
81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 3 roků. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo též rozhodnuto o
nároku na náhradu škody, který uplatnil Finanční úřad pro Prahu 9.
Citovaný rozsudek Okresního soudu Praha-západ napadl obviněný Ing. P.
K. odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 2011, sp. zn.
9 To 609/2010, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Dne 29. 3. 2011 podal obviněný Ing. P. K. prostřednictvím svého obhájce
proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy
nižších stupňů posoudily spáchaný skutek nesprávně jako přečin ve smyslu § 241
tr. zákoníku, přestože nebyly naplněny jeho zákonné znaky. Obviněný vytkl
soudům nižších stupňů, že se nezabývaly tím, zda měl příslušné finanční částky
k dispozici, a zda je tedy svým zaměstnancům skutečně srazil z jejich mezd. V
této souvislosti obviněný zdůraznil nedostatečný rozsah dokazování, protože
podle jeho mínění zejména soud prvního stupně neopřel závěr o sražených
zálohách na daň, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby o
odpovídající důkazy a odmítl doplnit dokazování znaleckým posudkem. Obviněný
též popřel, že by vydal pokyn k neodvedení uvedených povinných plateb, přičemž
poukázal na konkrétní období vymezené roky 2006 a 2007, v němž alespoň částečně
odváděl příslušné platby jejich oprávněným příjemcům.
Závěrem podaného dovolání tedy obviněný Ing. P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadená rozhodnutí a aby podle § 265m
odst. 1 tr. řádu sám rozhodl rozsudkem (aniž by však uvedl konkrétní způsob
takového rozhodnutí).
Nejvyšší státní zástupce k dovolání obviněného Ing. P. K. sdělil
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství
jen tolik, že s ohledem na obsah dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. P. K. podal
dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném
místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je
dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání
obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. P. K. opírá jeho existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že jeho
existenci lze dovodit pouze za předpokladu, jestliže skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku spočívá i v okolnosti, že rozhodná
skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný
skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to
platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které přichází v úvahu za
situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení
hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný Ing. P. K. však v podstatné části své argumentace nesouhlasí s
určitými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů,
nebo namítá jiné procesní vady, zejména pokud popírá některé rozhodné okolnosti
obsažené v popisu skutku, zpochybňuje způsob provádění důkazů a vytýká
nesprávný procesní postup soudů obou stupňů, které nevyhověly jeho návrhům na
doplnění dokazování. Obviněný tedy v uvedeném rozsahu dovozuje předpoklady pro
jiné právní posouzení svého jednání nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou
právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, ale jen z údajných procesních vad a z jiných (pro obviněného
příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §
265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel
vytýká nesprávné (resp. odlišné či neúplné) skutkové zjištění a zpochybňuje
výsledky provedeného dokazování. Dovolání není dalším odvoláním, ale je
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně
stanovené dovolací důvody. Proto také není možné podat dovolání ze stejných
důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat
jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak
ani přezkoumání správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím
účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací
soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli
rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud
nemůže posuzovat a zpochybňovat správnost skutkových zjištění, resp.
provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné
právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z
toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na
rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá
možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování
v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení
důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž
důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Navíc formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, který uplatnil obviněný Ing. P. K., znamená, že předpokladem jeho
existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní
posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z
důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního,
zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263
odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního
posouzení skutku, ale tento svůj názor částečně dovozoval z jiné verze
skutkového stavu, přičemž zpochybnil procesní postup soudů, který vedl ke
skutkovému zjištění, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci
hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých
procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených
jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d),
e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při
provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o
existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či
nikoli, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci
učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. P. K. to
pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož
se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsaný zejména ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedený v odůvodnění tohoto
rozhodnutí. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti
těchto rozhodných skutkových okolností a provádění či hodnocení důkazů, které
vedly k jejich zjištění, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu
podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Pokud jde o námitku obviněného Ing. P. K., v níž soudům nižších stupňů vytkl
neakceptování některých jeho důkazních návrhů, Nejvyšší soud uvádí následující.
V trestním řízení – stejně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze
na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů
provede. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České
republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž
je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že
soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je
potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost
návrhů na doplnění dokazování (viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 6. 12.
1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli
důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud
odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V
trestní věci obviněného Ing. P. K. se tak stalo, protože jak soud prvního
stupně (viz č. l. 379 trestního spisu), tak odvolací soud (viz č. l. 395
trestního spisu) odůvodnily, proč nevyhověly návrhům obviněného na provedení
dalších důkazů.
V návaznosti na uvedený výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu se pak Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami
obviněného Ing. P. K., jimiž obecně zpochybnil naplnění znaků přečinu
neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby
podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným. Takové námitky
obviněného sice do jisté míry odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale
Nejvyšší soud je nepovažuje za opodstatněné.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že trestní odpovědnost za přečin
neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby
podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku je možná jen za situace, když pachatel
skutečně srazil příslušné částky povinných plateb z mezd (případně z platů)
zaměstnanců, tj. měl je k dispozici, avšak neodvedl je oprávněným příjemcům a
následně je užil k jinému účelu nebo si je nadále ponechal ve své dispozici.
Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení prokázat (viz k tomu stále
použitelné rozhodnutí publikované pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění v posuzované věci popsaných ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný Ing. P. K. jako
předseda představenstva obchodní společnosti Česká rozvojová společnost, a. s.,
nezajistil odvedení příslušných plateb srážených z mezd zaměstnanců této
obchodní společnosti, a to v celkové výši 919 733 Kč. Ze spisových podkladů
zařazených na č. l. 108 až 114 trestního spisu je přitom zřejmé, že podle
vyúčtování daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních
požitků za období roků 2005 až 2007 skutečně došlo ke sražení této daně u
zaměstnanců jmenované obchodní společnosti a příslušný správce daně i vyčíslil
(viz č. l. 106 trestního spisu), v jaké výši nebyla daň z příjmů fyzických osob
ze závislé činnosti a z funkčních požitků za uvedená období odvedena
(zaplacena). Soud prvního stupně přečetl zmíněné listinné důkazy postupem podle
§ 213 odst. 1 tr. řádu a obviněný měl možnost se k nim vyjádřit (viz č. l. 370
trestního spisu). Takový postup soudu prvního stupně v otázce zjištění výše
sražených záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z
funkčních požitků za období roků 2005 až 2007, s nímž se v tomto směru
ztotožnil i odvolací soud, považuje Nejvyšší soud za dostatečný a v souladu s
citovanou judikaturou.
Nejvyšší soud pak nemá žádné pochybnosti ani v otázce možností a schopností
obchodní společnosti Česká rozvojová společnost, a. s., jejímž jménem v době
spáchání posuzovaného přečinu jednal obviněný Ing. P. K., odvádět za
zaměstnance také pojistné na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění. V
tomto směru soud prvního stupně s odkazem na výpověď svědkyně P. K. a zprávy
oprávněných subjektů (příjemců příslušných povinných plateb) jednoznačně
uzavřel, že příslušné částky odpovídající zmíněným povinným platbám byly
sráženy z mezd zaměstnanců obchodní společnosti Česká rozvojová společnost, a.
s. Přitom soud vycházel především z výpovědí obviněného i jmenované svědkyně
učiněných při výslechu v hlavním líčení konaném ve dnech 20. 7. 2010 a 27. 9.
2010, v němž se mimo jiné potvrdilo, že docházelo k výplatám mezd zaměstnanců,
byť od roku 2007 s určitými obtížemi. Soud prvního stupně i odvolací soud si k
vyřešení této otázky opatřily také vyjádření Okresní správy sociálního
zabezpečení Praha-západ (viz zejména č. l. 180 trestního spisu) a dotčených
zdravotních pojišťoven (viz č. l. 225 až 259 trestního spisu), z nichž je
zřejmá výše dlužného pojistného za zaměstnance obchodní společnosti Česká
rozvojová společnost, a. s. Proto podle názoru Nejvyššího soudu zde nevznikají
pochybnosti o tom, že v inkriminovaném období (tj. v letech 2005 až 2007) mohla
jmenovaná obchodní společnost odvádět i platby pojistného na sociální
zabezpečení a na zdravotní pojištění za její zaměstnance. Jak ostatně sám
obviněný uvedl ve svém dovolání, s ohledem na některé závazky vůči jednotlivým
dodavatelům obchodní společnost Česká rozvojová společnost, a. s., rozhodla o
dočasném zastavení odvodu příslušných plateb za její zaměstnance oprávněným
příjemcům a tento pokyn učinil obviněný zcela vědomě ve snaze dodržet jiné
závazky vůči ostatním věřitelům (viz č. l. 365 a 366 trestního spisu). Takové
tvrzení obviněného nijak nezpochybňuje použitou právní kvalifikaci a je v
souladu s doposud zjištěnými skutkovými okolnostmi, z kterých soudy nižších
stupňů vyvodily správné závěry o spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného
na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr.
zákoníku.
Trestní odpovědnost obviněného Ing. P. K. za tento přečin pak není vyloučena
ani závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 3
Tz 55/2000, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz
228/2001, což jsou rozhodnutí, jimiž obviněný argumentuje ve svém dovolání.
Pokud jde o první z nich, v něm se řešila nutnost opatření dostatečných
skutkových podkladů pro vyřešení otázky, zda a v jakém rozsahu byly sráženy a
neodváděny příslušné platby z mezd (platů) zaměstnanců a jaké důvody tomu
případně bránily. Jak ovšem vyplývá ze shora uvedeného, v nyní posuzované
trestní věci si soudy nižších stupňů opatřily k řešení těchto otázek všechny
potřebné skutkové podklady, a tak zde nebyly žádné pochybnosti o tom, které
platby nebyly odvedeny, v jakém rozsahu se tak stalo a za jaké období, kdo a
proč rozhodl o neodvedení těchto plateb. V druhém ze zmíněných rozhodnutí (v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001,
publikovaném pod č. T 297. ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) byl zaujat právní názor,
že není vyloučena trestní odpovědnost pachatele, který neodvedl příslušné
platby sražené z mezd (platů) zaměstnanců, i když tak učinil s poukazem na
špatnou hospodářskou situaci či na tzv. druhotnou platební neschopnost
zaměstnavatele. Úmysl pachatele lze v takovém případě dovozovat též z doby, po
kterou neplnil svou zákonnou povinnost k odvádění příslušných plateb, a z jeho
případných dalších aktivit a z nich vyplývajících zákonných povinností. V
každém případě je však zaměstnavatel, který má nějaké ekonomické či platební
potíže, povinen přizpůsobit své hospodaření též tomu, aby mohl dostát
povinnosti odvádět za zaměstnance platby daní a pojistného, popřípadě musí včas
ukončit ztrátové podnikání. V nyní posuzované trestní věci obviněného je přitom
zřejmé, že od roku 2005, kdy se obchodní společnost Česká rozvojová společnost,
a. s., ocitla v nepříznivém hospodářském stavu, obviněný upřednostňoval zájmy
svého podnikání před zájmem státu a dalších oprávněných subjektů na řádném
odvádění povinných plateb a v tomto jednání pokračoval až do roku 2007.
Nepříznivý hospodářský stav obchodní společnosti Česká rozvojová společnost, a.
s., nakonec vyústil v prohlášení konkursu na její majetek usnesením Krajského
soudu v Praze ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 36 K 8/2007. Obviněný tedy
prokazatelně a fakticky srazil zaměstnancům jmenované obchodní společnosti z
jejich mezd platby daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z
funkčních požitků, pojistného na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění
za uvedená období, avšak tyto platby použil do svého ztrátového podnikání,
ačkoli je měl ve skutečnosti odvést oprávněným příjemcům nebo již dříve ukončit
neúspěšné podnikání.
Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného Ing. P. K. uplatněné v
uvedeném směru za nedůvodné. Z příslušných skutkových zjištění formulovaných ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedených v jeho
odůvodnění lze totiž dospět ke spolehlivému závěru o tom, že obviněný naplnil
všechny znaky skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, jehož
spácháním ho uznaly vinným soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že
obviněný Ing. P. K. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 12. 1. 2011, sp. zn. 9 To 609/2010, dovolání, které sice částečně vycházelo
z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší
soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o
závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a
obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či
ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením
důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout
tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 6. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y