5 Tdo 770/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném v Brně dne 25. 7. 2018 o
dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného H. M.,
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 To 53/2018,
který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v
Brně pod 11 T 171/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce
odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 11 T
171/2017, byl obviněný H. M. podle § 226 písm. e) tr. řádu zproštěn návrhu na
potrestání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne
23. 11. 2017, sp. zn. 1 ZK 272/2017, pro skutek, v němž byl spatřován přečin
porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zákoník“).
2. Žalovaného skutku se měl obviněný dopustit ve stručnosti tím, že v
období od 11. do 26. 6. 2017, ani později jako daňový subjekt ? H. M., B., Z.,
nesplnil svoji povinnost v řízení vedeném správcem daně ? Finančním úřadem pro
Jihomoraský kraj, Územní pracoviště Brno-venkov, kterým byl v souladu s § 180
odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“), vyzván k podání prohlášení o majetku. Výzvu doručenou
do datové schránky převzal tím, že se dne 11. 6. 2017 ve 14:10:52 hod. do této
datové schránky přihlásil. Nereagoval však na ni a prohlášení o majetku
neučinil, v důsledku čehož tak ke dni 26. 6. 2017 marně uplynula lhůta k podání
tohoto prohlášení. Popsaným jednáním obviněný nesplnil svoji povinnost učinit
pravdivé prohlášení o majetku, přičemž ani řádným způsobem nepožádal o
prodloužení lhůty ke splnění dané výzvy.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl státní zástupce odvoláním, o
němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 To
53/2018, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření obviněného k dovolání
a) Dovolání nejvyššího státního zástupce
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce v
neprospěch obviněného dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.
5. Poté, co dovolatel zrekapituloval průběh trestního řízení a jeho
výsledek, zaměřil se na teoretický výklad ustanovení § 33 tr. zákoníku o účinné
lítosti. V návaznosti na něj uvedl, že jednou z obligatorních podmínek zániku
trestní odpovědnosti v důsledku účinné lítosti je dobrovolnost jednání
pachatele. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomněl, že rozhodnutí
pachatele není soudní praxí považováno za dobrovolné, jestliže k opatřením
uvedeným v § 33 písm. a), b) tr. zákoníku jej vedlo i třeba mylné vědomí, že
jeho trestný čin je již prozrazen, nebo jednal-li pod tlakem již bezprostředně
hrozícího nebo zahájeného trestního stíhání (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu uveřejněné pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr. a rozsudek téhož soudu uveřejněný
pod č. 2/1965 Sb. rozh. tr.). O dobrovolnost tudíž nejde, pokud pachatel
trestného činu vyčkával s odstraněním škodlivého následku na to, zda bude jeho
trestný čin odhalen. Vztaženo na posuzovaný případ je tak u obviněného H. M.
vyloučeno splnění podmínky dobrovolnosti za situace, kdy si výzvu správce daně
zaslanou prostřednictvím datové zprávy vyzvedl (okamžikem přihlášení do datové
schránky) a ačkoli na ni měl reagovat, neučinil tak. Správce daně proto dne 9.
10. 2017 podal na obviněného trestní oznámení, přičemž dne 13. 1. 2017 byl
vyslechnut policejním orgánem jako podezřelá osoba podle § 179b odst. 3 tr.
řádu. Předtím, než bylo započato s výslechem obviněného, převzal písemný záznam
o sdělení podezření ze spáchání předmětného skutku. Teprve poté splnil obviněný
svoji povinnost učinit prohlášení o majetku. Nejvyšší státní zástupce je proto
přesvědčen, že obviněný tak učinil až pod tlakem bezprostředně (i po formální
stránce) hrozícího trestního stíhání, resp. zejména pod tlakem již
probíhajícího zkráceného přípravného řízení. Uvedené okolnosti tak vylučují
závěr, že obviněný napravil své pochybení z vlastní vůle, tedy dobrovolně. Za
těchto okolností nemohla být splněna jedna z obligatorních podmínek zániku
zákonné trestní odpovědnosti a zproštění obviněného návrhu na potrestání podle
§ 226 písm. e) tr. řádu tudíž nepřicházelo v úvahu. Na dodatečné splnění
povinnosti mohlo být soudem nahlíženo pouze jako na polehčující okolnost při
ukládání trestu obviněnému.
6. Nejvyšší státní zástupce ještě doplnil, že úvahy odvolacího soudu o
předčasnosti podání trestního oznámení na obviněného správcem daně považuje za
bezpředmětné, protože se vztahují spíše než k otázce zániku trestní
odpovědnosti účinnou lítostí, k problematice subsidiarity trestní represe podle
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku. Doplnil navíc, že ustanovení § 227 tr. zákoníku
nepodmiňuje uplatnění trestní odpovědnosti bezvýsledným použitím opatření v
daňovém nebo jiném řízení, přičemž ke vzniku trestní odpovědnosti za citovaný
přečin není vyžadována opakovaná výzva či jakákoli další aktivita ze strany
příslušného orgánu veřejné moci (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
č. 7/2017 Sb. rozh. tr.). Naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu
porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr.
zákoníku není rovněž podmíněno ani žádným škodlivým či podobným
následkem.
7. Ze všech shora rozvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupce
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Krajského soudu v Brně, tak i
rozsudek Městského soudu v Brně včetně všech dalších obsahově navazujících
rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
aby přikázal Městskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout. Vyjádřil
přitom souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
b) Vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce
8. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo doručeno obviněnému, který
využil svého oprávnění a vyjádřil se k němu. Ztotožnil se s tvrzením
dovolatele, že ustanovení § 227 tr. zákoníku nepodmiňuje uplatnění trestní
odpovědnosti bezvýsledným použitím opatření v daňovém nebo jiném řízení, a že
ke vzniku trestní odpovědnosti za tento přečin se nevyžaduje opakovaná výzva
(případně jakákoli jiná aktivita) ze strany příslušného správce daně. S
dovolatelem se však již rozešel v té části argumentace, podle které postačovalo
k potrestání obviněného uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu,
nikoli trestního zákoníku. Nejvyšší státní zástupce za těchto okolností podle
obviněného pochybil, pokud dostatečně nepřihlédl k aplikaci zásady subsidiarity
trestní represe ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
9. Závěrem obviněný vyjádřil svůj podiv nad skutečností, že se Nejvyšší
soud musí zabývat posuzovanou věcí. Tím spíš, když sám obviněný není vlastníkem
žádných aktiv, která by uvedl v prohlášení o majetku, a naopak se již po 10 let
potýká s exekucemi, s čímž měl být správce daně vzhledem k principu dobré
správy bezpochyby obeznámen.
10. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního
zástupce zamítl. Současně namítl, že dovolatel sice uplatnil důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu, učinil tak však slovy obviněného navzdory „splnění
procesních podmínek stanovených zákonem pro odmítnutí odvolání“. Obviněný
rovněž vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
12. V posuzované věci se nejvyšší státní zástupce domáhal přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Podmínkou jeho naplnění je tedy vadné použití
ustanovení trestního práva hmotného, případně na něj navazujících
hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Vždy je však nutné posuzovat
správnou aplikaci hmotněprávních norem výlučně na skutkový stav zjištěný soudem
prvního a druhého stupně, nikoli na skutek prezentovaný dovolatelem, případně
na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních
prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání
z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy
hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při
provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je
koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných
právních vad pravomocných rozhodnutí pouze jen z některého z taxativně
vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b
odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí,
aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby
námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud jako
soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby
přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají
svůj podklad v provedeném dokazování.
13. Jako druhý dovolatel uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. řádu, který je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Dovolatel odkázal na
druhou z uvedených alternativ, tedy že odvolací soud zamítl odvolání státního
zástupce, ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, který rovněž uplatnil.
b) K dovolání nejvyššího státního zástupce
14. Podstatou podaného dovolání nejvyšší státní zástupce učinil námitku,
podle které soudy nepostupovaly správně při výkladu jedné z podmínek použití
ustanovení § 33 písm. a) tr. zákoníku, a to dobrovolnosti nápravy škodlivého
následku činu, který byl obviněnému kladen za vinu. Tato vadná aplikace
ustanovení o účinné lítosti pak vedla k nesprávnému výroku o zproštění
obviněného návrhu na potrestání podle § 226 písm. e) tr. řádu soudem prvního
stupně, přičemž soud druhého stupně se s tímto vadným postupem ztotožnil.
15. Nejvyšší soud zjistil, že argumentace dovolatele vytýkající vadu v
použití a výkladu ustanovení § 33 písm. a) tr. zákoníku má opodstatnění, avšak
je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení
obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní
stránce zásadního významu.
1) K přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku
podle § 227 tr. zákoníku
16. Trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku
je upraven v § 227 tr. zákoníku v hlavě páté zvláštní části trestního zákoníku
mezi trestnými činy proti majetku, nicméně jde oproti jiným majetkovým trestným
činům o specifický typ trestné činnosti. Zákonodárce tímto ustanovením
sankcionuje nesplnění nebo nikoli řádné splnění zákonem uložené povinnosti
určitých osob, která směřuje k tomu, aby soudy nebo jiné orgány veřejné moci
(např. správce daně) mohly zjistit majetkové poměry takových osob (popř.
subjektů, za něž jednají). Objektem tohoto trestného činu je tedy zájem na
řádné činnosti orgánů veřejné moci, aby mohly náležitě zjistit existenci
majetku a jeho případný rozsah pro účely soudního či jiného obdobného řízení
(např. daňového). Tohoto trestného činu se dopustí, kdo v řízení před soudem
nebo jiným orgánem veřejné moci odmítne splnit zákonnou povinnost učinit
prohlášení o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn
jednat, nebo se takové povinnosti vyhýbá nebo v takovém prohlášení uvede
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Zákonodárce tak postihuje tři různé
formy jednání, které staví na roveň. V daném případě šlo o případ prohlášení o
majetku v daňovém řízení podle § 180 daňového řádu, tedy v řízení před jiným
orgánem veřejné moci. Trestné přitom je jednak odmítnutí splnit zákonnou
povinnost takové prohlášení učinit, jednak vyhýbání se takové povinnosti,
jednak uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v takovém prohlášení.
Na roveň jsou tak postaveny tři různé formy spáchání daného přečinu, které vždy
vedou k tomu, že příslušnému orgánu veřejné moci (zde správci daně) se
nedostane úplného a pravdivého prohlášení o stavu majetku určité osoby, která
měla prohlášení učinit, resp. jejímž jménem měl pachatel prohlášení učinit.
Obviněnému byla v tomto řízení kladena za vinu varianta uvedená jako první, a
sice že odmítl splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku.
17. V praxi se mohou vyskytnout různé způsoby odmítnutí splnění takovéto
povinnosti. Předně může jít o výslovné (explicitní) odmítnutí učinit prohlášení
o vlastním majetku (v takovém případě jde o konání). Nepochybně je ale možné
tento znak objektivní stránky skutkové podstaty naplnit též nekonáním, tedy
opomenutím zvláštní povinnosti konat ve smyslu § 112 tr. zákoníku (opomenutí
takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu).
Opomenutí přitom může spočívat například v tom, že pachatel se bez řádné omluvy
nedostaví k soudu (tak třeba v případě prohlášení podle § 260a až 260h o. s.
ř.), nebo k jinému orgánu veřejné moci (např. správci daně při povinnosti
učinit prohlášení podle § 180 daňového řádu), anebo se sice dostaví, zde však
vůbec neučiní prohlášení o majetku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II.
§ 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2283).
Odmítnutím se pak bude nepochybně rozumět i případ, kdy pachatel vůbec na
doručenou výzvu nijak nereaguje, popř. sice nejprve zareaguje (např. tím, že
požádá o prodloužení lhůty ke splnění uložené povinnosti), ale posléze zcela
rezignuje na dodatečné splnění orgánem veřejné moci uložené povinnosti učinit
prohlášení o majetku ať již ve lhůtě prodloužené, či dodatečně v případě
zamítnutí prodloužení lhůty. Je přitom třeba vycházet i z logického výkladu a
porovnání shora uvedených tří alternativních způsobů spáchání tohoto přečinu,
jakož i z výkladu teleologického o účelu dané normy. Je nepochybné, že
zákonodárce chce postihovat případy, kdy se orgánu veřejné moci nedostane
pravdivého a úplného prohlášení o majetku, byla-li tato povinnost uložena
orgánem veřejné moci v příslušném řízení na základě zákona. Pokud jako výslovné
(explicitní) odmítnutí splnění zákonné povinnosti učinit prohlášení o majetku,
resp. vyhýbání se této povinnosti, je typově stejně závažné jednání spočívající
v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v takovém prohlášení, tím
spíše musí být stejně závažné (a tedy i trestně postižitelné) jednání
spočívající v nesplnění této zákonné povinnosti, tedy v neuvedení žádného údaje
(logický argument od menšího k většímu – argumentum a minore ad maius). Jak již
bylo uvedeno, zákonodárce zde chrání především zájem na řádné činnosti orgánů
veřejné moci, aby mohly náležitě zjistit existenci majetku a jeho případný
rozsah pro účely soudního či jiného obdobného řízení (např. daňového). Proto i
postih pouhé nečinnosti po doručení výzvy k učinění prohlášení o majetku je
zcela v souladu se smyslem daného ustanovení, odpovídá jeho účelu, pro který
byl zařazen do trestního zákona (výklad e ratione legis).
18. Ustanovení § 227 tr. zákoníku je tak typickým formálním deliktem,
kterým se postihuje určité jednání, aniž by se současně žádalo způsobení
škodlivého následku, resp. účinku. Přitom je ale třeba zároveň připomenout, že
nejde o postup vůči osobám, jimž byla na základě zákona uložena povinnost
učinit prohlášení o majetku, přehnaně tvrdý, že jakékoliv včasné nesplnění této
zákonné povinnosti by znamenalo vyvození trestní odpovědnosti u pachatele a
bylo nutné je postihovat trestní sankcí. Vždy je nutné pečlivě vážit všechny
související okolnosti, též zkoumat důvody, pro které dotčený daňový subjekt
nereagoval na výzvu správce daně, stejně jako není možné zcela odhlížet od jeho
následného jednání, jímž dodatečně splnil povinnost učinit takové prohlášení.
Nelze přehlédnout, že přečin podle § 227 tr. zákoníku je zařazen do taxativního
výčtu trestných činů v § 33 tr. zákoníku, po jejichž dokonání není vždy třeba
postihnout pachatele vyslovením viny a trestu a může dojít k zániku jeho
trestní odpovědnosti z důvodu účinné lítosti. Podmínky účinné lítosti stanovené
kumulativně v § 33 písm. a) a b) tr. zákoníku je vždy třeba pečlivě zkoumat
[postačí však jedna ze dvou alternativ vyjmenovaných pod písm. b)], to znamená,
že pachatel trestného činu uvedeného pod písm. a), musí buď zamezit, nebo
napravit způsobený škodlivý následek, anebo učinit oznámení o trestném činu
příslušnému orgánu v době, kdy ještě mohlo být zabráněno škodlivému následku,
přičemž tak musí učinit dobrovolně. Dobrovolnost jako jedna ze zákonných
podmínek naplnění ustanovení § 33 tr. zákoníku vyjadřuje svobodné rozhodnutí
pachatele, které svědčí o jeho pozitivním obratu ve vztahu k trestnému činu a k
případným škodlivým následkům; jde o projev změny vnitřního postoje pachatele
ke spáchanému trestnému činu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod č. 7/2007 Sb. rozh. tr.). Jestliže pachatel napravil škodlivý
následek trestného činu v době, kdy mu bezprostředně ještě nehrozilo trestní
stíhání, pak dobrovolnost jeho jednání ve smyslu § 33 tr. zákoníku není
vyloučena, i když jednal obecně z obavy před trestním stíháním, avšak nikoli
pod vlivem konkrétně hrozícího nebo zahájeného trestního stíhání (srov.
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr.). Rozhodnutí
však není dobrovolné, jestliže pachatele k němu vede vědomí (třeba i mylné), že
jeho trestný čin je již prozrazen, nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně
hrozícího či dokonce zahájeného trestního stíhání (viz přiměřeně rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 2/1965 Sb. rozh. tr.).
2) K dovolacím námitkám týkajícím se podmínky dobrovolnosti ve smyslu § 33 tr.
zákoníku
19. Jak vyplývá z příkladů soudní praxe týkající se výkladu naplnění
podmínky dobrovolného jednání pachatele po spáchání některého ze zákonem
vyjmenovaných trestných činů, postupovaly soudy obou stupňů v daném případě v
rozporu s judikaturou a chápáním tohoto právního pojmu, tudíž vadně aplikovaly
u obviněného ustanovení § 33 tr. zákoníku, v důsledku čehož rozhodly o
zproštění návrhu na potrestání podle § 226 písm. e) tr. řádu. Za těchto
okolností nejvyšší státní zástupce uplatnil svou námitku právně relevantně,
neboť u obviněného nebylo možné považovat následné předložení prohlášení o
majetku příslušnému správci daně za dobrovolné. Podmínky účinné lítosti jako
jedné z forem zániku trestní odpovědnosti (srov. § 33 až 35 tr. zákoníku)
nemohly být u obviněného naplněny, neboť nejednal dobrovolně, když svoji
povinnost uloženou v ustanovení § 180 daňového řádu splnil až poté, co byl dne
13. 11. 2017 jako osoba podezřelá ze spáchání přečinu podle § 227 tr. zákoníku
vyslechnut ve smyslu § 179b odst. 3 tr. řádu na Policii České republiky. V
rámci tohoto výslechu obviněný přiznal, že výzvu správce daně sice převzal, ale
nereagoval na ni, „…protože žádný majetek už neměl.“, přičemž uvedl, že
„nevěděl, že je to trestné, když na předmětnou výzvu neodpoví“ (viz č. l. 10 a
násl. trestního spisu). Až následujícího dne, tj. 14. 11. 2017 obviněný
prohlášení o majetku učinil (viz č. l. 44 trestního spisu). Vzhledem k výše
rozvedeným teoretickým východiskům a rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz
body 16 až 18 tohoto usnesení Nejvyššího soudu) lze přisvědčit dovolateli v
tom, že obviněný prohlášení o majetku učinil nikoli dobrovolně, nýbrž až v
reakci na sdělení podezření o spáchání přečinu porušení povinnosti učinit
pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku a následném výslechu na
policii. Již v tomto okamžiku tedy věděl, že mu reálně a bezprostředně hrozí
trestní stíhání, případně trestněprávní sankce za spáchání tohoto přečinu. Není
proto žádných pochyb o tom, že v daném případě nedošlo k naplnění všech
zákonných podmínek účinné lítosti ve smyslu § 33 tr. zákoníku, a nemohlo dojít
k zániku trestní odpovědnosti obviněného za skutek, jak je popsán v návrhu na
potrestání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně č. j. 1
ZK 272/2017-4, který byl dne 23. 11. 2017 doručen Městskému soudu v Brně. V
tomto směru je tudíž pro nesprávnost a rozpor s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu zapotřebí odmítnout argumentaci soudů obou stupňů uvedenou v
jejich rozhodnutí (viz strana 2 rozsudku soudu prvního stupně a strana 2
usnesení soudu odvolacího). Jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně
posoudily jednání obviněného spočívající v jím učiněném podání prohlášení o
majetku za dobrovolné splnění povinnosti jemu vyplývající z § 180 daňového
řádu. Naopak potud lze přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, a jím uplatněné
dovolací důvody lze považovat za přiléhavé a naplněné.
3) Ke zprošťujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně
20. Nejvyššímu státnímu zástupci lze tak dát za pravdu v tom, že
obviněný soudy zjištěným skutkem naplnil veškeré znaky skutkové podstaty
přečinu podle § 227 tr. zákoníku, avšak nepřicházela v úvahu aplikace
ustanovení § 33 tr. zákoníku a následný procesní postup soudu prvního stupně
spočívající ve zproštění obviněného návrhu na potrestání v souladu s § 226
písm. e) tr. řádu, tedy z důvodu zániku trestní odpovědnosti. Předpoklady k
použití důvodu pro zproštění pachatele návrhu na potrestání podle § 226 písm.
e) tr. řádu spočívají totiž v tom, že skutek, který je předmětem návrhu na
potrestání, se stal, byl v době jeho spáchání trestným činem, jeho pachatelem
je obviněný, který nebyl v době činu nepříčetný a trestnost činu po jeho
spáchání zanikla. Zánik trestní odpovědnosti pachatele přitom mohou způsobit
pouze důvody spočívající v účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku, zvláštní
případy účinné lítosti podle § 197, 242 a 362 tr. zákoníku, dále je možný zánik
trestní odpovědnosti za přípravu a pokus trestného činu podle § 20 odst. 3, 4 a
§ 21 odst. 3, 4 tr. zákoníku, zánik trestní odpovědnosti za účastenství podle §
24 odst. 3, 4 tr. zákoníku, promlčení trestní odpovědnosti podle § 34 a § 35
tr. zákoníku, rovněž tak smrt pachatele (či jeho prohlášení za mrtvého) a
milost prezidenta republiky. Vztaženo na posuzovaný případ, vzhledem k tomu, že
v případě obviněného H. M. nedošlo k naplnění podmínky dobrovolnosti stanovené
v § 33 tr. zákoníku, nemohl soud prvního stupně rozhodnout ve smyslu § 226
písm. e) tr. řádu a zprostit jej návrhu na potrestání.
21. S ohledem na okolnosti daného případu, kdy obviněný H. M. sice svoji
povinnost uloženou v § 180 daňového řádu dodatečně splnil, ačkoli tak učinil
pod reálnou hrozbou trestního stíhání pro přečin podle § 227 tr. zákoníku, ale
neprodleně poté, co byl ve zkráceném přípravném řízení vyslechnut pocením
orgánem a bylo mu sděleno podezření ze spáchání tohoto přečinu, je Nejvyšší
soud toho názoru, že státní zástupce měl využít své diskreční pravomoci a
odložit trestní stíhání obviněného, neboť bylo zřejmé, že již bylo účelu
trestního stíhání dosaženo. Vzhledem k významu a míře porušení chráněného
zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu i jeho následku, nebylo
nezbytné podávat na obviněného návrh na potrestání a vystavit jej možnosti
trestní sankce. Z obsahu prohlášení obviněného o majetku nevyplynuly správci
daně žádné jemu dosud neznámé skutečnosti, totiž že obviněný nemá žádný
majetek. Příslušný finanční úřad byl již delší dobu informován o řadě
probíhajících exekučních řízení na majetek obviněného a o jeho osobních i
rodinných poměrech. Především pak s ohledem na postoj a chování obviněného po
spáchání činu spočívající v jeho snaze napravit bezodkladně své předchozí
pochybení (den po svém výslechu na policii), bylo vhodné uvažovat o odložení
věci již ve zkráceném přípravném řízení podle § 179c odst. 2 písm. i) tr. řádu
z důvodu § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu. Obviněný totiž ani nepopíral
nesplnění své zákonné povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku a
předložit je příslušnému správci daně, ihned poté, co byl poučen o případných
následcích takového nekonání, napravil své pochybení, čímž dal jasně najevo, že
si je vědom potřeby respektovat pokyn finančního úřadu (srov. přiměřeně
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 50/2005 Sb. rozh. tr.). Pokud
státní zástupce nevyužil této fakultativní možnosti ukončení zkráceného
přípravného řízení a podal ve věci návrh na potrestání obviněného, bylo na
soudu prvního stupně, aby po zjištění, že obviněný dodatečně splnil povinnost
učinit pravdivé prohlášení o majetku, využil rovněž ustanovení § 172 odst. 2
písm. c) tr. řádu a pokud již konal hlavní líčení v této věci, měl rozhodnout
podle § 223 odst. 2 tr. řádu o zastavení trestního stíhání obviněného pro
skutek kvalifikovaný jako přečin podle § 227 tr. zákoníku. Jen pro úplnost
Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu §
172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, může státní zástupce učinit již ve stadiu
prověřování a to podle § 159a odst. 4 tr. řádu. Po podání návrhu na potrestání
může z téhož důvodu [§ 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu] rozhodnout o zastavení
trestního stíhání obviněného samosoudce podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. řádu,
tedy ještě před nařízením hlavního líčení a může stejné rozhodnutí učinit též
mimo hlavní líčení podle § 231 odst. 1 za použití § 223 odst. 2 tr. řádu.
22. Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud by státní zástupce
(případně soud prvního stupně) zastavil trestní stínání z důvodu vyjádřeného v
ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, tedy proto, že by vedení dalšího
trestního řízení obviněného nebylo účelné, nebylo by možné uvažovat o uplatnění
zásady trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku v tom smyslu, že by po
naplnění formálních podmínek skutkové podstaty přečinu podle § 227 tr. zákoníku
nebylo třeba vyvození trestní odpovědnosti obviněného, ale postačovalo by
uplatnění odpovědnosti za tento čin podle jiného právního předpisu. Jestliže se
totiž použije § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, přičemž skutek je trestným
činem, ale vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu,
který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku nebo okolnostem, za
nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu,
zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu
je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo, přichází tak v úvahu
zastavení trestního stíhání jedním ze shora naznačených procesních postupů. V
těchto případech tak nepřichází v úvahu využít tzv. materiálního korektivu
spočívajícího ve využití zásady subsidiarity trestní represe, která v podstatě
vyjadřuje právní závěr, že i při splnění formálních znaků příslušné skutkové
podstaty trestného činu se v podstatě o trestný čin nejedná, neboť nejde o čin
společensky škodlivý.
IV. Závěrečné shrnutí
23. Dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch
obviněného, které se opíralo o námitku nesprávné aplikace ustanovení § 33 tr.
zákoníku, která se stala podkladem napadeného rozsudku soudu prvního stupně,
jímž podle § 226 písm. e) tr. řádu samosoudce zprostil obviněného H. M. návrhu
na potrestání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, bylo
třeba považovat za důvodné. Vadu vytýkající porušení ustanovení hmotného práva
ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenapravil v
odvolacím řízení ani soud druhého stupně, došlo tak k naplnění druhé
alternativy důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Nejvyšší
soud však v dovolacím řízení dospěl k závěru, že projednání tohoto dovolání a
vydání kasačního rozhodnutí by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného,
neboť je vyloučeno zhoršení jeho postavení, kterému brání zákaz reformationis
in peius. Dále pak otázka, která by mohla být z podnětu dovolání řešena, není
po právní stránce zásadního významu. Výklad znaku „dobrovolnosti“ ve smyslu
ustanovení § 33 tr. zákoníku je dlouhodobě konzistentní, posuzované okolnosti
jej charakterizující jsou dostatečně zřejmé a v ustálené rozhodovací činnosti
soudů (resp. státních zástupců) by uvedená podmínka využití tohoto ustanovení o
účinné lítosti neměla činit potíže. Nad rámec dovolacího přezkumu považuje
Nejvyšší soud za nutné ještě podotknout, že rozsudek soudu prvního stupně je
nejen zatížen vytýkanou vadou v aplikaci hmotného práva, ale jeho odůvodnění
vůbec neodpovídá požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu. Městskému soudu
v Brně je třeba vytknout přílišnou stručnost odůvodnění, stejně tak forma
vyjadřování samosoudce je zejména v úvodu rozsudku přinejmenším nepřípadná a
nevhodná. Jak ale vyplývá z již předložených úvah o všech okolnostech, za nichž
došlo ke spáchání činu a především vzhledem ke krokům obviněného, jež poté
následovaly, bylo třeba zkoumat v dovolacím řízení samotný výsledek trestního
řízení vedeného proti obviněnému. Obviněný byl zproštěn návrhu na potrestání,
ačkoli podle názoru Nejvyššího soudu měla být věc odložena již ve zkráceném
přípravném řízení, event. mělo být zastaveno jeho trestní stíhání soudem v
hlavním líčení. Při splnění již citovaných podmínek ustanovení § 265i odst. 1
písm. f) tr. řádu proto Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního
zástupce, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a
správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez
takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo
třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení
nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
24. Za splnění podmínek podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu (tj. za
souhlasu nejvyššího státního zástupce i obviněného) rozhodl Nejvyšší soud tímto
způsobem v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu