5 Tdo 762/2006-I.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2006 v
trestní věci obviněných P. T., a L. M., vedené u Okresního soudu v Příbrami pod
sp. zn. 3 T 125/2003, v řízení o dovolání obviněného P. T. proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 10 To 176/2005, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný L. M., n e b e r e d o v a z b y .
Obviněný P. T. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 10 To 176/2005,
jímž byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných P. T. a L. M. proti
rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 3 T 125/2003.
Usnesením ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 762/2006, rozhodl Nejvyšší soud o
podaném dovolání tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně obviněného P. T.
zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 10 To
176/2005. Protože důvod, pro který bylo učiněno toto rozhodnutí, prospíval i
spoluobviněnému, zrušil dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. s přiměřeným
použitím § 261 tr. ř. toto usnesení Krajského soudu v Praze i ohledně
obviněného L. M. Současně byla podle § 265k odst. 2 zrušena další rozhodnutí
na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu bylo Krajskému
soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vzhledem k tomu, že obviněný L. M. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl
uložen výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami, bylo nutné po
zrušení napadeného rozhodnutí rozhodnout o vazbě obviněného ve smyslu
ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. (ve znění zákona č. 200/2002 Sb.).
Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že v současném stadiu trestního řízení
není u obviněného dána konkrétní skutečnost vzbuzující důvodnou obavu ve smyslu
§ 67 písm. a) až c) tr. ř., tedy že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby
se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, že bude působit na dosud nevyslechnuté
svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných
pro trestní stíhání, nebo že by opakoval trestnou činnost, pro níž je stíhán. V
dosavadním trestním řízení nebyl obviněný ve vazbě a v průběhu dovolacího
řízení rovněž nenastala žádná skutečnost zakládající důvodnost vazby.
Nejvyšší soud proto rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný L.
M. nebere do vazby.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 17. srpna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: 265b/1g
Spisová značka: 5 Tdo 762/2006
Datum rozhodnutí: 17.08.2006
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
5 Tdo 762/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2006 o
dovolání podaném obviněným P. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
13. 9. 2005, sp. zn. 10 To 176/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 125/2003, t a k t o :
Z podnětu dovolání obviněného P. T., s e ohledně tohoto obviněného podle §
265k odst. 1 tr. ř. a ohledně obviněného L. M., podle § 265k odst. 1 tr. ř. s
přiměřeným použitím § 261 tr. ř. z r u š u j e usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 10 To 176/2005.
Současně se podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušují také další rozhodnutí na
zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Praze p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 3 T 125/2003,
byli obvinění P. T. a L. M. uznáni vinnými trestným činem poškozování věřitele
podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněnému P. T. byl podle § 256 odst. 4 tr. zák.
uložen trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle
39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému L. M. byl podle
téhož ustanovení za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí
svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o zrušení
trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 40 T
17/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2002,
sp. zn. 5 To 48/2001, v části týkající se obviněného L. M.. Rovněž byla zrušena
všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 229 odst. 1 tr. ř.
byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně usnesením ze dne 13. 9. 2005, sp.
zn. 10 To 176/2005, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obou
obviněných.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný P. T. dovoláním
podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Obviněný vyslovil přesvědčení, že ve skutku vymezeném v rozsudku nelze
spatřovat naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §
256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Uzavřením smlouvy o převodu obchodního
podílu může dojít toliko ke změně v osobě společníka a v žádném případě nemůže
dojít k následku v podobě zmaření uspokojení věřitele. Smlouvou o převodu aktiv
i pasiv pak byla převáděna aktiva i pasiva ve stejné výši, obviněný nebyl její
stranou a není zřejmá příčinná souvislost mezi jejím uzavřením a způsobením
následku. Stejně tak nelze hovořit o naplnění subjektivní stránky trestného
činu. Obviněný odkázal na důkazy provedené v řízení a především zpochybnil
hodnocení výpovědí spoluobviněného L. M. a svědků M. H. a JUDr. V., které
učinily soudy obou stupňů. Znalecký posudek z oboru ekonomika podle názoru
dovolatele trpí řadou nedostatků a právní posouzení skutku na něm založené je
nesprávné. Posudek nevypovídá o zmaření uspokojení věřitele ani z něj nelze
stanovit výši škody, která se pohybuje pouze v hypotetické rovině. Lze totiž
jen stěží zjistit, zda a v jakém rozsahu by byly pohledávky věřitelů vymoženy a
uspokojeny. Mnohé okolnosti podle vyjádření dovolatele vypovídají o
nedostatcích v podkladech, o něž znalec opřel své závěry, např. některé závazky
evidované znalcem jako neuhrazené byly buď zcela nebo zčásti uhrazeny. Znalec
také neztotožnil všechny pohledávky společnosti E. s.r.o. Výše pohledávek této
společnosti určená znalcem je tedy nepřesná. Na výkazu zisků a ztrát za rok
1997 není podpis dovolatele, nelze proto souhlasit se závěrem soudu, že musel
vědět o stavu společnosti E. spol. s r.o. a při uzavření smluv jednal v úmyslu
zkrátit své věřitele. Provedené důkazy byly nedůsledně hodnoceny a skutkový
stav věci byl nedostatečně zjištěn. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc k dalšímu
došetření do stadia „před zahájením trestního stíhání“, event. aby sám rozhodl
o zproštění obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §
265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru se
odvolací soud dostatečně zabýval věcnými výhradami obviněného a rozhodnutí není
zatíženo vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl,
aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v
neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v § 265a tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr.
ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný
dovolací důvod, označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze
považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je
zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Relevantní námitky
bylo možno věcně posoudit.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné
aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo
hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Námitky obviněného, podle
kterých ve skutku vymezeném v rozsudku nelze spatřovat naplnění objektivní
stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4
tr. zák., vytýkají nesprávnost právního posouzení skutku a z obsahového
hlediska odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Totéž platí také pro
námitky, podle kterých uzavřením smlouvy o převodu obchodního podílu může dojít
toliko ke změně v osobě společníka a není zřejmá příčinná souvislost mezi jejím
uzavřením a způsobením následku a podle kterých nebyla naplněna subjektivní
stránka trestného činu. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v
rozsahu uplatněných námitek a zjistil, že dovolání je zčásti důvodné.
Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr.
zák. se dopustí, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že
zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého
majetku a způsobí činem škodu velkého rozsahu, tj. škodu dosahující částky
nejméně 5.000.000,- Kč (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.). Z tzv. právní věty
výroku rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že dovolateli bylo kladeno za
vinu spáchání tohoto trestného činu tím, že zcizil část svého majetku. Majetkem
je přitom třeba rozumět souhrn všech majetkových hodnot (věcí, pohledávek a
jiných práv a penězi ocenitelných hodnot), z nichž lze dosáhnout uspokojení
pohledávky věřitele. Zcizení spočívá v tom, že pachatel převede svůj majetek
nebo jeho část na jinou osobu, např. prodejem s následným utracením získaných
peněžních prostředků, darováním, postoupením pohledávky apod., přičemž dlužník
v konečném důsledku za zcizenou majetkovou hodnotu neobdrží do majetku
použitelného k uspokojení pohledávky věřitele odpovídající protihodnotu vhodnou
k tomuto uspokojení. Soudní praxí bylo za daný trestný čin považováno jednání
spočívající v tom, že obviněný vložil majetek použitelný k uspokojení věřitele
do společnosti s ručením omezeným s vědomím, že vůči této společnosti nebudou
moci věřitelé své pohledávky uplatnit, protože na ni nepřevedl dluhy vůči nim a
jiný majetek dlužníka k uspokojení věřitelů nepostačoval (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000, publikované v
Soudních rozhledech č. 8/2000).
Předpokladem uznání viny trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst.
1 písm. a), odst. 4 tr. zák. není pouze jednoznačný závěr soudů ohledně výše
pohledávek věřitele vůči obviněnému, jejichž uspokojení bylo jeho jednáním
(alespoň částečně) zmařeno, ale i dostatečná specifikace majetku, který byl
obviněným (dlužníkem) zcizen a jeho reálné hodnoty z hlediska možností
uspokojení pohledávek věřitele. V tomto ohledu je nezbytnou podmínkou závěru o
vině daným trestným činem zjištění, že majetek zcizený obviněným by byl
způsobilý k uspokojení pohledávek poškozeného (v případě uznání viny zmařením
uspokojení pohledávek věřitele v plné výši) resp. alespoň jejich částečnému
uspokojení (v případě uznání viny částečným zmařením uspokojení věřitele).
Účetní hodnota zcizeného majetku přitom může, ale také nemusí, odpovídat jeho
reálné hodnotě. Výše škody u daného trestného činu je limitována jednak
hodnotou (výší) pohledávky, jejíž uspokojení je jednáním pachatele zmařeno
(dále jen ohrožené pohledávky), ale také hodnotou zcizovaného majetku. V
případě zcizení majetku nižší hodnoty než je hodnota ohrožené pohledávky, je
škodou hodnota zcizeného majetku, zatímco v případě zcizení majetku vyšší
hodnoty, než je výše ohrožené pohledávky, je škodou hodnota této pohledávky.
Soud zjišťující způsobenou škodu trestného činu poškozování věřitele podle §
256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. tedy musí kromě výše pohledávky, jejíž
uspokojení bylo jednáním obviněného zmařeno, zjistit také hodnotu majetku
zcizeného obviněným, a teprve poté může činit závěry ohledně výše škody
trestným činem způsobené. Není povinen tak učinit pouze v případě, že rozdíl v
hodnotě majetku a pohledávky je evidentní, i tento závěr však musí zdůvodnit
(např. v případě zcizení jediného majetku společnosti – nemovitosti v ceně
několika miliónů Kč bez náhrady, kterým bylo zmařeno splácení úvěru ve výši
200.000,- Kč – pouze tato částka představuje výši škody trestného činu
poškozování věřitele).
Podle výroku rozsudku okresního soudu se dovolatel trestného činu poškozování
věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. dopustil společně s
obviněným L. M. tím, že dne 18. 6. 1998 po předchozí dohodě v P. uzavřel
obviněný P. T. jako jednatel společnosti E., s.r.o. se sídlem P., smlouvu o
převodu 100% podílu na obviněného L. M. za současné změny obchodní firmy na
společnost E., s.r.o. se sídlem T., a téhož dne obviněný L. M. jako jednatel
společnosti E., s.r.o. uzavřel se společností E. P., s.r.o. se sídlem P., která
byla pro tento účel založena, smlouvu o převodu aktiv a pasiv, v důsledku čehož
byl majetek v hodnotě nejméně 19.037.619,- Kč ze společnosti E., s.r.o.
převeden na společnost E. P., s.r.o., původně téhož jednatele, aniž by za tento
majetek byla uhrazena kupní cena, přičemž obvinění jednali v úmyslu vyvést
majetek původního dlužníka do jiné společnosti téhož jednatele s cílem zkrátit
věřitele společnosti E., s.r.o., čímž zmařili uspokojení věřitelů a pohledávek
specifikovaných v citovaném výroku.
Z odůvodnění rozsudku okresního soudu (str. 22 a násl.) vyplývá, že podkladem
závěrů soudu o finanční situaci společnosti E., s. r.o. P. byl znalecký posudek
z oboru ekonomika vyhotovený Ing. A. B. a výpověď znalce v hlavním líčení. Soud
učinil zjištění (srov. též str. 24 rozsudku), podle kterého citovanou smlouvou
o převodu aktiv a pasiv došlo k převodu aktiv v celkové výši 19.037.619,- Kč a
pasiv v téže hodnotě. Na str. 25 rozsudku pak soud prvního stupně konstatoval,
že ze společnosti E. došlo k vyvedení aktiv ve zmíněné výši, aniž by došlo k
odpovídajícímu plnění ve prospěch této společnosti. Kromě pohledávek a
finančních prostředků došlo k vyvedení i movitého majetku v celkové hodnotě
6.769.229,- Kč, zatímco na společnost E. s.r.o. P. podle smlouvy přešly pouze
závazky ve výši 4.581.438,- Kč. V důsledku jednání obviněných tedy nemohli být
uspokojeni věřitelé uvedení ve výroku rozsudku, jejichž pohledávky dosáhly
částky 10.972. 545,46 Kč (viz str. 25 rozsudku).
Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení (str. 8) konstatoval, že
ze smlouvy o odkoupení aktiv a pasiv a jejich příloh vyplývá, že celou
transakcí byly ze společnosti E. s.r.o. P. vyvedeny přinejmenším stroje,
investice a majetek v celkové hodnotě 2.777.454,- Kč, dále finanční výpomoci a
zálohy a DPH ve výši 7.678.376,40 Kč. Již z toho je podle názoru soudu zřejmé,
že hodnota majetku, který obvinění ze společnosti E. s.r.o. P. zcizili, vysoce
překročila částku 5.000.000,- Kč, která je rozhodná pro právní kvalifikaci. Za
této situace bylo podle vyjádření krajského soudu zcela nadbytečné doplňovat
dokazování k bližšímu objasnění skutečnosti, zda další z položek zahrnutých
mezi aktiva, která převzala společnost E. s.r.o. P., byla pouze účetní hodnotou
či představovala skutečný majetek.
Z předchozí rekapitulace zjištění soudů nižšího stupně je zřejmé, že krajský
soud vyšel z odlišné (nižší) hodnoty majetku převedeného ze společnosti E.
s.r.o. P. než soud I. stupně. Zatímco předpokladem vyhlášení odsuzujícího
rozsudku okresním soudem byl závěr, že smlouvou popsanou ve výroku rozsudku
došlo k převodu aktiv v celkové výši 19.037.619,- Kč a pasiv v té samé hodnotě,
odvolací soud konstatoval, že předmětnou transakcí byly ze společnosti E.
s.r.o. P. vyvedeny přinejmenším stroje, investice a majetek v celkové hodnotě
2.777.454,- Kč a dále finanční výpomoci a zálohy a DPH ve výši 7.678.376,40 Kč,
tedy majetek v celkové hodnotě 10.455.830,40 Kč. Ve svých právních úvahách o
naplnění znaku škody velkého rozsahu tedy vycházel z odlišného skutkového
zjištění – rozdílné výše zcizeného majetku než soud prvního stupně a to o
nezanedbatelnou částku převyšující 8,5 miliónu Kč. Tuto změnu relevantních
skutkových závěrů však opominul vyjádřit ve výroku o vině resp. jeho změnou v
podobě zrušení rozsudku soudu prvního stupně a novým rozhodnutím ve smyslu §
259 odst. 3 tr. ř. Naopak na straně 4 usnesení odvolací soud označil skutkové
zjištění provedené soudem I. stupně za správné a dostačující. Přitom při
akceptaci hodnoty zcizeného majetku toliko ve výši 10.455.830,40 Kč (jak
vyplývá z rozhodnutí soudu druhého stupně) a hodnoty pohledávek věřitelů ve
výši 10.972.545,46 Kč by prvně uvedená částka představovala výši způsobené
škody.
Námitky posuzovaného dovolání tedy shledal Nejvyšší soud částečně důvodnými.
Krajský soud v napadeném rozhodnutí provedl fakticky změnu skutkových zjištění
odchylných od zjištění okresního soudu, aniž by svůj odlišný skutkový závěr
vyjádřil ve skutkové větě, které by pak odpovídala i právní věta. Okresní soud
při právním posouzení věci totiž vycházel z toho, že obvinění svým jednáním
„zmařili“ uspokojení pohledávek věřitelů. Naopak část odůvodnění usnesení
krajského soudu naznačuje skutkový závěr, jemuž by měla odpovídat právní věta,
že obvinění „částečně zmařili“ uspokojení pohledávek. Vzhledem k obsahu
usnesení krajského soudu je rovněž nejednoznačný závěr o naplnění znaku škody.
Jestliže výše škody tvoří jeden ze zákonných znaků kvalifikované skutkové
podstaty trestného činu, je z hlediska správného právního posouzení nezbytné
učinit jasné zjištění její výše a to alespoň v nejmenším rozsahu, tzv.
„nejméně“. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že toliko výrok
rozsudku má konstitutivní účinek, takže jeho nedostatky spočívající v absenci
skutečností vyjadřujících některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu
nelze napravovat v odůvodnění rozhodnutí (k tomu viz nález Ústavního soudu ze
dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02), jak by naznačovala dikce rozhodnutí
odvolacího soudu. Nelze taktéž pominout, že případná změna okolností rozhodných
pro určení výše škody by ve svém důsledku v případě patřičného promítnutí do
výroku o vině mohla znamenat pro obviněného příznivější okolnosti v rámci úvah
při ukládání trestu.
Dovolací námitka obviněného P. T. o absenci znaků objektivní stránky daného
trestného činu je tedy důvodná a Nejvyšší soud na jejím podkladě zrušil
napadené usnesení odvolacího soudu. Z tohoto důvodu by již bylo nadbytečné
zabývat se podrobně ostatními námitkami podaného dovolání. Nejvyšší soud však
považuje za vhodné uvést, že většinu námitek obviněného nebylo možné z
obsahového hlediska podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť spočívaly ve
zpochybnění aplikace nikoli hmotně právního ustanovení zákona, ale ustanovení
procesního. Jednalo se zejména o výtky k hodnocení výpovědí obviněného L. M. a
svědků a argumenty poukazující na nedostatky znaleckého posudku. Rozsah a
hodnocení důkazů je procesní činností soudu prováděnou podle příslušných
ustanovení trestního řádu a v dovolacím řízení se jí vzhledem ke stávajícímu
taxativnímu vymezení dovolacích důvodů nelze zabývat.
V případě námitky zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu pak
dovolací soud obviněnému nemohl přisvědčit. Přitom vzal v úvahu skutečnosti
uvedené soudem první instance (viz str. 25 rozsudku), podle kterých převod
obchodního podílu byl toliko fingovaný s cílem oddlužit původní společnost a
zbavit jí hrozby prohlášení konkurzu. O tom podle okresního soudu také
vypovídalo, že zaměstnanci byli formálně zaměstnáni u jiné společnosti, ale
přitom pracovali na stejných zakázkách a se stejným nářadím. Také podle názoru
krajského soudu bylo jednání obviněného P. T. již od počátku vedeno úmyslem
zbavit se dluhů, které společnost E. s.r.o. P. měla, a nadále podnikat s nižší
mírou zadluženosti. Nad rámec učiněného rozhodnutí lze tedy konstatovat, že
podle názoru Nejvyššího soudu skutečnosti vypovídající o subjektivní stránce
činu z rozhodnutí soudů nižší instance vyplývaly.
Nejvyšší soud tedy z podnětu dovolání obviněného P. T. podle § 265k odst. 1 tr.
ř. ohledně tohoto obviněného zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13.
9. 2005, sp. zn. 10 To 176/2005. Protože důvod, pro který bylo učiněno toto
rozhodnutí, prospívá i spoluobviněnému, zrušil dovolací soud podle § 265k odst.
1 tr. ř. s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. toto usnesení Krajského soudu v
Praze také ohledně obviněného L. M. Současně byla podle § 265k odst. 2
zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l
odst. 1 tr. řádu bylo Krajskému soudu v Praze přikázáno, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení u soudu druhého stupně. Odvolací soud bude
muset v novém řízení zaměřit svou pozornost na objasnění rozhodných skutečností
týkajících se výše škody způsobené obviněnými bez důvodných pochybností. Škodou
pak u kvalifikované skutkové podstaty daného trestního činu může být jen
hodnota majetku zcizeného pachatelem, z něhož lze skutečně dosáhnout uspokojení
pohledávky věřitele za podmínky, že věřitel nemá možnost svou pohledávku
uspokojit z jiného dlužníkova majetku (viz č. 41/1990 Sb. rozh. tr.). Proto
nelze vyloučit ani případné doplnění dokazování v tomto směru. Teprve na
základě jednoznačně zjištěných a popsaných skutkových okolností může soud činit
právní závěry ohledně hodnoty majetku zcizeného obviněnými a bude muset
přesvědčivě zdůvodnit, zda by tento majetek postačoval k uspokojení věřitelů
obviněného a v jaké výši. V návaznosti na jednoznačně určenou výši škody
alespoň v nejnižším rozsahu bude možné činit závěry ohledně právní kvalifikace
jednání obou obviněných.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. srpna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová