U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8.
2014 o dovolání, které podala obviněná R. V . , proti usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 10 To 23/2014, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T
131/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné o d m í t á .
Obviněná R. V. byla rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 11. 2013,
sp. zn. 11 T 131/2013, uznána vinnou přečiny zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr.
zákoník“), a podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, kterých se dopustila
skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto přečiny byla obviněná odsouzena podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10
měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle § 73 odst.
1 a 2 tr. zákoníku byl obviněné současně uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního
orgánu nebo prokuristy obchodní společnosti nebo družstva s předmětem činnosti
hostinská činnost a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 a dále
v zákazu podnikání se stejnými předměty činnosti, a to v trvání 4 roků.
Postupem podle § 229 odst. 1 bylo rovněž rozhodnuto o uplatněných nárocích na
náhradu škody.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Náchodě podala obviněná odvolání,
které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 10 To
23/2014, podle § 256 tr. řádu zamítl, neboť ho neshledal důvodným.
Obviněná R. V. podala dne 3. 6. 2014 proti tomuto usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná v něm zpochybnila
naplnění subjektivní stránky obou přečinů, jimiž byla uznána vinnou, protože
podle jejího názoru o tom nesvědčí výsledky dokazování. Obviněná vznesla své
výhrady rovněž ve vztahu ke znaku objektivní stránky přečinu podle § 254 odst.
1 tr. zákoníku spočívajícímu v ohrožení majetkových práv jiného a vytkla i
nesprávné právní posouzení, pokud jde o uvedení nepravdivých údajů v podkladech
sloužících pro zápis do obchodního rejstříku jako znaku objektivní stránky
přečinu podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, neboť podle jejího názoru
naplnění těchto znaků nevyplývá z rozhodných skutkových okolností. V další
části svého dovolání obviněná namítla nepoužitelnost důkazu spočívajícího ve
výpovědi svědkyně M. K. Podle názoru obviněné tento důkaz jednak nebyl opatřen
v souladu s ustanovením § 427 tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013),
jednak nebyl ani řádně proveden podle ustanovení trestního řádu. V takovém
postupu obviněná spatřuje i porušení svého práva na obhajobu. Obviněná proto
závěrem dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu
zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu v Náchodě a aby podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil
také další rozhodnutí obsahově navazující na tato rozhodnutí, pokud by vzhledem
ke změně, k níž by došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Současně obviněná
navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Okresnímu
soudu v Náchodě k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřil k dovolání
obviněné R. V.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná R. V. opírá své dovolání o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod
podle citovaného ustanovení může být dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který
byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký
v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že
rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda
je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná.
Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit
pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného
ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněná R. V. však v části své argumentace obsažené v dovolání nevytýká soudům
nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše
vyloženém smyslu. Obviněná totiž nesouhlasí se skutkovými zjištěními, k nimž ve
věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením.
O výlučně procesní – nikoli hmotně právní – povaze některých jejích námitek
ostatně svědčí i tvrzení obviněné, že soudy nezjistily řádně skutkový stav
věci, popřípadě že nebylo dostatečně prokázáno úmyslné zavinění obviněné.
Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je
obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně
právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněná v této souvislosti
nepoukázala na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, který uplatnila obviněná R. V., tedy znamená, že předpokladem jeho
naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně
právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z
důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního,
zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263
odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněné, v němž
namítá nesprávné hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně,
především pokud jde o spolehlivé prokázání existence úmyslného zavinění
obviněné a hodnocení svědecké výpovědi M. K. Taková argumentace se totiž vůbec
netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného
dovolacího důvodu, ale obviněná jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové
závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených
důkazů.
Obviněná zde vytkla údajné porušení svého práva na obhajobu, protože podle
jejího názoru orgány činné v trestním řízení jednak neprovedly důkazy, které
navrhovala, jednak postupovaly v rozporu se zákonem, pokud jde o opatření a
hodnocení svědecké výpovědi M. K. a provedení zkráceného přípravného řízení.
Nad rámec již zmíněné argumentace Nejvyšší soud uvádí k těmto námitkám
následující.
K otázce provádění navrhovaných důkazů je nutné a vhodné odkázat především na
ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, které zakotvuje právo na
spravedlivý proces. Jak je patrné ze standardního výkladu citovaného ustanovení
podávaného též Ústavním soudem, jde zde o procesní záruky řádného a zákonného
průběhu trestního řízení, nikoli o nárok obviněného, aby dosáhl takový výsledek
tohoto řízení podle hmotného práva, který odpovídá jeho představám. Proto ani
samotná námitka obviněné R. V. ohledně údajného porušení jejího práva na
spravedlivý proces s odkazem na vytýkané nevyhovění důkazním návrhům, které
učinila, neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu. Navíc z č. l. 308 a verte a 334 trestního spisu vyplývá, že
před soudem prvního stupně obviněná neměla žádné návrhy na provedení dalších
důkazů a v řízení před odvolacím soudem bylo vyhověno návrhu jejího obhájce na
přečtení označených listinných důkazů. Další návrhy na provedení důkazů již
strany trestního řízení neučinily. V uvedeném směru proto nemohlo dojít k
porušení práva obviněné na spravedlivý proces, jak namítá ve svém dovolání,
nehledě již na výlučně procesní povahu těchto výhrad.
Pokud jde o zákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení při opatření
svědecké výpovědi svědkyně M. K. na základě dožádání v rámci mezinárodní právní
pomoci, ani v této otázce Nejvyšší soud neshledal takové vady, které by měly
podstatný vliv na použitelnost tohoto důkazu. Z ustanovení § 427 tr. řádu (ve
znění účinném do 31. 12. 2013) vyplývaly obsahové a formální náležitosti
předmětného dožádání. Jak je přitom zřejmé z č. l. 159 trestního spisu, Okresní
státní zastupitelství v Náchodě sice pochybilo, pokud ve svém dožádání ze dne
7. 12. 2012, sp. zn. 1 Zn 4190/2011, v rozporu s ustanovením § 427 odst. 1
písm. c) tr. řádu neuvedlo přesný popis skutku. Taková vada dožádání však podle
názoru Nejvyššího soudu nemůže způsobit neplatnost procesních úkonů následně
provedených ve věci. Z celkového kontextu zmíněného dožádání je totiž
jednoznačně patrné, co bylo předmětem trestního stíhání obviněné, přičemž
ostatní zákonné náležitosti dožádání byly splněny. V tomto směru je dále
nepodstatné, zda se svědkyně M. K. vyjadřovala jen k úřednímu záznamu o podaném
vysvětlení obviněné R. V., a nikoli až k její výpovědi učiněné v rámci výslechu
provedeného po zahájení jejího trestního stíhání. Rozhodující je zde totiž
skutečnost, že orgány činné v trestním řízení zajistily obviněné právo vyjádřit
se k uvedené svědecké výpovědi a učinit další návrhy na doplnění dokazování.
Pokud tedy za popsaného procesního stavu soudy nižších stupňů vyhodnotily
svědeckou výpověď M. K. jako věrohodnou a přihlédly k ní při rozhodování o vině
obviněné, nelze považovat jejich postup za takový, který by byl v rozporu se
zákonem. Ostatně, ve věci byly opatřeny a řádně provedeny i další důkazy, které
zcela odůvodňují závěr o vině obviněné posuzovanými přečiny. Navíc námitka
obviněné v uvedených směrech ani neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu
podle§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže ji Nejvyšší soud nemohl meritorně
přezkoumávat.
Stejně tak nelze akceptovat ani tvrzení obviněné, podle něhož její právo na
obhajobu mělo být porušeno i tím, že ve věci se konalo zkrácené přípravné
řízení ve smyslu § 179a a násl. tr. řádu, ačkoli pro tuto formu přípravného
řízení údajně nebyly splněny zákonné podmínky. Jak totiž Nejvyšší soud zjistil
z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T
131/2013, v trestní věci obviněné R. V. se konalo zkrácené přípravné řízení za
splnění podmínek uvedených v § 179a odst. 1 písm. b) tr. řádu. Podle tohoto
ustanovení se zkrácené přípravné řízení koná o trestných činech, o nichž
přísluší konat řízení v prvním stupni okresnímu soudu a na které zákon stanoví
trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, jestliže v
průběhu prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání
byly zjištěny skutečnosti, jinak odůvodňující zahájení trestního stíhání a lze
očekávat, že podezřelého bude možné ve lhůtě uvedené v § 179b odst. 4 tr. řádu
postavit před soud. Orgány činné v trestním řízení sice nedodržely lhůtu dvou
týdnů ode dne, kdy policejní orgán sdělil tehdy podezřelé R. V., ze spáchání
jakého skutku je podezřelá a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován (§
179b odst. 3 tr. řádu). Nejde ovšem o lhůtu, jejíž nedodržení by samo o sobě
zpochybňovalo zákonnost provedení zkráceného přípravného řízení a jeho
výsledků. Jestliže tedy orgány činné v trestním řízení vyhodnotily tuto formu
přípravného řízení v dané trestní věci jako přípustnou, není Nejvyšší soud
oprávněn přezkoumávat takový postup. Podstatné je zde především to, že zkrácené
přípravné řízení a zjednodušené řízení před samosoudcem bylo jako celek
provedeno v souladu se zákonem a při dodržení práv obviněné na obhajobu. Pokud
jde právě o namítané porušení práv obviněné na její obhajobu, Nejvyšší soud
nezjistil v uvedených souvislostech takové skutečnosti, z nichž by vyplývala
opodstatněnost této námitky. Obviněná totiž měla možnost uplatnit právo na
obhajobu prostřednictvím svého obhájce, přičemž toto právo realizovala mimo
jiné i tím, že se vyjadřovala nejen k návrhu na potrestání, ale ve stadiu
řízení před soudem měla možnost sdělit stanovisko k věci a označit důkazy k
prokázání své neviny též v průběhu hlavního líčení. Provedení zkráceného
přípravného řízení nepředstavuje natolik zvláštní formu vyšetřování, která by
vyloučila nebo omezila práva podezřelého na obhajobu a ve svém důsledku by
znamenala porušení jeho práva na spravedlivý proces. Naopak jde o řízení, které
odpovídá požadavkům na přiměřenou délku řízení (viz zejména čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb.),
protože těžiště dokazování se odehrává před nezávislým a nestranným soudem,
který vede zjednodušené řízení podle § 314b tr. řádu. Lze tedy uzavřít, že v
posuzované věci nedošlo k žádnému porušení práva obviněné na obhajobu, jak
vytýkala ve svém dovolání, a navíc její námitky v tomto směru stejně
neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu.
V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud dále zabýval těmi námitkami
obviněné R. V., které sice již odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, avšak
nejsou opodstatněné.
K přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1
alinea 3 tr. zákoníku Nejvyšší soud obecně připomíná, že se ho dopustí ten, kdo
změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají účetní knihy, zápisy
nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k
jejich kontrole, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné
vyměření daně. Pokud jde o tentýž přečin podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr.
zákoníku, kterým byla obviněná rovněž uznána vinnou, spáchá ho ten, kdo uvede
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do
obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných
společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek anebo v takových
podkladech zamlčí podstatné skutečnosti. Jde o samostatné skutkové podstaty,
jejichž jednočinný souběh je možný. Proto není vyloučeno, aby pachatel na jedné
straně předložil příslušnému rejstříkovému soudu návrh na zápis změn, který
obsahuje podklady s nepravdivými údaji, a současně zatajil doklady sloužící k
přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, aby se tím
vyhnul např. postihu za daňový únik nebo uspokojení pohledávek věřitelů.
Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění obsažených zejména v popisu
skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (zkráceně vyjádřeno),
obviněná R. V. jako jednatelka a jediná společnice obchodní společnosti Hotel U
Beránka, s. r. o., jednak formálně převedla obchodní podíl v této společnosti
na svědkyni M. K., přičemž k tomuto jednání nechala vyhotovit podklady sloužící
pro zápis do obchodního rejstříku, které následně předložila příslušnému
rejstříkovému soudu k provedení změn údajů v obchodním rejstříku. Jmenovaná
svědkyně ovšem nebyla ochotna ani schopna stát se jednatelem a společníkem
zmíněné obchodní společnosti. Z popisu dalších skutkových zjištění vtělených do
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně současně vyplývá i to, že
obviněná zatajila doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku
(konkrétně veškeré podklady dokumentující průběh a dosahované výsledky
hospodaření shora uvedené obchodní společnosti), neboť předstírala, že tyto
podklady předala svědkyni M. K., ačkoli k tomu ve skutečnosti nedošlo. Popsaným
způsobem obviněná jednala za stavu, kdy obchodní společnost Hotel U Beránka, s.
r. o., měla několik věřitelů s existujícími pohledávkami, kteří v důsledku
tohoto jednání ztratili možnost zjistit rozsah uspokojení svých pohledávek z
majetku jmenované obchodní společnosti jako dlužníka.
Podle názoru Nejvyššího soudu svědčí takové jednání obviněné R. V. o naplnění
všech zákonných znaků přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku a podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr.
zákoníku. Proto není důvodná ani námitka obviněné, kterou soudům nižších stupňů
vytýká údajně nesprávné právní posouzení znaku vyjádřeného formulací „ohrozí
tak majetková práva jiného“. Majetkovými právy se totiž rozumí nejen vlastnické
právo, ale i obligační práva a jiná práva, která mají majetkovou povahu (např.
právo k cenným papírům, k obchodnímu podílu apod.). Naplnění zmíněného znaku je
dáno již samotným ohrožením takových práv, takže se nevyžaduje, aby došlo k
jejich porušení. V nyní posuzované věci přitom ohrožení majetkových práv
spočívalo v tom, že obviněná znemožnila věřitelům obchodní společnosti Hotel U
Beránka, s. r. o., zjistit skutečný rozsah možného uspokojení jejich splatných
pohledávek, neboť obviněná jim zatajila účetnictví jmenované společnosti.
Protože pohledávka má povahu majetkového práva ve smyslu skutkové podstaty
přečinu podle§ 254 odst. 1 tr. zákoníku, nevznikají zde žádné pochybnosti o
naplnění tohoto znaku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje námitky obviněné R. V.
proti právnímu posouzení skutku jako přečinů zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 a § 254 odst. 2 alinea 1 tr.
zákoníku, pro které byla odsouzena, za nedůvodné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval výhradami obviněné R. V., kterými vytkla údajně
nedostatečnou společenskou škodlivost činů, jimž byla uznána vinnou. K těmto
námitkám je třeba zdůraznit následující.
Jak totiž vyplývá z ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku i ze stanoviska
trestního kolegia Nejvyššího soudu, které je uveřejněno pod č. 26/2013-I., II.
Sb. rozh. tr., trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní
čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v
tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje
všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit
trestní odpovědnost za jeho spáchání. Společenská škodlivost ovšem není
zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro
uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity
trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské
škodlivosti případu, se pak uplatní jen za předpokladu, že posuzovaný skutek z
hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Přitom ve věci obviněné R. V. nebyly zjištěny takové okolnosti, které by
vylučovaly použití prostředků trestního práva proti ní. Obviněná totiž předem
připravenými právními úkony (zejména iniciováním přípravy a vyhotovení podkladů
sloužících pro zápis do obchodního rejstříku) způsobila, že věřitelé obchodní
společnosti Hotel U Beránka, s. r. o., ale i další subjekty (včetně státu)
neměli pravdivé informace o uvedené právnické osobě, a současně výše popsaným
způsobem nakládala s důležitými účetními doklady a zasáhla do majetkových práv
jednotlivých věřitelů.
V řízení před soudy nižších stupňů pak nebylo shledáno nic tak zásadního a
výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, že by činy spáchané
obviněnou nedosáhly potřebné společenské škodlivosti, tedy že by svou
závažností neodpovídaly ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům
přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1
alinea 3 a § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku. Ostatně ani obviněná ve svém
dovolání nepoukazuje na žádné takové konkrétní okolnosti, které by
zpochybňovaly uvedené konstatování.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněná R. V. podala své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však
její dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší
soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněné podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával
zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu
předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné
činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat
další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce
doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud
rozhodnout o dovolání obviněné v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 8. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y