5 Tdo 771/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
28. července 2010 o dovolání, které podal obviněný V. W. proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 6 To 505/2008, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 33 T
109/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný V. W. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 11.
2007, sp. zn. 33 T 109/2005, uznán vinným pokračujícími trestnými činy podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“) a porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zák., kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body I. a II. ve výroku
o vině v citovaném rozsudku.
Za spáchání těchto trestných činů byl obviněný odsouzen podle § 250
odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39 odst. 3 tr. zák.
zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen
i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních
orgánech obchodních společností a družstev na dobu 4 roků. Týmž rozsudkem bylo
rozhodnuto rovněž o vině a trestu spoluobviněného J. S.
Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. řádu pak soud prvního
stupně rozhodl též o nárocích na náhradu škody, které uplatnili poškození
uvedení ve výrocích o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně.
Naproti tomu byl obviněný V. W. podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn
obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne
10. 11. 2005, sp. zn. 1 Zt 478/2002, pro skutky, v nichž obžaloba spatřovala
trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst.
1, odst. 3 tr. zák. a poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst.
4 tr. zák. Současně bylo podle § 229 odst. 3 tr. řádu rozhodnuto o nárocích na
náhradu škody, které uplatnili poškození vyjmenovaní v tomto výroku.
O odvolání obviněného V. W., které podal proti citovanému rozsudku
soudu prvního stupně, rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 2.
2009, sp. zn. 6 To 505/2008, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.
řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody,
jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit na
náhradě škody poškozeným R. V. a J. V. částku ve výši 94 500,- Kč. Podle § 259
odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že se tito poškození
podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkazují se svými nároky na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních. Dále odvolací soud rozhodl podle § 259 odst.
2 tr. řádu o doplnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k poškozenému
Ing. F. A., kterého podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal s jeho nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Plzni rovněž
rozhodl o odvolání spoluobviněného J. S.
Proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný V. W.
dne 9. 7. 2009 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu. Své dovolání obviněný zaměřil toliko proti výroku o vině pod
bodem I. v rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným pokračujícím
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a proti
navazujícímu výroku o trestu. Podle názoru obviněného nenaplnil subjektivní
stránku ani materiální stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu,
protože v době uzavírání smluv nevěděl o neschopnosti obchodní společnosti
National Help Systém, spol. s r. o., dostát svým závazkům, ale naopak se snažil
udržet v chodu její podnikání. Obviněný popírá, že by byl srozuměn se vznikem
škody na majetku poškozených osob, a v této souvislosti nesouhlasí se závěry
opatřeného znaleckého posudku. Podle obviněného soud prvního stupně v rámci
hodnocení materiální stránky trestného činu podvodu neobjasnil, v čemž
spočívalo uvedení jednotlivých poškozených v omyl. Za viníka přitom obviněný
označil především obchodní společnost MC Credit, a. s., která nedodržela své
závazky, což v konečném důsledku vedlo k zastavení realizace výstavby rodinných
domů. Jak dále obviněný zdůraznil, trest mu uložený se vymyká ustanovení § 23
tr. zák., protože se dopustil posuzovaného jednání v roce 1999, přičemž od té
doby vedl řádný život. Obviněný považuje uložený nepodmíněný trest odnětí
svobody za nepřiměřeně přísný, neboť by jej připravil o nově založenou rodinu,
na kterou je fixován.
Závěrem svého dovolání proto obviněný V. W. navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části a aby věc přikázal
Okresnímu soudu Plzeň-město k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný
navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí
napadeného dovoláním.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného V. W.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru obviněný ve svém dovolání jen opakuje argumenty, které již
uplatnil v odvolacím řízení. Námitky obviněného zpochybňující správnost
hodnocení důkazů a vytýkající rozpor uloženého trestu s ustanovením § 23 tr.
zák. podle státního zástupce neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Státní
zástupce totiž považuje posledně citované ustanovení jen za proklamativní,
neboť vyjadřuje účel trestu a zásadu humanity trestání, aniž by bylo
ustanovením hmotného práva použitelným při rozhodování o trestu. Za
odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pokládá
státní zástupce jen ty námitky obviněného, jimiž zpochybnil správnost posouzení
subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm.
b) tr. zák. Státní zástupce však nesouhlasí s tvrzením obviněného, jímž popírá
existenci svého podvodného úmyslu, neboť obviněný musel po delší dobu vědět, že
obchodní společnost National Help Systém, spol. s r. o., nemá finanční
prostředky na výstavbu rodinných domů. Ani poukaz obviněného na svou snahu
oživit jmenovanou obchodní společnost získáním úvěru nebo finančních prostředků
od nového obchodního partnera nelze podle státního zástupce akceptovat, protože
v tomto ohledu obviněný spoléhal na budoucí nejisté události, k nimž nebyly
dostatečné předpoklady. Státní zástupce je přesvědčen, že za uvedené situace
měl obviněný ukončit podnikání, zejména když hospodaření zmíněné obchodní
společnosti bylo v takovém stavu, že zde existovaly podmínky k prohlášení
konkursu. Jak dále zdůraznil státní zástupce, obviněný přesto uzavíral nové
smlouvy a uváděl zájemce o nové bydlení v omyl o tom, zda je obchodní
společnost National Help Systém, spol. s r. o., schopna dostát svým závazkům.
Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl podané dovolání, neboť je zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. W. je osobou
oprávněnou podat dovolání [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], že podal dovolání
prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), učinil tak včas a na
správném místě (§ 265e tr. řádu), toto dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a
podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší
soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze
dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle
jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Pokud jde o námitky obviněného V. W., jimiž s poukazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil dosavadní skutková
zjištění, hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování, nemohl je Nejvyšší
soud učinit předmětem svého posuzování. Citovaný dovolací důvod totiž může být
naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má
hmotněprávní (nikoli procesní) charakter. Uvedenému charakteru uplatněného
dovolacího důvodu ovšem neodpovídají ty námitky obviněného, jimiž vytýkal
soudům nižších stupňů nesprávné závěry opatřeného znaleckého posudku a
hodnocení některých svědeckých výpovědí. Jde totiž o výhrady zaměřené proti
procesnímu postupu soudů nižších stupňů zejména při dokazování a hodnocení
důkazů, což je činnost upravená normami procesního práva (tj. trestním řádem),
ale nejedná se o argumentaci zpochybňující správnost právního posouzení skutku
nebo správnost jiného posouzení podle norem hmotného práva (tj. zejména podle
trestního zákona). Obdobný závěr se týká i dalších dovolacích námitek
obviněného, v nichž poukazoval na údajně nesprávné skutkové závěry soudů
nižších stupňů ve vztahu k posuzované trestné činnosti a vytýkal nedostatečné
prokázání subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst.
3 písm. b) tr. zák.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nespadají ani
námitky, jimiž obviněný V. W. poukázal na skutečnost, že mu byl uložen trest
údajně v rozporu s ustanovením § 23 tr. zák. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že
případná pochybení soudu nižšího stupně spočívající v nesprávném vyhodnocení
kritérií uvedených v ustanoveních § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho
uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání
namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr.
řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Totéž pak platí i ve vztahu
k ustanovení § 23 tr. zák., které vymezovalo účel trestu a zásadu humanity
trestání, ale nestanovilo žádná pravidla pro právní posouzení skutku či jiné
hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu. Navíc námitky proti druhu a výměře trestu lze uplatnit jen
prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
řádu, ovšem pouze tehdy, byl-li uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo v takové výměře, která je mimo zákonem stanovené hranice. U
obviněného pak stejně nebyly splněny tyto předpoklady, i kdyby snad uplatnil
posledně citovaný dovolací důvod, takže jeho námitky směřující proti uloženému
trestu neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. řádu a Nejvyšší
soud k nim nemohl nijak přihlížet.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i
zbývající část argumentace obviněného V. W., v jejímž rámci zpochybnil naplnění
subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm.
b) tr. zák. Nejvyšší soud zde připomíná, že citovaného trestného činu se
dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že
uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a
způsobil tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Pokud jde o subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu,
vyžadovalo se zavinění ve formě úmyslu (§ 4 tr. zák.), přičemž ke způsobení
tzv. těžšího následku, jímž bylo v tomto případě způsobení značné škody,
postačovalo zavinění z nedbalosti [§ 6 písm. a) tr. zák.].
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že o zavinění ve formě
nepřímého (eventuálního) úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., které dovodily
soudy nižších stupňů v posuzované věci u obviněného V. W., se jedná i v
případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku,
třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku
uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal tak, aby
způsobil následek významný pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb.
rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy usuzovat na srozumění se způsobením
škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní
okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si
představoval jako možné. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu ke
způsobení tzv. těžšího následku, tj. značné škody ve smyslu § 89 odst. 11 a §
250 odst. 3 písm. b) tr. zák., postačovalo podle § 6 písm. a) tr. zák. zavinění
z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel
nevěděl, že svým jednáním může způsobit značnou škodu, ač o tom vzhledem k
okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 5 písm. b) tr. zák.]. I
kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit značnou škodu, jak naznačuje ve
svém dovolání, k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, jímž byl
uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke značné
škodě [§ 5, § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák.], byl-li alespoň srozuměn se
způsobením škody nikoli nepatrné [§ 4 písm. b), § 250 odst. 1 tr. zák.].
Jak je přitom patrné ze skutkových zjištění, obviněný V. W. jako
jednatel obchodní společnosti National Help Systém, spol. s r. o.,
prostřednictvím obchodních zástupců uzavíral s jednotlivými poškozenými
uvedenými ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně smlouvy o uzavření
budoucí smlouvy o dílo na výstavbu rodinných domů, na jejichž základě od těchto
poškozených vybral zálohové platby v celkové výši 4 618 420,- Kč, přičemž si
byl vědom toho, že jmenovaná obchodní společnost s ohledem na svůj nepříznivý
hospodářský stav nebude schopna dostát svým závazkům z uzavřených smluv.
Obviněný totiž věděl, že zmíněné finanční prostředky investuje do dostavby již
rozestavěných rodinných domů jiných klientů a na další chod obchodní
společnosti National Help Systém, spol. s r. o. Jak dále vyplývá z popisu
rozhodných skutkových okolností, obviněný měl podvodný úmysl již na počátku
páchání posuzované trestné činnosti, neboť s ohledem na výsledky podnikání
jmenované obchodní společnosti nemohl být přesvědčen o schopnosti dostát svým
závazkům vůči poškozeným. Pokud obviněný spoléhal na investici jiného
obchodního partnera (tedy obchodní společnosti MC Credit, a. s.), který nakonec
odmítl vstoupit do podnikatelského projektu, šlo o spoléhání se na nejistou
budoucí událost, s níž obviněný nemohl počítat, že skutečně nastane.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a
způsobu jednání obviněného V. W. popsaného ve skutkových větách ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností,
zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozených, s
nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také
nastal.
Popsané jednání obviněného podle Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr, že
jednal přinejmenším v nepřímém (eventuálním) úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr.
zák. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného založenou na opačném
tvrzení jako neopodstatněnou.
Obviněný V. W. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu soudům obou stupňů vytkl i nesprávné posouzení materiální stránky
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a v této
souvislosti zpochybnil i naplnění jeho objektivní stránky, přičemž výslovně
poukázal na nedostatečné vyjádření znaku spočívajícího v uvedení jiného v omyl.
Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu podvodu Nejvyšší soud
připomíná následující. Objektivní stránka trestného činu podvodu ve smyslu §
250 odst. 1 tr. zák. je charakterizovaná především podvodným jednáním
pachatele, které spočívá v tom, že uvede v omyl nebo využije omylu poškozeného
či jiné osoby, anebo jim zamlčí podstatné skutečnosti. Za omyl se považuje vždy
rozpor (neshoda) mezi představou toho, kdo jedná v omylu, a skutečností. Omyl
se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Podmínkou však je, aby
pachatel věděl o omylu již v době, kdy sebe nebo jiného obohacuje. Za uvedení v
omyl je třeba pokládat takové jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti,
jež se neslučují s faktickým stavem věci, přičemž není podstatné, zda pachatel
uskuteční své jednání konáním, opomenutím nebo mlčky. Pachatel může naplnit
objektivní stránku trestného činu podvodu i tím, že využije něčího omylu. V
tomto případě se sice pachatel sám nepřičiní o vyvolání omylu jiné osoby,
nicméně po poznání omylu jiného se cíleně snaží dosáhnout obohacení sebe či
další osoby, a to v příčinném vztahu k existujícímu omylu jiného. Podobně je
tomu i při zamlčení podstatných skutečností (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman,
S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha:
C. H. Beck, 2004, s. 1472). Jak dále vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího
soudu ke zmíněnému formálnímu znaku, naplnění skutkové podstaty trestného činu
podvodu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby
(resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou
dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a
škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba
jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít
u ostatních osob také o právnické osoby (srov. rozhodnutí pod č. 5/2002-I. Sb.
rozh. tr.). V soudní praxi se formy podvodného jednání liší v závislosti na
tom, jaký způsob kriminální aktivity pachatel zvolí a jak postupuje ve své
protiprávní činnosti směřující ke způsobení jím zamýšleného trestněprávně
významného následku.
Na základě shora uvedené argumentace a s ohledem na rozhodná skutková
zjištění v posuzované věci lze dospět k závěru, že obviněný V. W., který
působil jako jednatel obchodní společnosti National Help Systém, spol. s r. o.,
naplnil i objektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst.
3 písm. b) tr. zák. Soud prvního stupně ve svém rozsudku (viz zejména jeho str.
39 a 40) podrobně popsal, v čem spočívalo uvedení v omyl, kdo byl osobou
uvedenou v omyl, jaký tzv. modus operandi zvolil obviněný ke spáchání
posuzovaného trestného činu a jaký protiprávní následek vyvolal obviněný svým
jednáním. V posuzované věci totiž obviněný uskutečnil takové úkony (podpisy na
smlouvách o uzavření budoucích smluv o dílo na výstavbu rodinných domů), které
v konečném důsledku vyvolaly omyl poškozených a vedly ke způsobení značné škody
na jejich majetku. V tomto směru je z hlediska vzniku trestní odpovědnosti
pachatele také podstatné, zda osoba jednající v omylu měla představu o určité
důležité okolnosti nebo se domnívala, že se nemá čeho obávat. Jak je patrné ze
skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, obviněný již od počátku
jednal s cílem vylákat peněžní prostředky od poškozených, aniž by měl
dostatečnou představu o tom, zda a jak jim je v případě neuskutečnění díla
vrátí. Přitom obviněný použil zálohové platby vybrané od poškozených klientů na
jiný účel a spoléhal na nejistou budoucí událost v podobě možného vstupu
dalšího subjektu do jeho podnikání, k čemuž však nedošlo. Nejvyšší soud tudíž
považuje námitky obviněného zpochybňující naplnění objektivní stránky trestného
činu podvodu za nedůvodné.
V návaznosti na shora uvedenou argumentaci nemohl Nejvyšší soud
akceptovat ani ty námitky obviněného V. W., jimiž vytkl nesprávné posouzení
materiální stránky spáchaného trestného činu ve smyslu § 3 odst. 2, 4 tr. zák.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při hodnocení materiální stránky
trestného činu se soud řídil (podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2009)
kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák.
Trestným činem pak byl jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria
dosahoval stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (nešlo-li
o mladistvého pachatele nebo o případy podle § 294 tr. zák., kde byl nutný
stupeň vyšší než malý). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího
soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu,
tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro
společnost, než byl stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), bylo třeba vycházet
ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty
zákon předpokládal, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech
bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný.
Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o
nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatnil jen tehdy,
když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly
naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně
odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když
tedy čin spáchaný obviněným neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím
případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996
Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v
posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem pro závěr o
potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu spáchaného obviněným V. W.,
který je vyšší než nepatrný. Nebylo totiž zjištěno nic, co by vyvolávalo
pochybnosti o tom, jestli tento čin odpovídá alespoň nejlehčím, běžně se
vyskytujícím případům trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm.
b) tr. zák. Naopak, z popisu skutkových okolností uvedených v tzv. skutkové
větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněný
spáchal trestný čin, kterým způsobil škodu na cizím majetku ve výši 4 618 420,-
Kč, tj. škodu přesahující 9-násobek dolní hranice značné škody, jíž se ve
smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně ve výši
500 000,- Kč. O existenci potřebného stupně společenské nebezpečnosti tak
svědčí zejména zmíněný velký rozsah škody, kterou obviněný způsobil většímu
počtu poškozených osob. Výše této škody se dokonce již blíží další kategorii v
podobě škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 250 odst. 4 tr. zák.,
která vyžaduje škodu ve výši nejméně 5 000 000,- Kč. Tato skutečnost svědčí
spíše o větší závažnosti spáchaného činu, ale rozhodně neumožňuje učinit závěr
o nenaplnění materiálního znaku posuzovaného trestného činu. Proto soudy
nižších stupňů ani v uvedeném směru neučinily nesprávné právní posouzení
stíhaného skutku nebo jiné nesprávně hmotně právní posouzení, jak tvrdil
obviněný ve svém dovolání.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že obviněný V. W. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však
jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly
být dovolacími důvody podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud
neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné,
přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani
správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez
takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo
třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení
nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o
dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného V. W., aby předseda senátu Nejvyššího
soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba
zdůraznit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu
§ 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném
dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle
§ 265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný opřel svůj podnět o rodinné důvody,
které nijak nesouvisejí s podaným dovoláním ani s uplatněným dovolacím důvodem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 28. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y