5 Tdo 795/2012-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 o
dovolání, které podal obviněný J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 9 To 484/2011, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 2 T 250/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání J. D. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 2 T
250/2009, byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem omezování osobní
svobody podle § 231 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění
pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zák.“), trestným
činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a trestným činem
neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. Za to byl odsouzen podle § 208 a § 35
odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož
výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněnému byla uložena povinnost nahradit
škodu podle § 228 odst. 1 tr. ř. jednak Všeobecné zdravotní pojišťovně a jednak
poškozenému P. S.. Tento poškozený byl se zbytkem svého nároku odkázán na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Na podkladě odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem
ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 9 To 484/2011, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b),
d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a znovu
sám rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného uznal vinným
trestnými činy ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a neposkytnutí
pomoci podle § 208 tr. zák. Uložil mu úhrnný trest odnětí svobody podle § 208 a
§ 35 odst. 1 tr. zák. v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na dobu
jednoho roku podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. Oba poškozené odvolací
soud odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný J. D. dovolání
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miroslava Hlavničky. Odkázal v něm na důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Úvodem je vhodné uvést, že obviněný nejprve podal dovolání, v němž
neoznačil žádný dovolací důvod. Na výzvu soudu v souladu s § 265h odst. 1 tr.
ř. doplnil své podání a také korigoval jeho původní rozsah. Jak správně
připomněl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření,
dovolatel totiž původně v podstatě uplatňoval výhrady víceméně proti rozsudku
soudu prvního stupně včetně právní kvalifikace skutku jako trestného činu
omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. V doplňujícím dovolání se
již obviněný soustředil na výhrady proti skutku popsanému v rozsudku soudu
druhého stupně, resp. proti právní kvalifikaci tímto soudem aplikované. Podle
obviněného skutek nevykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na
zdraví, a to jak jednání, tak příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem a
především zavinění ke způsobení následku ve složce vědění. Podle přesvědčení
obviněného soud nevěnoval dostatečnou pozornost samotnému vyjádření
poškozeného, že trpí „psychickými záchvaty“ ve vypjatých situacích. Stejně se
zachoval v automobilu a obviněný tak nemohl jeho chování předpokládat ani
zabránit škodlivému následku. Připomněl rovněž tzv. princip omezené důvěry,
který vylučuje odpovědnost obviněného za neočekávaný exces z běžného chování,
jímž si poškozený vyvolal následek na zdraví. U druhého trestného činu
neposkytnutí pomoci nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty, neboť obviněný
jednak nezavinil dopravní nehodu, maximálně připustil, že byl jejím účastníkem.
Ze všech důkazů vyplynulo, že se po zastavení svého vozidla vrátil neprodleně
na místo, kde poškozený vyskočil a i přes odpor pracovníků zdravotní služby i
samotného poškozeného mu poskytoval pomoc. V žádné obviněnému dostupné
judikatuře není stanovena doba, během níž by měl účastník nehody poskytnout
pomoc, proto se mu zdá nepochopitelné, že soudy jej uznaly vinným trestným
činem neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák., resp. též trestným činem
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. V závěru svého dovolání navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu projednání (zřejmě omylem nenavrhl též zrušení
rozsudku soudu prvního stupně).
Jak již bylo naznačeno, nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání
obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního
zastupitelství JUDr. Radka Doležela. Připomněl především výklad dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který nepřipouští námitky proti
skutkovým zjištěním včetně správnosti provedeného dokazování. Nelze tudíž
přihlížet k té části dovolání, v níž obviněný vyjádřil nesouhlas právě se
způsobem hodnocení dokazování v této věci. Výhrady, které poté vznesl proti
právní kvalifikaci oběma trestnými činy, označil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství za nedůvodné. Zjištění o průběhu chování obviněného a
poškozeného, jež předcházelo vyskočení z okna jedoucího automobilu, a rovněž
časová prodleva mezi tímto okamžikem a návratem obviněného na místo nehody
poskytují dostatečný podklad pro uznání viny oběma trestnými činy. Poškozený
navíc reagoval na výhrůžky obviněného, nešlo tak o zkratkovitou reakci a
obviněný měl dostatek času alespoň výrazně snížit rychlost a zmírnit újmu na
zdraví poškozeného. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tak
považuje zavinění z vědomé nedbalosti ve vztahu ke všem znakům skutkové
podstaty trestného činu podle § 224 odst. 1 tr. zák. za prokázané. Stejně tak
bylo namístě kvalifikovat skutek jako neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák.,
neboť povinností obviněného bylo ihned po nehodě zastavit své vozidlo a
poskytnout poškozenému potřebnou pomoc „neodkladně“. Ve vztahu k právní
kvalifikaci oběma trestnými činy tak státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství neshledal žádnou vadu a navrhl odmítnout dovolání obviněného
jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. D. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr.
ř.] prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném
místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je
obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a po včasném doplnění
původního podání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Právním posouzením skutku se ve smyslu tohoto důvodu
dovolání rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení
skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení
trestního zákona. Není možné se jej dovolávat výhradami proti aplikaci
procesních ustanovení soudy, tj. především ustanovení trestního řádu. Proto
otázka dodržení procesních ustanovení včetně § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu
orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při
hodnocení důkazů při tomto posuzování nehraje žádnou roli. Předmětem právního
posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že
skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl
obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním
soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich
vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Dovolací soud je tak v podstatě
vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů a
v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto může
výlučně přezkoumávat postup ve věci rozhodujících soudů při aplikaci norem
hmotného práva.
Obviněný učinil obsahem svých dovolacích výhrad zčásti takové námitky, které
nemohou spadat pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Směřují totiž proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily jednotlivé
provedené důkazy a jaké z nich vyvodily skutkové závěry. Obviněný v podstatě
setrval na své obhajobě, jíž uplatňoval od počátku trestního stíhání, totiž, že
příčinou zranění poškozeného bylo výlučně jeho vlastní chování, které obviněný
ani nemohl předvídat a tudíž zabránit vzniku škodlivého následku. Pokud jde o
následnou pomoc poškozenému, zopakoval, že nemohl zastavit vozidlo ihned na
místě, kde poškozený vyskočil, ale musel odjet, aby nebránil v provozu. Podle
jeho vlastní úvahy se však vrátil „neprodleně“ a snažil se poškozenému pomoci.
V této části svého dovolání obviněný překročil rámec uvedeného dovolacího
důvodu, a proto k ní Nejvyšší soud nepřihlížel.
Obviněný dále namítal, že při respektování tzv. principu omezené důvěry soudy
nemohly dospět k jeho vině za ublížení na zdraví poškozeného. Přitom nesprávně
upozornil na nutnost existence „nepřímého úmyslu“ pro naplnění subjektivní
stránky trestného činu podle § 224 odst. 1 tr. zák. s tím, že je třeba
„prokázat složku vědění o možnosti způsobení následku“. Zřejmě opomněl, že se
jedná o nedbalostní trestný čin, k naplnění jehož subjektivní stránky se
vyžaduje nedbalost vědomá ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák., event. nevědomá
podle § 5 písm. b) tr. zák. Relevantní dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. byla ta část námitek, jimiž obviněný poukazoval na chybějící
odpovědnost za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem, v
důsledku čeho považoval za vadnou právní kvalifikaci skutku podle § 224 odst. 1
tr. zák. U druhého z trestných činů, jimiž byl uznán vinným, tj. § 208 tr.
zák., podle obviněného soudy nesprávně zaměnily pojmy „účast na dopravní
nehodě“ a „zavinění dopravní nehody“. Pokud dojde ke zranění přepravované osoby
vlivem jízdy vozidla, je možné hovořit o dopravní nehodě, nikoli však v
případech, kdy přepravovaná osoba se zraní při nastupování či vystupování z
něj.
Přestože uvedené výhrady směřoval obviněný proti právnímu posouzení skutkových
zjištění, nebylo možné přehlédnout, že podstatou všech jeho námitek je vlastně
nesouhlas se způsobem vyhodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud proto nemohl přezkoumat podané dovolání podle § 265i odst. 3 tr.
ř., neboť považoval případné právní námitky dovolatele za nedůvodné.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. (účinného do 31.
12. 2009) se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na
zdraví nebo smrt. Zavinění pachatele - v daném případě v nedbalostní formě (§ 5
tr. zák.) musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj.
jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z
nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného.
Na tomto místě je ovšem třeba poznamenat, že příčinný vztah, který spojuje
jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky
trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním
pachatele a způsobeným relevantním trestně právním následkem (účinkem) zakládá
trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné
souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. č.
20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů ublížení na
zdraví podle § 224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá
každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je
každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost)
neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben
ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná
souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k
jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku
následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou
skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh.
tr.). Jednání pachatele proto může mít povahu příčiny i tehdy, když kromě něj
vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by
následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku
(zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost
(jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Soudní praxe zastává názor, podle něhož při posuzování okolností, které může či
nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z
hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti
vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní
vymezení vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním
případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud
povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem jsou dány současně. (Viz č. 43/2002 Sb. rozh. tr.)
Krajský soud v Plzni uznal obviněného vinným oběma trestnými činy na podkladě
zjištění, podle něhož dne 5. 9. 2008 po 20.00 hod. v S., v ulici J. vyzval
obviněný poškozeného P. S., aby nastoupil do jeho osobního automobilu zn.
Lancia Delta, poté, co poškozený usedl na sedadlo spolujezdce a očekával, že si
promluví o manželském vztahu poškozeného a poměru mezi jeho ženou a obviněným,
se obviněný vozidlem rozjel, přičemž poškozený v důsledku obavy o svůj život na
základě předchozích výhrůžek od obviněného, si odepnul bezpečnostní pás a
vylezl ze sedadla spolujezdce do okna pravých předních dveří automobilu,
obviněný nezastavil ani nesnížil rychlost, poškozený vyskočil v prostoru
autobusové zastávky při rychlosti vozu 30 až 40 km, dopadl hlavou na vozovku a
utrpěl zlomeninu lebky v týlní oblasti a další ve výroku o vině specifikovaná
poranění s následnou hospitalizací do 15. 9. 2008, pracovní neschopnost mu byla
ukončena na jeho vlastní žádost dne 3. 10. 2008, když nadále u něho přetrvává
porucha chuti a čichu. Poté, co poškozený zůstal ležet na vozovce v bezvědomí s
viditelným zraněním, obviněný vozidlo nezastavil a neposkytl poškozenému pomoc,
pokračoval v jízdě k nádraží a odstavil vůz na parkovišti, volným krokem
přibližně po pěti minutách se vrátil zpět na 190 metrů vzdálené místo, kde již
další osoby poskytovaly poškozenému pomoc a přivolaly záchrannou službu.
Především soud prvního stupně provedl správné zhodnocení výsledků doplněného
dokazování, poté, kdy se věcí zabýval již podruhé podle pokynů odvolacího
soudu. Na doplnění argumentů podporujících správné skutkové zjištění je možné
připomenout významné okolnosti, které mohou blíže objasnit důvod skutečně
neobvyklé reakce poškozeného. Jak již bylo naznačeno, manželka poškozeného
udržovala intimní vztah s obviněným a hodlala se rozvést, což poškozený sice
akceptoval, nicméně měl zájem na udržení vztahu. Ze strany obviněného docházelo
v období od 10. 8. do 5. 9. 2008 k výhrůžným textovým zprávám (SMS) vůči
poškozenému, za což byl dokonce postižen za přestupek proti občanskému soužití
podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů. Dokonce v den, kdy došlo k žalovanému jednání, obviněný
znovu zaslal poškozenému výhrůžnou zprávu, tudíž je naprosto věrohodné, že
poškozený sice dobrovolně na požádání své manželky nastoupil do vozidla
obviněného, přitom očekával, že si spolu promluví. V žádném případě nepočítal s
tím, že by s obviněným kamkoli odjel. Očekával, že dojde k rozhovoru o jeho
dalším vztahu s manželkou. Poté, co mu obviněný neřekl, kam hodlá jet, je zcela
logické, že poškozený se obával možného fyzického napadení od obviněného, tj.
naplnění předcházejících výhrůžek. Obviněný přitom vůbec nereagoval na dotazy o
důvodu a cíli jízdy a poškozený se rozhodl vozidlo opustit. Jeho fyzická
dispozice a prostor ve vozidle, v němž se musel přemístit k bočnímu okénku tak,
aby po jeho otevření vyskočil, předpokládala určitý časový prostor, podle
zjištění orgánů činných v trestním řízení nejméně pět až sedm vteřin, aniž by
však ze strany obviněného – řidiče, bylo na „zvláštní“ chování poškozeného
jakkoli reagováno. Doba, kterou vyžadovala příprava k opuštění vozidla bočním
okénkem pro dospělého normálně vysokého muže, byla dostatečná proto, aby
obviněný nejenže mohl vnímat neobvyklé chování spolujezdce, ale dlouhá natolik,
aby poměrně pomalu jedoucí automobil zastavil, přinejmenším maximálně snížil
jeho rychlost. Ačkoli způsob opuštění vozidla, který poškozený zvolil, nepatří
mezi tradiční a tudíž očekávané reakce na obavu či strach spolujedoucí osoby,
nelze pominout, že nešlo o natolik náhlé a především rychlé jednání, které by
nebylo možné přerušit, resp. zamezit předvídatelnému škodlivému následku, který
musel nastat za situace, kdy obviněný ani nesnížil rychlost jím řízeného
vozidla a ponechal poškozeného dokončit vyskočení na vozovku.
Je možné zcela odmítnout opakované tvrzení obviněného o tom, že nijak nemohl
zabránit újmě na zdraví, k níž došlo pádem, neboť s ohledem na časovou prodlevu
bylo v jeho silách reagovat na chování poškozeného zastavením, event. alespoň
výrazným snížením rychlosti. Bez toho skutečně obviněný mohl předpokládat, že
dojde k těžké újmě na zdraví poškozeného, který byl vzhledem k okolnostem
dokonce ohrožen i na životě. Bylo proto důvodné po obviněném spravedlivě
požadovat, aby vnímal probíhající děj ve vozidle a snažil se zabránit vzniku
škodlivého následku na zdraví poškozeného. Jak již bylo připomenuto odkazem na
soudní judikaturu, je při zkoumání možností účastníků silničního provozu
předvídat, vždy nutné vycházet z existujících objektivních okolností
vyplývajících z určité situace (nejen v dopravě), která může být
charakterizována celou řadou faktorů (tj. určitým místem, povahou komunikace,
chováním dalších účastníků silničního provozu, apod.).
V dané věci Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že obviněný mohl
věnovat větší pozornost chování poškozeného a přizpůsobit mu vlastní jednání,
tj. zastavit, v čemž mu nic nebránilo. Jestliže ponechal poškozeného „dokončit“
jeho záměr opustit vůz za jízdy bočním okénkem, věděl, že může dojít k těžkému
následku na zdraví poškozeného. Skutkové okolnosti rovněž dávají jasný podklad
pro závěr o tom, že hlavní příčinou škody na zdraví poškozeného bylo právě
jednání obviněného, neboť pokud by zastavil nebo přinejmenším výrazně snížil
rychlost vozidla, k čemuž měl časový prostor, nemuselo dojít k vážné poruše
zdraví poškozeného. Ze strany poškozeného se ani nejednalo o „náhlé“ opuštění
vozidla, když jen těžko jej lze nazvat „vystoupením“, jak naznačoval obviněný
ve svém dovolání. Nejedná se tudíž o „odpovědnost za následek“, jak tvrdí
dovolatel, nýbrž o zavinění příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a k
samotnému následku, resp. účinku.
Dovolací soud tak nemá žádnou pochybnost o správné právní kvalifikaci skutku
jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., neboť
všechny zákonem vyžadované znaky jeho skutkové podstaty byly naplněny včetně
subjektivní stránky ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák.
Nejedná se tak o případy, jimiž se soudy zabývaly např. v rozhodnutí
publikovaném pod č. 28/1981 Sb. rozh. tr., podobně v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 10. 8. 2001, sp. zn. 11 Tz 128/2001, publikovaném pod č. T 291, svazek
12, ročník 2002 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10.
2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikovaném pod č. T 746 ad 1., sešit 11,
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaným týmž nakladatelstvím.
Právní názor vyslovený v citovaných rozhodnutích lze stručně shrnout tak, že po
účastníkovi silničního provozu nelze požadovat, aby bez dalšího předpokládal
možné porušení pravidel jinými účastníky provozu. V předmětné trestní věci se
však nejedná o skutkově srovnatelný případ, neboť obviněný mohl následku na
zdraví poškozeného předejít, minimálně výrazně snížit jeho intenzitu.
Stejný závěr je možné učinit i ohledně právní kvalifikace skutku jako
trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. Není totiž žádných
pochybností o tom, že předmětný skutek vykazoval znaky „dopravní nehody“, jak
je definována v § 47 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
účinném v době spáchání skutku. Nejednalo se totiž o „řádné vystupování či
nastupování“ do vozidla tvrzeného obviněným, nýbrž o událost, k níž došlo při
jízdě, přičemž řidičem, který jízdu nepřerušil přes nebezpečí, jež prokazatelně
hrozilo poškozenému, byl právě obviněný. Judikatura, pokud se vyjadřovala k
době, jež je vyžadována k zastavení vozidla a k poskytnutí pomoci účastníku
dopravní nehody, vychází jednoznačně z pojmu „neprodleně“, který je uveden v §
47 odst. 2 písm. a) a c) citovaného zákona. To znamená, že poskytnutí pomoci
osobě, která utrpěla zranění při dopravní nehodě, musí bezprostředně následovat
poté, co se pachatel dozvěděl o nutnosti pomoci, aniž by přitom ohrozil sebe či
jinou osobu. Ačkoli se obviněný od počátku snažil tvrdit, že zastavil na
nejbližším možném místě z hlediska bezpečnosti provozu, opatřené důkazy
vyvrátily jeho obhajobu. Skutečně nebylo nic, co by mu mělo bránit zastavit vůz
ihned poté, co poškozený z něho vyskočil. V takový okamžik není třeba brát
ohled na případný zákaz zastavení, neboť záchrana lidského života či zdraví má
přednost před pravidly silničního provozu. Doba, za kterou se obviněný vrátil
na místo nehody, svědčí o tom, že „nijak nespěchal“, i kdyby tehdy skutečně
zvažoval dovolenost zastavení svého automobilu. Svědci V. P. a D. P. oba shodně
odhadli, že obviněný se k nim dostavil asi po pěti minutách poté, co oni
zastavili a začali pomáhat poškozenému ležícímu na vozovce. Rovněž z jejich
výpovědí vyplynulo, že oni sami neviděli výskok poškozeného ani vozidlo
obviněného, tudíž musela proběhnout ještě nějaká další minuta navíc, během níž
obviněný pokračoval v jízdě po pádu poškozeného. Rozhodně tak lze vyloučit, že
obviněný měl úmyslu poskytnout poškozenému pomoc po dopravní nehodě
„neprodleně“, jak vyžaduje zákon. Všechny uvedené skutečnosti svědčí o správném
právním posouzení této fáze skutkových okolností, jak učinily soudy nižších
stupňů.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného J. D. jako nedůvodné, neboť
zjištěný skutek nebyl nesprávně právně posouzen ve smyslu § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., jak tvrdil dovolatel. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího, a učinil tak
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová