5 Tdo 844/2015-29
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2015
o dovolání, které podal Ing. R. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 To 13/2015, který rozhodoval jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 179/2014, t a k t
o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 To 13/2015, a rozsudek Městského soudu v
Brně ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 9 T 179/2014.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 9 T 179/2014, byl
obviněný Ing. R. K. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr.
zákoníku, jehož se dopustil stručnosti tím, že v přesně nezjištěné době od 20.
4. 2011 do 31. 10. 2012 v B., jako zaměstnanec obchodní společnosti INTAR, a.
s., při plnění zaměstnavatelem určeného pracovního úkolu spočívajícího v
deinstalaci základových stanic Vodafone Czech Republic, a. s., v P., O. a B.,
neuskladnil demontovaný kovový materiál o celkové hmotnosti 2 240,91 kg v místě
zaměstnavatelem určeném, tedy u obchodní společnosti KS Hostěradice, s. r. o.,
ale nechal ho odvézt do místa svého bydliště v B. – J. a použil jej pro svou
potřebu, čímž obchodní společnosti INTAR, a. s., způsobil škodu ve výši nejméně
7 843 Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst.
2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
Odvolání obviněného Ing. R. K. proti citovanému rozsudku zamítl Krajský soud v
Brně podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné a to usnesením ze dne 11. 2. 2015, sp.
zn. 3 To 13/2015.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Ing. R. K. dovoláním, které podal
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Hály s odkazem na dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.
Podstata dovolacích námitek obviněného, které jsou uvedeny v poměrně obsáhlém a
argumentačně nepřehledně formulovaném dovolání, spočívá v tom, že soudy v
důsledku vadného hodnocení důkazů dospěly k mylnému závěru o vzniku škody na
majetku obchodní společnosti INTAR, a. s. Takový škodlivý následek ale ve
skutečnosti podle obviněného nenastal, protože demontovaný kovový materiál byl
v podstatě bezcenným šrotem a navíc ani nebyl majetkem jmenované obchodní
společnosti. Další zásadní výhrada obviněného pak směřovala proti absenci
subjektivní stránky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, neboť
bylo v jeho kompetenci rozhodnout o způsobu likvidace kovového šrotu. Obviněný
rovněž upozornil na porušení zásady subsidiarity trestní represe a z ní
vyplývajícího principu ultima ratio.
Soudy podle obviněného nepochopily, že zakázka, kterou realizoval jako
zaměstnanec obchodní společnost INTAR, a. s., pro objednavatele mobilního
operátora – Vodafone Czech Republic, a. s., zněla nejen na demontáž základové
stanice, ale i na likvidaci kovové konstrukce, která byla její součástí a na
rozdíl od drahé technologie se zadavateli zakázky nevracela. Náklady na
likvidaci byly zahrnuty v ceně, kterou objednavatel zaplatil.
Za absurdní obviněný označil tvrzení svého zaměstnavatele, který je soudy
označován za poškozeného, že tento zkorodovaný materiál mohl znovu použít pro
jiné zakázky. Zdůraznil, že takový postup vylučují bezpečnostní normy.
Skutečnost, že demontované části konstrukce reálně neměly pro obchodní
společnost INTAR, a. s., žádnou hodnotu, je podle obviněného zřejmá již z toho,
že o stejný typ kovového odpadu, který byl uložen ve skladišti v H., se
poškozená obchodní společnost několik let nezajímala a k ničemu jej nepoužila.
Obviněný v této souvislosti odkázal na výpověď svědka Z. C., jednatele obchodní
společnosti KS Hostěradice, s. r. o., který uvedl, že neexistovala žádná dohoda
s obchodní společností INTAR, a. s., o dalším způsobu nakládání s odpadovým
materiálem, který byl u nich uskladněn. Podle obviněného nemůže obstát ani
konstrukce, kterou soudy zvolily pro stanovení výše škody, tj. že škoda
odpovídá ceně, za kterou by byl kovový odpad vykoupený ve sběrných surovinách.
Takový způsob likvidace sebou totiž nese náklady na demontáž kovových
konstrukcí a jejich odvoz do sběrného dvora, a k těm soudy nepřihlédly. Navíc
obchodní společnost INTAR, a. s., nikdy dříve nevyužila možnosti odevzdat
demontovaný materiál do sběrných surovin.
V navazující části dovolání obviněný zopakoval svou obhajobu, že kovové
konstrukce nechal složit na svém pozemku, kde je v pracovní době rozmontoval a
postupně uložil do kontejneru na železo umístěného v tzv. ekodvoře. Tím
minimalizoval náklady svého zaměstnavatele, na jehož ekonomickém zisku byl
finančně zainteresován. Obviněný vyjádřil také přesvědčení, že jeho bývalý
zaměstnavatel nechal provést inventuru v objektu KS Hostěradice, s.r.o. jen
proto, aby na něj mohl podat trestní oznámení jako „nástroj pro vyřizování
účtů“ za to, že obviněný u něj ukončil pracovní poměr a začal pracovat u
konkurence. Na podporu svého tvrzení obviněný poukázal na některé okolnosti
případu a citoval z výpovědí svědků Ing. M. K. a Z. C.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. R. K. navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 To
13/2015, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 11.
2014, sp. zn. 9 T 179/2014, a aby věc vrátil soudu prvního stupně s příslušnými
závaznými pokyny k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství Mgr. Martin Prokeš. Podle jeho názoru tvoří převážný obsah
dovolání polemika obviněného se skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších
stupňů, a nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování i se způsobem hodnocení
provedených důkazů. Podle státního zástupce takové námitky neodpovídají
dovolacím důvodům, na které obviněný odkázal. Navíc mezi skutkovými zjištěními
Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského
soudu v Brně, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, podle
státního zástupce není extrémní rozpor, takže skutková zjištění je nutné
přijmout i pro dovolací řízení. Nad rámec uvedeného státní zástupce k
dovolacím námitkám konstatoval, že obviněný, jako zaměstnanec obchodní
společnosti INTAR, a. s., si při plnění pracovního úkolu ponechal bez vědomí
majitele demontovaný materiál ze základnových stanic Vodafone Czech Republic,
a. s., který měl být odvezen na určené místo, a naložil s ním přesně
nezjištěným způsobem. Skutečnost, že se jednalo „pouze“ o železný šrot, na věci
samé nic nemění, neboť i tak bylo právem majitele a nikoli právem obviněného
rozhodnout o tom, zda bude prodán do výkupu železa, nebo budou některé jeho
části použity na jinou stavbu či jiným způsobem. Státní zástupce poukázal na
výpověď svědka M. N., který potvrdil, že věci z demontovaných základových
stanic byly na pokyn obviněného složeny na jeho pozemku, přičemž se měl
obviněný vyjádřit v tom smyslu, že je použije na stavbu zahradního domku.
Jedinou námitkou odpovídající uplatněným dovolacím důvodům je porušení
zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z § 12 odst. 2 tr. zákoníku a s
tím souvisejícího principu ultima ratio. Podle státního zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství však není důvodná. Přestože soudem minimálně určená
škoda nepřesahuje nijak výrazně hranici 5 000 Kč a obviněný je osobou
bezúhonnou (respektive se na něj hledí jako na osobu dosud netrestanou), nejde
o případ netypický pro tento druh trestné činnosti, který by svou povahou
neodpovídal ani těm nejvíce bagatelním případům přečinu zpronevěry podle § 206
odst. 1 tr. zákoníku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing.
R. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], včas a na správném místě (§
265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti
(§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Z hlediska obsahu konkrétních dovolacích námitek je možné akceptovat vadu
spočívající v absenci znaků subjektivní stránky a způsobení škody nikoli
nepatrné skutkové podstaty přečinu podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a porušení
zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Nejvyšší soud v
rozsahu těchto relevantně uplatněných námitek přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu a dospěl k
závěru, že dovolání bylo podáno důvodně.
Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si
přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu
nikoli nepatrnou. Přisvojením si cizí věci se přitom rozumí jednání pachatele,
který se svěřenou věcí naloží v rozporu s účelem, pro který mu byla svěřena.
Skutková zjištění soudů nižších stupňů v posuzované věci zatím nesvědčí o tom,
že by všechny shora vyjmenované znaky skutkové podstaty trestného činu
zpronevěry byly jednáním obviněného naplněny a nelze z nich ani spolehlivě
dovodit, že obviněný jednal s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku, a to ani
ve formě úmyslu nepřímého. Nesporné je, že obviněný si ponechal demontované
kovové konstrukce o celkové hmotnosti 2 240,9 kg, které jako šrot měly hodnotu
nejméně 7 843 Kč a byly mu svěřeny v rámci realizace zakázky pro obchodní
společnost Vodafone Czech Republic, a. s. Zásadní vada napadeného usnesení a
jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně ale spočívá v tom, že soudy
se přesvědčivě nevypořádaly s otázkou vlastnictví demontovaných součástí
základových stanic, které nepředstavovaly dále použitelnou technologii a v
podstatě byly určeny k likvidaci, a rovněž s účelem jejich svěření do dispozice
obviněného, resp. jeho tehdejšího zaměstnavatele. Rovněž není zřejmé, zda,
případně jaká, existovala dohoda mezi obchodními společnostmi INTAR, a. s., a
KS Hostěradice, s. r. o., o dalším nakládání s odpadem, který posledně
jmenovaná obchodní společnost uchovávala ve svém objektu poté, co se podílela
na vlastní demontáži základových stanic. Za stávajícího stavu věci nelze
spolehlivě uzavřít, že obviněný tím, že si demontovaný kovový materiál
ponechal, či s ním naložil přesně nezjištěným způsobem, avšak neuložil jej u
obchodní společnosti KS Hostěradice, s. r. o. (eventuálně dokonce nepřevedl do
její dispozice), úmyslně jednal v rozporu s účelem svěření a současně byl
minimálně srozuměn se způsobením škody na majetku obchodní společnosti INTAR,
a. s., případně jiného subjektu.
K otázce vlastnictví kovového šrotu pocházejícího z demontovaných základových
stanic soud prvního stupně na straně 4 svého rozsudku konstatoval, že patřil do
majetku obchodní společnosti INTAR, a. s. Vyloučil totiž vlastnictví obchodní
společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., neboť ta zaplatila za jeho
likvidaci obchodní společnosti INTAR, a. s. Soud přitom vycházel z výpovědi
svědka Ing. M. K., bezprostředního nadřízeného obviněného, jenž uvedl, že měli
povinnost vrátit objednateli demontáže jen deinstalovanou technologii.
Vlastníkem zbylého materiálu nemohla být podle soudu prvního stupně ani
obchodní společnost KS Hostěradice, s. r. o. Ta sice fakticky základové stanice
demontovala a odvezla technologii a zbylý materiál, ale svědek Z. C., jenž za
tuto společnost jednal, potvrdil, že vždy plnili jen instrukce a zadání
obchodní společnosti INTAR, a. s., konkrétně obviněného.
Odvolací soud následně označil veškeré skutkové závěry soudu prvního stupně za
správné, aniž by se blíže zabýval otázkou osoby vlastníka demontovaného
kovového odpadu.
Takto postavená argumentace soudů nižších stupňů ale nemůže obstát. Vychází
totiž z předpokladu, že projevil-li vlastník, v tomto případě obchodní
společnost Vodafone Czech Republic, a. s., úmysl zbavit se nepotřebných
kovových konstrukcí z deinstalovaných základových stanic a zaplatil za jejich
likvidaci, přešlo automaticky vlastnické právo k tomuto materiálu na obchodní
společnost, která měla objednávku realizovat. Pro správnost tohoto předpokladu
ale soudy zatím neopatřily žádné objektivní důkazy, když výpověď svědka Ing. M.
K. za takový důkaz nelze považovat, protože popisoval jen obvyklou praxi při
realizaci zakázek pro odběratele Vodafone Czech Republic, a. s., aniž by blíže
specifikoval případný přechod vlastnických práv ve vztahu k demontovaným částem
základových stanic.
Z dopisu ředitele obchodní společnosti INTAR, a.s. (viz č. l. 20 trestního
spisu) sice vyplývá, že vlastnické právo k deinstalovaným kovovým konstrukcím
ze základových stanic mělo přejít na obchodní společnost INTAR, a. s. Jedná se
však o názor, který není podpořen obsahem přiložených listin, jež byly
provedeny k důkazu v hlavním líčení (viz č. l. 153 trestního spisu). Z
nákupních objednávek a s nimi souvisejících účetních dokladů na č. l. 29 až 89
trestního spisu je zřejmé jen to, že mobilní telefonní operátor Vodafone Czech
Republic, a. s., objednal deinstalaci základových stanic včetně likvidace
kovových konstrukcí u dodavatele obchodní společnosti AX Project, spol. s r.
o., a této obchodní společnosti za ni také zaplatil. Ta ovšem zakázku
nerealizovala sama, ale prostřednictvím svého výhradního dodavatele obchodní
společnosti INTAR, a. s. Posledně jmenovaná obchodní společnost deinstalaci a
odvoz demontovaného materiálu (nikoli již jeho likvidaci) zadala obchodní
společnosti KS Hostěradice, s. r. o. V prvotní objednávce od Vodafone Czech
Republic, a. s., pak není žádná zmínka o tom, že by vlastnictví k likvidaci
určeným kovovým konstrukcím přecházelo na dodavatele, tj. obchodní společnosti
AX Project, spol. s r.o., resp. subdodavatele, tj. obchodní společnosti INTAR
a.s., či dokonce obchodní společnost KS Hostěradice, s.r.o. Součástí nákupní
objednávky jsou i všeobecné nákupní podmínky Vodafone Czech Republic, a. s., ze
dne 1. 4. 2010, ovšem ani ty takové ustanovení o přechodu vlastnického práva
neobsahují (viz http://www.vodafone.cz/).
Pokud jde o obviněným namítanou absenci subjektivní stránky přečinu soud
prvního stupně k formě zavinění na straně 5 svého rozsudku konstatoval, že
obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
protože si přisvojil materiál, který patřil jeho zaměstnavateli. K obhajobě
obviněného, že bylo v jeho kompetenci rozhodnout, jak kovový odpad zlikviduje,
odvolací na straně 3 napadeného usnesení uvedl, že obviněný si jej nemohl v
žádném případě bez souhlasu zaměstnavatele ponechat pro sebe. Měl jej buďto
uskladnit nebo odvést do šrotu, přičemž při využití druhé možnosti pak měl
svému zaměstnavateli doložit potvrzení o výkupu. Jestliže nic z toho neučinil,
je zřejmé, že si úmyslně přisvojil věc, o níž věděl, že mu nepatří.
Ve svém právním závěru o formě zavinění soudy ovšem vycházely z výše uvedeného
a doposud neopodstatněného předpokladu, že obviněný disponoval s majetkem svého
zaměstnavatele, aniž by např. vyloučily možnost, že šlo o majetek zadavatele
zakázky, který si přál jeho likvidaci bez nároku na vrácení případného zisku za
výtěžek z jeho dalšího prodeje. Na základě výsledků dosud provedeného
dokazování proto nelze s potřebnou mírou jistoty uzavřít, že úmysl obviněného
zahrnoval všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst.
1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Úmysl obviněného by totiž musel směřovat
nejen k tomu, že si ponechá kovový odpad, jenž mu byl svěřen za účelem jeho
likvidace, ale musel by zahrnovat i záměr obviněného způsobit tímto jednání
škodu na cizím majetku.
Vzhledem k uvedeným vadám napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení
pokládá Nejvyšší soud za předčasné zabývat se poslední relevantně uplatněnou
právní námitkou obviněného týkající se použití zásady subsidiarity trestní
represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Otázka, zda je na místě zvážit
potřebu uplatnit proti obviněnému prostředky trestního práva, je totiž závislá
na přijetí jednoznačného závěru, že skutek, který je předmětem trestního
stíhání, naplňuje formální znaky skutkové podstaty trestného činu obsaženého v
trestním zákoníku. V daném případě tudíž soudy mohou princip ultima ratio
vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku posoudit až tehdy, bude-li
na jisto postaveno, že obviněný, tím, že si ponechal ve vlastní dispozici
kovový šrot, jenž mu byl svěřen za účelem likvidace, skutečně způsobil na cizím
majetku škodu nikoli nepatrnou a byl minimálně srozuměn s tím, že tímto
jednáním způsobí jinému škodlivý následek.
Nejvyšší soud tedy shledal oba uplatněné dovolací důvody naplněnými, vyhověl
mimořádnému opravnému prostředku obviněného Ing. R. K. a zrušil podle § 265k
odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2015,
sp. zn. 3 To 13/2015, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014,
sp. zn. 9 T 179/2014, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně pak
podle § 265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. V novém hlavním líčení bude nejprve nutné
vyjasnit otázku vlastnictví kovového šrotu určeného k likvidaci a za tímto
účelem případně doplnit dokazování. V návaznosti na to pak soud znovu zváží,
zda obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu
zpronevěry, jež musí být pokryty úmyslným zaviněním. Dospěje-li soud prvního
stupně ke kladnému závěru, důsledně zváží, zda s ohledem na okolnosti tohoto
případu nepostačí z hlediska zásady subsidiarity trestní represe uplatnit
odpovědnost obviněného podle jiného právního předpisu. V rámci nového
projednání a rozhodnutí věci je přitom soud prvního stupně vázán právním
názorem vysloveným v tomto usnesení a rovněž je povinen respektovat zásadu
zákazu reformationis in peius (§ 265s odst. 1, 2 tr. řádu).
Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud v dovolacím
řízení odstranit, rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o
dovolání obviněného v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2015
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovila:
JUDr.
Pavla Augustinová