5 Tdo 809/2012-34
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2012 o dovolání, které podal obviněný Z. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 To 61/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 5/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný Z. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 2 T 5/2011, uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento zločin byl obviněný Z. B. odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo současně rozhodnuto o nároku poškozeného J. D. na náhradu škody.
Odvolání obviněného Z. B. podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 To 61/2012, zamítl podle § 256 tr. řádu, neboť ho neshledal důvodným.
Obviněný Z. B. podal dne 16. 5. 2012 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily svědecké výpovědi obou poškozených. Jak dále obviněný zdůraznil, pouze se bránil útoku zaměstnanců bezpečnostní agentury a z jeho strany se nejednalo o použití násilí. Pronesené nadávky, které směřoval na adresu zmíněných zaměstnanců, nelze považovat za pohrůžku násilím ani za bezprostřední násilí, neboť byly neurčité. Obviněný popírá, že by užil zbraň proti těmto zaměstnancům, takže považuje za vyloučené kvalifikovat skutek též podle § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle názoru obviněného zásah zaměstnanců bezpečnostní agentury v daném případě nelze posoudit jako tzv. občanské zadržení ve smyslu § 76 odst. 2 tr. řádu, neboť zde chyběla podmínka bezprostředního zákroku po spáchání trestného činu a navíc odcizil zboží jen v hodnotě asi 200 Kč, tudíž se mohl dopustit pouze přestupku. Obviněný považuje zákrok vůči své osobě za neoprávněný a v takovém případě je třeba pohlížet na jeho následné jednání jako na nutnou obranu.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby buď podle § 265m odst. 1 tr. řádu ve věci sám rozhodl, nebo aby ji podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Z. B. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný založil své námitky z větší části na polemice se skutkovými zjištěními. Státní zástupce považuje s ohledem na popsané skutkové okolnosti za zcela zřejmé, že poškození zaměstnanci bezpečnostní agentury neomezovali osobní svobodu obviněného a ani ho nezadržovali ve smyslu § 76 odst. 2 tr. řádu. Podle státního zástupce i v případě, když pachatel odcizí v prodejně zboží v hodnotě nižší než 5 000 Kč, může vzniknout podezření (tedy nikoli jistota) ze spáchání trestného činu krádeže, takže bez dalšího není vyloučen ani postup podle § 76 odst. 2 tr. řádu. Jak dále státní zástupce zdůraznil, obviněný se zcela neoprávněně pokusil donutit poškozené zaměstnance bezpečnostní agentury, aby zanechali svého legálního jednání vůči němu, a to jak přímým násilím, tak i pohrůžkami, tedy jinak řečeno nutil poškozené, aby něco opominuli. Přitom pronesené pohrůžky obviněného jsou podle názoru státního zástupce poměrně konkrétní a obviněný se dopustil uvedeného zločinu násilím v podobě užití pepřového spreje, který je zbraní ve smyslu § 118 tr. zákoníku. Státní zástupce je tudíž přesvědčen, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Poškození se ovšem nedopustili žádného protiprávního útoku vůči obviněnému, takže podle státního zástupce je vyloučeno posoudit jednání obviněného jako nutnou obranou ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku. Proto státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Z. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Z. B. opírá své přesvědčení o jejich naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze dovodit tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
Nesprávné právní posouzení skutku přichází v úvahu i za situace, když rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které je zde pouze v případě, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný Z. B. však především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (a pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů, zejména pokud jde o průběh zadržení obviněného poškozenými.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Z. B., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval též z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného Z. B. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení tohoto skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Citovanému dovolacímu důvodu však neodpovídá ani obecně formulovaná námitka obviněného, podle které neměl v úmyslu někoho vydírat. Nejvyšší soud proto k takto formulované výhradě zdůrazňuje, že závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného v tzv. skutkové větě ve výroku o vině, ale i z ostatních rozhodných okolností, za nichž došlo ke spáchání skutku, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného Z. B., v jejímž rámci zpochybnil naplnění objektivní stránky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že zmíněného zločinu se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin se zbraní. Podle tzv. právní věty uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco opominul, a spáchal takový čin se zbraní.
Přitom za násilí se považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení existujícího či očekávaného odporu jiné osoby (napadeného). Pohrůžkou násilí se pak rozumí vykonání bezprostředního násilí či vykonání násilí v bližší nebo vzdálenější budoucnosti (k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1752). Podle § 118 tr. zákoníku je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině, obviněný Z. B. dne 8. 12. 2010 v době kolem 12.30 hod. v O. – M. H. v ulici T. poté, co byl pronásledován zaměstnanci bezpečnostních agentur z důvodu předchozí krádeže zboží v obchodním domě Tesco, použil proti nim v době, kdy se jej snažili na místě zadržet, pepřový sprej tak, že tento nastříkal do obličeje a očí poškozenému J. D. po tom, co jej vyzval, aby na místě vyčkal přicházejícího D. S., který byl také zasažen sprejem, který obviněný stříkal permanentně do doby, než se D.
S. podařilo mu sprej vytrhnout z ruky, přičemž obviněný vyhrožoval oběma jmenovaným zabitím, pokud jej nepustí. Tímto jednáním jim obviněný způsobil zranění, a to poškozenému J. D. poleptání rohovky a spojivkového vaku a poškozenému D. S. poleptání očního svalu, které si vyžádalo jednorázové ošetření v Městské nemocnici v Ostravě, a následně byl obviněný předán příslušníkům Policie České republiky. Takové skutkové okolnosti jsou podle názoru Nejvyššího soudu dostatečným podkladem pro výše uvedený právní závěr o spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr.
zákoníku, a to včetně úmyslného zavinění obviněného, které vyplývá zejména z povahy a obsahu výhrůžek obviněného a z jím užitého násilí vůči poškozeným.
V žádném případě se pak v posuzované věci nemohlo jednat o nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku, neboť obviněný Z. B. sám útočil na zájem chráněný trestním zákonem, a to nejdříve na cizí majetek v obchodním domě Tesco a poté na svobodu rozhodování poškozených J. D. a D. S. jako zaměstnanců pověřených ochranou uvedeného majetku. Navíc obviněný založil tuto námitku především na takových argumentech, jimiž zpochybňoval skutkové závěry soudů nižších stupňů ohledně průběhu konfliktu a zadržení obviněného.
Přitom – jak již zdůraznil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (na s. 14) – jmenovaní poškození byli v zásadě oprávněni zadržet obviněného podle § 76 odst. 2 tr. řádu, jelikož v době odcizení zboží v obchodním domě Tesco mohli důvodně předpokládat, že se obviněný dopustil trestného činu krádeže ve smyslu § 205 tr. zákoníku, zejména když v alternativách podle § 205 odst. 1 písm. b) až e), odst. 2 tr. zákoníku je tento trestný čin spáchán bez ohledu na hodnotu odcizené věci a nezávisle na výši škody tím způsobené.
V době, kdy poškození počali zadržovat obviněného po jeho prokazatelné krádeži, totiž ještě neznali a nemohli znát přesný druh ani hodnotu zboží odcizeného obviněným, takže ještě nemohlo být rozptýleno jejich důvodné podezření ze spáchání trestného činu krádeže, jehož pachatelem mohl být obviněný. Ostatně byl to právě obviněný, který svým útěkem zmařil možnost, aby si poškození jako zaměstnanci, pověření chránit majetek obchodního domu Tesco před jeho odcizením, mohli ověřit, jaké zboží obviněný odcizil a v jaké hodnotě.
K tomu došlo teprve později v době, kdy se již obviněný dopustil žalovaného skutku. Vzhledem k uvedenému nejsou pochybnosti o tom, že poškození byli subjektivně přesvědčeni o spáchání trestného činu krádeže obviněným, a proto se ho důvodně snažili zadržet a obviněný jim v tom neoprávněně bránil i násilím a pohrůžkou násilí, k čemuž došlo za použití zbraně.
Obviněný Z. B. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. V případě první z nich je dovolací důvod podle citovaného ustanovení dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných předpokladů odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný Z. B. pak shledával v předcházejícím řízení dovolací důvod obsažený v již zmíněném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho existenci, protože soudy obou stupňů správně dovodily všechny znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Z. B. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody uvedenými v citovaných ustanoveních, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného Z. B., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 8. 2012
Předseda senátu: JUDr. František P ú r y