5 Tdo 775/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10.
2002 o dovolání obviněného P. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 97/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu
ve Frýdku–Místku ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 4 T 2/2001, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 97/2002, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku–Místku
ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 4 T 2/2001, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se z r u š u j í i další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Okresnímu soudu ve Frýdku –
Místku p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Obviněný P. H. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku–Místku ze dne 7. 1.
2002, sp. zn. 4 T 2/2001, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle
§ 221 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že dne 26. 3. 2001 kolem
15.30 hodin ve F.-M. na ul. P. Š., před vchodem do rodinného domku č. 2207
napadl fyzicky bývalou manželku M. H. tak, že ji udeřil francouzskou holí do
lýtka levé nohy, následkem čehož upadla na zem a utrpěla zranění v podobě
zhmoždění levého kolenního kloubu těžšího stupně s otokem na zevní straně pod
čéškou levého kolenního kloubu s dobou léčení a pracovní neschopností do 8. 4.
2001.
Za tento trestný čin byl podle § 221 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1, § 59
odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená M. H. odkázána se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. H. odvolání, které Krajský soud v
Ostravě usnesením ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 97/2002, jako nedůvodné
zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To
97/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku–Místku ze dne 7. 1.
2002, sp. zn. 4 T 2/2001, podal obviněný P. H. prostřednictvím svého obhájce
JUDr. M. H. dovolání, a to podáním ze dne 23. 7. 2002, které bylo doručeno
Okresnímu soudu ve Frýdku–Místku dne 25. 7. 2002. Dovolání podal proti výroku o
vině a trestu v celém rozsahu a odůvodnil je ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, tedy namítá nesprávnost právního, resp. hmotně právního posouzení
svého jednání.
Dovolatel poukazuje na rozporné výpovědi poškozené – bývalé manželky, týkající
se zejména místa, kde mělo dojít k jejímu napadení ze strany obviněného.
Zdůrazňuje, že u hlavního líčení byl vyslechnut znalec, který připustil oba
mechanismy možného způsobu úrazu, tj. jak aktivní násilí, tak útok rukou
ozbrojenou tupým nástrojem, tak i pád prostý bez vlivu druhé osoby. Za
podstatné považuje dovolatel též vyjádření znalce k době léčení, když tento se
výslovně vyjádřil k tomu, že doba léčení v trvání 10-ti dnů je podložena pouze
subjektivními stesky poškozené. Pravděpodobnější je však doba léčení 5 - 7 dnů.
Soudy pak měly podle názoru dovolatele v souladu se zásadou in dubio pro reo
stanovit dobu léčení poškozené tak, že tato doba činila nejméně 5 dnů, což v
souladu s judikaturou a soudní praxí nedosahuje intenzity stupně společenské
nebezpečnosti z hlediska následku rozhodného pro posouzení jeho jednání jako
trestného činu, ale toliko jako přestupku proti občanskému soužití podle § 49
odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. V tomto případě by však trestní stíhání
muselo být zastaveno podle § 223 odst. 1 tr. řádu s ohledem na jednoroční
promlčecí lhůtu z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě ze 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 97/2002, a vrátil věc tomuto soudu
k novému projednání a rozhodnutí s uvedením závazného právního názoru
týkajícího se zejména doby léčení poškozené a stanovení tak stupně
nebezpečnosti činu pro společnost.
Nejvyšší státní zástupce, kterému bylo dovolání obviněného P. H. ve smyslu
ustanovení § 265h odst. 2 tr. řádu doručeno, se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda tu není dán některý z důvodů pro
odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání ve
smyslu § 265a tr. řádu je přípustné, bylo podáno z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 tr. řádu a včas, oprávněnou osobou a splňuje i obsahové náležitosti
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. řádu. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud
přezkoumal z podnětu podaného dovolání zákonnost a odůvodněnost těch výroků
rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů v dovolání
uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející (§ 265i odst.
3, 4 tr. řádu). Uplatnění ustanovení § 265i odst. 5 tr. řádu s přihlédnutím k
tomu, že v daném případě se rozhodnutí týkala pouze jedné osoby, nepřicházelo v
úvahu. Po přezkoumání věci ve smyslu § 265i odst. 3, 4 tr. řádu Nejvyšší soud
shledal, že dovolání je důvodné, a to z níže uvedených důvodů.
Obviněný uplatnil důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
tedy nesprávné právní posouzení skutku s tím, že v daném případě nebyla
jednoznačně a objektivně stanovena doba léčení poškozené, a proto není možno
správně určit intenzitu stupně společenské nebezpečnosti z hlediska následku
rozhodného pro posouzení jednání obviněného jako trestného činu či pouze jako
přestupku.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst.1 tr. řádu vyplývá, že
důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové
zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví. Přesvědčivě lze tento názor
dovodit zejména s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je zásadně
povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na
tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutková zjištění
soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě doplňování dokazování,
tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím
řízení. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako
specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě
procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není
a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v
celé šíři. Nejvyšší soud i v případě obviněného M. H. proto vycházel ze skutku
popsaného ve výroku rozsudku soudu I. stupně, kde však bylo pouze popsáno
zranění poškozené a doba léčení i pracovní neschopnosti byla určena jen datem
jejího ukončení. Takovým způsobem popsaný skutek však neumožňuje přezkoumatelný
právní závěr o povaze újmy na zdraví z hlediska právní kvalifikace trestného
činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona, neboť zde je třeba
zvažovat vedle délky léčení a pracovní neschopnosti i povahu a závažnost
utrpěného zranění a jeho konkrétní následky spočívající v omezení obvyklého
způsobu života poškozené, jakož i skutečnou povahu a závažnost obtíží
poškozené. Ze skutkové věty výroku o vině proto nelze jednoznačně dovodit, že v
důsledku jednání obviněného došlo k ublížení na zdraví poškozené v takové
intenzitě a rozsahu, aby se mohlo jednat o trestný čin, s ohledem na všechna
shora vyjmenovaná kritéria.
Trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona, pro který byl
obviněný stíhán, spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Objektem
tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla
včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k jeho náležité činnosti.
Trestní zákon ani jiný právní předpis nestanoví, co se rozumí pojmem ublížení
na zdraví, proto je nezbytné na takový stav usuzovat podle individuálních
okolností každého konkrétního případu s tím, že východiskem je kvalitativní a
kvantitativní odchylka od stavu, který je považován za zdraví (viz č. II/1965
Sb. rozh. tr.). Zdraví je stav organismu, který je podmíněn v biologickém slova
smyslu dokonalou stavbou lidského těla a jeho jednotlivých orgánů, jakož i
jejich harmonickou funkcí. Porušením zdraví je pak takový stav, který je
charakterizován poruchou dokonalé stavby těla nebo jeho jednotlivých orgánů,
nebo jejich harmonické funkce. Jde o stav z lékařského hlediska velmi
rozmanitý, vyznačující se různou závažností podle toho, co je jeho příčinou a
jaká je možnost nápravy. Rovněž následky porušení zdraví mohou být různé. Buď
dojde k úplné nápravě (tedy ke stavu definovanému jako zdraví), nebo zůstane
trvalá porucha tvaru nebo funkce orgánu různého stupně.
Nikoli každou poruchu zdraví je však možno považovat za ublížení na zdraví ve
smyslu trestního zákona. Za „ublížení na zdraví“ ve smyslu § 221 odst. 1 tr.
zákona nelze považovat například přechodné bolesti nebo nevolnost, oděrky,
nepatrné ranky, menší otoky, modřiny, hučení v uších apod. Za „ublížení na
zdraví“ můžeme pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením
normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti
nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla
vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Skutečný
charakter poranění je proto nutno zkoumat nejen na podkladě délky léčení či
pracovní neschopnosti, ale i dalších okolností, zejména toho, jakými příznaky,
bolestmi nebo obtížemi, v jaké intenzitě a po jakou dobu se poranění
poškozeného projevovalo, jaké lékařské ošetření si vyžádalo. Při posuzování
újmy na zdraví je třeba zvažovat i to, jaké potíže měl poškozený a zejména zda
tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu a znaleckému posudku (srov. rozhodnutí
pod č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). „Ublížením na zdraví“ bude tedy změněný stav,
který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami nespavostí, nemožností
pohybu, upoutáním na lůžko apod. Patří sem také případy, kdy nemoc, kterou
poškozený již měl, se zhoršila, příznaků jak co do množství, tak co do
intenzity, přibylo.
„Ublížení na zdraví“ bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost, a
to v tom smyslu, že vyřadí postiženého na určitou dobu z pracovního procesu.
Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí však vždy správně odrážet povahu,
intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Pracovní neschopnost a délka
léčení jsou důležitými kritérii při posuzování pojmu ublížení na zdraví, nelze
je však považovat za kritéria jediná. Při posuzování uvedeného pojmu mají
význam i další skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena,
jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, zda a
jaké lékařské ošetření vyžaduje a zejména zda a do jaké míry porucha zdraví
narušila obvyklý způsob života postiženého, počítaje v to i vyřazení z
pracovního procesu.
Minimální doba, po kterou musí porucha zdraví (narušení obvyklého způsobu
života, pracovní neschopnost) trvat, aby bylo možno ji považovat za ublížení na
zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zákona, není jednoznačně stanovena. Musí
však jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob
denního života nebo výkon obvyklé činnosti, anebo má jiný vliv na obvyklý
způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu.
Soudní praxe i při zvažování všech dalších kriterií přesto vychází z toho, že
znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého, popř. pracovní neschopnost,
musí trvat nejméně sedm dní. Za „ublížení na zdraví“ se tedy pokládá porucha
zdraví poškozeného, která ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé
činnosti po dobu okolo sedmi dnů (srov. rozhodnutí pod č. 16/1986 Sb. rozh.
tr.). Obdobně pak vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění s omezením
obvyklého způsobu života trvající nejméně šest týdnů, lze považovat za hranici
mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zákona a
ublížením na zdraví ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1 tr. zákona, jestliže
přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Naopak újma na zdraví
nedosahující intenzity „ublížení na zdraví“, tj. jde-li o poruchu zdraví
trvající zpravidla méně než 7 dní, může být přestupkem proti občanskému soužití
podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „přestupkového zákona“).
V souladu s těmito obecnými závěry se z obsahu znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného ve věci obviněného P.
H. znalcem Doc. MUDr. S. L., CSc. vyplývá, že vyjma otoku a subjektivně udávané
bolestivosti na zevní straně kolena nebyla zjištěna žádná zevní morfa, ve
smyslu tržně zhmožděné rány, oděrky kůže či krevní podlitiny. Omezení hybnosti
také zjištěno nebylo a při kontrole dne 29. 3. 2001 byl již i otok minimální.
Znalec konstatoval, že doba pracovní neschopnosti je v plné kompetenci
ošetřujícího lékaře a není rozhodná pro posouzení charakteru úrazu, neboť při
vystavování pracovní neschopnosti musí být přihlíženo k charakteru zaměstnání a
k subjektivním steskům pacienta.
Z uvedeného je patrné, že i když v posuzovaném případě mohla pracovní
neschopnost poškozené trvat po dobu delší než sedm dnů, která je v soudní
praxi považována za určitou hranici pro závěr o tom, že došlo k ublížení na
zdraví ve výše uvedeném smyslu, sama o sobě tato skutečnost ještě neznamená, že
k takovému následku skutečně došlo. Nejvyšší soud nezpochybňuje skutečnost, že
obviněný způsobil stíhaným skutkem újmu na zdraví poškozené. Ze skutkové věty
výroku rozsudku soudu I. stupně, ale ani z odůvodnění tohoto rozsudku však
jednoznačně nevyplývá, že jde o újmu na zdraví takové intenzity a rozsahu, s
ohledem na všechna shora uvedená kriteria, která jsou podle ustálené judikatury
vyžadována pro ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona a jaká jsou
nutná pro odlišení od obdobného přestupku proti občanskému soužití podle § 49
odst. 1 písm. c) přestupkového zákona.
Z již citovaného písemného vyhotovení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví soudního lékařství v této věci vypracovaného (č.l. 51 – 55 spisu) se
dále podává, že „ze soudně lékařského hlediska jde o zranění středně těžké, tj.
že průměrná doba léčení bude delší než 7 dní, avšak nepřekročí 6 týdnů. V tomto
konkrétním případě je doba léčení v délce 10 dnů dostatečně dlouhá ke zhojení
utrpěného poranění.“ Znalec pak doplnil znalecký posudek ústně u hlavního
líčení konaného dne 7. 1. 2002, když do protokolu o hlavním líčení (č.l. 81
spisu) konstatoval, že „doba léčení 10 dnů je podložena pouze subjektivními
stesky poškozené. Pravděpodobnější je kratší doba léčení 5 – 7 dnů“.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro závěr o existenci ublížení na zdraví jako
následku trestného činu podle § 221 odst. 1 tr. zákona nestačí jen subjektivní
pocit poškozeného, ale změny zdravotního stavu musí být odpovídajícím způsobem
objektivizovány. Správné závěry o tom, jakou povahu má újma na zdraví, může
soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, přičemž však závěr
o charakteru a závažnosti újmy na zdraví, tedy o tom, zda v konkrétním případě
došlo k ublížení na zdraví nebo naopak, že k ublížení na zdraví vůbec nedošlo a
tedy se o trestný čin nejedná, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu,
a to po zhodnocení všech shora uvedených kritérií, včetně jednoznačného
objasnění doby léčení či pracovní neschopnosti u poškozeného. Přitom se zásadně
nelze mechanicky omezit jen na kritérium délky pracovní neschopnosti nebo dobu
trvání poruchy zdraví, neboť posuzování každého případu musí být zejména
komplexní a přísně individuální. Nelze tedy opomenout, případně upřednostnit
některé ze shora popsaných kritérií stanovených naukou a praxí pro pojem
„ublížení na zdraví“. Při právním posuzování jednání pachatele nelze vycházet
pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovým útokem způsobena,
ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jaké
nebezpečí pro napadenou z útoku hrozilo a zejména jaké konkrétní následky
spojené s omezením obvyklého způsobu života u poškozené nastaly a jak dlouho
trvaly.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem a právním názorům dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že skutková věta výroku rozsudku soudu I. stupně, a to ani ve
spojení s jeho odůvodněním, neodpovídá právnímu závěru o povaze újmy na zdraví
poškozené z hlediska právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na
zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona, čímž je dán dovolací důvod ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud proto jako soud dovolací v
souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Okresního soudu
ve Frýdku-Místku ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 4 T 2/2001, a současně zrušil i
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 97/2002,
kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak
přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to
podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť vzhledem k podrobně popsaným
okolnostem, kdy je třeba provádět i doplnění dokazování výslechem znalce Doc.
MUDr. S. L., CSc., dospěl k závěru, že zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit
ve veřejném zasedání.
V rámci nového řízení bude zejména nutné se zabývat otázkou zda u poškozené
došlo k podstatnějšímu omezení v obvyklém způsobu života, jakým způsobem a do
jaké míry a jak dlouho byl poškozené objektivně znesnadněn výkon obvyklých
činností. V té souvislosti bude také třeba odstranit rozpor ve vyjádření znalce
Doc. MUDr. S. L., CSc. ohledně skutečné délky léčení poškozené, který v
písemném znaleckém posudku uvedl, že průměrná doba léčení bude delší než 7 dní,
avšak nepřekročí 6 týdnů, přičemž v tomto konkrétním případě byla doba léčení v
délce 10 dnů dostatečně dlouhá ke zhojení utrpěného poranění. Naproti tomu v
hlavním líčení konaném dne 7. 1. 2002 do protokolu o hlavním líčení uvedl k
dotazu obhájce, že „doba léčení 10 dnů je podložena pouze subjektivními stesky
poškozené. Pravděpodobnější je kratší doba léčení 5 – 7 dnů“ (č.l. 81 spisu). S
tímto vyjádřením znalce ohledně této zásadní skutečnosti, tj. ohledně skutečné
délky léčení zranění poškozené, které je v zásadním rozporu s písemným
vyhotovením jeho znaleckého posudku, se však soudy obou stupňů žádným způsobem
nevypořádaly. V této souvislosti je třeba podotknout, že z ustanovení § 109 tr.
řádu vyplývá, že existují-li pochybnosti o správnosti posudku nebo je-li
posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Pokud by
ani toto nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. Za nejasný posudek je
nutno v tomto ohledu chápat i posudek vnitřně rozporný a zejména takový, jehož
závěry, ale i odůvodnění, jsou neurčité a není z nich zřejmé jednoznačné
stanovisko znalce ke kladeným otázkám. Soud I. stupně ani soud odvolací v tomto
směru však žádná opatření k odstranění rozporů ve stanovisku znalce neučinily.
Z odborného hlediska tak navíc nebyl vyřešen rozpor v otázce o skutečnosti
důležité pro trestní řízení, přičemž se jedná o otázku rozhodnou pro právní
posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání.
Po tomto doplnění dokazování bude tedy třeba na základě všech shora
vyjmenovaných kritérií posoudit, zda újma na zdraví vzniklá poškozené dosáhla
takové intenzity, aby bylo možno ji kvalifikovat jako ublížení na zdraví ve
smyslu § 221 odst. 1 tr. zákona. V případě, že nalézací soud při novém
projednávání dané trestní věci dospěje k závěru, že jednání obviněného z
materiálního hlediska nenaplnilo zákonné znaky trestného činu ublížení na
zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona, nýbrž jen odpovídajícího přestupku podle
§ 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, nelze přehlédnout, že k
projednávanému skutku došlo již 26. 3. 2001. Z tohoto pohledu by se musel
vypořádat i s otázkou odpovědnosti obviněného za přestupek ve smyslu ustanovení
§ 20 přestupkového zákona. Jelikož totiž od spáchání jednání, o kterém bylo
rozhodnuto napadeným rozhodnutím, již uplynula doba jednoho roku (§ 20
přestupkového zákona), nelze věc postoupit orgánu příslušnému rozhodovat o
přestupcích. V úvahu by tedy přicházelo zproštění obžalovaného obžaloby podle §
226 písm. b). řádu (srov. rozhodnutí č. III./1964 a č. 68/1980 Sb. rozh. tr.)
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2002
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.