5 Tdo 845/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23.
července 2008 o dovolání, které podal obviněný G. H., proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 11. 2007, sp. zn. 2 To
118/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Jeseníku pod sp. zn. 2 T 207/2002, t a k t o :
Z podnětu dovolání obviněného G. H. s e podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u
š u j í usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 11.
2007, sp. zn. 2 To 118/2007, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v
Jeseníku ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 2 T 207/2002.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v
Jeseníku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný G. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 20. 6. 2006, sp.
zn. 2 T 207/2002, uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že
jako jednatel obchodní společnosti C., s. r. o., nejméně od jara roku 2000 do
konce roku 2001 nezajistil, aby účetnictví jmenované obchodní společnosti bylo
vedeno úplně, správně a průkazným způsobem, neboť nezajistil provedení
inventarizace jejího majetku. Popsaným jednáním obviněný porušil ustanovení §
29 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, přičemž
znemožnil zjištění skutečného stavu hospodaření a současně ohrozil řádné
vymáhání daní, povinných dávek a pohledávek svých věřitelů.
Za tento trestný čin byl obviněný G. H. odsouzen podle § 125 odst. 1 tr. zák.
za použití § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve
výměře 10 000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému uložen pro
případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest
odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Citovaným rozsudkem byl spoluobviněný V. N.
zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v
Jeseníku ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Zt 1012/2001.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jeseníku podal obviněný G. H.
odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci
usnesením ze dne 16. 11. 2007, sp. zn. 2 To 118/2007, tak, že ho podle § 256
tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Obviněný G. H. podal dne 31. 12. 2007 proti citovanému usnesení Krajského soudu
v Ostravě – pobočka v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které
opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Podle
názoru obviněného posuzovaným skutkem nenaplnil objektivní ani subjektivní
stránku skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření
a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen. Obviněný
zejména namítá, že soud prvního stupně upravil skutkovou větu obsaženou ve
výroku o vině ve svém rozsudku v rozporu s provedenými důkazy. Své výhrady
obviněný zaměřil rovněž proti závěrům znaleckého posudku, protože podle
obviněného znalec vycházel z neúplných podkladů a jeho posudek je „shlukem
osobní demagogie bez známek objektivity a nestrannosti“. Jak dále uvádí
obviněný, z trestního spisu nevyplývá, na jakém podkladě došlo k zahájení
trestního stíhání. Obviněný rovněž popírá, že by svým jednáním způsobil někomu
škodu, takže jím nenaplnil ani zákonné znaky citovaného trestného činu.
Závěrem svého dovolání obviněný G. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci ze dne 16. 11. 2007, sp. zn. 2 To 118/2007, jakož i jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 2 T 207/2002, a
aby ho sám podle § 226 písm. a) nebo písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby, anebo
aby podle § 265l odst. 1, 3 tr. řádu vrátil věc soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného G. H.
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jejího názoru z provedeného dokazování není zřejmé, jak by neprovedení
inventarizace majetku obchodní společnosti C., s. r. o., mohlo ohrozit řádné
vymáhání daně. Státní zástupkyně je přesvědčena, že bylo povinností soudu uvést
i to, jaké daně se mělo týkat ohrožení jejího včasného a řádného vyměření.
Obdobně ve vztahu ke znaku skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o
stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., který spočívá v
ohrožení majetkových práv jiného, soudy nižších stupňů neuvedly, jakých
věřitelů se týkalo ohrožení majetkových práv ani to, v jakém rozsahu mělo dojít
jednáním obviněného k takovému ohrožení. Zmíněné zjištění je přitom podle
názoru státní zástupkyně podstatné i z hlediska posouzení stupně společenské
nebezpečnosti zmíněného trestného činu. Soud prvního stupně tedy při popisu
skutku posouzeného jako tento trestný čin nepostupoval podle § 120 odst. 3 tr.
řádu, když neuvedl, v čem spočívá znak vyjádřený slovy „ohrozí tak majetková
práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“.
Státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Jeseníku a aby tomuto soudu přikázal
věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný G. H. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím
obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu),
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a
odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1
tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný G. H. opírá jejich existenci o ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Protože dovolací námitky obviněného G. H. zčásti odpovídají dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v §
265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného
usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, jakož i řízení
předcházející tomuto rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že dovolání obviněného je částečně důvodné.
Obviněný G. H. však v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými
zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména pokud
zpochybňuje správnost provedeného dokazování, především ve vztahu ke znaleckému
posudku. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu
částečně shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady
pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje v uvedeném
rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku
obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných
(pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel vytýká
nesprávné skutkové zjištění a zpochybňuje výsledky provedeného dokazování.
Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným
k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad,
jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání
není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a
dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě
korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§
259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí
instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a
z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost
skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s
právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl
od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost,
aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto
důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování podle
§ 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných
dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže tytéž důkazy hodnotit odlišně, než jak
učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný G. H., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů,
včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale
tento svůj názor částečně dovozuje z jiné verze skutkového stavu, resp.
zpochybňuje správnost provedeného dokazování, pak nevytýká soudům nižších
stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k
dovolání, nikoli ovšem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v
namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či nikoli, je
dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily
soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného G. H. to pak znamená,
že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný
dopustil skutku tak, jak je popsáno zejména ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, případně dále rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Zmíněné
dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných
skutkových okolností a hodnocení důkazů, které vedly k jejich zjištění, jsou
proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a
Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňuje ani ta námitka
obviněného G. H., v níž soudům obou stupňů vytýká, že z trestního spisu vůbec
nevyplývá, kdo ve věci podal trestní oznámení. Trestní stíhání konkrétní osoby
totiž není podmíněno podáním oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že
byl spáchán trestný čin (§ 158 odst. 2 tr. řádu). Podle § 2 odst. 4 tr. řádu
postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti, jestliže zákon o
trestním řízení soudním nestanoví něco jiného. Posledně citované ustanovení je
projevem tzv. zásady oficiality, která spočívá v povinnosti orgánu činného v
trestním řízení provést určitý procesní úkon, aniž by k tomu bylo třeba návrhu
či souhlasu dotčených osob. Na tuto zásadu pak navazuje zásada legality
obsažená v § 2 odst. 3 tr. řádu, která vyjadřuje povinnost státního zástupce
řádně a včas stíhat pachatele trestného činu. Ve věci obviněného G. H. to pak
znamená, že orgány činné v trestním řízení při objasňování toho, co mu bylo
kladeno za vinu, postupovaly z úřední povinnosti, aniž by musely vyčkávat
jakéhokoli podnětu k zahájení trestního stíhání. Navíc, jak je patrné z č. l.
311 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Jeseníku, byla dodržena též
zákonná ustanovení o zahájení trestního stíhání obviněného pro trestný čin
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák.
Obviněný byl po zahájení trestního stíhání pro tento trestný čin řádně
vyslechnut za účasti svého obhájce (viz č. l. 321 trestního spisu) a dne 25.
10. 2002 mu bylo umožněno prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění
vyšetřování. Jak je patrné z č. l. 232 trestního spisu, státní zástupkyně
Okresního státního zastupitelství v Jeseníku pak podala na obviněného obžalobu
ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Zt 1012/2001, pro skutek, který obžaloba i soudy
obou stupňů posoudily jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a
jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto konstatuje, že trestní
stíhání obviněného G. H. nevykazuje vady namítané obviněným, nehledě již na
jejich ryze procesní povahu, která neodpovídá hmotněprávnímu charakteru
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i tu námitku
obviněného G. H., v jejímž rámci zdůrazňuje, že svým jednáním nezpůsobil žádnou
škodu. Znakem skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. není způsobení škody, ale z
hlediska trestní odpovědnosti zde postačuje, pokud pachatel ohrozí majetková
práva jiných osob nebo včasné a řádné vyměření daně, a to některým z
alternativně vymezených způsobů. Zmíněný trestný čin je totiž deliktem
ohrožovacím a ve vztahu k včasnému a řádnému vyměření daně se zde postihuje v
podstatě jednání přípravného charakteru, které může směřovat právě ke zkrácení
daně ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. Dojde-li pak skutečně ke zkrácení daně,
skutek se posoudí jen jako poruchový trestný čin podle § 148 odst. 1 tr. zák.,
a nikoli též jako ohrožovací trestný čin podle § 125 odst. 1 tr. zák. (viz
rozhodnutí pod č. 57/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto považuje
citovanou námitku obviněného za nedůvodnou.
Naproti tomu však Nejvyšší soud shledal opodstatněnými a odpovídajícími
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ty
dovolací námitky obviněného G. H., jimiž vytýká soudům nižších stupňů nesprávné
posouzení objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu,
pro který byl stíhán a odsouzen.
Jak vyplývá z tzv. právní věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, obviněný G. H. měl naplnit ty znaky skutkové podstaty trestného
činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr.
zák., které jsou vyjádřeny formulací „nevedl zápisy a jiné doklady sloužící k
přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo jejich kontrole, ač k tomu byl
podle zákona povinen, a ohrozil tak majetková práva jiného a včasné a řádné
vyměření daně“. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že za údaje o
stavu hospodaření a jmění je třeba považovat účetní knihy, zápisy a jiné
doklady, které slouží k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich
kontrole. Za stav hospodaření se přitom považuje aktuální stav podnikání
právnické nebo fyzické osoby, které je zákonem uložena povinnost vést doklady
obsahující údaje o stavu hospodaření a jmění.
Podle tzv. skutkové věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně obviněný G. H. nezajistil provedení inventarizace majetku obchodní
společnosti C., s. r. o., čímž porušil ustanovení § 29 zákona č. 563/1991 Sb.,
o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a v důsledku tohoto porušení
„znemožnil zjištění skutečného stavu hospodaření a současně ohrozil řádné
vymáhání daní, povinných dávek a pohledávek svých věřitelů“. Podle Nejvyššího
soudu však takový popis skutku zcela neodpovídá shora citovaným zákonným znakům
skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 125 odst. 1 alinea první tr. zák., jehož spácháním byl obviněný uznán
vinným. Jak je totiž patrné z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz
jeho str. 11), obviněný nikoliv řádným vedením účetnictví obchodní společnosti
C., s. r. o., mohl ohrozit včasné a řádné vyměření daně, jakož i vymáhání daně
a pohledávek věřitelů. V podstatě k totožnému závěru dospěl též odvolací soud,
když v odůvodnění svého usnesení konstatoval (viz jeho str. 6), že obviněný
mohl ohrozit včasné a řádné vyměření daně, jakož i vymáhání daně a pohledávek
věřitelů. Soudy nižších stupňů si ovšem zcela neujasnily řešení otázky, zda
popsaným jednáním obviněného skutečně došlo k reálnému ohrožení majetkových
práv jiného nebo k ohrožení včasného a řádného vyměření daně, anebo jestli
skutečně hrozily oba tyto následky zároveň.
Jak vyplývá z rozhodných skutkových okolností, obviněný G. H. sice nevedl
účetnictví řádně, ve stanoveném rozsahu a předepsaným způsobem, takže soudy
nižších stupňů zde důvodně spatřovaly porušení ustanovení § 29 zákona č.
563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Citované ustanovení
totiž ukládá, aby účetní jednotky zjišťovaly inventarizací skutečný stav
veškerého majetku a závazků a ověřovaly, zda zjištěný skutečný stav odpovídá
stavu majetku a závazků v účetnictví. Jak dále vyplývá z tohoto ustanovení
zákona o účetnictví, účetní jednotky mohou provádět průběžnou inventarizaci
pouze u zásob, u nichž účtují podle druhů nebo podle míst jejich uložení nebo
hmotně odpovědných osob, a dále u dlouhodobého hmotného movitého majetku, jenž
vzhledem k funkci, kterou plní v účetní jednotce, je v soustavném pohybu a nemá
stálé místo, kam náleží. Termín této inventarizace si stanoví sama účetní
jednotka. Každý druh zásob a uvedeného hmotného majetku musí být takto
inventarizován alespoň jednou za účetní období. Účetní jednotky jsou povinny
prokázat provedení inventarizace u veškerého majetku a závazků po dobu 5 let po
jejím provedení. Podle § 30 odst. 1 citovaného zákona se skutečné stavy majetku
a závazků účetní jednotky při inventarizaci zjišťují buď fyzickou inventurou u
hmotného majetku, popřípadě u nehmotného majetku, nebo dokladovou inventurou u
závazků a pohledávek, popřípadě u ostatních složek majetku, u nichž nelze
provést fyzickou inventuru. Tyto stavy jsou účetní jednotky povinny zaznamenat
v inventurních soupisech, které se ve smyslu § 30 odst. 2 zákona o účetnictví
považují za průkazné účetní záznamy. V trestní věci obviněného G. H. to pak
znamená, že pokud obviněný neprováděl inventarizaci majetku obchodní
společnosti C., s. r. o., porušil ustanovení § 29 citovaného zákona, jak
konstatovaly soudy nižších stupňů.
Podle názoru Nejvyššího soudu ovšem nesplnění povinnosti provést inventarizaci
majetku jmenované obchodní společnosti bez dalšího neznamená spáchání trestného
činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr.
zák., protože naplnění jeho skutkové podstaty je podmíněno zjištěním, zda
neprovedení inventarizace tím, kdo k tomu byl povinen, skutečně ohrozilo i
majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Soudy nižších stupňů
sice v posuzované věci opírají své závěry o znalecký posudek P. P., znalce z
oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, avšak ani s odkazem na něj vůbec
neuvádí, majetková práva kterých věřitelů obchodní společnosti C., s. r. o.,
byla ohrožena, jakož i vyměření které daně bylo jednáním obviněného ohroženo a
v čem toto ohrožení spočívalo. Stejně tak není zřejmé, jakého rozsahu dosáhlo
uvedené ohrožení, tj. v jaké výši byly ohrožené pohledávky a jaké výše dosáhla
ohrožená daň. Bez vyjádření těchto okolností v popisu skutku a jejich
podrobného rozvedení v odůvodnění rozhodnutí zůstává závěr o vině obviněného G.
H. nedostatečný a právní posouzení stíhaného skutku je nesprávné, protože
prozatím nelze dospět k jednoznačnému zjištění, zda obviněný svým jednáním
naplnil všechny znaky objektivní stránky citovaného trestného činu. Navíc soud
prvního stupně uvedl do popisu skutku okolnosti, které nejsou podstatné pro
existenci ohrožovacího následku trestného činu zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., protože podle soudu měl
obviněný ohrozit „vymáhání daní, povinných dávek a také pohledávek svých
věřitelů“. Pokud jde o daně, ohrožení se musí týkat jejich vyměření, nikoli
vymáhání, jak nesprávně konstatoval soud prvního stupně, přičemž ohrožení
žádných dalších „povinných dávek“, které soudy nižších stupňů ani blíže
nekonkretizovaly, zde nepřichází v úvahu. Nejvyšší soud tudíž shledal
opodstatněným tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu s poukazem na pochybnosti o naplnění objektivní
stránky stíhaného trestného činu.
Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., jejíž naplnění obviněný G. H.
rovněž zpochybnil, nemohl se jí Nejvyšší soud zabývat, protože by to bylo
předčasné za situace, kdy není zcela zřejmé, zda obviněný naplnil všechny znaky
objektivní stránky citované skutkové podstaty. Kdyby tomu tak bylo, musely by
soudy obou stupňů učinit jednoznačný závěr, že obviněný věděl o nedostatcích ve
vedení účetnictví obchodní společnosti C., s. r. o., a současně že byl alespoň
srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.] s následkem spočívajícím v ohrožení
konkrétních majetkových práv jiného (např. věřitelů) nebo včasného a řádného
vyměření určité daně.
Obviněný G. H. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle § 265b odst. 1 písm.
k) tr. řádu, který spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento
dovolací důvod naplněn, pokud v rozhodnutí určitý výrok chybí, tj. nebyl-li
vůbec učiněn, ač se tak mělo stát, podle druhé alternativy jde o případ, když
konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z
podstatných zákonných náležitostí (viz např. § 120 odst. 3 tr. řádu).
Nejvyšší soud neshledal pochybení soudů nižších stupňů v tom smyslu, že by v
jejich rozhodnutích chyběl některý výrok nebo byl neúplný. Ostatně obviněný G.
H. v podaném dovolání ani neuvádí, který konkrétní výrok by zde měl chybět,
resp. nekonkretizuje, jaký další výrok měl být podle jeho názoru učiněn (o čem
jím mělo být rozhodnuto) nebo čím by měl být doplněn určitý (neúplný) výrok a o
který výrok jde. Přitom výrok o vině i trestu v rozsudku Okresního soudu v
Jeseníku ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 2 T 207/2002, vyhovuje všem ustanovením
trestního řádu, jimiž je stanoven obsah takových výroků, zejména pak
ustanovením § 120 a § 122 odst. 1 a 2 tr. řádu. Výrok usnesení Krajského soudu
v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 11. 2007, sp. zn. 2 To 118/2007,
proti němuž směřuje dovolání obviněného, pak odpovídá náležitostem obsahu
usnesení podle § 134 odst. 1 tr. řádu.
Na tomto závěru proto nemůže nic změnit ani námitka obviněného G. H., podle níž
výrok o vině uvedený v rozsudku soudu prvního stupně obsahuje v podstatě
nepřesné označení času spáchání posuzovaného trestného činu. Podle názoru
Nejvyššího soudu upřesnění uvedené skutkové okolnosti nemůže jakkoli zpochybnit
úplnost tohoto výroku. Soud prvního stupně dostatečným způsobem vymezil dobu
spáchání označeného skutku, takže o ní nelze mít žádné pochybnosti, a tím ani o
úplnosti výroku o vině. Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného opřené
o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu za nedůvodné.
Jinak ovšem platí, že pokud se soudy obou nižších stupňů nezabývaly právním
posouzením skutku, jehož spácháním byl obviněný G. H. uznán vinným, ze všech
zmíněných hledisek a náležitě v něm nevyjádřily hrozící následek, byl naplněn
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění,
že dovolání obviněného je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci ze dne 16. 11. 2007, sp. zn. 2 To 118/2007, a jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 2
T 207/2002, přičemž podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší
soud přikázal Okresnímu soudu v Jeseníku, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Okresní soud v Jeseníku jako soud prvního stupně tak v naznačeném rozsahu
opětovně projedná věc obviněného G. H. a odstraní vady vytknuté tímto
rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom se především zaměří na zkoumání otázky,
zda neprovedení inventarizace v obchodní společnosti C., s. r. o., skutečně
ohrozilo majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně, anebo zda
způsobilo oba tyto následky. Současně soud prvního stupně zjistí, vyměření
které konkrétní daně zde bylo ohroženo a v jaké alespoň minimální výši. Podobně
– bude-li to přicházet v úvahu – je třeba konkretizovat, jaká majetková práva a
kterých osob byla ohrožena, a půjde-li o věřitele jmenované obchodní
společnosti, jaké měli pohledávky a v jaké výši. K tomu případně soud prvního
stupně doplní v potřebném rozsahu dosavadní dokazování. Dospěje-li k závěru o
naplnění objektivní stránky trestného činu zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., bude se soud prvního stupně
znovu zabývat otázkou zavinění obviněného, přičemž především posoudí i to, zda
byl obviněný alespoň srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.] s ohrožením konkrétních
majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření určité daně.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán
právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a
podle § 265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in
peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě
dovolání obviněného G. H. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání
dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm.
b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 23. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y