5 Tdo 855/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. července
2005 o dovolání obviněné J. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
5. 1. 2005, sp. zn. 8 To 159/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 7/2004, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .
Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 8 To 159/2004,
tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, č. j. 49 T 7/2004-830, ve
výroku o vině ad I., ad II., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou J. F. vinnou
trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. (pod
bodem ad I.), trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h)
tr. zák., který spáchala jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1
tr. zák. (pod bodem ad II.) a trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst.
2 písm. c), h) tr. zák., který spáchala jako zvlášť nebezpečný recidivista
podle § 41 odst. 1 tr. zák. (pod bodem ad III.). Za tyto trestné činy a za
trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr.
zák., který zůstal odvoláním nedotčen a za trestné činy uvedené v trestním
příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 7. 2003, sp. zn. 25 T 98/2003,
obviněnou odsoudil podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr.
zák. a § 29 odst. 1, 3 tr. zák. k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody
na doživotí. Podle § 29 odst. 1 tr. zák. současně rozhodl, že doba výkonu
trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do
doby výkonu trestu nezapočítává. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák.
obviněnou zařadil pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň
zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne
21. 7. 2003, sp. zn. 25 T 98/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Dále rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněná je
povinna nahradit poškozenému J. K., škodu ve výši 42.000,- Kč a podle § 229
odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. obviněná
spáchala tím, že v přesně nezjištěné době, nejpozději do 16.00 hod. dne 31. 5.
2003, v P., N. P., v bytě poškozeného A. K., odcizila olejomalby „Před bouří“,
neznámého autora v hodnotě 12.000,- Kč, „Výhled z lesa do krajiny“, neznámého
autora v hodnotě 3.000,- Kč a „Zátiší s ovocem“ signované F. Z. v hodnotě
10.000,- Kč.
Trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák., jako
zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. spáchala podle
rozsudku tím, že v době po 16 hodině dne 31. 5. 2003 do 2. 6. 2003 v P. , N.
P., v bytě poškozeného A. K., zasadila tomuto poškozenému nezjištěným
nástrojem, pravděpodobně sekáčkem, velkou silou nejprve zezadu a následně
ležícímu nejméně 6 úderů do čela týlní krajiny, temene hlavy a ruky, čímž mu
způsobila zlomeninu spodiny a klenby lební s následným otokem mozku, když
poškozený těmto zraněním podlehl, přičemž tohoto jednání se dopustila, aby
mohla z bytu odnést videorekordér JVC HR – J 458EE v hodnotě 3.250,- Kč,
vrtačku Black-Decker 02 v hodnotě 3.500,- Kč, pilu BLACK-Decker 01 v hodnotě
3.750,- Kč, hoblík BLACK-Decker 03 v hodnotě 4.250,- Kč, hoblík Top Draft TEH
600 v hodnotě 1.450,- Kč, nabíječku baterií Watson HZ 9375 v hodnotě 800,- Kč,
přestože byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května
1983, sp. zn. 1 T 15/82, ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 12. září
1983, sp. zn. 8 To 30/83, odsouzena mj. za trestný čin vraždy podle § 219 tr.
zák. a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 1996, sp. zn. 45 T 9/95,
ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 1996, sp. zn.
2 To 70/96, byla potrestána za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 podle
§ 234 odst. 1, 2 tr. zák. trestem odnětí svobody v trvání 10 let, z jehož
výkonu byla podmíněně propuštěna dne 19. 9. 2001.
Trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák. jako
zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. spáchala tím, že dne
9. 8. 2003 v ranních hodinách v P., P., v bytě zaútočila na poškozeného R. S.,
nezjištěným hrotnatým nástrojem, přičemž mu zasazovala rány velkou silou do
hrudníku a zad, čímž mu způsobila 31 bodných ran vpředu na trupu, jednu bodnou
ránu v levém podpaží, 5 bodných ran na zádech, 1 bodnořeznou ránu zad s
poraněním pravé srdeční komory a tamponádou srdce, pravé plíce a jater, v
důsledku čehož poškozený zemřel, aby mohla z bytu odnést 6.000,- Kč v
hotovosti, videorekordér Philips VR 171 v hodnotě 2.000,- Kč, 13 amatérských
nahrávek filmu na videokazetách v hodnotě 650,- Kč, fotoaparát Olympus v
hodnotě 2.100,- Kč a osobní doklady poškozeného, přestože byla rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 1983, sp. zn. 1 T 15/82, ve
znění rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 12. 9. 1983, sp. zn. 8 To 30/83,
odsouzena mj. za trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák. a rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 16. 9. 1996, sp. zn. 45 T 9/95, ve spojení s usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. 2 To 70/96, potrestána za
trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 tr. zák. trestem odnětí svobody v
trvání 10 let, z jehož výkonu byla podmíněně propuštěna dne 19. 9. 2001.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. S.
Ch. dovolání opírající se o důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř. proti výroku o
uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Namítla, že nejsou splněny zákonné
podmínky pro uložení tohoto trestu uvedené v § 29 odst. 3 písm. d) tr. zák. S
přihlédnutím k § 31 odst. 1 tr. zák. poukázala na svůj věk a zdravotní stav,
který podle jejího názoru vyžaduje léčbu, kterou jí neumožňují podstoupit
podmínky výkonu trestu. Obviněná uvedla, že jí je téměř 40 let a v době
propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nad 15 až do 25 let by již byla v
důchodovém věku. Podle názoru obviněné by trest odnětí svobody uložený v této
výměře byl jak s ohledem na zájem na ochraně společnosti tak pro její nápravu
naprosto dostatečný. V další části dovolání obviněná uvedla, že trvá na své
nevině a namítla, že orgány činné v trestním řízení neobjasnily skutkový stav
věci bez důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž podle
jejího názoru provedené dokazování směřovalo k jejímu usvědčení a nikoli ke
zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Argumentovala tím, důkazy,
které navrhla, byly zamítnuty a údajně byly přehlíženy ty důkazy, které by
rozhodnutí o její vině zpochybňovaly.
Z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek, aby
jej podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a současně podle § 265l odst. 1 tr. ř.
věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že
výjimečný trest odnětí svobody na doživotí byl obviněné J. F. uložen v souladu
se zákonem. Poukázala na to, že obviněná J. F. byla uznána vinnou dvěma
trestnými činy vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., u nichž
zákon umožňuje uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Přitom zjištěný
zavrženíhodný způsob provedení trestné činnosti i prokázaná zvlášť
zavrženíhodná pohnutka u obou skutků ukazují na mimořádně vysoký stupeň
společenské nebezpečnosti jednání obviněné J. F.. Poukázala při tom na to, že
soud přesvědčivě odůvodnil požadavek účinné ochrany společnosti, když
zdůraznil, že obviněná J. F. je speciální recidivistkou a nyní posuzované
trestné činnosti se dopustila ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu
trestu odnětí svobody, který odpykávala za trestný čin loupeže podle § 234
odst. 1, 2 tr. zák., jakož i to, že s ohledem na osobnost obviněné je možnost
její nápravy výjimečným trestem odnětí svobody nad 15 do 25 let prakticky
vyloučena. Pokud jde o námitku, že orgány činné v trestním řízení nezjistily
skutkový stav podle § 2 odst. 5 tr. ř. bez důvodných pochybností, uvedla, že
tato námitka nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů zakotvených v ustanoveních §
265 odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné, a aby toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen: „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
zjistil, že dovolání je přípustné, neboť bylo podáno proti rozhodnutí
uvedenému v § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno u příslušného
soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle § 265e
odst. 1 tr. ř. a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v § 265f
odst. 1 tr. ř.
Podle § 265b odst. 2 tr. ř. dovolání lze podat též, byl-li uložen trest odnětí
svobody na doživotí.
V případě uložení trestu odnětí svobody na doživotí je při uplatnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné
podmínky pro uložení takového druhu trestu ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1, 3
tr. zák. Přitom dovolací soud vychází z toho, zda skutkový podklad zjištěný
soudy v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení
trestu odnětí svobody na doživotí. V žádném případě tak na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze přezkoumávat správnost skutkových okolností, které jsou
významné pro uznání obviněného vinným takovým trestným činem, u něhož zákon
uložení tohoto druhu výjimečného trestu připouští (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003).
S přihlédnutím k závěrům tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud nemohl přezkoumávat tu
část dovolání obviněné, v níž namítala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci
a správnost skutkových okolností, které byly významné pro rozhodnutí soudu o
vině obviněné.
Pokud jde o uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, Nejvyšší
soud nepřisvědčil námitkám obviněné, že pro uložení tohoto trestu nebyly
splněny zákonné podmínky podle § 29 odst. 3 písm. b) tr. zák. Vrchní soud v
Praze odůvodnil uložení tohoto druhu trestu tím, že obviněná se dopustila mj.
dvou nejzávažnějších trestných činů, když kvalifikovanou skutkovou podstatu
těchto trestných činů naplnila více znaky. Obou vražd se podle něj dopustila
zákeřným způsobem, když využila důvěřivosti poškozených, napadla je zákeřně,
razantně a způsobem, který vylučoval jejich přežití a byl spojen s takovou
devastací těl, která se blíží znaku spáchání činu zvlášť surovým způsobem. Tím
vyjádřila svou naprostou bezcitnost a neúctu k lidskému životu. Ve snaze
obohatit se neváhala usmrtit poškozené, kteří pro ni nepředstavovali lidskou
bytost, ale pouze „překážku“, která jí bránila v jejich okradení. Přitom se
podle Vrchního soudu v Praze nejednalo o trestnou činnost spáchanou v afektu,
ale o trestnou činnost plánovitou, navazující na předchozí násilné útoky proti
osobám ve snaze obohatit se a na předchozí majetkovou trestnou činnost, za
kterou byla v minulosti trestána a kterou obviněná, ač tato trestná činnost
nebyla předmětem obžaloby, spontánně doznala. Dále poukázal na to, že obviněná
je speciální recidivistkou, jejíž kriminální kariéra začala ve věku kolem 16
let, byla opakovaně trestána, a tyto tresty nevedly ani v nejmenším k její
nápravě. Podle názoru soudu obviněná využila předchozí zkušenosti i při páchání
trestné činnosti, pro kterou nyní stojí před soudem, přičemž se jedná
především o pečlivé odstraňování stop z míst činů a taktiku její obhajoby,
když jednotlivé skutečnosti doznává pouze pod tíhou nezvratných důkazů. Přitom
možnost nápravy obviněné je jak podle znalce psychologa tak podle závěrů soudu
mimořádně nepříznivá. Stupeň společenské nebezpečnosti trestných činů, jichž se
dopustila opakovaně, je mimořádně vysoký, a to nejen pro opakovaný smrtelný
následek, ale i pro zavrženíhodnou pohnutku, částečně i pro zavrženíhodný
způsob provedení činů. Vrchní soud v Praze poukázal též na to, že obviněná byla
v minulosti pětkrát trestána nepodmíněnými tresty odnětí svobody pro
majetkovou, násilnou a jinou trestnou činnost, že obviněná opakovaně páchá
nejzávažnější trestné činy, a není naděje, že by mohlo dojít k její nápravě
uložením trestu odnětí svobody ve výměře od 15 do 25 let. Z těchto důvodů
dospěl odvolací soud k tomu, že jsou splněny podmínky pro uložení trestu odnětí
svobody na doživotí podle § 29 odst. 1, 3 tr. zák. Z odůvodnění výroku o trestu
je zřejmé, že odvolací soud založil své rozhodnutí o tom, že obviněnou nelze
napravit výjimečným trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let
na všestranném a pečlivém hodnocení osobnosti obviněné, jejího předchozího
života, kriminální minulosti, příčin a podmínek trestné činnosti, posouzení
pohnutek dřívější trestné činnosti i trestné činnosti, jíž obviněnou uznal
vinnou a vzal dostatečně v úvahu i závěry znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví – odvětví psychiatrie a klinické psychologie, podle nichž lze
hodnotit možnosti resocializace u obviněné jako velmi nepříznivé vzhledem k
přítomnosti vážné osobnostní a sociální patologie i vzhledem k její kriminální
a antisociální anamnéze. Znalci též učinili závěr, že agresivní potenciál
obviněné je nadprůměrný a její pobyt na svobodě označili vzhledem k osobnostní
a sociální patologii za trvale nebezpečný.
Vzhledem k těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud k tomu, že napadené rozhodnutí
netrpí vytýkanými vadami, neboť odvolací soud postupoval v souladu se zákonem,
jestliže uložil za podmínek § 29 odst. 1, 3 tr. zák. obviněné výjimečný trest
odnětí svobody. Proto dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítl podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání podle §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek