5 Tdo 830/2022-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 9. 2022 o návrhu předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 na odklad výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř., a to usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 6 T 262/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 7 To 82/2022, vydaného v trestní věci obviněného L. F., nar. XY, bytem XY, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 262/2015, takto:
Podle § 265h odst. 3 tr. ř. se návrh na odklad výkonu rozhodnutí zamítá.
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 6 T 262/2015 (dále jen „usnesení soudu prvního stupně“), bylo podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku rozhodnuto o zabrání nemovitých věcí, které byly předtím podle § 79d odst. 1 tr. ř. zajištěny usnesením policejního orgánu ze dne 11. 7. 2011, č. j. OKFK-156-2/TČ-2011-200204, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 1 To 52/2011, a Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 6 To 72/2012. Jde o nemovitosti vedené Katastrálním úřadem XY, v katastrálním území XY, na listu vlastnictví č. XY, vlastníka L. F., nar. XY, trvale bytem XY, a to v rozsahu specifikovaném podle stavu uvedeného v příklepu soudního exekutora Mgr. Daniela Týče, EX 298/03, ze dne 1. 12. 2005, a konkrétně citované ve shora uvedeném usnesení soudu prvního stupně.
2. Proti usnesení soudu prvního stupně podal obviněný L. F. stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 7 To 82/2022 (dále jen „usnesení soudu druhého stupně“), tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil napadené usnesení a znovu tentokrát podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku rozhodl o zabrání těch týž předtím zajištěných nemovitých věcí.
3. Proti usnesení soudu druhého stupně podal L. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť nesouhlasil s výrokem o zabrání věcí. V dovolání současně navrhl předsedkyni senátu soudu prvního stupně, aby spis Nejvyššímu soudu předložila s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí.
4. Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 následně předložila dne 2. 9. 2022 Nejvyššímu soudu dovolání obviněného s návrhem na odložení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř. Důvody pro takový postup spatřovala v tom, že ve věci bylo již jednou v dovolacím řízení rozhodováno a předchozí rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o zabrání předmětných nemovitostí, bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. I když se soud prvního stupně řídil pokyny dovolacího soudu, nelze podle předsedkyně senátu předvídat, jak bude rozhodnuto Nejvyšším soudem. Jelikož by samotný (předčasný) výkon rozhodnutí, mohl mít nezvratné důsledky zasahující do majetkových práv L. F., jemuž byly věci zabrány, z opatrnosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně navrhla odložit výkon rozhodnutí.
5. Předseda senátu Nejvyššího soudu, u něhož je tato věc nyní vedena pod sp. zn. 5 Tdo 830/2022, po předložení věci soudem prvního stupně zjistil, že věc byla předložena s návrhem na odklad rozhodnutí. Pokud podle § 265h odst. 3 tr. ř. dospěje předseda senátu soudu prvního stupně na podkladě dovolání a obsahu spisů k závěru, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí, předloží bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem na takový postup Nejvyššímu soudu, který o jeho návrhu rozhodne usnesením nejpozději do čtrnácti dnů po obdržení spisů, a nebylo-li v mezidobí již dokončeno řízení u soudu prvního stupně, vrátí mu spisy k dokončení řízení. Podle § 240 tr. ř. rozhodne Nejvyšší soud o takovém návrhu v neveřejném zasedání.
6. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně opětovně zvolila postup podle § 265h odst. 3 tr. ř., stejně jako v předchozím dovolacím řízení v téže věci, v níž byl též předložen návrh na odklad výkonu rozhodnutí, který byl usnesením Nejvyššího soudu dne 18. 4. 2019, č. j. 5 Tdo 453/2019-422, zamítnut, neboť jediný úkon vykonávacího řízení předvídaný trestním řádem byl soudem prvního stupně učiněn a nezbývaly tak jiné úkony vykonávacího řízení, jež by bylo možno odkládat. Nejvyšší soud je však nucen opětovně konstatovat, že i opětovný návrh na odklad výkonu nově učiněných rozhodnutí musí být zamítnut ze stejných důvodů, neboť opět ze strany soudu prvního stupně došlo k jedinému zákonem předvídanému úkonu vykonávacího řízení, tj. k zaslání rozhodnutí, jehož výkon má být odložen, s doložkou právní moci Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále ve zkratce také jen „Úřad“), jak je předvídáno v § 358 a § 349b tr. ř.
7. Znovu je proto třeba připomenout, že účinky zabrání věci jsou upraveny v § 104 tr. zákoníku, podle nějž zabraná věc připadá státu. Tyto účinky podle obvyklých výkladů v odborné literatuře nastávají ke dni právní moci výroku rozhodnutí, jímž je zabrání věci uloženo (viz například Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1220). Odkázat je k tomu možno též na § 1114 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn (dále jen obč. zák.), podle nějž rozhodnutím soudu (nebo jiného orgánu veřejné moci) se vlastnického práva nabývá dnem, který je v něm určen, není-li v rozhodnutí takový den určen, nabývá se vlastnického práva dnem právní moci rozhodnutí (dříve obdobnou úpravu obsahoval § 132 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
8. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 6 T 262/2015, jímž bylo uloženo zabrání věcí konkrétně specifikovaných ve výroku tohoto usnesení, nabylo právní moci dne 23. 3. 2022, kdy Městský soud v Praze svým usnesením pod sp. zn. 7 To 82/2022 zrušil v celém rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně a znovu sám o zabrání týchž věcí rozhodl. V uvedeném usnesení nebyl stanoven žádný jiný okamžik, k němuž by stát měl nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem. Proto se ke dni právní moci, tj. k 23. 3. 2022, stalo uvedené usnesení nejen pravomocným a vykonatelným, jak vyplývá z § 140 odst. 1 písm. b) písm. cc) tr. ř., ale též k tomuto datu nastaly účinky zabrání uvedených věcí ve smyslu § 1114 obč. zák.
9. Příslušnost k výkonu rozhodnutí obecně upravuje § 315 tr. ř., podle jehož prvního odstavce rozhodnutí vykonává, popřípadě jeho výkon zařizuje ten orgán, který rozhodnutí učinil; v řízení před soudem rozhodnutí senátu vykonává nebo jeho výkon zařizuje předseda senátu. Rozhodnutí souvisící s výkonem ochranných opatření (tj. i zabrání věci) činí, není-li v trestním řádu stanoveno jinak, soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 315 odst. 2 tr. ř.). Opatření nutná k výkonu ochranných opatření, zejména vyrozumívání jiných orgánů a osob, jimž přísluší spolupůsobení při výkonu uvedených rozhodnutí, činí, není-li stanoveno jinak, předseda senátu soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Z rozvrhu práce, příp. na základě pokynu předsedy senátu, mohou být povolány k úkonům ve vykonávacím řízení i pomocné osoby, tj. i vyšší soudní úředník ve smyslu § 27a tr. ř. a zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších změn (srov. zejména § 1 odst. 1, § 3 až 5 a § 12).
10. Pokud jde o samotný výkon rozhodnutí, jímž bylo uloženo zabrání věci, odkazuje se v jediném ustanovení § 358 tr. ř., které se výkonu tohoto ochranného opatření výslovně týká, na přiměřené užití § 349b tr. ř. o výkonu trestu propadnutí věci. Podle § 349b tr. ř. opis rozsudku (v daném případě usnesení), jímž byl vysloven trest propadnutí věci, nebo jímž bylo vysloveno propadnutí náhradní hodnoty (v daném případě zabrání věci), zašle předseda senátu organizační složce státu, které podle zvláštního zákona přísluší hospodaření s majetkem státu. Byla-li věc, na kterou se vztahuje trest propadnutí věci anebo na kterou se vztahuje vyslovení propadnutí náhradní hodnoty (resp. zabrání věci), zajištěna, učiní předseda senátu opatření, aby bylo takové organizační složce svěřeno nakládání s ní, pokud taková organizační složka doposud správu zajištěné věci nebo náhradní hodnoty nevykonává. Trestní řád tak obsahuje určitou úpravu vykonávacího řízení, byť nejde o úpravu s ohledem na nastalé účinky vykonávaného rozhodnutí, jak byly popsány shora, nijak obsáhlou a nepředpokládá se velké množství potřebných kroků, avšak některé úkony je třeba provést.
11. Soud prvního stupně na žádost Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zaslal opis pravomocného rozhodnutí, kterým došlo k zabrání věcí (viz č. l. 1179 p.v. trestního spisu). Trestní spis byl posléze s dovoláním obviněného L. F. a návrhem předsedkyně senátu soudu prvního stupně na odklad výkonu rozhodnutí Nejvyššímu soudu předložen dne 2. 9. 2022. Nejvyšší soud tak měl do 16. 9. 2022 rozhodnout, zda návrhu na odklad výkonu rozhodnutí vyhoví či nikoli.
12. Jedná se tak o úplně shodnou situaci, jak v případě předchozího návrhu na odklad výkonu rozhodnutí v předcházejícím dovolacím řízení v této věci, proto lze též odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 453/2019 (které je obsahově shodné).
13. I nyní v této věci již nepřichází předsedkyní senátu soudu prvního stupně navržený postup na odklad výkonu rozhodnutí v úvahu, neboť rozhodnutí se stalo pravomocným a vykonatelným, nastaly již jeho účinky (zabrané věci přešly do majetku státu) a současně byly také provedeny veškeré kroky soudem prvního stupně nezbytné pro výkon takového rozhodnutí, jak bylo uvedeno shora.
14. Stále také platí, že by bylo nanejvýše vhodné, aby nemovité věci, které byly předmětem výkonu rozhodnutí, jež je nyní napadeno dovoláním, nebyly státem zpeněženy (a to až do doby rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, jímž se proti takovému rozhodnutí brojí, popř. o ústavní stížnosti, bude-li by podána). Bylo by totiž žádoucí, aby příslušný orgán určený k hospodaření se zabranými věcmi neprovedl takovou dispozici s nimi, resp. takové nevratné změny, které by neumožnily navrácení v původní stav, pokud by snad bylo vyhověno podanému mimořádnému opravnému prostředku. Ostatně výsledek dovolacího řízení v tuto chvíli není možno nijak předjímat. Bylo by však na místě, aby stát (resp. příslušná organizační složka státu) vyčkal s případným prodejem zabraných nemovitých věcí, pokud se o něm uvažuje, a to až do doby, než bude o dovolání rozhodnuto, aby se předešlo vzniku možné povinnosti nahradit obviněnému škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, bylo-li by napadené rozhodnutí k podanému dovolání nakonec zrušeno [a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. V tomto směru ovšem Nejvyšší soud nemůže takovou povinnost podle § 265h odst. 3 tr. ř. uložit, může jen apelovat na rozumný zdrženlivý postup orgánu příslušného k nakládání se zabranými věcmi, jímž se předejde možnému vzniku škody (ve smyslu principu neminem laedere).
15. Nad rámec uvedeného může Nejvyšší soud jen poznamenat, že vláda v reakci na problémy spojené s výkonem majetkových sankcí dala podnět k legislativní úpravě ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. a § 265o odst. 1 tr. ř. tak, aby bylo možno zamezit nakládání s propadlými či zabranými věcmi do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání (jde o sněmovní tisk 175/0 v současném volebním období).
16. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům nebylo možno návrhu předsedkyně senátu soudu prvního stupně návrhu na odklad rozhodnutí vyhovět, a proto byl její návrh zamítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 8. 9. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu
16. Státní zástupkyně podotkla, že obviněný L. F. tedy nepřímo přes právnickou osobu C. B. usiloval o navrácení částky, kterou za objekt v XY zaplatil. Přihlásil totiž spornou pohledávku vůči odsouzenému P. S. ve výši přesahující kupní cenu vydražených nemovitostí v XY, a to nejprve přímo v exekučním řízení, ve kterém byly prodány právě jemu. Exekuční dražba byla tedy zmanipulovaná, neboť byla předem určena konečná cena dražené věci, což potvrdili zejména svědci V. B. a M. H. Navíc ani soudní exekutor Mgr. Daniel Týč nedokázal vysvětlit nesrovnalosti v dražební dokumentaci. Nezanedbatelná zde byla i role advokátů Mgr. Marka Indry a Mgr. Jiřího Šebesty, kteří byli spolužáky Mgr. Daniela Týče a kteří v dané věci zastupovali již odsouzeného P. S.
17. Bylo tedy prokázáno, že exekuční dražba byla zinscenovaná a že dražební listina byla podvrhem, který měl dokladovat, že dražba proběhla legálně. Přitom bylo ale předem domluveno, kdo a za jakých podmínek nemovitosti vydraží. Tímto vydražitelem měl být právě obviněný L. F., a to v souladu s předem dohodnutým plánem. Městský soud v Praze správně dovodil, že jednání P. S. naplnilo všechny zákonné znaky trestného činu poškození věřitele podle § 256 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009, a že podíl soudního exekutora Mgr. Daniela Týče na zmanipulované exekuční dražbě vykazoval znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) trestního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2006. Obviněný L. F. však napomohl k naplnění uvedeného záměru již odsouzeného P. S. a aktivně přitom participoval na určitých krocích vedoucích k jeho naplnění, zvláště pak na vydražení nemovitostí ve zmanipulované exekuční dražbě, jak správně shrnul stížnostní soud. Bylo tedy prokázáno, že obviněný L. F. při získání daných nemovitostí v XY nejednal v dobré víře.
18. Státní zástupkyně uzavřela, že v posuzovaném případě byly splněny veškeré zákonem předpokládané podmínky pro zabrání daných pozemků podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť se jednalo o věc získanou trestným činem nabytou jinak než převodem, konkrétně v dražbě, provedené způsobem a za okolností naplňujících znaky trestného činu poškození věřitele a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Předmětné pozemky v XY byly obviněným L. F. získány trestným činem, pro který jej však nelze v současné době stíhat ani odsoudit. K tomuto závěru soud došel na základě doplněného dokazování, tedy za stavu skutkově odlišného, než když rozhodoval Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1069/2019.
19. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného L. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.
20. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva do konání neveřejného zasedání nevyužil.
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
23. Obviněný L. F. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pro který je možno dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
24. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že dovolací soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání založené na námitkách, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
25. Nejvyšší soud považuje za nutné nejprve uvést několik obecných poznámek ke svému rozhodování. Nejprve je třeba zopakovat, že v dané věci bylo opakovaně rozhodováno soudy nižších stupňů a dokonce jednou i Nejvyšším soudem (usnesením ze dne 12. 12. 2019 pod sp. zn. 5 Tdo 1069/2019), jak bylo uvedeno shora. Soudy nižších stupňů se tak touto věcí (i po vrácení Nejvyšším soudem) zabývaly a v intencích předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu doplnily dokazování, aby mohly učinit rozhodná skutková zjištění, která jsou nezbytná pro uložení ochranného opatření zabrání věci, jak jim bylo předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu uloženo. Není tak pravdou, že by se soudy nižších stupňů odmítaly řídit pokyny Nejvyššího soudu, popř. že by nerespektovaly dříve vyslovený závazný právní názor, jak obecně deklaroval obviněný ve svém dovolání, aniž by své výhrady konkretizoval. Pokud pak odkázal na konkrétní tři odstavce odůvodnění předchozího usnesení Nejvyššího soudu, ani v tomto směru konkrétně neuvedl, čím se soudy nižších stupňů měly proti nim provinit. Nadto soudy nižších stupňů při svých posledních rozhodnutích vycházely z jiného skutkového stavu, než tak činily před minulým kasačním zásahem Nejvyššího soudu. Je třeba připomenout, že není úkolem Nejvyššího soudu v řízení o dovolání domýšlet podání obviněného a doplňovat jím užitou argumentaci, naopak se vychází z vázanosti dovolacího soudu obsahem mimořádného opravného prostředku – dovolání, Nejvyšší soud může vzít v potaz jen argumentaci obsaženou v dovolání, dokonce se nemůže zabývat ani tou argumentací obviněného, pokud dovolatel užije odkazu na svou dříve uplatněnou argumentaci v jiných svých podáních (např. v řádném opravném prostředku), není-li taková argumentace obsažena přímo v textu dovolání (viz rozhodnutí pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.). Nadto pokud již ve věci Nejvyšší soud z podnětu dovolání rozhodl kasačním výrokem, na podkladě dalšího podaného dovolání proti novému rozhodnutí ve věci je oprávněn přezkoumávat jen tu část dřívějšího řízení, která následovala po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumání správnosti řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, by vlastně znamenalo jeho nepřípustnou revizi, což zákon ani na podkladě nového dovolání nepřipouští (viz § 265i odst. 3 tr. ř. ve spojitosti s § 265n tr. ř., k tomu rozhodnutí pod č. 29/2004 Sb. rozh. tr.; z odborné literatury např. Šámal, P., a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3250).
26. Dosavadní průběh řízení o návrhu státního zástupce na zabrání
nemovitostí v XY lze shrnout následovně. Nejprve byl prvním usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 4. 2018, č. j. 6 T 262/2015-216, návrh státního zástupce na zabrání nemovitostí zamítnut. Toto usnesení bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, č. j. 7 To 213/2018-267. Druhým usnesením v této věci ze dne 23. 10. 2018, č. j. 6 T 262/2015-321, bylo soudem prvního stupně návrhu vyhověno a bylo jím vysloveno zabrání nemovitostí v XY. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4.
1. 2019, č. j. 7 To 469/2018-346, jímž byla zamítnuta stížnost obviněného L. F. podaná proti němu. Obě posledně uvedená rozhodnutí soudů nižších stupňů byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1069/2019, jímž bylo zároveň soudu prvního stupně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Třetím usnesením vyneseným v této trestní věci ze dne 2. 7. 2021, č. j. 6 T 262/2015-833, byl návrh státního zástupce na zabrání daných nemovitostí soudem prvního stupně opět zamítnut, avšak toto usnesení bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3.
8. 2021, č. j. 7 To 240/2021-913. V dalším průběhu řízení soud prvního stupně doplnil dokazování a rozhodl čtvrtým usnesením ze dne 19. 1. 2022, č. j. 6 T 262/2015-1018, tak, že vyslovil zabrání nemovitostí v XY podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Následně toto usnesení bylo zrušeno z podnětu stížnosti obviněného L. F. a znovu bylo stížnostním soudem rozhodnuto dovoláním napadeným usnesením o zabrání nemovitostí podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
27. Obviněný své dovolání založil především na svém nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Obviněný nesouhlasil zejména s tím, že by nejednal v dobré víře při nabytí nemovitostí v XY, navíc vlastnické právo k nemovitostem získal originárně dražbou. V tomto směru se ovšem soudy nižších stupňů i z předchozího podnětu Nejvyššího soudu touto otázkou zevrubně zabývaly a dospěly na základě provedeného dokazování k jednoznačnému závěru, že obviněný v dobré víře nejednal, naopak se po předchozí společné dohodě s dlužníkem P. S. zúčastnil dražby s tím, že jejím prostřednictvím dokážou obejít zajištění nemovitostí pro účely náhrady škody poškozeným v trestní věci obviněného P. S., a to díky exekučnímu řízení, v němž bude exekvována fiktivní pohledávka předtím záměrně postupovaná přes řetězec P. S. ovládaných obchodních společností, aby nakonec skončila u obchodní společnosti ovládané obviněným L. F. či jeho manželkou. Obviněný přitom zpochybňoval hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů, především pak výpovědi svědka V. B., kterou na rozdíl od soudů nižších stupňů obviněný považuje za nevěrohodnou.
28. K tomu je možno připomenout, že dovolací soud sám zásadně dokazování neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.), jeho postavení nebylo koncipováno tak, že by měl přehodnocovat provedené dokazování a na tom základě činit vlastní závěry o skutkovém stavu věci, naopak musí vycházet z hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů, před nimiž byl důkazní prostředek proveden a které tak jediné mohou důkazy hodnotit. Tím není zpochybněna judikatura Ústavního soudu o potřebnosti zasáhnout, došlo-li k tzv. extrémnímu rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků na straně jedné a skutkovými závěry na straně druhé, ovšem takového extrémního nesouladu se musí obviněný dovolat – viz k tomu současné znění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud ovšem obviněný takovou argumentaci a tento dovolací důvod neuplatní (jako tomu bylo v tomto případě), nemůže za něj dovolací soud jeho argumentaci jakkoliv doplňovat – viz k tomu shora ohledně vázanosti obsahem dovolání, srov. též § 265f odst. 1 tr. ř. o obsahových náležitostech dovolání. Zároveň je třeba upozornit, že takový extrémní rozpor není ovšem dán, pokud daná skutková verze, k níž se soudy přikloní, vyplývá z jedné skupiny důkazů (jako tomu bylo v tomto případě), zatímco obviněný se dovolává jiné skupiny důkazů či prvně uvedenou skupinu důkazů jen zpochybňuje. V takovém případě jde totiž o pouhou polemiku se soudy o jejich hodnocení důkazů a nikoli o tzv. extrémní rozpor mezi důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, které jsou podkladem pro aplikaci hmotněprávních ustanovení.
29. To platí i pro námitky obviněného, že nebyl prokázán tzv. zdrojový delikt, že nebylo prokázáno, že by exekutor vědomě a záměrně jednal protiprávně a porušoval právní předpisy týkající se dražby apod. To vše jsou ale námitky zpochybňující skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů, které tak učinily na podkladě výsledků dokazování. Podstatné ani není, zda rozhodnutí o dražbě bylo či nebylo zrušeno.
30. Aniž by Nejvyšší soud jakkoliv zpochybňoval vlastní závěry obsažené ve svém předchozím usnesení ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1069/2019, z podnětu takto koncipovaného dovolání obviněného není jakéhokoliv důvodu pro jeho další kasační zásah, neboť obviněným nebyly předloženy pádné důvody, jimiž by se dovolací soud mohl zabývat a proč by rozhodnutí soudů nižších stupňů nemohla obstát a měla by být zrušena. Jde-li o výhradu, že se soudy nižších stupňů neřídily dříve vyslovenými závaznými právními názory dovolacího soudu, obviněný neoznačil žádný konkrétní závěr soudů nižších stupňů, který by s nimi byl v rozporu. Obecně lze konstatovat, že soudy nižších stupňů měly předchozí kasační rozhodnutí i jeho důvody na paměti, respektovaly jej, v jeho intencích doplnily dokazování, aby mohly učinit závěr, zda obviněný jednal v dobré víře či nikoli, resp. zda předmětné nemovitosti byly získány trestným činem (jsou jeho výnosem) či nikoli. Obviněný sice zpochybnil, že by tomu tak bylo, nepřipojil k tomu ovšem v dovolání žádnou další svou argumentaci, kterou by vyvracel tyto právní závěry soudů nižších stupňů založené na nově učiněných skutkových závěrech. K tomu je možno odkázat především na souhrnné shrnutí obsažené zejména v bodech 24. až 27. odůvodnění napadeného usnesení soudu druhého stupně (ale nejen v nich), kde soud druhého stupně vysvětlil, v čem souhlasí se soudem prvního stupně, co bylo zdrojovým trestným činem a jak se na tomto jednání podílel obviněný.
31. Soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že obviněný pozemky v XY nabyl ve zinscenované exekuční dražbě, která byla součástí důmyslného plánu odsouzeného P. S., kterým bylo vyvedení majetku zajištěného pro poškozené klienty v kauze tzv. H.-S. z jejich dosahu. Konkrétně tento plán spočíval v tom, že obviněný L. F. vydraží pozemky v XY, tehdy patřící později odsouzenému P. S., v exekuční dražbě za předem dohodnutou částku cirka 29 000 000 Kč, tedy ani ne za polovinu jejich reálné tržní hodnoty, která podle několika nedávno pořízených znaleckých posudků činila více než 60 milionů Kč. Současně s tím měl sám nebo prostřednictvím jiné osoby „koupit“ pohledávku, pro kterou byla nařízena uvedená dražba, aby se mu částka, za kterou dané nemovitosti získá, vrátila zpět.
Tuto pohledávku pak získala společnost C. B., kterou fakticky obviněný ovládal a v níž byla jednatelkou jeho manželka. Obviněný tak měl investovat částku 18 500 000 Kč, za kterou P. S. postoupil obchodní společnosti C. B. fiktivní pohledávku zajištěnou zástavním právem na předmětných nemovitostech a která byla uhrazena na předem určené bankovní účty v Lichtenštejnsku ve prospěch P. S. Za tuto částku měl vlastně získat dané nemovitosti v podstatně vyšší hodnotě, protože cena zaplacená za nemovitosti po jejich vydražení se mu měla vrátit prostřednictvím C.
B. z důvodu jejího přednostního uspokojení jako zástavního věřitele. Šlo tak o vyvedení nemovitostí ze zajištění ve prospěch poškozených v trestní věci vedené proti P. S. (týkající se tzv. H.-S.). Exekuční dražba daných nemovitostí v XY patřících původně P. S. byla provedena v rozporu s § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (v tehdy účinném znění), neboť mělo dojít k uspokojení neexistující pohledávky (viz k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 591/2019, který správně vzaly soudy nižších stupňů v potaz a z nějž též vycházely).
V případě nemovitostí v XY se tak jednalo o věc získanou trestným činem nabytou jinak než převodem (v dražbě), konkrétně byla získána trestným činem poškození věřitele podle § 256 trestního zákona (tehdy platného) ze strany P. S. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) trestního zákona (tehdy platného). Obviněný se na tom účastnil, nejednal tak při získání daných nemovitostí v dobré víře.
32. Lze tak uvést, že soudy nižších stupňů vycházely z dříve vyřčených výhrad, doplnili své dokazování a na základě nově provedených důkazů (zejména vyplývajících z výslechů svědků V. B. a M. H.) dospěly ke shora uvedeným skutkovým i právním závěrům. Obviněný tak sice v dovolání zpochybnil správnost těchto závěrů, nicméně nepředložil k tomu žádnou svou argumentaci, kterou by se Nejvyšší soud mohl zabývat. Jedinou jeho výhradou ve své podstatě bylo, že soudy nižších stupňů neměly respektovat dříve vyslovený závazný právní názor Nejvyššího soudu. Tato výtka je ovšem zcela neopodstatněná, protože soudy nižších stupňů právě naopak v intencích předchozího rozhodnutí se předestřenými otázkami zabývaly, doplnily z podnětu státního zástupce k tomu dokazování, na jehož základě mohly učinit nová k rozhodnutí potřebná skutková zjištění. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry potřebné k rozhodnutí o zabrání věci. Své hodnotící úvahy soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění usnesení soudu prvního stupně (zejména str. 12-16) i druhého stupně (zejména str. 17-21).
V. Závěrečné shrnutí
33. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného L. F. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 1. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu